Fénixův archivní blog

‎“Vnímání času se posunulo. Ztratili jste časovou perspektivu a jediné, co vnímáte, je přítomný okamžik. Moment existence, který se smrskl na méně než sekundu“ – Zbožňuju knihy, co přesně popisujou moje vlastní zážitky ♥ Takový ty momenty, kdy si řikáte „No to je kurva přesně vono!“ a máte potřebu hned běžet za všema lidma, co vás maj za blázna, a všem jim to přečíst a řikat:“Hele, takhle to mám, takhle to cejtim, vidíš? Tady o tom píšou, takže nejsem divná. Nejsem jediná“.

Jak jinak ostatně vysvětlit lidem, že nejseš schopej myslet na to, co bude nebo se donekonečna hádat o tom, co bylo? Protože to prostě pro tebe neni důležitý. Protože to vnímáš jako naprostou zbytečnost, kterou se nejsi schopnej zabejvat. Protože jedinej důležitej moment probíhá právě teď.

A nejhorší a nejlepší na tom navíc je, že jen taková maličká změna ve vnímání času ti dokonale překope život, všechny priority a názory. A strašně tě to změní. Nenávratně, řekla bych. A žij si pak dál v klidu mezi stejnejma lidma, když oni všichni žijou včera a zejtra a ty jedinej seš prostě tady a teď a nedokážeš stíhat ty jejich věčný problémy. Nechápeš, proč to dělaj, proč tak zahazujou každej momentální okamžik a proč tak strašně prosíraj svůj život i životy ostatních.

Proč někdo dokáže zahodit přátelství, který má takovej potenciál, zejména co se duchovních záležitostí týče, pro pár povrchních charakterovejch vad, který nejsou nijak závažný, ojedinělý, šílený, divný, prostě nejsou vůbec důležitý. Tyhle lidi nevědí, co je důležitý. Myslej si, že jsou někde jinde, že jsou jiný, lepší. Ale jsou na tom přitom úplně stejně, na stejný úrovni. Jsou nám strašně blízko, ale místo aby si toho všímali, nutěj se do hledání odlišností, který jim zabrání se s náma stýkat.

Všechno to až šíleně zapadá do všeho, co jsem kdy dělala, jak jsem se chovala. Všechny ty věci, který byly takovejma mejma „zvláštnostma“, se mi teď jeví v naprosto jiném světle. Třeba už jenom to, jak se strašně snadno zamilovávám. Neni to hned to, že s tim člověkem chci chodit nebo spát nebo co. Nic z toho, co si představíte pod pojmem „zabouchla jsem se“. Je to taková zvláštní, řekla bych duchovní, živoucí láska, kterou pociťuju k některým lidem už od prvního okamžiku, co je potkám, a která neustává, ať se děje cokoli. Takový pocítění toho, že ten člověk je se mnou vyladěnej na ty stejný duchovní vibrace. A je jedno, jakej je, jak se chová atd., protože to jsou záležitosti ega a povahy a chování, no prostě takovejch těch částí člověka, který mě nezajímaj, kdežto já pociťuju lásku k jejich duši. Nebo přesněji řečeno, moje duše pociťuje lásku k jejich duši, a ta láska je tak silná, že to se mnou šíleně tříská. Jako teď jeden můj kamarád. Věděla jsem to už když jsme se potkali, teď jsem si to jen potvrdila. Že je správnej. Že mi dělá neskutečně dobře na duši, když s ním komunikuju nebo když jsem v jeho přítomnosti. Patří k těm několika málo lidem, z nichž jste bůhvíproč nesmírně klidní a kteří vás dělají šťastnými už jen proto, že jsou ve vašem životě. Takových moc není. Je třeba si jich vážit.

Ta knížka, Kašli na to, je plná věcí, co mi seděj. Je tam celá kapitola o tom, jak si lidi neuměj dětsky užívat světa. Jak se neuměj radovat ze samozřejmostí. Z vůně čerstvýho betonu, z křupání dřevěný podlahy, z větru, co čechrá vlasy… a já si na to říkám – není to sakra přesně to, kolem čeho se poslední dobou točí moje uvažování? Není to přesně o mně? Byli jsme tuhle s V. v čajovně a já mu to zrovna povídala, jak jsem se díky tomu žití v přítomném okamžiku naučila znovu si všímat věcí kolem sebe a nesmírně si je užívám. Tak třeba to akvárium, co tam měli. Nedokážu to popsat, ale všechno na něm mě fascinovalo. Voda, tečky bordelu v ní, pohyby a umístění řas, obrostlý kameny, jejich struktura, přemýšlela jsem i nad jejich vůní a hodinu jsem fascinovaně sledovala takovýho toho minisumečka, co ty kameny chvílema ožíral a chvílema se nad nima prostě jenom vznášel, přisátej hubičkou. Sledovala jsem bublinky vody, co stoupaly k hlavině. Ryby, jak se pohybujou, jak plujou, jak žijou. Přemýšlela jsem o tom akváriu jako o našem vesmíru. Ty ryby tam žijou, něco tam dělají, jsou na to zvyklý a nevědí nic o světě okolo. O tom, že je kolem nich místnost, která je stokrát větší než jejich celej svět. Že kolem tý místnosti je ulice, domy, město, stát, planeta, vesmír… a jestli je tohle všechno za jejich vesmírem, co všechno pak musí bejt za tím naším? Z těch úvah by jednoho bolela hlava, ale mně se z toho vždycky šíleně rozbuší srdce a cítím nepopsatelnou radost a vášeň. Lásku k životu. To, čemu kniha říká libido. Libido neznamená jen to, že se vám chce šukat. Znamená to právě tuhle lásku, tuhle energii, tuhle sílu, kterou vám dává přítomný okamžik a schopnost ho prožít. Mám pocit, že to mnou proudí čím dál tím silněji, že mě to čím dál tím víc ovlivňuje.

Dneska jsem měla šílenej den v práci. No, ostatně, včera taky. A večer, když jsem už skoro byla doma, jela jsem po eskalátorech v metru, a nějakej chlap si přede mnou normálně na férovku příšerně nahlas usral. Nevím, normálně by se asi člověk otřásl odporem nebo by zvedl obočí a zatvářil by se znechuceně. Já se začala nezvladatelně usmívat. To samý jako když jsem si v metru četla tu knihu. Kdykoli jsem narazila na sprostý slovo, začala jsem se smát a lidi se po mně dívali. Nechápu to, ale ty sprostý slova tak na mě opravdu působí. V nich se skrývá celý tajemství postoje „Kašli na to“, alespoň pro mě. A nejlepší na tom je, že to tak bylo vždycky, co se pamatuju. Nikdy jsem se těm sprostotám nijak zvlášť nebránila a teď se jim bráním ještě míň. Je to kurva můj život, říkám si, a já si můžu nádavat jak chci. Protože když nebudu nadávat, tak se budu nervovat. A to já nechci. O slovo se hlásí moje starý dobrý heslo „Není nad to si pořádně zanadávat“.

(Mimochodem, úplně zcestná úvaha, ale napadlo mě dneska, že ten, kdo prohlásil, že nic není nemožné, asi nikdy nemusel tři hodiny držet šílenou potřebu dojít si na velkou, když neměl nikde poblíž záchod. No to nic, to mě jenom tak napadlo…)

Popojedem. Chtěla jsem prostě jenom říct, že je to šílený, žít ve světě lidí, kteří všechno vnímají jinak. Protože to není jen o nějakym jednom názoru, je to jedna zcela zásadní věc, která prosakuje naprosto vším, co se týká života. Je to vaše první myšlenka ráno, poslední večer a x miliard myšlenek mezitím. Je to způsob, jakým dýcháte a vnímáte po každou sekundu dne (hehe, seKunda… ne, dobře, to bylo hodně pubertální), a když to nikdo kolem vás necítí stejně, je to zatraceně těžký. Což je paradoxní, protože pro vás je tím vlastně život stal mnohem, ale mnohem jednodušším. Ale zároveň je hrozně těžký pokračovat v komunikaci a udržování kontaktu s těmi, kdo ještě nebyli v tomto směru „osvíceni“. No ale nikdo neřekl, že to bude jednoduchý, že.

Čím dál tím víc a vážněji přemýšlím, že bych se zapsala do nějakýho kurzu thai chi. Nevíte o něčem? Ideálně zadarmo 😀 Ale třeba i za prachy. Akorát by to asi muselo bejt nepravidelný, protože naprosto nemám čas chodit na nějaký pravidelný lekce. Nebo nedá se to nějak samoučit?

Jsem frustrovaná. Celej den žeru. Furt mám na něco chuť, i když nemám hlad. A furt se trápím.

Těch pár dní na vodě bylo jako pohádka. Ale s příchodem posledního dne to skončilo až příliš rychle a mám pocit, že jsem se vznášela až příliš vysoko a že ten dopad na zem za to nestál.

Můj vztah s Myšákem jde podle očekávání do kopru. Miluje mě, o tom žádná. Dneska mi opět přinesl kytku, sehnal mi taky plnou tašku pečiva, koláčů, chleba a mimojiné i vteřinový lepidlo na můj rozbitej přívěsek. A taky mi dal prstýnek, na tom jsme se ostatně dohodli už před mým odjezdem. Všechno teda zní báječně, ale je to báječný doopravdy? Neni.

Protože nesnáším, když mi dává tolik dárků. Nesnáším, když mi každou chvíli dělá žárlivý scény ohledně lidí, se kterýma si píšu, když jsem s ním, se kterýma se stýkám, když s ním nejsem, obecně ohledně toho, že mi prostě nevěří. Dělá ze sebe chudáčka. Řekne mi, že mě miluje, ale že už si toho zažil hodně a že si stejně najdu někoho jinýho. No ale co, doprdele? Já jsem toho taky zažila dost a nechtěla jsem nic jinýho než někoho, kdo mě bude mít rád a kdo bude chápat, co potřebuju a co prožívám. Ale on to nechápe. Nechápe už jenom to, že ho mám ráda. Pořád se ptá, proč to tak je. Ptá se, co bude dál. Nesnáším, že se na to pořád ptá. Nesnáším jeho zničenej výraz, když mu na to nedokážu odpovědět. Nesnáším ten fakt, že spolu nejsme, že se nemáme kam uklidit, nemáme žádný společný území. Jasně, dalo by se to celý stručně shrnout jednou větou – jsem frustrovaná, protože nemáme kde šukat – ale sorry, nejsem chlap, abych to dovedla takhle podat a navíc to není pravda. Jsem v háji kvůli tolika věcem. A furt bych žrala.

Zamilovala jsem se. Došlo mi to včera. Je to naprosto nelogický a nesmyslný, ale nějak ve mně ožilo cosi, co jsem prvně pocítila někdy začátkem tohohle roku a o čem jsem si myslela, že z toho nic nebude. Teď to ale vidím jinak a to mě štve. Proč se zrovna teď musím tak nesmyslně zamilovat do někoho, koho naprosto totálně nemůžu mít? Jako bych toho neměla dost k řešení, ještě mám bordel v citech. Ne, vážně, já už ani nevím, koho chci a nesnáším se za to.

A jako naprosto úžasnou tečku k tomu všemu jsem přišla o přítele. O toho jedinýho, o kterým vím s naprostou jistotou, že ho chci a potřebuju mít v životě. Ať už jakýmkoli způsobem. O toho jedinýho, kterýho budu vždycky milovat, ať už mi zlomil srdce třeba milionkrát, ať už mě sebevíc sere, ponižuje a ignoruje. No řekněte, je to normální, milovat tak silně a neochvějně někoho, kdo si to podle všeho naprosto nezaslouží? A ne že by to byla otázka několika týdnů nebo měsíců, no, však vy, kdo sem chodíte už delší dobu, dobře víte, jak to se mnou po loňskym létu bylo. Je to už rok. Nemělo by to už odeznívat? Já myslím, že mělo. Tak proč to ještě ani trochu nepřešlo? Kolik času ještě potřebuju, abych se z toho vyhrabala? Bože, musim si jít vyždímat židli, je celá rozmáčená od toho patosu, co ze mě kape. Ale vážně, to, že mě celej rok ignoroval a nic moc se mnou nechtěl mít, na to jsem si zvykla. Že na mě byl občas spíš až hnusnej, to jsem taky nějak přežila. Ale jak se ke mně choval teď na vodě, jak odporně se se mnou pak rozloučil a že se mnou pak zcela bez vysvětlení přerušil kontakt i na facebooku? Nesmějte se mi, nepatřím k těm lidem, co by dělali scény z toho, že si je někdo smazal z facebooku, ale zrovna u tohohle člověka to znamená hodně. Až příliš. Mnohem víc než by mělo. Jsem zničená. A to jsem si tak krásně užívala toho svýho single života. Kam se to všechno podělo? Stačilo pár týdnů a jsem zase ve stejnym srabu. Potácím se mezi chlapama, který mě vyškrtávaj ze svýho života, ačkoli je v něm zoufale potřebuju, a mezi těma, kteří mě zcela zřejmě upřímně milujou a udělali by pro mě cokoli, a s kterýma to přitom nemůžu vydržet. Asi jsem vážně vybíravá. Nebo blbá. Nebo je to normální, co já vím. Stejně mi to zejtra zase bude u prdele. Ale teď jsem se v tom holt potřebovala trochu porochnit. Znáte tu scénu s oslíkem ze Shreka? Jak furt něco mele a pak řekne:“Potřebuju obejmout…“? Jsem na tom stejně. Jen s tím rozdílem, že nepotřebuju obejmout. Potřebuju křičet, něco rozkopat, říct V., jak strašně mě sere, jak si může strčit celý ty svý názory na mou osobnost do prdele. Říct Myšákovi, ať se jde vysrat s tou svojí podělanou žárlivostí a ublížeností. Potřebuju se osvobodit od těch pout, co mě momentálně svírají. Potřebuju mluvit se svým vedoucím a říct mu, že jestli ty posraný přesčasy nebudu mít v příští výplatě, podávám výpověď. Potřebuju si ujasnit, co s tím svým debilním životem chci dělat. To budu vážně do konce života střídat jednu práci za druhou, přičemž v žádný nevydržim dýl než rok? Vážně budu přecházet z jednoho mizernýho vztahu do druhýho, když přitom jedinej z těch chlapů mi za to nestojí? Vážně budu trávit svý volný dny sezením u počítače a čuměním na seriály a vzdycháním nad tím, jak bych chtěla dělat to a ono a přitom se k tomu nikdy nedonutím? Je mi třiadvacet a co jsem sakra dokázala? Jsem vážně jen blbá holka, co v tom neumí chodit, co se potácí mezi extrémama a co ji rozhodí pár komentářů od někoho, na kom by jí už dávno nemělo záležet?

Nauč se žít přítomností a odnaučíš se myslet na budoucnost. Odnaučíš se myslet na minulost. Uleví se ti. Ale je to dobře? S tímhle přístupem jsem se naučila řešit vztahový věci hned. Nedokážu čekat měsíce, než si někdo ujasní svoje priority a něco mu dojde. Nedokážu čekat ani týdny, než se Myšák přestane chovat jako kretén a začne mi trochu věřit. Do tý doby už nebude mít důvod mi věřit, protože já to prostě nevydržím. Už dneska jsem pomýšlela na rozchod. A hůř, pomýšlela jsem, že bych zavolala Blonďákovi a užila si s ním trochu nezávaznýho sexu na vylepšení nálady. A to je strašně, strašně špatný.

A taky jsem přemýšlela nad tím, že bych zase jednou sepsala dopisy na rozloučenou. Protože nikdy nevíš, co se stane. Většina z vás si na to občas vzpomene, třeba pod vlivem nějaký silný události, nějakýho zážitku, že tu prostě nebudeme věčně a nikdy nevíš. Ale já na to myslím každej den. Proto mě taky tyhle věci tak trápí. Nechci mít nedořešený věci, protože nikdy nevim, kdy někdo z nás nějak vypadne ze života těch ostatních, ať už smrtí nebo jinym důvodem. A tak jsem přemýšlela, že bych těm několika, co jim něco potřebuju říct, napsala dopisy. Třeba jen tak pro sebe, ale abych se uklidnila. A pak jsem si řekla, že by to nemělo smysl. Nevím, co říct. Nevím, jak to říct. A pak, ty nejdůležitější, třeba jako V., by to nezajímalo. Nezajímám je já. Moje ego to těžko snáší. Nesnáším to svoje podělaný ego. Píšu si to do svýho úkolníčku – budu muset mnohem tvrději pracovat na jeho odstranění. Myslela jsem si, jak dobře na tom nejsem, co se týče duchovní cesty, ale to je právě ono – vždycky, když si myslíte, že jste na tom dobře, zjistíte, že vůbec ne. Že jste sotva na začátku. Že ta strašná dálka, co jste si mysleli, že jste už ušli, ve skutečnosti činila sotva pár milimetrů a že si toho nikdo ani nevšiml. Jenže já se odradit nenechám. No a co, že bojuju se svýma výlevama. No a co že se vztekám, že občas řádím a že jsem někdy šílenej dobytek. Co je důležitý, je, že o tom dobře vím. A jednou, ať je to třeba za pár let, už takový věci psát nebudu. Nebudu si je myslet. Nebudu si to brát. A bude ze mě přesně ten typ blogera, co se nemá potřebu vylejvat v milionech slov, co prostě jen napíše – jsem frustrovaná, protože potřebuju sex. Sakra, jak mně se uleví. A celý blogosféře jakbysmet, nemýlím-li se 😀

Jedno pozitivum ten dnešek ale přece měl. Moje blogerské já se tetelí nad faktem, že si už řada mých blogerských idolů všimla, že to tu zanedbávám. To je symbolem toho, že ty moje blafy ještě pořád někdo sleduje a že když se tu pár dní nic neobjeví, někdo si toho všimne. Někdo si všimne, že něco není, jak má být. A to je dobře vědět.

P.S.: Uklidňující zpráva pro všechny čtenáře – už brzo dokoukám Sex ve městě a očekávám, že s přechodem na jinej seriál by měla pominout éra těch miliard otazníků. Taky mě už serou. Blame Carrie.

P.S.: Čtvrt na deset. Čas udělat si míchaný vajíčka a pustit další díl Sexu ve městě. Bože, jakou já mám depku… už se těšim, jak si zejtra v práci zanadávám na pitomý zákazníky. Jeden jedinej se mě zeptá, jestli je to zboží čerstvý, a urazim mu hlavu rohlíkem. A nebo taky ne. Třeba se vzbudím v lepší náladě. Ale zatím ten pocit nemám.

V práci je to čím dál tím lepší. Teď už do mě dělá i novej vedoucí, za jehož řečičky bych za a) mohla nechat Myšáka, ať mu rozbije hubu (prozatím se na mou žádost drží stranou, ale nevím, jak dlouho to vydrží), nebo za b) bych mu tu hubu mohla rozbít sama (no dobře, nejsem žádný rambo, asi bych ho jenom kopla do těch jeho nevybouřenejch koulí, ale i to by mi stálo za to), nebo bych si na něj za c) mohla stěžovat. Ale jelikož jsem slyšela, že pan majitel bude asi podobnej kanec, k ničemu by to zřejmě nevedlo.

S Myšákem samotným je to taky čím dál tím lepší. Prakticky denně se pohádáme, píše mi nepříjemný smsky, je na mě hnusnej, nevěří mi. Furt má řeči, že to nemá smysl, ptá se mě, jestli mám někoho jinýho, je hrozně zničenej z toho, že mám pár kamarádů, s kterýma občas trávím trochu času, posledně jsme se pohádali jenom proto, že jsem mu nezavolala zpátky, když mě prozvonil. Nezajímalo ho, že na krámě byli lidi, že jsem toho měla moc a pak jsem zapomněla, že později, když jsem si vzpomněla, jsem zase věděla, že už spí, a nechtěla ho budit, normálně mi ten telefon zavěsil. Říkala jsem to dneska babičce. Nevím, jak je to možný, ale jednou dvakrát do roka, když jí navštívím samotnou, si popovídáme o věcech, který bych jinak nikomu neřekla, ačkoli jinak si my dvě prostě nemáme co říct. V ten jeden moment to pak vypadá jako bychom byly největší kamarádky a jako bych se jí vždycky se vším svěřovala. Mám pocit, že tím, jak málo se vídáme, obě o hodně přicházíme. Že ten tlak, co mezi náma vznikl potom, co umřel děda, nám strašně moc vzal, a přitom je tak snadný ho prolomit. Chce to prostě jen přestat se bát trávit spolu čas o samotě.

Každopádně mi řekla, ať neblbnu. Ať si nekazim život a ať toho nechám. Šílený na tom je, že to nejsou obvyklý bláznivý řeči o politice, o níž má dost zkreslenou představu a o níž se vždycky hádá s tátou, kterej samozřejmě všechno ví líp, takže z ní udělá blázna. Nejsou to řeči starý pani, která má tři tejdny mlíko v lednici a diví se, když přijedeme a máma jí ho vyleje. Který když řeknu, že má v lednici plesnivej sejra, nevyhodí ho, ale jde oškrabovat to bílý. Tohle je právě jako by to byla úplně jiná osoba, najednou ví, o co jde, a řekne něco strašně pravdivýho, co bych od nikoho jinýho tak nevzala. Jako že tohle bych neměla dělat. Má pravdu, no, neměla. Ty první dvě hádky byly ještě „ok“, byly takový lehčí a hlavně to usmíření pak stálo za to. Ale už nemůžu. Je to příšerně vysilující a je to opravdu pořád. Navíc to všechno řešíme po zprávách, což je prostě na palici. A po telefonátech. Už teď mi přišla smska, že jsem překročila svůj limit 900,- za paušál. 900! Jeez, tolik jsem neplatila ani nepamatuju, je to třikrát než co jsem zvyklá. Samozřejmě, kdybych to řekla Myšákovi, tak se zase hrozně naštve a bude se mi snažit vnutit nějaký peníze. Už to udělal několikrát a vždycky jsem se naoplátku naštvala já, že přece nejsem žádná socka a že ho nemám na prachy. Což mi připomíná další problém – že od něj ty jeho móresy chytám.

On se třeba kvůli něčemu urazí, ale ne jako kvůli něčemu, co jsem řekla nebo udělala, ale kvůli nějakýmu vymyšlenýmu problému. Je šíleně paranoidní. Stačí jen to, že jsem mu nezavolala zpátky, a hned jsem si to určitě zrovna s někym rozdávala. Nebo že jsem mu nenechala v lednici jogurt, o němž stejně prohlašoval, že ho sám jíst nechce. Hned si myslí, že za mnou na krám přišel nějakej frajer a ten jogurt snědl. Jako chápete to? Kam na to chodí?

Nicméně vždycky, když se takhle hádáme, chytnu to taky. Příšernou depresi z toho, že nejsme spolu. Příšernej vztek. Dávám mu to sežrat. Nadávám mu. Dělám ublíženou jako že mě hrozně mrzí, že si tohle všechno o mně myslí a že mi nevěří. Teda ne jako, mě to vážně mrzí. Ale proč? Co je mi sakra po tom? Je to kretén, kterej mi nevěří nos mezi očima a je jedno, kolikrát mu odpřísáhnu, že ho miluju. A stejně, proč to dělám? Proč se namáhám? Neříkala jsem, že ho přece nebudu dokola přesvědčovat? Neříkala jsem, že když mi nevěří, ať si jde do prdele, že se kvůli němu nezblázním?

Všechno mě to hrozně ničí, je to nesmírně vysilující a stresující a dostala jsem se přesně do toho bodu, kterýho jsem se bála. Nevím, jak z toho ven. Po tom rozhovoru s babi zvažuju, že bych přece jenom podlehla nabídce toho našeho dobytčího vedoucího a že bych šla na některou z prodejen, kam Myšák nejezdí. Hrozná myšlenka. Už proto, že to je právě on, co mě v tý práci jediný drží a utěšuje. Co dává smysl tomu, že tam ještě pořád jsem, když se tam takhle ke mně chovaj. Tím spíš by pro mě asi bylo lepší od toho utéct. Jenže mně se nechce utíkat. Už mám dost toho, jak mi v životopisu přibývají položky. Těžký to má kdekdo, můj život je šílenej a sama nepochopím, jak se mi furt můžou dít takový šílenosti, ale co, sakra? To se stává. Chci se s tím porvat, chci to zvládnout a chci bejt dobrá v tom, co dělám. Což se zatím zdá, že jsem, právě proto mě ten dobytek vedoucí chce na nějakou jinou prodejnu. Že prej je mě škoda na ten zapadákov, kde jsem teď. No, taky si to myslím. Ale stejně. Myšák. Pfff. Jak jen tohle skončí…

Včera, když jsem dělala uzávěrku a pakovala, že už půjdu domů, mi z kasy vyjela soupiska inventury. Byla prej na ten den naplánovaná, prej to v tý kase muselo blikat už tejden, prej jsem to měla vědět. No, nevim, nemá smysl se o tom hádat, prostě to tam na mě vyjelo a nedalo se to ochcat, bez toho bych tu uzávěrku nemohla odeslat. A tak jsem volala vedoucímu, řikám, co mám dělat, a že tam je milion věcí, který už mám navíc zabalený, a že tam budu do půlnoci. Prej to se nedá nic dělat. Ať si zavolám na Vysočanskou, jestli tam neni někdo, kdo by mi mohl přijet pomoct. No, nebyl, teda aspoň ne na prodejně. Zavolala jsem teda V., kterej jedinej bydlí tak blízko. Naštěstí byl doma a přijel. Nedokážu ani popsat, co to pro mě v tu chvíli znamenalo. Že se hned sebral a do půl hodiny tam byl. Počítali jsme ty věci do půl jedenáctý, jen díky němu to šlo tak rychle a šlo to vůbec, protože kdyby mi tam nikdo nepřijel pomoct, složila bych se tam. Nejspíš bych tam byla do rána, protože toho opravdu bylo moc a já jsem bohužel šílený hroutidlo, no, však mě už znáte. Když to na mě z tý kasy vyjelo, málem jsem se sesypala. Každopádně nakonec jsme to zvládli, sice se obávám, že z toho ještě budou problémy, nepočítala jsem ty věci přesně na kusy, na to jsem už prostě vážně neměla sílu. No ale co, nějak to dopadne. Čtu teď báječnou knihu, která se jmenuje Kašli na to, uleví se ti. Bože, jen díky týhle knize jsem se ještě nezbláznila z těch šíleností, co se mi dějou. Z paranoidního a věčně hnusnýho Myšáka. Z šílený práce, která mi za to naprosto nestojí a stejně se tam bůhvíproč stále zdržuju. Z nevybouřenýho vedoucího, kterej se mě od něj snaží zcela nepokrytě odloučit a snaží se mě dostat. Neni to zvláštní, jak k člověku ty věci přijdou, když je nejvíc potřebuje? Kamarád, co vás vytáhne z bryndy? Kniha, která vám dodá sílu všechno přežít? Člověk, kterej vás tak miluje, že pro vás udělá prakticky všechno co vás jenom napadne? Proč jen to všechno musí mít háček?

…má foťák v kalupu. No a vy už jste nějaký ty fotky neviděli docela dlouho, není-liž pravda? 🙂

To nám to tu zase trochu chcíplo, co? Škoda, škoda, dělo se toho opravdu hodně. Tak třeba:

Devetenáctýho mi přišla na krám smlouva, nebo spíš výsměch, co ho nazývali smlouvou. Hned na první pohled jsem v ní našla asi milion nejasností a podivností a hlavně měla naprosto příšernou grafickou úpravdu, takže druhej pohled se nekonal, na to jsem prostě neměla žaludek. Bejt grammar nazi je někdy těžký.

Naštěstí mám pár skvělých a zároveň užitečných přátel, takže jsem se hned toho dne sešla s Klárkou, která se vyzná v zákoníku a právní stránce všech věcí víc než já ve vlastním šuplíku na ponožky, takže byla mou jasnou volbou číslo jedna, když přišlo na to, kdo se mnou tu smlouvu musí projít, než zase jako největší debil něco podepíšu.

Vyžádalo si to několik hodin drbání a tlachání a dvě totálně odřený paty (to jsem si zase jednou vyšlápla v podpatcích, bleh, už si ty boty nikdy neobuju, vážně) a nakonec jsem odcházela s totálně staženým žaludkem a papírem do posledního místečka popsaným připomínkama a poznámkama. Doma jsem to pak ještě prošla s našima, a ti hned začali řvát, že tohle snad neni možný a že jestli to podepíšu, jsem největší blázen, a ať se opovažuju.

No, tak jsem se neopovážila a od tý doby jsem ty svoje obavy konzultovala se všema možnýma lidma, co mi přišli pod ruku – s kolegyní, s Myšákem, s několika inspektorama a nakonec i s paní účetní, za níž jsem speciálně pro tento účel jela až do Brodu, protože všichni ti před ní mi prostě nebyli schopni dát nějakou rozumnou odpověď. Mimochodem, už tam o mně vědí. Jelikož žádná z nových kolegyň nedostala do tý doby osobní číslo, obě se přihlašovaly na to moje, takže jsem v systému byla psaná každej den, od rána do večera. A zdá se, že díky tomu už o mně ví i pan majitel. No, nejsem si jistá, jestli je to dobře, ale snad mi to pomůže při vymáhání peněz za přesčasy.

To je totiž druhá věc. Že je ta smlouva k smíchu, s tím bohužel nic neudělám. Když se vám to nelíbí, děte si, asi takovej je přístup týhle společnosti, takže rozhodně nelze předpokládat, že by se začali třást, že jim odejdu, a že by speciálně pro mě připravovali jinou, normální smlouvu, jen abych podepsala. Ale že mi přišla naprosto komická výplata, která mimojiné vůbec nezohlednila mých asi padesát hodin přesčasů, to mě nasralo. Řev doma byl už neskutečnej. Jeden přes druhýho na mě naši řvali, že to neni možný, ať odtamtud okamžitě odejdu, že ze mě dělaj akorát debila a že za takový peníze nedělaj ani brigádníci ve skladu. No, je to fakt.

Na druhou stranu to s tím hledáním práce opravdu neni sranda, natožpak s hledáním práce, která by byla dobře placená. Spousta lidí dneska žije na hranici minima a jde to. Nebudou to boháči, nebudou za vodou, ale vystačej s tim. Já jsem na tom podobně. Nehledala jsem práci na to, abych si brutálně nahrabala, ale abych měla nějakou jistotu a finanční klid.

No, každopádně jsem sepsala mail pro pana majitele, kde se ho ptám na těch několik věcí, který mi nikdo neosvětlil, a kde se hlásím o svoje přesčasy. Ještě to dám zkouknout mámě a Myšákovi (ten se s cápkem zná, tak mi bude moct rovnou říct, jestli si mám po tom mailu hledat novou práci nebo jak :D) a pak to pošlu a budu si držet palce.

Pokud jde o Myšáka, je to trochu jako na houpačce. V jednu chvíli je nám super a já se tetelím blahem a v druhou zase nasadí ten svůj vážnej, ztrhanej výraz, a zahlásí „já ti něco řeknu, ale ty se budeš zlobit“, načež mi sdělí ten překvapující a ohromující fakt, že je moc starej, že to je naposledy, co se vidíme, a že s někym jinym budu šťastnější. No, na to se vždycky naseru, řeknu mu, že je vůl, a pak se chvilku vztekám, prohlašuju, že mi s ním je báječně, ale když mu to neni dobrý, tak fajn, no a pak se vždycky zase nějak usmíříme a je nám zase dobře. Ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

Prý že žiju přítomností a on se dívá dopředu, že to nepůjde. Damn it, říkám si, zrovna ve chvíli, kdy se naučím žít přítomností (což jsem dřív opravdu moc neuměla a díky čemuž jsem teď neuvěřitelně klidnej člověk v porovnání s tím, jakej nervák jsem byla pár měsíců zpátky), mi to někdo vpálí do tváře jako důvod, proč nemůžeme bejt spolu? To bych se na to. A pak řekl, že mu to takhle nestačí. Pálila mě otázka, co by teda chtěl víc, ale nedokázala jsem ji položit. Ležela jsem mu v tu chvíli hlavou na rameni, objímal mě a měla jsem pocit, že bych se dozvěděla něco, co vědět nechci. Nebo že pokračovat v tý debatě by prostě nebyl dobrej nápad. A tak jsem tu otázku spolkla. Ale stejně na to asi brzo dojde, že se budeme muset pobavit o tom, co bude dál. Ani mně to nijak zvlášť nevyhovuje, že nemáme žádnej společnej prostor. K sobě domů si ho vzít nemůžu, k němu do tramtárie taky nepojedu, ty občasný společný výlety do Brodu jsou únavný a posledně, ačkoli jsme si to v lůně přírody, hezky na dece, dobře užívali, ty čtyři klíšťata, co se po tý dece válely s náma, mě přesvědčily, že tohle taky není ono. A pak, co bysme dělali na podzim, až začne bejt hnusně? Kdepak, potřebujeme prostě nějaký společný území. Jenže můžu já si za tenhle směšnej plat dovolit vlastní bydlení? Ne dokud nesplatím dluhy, ty jsou prvotní. A co bude pak, nevim. Nechci zatim řešit. Vážnej vztah mi do rovnice život = ono to nějak dopadne prostě nezapadá. Nutí mě plánovat a to já neumim a nechci dělat. Jenže co s tím?

No, ale abych taky na chvilku odbočila od tý práce a od vztahů, byla jsem s Maudětem na posledním HP. Chvilku po tom ze mě nebyl nikdo schopnej dostat víc než „ty vole“. Ne pro ten film, kterej byl prostě takovej, jakej bejt měl – skvělý pokoukání, nějaký to drámo, nějaký ty filmařský úlety, co nevyšly, ale budiž, snaha byla – ale prostě pro ten fakt, že je po všem. Po těch deseti letech to skončilo. Je to divnej pocit. Vyvolává to milion vzpomínek, kterejma se tu nebudu zabejvat, zase tolik prostoru na tom internetu neni, aby se to sem všechno vešlo. No nic. Ale prostě jako víte co. Tyvole… deset let života…

A zas mě chtěli v práci okrást. Ale nevyšlo jim to. Přesněji řečeno mu. Debilovi, co se mě snažil zblbnout s nějakym měněnim peněz. Muhaha. A tentýž den mě taky jeden přišel pozvat na rande. Regulérně. Ne žádnej oplzlej dědek jako obvykle, ne žádná fetka nebo tak, prostě normální pěknej týpek, kterýho jsem tam už určitě viděla, ale stejně se obávám, že až ho příště uvidim, nepoznám ho. Tak jsem mu řekla, že děkuju, že je to milý, ale že mám přítele. Zatvářil se jako že to čekal, usmál se a zase šel. Sakra, taky nemohl přijít o pár tejdnů dřív, ne? 😀

No nic, už zase nevim, co víc bych řekla. Jsou věci, který je ještě třeba zpracovat a pak až je vypouštět. A hlavně u některých čekám, co bude, a nechci to pokazit tím, že bych je už teď vypouštěla do éteru. Uvidí se, co na vodě. Už za dva tejdny!!! No doprdele, jak já se těšim.

Nevím, jak je to možný, vzhledem k tomu, že spolu ještě ani nechodíme (pořád se ještě nekonalo ono první rande), ale už za sebou máme první hádku. Nebo přesněji řečeno neshody.

Zbytek neděle proběhl v práci celkem klidně, až na to, že jsem měla večer příliš velkou vratku, což mě trochu nervovalo, ale co se dá dělat. A na to, že mi tam nějakej němčour nechal svou hotelovou vizitku s číslem pokoje, jménem a datem, kdy odjíždí. Jako hustě von. Kdyby to aspoň řekl narovinu, ale on mi to strčil pod šálek od kafe. Já vám nevim, fakt jsem tak strašně k sežrání nebo mám jen štěstí na úchyly a nevybouřený týpky?

Nicméně jinak v pohodě den, až na to, že se mi Myšák vůbec neozval. Ráno jsme se na krámě potkali, ale hned zase vypadl. Za chvilku mi volal, aby mi sdělil, že vypadám strašně, jako bych celou noc nespala, a že jestli mě to zmáhá, měla bych požádat o přeložení na jinou prodejnu, kde se nedělaj neděle a maj tam třeba ranní a odpolední směny. To samo o sobě by bylo milý, že se o mě tak stará, až na ten detail, kterej mi zkazil celej den, a sice – ano, jak jinak – ten tón. Říkal to jako že je na mě hrozně naštvanej a že mě nemůže ani cejtit. Nevěděla jsem proč. Vyměnili jsme si pak ještě pár smsek, ale opravdu jen pár. A ty jeho byly dost hnusný. Nepříjemný. Se spoustou vykřičníků a s poslední zprávou ve stylu jako že to nebudeme rozebírat po zprávě a že si promluvíme, až se uvidíme. Což znělo vážně a navíc jsem mu pak už nemohla odepsat, utnul to a mně to bylo líto. Trápila jsem se tím, co mu přelítlo přes nos a co jsem udělala. Rozmyslel si to se mnou? A hlavně – proč mi na tom tak záleželo? Proč mi záleželo na tom, co si někdo jako on o mně myslí, jak se ke mně chová atd? Mám ho opravdu ráda nebo je to jen zkrat?

Každopádně mě to poněkud zdrtilo. Celý ty víkendy to jediný, co člověka drží nad vodou, je smskování. Z toho důvodu mi tam ostatně ukradli ten telefon. A on mi to zatrhne. Byla jsem z toho smutná, a přitom to nejhorší mělo teprve přijít dneska ráno. Chvíli po otevření jsem se podívala na telefon a viděla dvě smsky. Ta druhá, zjevně nakvašená z toho, že neodpovídám, říkala:“Chceš mě vůbec vidět?“. A pak následoval nepříjemnej telefonát, kdy mi vyčetl, že jsem mu během neděle už nenapsala, že o něj zjevně nemám zájem, zapletl do toho brepty o tom, že měl posranej celej víkend, že vůbec nespal, že to někde málem napálil do stromu, ale co, že by na tom stejně nikomu nezáleželo… no, prostě takový ty typický kecy napřesdržku. Horší ale byl moment, kdy jsem se dozvěděla, proč že je to vlastně tak nakvašenej. Jelikož jsem mu psala o Andělovi, kterej se mnou byl v sobotu na krámě až do večera, a jelikož jsem ráno vypadala tak zbídačeně, usoudil z toho, že jsem vůbec nejela domů a strávila noc u Anděla. Tenhle jeho myšlenkovej pochod mi vyrazil dech. Jak si o mně může něco takovýho myslet?

Naštvalo mě to. Zdrtilo. A zase jsem musela přemýšlet – co si o mně lidi myslej, je mi vesměs u prdele, tak proč mě tohle tak vzalo? Proč mě to tak mrzelo? Chtěla jsem ho vidět, potřebovala jsem ho vidět. Psal mi, jestli mi může zavolat. Řekla jsem, že jestli na mě hodlá bejt tak hnusnej jako v těch předchozích zprávách, tak s tím mluvit nebudu. A pak mi zavolal a já nevím jak, během pár minut jsme si to vyříkali. Ovšem teprve až když přijel, došlo k opravdovému usmíření. Přinesl mi nádhernou kytku a culil se. Bylo vidět, že se mu hodně ulevilo. Začali jsme pak plánovat to naše první rande. Mělo by k tomu dojít v pátek, tak doufám, že bude pěkný počasí, ať to stojí za to. Těšim se 🙂 Ale stejně o tom přemejšlim. Nasadil mi to do hlavy těma svejma věčnýma řečma, přesně jak jsem předpokládala. Co z toho bude? Bude z toho vůbec něco? Jak si máme rozumět, když už teď, ještě než jsme spolu něco začali oficiálně mít, máme takovýhle neshody? Jak se to stalo, že jsem se zničehonic, byť jen na víkend, dostala do vleku smutku a rozmrzelosti nad tím, co si o mně myslí, kor když jsem správně měla bejt nasraná, že si to vůbec myslet dovoluje? Že se na to ptá? Jako by mu do toho něco bylo. Jako bych mu byla slíbila věrnost a lásku až za hrob. Říkám si, jak to bude vypadat, jestli se dáme ofiko dohromady? Jestli bude tak majetnickej a zdrchanej, když něco nepochopí, jako předvádí teď, dokážu ho s tím poslat do prdele tak, jak jsem to dělala vždycky s každym, kdo mě vytáčel blbýma kecama, nebo se na to chytnu a začnu bejt taková ta ustrašená „ženuška“, co se bojí, aby její chlap správně pochopil, co mu říká nebo co dělá?

No, každopádně, to naše usmíření byla příjemná záležitost. A měl pak i pár pěknejch řečiček, který mě celkem slušně nažhavily na páteční výlet, takže se nemůžu dočkat >:) 😀 No, ale víc zase až jindy. Až budu vědět, kam to směřuje.

A jako by toho nebylo dost, stále víc na mě doráží jedna nepříjemná otázka – když pominu věkovej rozdíl a komplikace z něj a z náročný pracovní doby plynoucí, půjde to vůbec, mít vztah s někým, s kým pracuju?

Vzpomněla jsem si, proč jsem to pár měsíců zpátky vzdala s chlapama a vrhla se na „party time“, aneb nevázaný život singláka. Protože je to s nima hrozně únavný. Myslím tu komunikaci. Tak třeba vemte si mě – jsem hrozně nemateriální člověk. Nepotřebuju, nevyžaduju a nechci dárky. Nechci, aby mi někdo nechával každou chvíli na stolku něco na zub, nosil mi sladkosti, kupoval mi roztomilý plyšáky nebo mi nosil kytky a zval mě na obědy. Ne a ne a nechci. A hle – mám hned dva obdivovatele, který mi přesně tohle v jednom kuse dělaj. Jak jim to mám vysvětlit? Že to neni blbý, když přijdou s prázdnýma rukama? Že se každej den těšim jako blázen, až se za mnou zase jednou na pár minut stavěj, pozdraví mě a usmějou se na mě? Že to je sakra vzájemný, že i já jim chci něčím udělat radost? Jen to narozdíl od nich neumim a nechci dokazovat hmotnejma dárkama, takže to dopadá tak, že oni mi pořád něco dávaj a já jim nedám nikdy nic. Takže na konci večera odcházím domů s náručí plnou věcí a dárků od ctitelů a s pocitem sobeckýho kreténa, kterej nikdy nikomu nic nevěnuje. Nesnáším je za to, že mi tohle dělají.

Je kouzelný, že mě někdo má tak rád. Že když potřebuju píchnout, můžu se na ně obrátit. Můžu jim důvěřovat. Můžu jim napsat, že je mi něčeho nutně zapotřebí, a oni mi to bleskurychle seženou. To je nádherný. Ale proč proboha nechápou, že to samo o sobě je něco naprosto magickýho, nezvyklýho, nádhernýho a tak strašně odměnyzasluhujícího, až bych brečela? Proč nechápou, že moje mysl ani nemá tu kapacitu na to, aby si přála ještě něco nad to? Nějakou jejich vlastní iniciativu, vymýšlení toho, čím vším mě ještě potěšit? Proč někdo nemůže pochopit, že já nechci, aby mě ještě něčím dalším těšil a dělal mi radost? Že mi to dělá starosti a trápí mě to a že mě to ke všemu rozmazluje takovým způsobem, že pro příště už vždycky budu lehce zklamaná z toho, že mi někdo něco nepřinesl. Byť o to nestojím, prostě si na to zvyknu a pak mi bude divný, že to někdo nedělá. A já nechci, aby mi to bylo divný. Ne a ne a ne.

Dneska jsem se s Myšákem na chvilku uklidila do soukromí. Nemohla jsem to vydržet. Všechno to na mě tak padlo a já najednou bytostně toužila po chvilce ticha a klidu, bez nervů a stresu z toho, jestli někdo náhodou přijde na krám a bude něco chtít nebo krást. Prostě jsem s ním potřebovala bejt chvilku sama a trochu si ho užít. Bylo to krásný. Jenže když jsem mu to pak ještě napsala do smsky, po jeho odchodu, pochopil mě tak, že se s ním chci jenom vyspat. Udělalo se mi z toho nevolno. Ne, že bych nechtěla, právě naopak, šíleně mě rozpaluje, ale že bych zrovna jemu chtěla takhle ublížit? Mrzí mě, že si to tak vyložil. Jakkoli svobodomyslná v tomhle ohledu jsem, nikdy bych se nemohla „jen“ vyspat s někým, o kom bezpečně vím, že mě má takhle rád. Jsem trochu bitch, ale nejsem svině.

Rozhodilo mě to. Stejskalo se mi po něm, když odešel, chtěla jsem ten pitomej krám zavřít a jet s ním pryč, chtěla jsem jen tak někde ležet na trávě, položit si hlavu na jeho rameno a tiše usínat, a on si myslel tohle. Na mou omluvně vysvětlující smsku pak nereagoval. Tak nevím, co z toho bude.

Pak se mi ucpal nos. Hrozně. Nemohla jsem dejchat, asi hodinu nebo dvě jsem dejchala pusou, až se mi z toho dělalo blbě, a k tomu mi zalehly uši a začalo mě bolet v krku a v břiše. Křeče. Totálně ucpanej nos. Bylo mi najednou blbě. Chtěla jsem vidět Anděla. Jenže pak jsem si vzpomněla, co všechno pro mě už udělal, a byla jsem nervní z toho, že bych ho měla znovu zvát na hnusný kafe na místo, kde pro něj nemůžu udělat nic pořádnýho a kde se mnou stejně vždycky zůstane až do konce, i když to po něm nežádám, tudíž mám ještě dvojnásob hroznej pocit z toho, že ho tam zdržuju. A je to celý divný, když tam tak sedí, mlčí a čeká. Z toho divnýho pocitu, z reálný fyzický potřeby se nadechnout a z dalších důvodů jsem mu napsala, že potřebuju kapky do nosu. Taková blbost. A mi on je přivez a k tomu ještě anticolky do krku.

Doteď se nemůžu rozhodnout, jestli to znamená, že u mojí zkoušky propadl nebo uspěl. Vážně, tohle není normální. No, ke zbytku večera se vyjadřovat nebudu, byl šílenej a já jsem jak zmlácená a přejetá a mám příšerný křeče v břiše a hlad. Hodinu jsem ležela ve vaně, bylo mi blbě, smutno a nemohla jsem se zvednout. Jasně, byly dneska i dobrý zprávy – o tom kdyžtak příště – ale celkově mám pocit, že se mi to zase jednou trochu sype pod rukama. A proč? Protože chlapi.

A k tomu musím pořád myslet na toho Myšáka. Jak se mě dneska tak něžně zeptal, jestli to tak může říkat, že už jsem jeho. A já ho odbyla s tím, že uvidíme až po prvním randeti. Něco na tom je – nedokážu mu říct, že jo, když si zatím nejsem jistá tím, že se vůbec někdy stihneme potkat i mimo práci. A že to pak nebude divný, trapný. Že mi to neotevře oči nebo tak něco. Nemůžu mu slibovat něco, čím si vůbec nejsem jistá. Navíc nevím, jestli jsem vůbec schopná s někým „chodit“, někomu patřit. Už je to tak dlouho, celej rok, co jsem se složila a zamkla si srdíčko. Co jsem se rozhodla žít naplno, „tak, jak se má“, a užívat si podle libosti, nevázaně. Chodit s někým… umím to vůbec ještě? Uměla jsem to vůbec někdy? A budu to umět s někým, kdo je o tolik starší než já? A co tomu řekne moje okolí, pokud z toho něco bude? Ne že bych tím chtěla řídit svoje kroky, ale přece jenom by to byla pěkná prekérka, přivést si ho někdy domů, aby se seznámil s našima. Obávám se, že by oba dostali okamžitej infarkt 😀

Achjo… M. říkala, že to bude skvělá zkušenost, ať do toho jdu. Jenže copak to jde, zahrávat si s něčími city jen proto, že to bude cool a že už jen ta myšlenka je rajcovní? To, že stejnou otázku musím řešit hned u tří chlapů najednou, mě nesmírně vyčerpává (ano prosím, u tří, toho třetího tu radši ani nezmiňuju, to už byste v tom měli tuplovanej bordel). Myslím, že na podobný experimenty a vůbec věci jsem už nějak stará. Proč to někdy nemůže přijít jen tak samo? Bezstarostně. Nenuceně. Tak jako dřív?