Fénixův archivní blog

Tákže, co tu máme…

Jasper, moje první láska. Bylo nám patnáct, když jsme se potkali. Začali jsme spolu chodit vlastně jen proto, že mi položil úplně jednoduchou otázku „jo nebo ne?“. Když jsem řekla, že ne, otočil se, že jde tedy pryč a že už nepřijde. A já nechtěla, aby šel, a tak jsem mu nakonec odpověděla jo. A on začal skákat nadšením, jako by to bylo bůhvíco. Po třech měsících jsem se s ním po telefonu rozešla, protože mi to celý připadalo divný a docela mě to unavovalo. Ne že by na něm bylo něco špatně, ale nebyla jsem na to připravená, potkali jsme se prostě moc brzo. Dneska, po nějakejch devíti letech, je to psychicky zhroucenej člověk, kterej se pokusil o sebevraždu a strávil nějakej čas v Bohnicích. Už se z toho snad dostává, ale stejně, naše vztahy byly za ty roky poněkud komplikovaný, obzvlášť v posledním roce. Ale to se sem teď nevejde, každopádně mi dává zabrat, i když ho mám ráda.

Sobíšek. Kluk, do kterýho jsem se hrozně zamilovala a všechno bylo snový a krásně růžový, dokud nezjistil, že se s nim nehodlám vyspat a že nepolykám. Pak se mi prostě přestal ozývat a já neměla tušení, co se vlastně stalo, dokud jsem ho nepotkala cca po roce znovu. Celej ten rok jsem byla v prdeli z toho, že jsem něco udělala, že se na mě naštval, protože jsem ho údajně podváděla nebo co (což mi všichni jeho kamarádi tvrdili, že je důvod toho „rozchodu“). A když se mnou pak mluvil, tak mi to popřel, prej o ničem takovym neslyšel, jen jsem ho přestala bavit. Hh, lekce života jsou kruté, ale holt to asi musí bejt.

Adlib. Adliba jsem asi jako prvního člověka doopravdy milovala. Nebýt jeho podpory, nevím, jestli bych dokázala jen tak odjet do zahraničí a všechno tady opustit. Řekl mi, že to potřebuju, a povzbudil mě. A řekl mi, že na mě počká. Což sice udělal, ale krátce po mém návratu se to stejně začalo rozpadat. Už to nebylo ono, protože já se za ten půlrok hrozně změnila a on zůstal stejnej. Rozešla jsem se s ním. A pár dní na to mi zavolal, že si musíme promluvit.

Tak jsem se s ním sešla a z něj po dávce kaše okolo vypadlo, že už to necítí stejně jako dřív a že se se mnou rozchází. Na to jsem nějak neměla co říct, ale asi jsem měla hodně zajímavej pohled v tváři. Něco jako „oookeeej?“. Pže jak jako že se se mnou rozchází? Dyť už jsme byli rozešlí. To měl nějakýho dvojníka? Nebo krátkou paměť? Nebo měl prostě nějakou psychopatickou potřebu být tím, kdo to ukončí? No dobře, nebrala jsem mu to. Zanedlouho nato začal chodit se svou kolegyní. Ukázalo se, že spolu spali už když jsme byli spolu, ačkoli mi předtím svatosvatě přísahal, že mě nikdy nepodvedl. No, když jsem se to dozvěděla, už to bylo celkem jedno, a tak jsem nad tím mávla rukou. Tuším, že spolu ještě teď, po letech jsou. A že on se pořád nezměnil. Velký dítě, co do nějakých sedmadvaceti bydlelo s rodiči a namísto toho, aby vydělaný peníze dalo do vlastního bydlení, kupovalo si za to kvalitní pc vybavení, to kvůli hrám. V průběhu cca pěti posledních let jsme se ho s kámoškou ykrát pokusili vytáhnout ven, protože jsme ho od té doby neviděly. Jenže ta jeho mu to nedovolila, a tak nešel. Pže bez ní on nesmí nikam. Btw další do sbírky „přestala jsem ho bavit, protože jsem mu nechtěla dát“. Věřte mi, holky, jakkoli svatosvatě a upřímně to kluci myslí, když vám tvrdí, že počkají, jednou je to přestane bavit. Pro ně je prostě fyzicky nemožný nemít sex.

Shadow. Kluk, co poslouchá jenom dávno mrtvý kapely, a to ještě na vinylu. Jeden z největších „magorů“, co jsem kdy potkala, a to ještě dost zvláštní náhodou. Vážila jsem si ho a byl fajn. Ale hádejte, na čem to skončilo… po pár letech jsem se s ním zase setkala, kupodivu se dal k policii. Poslední člověk na týhle planetě, u kterýho bych to čekala. Tak nějak jsme se spolu vyspali, což stálo mimochodem pěkně za hovno, a po pár týdnech (možná pár měsících, ať nekecám, ale dlouho to nebylo) se ke mně doneslo, že se žení. Zrovna on, totální anarchista, rebel a anti-normální člověk, se dá k policii a pak do toho práskne? Svět se zbláznil.

Myšák. Bezmála padesátiletej chlap, co se mnou chodil týden a už mi začal šeptat do ouška, že by chtěl miminko. Nevydržel ani den bez toho, aby řešil, kdy spolu konečně někam vyjedeme, překlad kdy se spolu budeme moct vyspat. Btw v těch padesáti pořád ještě bydlel s rodiči a nikdy neměl žádnej vztah, pokud je mi známo. Kam se hrabe Adlib. Myšák mě velice brzy začal psychicky vydírat, choval se neskutečně urážlivě, hystericky a podezíravě, ačkoli jsem mu k tomu nedávala nejmenší důvod (on ho nepotřeboval, dokázal si ho vymyslet s takovou bravurností, že kam se na to hrabe moje fantazie) a já děkuju UChu, že mi nadělilo tolik rozumu a vědomostí na to, abych poznala, kdy to utnout. Když pomyslím na všechny ty ženy, co to neutly a možná nikdy neutnou… mrazí mě. Jsem lucker.

Míla. Docela milej klučina, kterýho jsem potkala celkem nedávno a kterej vypadal, že dokonce i chápe, co se se mnou teď děje, a že mu nemůžu nabídnout svoje srdce, prostě to nejde. V slzách jsem mu to zkoušela vysvětlit a omlouvala jsem se mu a on mi v slzách říkal, že to chápe a že počká. Cca o hodinu později mě totálně ožralou uložil do postele a ačkoli jsem ho důrazně žádala, aby mě nechal na pokoji, nenechal. Když jsem se vzpamatovala natolik, abych si dokázala uvědomit, co se děje, vyvanula jsem z tý ložnice a za pomoci kamaráda odtamtud uprostřed noci odešla.

Marek. Palmovka Star. Někteří z vás ho potkali, vědí, o kom mluvím. Takovej divnej člověk, co se dává do řeči s každým, je neskutečně vlezlej a naprosto nepochopitelnej, ptá se vás na věci, u kterejch vůbec nechápete, co je mu po nich, a to klidně když ho vidíte úplně poprvý. Říká vám zároveň věci, naprosto osobní věci ze svýho života, který zase vůbec nezajímaj vás a který byste si přáli nevědět. Třeba že má papíry na hlavu – chlubí se tím, jako by to bylo něco k chlubení. A strašně lže. Těžko říct, jestli si to uvědomuje. Našel si holku, která bude mimochodem zřejmě dost podobnej případ jako on, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že někdo tak ujetej a ještě k tomu fakt odpudivej a slizkej může mít holku. Den na to, co se potkali, se už drželi za ruce. Pár týdnů na to ji zbouchnul. Holce je nějakých -náct, žije s rodiči, kteří jí zakázali se s takovým psychopatem stýkat hned, jak ho poznali, a pak se stalo tohle. Vážně by mě zajímalo, jak to s nima dopadlo. Budu se na tý Palmě muset zastavit, abych si poslechla novinky… její rodiče museli být celí žhaví, když jim řekla, že s ním čeká dítě. Pokud jim to vůbec řekla, protože pár týdnů po tom, co jsme se to dozvěděli my na Palmě, to prý ještě nevěděli a ti dva neměli v plánu s tím jít ven. Jako by se to snad dalo ututlávat. Btw co ten člověk jí přitom vyváděl… hysterie, vydírání, manipulace… pokusil se o sebevraždu, aby si ji k sobě připoutal. A ona se mě přišla ptát, co má dělat. A já jí to řekla. A pár dní na to slyšim, že se k němu po tý sebevraždě vrátila, aby se dal do pořádku (jo, to jsem vlastně zapomněla říct, že se s ním rozešla, protože je to magor). Tak co pak s takovym člověkem… ať si kurví život, když si nenechá poradit. Nikdo nemůže říct, že jsme ji nevarovaly. A všichni na tý Palmě vědí, co je ten týpek zač, všichni, počínaje týpkem, co prodává kafe ve stánku, a hajzlbábou konče. I mě nějakou dobu uháněl, ale naštěstí se mi povedlo se ho zbavit. Ale práce to teda dalo… a vlastně jsem se ho definitivně zbavila až když jsem z tý Palmy odešla.

Anděl. Takovej zvláštní, nějakým způsobem vybočující člověk, co mi byl od začátku sympatickej a ráda jsem ho potkávala na seminářích. Byla s ním prdel. A něco na něm bylo. Postupem času se to zvrtlo. Člověk začal cítit, že něco na něm je špatně. Namísto aby mi s nim bylo fajn, bylo mi s ním nepříjemně. Snažila jsem se přesvědčit sebe sama, že si to namlouvám a že je to ve mně, ale nejsem jediná, na koho tak působí, takže to asi bude víc než jen můj dojem. Snažila jsem se omezit náš kontakt, protože to pomáhalo. Uvolňovalo to to nepříjemný napětí, tu neskutečně dusnou atmosféru, kterou neumim ani popsat, s nikym jinym jsem to nikdy nezažila a děsí mě to, fakt že jo, i když vím, že je daleko ode mě. Pořád mám pocit, jako by stál u mě před barákem, a navíc už vím, že je toho klidně schopnej. Dneska volal mojí mámě, aby jí pozval „na kafe“. Používal přitom podobný přesvědčovací metody jako pojišťováci, když vás zvou na schůzku. To náhodou velice dobře znám. Ona vůbec nechápala, proč by s ním měla někam chodit, prakticky ho nezná, jen se párkrát potkali, on na to že to by právě napravili, a že by si s ní rád popovídal o mně a o naší rodině… když mi to sdělovala, úplně se mi roztřásly ruce. Co je mu kurva po mojí rodině? A když si chce povídat o mně, tak se má bavit se mnou a netahat do toho mojí rodinu. To je něco tak nechutnýho, že jsem něco takovýho už hodně dlouho nezažila (neřikám vůbec, protože s podobnýma lidma už bohužel pár zkušeností mám).

Každopádně tenhle incident, kterej rozhodil jak mě, tak ji, mi zase jednou připomněl, jaký mám štěstí na psychopaty a úchyly obecně. A to to ještě zdaleka neni kompletní výčet. Bohužel nebo bohudík jsem většinu těch „kuriózních“ případů vytěsnila, ale možná že by mi je třeba Maudě dokázalo připomenout, nebo někdo jinej, kdo mě dobře zná a nemá tak shitózní paměť jako já.

Řekla bych, že „smůla na chlapy“ je v mém případě eufemismus. A řekla bych, že jsem ve svých minulých životech musela dělat naprosto příšerný věci. „Za to si můžeš sama, přitahuješ takový lidi“. Samozřejmě, že jo. Jiný vysvětlení mě prostě nenapadá. A teď mi řekněte – existuje vůbec nějaká šance, že někdy potkám někoho normálního, s kým budu šťastná? Protože já ji nevidím. Už hodně dlouho ne.

A Anděli, jestli tohle čteš a já jsem přesvědčená, že ano – tohle jsi vážně, vážně přehnal.

Éhm, tak jsem zase byla na chatě a už je znát, že nám začíná letní sezóna 🙂 Posekat tu gigantickou zahradu (přísahala bych, že je každým rokem větší a větší) byl záhul, ale zase jakou lepší posilovnu by si člověk mohl přát – a navíc je to zadarmo. I když bych si teda dokázala představit lepší způsoby trávení tří dnů v lůně přírody.

Bohužel jsme neměli nijak extrovní počasí, až tak v sobotu to začalo bejt k něčemu a mohla jsem si vylízt na terasu a rozvalit se tam ve snaze nachytat nějakej ten bronz – poněkud bezvýsledně, na to jsem tam ležela moc krátce. Nechtěla jsem riskovat, mno, neměla jsem s sebou opalovák a dost to přismažovalo.

Nicméně pokecala jsem zase jednou s tamním kámošem, v podstatě posledním člověkem, kterej mi tam ještě nějak připomíná moje dětství a ty krásný rebelský časy po něm. Je na něm vidět, že na ty časy taky dost vzpomíná, v jeho případě možná až moc, řekla bych, že ten člověk by se měl sebrat a uposlechnout příkazu „get life“. I mean present life. Ale nemůžu mu to zazlívat, taky nejsem zrovna ukázkovej případ člověka, co by nějak extra žil, aspoň mi to tak nepřipadá.

Abych se z toho splínu probrala, vyrazila jsem si na malej výlet nebo spíš na návštěvu k Mauďátku. Čím dál tím silněji cítím šílenou potřebu vypadnout z bytu a prostě tu nebejt. A Maudě si taky zaslouží nějaký rozptýlení, i když teda nevim, jestli jsem zrovna já nějakou výhrou 😀 Ale prostě tak. A abychom tam jen tak nedřepěly a necivěly jedna na druhou, rozhodla jsem se spojit příjemné s příjemným a nechala jsem ji zase jednou řádit na mých vlasech. No, řádění dopadlo zajímavě 😀 Až si zase někdy budu chtít dávat černou (nebo prostě tmavou barvu), laskavě mi někdo připomeňte, ať si nekupuju permanentní. Ta se totiž prostě nedá přebarvit, i kdybych se na tu hlavu postavila – no to už vůbec, to by byl pěkně blbej nápad, mimochodem. Zesvětlovač jsem sice vybrala dobrej – jak je vidno na odrostech – ale bohužel na trvalej černej přeliv to nemělo, a tak v podstatě jedinej efekt, kterýho jsme po nanesení přelivu červeného dosáhly, je ten, že mám červený odrosty a zbytek hlavy je pořád špinavě černej, což vypadá dost příšerně 😀 Ale snažim se nepanikařit, už jsem měla na hlavě horší věci. Myslim. Učitě 😀 Každopádně to má aspoň trochu společnýho s červenou a když nic jinýho, trochu mě to nabudí a jsem ráda, protože potřebuju do života trochu barvy, i když jen tu trochu.

Pokud jde o účes, neni to tak docela to, co jsem měla na mysli, ale to je taky dobře, protože potřebuju vypadnout ze zajetejch kolejí a tahle bláznivě krátká věc by to mohla dokázat. Zatím se v tom vůbec necítím, ale myslím, že si zvyknu, a hlavně je super, že mám tu hlavu tak lehkou – Mauděcí prostřihávací nůžky jsou boží vynález.

U Mauděte jsme pak ještě dělaly jiný věci, ale nejsem si jistá, jestli už je překvapení venku a nechci nikomu nic prozrazovat, takže to radši nebudu rozmazávat (a nejde o žádný čuňačinky, to se nebojte :D), ale snad se můžu podělit o to, že jsem si u ní konečně zkusila její elektrický bicí. Tak se pozná dobrej kamarád. Že když máte divnou náladu a chce se vám spát a připadáte si, že byste asi měli bejt jinde nebo že byste měli mít dobrou náladu, tak udělá něco, čím vám ji zvedne. V mém případě postačí nechat mě zahrát si 😀 Musím říct, že mě to nadchlo hlavně proto, že to ve mně obnovilo víru v bicí. Totiž já hrozně často hraju ve svý hlavě a tam to nějak zní. Jenže když to pak chci třeba ve zkušebně přenést do reálu, tak to nejde, protože ty škopky naživo zní úplně jinak, byť jsou sebekvalitnější. No a pak si sednu k eldám, ťuknu do toho a ono to tam je! Přesně ty samý zvuky, co mi zněj v hlavě! A já najednou zjišťuju, že mě hrozně baví třískat do toho ten jeden stejnej rytmus třeba půl hodiny, prostě jen pro tu neskutečnou rázovitost nebo jak se tomu nadává, prostě ten rytmus. Pecka pecka pecka t d pecka pecka pecka t d… no, to vám asi nezahraju na písmenka, ale chápete mě, ne? Ne? Nevadí 😀

Každopádně to byla příjemně strávená neděle a Mauďátku se samozřejmě děkuje 🙂

A to by bylo asi tak všechno.

Co? Jo vy jste chtěli fotky? Aha, tak to jo 🙂