Fénixův archivní blog

Hu, čtu si svý starý články a… prokristapána 😀 No nic. Je to jen důkaz toho, že i tady s sebou vláčím věci, o nichž sice vědomě nevím, ale podvědomě si je dobře uvědomuju. Až budou pryč, bude mi tu líp.

RPG se nám zase maličko rozjíždí. Pár dní zpátky jsem nad tím dumala, celý dny tam nikdo nepřišel a nepsal a mě přepadal smutek, že to šlo tak rychle do háje. Naštěstí tam pořád zůstává pár věrných, kteří neházejí flintu do žita, nic nehrotí a prostě jenom tak hrajou. Takový lidi mám ráda. A taky právě přijímám nováčka. Pevně doufám, že to s ním nedopadne stejně jako s některýma jinýma nováčkama, co se na to po chvíli vydlábli. Vždycky, když se taková věc stane, cítím smutek za ten umřelej potenciál, co ty jejich postavy měly. Což je ostatně přesně to, co mě mrzí na tý starý hře na Klubu snílků. Ty postavy tam byly naprosto úžasný, příběh byl zajímavej, dělali jsme dobrý věci, měli jsme skvělý nápady a úžasně rozeběhlý vztahy… a najedno to bylo všechno pryč. Taková škoda. Takový mrhání talentem 😛

Pracuju na výběru pro téma týdne. Nečekala jsem, že se o to strhne až takovej zájem, ale vaše komentáře u předchozího článku mě nakoply. Dokonce i na tema-blogu se objevil článek. Vypadá to, že teď už ten výběr prostě udělat musim 😀 Ale to je fajn, zatím mi z toho ani moc nehrabe a zdá se mi, že to nakonec možná bude jednodušší než jsem myslela. Ale nepředbíhejme.

Včera jsem začala škrabat bráchův pokoj. Nakonec to samozřejmě vypadá tak, že se celou dobu čekalo jenom na mě – což je humorné, protože za tu dobu, co jsem doma, jsem to mohla mít seškrabaný a namalovaný pětkrát, ale to by mi nejdřív někdo musel říct, že další na řadě je škrabání, žejo. Každopádně mě fakt baví takový ty momenty, kdy něco hodinu škrábete a ono to vůbec nejde a vy jste z toho úplně vyřízený, a pak si všimnete kýble s vodou a válečkem, tak tu stěnu zkusíte přejet a když to pak vemete znovu škrabkou, tak to jde úplně samo dolů. Takový to „ahááááá“ 😀 A nesmějte se mi, kolikrát já jsem prosimvás v životě škrabala. Takový věci po mně nikdo nemůže chtít, abych si pamatovala.

Další vtipnej moment byl, když máma zjistila, že jsem se do toho škrabání pustila, a šla se na to podívat. Já byla v kuchyni a ona najednou začala řvát, že mě zabije. Teď si vemte, že já měla seškrábáno už několik čtverečních metrů a trvalo mi to fakt dlouho a teď mě asi jako může napadnout – málem mě klepla pepka a k smrti jsem se vyděsila, že jsem škrabala něco, co jsem neměla nebo tak něc 😀 Nicméně ukázalo se, že na mě řvala proto, že jsem nezavřela dveře od toho pokoje a to naše prdlý kotě Ájecí si tam vyšlo na procházku – což v tom všem stavebním bordelu a prachu asi neni ideální, uznávám, ale sakra to musí kvůli tomu dělat takovej virvál? 😀 Mně málem ruplo v kouli hrůzou.

Víte, co mě teď fakt baví? Browsit po deviantartu. Nevim, jak moc „nová“ je technika speedpaint (rychlomalba), ale pro mě je to docela novinka a čumím, co ty lidi dokážou. A hlavně že to funguje! Někdo by řekl, že takový obrazy jsou namalovaný totálně žaves a že to nemá smysl nebo co, ale podle mě je to naprosto úžasný. Je to plnohodnotnej obraz, zachycující úžasný scenérie (ty lidi jsou prostě bozi), a zároveň je to v podstatě impresionismus moderní doby. Ponechává to prostor fantazii, která si to dokreslí a přidá si detaily. Já nevim, když se kouknu na obraz, tak v něm nehledám detaily a přesný vykreslení struktury stromu nebo tak něco. Když mi dáte před čumám dva obrazy stromu, jeden klasickej a druhej malovanej speedpaintem, tak já v tom prostě nepoznám rozdíl, protože ten mozek si to přebere a ty detaily si doplní, neni to jako koukat jen na fleky, pro mě to jsou plnohodnotný obrazy.

A čím víc úžasnejch autorů na tom déáčku objevuju, tím inspirovanější si připadám – viz můj včerejší prozaický výblitek. Blbinka, vyklepaná do klávesnice během několika minut. Asi by to nedostalo žádnou cenu na soutěžích, ale mě to bavilo psát 😀 A navíc, tady se tvoří historie – tyhlety krátký imprese jsem nikdy psát neuměla, vždycky něco rozepíšu, ale nedokončím, protože mě nenapadá žádná pointa, nic, čím bych to mohla uzavřít, nic, kam bych se chtěla dostat. Jsou to prostě fakt jenom imprese, co dostávám na základě nějakejch obrazů nebo i básní a dalších věcí, ale nevim, jak je zachytit, jak je napsat. Asi by to chtělo trochu víc studovat psací styly, třeba se to dá taky nějak udělat, psát bez pointy, jenom popisovat scenérii, ale tak, aby to lidi bavilo.

Btw, kromě vybírání na Téma týdne jsem si na sebe upletla ještě jeden bič – přihlásila jsem se, že napíšu článek pro Srdce blogu, něco o minimalismu v designu a tak. Jenže mám najednou pocit, když jsem tu šanci dostala, že už jsem na to vlastně všechno řekla a že bych se opakovala 😀 Obzvlášť v komentářích na některých blozích nebo webech. Já vim, že tam ten můj názor nedohledáte (chvála i smrt nedohledatelným přezdívkám), ale zase zajímá to vůbec někoho? Zrovna tohle mi připadá jako téma, o němž už toho bylo napsáno strašně moc – a zároveň by se o tom nejspíš mělo psát pořád, protože spousta lidí je pořád ještě nepolíbená věcma jako „estetika“, „elegance“, „použitelnost“ a podobně. Co myslíte, mám ten článek dát dohromady? A co by vás v něm zajímalo najít?

Poslední dobou se mi nějak nezdají výběry „nejlepších“ článků napsaných na Téma týdne. A nejsem jediná, komu se nezdají. Co se do toho pustili noví „soudci“, už to není taková prča jako dřív. Vybraných článků bývá míň (což nemusí být na škodu) a jejich kvalita je pochybná (což rozhodně na škodu je). V tom včerejším dokonce „zazářil“ jeden klasický wikičlánek, což je prostě něco, co v tom výběru naprosto nemá co dělat. Další věc je ubývající počet wtfpříspěvků, čili takových těch co jste nejenom nepochopili, co tím chtěl básník říci, ale zároveň jste se zhrozili, že i tací chodí mezi námi. To, že je těch článků ve výběru míň, je dobrá zpráva, zdá se, že wtfautory to přestalo bavit (nebo je to možná jen vlna, ale to je jedno, pořád je to dobrá zpráva), ale těch pár, co se ve výběru objeví, bych si představila trochu líp okomentované. Nemůžu si pomoct, dřív jsem se u těch výběrů chlámala smíchy, s těmi novými už to není ono.

Jak ovšem říkám, nejsem jediná, komu se to poslední dobou nezdá, v komentářích pod výběry se čím dál tím častěji objevují připomínky čtenářů a pod tím včerejším se objevilo několik doporučení od blogerů, kteří měli pocit, že některé články tam prostě chybí a mělo by se o nich vědět. Tohle se mi na té komunitě libí. Že nejsme jen banda kibicátorů, ale že když se nám nelíbí, jak někdo něco dělá, chceme se toho chopit sami a ukázat světu, že to jde líp. Možná že i tohle je jenom vlna a až přejde, zase budeme jen nevrle házet virtuálními rajčaty, ale možná že taky ne, třeba se to ukáže být stoupajícím trendem.

Za sebe jsem se taky rozhodla to zkusit, když už jsme u toho. Nevím ostatně, jaký lepší téma si pro ten pokus (na kterej jsem se mimochodem chystala už delší dobu) vybrat, než to momentální. Člověk by měl dělat věci, co má rád, a já mám evidentně ráda čaj, takže vzhůru do jámy lvové! Jsem zvědavá, jak to dopadne. Vydržím projít a svědomitě posoudit všechno? Dokážu z předvýběru spravedlivě udělat výběr konečný, když už teď vidím, že je tam spousta zajímavých článků, co by si zasloužily trochu té reklamy? Kolik článků je vlastně vhodných prezentovat, aby to ještě byl výběr toho nejlepšího a ne jen slitej žvanec tuctu odkazů?

Tomu říkám challenge.

Hned po ranní návštěvě pracáku (to byla zase prdel, plná čekárna a nějakej chlápek tam chrápal. Jakože doslova chrápal jak na lesy a v tý prázdný chodbě plný napruděnejch uchazečů se to krásně rozlejhalo… :D) jsem pokračovala v debordelizaci svého virtuálního života. Jak jsem avizovala včera, pustila jsem se do probírky svojí složky obrázků. Docela škoda, že vám to nemůžu říct přesně na gigabajty, mohlo by to bejt zajímavý pro porovnání, ale každopádně jsem se zbavila určitě aspoň dvou třetin dat. Ta zbylá třetina sice taky neni životně důležitá, ale narozdíl od toho předchozího stavu, moje stávající obrázková složka na mě působí čistě inspirativně, pozitivně a příjemně. Nabíjí mě energií. Vykouzlí mi úsměv na tváři. A co je na tom nejzajímavější, je, že tam přitom pořád zůstaly ty stejný fotky a obrázky! Ta složka nezískala na síle tím, co jsem do ní přidala, ale co jsem z ní vyhodila – drtivou většinu všech goth, emo a vůbec všelijak dárk věcí, téměř všeho, co působí depresivně a v čem jsem si tak dlouho libovala. Najednou toho prostě nemám potřebu.

Je to začarovanej kruh, nebo spíš magickej, aby to nevyznělo tak negativně – chytla jsem inspiraci, zbavila se spousty virtuálního bordelu, a to mě tak nějak odlehčilo a pomohlo mi to inspirovat sebe sama k dalším aktivitám a mimo jiné k psaní, protože to blogeři holt dělají, a díky tomu nakonec možná inspiruju někoho já. Cítím tu vibrace z vesmíru, napovídající, že tohle je way to go? Není třeba, to vím už dávno, ale něco jinýho je o tom vědět a něco jinýho je to prožívat a psát o tom za běhu. To je fascinující 🙂 A mám pocit, že dneska se mi bude mnohem líp spát.

A obrázky nejsou to jediný, co dostalo zabrat, i když posílat jediným kliknutím do koše složku za složkou mi působilo asi největší radost ze všeho. Dál jsem promazala galerii na Deviantartu, což ovšem neni zase taková novina, to dělám v poslední době tak nějak průběžně. Důvod? Ty starý věci se mi už znelíbily. Koukám na ně už roky a nic z toho nemám, kromě pocitu, že jsem vyčerpala nápady a že už nejsem tak kreativní jako dřív, což je přitom úplná blbost, je to právě naopak. A já si to musím připomenout tím, že je na nějakej čas odstraním z dohledu. Co mi v tom bránilo doteď? Lpění. Měla jsem pocit, že celej svět musí mít mou historii pořád na očích, ale to je klam. Naopak. Abych se mohla posouvat kupředu, aby lidi vůbec měli šanci získat ten dojem, že jsem hrozně awesome (o tom mimochodem někdy příště), nesmí vědět, že jsem vyšla z něčeho, co vůbec awesome nebylo, nebo mi to tak aspoň nepřipadá, což je prakticky totéž. Když to mně nepřipadá awesome, tak to awesome prostě neni.

Krom toho to neni jako že bych všechny ty věci vyhodila, pořád je mám v kompu a až se zase někdy budu těma složkama procházet (což teda nedělám moc často), kdykoli mě může napadnout, hej, tohle by měl svět vidět, a můžu to zase napěchovat zpátky. Ale proč to tam mít teď, když teď mi to k ničemu neslouží?

Smazala jsem taky spoustu fotek z photobucketu, který vůbec nevim, že tam byly (a celou dobu veřejně přístupný, nechápu!), a starej mail na seznamu, kterej jsem mimochodem smazala už dávno, ale nějakým záhadným způsobem se, zdá se, obnovil. Pokud to chápu správně, ten mail se dá sice zrušit, ale jakmile se do něj po zrušení přihlásíte, jste zase v něm – jen v něm nejsou žádný maily kromě toho uvítacího. Takže to vlastně neni úplně zrušený. Takže je to pěkně na prd.

Každopádně použila jsem to rušení aspoň jako cestu ke smazání těch cca dvou stovek mailů, co se mi tam mezitím nahromadily (nechávala jsem si tam posílat kopie všeho, co mi chodí na normální mail, plus tam chodí neskutečný množství spamů – důvod, proč jsem ten mail chtěla především zrušit), a i to mi trochu vylepšilo náladu. A když už jsem byla v tom, zašla jsem se podívat na lidi.cz, kde jsem se tak nějak internetově narodila a prožila tam pubertu. Tu virtuální, i tu skutečnou. A moje dojmy z tý návštěvy? Prakticky nulový. Pár vzkazů od nepochopitelnejch týpků, takovejch těch, co tam vždycky byli a zřejmě vždycky budou. Nechápu, kde se tam pořád bere tolik lidí. V některejch místnostech jsou jich stovky. A nikdo nic neřiká, je to většinou jenom spam. Atmosféra, kvůli jejíž vzpomínce jsem se toho profilu držela, byla nenávratně pryč, tentokrát už po ní nezbyl ani závan. Je to prostě pryč, úplně. Stejně jako spousta záložek z horní lišty, třeba jako hry a tak. Naprosto tudíž nechápu, jaktože ten server ještě pořád funguje??? O.o

Je věčná škoda, že si nevzpomenu, kde všude jsem ještě během tý netový puberty zasévala sémě. Kde všude jsem si zakládala profily (bože, teď jsem si vzpomněla, že můj úplně první chat byl bigchat. No to byly časy, do háje), kde všude jsem nahrála svoje fotky a hlavně kde všude jsem nahrála ty fotky, co byly tehdy hrozně cool, ale v současnosti bych byla vážně nerada, kdyby k nim ještě někdo měl přístup. Dost na tom, že některé osoby z mé minulosti, dneska už totálně cizí lidi (a vlastně i tehdy), možná dodnes vlastní tyhle věci a mají je uložený někde ve starých složkách na svých počítačích. Z tý představy mě jímá hrůza. Bohužel s tím už teď nic nesvedu. Každopádně přála bych si mít možnost udělat nějakou trhlinu v časoprostoru a nakouknout do svojí minulosti. V momentě, kdy jsem lehkovážně klikala na tlačítko „odeslat“ a tetelila se, co tomu řekne příjemce, bych sebe sama hrozně seřvala a udělala bych si takovou přednášku, že bych na to do smrti nezapomněla. Jako ta mladší já, myslim.

Což mimochodem vy všechny mladší ročníky, zejména slečny, berte jako důrazné varování. Nebuďte blbý, jednoho dne by se vám to mohlo vymstít. Existuje celá škála příběhů, kdy se třeba sdílení hanbatých fotek vymstilo i lidem, co spolu chodili. Pošleš fotku příteli, za pár let už nejste svoji a nemáte dobré vztahy, on fotku objeví ve starých dokumentech a několika málo kliknutími ti posere celej život. Neříkám, že v mém případě jde o hanbatý fotky, obecně bych ráda vypátrala a odstranila veškerou svou minulost z online sféry, ale nedokážu si představit, jak by to šlo udělat.

Mno, ale v rámci detoxu nejde jen o zbavování se starých věcí, člověk taky musí vyzkoušet něco novýho. A tak jsem se přihlásila na Google Plus. Upřímně, hned potom, co jsem to udělala, jsem přestala chápat, co mi na tom nápadu přišlo tak převratnýho, ale nebudu to rušit. Je tam pár zajímavejch lidí na sledování, lidí, co třeba nemaj twitter – kterej se mimochodem asi nikdy nenaučim používat, vzpomenu si na něj vždycky tak jednou týdně. Asi bych si měla dát někam na plochu nějaký připomínátko, abych věděla, že ho vůbec mám a že tam sleduju spoustu zajímavejch lidí, jejichž inspirativní hlody by mi mohly zrovna v tuhle chvíli unikat.

Moje představa, že třeba zruším FB a přestěhuju se na „Plusko“ mi v tu ránu přišla jako úplná hovadina a nechápu, proč mi to předtím připadalo tak proveditelný, ale co, o tom je to taky. Musí se to vyzkoušet, člověk nemůže všechno vědět hned.

Mimochodem, při psaní předchozího článku jsem si tu začala psát lísteček věcí, který jsem tam chtěla napsat, ale moje boční myšlenky je převálcovaly (jako že fakt lísteček, papírovej, propiskou :D), a jak tu na něj furt koukám, došlo mi, že už dobrý tři hodiny se chci mrknout na facebook a napsat tam něco kámošovi, ale moje myšlenky mě od toho pořád odvádí. Ten facebook mám prostě celý odpoledne zavřenej, místo něj jsem měla lištu plnou všech těch inspirativních článků a blogů a twitter profilů, o nichž vám od tý chvíle chci napsat (a furt se k tomu nemůžu dostat), ale žádnej facebook. No není to skvělé? JE to skvělé.

A jdu si udělat ještě jeden kastról čaje. Ten předchozí mám už dávno v sobě a jak to tak vidim, nebylo ho vůbec dost.

Ale než začnu psát, dojdu si uvařit pořádnej kýbl čaje.

A už jsem zpátky. Vida, učím se dělat přestávky a rozmýšlet, než něco kváknu. A dokonce jsem si do toho čaje dala med a citron (nějak mě škrábe v krku) a sepsala debordelizační to-do list pro mámu. Ne že bych čekala, že se ho chopí, ale budu mít aspoň před sebou připomínku toho, k čemu všemu se ji hodlám pokusit přimět.

Pro začátek jsem se jala vytřídit nějaký ty knihy, jak jsem zmínila včera. Šlo to celkem rychle, stačilo zeptat se sama sebe „Miluju tu knihu teď nebo jsem ji jen milovala tehdy?“. Srdce ví víc než mozek, a když jsem to na něj takhle hodila, knihy se z tý police tahaly prakticky samy. A rozhodla jsem se zrušit i svoje starý diáře, protože v nich prostě není nic užitečnýho – k čemu je mi čtyři roky starej diář? Všechno relativně důležitý jsem našla na prvních dvou a posledních dvou listech, ty jsem vytrhala a rozšmelcovala (nevim, co by někdo dělal s číslem mýho účtu, ale jeden nikdy neví) a zbytek šel nemilosrdně do koše. Dokonce i ten úchvatnej minidiářek s tmavě modrýma pevnýma deskama. Přiznávám, chvilku jsem se z něj pokoušela vyrvat starý popsaný (a kočkou znečištěný listy), že jako použiju ty destičky, ale jak mi to nešlo, došlo mi, že to je chujovina, a zbavila jsem se toho. A když jsem to udělala, nedokážu pochopit, proč jsem na těch diářích doteď tak křečovitě lpěla.

Ještě snáz to šlo u knih, o nichž vůbec nevim, že je mám – teda vzpomenu si na ně, když se tou knihovnou prohrabávám, ale mám tak nějak zato, že bych tu měla mít jen ty tituly, na který si vzpomenu prostě jen tak z hlavy, kdykoli se mě někdo zeptá, co mám doma v knihovně. Alespoň pokud jde o tu mou výběrovou, až bude zrestaurovanej pokoj po bráchovi, dostane novou velkou knihovnu, a tam by mělo přijít všechno to, co máme momentálně zalepeno v haldách krabic. Alespoň taková je představa našich, já bych to vyřešila jinak.

A to je bohužel věc, která mě při tom všem hltání inspirace během dnešního odpoledne totálně vyděsila. V jednu chvíli, když jsem sledovala jedno video, se ve mně zvedla nebývalá vlna motivace a já dostala nápad. Takovej ten nápad, co může bejt úplná kravina, ale právě ty lidi, co mě tak nakopávaj, vybudovali celou svou existenci na mnohem menších věcech, takže proč sakra ne? Bojím se ovšem, že mi chybí jedna z nejdůležitějších vlastností, která je jim všem společná a díky níž to dotáhli tam, kde teď jsou – výdrž.

Já mám hrozně slabou vůli. Pokud se pro něco opravdu nadchnu, pak to jde samo, ale jakmile přijdou překážky, snadno ztrácím kontrolu a zahazuju nedodělaný věci, který by přitom mohly bejt totálně awesome. JÁ bych mohla bejt totálně awesome. A ostatně tohle je věc, na který ztroskotává celej můj dosavaní život, kdybych měla nějakou vůli a všeho se tak pitomě nebála, byla bych teď někde úplně jinde. Proč nás ve škole nenaučili tohle? Při tom všem, co vím, proč nevím, jak se vykašlat na všechno, co mají o mojí budoucnosti a mém životě vůbec vysněno rodiče, a namísto toho jít za tím, co dává smysl mně?

Ale co. I tyhle lidi začínali od malejch věcí. Pořád si vzpomínám na jeden film s Billem Murrayem, kde si jako blázen, procházející psychoterapií, musel opakovat formulku „dětské krůčky“. Mělo to znamenat něco jako „jedno po druhém“, „one step at the time“, „častá krůpěj…“ atd. Je to jedno z největších veřejných tajemství a jedna z nejhlavnějších pouček pro nás prokrastiniky a lidi trpící hrůzou z veřejného života. Normální lidi to tak nevnímají, když se řekne třeba „zajdi na poštu a pošli balík“, je to pro ně jednoduchá úloha, ale my „narušení jedinci“ to vidíme jinak. Alespoň pokud budu mluvit za sebe, když po mně někdo chce něco takovýho, v mym mozku najednou něco sepne a namísto normálního vidění nastoupí matrix vision. Všechno najednou vidím rozvrstveně a jednu vedle druhé vidím jednotlivé složky daného úkolu a každá z nich je takovým podúkolem, co musí být splněn se zvláštní péčí a pozorností v ten pravý čas, a teprve nakonec, když jsou všechny složky splněné, je dosaženo cíle „dojít na poštu“. Já vim, magor. Ale co naděláte. Hele co já vim, třeba je možný se z toho nějak dostat, možná jsou to jenom záležitosti mýho depresivního já a když jsem zrovna v manický části cyklu, jsou pryč, ale tím spíš jsem stále víc a víc přesvědčená, že to není něco, co bych mohla změnit nebo co by mohl někdo změnit na mně. Je to prostě něco, s čím se musím naučit žít. A ano, možná by prostě stačilo tolik o tom nepřemýšlet, ale hej, to je další věc, kterou na mně nezměníte, a tím už jsem si jistá stoprocentně. Já budu vždycky o všem přemýšlet víc než jiný lidi. Prokletí? Požehnání? Pravděpodobně oboje.

Nicméně co jsem chtěla říct, než jsem byla tak neurvale přerušena vlastním tokem bočních myšlenek (psavá je bitch, tím spíš když máte tak debilně rozbíhavý myšlení jako já, věřte mi, na začátku každýho odstavce se vždycky chci někam dostat a nakonec zjistím, že jsem skončila někde úplně jinde a původní myšlenka se kamsi úplně vytratila :D), prozatím se asi budu muset spokojit s těmi malými vítězstvími jako je třeba vyndání několika knížek z knihovny. Spokojit neni pěkný slovo, budu se z nich muset víc radovat. Třeba jako že jsem šla, inspirována jedním výborným článkem o debordelizování, vytřídit nějaký ty hrnce a pekáče z kredence. Jako vážně, o tý kredenci bych mohla napsat snad nejdelší hejt na světě, no vůbec o celý naší pitomý a totálně nepoužitelný kuchyni. Bože, až já jednou budu mít vlastní bydlení… no ale to nechme na jindy.

Prostě jsem šla a vzala pár hrnců, co je nepoužíváme, že je jako dám do špajzu. Bohužel jiný místo v tuhle chvíli nemám, já vim, ten špajz potřebuje naopak vyklidit a ne aby se do něj ještě přidávalo, ale s tím teď nic nenadělám – a mimochodem, o tom taky snad později (pokud na to zase nezapomenu, kdyžtak mi to připomeňte). Při tý příležitosti jsem za těma hrncema objevila taky pár pekáčů – bože můj, pekáčů, chápete to?! Kdy se u nás naposledy peklo?! No a tak jsem i ty pekáče a formu na dort (ha-ha-ha) vzala a že to strčim do toho špajzu.

Jenže tam to nemůžete jen tak hodit na zem, protože na tý zemi už beztak neni kam šlápnout, takže jsem to musela vymyslet nějak jinak a pokračovalo to tím, že jsem vyspravila takovej ten plastovej držák na igelitky z IKEY, co se nám před časem rozbil, a přibila ho na zeď, pže se válel po zemi a mě to fakt štvalo. Neni to úplně ideální řešení, asi se to brzo urve, ale furt je to lepší než předtim, nemluvě o tom, že půlku těch igelitek jsem vyhodila, páč jich tam bylo prostě zbytečně moc, nikdo je tu nepoužívá a akorát se všude válej (a přitom půlka jich je děravá nebo příliš malá než aby se na něco vůbec dala použít).

Přitom jsem zjistila, že doma nemáme ani kousek izolepy, kromě tý neprůhledný (což nevypadá zrovna esteticky), a že nemáme ani oboustrannou a vlastně ani normální tuhý lepidlo, když nad tím přemýšlím. Abych tohle zjistila, musela jsem projít spoustu šuplíků plnejch bordelu, na kterej nemám slov, a málem mi přitom stříklo. Přísahám, kdybych tenhle byt dostala do rukou a mohla s čímkoli, co je tady, svobodně nakládat, no to by se kurva děly věci.

Bohužel, tak to nefunguje, což je další věc, o níž jsem se chtěla rozepsat, ale začínám mít pocit, že tenhle článek je už zatraceně dlouhej, na to jak se snažím naučit minimalismu v blogování. Co se dá dělat, mě zřejmě nejde ani tak o kvantitu textu jako spíš o jiný věci, takový ty vnitřní pochody, který vy sice nevidíte, ale já o nich vim a vim, že je to jiný, že se to píše jinak. Jestli je to vidět i při pohledu z vaší strany, to je otázka. Můžete na ni směle odpovídat v komentářích.

A já už končím, tenhle článek je momentálně asi tak o milion znaků delší než jsem původně zamýšlela, a to jsem se přitom vůbec nedostala k těm inspirativním lidem a článkům, co tohle všechno ve mně vzbudily! No nevadí, příště to snad vyjde 🙂

Na těchhle věcech je krásný, že přijdou úplně nečekaně. Tejdny, a někdy i měsíce si řikám, že by bylo fajn udělat to či ono a nějak se k tomu nemůžu přimět, a pak najednou přijedu domů po víkendu a prostě je ten správnej čas. A tyhle produktivní večery jsou něco božího na ten můj splín.

Začalo to celkem nevinně, reorganizací mýho koupelnovýho šuplíku. Je to jedinej koupelnovej šuplík, kterej je čistě můj, a bůhvíproč mi na něm díky tomu dost záleží. Mít nějakej skutečně vlastní prostor je něco ohromnýho a když nad tím přemýšlím, moc takových tady v tom bytě nemám. Kromě tohohle šuplíku je čistě moje už jenom moje šatní skříň a dvě komody, a i tam občas máma nakoukne, třeba když něco hledá (což je absurdní, v mejch šuplíkách nic jejího neni, ale dobře, nemám s tim výraznej problém). Každopádně mít nějakej opravdu čistě svůj prostor, i když je to jenom jeden šuplík, je strašně důležitý. Miluju ten pocit, že tady je to jenom moje.

A tak jsem se pustila do toho šuplíku a zjistila, že se mi tam nastřádalo nějak moc odpadu, a tak jsem to všechno vyházela a hleďme, hned byl poloprázdnej. Řekla jsem si teda, že do něj uložim nějaký věci, co se nevejdou do jinejch šuplíků, a přitom jsou taky moje, zejména teda kosmetický taštičky, kterejch mám fakt teda zbytečně moc. Některý z nich používám furt, ale ukazuje se, že bez některých bych se obešla. Nechcete někdo nějakou?

Reorganizace taštiček přinesla další zajímavá zjištění, pro lepší přehled jsem veškerej jejich obsah vysypala na zem a nestačila jsem se divit, co se v nich schovávalo za „poklady“. V tomto případě jsou uvozovky na místě, spíš to byl bordel. Když je ten správnej čas, tak to šlape, takže během několika minut do koše letěla spousta nepoužitelnejch kosmetickejch záležitostí, pak jsem ultra-elegantním způsobem vyspravila rozbité oční stíny, co na ně koukám takhle jak jsou rozbitý už skoro rok – jak jinak, než izolepou. Byla tam taky hrst takovejch těch věcí, co o nich víte, že tam nepatří a dokonce i víte, kam patří, ale prostě je tak nějak přecházíte, dokud ve vás opravdu nehrkne a nenaštvete se. No a ve mně hrklo, takže koupelnová polička (rovněž moje, ale už ne tak privátní záležitost jako šuplík) byla taktéž vyklizena a po dlooouhé době otřena hadříkem od prachu. Prokoukla, holka moje.

Na tomto místě zmíním, že celýmu tomu očistnýmu procesu nesmírně pomáhá ten samotnej moment, kdy házíte věci do koše a ten naplňujete. Tím spíš když ho naplníte fakt celej a musíte ho vynést a dát do něj novej čistej pytlík. Ten fyzickej akt očisty nesmírně pomáhá očistě duševní, prostě když to před sebou přímo vidíte a fyzicky se na tom podílíte, je to o něčem úplně jinym než jen o tom mluvit.

Když jsem dokonala v koupelně, měla jsem zato, že tím to hasne, ale kupodivu nehaslo. Z nudy a nedostatku inspirace jsem začala procházet svoje záložky a ačkoli to dělám poměrně často, ve spojení s touhou po očistě to tentokrát vypadalo jinak. Polovina mých záložek letěla do koše a lištička s těmi nejčastěji používanými se viditelně proměnila. A pak mě začal štvát facebook, protože do něj při tom všem pořád čumim.

Je to divný, protože to týhle chvíle jsem podivnym způsobem lpěla na věcech, co mám olajkovaný. Tu a tam jsem je redukovala, ale stejně jich pořád byly skoro dvě stovky a já měla pocit, že je nemůžu odlajkovat, protože bych tím smazala, kdo jsem. Dneska jsem se na to ale podívala a viděla jsem to úplně opačně a správně. Najednou jsem neviděla všechno, co dělám, jako něco, co mě odtrhuje od důležitější a zábavnější činnosti, projíždění facebooku. Právě naopak, facebook mě najednou hrozně štval.

Nemyslete si, že je ten pocit pro mě novinkou, ale tentokrát prostě přišel fakt silně, a tak jsem všechny ty „lajky“ o dobrou polovinu zjednodušila a nechala si tam jen ty fakt důležitý věci, co si chci připomínat a na který chci denně koukat. Líbí se mi to. A teď se na ten facebook koukám novejma očima a řikám si, bože jak by to bylo krásný smazat veškerou historii (ačkoli tam bylo dost vtipnejch momentů a když jsem pár měsíců zpátky ten timeline čistila, nechávala jsem si tam jen to zajímavý. Nicméně pořád je to bordel, neni to důležitý a nikam mě to neposouvá, právě naopak). Bohužel se zdá, že jedinej způsob, jak to udělat, je účet úplně zrušit a pak ho založit znovu. A mně se nějak nelíbí myšlenka, že bych strávila celej večer prací na tom, aby byl účet pryč a pak aby se obnovil, posílání pozvánek přátelům, vracení fotek… asi ne všechny, ale spoustu fotek bych určitě chtěla sdílet i nadále, já se znám, a zase bych strávila x hodin těmahle blbostma, když jsou tu jiný věci, který bych ráda udělala – třeba jako probrat knihovnu, ale k tomu se dneska už asi nepřiměju, setmělo se a já bych to radši dělala na dennim světle.

Nicméně čím dál tím víc nad tím přemýšlím, asi to bude dobrá věc. A další zajímavý zjištění je, že vlastně nevidím moc důvodů, proč ten účet obnovovat. Jedinej regulérní důvod je, že potřebuju něco, čím budu zabíjet čas. Což je úplně příšerný prohlášení, ale na druhou stranu je to fajn. Protože vím, že facebook je něco, co nepotřebuju a co mi v poslední době nic nedává. Něco, co velice ráda odložím ve chvíli, kdy budu mít zajímavější věci na práci, třeba další dávku vyhazovací mánie.

Btw zkuste se třeba inspirovat tímhle článkem. Díky němu jsem se uprostřed psaní zvedla ze židle a šla vytřídit deset kousků ze skříně, kousků, co nenosím nebo nenávidím. Mezi nimi ponožky z polyesteru nebo co to je za svinstvo, prostě nějakej ten umělohmotnej materiál, kterej je mi naprosto nechutnej do ruky, a tudíž to odmítám nosit. Běhá mi mráz po zádech jenom se na ty ponožky podívám. Může mi někdo říct, proč jsem je proboha v tom šuplíku tak dlouho skladovala? Odklidila jsem taky tlustej svetr, kterej tu a tam nosim v zimě pod parku, ale ve skutečnosti ho nemám ráda a už několikrát jsem ho chtěla zrušit. Pak nějaký malý věci, do nichž se při nejlepší vůli (a že na tohle jí mám kupodivu vždycky dost) nevejdu a dvě sukně, který se mi sice líbí, ale že bych je nosila… no, známe se. U těch mi navíc vůbec nebude vadit se jich zříct, už proto, že jsem je obě nabrala na jedné rerere akci, tzn že jsem za ně nedala ani korunu.

Zrušila jsem i nějaký věci z komody, co používám jako dekorace, ale ve skutečnosti ani nevim, že je mám – divný, ne? Máte to denně na očích a vůbec o tom nevíte. Neexistuje lepší důkaz o tom, že to nepotřebujete.

Proč nemá můj blog ve správě tlačítko „generovat zálohu textu“? A proč není schopný umožnit hromadné mazání článků? Udělala bych to hned teď. Když už jsme v tom, tak nač čekat, že? Nemám ráda, když mám tenhle typ nálady a něco mě v tom zdržuje.

Btw taky jsem promazala historii prohlížení a cookies a asi se půjdu vrhnout na svou složku obrázků, kam ukládám všechno, co se mi na netu zalíbí, a většina toho už je tam roky. Ještě včera bych si ty obrázky nechala, dneska se jich chci zbavit. Neskutečný, co s člověkem udělá trocha inspirace.

Poslední dobou nějak stoupá počet mnou zaznamenaných případů použití přezdívky „M.“, „m.“ nebo dokonce „eM.“ mezi blogery. Jasně, je nás tu spousta a řada lidí se při volbě přezdívky spokojí s prvním písmenkem svého jména, třeba jen proto, že se jim nechce vymýšlet s ničím jiným nebo mají další důvody. Ale „eM.“, přesně s tou stejnou velikostí písmenek? To sorry, ale to už je trošku moc 😀

Uznávám, tu přezdívku tady v tý komunitě nepoužívám, tady si vystačím s jedním písmenkem, ale eM. (v novějším podání Em) je moje postava z RPG, o němž tu furt melu, a vidět někoho úplně cizího, jak se pod tou přezdívkou projevuje… připadám si prostě tak nějak okradeně, ačkoli netvrdím, že jsem nutně musela být první, kdo s tím přišel, nejsem zase tak naivní. Ale rozhodně jsem jediné emko v Autorském Klubu, ačkoli koukám, že jsem tam špatně napsaná, budu muset požádat o opravu.

Tolik povrchních a úplně zbytečných úvah, z hlediska významu života a světa vůbec. Jak se dneska máte? Já poněkud naprdnutě. Bolí mě břicho a je mi vůbec tak nějak nadivně (go girls), v noci jsem toho moc nenaspala a měla jsem divný sny, který si naštěstí nepamatuju, a pak mě vzbudili nečekaně brzo ráno kvůli tomu, abych šla luxovat auto, což je ze všech věcí na světě jedna z těch činností, které absolutně nejvíc nesnáším. Nevadí mi úklid čehokoli, luxování samo o sobě je taky docela fajn, ale ty naše podělaný potahy vymyslel někdo, na koho jsou všechny nadávky světa málo. Ty se prostě luxovat nedaj, a tím spíš když jsou obalený měkkejma věchýtkama kočičích chlupů.

Ale naštěstí už to mám hotový a díky autorádiu a jedný dobře namixovaný flashce mi to docela uběhlo. Btw zmínila jsem, že nám včera vykradli auto? Přesněji řečeno trochu se v něm pohrabali, ono tam nic nebylo, no ale stejně je to událost a asi nám šlohli nějakej klíček, co se tam válel. To mi řekněte, k čemu je zloději klíč, když naprosto netuší, od čeho je? Na co si ho jako bere? Co s ním má v úmyslu? Chodit od dveří k dveřim a zkoušet štěstí? Roztavit? Prodat? Sníst?

Štve mě dnešní počasí. Včera bylo fakt krásně. Slunečno, ale poměrně chladnej vítr, takže nebyl moc hic, nějakejch osmnáct stupňů, boží počasí na opalování se na terase. Nicméně UCho mě nejspíš zaslechlo, když jsem si dělala plány na to, že dneska v tom budu pokračovat, a jak je jeho zlomyslné povaze vlastní, řekl si nasrat a naordinoval nám zataženo. Teplo taky vypadá jinak. Mhrm.

Tyjo tyhle totálně bezhlavopatový zápisy mi docela chyběly. Asi bych to měla dělat častěji. Tenhle blog už vlastně dlouho neplatil za skutečnej deníček, protože do něj píšu jen když mám nějaký téma, na který chci promluvit. Přitom když se podívám, co jsem do něj psala před rokem, dvěma… Mimochodem přesunutí asi nehrozí, ale docela ráda bych ten blog smazala a začala tak nějak nanovo. Prostě jen tak, očista. Ale nejdřív si musim vzpomenout, jak se jmenoval ten program, kterym mi Pú kdysi dávno stáhnul celej obsah starýho blogu do Wordu. Kdybyste si někdo vzpomněli dřív, dejte mi vědět.

Už to začíná bejt docela na pováženou, jak se zavírám doma a co to se mnou dělá. Včera jsem jela trambají a chtěla jsem se zvednout chvilku před zastávkou a dojít k dveřím, abych pak rychleji vystoupila. Jenže to bych musela projít tou uličkou a všichni by mě viděli a dívali by se na mě. Nebo aspoň to se mi honilo hlavou a chytla mě panická hrůza. A nemohla jsem se z tý židličky prostě odlepit. Hrozně jsem se přemlouvala a říkala jsem si, dyť o nic nejde, probůh, ale nedokázala jsem se zvednout, dokud se nezačali zvedat lidi kolem mě – pak už to bylo tak nějak v pořádku, protože jsem věděla, že už nejsem jediná, kdo se tu pohybuje, a že si mě tudíž nikdo nevšimne. Jo, já vim, jsem blázen.

Potřebuju nějakej pořádnej inside cleaning. Bejt doma mi už evidentně neprospívá. Lidi v mym okolí mi taky neprospívaj, předně proto, že je už pár tejdnů nevídám. Třeba celej tenhle tejden jsem fakt byla doma a kdybych tu byla třeba měsíc a nikomu se neozvala, tak si na mě nikdo ani nevzpomene. Přesně ten moment, kdy si řikám, proč já jsem vlastně tady? No ale odpověď už dávno známe. Je to prostě proto, že jsem jen polovina receptu pro odjezd do Anglie. Jsem naprosto ready, čekám jen na roznětku. Na tu Lenku číslo dvě, která prostě jen tak nenuceně přijde a řekne, že jede dělat aupair a jestli nechci jet s ní. Jenže ona nějak nepřichází. A já to sama prostě neumim.

V pondělí jdu na pracák, tentokrát se snad budeme bavit i o práci. Nečekám, že mi tam seženou něco světabornýho, ale čekám, že mě to přinejmenším hecne k tomu, abych začala hledat něco sama. Mám v hlavě představu několika podniků, kam bych ráda poslala CVčko, ale zatim jsem se k tomu nepřiměla, necítím se na to. Ale to je hlavně proto, že se teď necítím na nic, a obávám se, že to jen tak nepřejde. Odjet nejsem schopná, bejt tady mi taky moc nejde, zase se v tom nějak plácám, čas mi teče mezi prstama a já si s ním nevím rady. Všechno to kolem mě nějak letí a ještě mě hrozně matou ty nechutně živý sny plný úplně nepochopitelnejch věcí, který se mi pletou dohromady s častým buzením se nebo s neschopností usnout, protože já prostě fakt nemůžu normálně spát, takže nakonec vůbec nevím, jestli jsem vůbec spala nebo jestli to všechno byla skutečnost. Obzvlášť když se mi věci, o nichž se mi kdysi zdálo, začínaj doopravdy dít.

Za chvilku jedu s našima na chatu a vůbec mě to nevzrušuje. Celou zimu jsem se na to těšila jako na očistnej proces, kterej mi bude pomáhat, ale zatim to tak nefunguje, asi prostě proto, že mám ponorku z toho, bejt s rodinou. Jenže když přijde myšlenka na to, že bych teda zůstala na víkend sama doma, zděsím se faktu, že bych tu zůstala sama bez kontroly. Protože nemám nikoho, s kým bych ten víkend chtěla strávit. A to začíná bejt fakt čím dál tím víc na hovno.

Jenže doma to nezměním. A když už se vydám do hospody s kámoškou, s níž jsem normálně nikdy nikam nechodila a která funguje jako skvělej zdroj novejch kontaktů, tak sebou přivede teplouška, kterej má ještě k tomu navíc holku. Jako chápete to? I teplý kluci maj holku a já nic 😀

Potřebuju detox. Nevim, jestli zvolim opravdickej detox nebo si naordinuju nějaký intenzivnější meditace, něco to chce, protože novej účes mi moc nepomohl – i když to byl dobrej začátek. No, uvidíme. Za dva dny se toho může hodně stát, třeba na chatě na něco přijdu. See ya.