Fénixův archivní blog

Baví mě zachraňovat brouky. Na zahradě máme takovou modrou vanu, v níž jsme se jako malí koupali, teď už slouží spíš jen jako nádrž na vodu na zalejvání – a na brouky, kterých tam napadají desítky.

Baví mě kolem tý nádrže chodit a ty brouky, co ještě vypadají živě, tahat z bryndy. Koukám se, jak kopou nožičkama, a říkám si – co se jim asi honí hlavou? Co myslíte, že si říká takovej brouk na pokraji smrti? „Pane Bože, zachraň mě“, „Že já vůl se k tý vodě přibližoval“ nebo prostě jenom „Bzzz?“.

Baví mě si s těma broukama pak hrát. Většinu jich hodim do trávy, nejradši za plot, abych na ně hned v tý trávě nešlápla, pže to by byla pomoc jak noha (doslova), ale někdy si je vezmu na ruku a zkoumavě se na ně dívám, jak pookřávají a lezou. Dejchám na ně, aby se zahřáli, pže ta voda je mrtě ledová, já bych tam asi nevlezla. Nemůžu si pomoct, z toho zachráněnýho brouka vnímám takovou strašně zvláštní a vzrušující energii. Vemte si, že on byl ještě před vteřinou naprosto v prdeli. Nic ho nemohlo zachránit, jenom já. Přijde mi vzrušující mít v rukách moc nad životem. Mít tu šanci mu ten život dát. Přijde mi to jako ohromná zodpovědnost, který je třeba dostát. Já vim, že je to takový nic, při procházce po zahradě určitě milion brouků zašlápnu, ale stejně mi to připadá důležitý. Každej jeden brouk je důležitej. Je to taková jedna zachráněná hvězdice.

Přijde mi awesome, že pro toho brouka existovaly dvě možný varianty budoucnosti. Rozcestí dvou paralelních vesmírů, který se utvořilo čistě a jenom v mojí hlavě, nějakým zkratem, co mě přiměl natáhnout ruku nebo příslovečné stéblo trávy a toho brouka nabrat. Jak hrabal nožičkama. Buď jsem ho vzala na prst nebo jsem mu dala to stéblo a on se na něj vyhrabal a zachytil se. Říkal si v tu chvíli „Yes!“, „Díky, Bože“, „Hele, tráva“ nebo se tím vůbec nevzrušoval a neuvědomoval si, co to pro něj znamená? Tu posvátnost a sílu okamžiku?

Nejsem buddhista. Tvrdit, že jsem, by byla urážka všem buddhistům. Ale tyhle lidi mě něco naučili. Naučili mě dívat se na život úplně jiným způsobem. Dívat se na brouka, co se už půl hodiny plahočí po okně a snaží se dostat skrz, a dumat nad jeho životem a možnostmi. Těšit se, až ten článek dopíšu, zvednu se a půjdu ho vynést ven. Nebo mu otevřu okno, aby mohl vyletět, a budu zase přemýšlet, co se mu přitom honí hlavou, jestli vůbec něco. A naučili mě bejt nešťastná, když babi přijde dřív, zmerčí brouka a zamáčkne ho nebo hodí do kamen.

Cruel, cruel world.

Upřímně, ztrácím se ve dnech, takže to asi vemu napřeskáčku 😀

Je mi tu fajn. I když teda to ticho tady je šílený. Hučí mi z něj v hlavě tak, že paradoxně nemůžu usnout kvůli tomu, jak ruším sama sebe svým hučením. Jo, já vim, jsem blázen.

Nejšílenější je asi to ticho přes den. V noci je to tak nějak normální, ale přes den jsem byla zvyklá na rámus, na řev, na hlasy, na debaty a konverzace, na dotazy… tady je prostě jenom ticho. Babi pronese fakt tak těch pět vět za den. Nikdo se mě tu na nic neptá, nikdo po mně nic nechce – což zase neni úplně ono, mám radši, když mě někdo trochu úkoluje, ale je to dobrej detox. Myslim, že až zas na víkend přijedou hluční rodičové, exploduje mi hlava.

Co se časový náplně týče, je to trochu horší než jsem myslela. Respektive je to přesně takový, jaký jsem to čekala ve chvíli, kdy bude hnusný počasí, a to ono je. Věčně pod mrakem, půl dne proleje a tu druhou je mokro, takže si nemůžete ani sednout do trávy. I když teda třeba dneska odpo bylo dost teplo. Ale prostě žádná sláva a žádný slunění na terásce, na který jsem se tak těšila.

Zatím jsme byly dvakrát v lese. Pohodička. I když svoje oblečení pro tu příležitost nehodnotím nejlíp, dneska jsem se třeba fakt zbytečně nabalila, měla jsem sebou dvě mikiny a byly my k ničemu. A foťák, kterej se mi taky jenom celou dobu klinkal na krku, pže mě prostě nechytla fotivá. Zejtra na něj dlabu.

Neni tu s kym mluvit a něco dělat. Čekala jsem, že až přijede kámoš – říkejme mu Boss – tak se půjdem někam projít nebo pozevlit klasickým vesnickým způsobem, jak si to pamatuju – sezení před krámem a čekání až půjde někdo okolo. Zírání do blba. Pozorování vesnickýho života. Mluvení s místníma. Nebo třeba ten největší odvaz vůbec, jít si sednout na pivko do zdejší hospody. Když jsem tam byla naposled, štamgasti ztichli jak na koncertě a ačkoli jsem k nim seděla zády, cítila jsem jejich pohledy až na dně svý sklenice od piva XD

Místo toho Boss přijel v našlápnutý káře, prohlásil, že má hlad a že pojedeme do mekáče do Plzně, a tak jsme jeli. Nakoupili jsme si tunu žrádla v mekáči a u dědka a pak si kousek za Plzní na takový pěkný vyhlídce udělali piknik. A přibližně v tomhle duchu to pokračuje. Nikam nejdeme, protože Boss je línej udělat pět kroků bez káry 😀 Takže moje představa zdravého procházkování po vesnici vzala za svý.

Ale po dnešku tu aspoň trochu pronikám do společenskýho života. Poznala jsem pár novejch tváří, zejtra přijede jedna stará, klučina, na kterýho se po těch letech fakt už dost těšim, a někdy během víkendu se prej má jít někam pařit. No to jsem zvědavá. Myslím, že po posledním víkendu moje příští paření proběhne nanejvýš ve znamení kolalokovy limonády. Nejsem sebevrah.

Přemýšlím, proč já tu vlastně nezůstanu. Na co se vracet do Prahy? Tady nikdo nikam nespěchá, všechno mi plyne v takovym zvláštním bezčasí… v podstatě stejně jako v Praze. Jenomže tam kolem mě všichni ostatní letí nadsvětelnou rychlostí, zatímco já stojím na místě. Tady stojí všechno se mnou.

Nikdo mě tam nečeká. V podstatě jediný schůzky, co tam teď mám před sebou, jsou takový neurčitý záležitosti, který když padnou, nikomu to moc vadit nebude. Jeden týpek, co jsem ho potkala v sobotu v metru a chtěl po mně číslo, taky. Zdál se bejt fajn, ale co jsem mu to číslo dala, nejsem si tím tak jistá. Mám za to, že jsem ho pak viděla dole na peróně, a že on viděl mě, a přesto se ke mně neměl. Dokonce jsem měla pocit, jestli jsem nestála před ním ve vagoně – bože, já mám TAK špatnou paměť na ksichty. Dost možná ten týpek za mnou byl on, ale já si nebyla jistá 😀 A on nic neřekl. A když si to mý číslo ukládal, všimla jsem si, že měl krvavý ruce. Ok, tohle by možná člověku mělo signalizovat, že je něco špatně, když nic jinýho 😀 Ale co já vim, může mít nějakej ekzém. Ne že by to bylo lepší.

Ale jinak bych tu určitě ještě aspoň tejden mohla zůstat. No, popřemýšlím o tom, i když myslím, že až naši přijedou, tak nebudu pochybovat o tom, že chci jet s nima. Do Prahy. Do Podolí. Do lékárny. Doháje musí ta kočka po tý plovoucí podlaze tak dupat?

O neděli bych radši měla pomlčet, neni to moc chutný vyprávění, ale nechť mi to slouží jako výstražnej trojúhelník pro časy budoucí. A třeba to i někoho bude bavit číst, protože jak známo, nic není tak zábavné jako utrpení druhých 😀

Po sobotní párty v Ořechu jsem si prostě užila zaslouženého kalichu kocoviny a řeknu vám, to nebyla ani tak opice jako spíš gorilí pavilon, a navíc mám podezření, že jsem se něčím přiotrávila, protože si nedovedu představit, že by něco takovýho mohl mít na svědomí jen alkohol, tím spíš, že ho zase tak moc nebylo. Prostě odmítám nařčení, že jsem se zchlastala jak dobytek 😀

Ale rozhodně jsem se nepěkně starala o svůj žaludek. Jak normálně dovedu zpracovat téměř všechny možný kombinace, včetně chlebu se salámem a hořčicí, zalitýho sladkym kafem, tentokrát mi to prostě tak nějak nesedlo a o pár hodin později se na mě žaludek naštval. Strašně.

A přitom to byly všechno tak dobrý věci – kuřátko na grilu s pepřovou omáčkou a trochou zeleninky. Jenom takový dva malý kousky, žádná obr porce. Jedna minišpejle ovoce s čokoládou (kolečko banánu, kulička vína, kousek jahody snad? Už nevím přesně). Grilovanej hermelín. Přiznávám, ten mi moc nejel, možná jsem si ho měla odpustit, když jsem neměla hlad. Chlebíček s vajíčkem a salátem (ten jsem si taky možná neměla dávat, majonéza není úplně sázka na jistotu). A hrstička solených brambůrek. Když to tak vidím, problém fakt nebude v množství, ale v kombinaci, kterou bych za normálních okolností bez problému ustála, ale je fakt, že jsem měla celý odpoledne načatej žaludek od nervozity a asi to prostě v tu chvíli nezvlád.

Blila jsem asi třikrát, co si tak pamatuju, a podle různých indicií usuzuju, že převážnou část viny nese ten panák černý vodky. Ostatně kromě něj, půlky flašky meruňky džusem a jedný skleničky střiku jsem nic nepila.

Vodka, po níž mi normálně nikdy nic není, se holt tentokrát neosvědčila, ale dost možná tomu pomohl i ten kousek cigára, co mi tam někdo z dobré vůle podstrčil. Přijde mi to pořád nepravděpodobný, od všeho jsem měla tak málo! Ale co naděláš.

Ten blicí závěr soboty byl zlej, ale dalo se to, ukořistily jsme s Yuki pokoj blízko záchoda a šly jsme spát ve zcela správnou dobu, dřív než jsem mohla poblít někoho ze zúčastněných, což bych fakt nerada. I tak jsem se ale styděla za to, jak to dopadlo. Pro někoho je takový blití po kalbách denní chleba, pro mě třeba fakt ne a není to úplně něco, na co bych hodlala vzpomínat s láskou nebo si to v nejbližší době zopakovat.

Zlejší ovšem byla cesta autem na chatu. Tatí byl ráno vstřícnej a nápomocnej, nevyžadoval po mně žádnou společenskou aktivitu, takže cesta po dálnici mi uběhla v docela příjemnym polospánku. Jakmile jsme ovšem dálnici opustili, nastalo zlo. Netrvalo to dlouho a museli jsme stavět. V jednu chvíli jsem měla docela fakt namále, pže se mi brutálně zatočila hlava a jak jsem se sápala z auta ven, už jsem se viděla, jak ležim v bezvědomí na zemi. Tráva venku byla mokrá od rosy, ale mně to bylo jedno, kecla jsem si tam na kopeček jak totální mimoň a blíže neurčitou chvíli jsem se snažila neomdlít. Poté, co jsem si úspěšně hodila remix hitovky Snídaně v trávě, se mi ale udělalo líp.

Zbytek dne ovšem probíhal hůř, než jsem čekala. V podstatě jsem ho celej prospala, ačkoli jsem původně doufala, že to rozchodím. S přestávkama jsem chodila na půdu, abych se na pár hodinek zavrtala do pelechu a zkusila uklidnit žaludek a hlavu, která třeštila jak blázen. Moc to nefungovalo. Vždycky když jsem se vzbudila, cítila jsem se líp, ale jakmile jsem sešla dolů, začalo se to ve mně zase houpat. Oběd jsem pro jistotu odmítla, dala jsem si jenom bramboračku. Snažila jsem se pít, několikrát během dne jsem si pak kousla do nějaký housky nebo buchty, protože oči by rády, ale žaludku se to moc nelíbilo, takže jsem to vždycky rychle vzdala s tím, že nebudu provokovat. Po posledním, asi čtvrtým dáchnutí, už mi ale fakt bylo líp, a tak jsem se na večer dokonce i rozjela a dala si asi tři chlebíčky. A kupodivu po nich už mi nic nebylo.

Původně jsem myslela, že po prospanym dni nebudu schopná usnout, ale ono takový zotavování se z kocoviny je docela fyzicky náročný, takže jsem do pelechu zalehla někdy před jedenáctou a docela utahaná. Kdyby se mi pak neucpal nos (já nevim, fakt už, alergie…?) a kdyby po mně asi dvě hodiny nešlapala Melsie, snad bych i docela brzo usnula, takhle se to trochu protáhlo, ale pořád to bylo lepší než spaní doma. I když na dnešek si musim připravit nějakej jinej polštář, tenhle byl divnej.

Btw ve sprše jsem včera večer potkala pavouka Pepu. Vzhledem k tomu, že babi i táta už byli v pelechu, představa, že by někdo z nich šel kvůli mně nahánet pavouka, byla nepoužitelná. Já sama na něco takovýho fakt nemám nervy, a tak jsem si řekla, že to s ním zkusím. Naštěstí byl docela hodnej, plazil se podél pračky, běhal sem a tam, ale nebylo ho moc vidět, schovával se za kýble. Bál se větráku, co stál na zemi a fučel horkej vzduch. Tak jsem ho pojmenovala Pepa a udělali jsme spolu takovej deal, jako že já ho nechám bejt a nikomu ho nenapráskám, a on se nebude moc ukazovat. Tak nevim, snad ten deal dodrží po celou dobu, co tady budu.

Den, co mě nasral. A může za to internet, samozřejmě. Začalo to už včera, kdy jsem zjistila, že poté, co jsme ještě s pár lidma převzali otěže ztroskotanýho RPG, z popela jsme to vybudovali a rozjeli nanovo, získali docela pěknou řádku nových hráčů a vůbec tak nějak to vzkřísili, se původní adminka rozhodla zprovoznit původní forum. Což nám všem vyvolalo trochu nechápavý výraz na tváři.

Pánská část našeho admin týmu nad tím blahosklonně mávla rukou, no mají recht, že některý věci nepochopíš, ale mě to trochu nasralo, protože nemám ráda, když se lidi chovaj tímhle stylem.

Upřímně, podle mě by se celá situace dala vyřídit mnohem inteligentněji. Tak třeba by se mi adminka mohla ozvat s tím, že chce rozjet hru nanovo. Dobře ví, že jsem to po ní převzala, psala jsem jí o tom dokonce mail. V takovou chvíli bych sice byla trochu zaražená, ale byla bych ráda, že v tom nebudu sama. Čím víc lidí, tím líp. Podle mě by nebyl problém domluvit se na organizaci. Pokud jde o mě, neměla bych problém s tím, aby se přidala k admin týmu a měla slovo. Koneckonců je to její hra, nebo aspoň byla, než ji nechala spadnout, ale prostě ona to začala a já jí to nikdy nemínila krást. Neměla bych ani problém postoupit jí místo kapitánky Destiny, které jí právoplatně náleží a já to uznávám, i když bych nemusela. Jestli bychom s nynějšími hráči přešli na staré forum a celou naší dosavadní hru smazali z povrchu zemského, nebo jestli by se stará crew (povede-li se ty lidi dosehnat) přidala k našem pokračování s tím, že by to samozřejmě chtělo pár úprav, to už je jedno, ale každopádně jsem přesvědčená, že na všem se dá dohodnout.

A nevím jak vám, ale mně by to dávalo mnohem větší smysl než to, že teď budou vedle sebe existovat dvě téměř identické hry, které se budou sice mlátit dějově, ale jinak půjde prakticky o totéž.

A to ani nezačínám o tom, že milá adminka si vůbec nebere servítky nad kontaktováním mých hráčů a snažením se o to, aby je přetáhla zpátky do původní hry, za mými zády. Nad vším ostatním mávám rukou, ale kurva tohle? Kde to jsme? Mně je to celkem jedno, jestli bude chtít někdo z mých hráčů přejít tam nebo to hrát duplicitně, to je fakt jejich věc, ale jako co je to doprdele za chování?

No, ale abych popojela. Hned ráno jsem sedla k blogu, abych dodělala slíbenej článek s výběrem na téma týdne, dvě a půl hodiny jsem se s tím dělala, abych o to nakonec tak jako tak přišla, a to i přesto, že jsem ukládala jak debil a vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. No ale co už, já se s tím nebudu rozčilovat, protože to stejně nezměním. Ale jako fakt mě to sere, dala jsem si s tím práci a spousta z vás na ten článek čekala a těšila se. Čehož si nesmírně vážím a fakt mě nebaví, že jsem s tím hned napoprvý musela takhle zklamat, byť to není moje vina.

Jakmile jsem ztratila ten článek, rozbolela mě zase hlava, takže boží. Pak jsem začala hledat svoje čistý prádlo, který mi měla máma přibalit ráno až to uschne (pže já byla přes noc na tý kalbě), a než jsem ho našla, no to je složitý, ale prožila jsem si takovej menší heart attack z představy, že sebou na celej tejden mám jedny fusekle a jedny tanga a že s tím budu muset nějak vystačit. Nakonec jsem tu tašku našla, ale jak je člověk jednou nasranej, odnasrat se není easy.

Naštěstí tím to prozatím skončilo. Měli jsme skvělej oběd, smaženej květák s bramborama a domácí tatarkou (muhaha, vlastní výroba, dělat tatarku mě fakt baví), za chvilku si asi udělám kafe, protože na něj dostávám chuť a žaludek se tváří jako že by to mohl i zvládnout, trhala jsem třešně (hh, třešinka zase jednou na třešních), vytáhla jsem bavlnky, že půjdu uzlíkovat náramek, přemýšlím, že bych malovala, ale zatím je hnusný počasí a já nemám inspiraci, číst se mi taky nechce, takže ten dnešek bude asi ještě spíš pomalu rozjezdovej než nějak prudce kreativní.

A asi napíšu kámošovi, ať se na to kafe staví. Potřebuju s někým pokecat a přivést na jiný myšlenky, táta je venku, babi pronese asi tak pět slov za den, ne že by mi to vadilo, je tu boží klid oproti Praze, kde mě furt někdo s něčim otravuje nebo se na mě mluví, ale zase občas si člověk potřebuje s někym promluvit, aby nezapomněl, jak se to vlastně dělá, žejo.

Taky mám v plánu pořídit lístky na RFP. Už jsem se konečně rozhodla, že tam teda chci a můžu jet, a teď mi to nejde objednat, mám nějak zablokovanej telefon nebo co. Zaplatila jsem ale účet a není moc kam spěchat, takže tomu nechám pár dní a kdyby to pořád nešlo, tak zkusim cinknout na infolinku, co tam s tím mým číslem sakra dělaj, že mi nefunguje jediná věc, kterou s ním potřebuju udělat.

Doufám, že zbytek týdne bude klidnější. No, on by asi byl, kdybych ten internet nezapojovala. Ale to bych se tu zase unudila k smrti. Vztekání se aspoň vcelku zábavný.

Děcka, tohleto neni vůbec vtipný. Fakt ani trochu ne. Já se tu už dvě hodiny seru s tim výběrem na téma týdne, abych to teda jako dotáhla do konce, a i když byl trochu neuhlazenej, prostě aspoň byl. Přirozeně ve chvíli, kdy jsem ho chtěla publikovat, se mi podělal internet a najednou stránka nebyla dostupná. Net sice šel, icq a skype všechno v pohodě, ale načíst blog.cz prostě nešlo, ani můj blog, abych se podívala, jestli se tam ten článek aspoň zveřejnil. Přirozeně nezveřejnil, ale co je horší, z nějakýho nepochopitelnýho důvodu ten článek najednou nemám ani v Rozepsanejch. Ačkoli tam byl bezpečně uloženej, něco se někde podělalo a já ho tam najednou mám jen úvod a pak prostě prázdno.

Abych řekla pravdu, včera jsem měla dost blbej den než abych si chtěla kazit ještě tenhle – dost na tom, že mě už zase brutálně bolí hlava – takže nebudu třískat notebookem o zem. Volat mámě, abych jí vysvětlovala, co se s ním stalo, na to nějak nemám nervy, a tak na to prostě hážu bobek. Nebudu se vztekat.

Jestli má někdo nějakej nápad jako co s tím udělat, když ti prostě zničehonic zmizí obří kus článku z Rozepsanejch, tak sem s ním, mně nic nenapadá a znova to nenapíšu, i kdybych se na hlavu stavěla. Část vybraných odkazů mám uloženou v dokumentu na flashce, kterou momentálně nemůžu najít, a krom toho jsem v tom dokumentu (narozdíl od toho uloženýho článku) neměla popisky, komentáře a takový to, co se na tom odkazu vlastně najde – jsem sklerotik, takže bych to všechno musela zotvírat znova a na to tu fakt nemám stavěný připojení.

Takže tak. Pokud se nestane nějakej zázrak a ten článek se prostě neobnoví, tak nebude, aspoň ne tenhle tejden, protože na to, abych ho dělala znova, budu mít nervy jedině na svym domácim pc, kde se to dá nějak normálně používat, ale určitě ne tady na chatě.

Pěkně mě to sere a je mi to líto, ale nic s tim nenadělám. Blame blog.cz.

Poctivě vybírám na téma týdne a to je asi tak všechno zajímavý, co teď dělám. Včera na mě zase nějak padl splín, tak se z něj snažím vyhrabat, ale asi mi nezbyde než to zase nějak nechat na osudu a prostě si to vyžrat. Čekat, až to přejde.

Zvláštní je, že takhle negativně to všechno vnímá jen moje jedna část. Součástí toho mýho boje je totiž třeba právě to, podívat se na to jinýma očima. Není to úplně meditace, ale snažím se „upřítomnit“ nebo jak by se to dalo nazvat, prostě si uvědomit sebe sama a přítomný okamžik, uvědomit si bytí, dýchání a tak. Potenciál tohohle okamžiku. Ano, to je asi to nejdůležitější.

Včera jsem ten potenciál využila docela dobře, pustila jsem se do šuplíků v kredenci v kuchyni. Ty šuplíky mi fakt pijou krev, ale teď už trochu míň, pravda. Nicméně ještě se čeká na to, až ten mnou a tátou probranej bordel probere máma, a bůhví kdy k tomu dojde.

S tím TT přesně nevím, jak to bude. Obvykle se výběry zveřejňujou v pondělí, ale já budu pravděpodobně tou dobou na chatě a ještě nevím, jestli budu mít přístup na net. Pokusím se vyžebrat od mámy bílou krabičku. S tou chatou ovšem taky nevím, jak to bude. Původně jsem myslela, že prostě tentokrát nepojedu, ale nakonec jsme to domluvili jinak, o poznání komplikovaněji. A mám z toho strach. Na jednu stranu bych se hrozně ráda odpojila a vylezla ven, na tu druhou mám na netu pořád co dělat a bojím se od toho odjet. Hlavně vůbec nevim, co tam budu celej tejden dělat. Ale snad to nakonec nebude tak zlý. Hele, pokud bude pěkný počasí a šajnit sluníčko, tak s tím vlastně nemám vůbec problém. Pokud bude hnusně, tak tam asi zemřu. Tak jako tak se snažím utěšit vědomím, že babička bude ráda. Yep, na to musím pořád myslet. A vezmu si sebou Svit vzdálených dní, co mám půjčenej už asi měsíc a furt se k němu nemám (byly jiný věci na čtení) a sešit, ať můžu psát. A možná i tempery a věci na malování. To neni vůbec blbej nápad.

Zejtra jedu slavit kamarádovy narozeniny. Pořád se ve mně mlátí dva protichůdný pocity, posledních pár dní nějak silněji, a já mám pocit, že mě to brzo rozmlátí. Nebo já rozmlátím někomu ciferník, to je taky možnost. Sere mě ten naprostej nedostatek lidí, s kterýma by se dalo mluvit. Přitom by stačil jeden novej člověk, nanejvýš dva, někdo outside the limits, někdo nezaujatej, někdo s novym pohledem na věc. Chmm, kde vzít a nekrást?

A to škrábání bráchova pokoje mě taky nebaví, bolí mě z toho ruka. Proč se takový věci nemůžou udělat nějak sami? Expecto seškrab se!