Fénixův archivní blog

Nesmějte se mi, já za to nemůžu XD

No dobře. Fakt je, že jsem to v podstatě vymyslela. Nakonec postačila červená igelitka (oranžovou jsem nenašla), izolepa a trocha pomoci od mámy (která se mi – přirozeně – náležitě vysmála) a voilá, komický kšandy á la Leeloo jsou na světě! XD

Jenže vypadaj strašně. A nedá se v nich hejbat. Co pohyb, to rup a někde se kšandy přetrhnou. Zezadu to vypadá ještě hůř než zepředu a nevím, jak to napravit. Možná kdybych to celý ještě hodně oblepila izolepou, udělala bych to trochu trvanlivější, jenomže abych řekla pravdu, je to nepohodlný jak cyp a furt mi to padá z ramen a připadám si v tom všelijak, jen ne sexy XD

Ovšem tatínkovi se to líbilo, tak nevim. Dámy a pánové, co myslíte. Nemám se na to radši vysrat? XD

Řikám si, že bych to možná měla lepší, kdybych si vzala obyčejný černý tenký kšandičky s flitrama. Možná by nebylo tak obvious, co tím chtěl básník říct, ale aspoň by se v tom dalo ohnout k tej rozvázanej tkaničce.

Bože, to jsou PROBLÉMY!!!!

Ale víte co? Mě to baví 😀

Hergot, nejsem žádná švadlenka. Párkrát jsem si ušila tašku a dodneška to beru jako svůj ohromnej úspěch, protože na šicím poli jsem to nebyla schopná ničím překonat. Na svůj kostým před dvěma lety jsem náležitě pyšná, to je pravda, ale tam to nebylo až tak o šití – možná ty křídla, ty mi daly sakra zabrat. No ale stejně. Musí přijít inspirace a musí být informace – ty boží elfí uši udělaný z náplasti jsem si taky nevymyslela sama.

A když už dva dny browsím internetem a nejsem schopná najít víc než jedno video s návodem, jak vyrobit jednu část kostýmu, kterou bych poměrně životně důležitě potřebovala, tak mě prostě jímá hysterie. Štve mě to. Hlodá mě to. Jdu spát s jednou myšlenkou, jak to sakra udělat, a s tou samou se vzbudím. A tak si žádám vaši pomoc.

Nechtěla jsem ten svůj nápad prásknout dopředu, ale co už, já mám stejně pocit, že z něj nakonec sejde a budu se muset spokojit s něčím mnohem zažitějším, na co už mám dobře natrénováno, i když se mi do toho letos moc nechtělo – a sice se svou oblíbenou kočičkou.

O co mi jde? Těm zasvěcenějším by stačilo říct „Leeloo Dallas Multipass.“

Těm méně zasvěceným pak budu muset prozradit, že bych chtěla jít za Leeloo z Pátého Elementu. Jako vážně, ten film je boží, je to jednoznačně jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec a Leeloo je pravděpodobně moje nejoblíbenější filmová postava. Ono to sice neni moc Halloweenový, ale rozhodně je to skvělý a zatraceně, kdy jindy bych si už na ni měla zahrát, než teď, když mám oranžový vlasy? O.o

Jenže narážím na jednu pitomou část jejího kostýmu, kterou prostě nevim, jak vyrobit, a to sice ty její pitomý silikonový kšandy.

Po hodně dlouhym přemýšlení mě napadla výstražná páska, taková ta jak je obvykle žluto černá, jen kdyby byla v oranžovym – a samozřejmě ne lepenka, aby to nelepilo. I když by se to dalo udělat oboustranný, ale to by podle mě vypadalo blbě. Můj původní nápad – látka – umřel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že doma nemám nic oranžovýho na rozstříhání a že jediný barvy, kterýma bych cokoli mohla natírat, jsou tempery. A to zase jako fakt nechci mít na bílym triku 😀

Já vim, všechno se dá koupit, všechno se dá sehnat a zařídit. Ale ad jedna nemám tolik času a ad dvě do toho opravdu nehodlám investovat tolik energie a peněz. Zlatýma legínama bych se upřímně taky nezabývala, potřebuju jen něco, co bude imitovat ty kšandy, bílý triko mám a roztomilej ksicht si namalovat umim taky. Ale prostě ty kšandy!

Na ten nápad s lepenkou mě přivedla tahle slečna a když si ji tak prohlížím, napadla mě ještě jedna cesta, jak by se to dalo zrobit za minimální náklady! Jdu prohrabat koš s igelitkama, jestli tam neni něco oranžovýho, a vy mi mezitim dejte vědět, jestli vás napadne ještě něco jinýho. A za papíru to stříhat taky nebudu, chci aby to něco vydrželo a ne aby se mi to zmuchlalo a roztrhalo jakmile na sebe vezmu mikinu nebo se ohnu k rozvázaný tkaničce.

Chmm, nemůžu se dočkat, až mi někdo bude chtít dát pusu a já mu přiložím k hlavě bouchačku a řeknu „Senno ecto gammat!“. Hhh.

Čtu si zrovna Renaissance Business a poslouchám báječnou Ellie Goulding a brainstormuju nad tématem svého budoucího blogu/webu. Napadají mě u toho kupodivu docela zajímavý věci. Třeba včera mě napadlo, že bych vážně potřebovala přejít z už nedostačujícího systému rubrik na štítkování, protože třeba tenhle blog vedu v podstatě jako deníček a aby se někdo dokázal aspoň trochu vyznat v tom, jaké dělám v čem pokroky a vůbec, jak šly věci za sebou, musel by mě vážně poctivě sledovat a hltat každej můj článek. A to nikdo nedělá a dělat nebude, tím spíš pokud sem přijde nově. Novej čtenář nemá šanci.

Tohle bych chtěla eliminovat. Chci to udělat tak, aby si každej mohl kliknout na tu jednu rubriku/štítek, co ho zajímá, a aby k tomu našel všechno relevantní.

Když jsem tak přemýšlela o těch štítcích, praštilo mě to do očí. Vždyť já už je mám vymyšlený! Už jsou tady. Přímo vlevo hned pod mou přezdívkou (kterou mám taky hroznou chuť nějak blíž vysvětlit, ale to si asi nechám ještě uležet, mohla by to být součást toho, co vlastně chci s tím webem dělat). Ty štítky, kterýma jsem označila sebe sama (a který se, vzhledem k mojí bláznivý povaze, dost často mění), se vlastně dost dobře hodí jako štítky pro skoro všechno, o čem teď ráda píšu.

Baví mě minimalismus jako životní filozofie. Pod to ovšem spadá x dalších věcí. Třeba minimalismus ve webdesignu. Nebo omezování materiálního majetku. Zbavování se nepotřebných věcí, aby bylo víc prostoru na to potřebné, totiž na duševní klid a přemýšlení. Debordelizace šatní skříně – to je nikdy nekončící boj, to vám teda povim 😛 Kor když vás nejlepší kamarádka vytáhne dvakrát po sobě na nákupy a ve vaší příšerný nerozhodnosti vám podává jeden krásnej kousek za druhym, takže si to nakonec koupíte skoro všechno 😀

No ale to se mi naštěstí stává jenom výjimečně.

Anyway, co dál. Hudba, jednoznačně. Vypadá to, že v mym životě začíná mít čím dál silnější pozici a to je co říct. Řekla bych, že jsem jí byla vždycky dost posedlá a rozhodně nejsem ten člověk, co by si občas poslechl rádio a jinak nic. Pro mě je hudba životně důležitou složkou života, prostupuje celou mou existencí a to zase v milionu podob. O tom všem mě taky baví psát.

Čtení. Čtu furt. Většinou to jsou různý blogy a weby, který jsou kolikrát tak fantastický, že vůbec nechápu, že vám je tu už dávno necpu. Proč si to herdek nechávám pro sebe? Jsem to ale sobecká potvora.

Ale čtu i papírový knihy. Nejsem sice, aspoň si to nemyslim, takovej knihomol, jakýho ze mě dělají někteří kamarádi, ale přesto mám knihy ráda a stojím si za tím, že sečtělost je základ a že pro inteligenci je to prostě must-have.

A ráda se o to čtení dělim, i když moje účast na Čtenářský challenge už pro mě neni zase taková pecka a obávám se, že mě už moc dlouho bavit nebude. Ale to je v pořádku. A o tom chci taky psát.

Chci psát o tom, že je úplně v pořádku mít bambilion (díky, Řimi, to slovo je fakt skvělý :D) zájmů, který spolu na první pohled vůbec nesouvisí – a někdy ani na druhej – a proplouvat mezi nima podle nálady. Že se nemusíte definovat jako „blázen do fotografie“, „modelář“ nebo „koňař“, že můžete bejt všechno dohromady a právě to z vás dělá někoho naprosto úžasnýho a unikátního. Nějak si to sama začínám uvědomovat.

Chci psát o věcech, co mě baví a co bych chtěla zkusit, a pak je chci zkusit a chci je udělat a chci napsat, jakej to byl pocit. Chci v přímém přenosu bojovat se svýma běsama a se svou neschopností v některých věcech a chci to překonávat, chci se stávat pořád lepším člověkem a mít to zaznamenaný. To se sice v určitý podobě děje už dlouhou dobu, ale nikdy to nebyl plán a rozhodně jsem v tom nebyla nijak důsledná. Možná že do budoucna bych chtěla bejt.

A do toho se asi nikdy nepřestanu vylejvat ze svejch bolístek, hejtů a znáte to, takový to láska sex a trápení. To prostě asi musí bejt, když máte ten blog jako deník, a to mě baví mít, takže s tím nedovedu přestat. Napadlo mě, ve světle všech těch blbostí, co na mě teď dolejhaj, že docela dobrej titulek by bylo něco jako „Tohle je příběh o tom, jak jsem se zbláznila“. Protože já mám fakt pocit, že jedinou obranou proti tomu, jak se z toho všeho neposrat a nezbláznit, je zbláznit se naschvál O.o Dává vám to smysl? Pak jsem možná právě objevila prvního člena svojí budoucí komunity 😀

Komunita pro blázny. Psát pro lidi, co vůbec nevědi, jak na ten život, ale stejně to vždycky nějak dopadne a i když se to pokaždý nějak posere, furt ještě jsme tady a furt ještě žijem, no ne snad? 😀

A víte, že mě napadlo zase změnit pozadí? Zkusmo jsem tam na chvilku dala takovej pěknej záběr Mlhoviny Fénixe. Ale pak jsem si řekla, že si s tim pitomym designem fakt už musim přestat hrát. O ten tu přece stejně nejde.

Upřímně řečeno, pořád ten pitomej program nechápu a zcela evidentně nejsem sama. Poměrně často mi prostě nescrobbluje songy a vygooglit nějakou odpověď je prakticky nemožný. Uvážíme-li, že google answers jako nejlepší odpověď hodnotí „Still can’t figure that thing out“… pak je vcelku jasný, že nikdo nic neví.

Kdysi jsem narazila na nějakou stránku tuším přímo na last.fm, kde bylo krok za krokem popsáno, čím by to mohlo být. Člověk musel jít popořadě a vyřazovací metodou zjišťovat, v čem přesně je jeho problém. Byl to ovšem fakt dlouhej článek a od tý doby ho za prase nemůžu najít znova.

Tak jsem si řekla, že přispěju svou troškou zkušenosti do mlýna, protože už jsem vychytala pár věcí, co se s tím šmejdem daj dělat, když odmítá poslouchat.

1. Pravým tlačítkem klikněte na skladbu ve svém přehrávači (aspoň pokud používáte Winamp, tohle funguje) a otevřete si File info. Pokud song nemá vyplněné info, tzn interpreta a název skladby, nebude ho scrobblit. Ve chvíli, kdy tohle vyplníte (někdy pomůže Auto Tag, ale někdy vám to zase načte úplně něco jinýho než co to ve skutečnosti je), po najetí na růžový puntík (ikonu Last.fm) na dolní liště by se vám měl zobrazit název a interpret a po aktualizaci vašeho profilu na Last.fm by se měla skladba už scrobblit.

2. Zkuste to vypnout a zapnout. Obojí. Winamp i scrobbler. Fakt, zkuste to 😀

3. Ve scrobbleru klikněte na Help a pak Diagnostics. Najděte tlačítko Reconnect.

Mno, to je zatím tak všechno, co mě k tomu napadá, jedna z těchhle věcí mi vždycky pomůže. Pokud se nejedná o skladbu získanou konvertováním z youtube videa. Pak scrobbler často zahlásí, že je příliš dlouhá než aby bylo možno ji natáhnout – i když není. V takovou chvíli ani google nezná odpověď, opět. Ale já mám vyzkoušeno, že když ji přehraju dostkrát, třeba desetkrát, scrobbler to většinou nevydrží a začne ji přece jenom scrobblit XD

Ok, uznávám, že se mi tady podařilo vyloudit ten asi nejznuděnější výraz ever, ale rozhodně to nebylo tím, že bych se u Mauděte nudila 😀 Jen mi bylo trochu spavo a taky se fakt neumim tvářit do objektivu, když mě fotí někdo jinej než já sama, a tudíž z vzdálenosti delší než moje paže. Je to prostě nezvyk.

Btw tohle byla vlastně mezifáze, po druhym nánosu už to tak bláznivě oranžový neni. Ale stejně je to paráda. A hodí se mi to ke kalhotám, mwahaha XD

Jen mi přijde zvláštní, že zrovna v období, kdy se tak moc oblíkám do černý a snažím se nebejt vidět, si pořídím růžový kalhoty a zářivou dýňovou hlavu. Ví snad můj mozek něco, co já nevim? XD

Oujé, dneska to bylo fajn 🙂

Poslední ze tří volnejch dnů se nesmí jen tak proflákat, a tak jsem ho využila k návštěvě Mauďátka. Ani jsem nečekala, že to bude takhle na celej den, ale tak co by, dobrý to bylo. Mauďátko znovu předvedlo, jak znamenitě kuchařuje, a vytvořilo mi vynikající obídek, ze kterýho se nemůžu vzpamatovat ještě teď, o dezertu ani nemluvě 😀 A ještě jsem zneužila jejích kadeřnických služeb a byla mi doporučena další zajímavá kapela na poslouchání, Volbeat, do nichž jsem se hned po návratu domů znovu zaposlouchala a herdek, neni to špatný.

A ještě jsme objednaly bonsaje!

Já se fakt normálně nechápu. Nechápu, proč o tolika věcech tak dlouho mluvím, než je udělám, když stejně ze všeho nejvíc miluju právě to dělání a zkoušení a konání a až pak to následný psaní. Tak proč to tak často dělám přesně obráceně? To fakt furt potřebuju někoho, kdo mě do těch věcí bude hecovat nebo spíš že do nich půjde taky? Musim fakt na všechno zásadní mít někoho dalšího?

Přesně jako s tou bonsají. Ne že bych o tom nějak moc žvanila, ale rozhodně ten nápad nosím v hlavě už dost dlouho a teprve teď, když Maudě prohlásilo, že bychom si ty bonsaje mohly koupit, pže na ně našla někde nějakou slevu na netu, tak jsme se do toho opřely. Původně jsem měla mít hned dvě, ale nakonec jsem si řekla, že mi pro začátek jedna postačí. Bude to konkrétně pouštní růže, vypadá to jak mandragora a pokud to neumořim, snad by to mělo i kvést. Yahoo, těšim se 😀 Do dvou týdnů bych ji měla mít, tak hned poreferuju.

Pokud jde o vlasy, fotku teď hned k dispozici nemám, ale počítám, že se s tak pěkně oranžovou bude fotit jedna radost, takže zas brzo zaplavim deviantart. Muhihi. Změna je život.

Mám plnou hlavu přemýšlení o tématu svého budoucího blogu. Především zvažuju, jestli už je čas odejít na vlastní platformu nebo jestli chci změny aplikovat tady. Nějak se nemůžu rozhodnout, nebo spíš zatím nedozrál ten moment, kdy bych věděla, já nad tím zase tak horečnatě nepřemýšlím. Spíš to nechávám bejt a brainstormuju, abych přišla na to, co že to vlastně hodlám světu do budoucna sdělovat. Ale neni to taková sranda. Včera jsem něco vymýšlela, ale moc spokojená jsem s tím nebyla, tak jsem si řekla, že tomu dám čas a než se pustím do další kapitoly Renaissance Business, nechám to uležet. Abych nepředbíhala. Tak uvidíme.

To je jinak momentálně asi tak všechno, co mám na srdci – kromě tuny smetany, co jsem zprasila k obědu, a spousty kofeinu. Asi si půjdu udělat heřmánkovej čaj 😀

Btw už jsem se vám vůbec chlubila se svejma rostlinkama? Mně teda vždycky všechno chcíplo, ale těmhle se kupodivu daří. Skoro bych až věřila, že mi ta vánoční hvězda letos možná i vykvete. Ale nebudeme předbíhat 😀

Mám takovou poměrně poetickou, nechutně línou náladu, kterou ještě podpořilo dopolední sluníčko a Rýžin poetický článeček. No ale co by ne, však včera jsem se naťapala až až, tak si můžu jeden den dáchnout.

Včera jsem totiž prolezla celej Václavák v honbě za kalhotama. Prosimvás. Já a shánění kalhot! Já vim, že to tak má kdekdo, ale stejně pořád trpím pocitem, že je chyba ve mně, a neubráním se občasné touze přeříznout se v pase a to všechno směrem dolů hodit někam do popelnice, protože se na to prostě NEDAJ sehnat kalhoty!

Pominu fakt, že neustále bojuju s regálama a věšákama plnýma XS velikostí, který prostě NEPOCHOPIM, proč existujou, nebo spíš proč je nestrčej do dětskýho oddělení, protože kurva, kolik znáte dospělejch holek s takovou velikostí? Já jednu. A té bylo její lékařkou řečeno, že si ji nejspíš zapíšou jako nějakou děsnou anomálii, protože při svých proporcích a tělesné teplotě by měla bejt už dávno mrtvá.

Pomíjím dokonce i nasrání z toho, jak ode všeho, co se mi líbí, najdu na věšáku pouze 40 a následně 44 velikost a ta pověstná čtyřicet dvojka prostě není nikdy nikde k nalezení!

Takže už známe the ultimate question. Zněla asi nějak takhle:„Která velikost kalhot na věšáku vždycky chybí?“

Ale co nepochopim, je, že když už tu čtyřicet dvojku najdu, tak ji na sebe stejně nemůžu narvat, protože všechny ty úzký kalhoty (dobrá, teď mluvím v podstatě především o skinny střihu, nic jinýho jsem v těch krámech ostatně stejně neviděla) jsou tak posraně úzký, že je nenarvu přes lýtka a v pase mi odstávají. No tak co to sakra je?

A to jsem, prosím pěkně, vcelku normálně tvarovaná. Co maj řikat lidi, co jsou tvarovaný nenormálně?

Každopádně ve dvou se to lépe shání a Mauděcí podpora dělá divy, takže jsem to nevzdala a prolezla jsem fakt poctivě všechny krámy a v céáčku v jednom nejmenovaném obchodě jsem si ty kalhoty fakt koupila! Růžový!!!

Prosimvás já a růžová. Nebo spíš obecně já a barvičky. Já je mám ráda, ale nedokážu se přimět je nosit, alespoň ne na podzim, protože mi ke mně nejdou a věčně trpím na všelijaký splíny a noste si jako zářivě žlutý tílko a zelený tenisky, když jediný, po čem toužíte, je splynout s davem. Krom toho černá je univerzální, takže se dost často přistihnu, že vlastně všechno, co mám na sobě, je černý.

Ovšem tedy not anymore, protože jako v tomhle se fakt v davu neztratim a ani nemusim mít velkou hlavu.

Vtipný taky bylo přijít domů, sednout si na židli k pc a zjistit, že ta má na sedátku potah ze skoro stejnýho materiálu, skoro stejně růžovýho.

Btw, už jsem zmínila, že jsou manšestrový? Arggh, luveeeet!

Jestli si myslíte, že tim moje shopaholický výlevy končí, tak ani náhodou, protože další sumičku jsem pak vrazila do zcela rozkošný manšestrový košile (tam už jsem teda tý černý barvě neodolala) a když jsem pak odpoledne šla na kafe s Klárkou, navlíkla jsem se do toho všeho a bylo mi jedno, že zmrznu. Dokonce jsem se přiměla i k botám na podpatku, ježto jsem si kdesi přečetla, že s úzkýma kalhotama je to to nejlepší, co můžeš mít, a bylo mi jedno, že mi ty botky přes nárt tak škrtí nohu, že mi po čtvrt hodině chození začne odumírat. Haha, někdy mě hrozně baví chovat se jako nafintěná dámička, co „trpí pro krásu“. A v pátek ráno si zase navleču rozdrbaný tenisky, mikinu s kapucí a bágl a porazim krtkem do práce jak největší zevl.

Kromě dvou kafí a heřmánkovýho čaje v jedný úžasný kavárničce pro teplý lidi (neměla jsem tušení, že něco takovýho existuje, a to ještě pět minut uklopýtaný chůze na podpatkách od mýho bydliště! O.o) jsem toho dne taky zprasila jedno McCountry McMenu (zkuste to říct několikrát rychle za sebou, to se umekáte), tunu hranolků, mega pocket a obrovskou kolu a večer jsem ještě dost nenápadně připomněla Nickovi, že mi slíbil poslat svoje nový EP a nějak to pak neudělal… hrozně se mi za to omlouval a byl úplně v šoku a mně připadalo, že se svět zbláznil. Umělec vydá svoje EP, já si ho odmítnu koupit a on se mi ještě omlouvá, že mi ho neposlal zadarmo a že jsem tudíž neměla šanci si ho poslechnout? 😀

Každopádně jakmile ho poslal, s chutí jsem se do něj pustila a i když většinu skladeb jsem už předtím slyšela/viděla na youtube, stejně jsem některými byla mile překvapena, třeba taková Bounce, na níž si naprosto luxusní sólo střihne Jamie z The Feud… ahhhh… Kristova hnáto, mám já to ale štěstí na známosti.

Volno a pokec s fajn lidma mě příjemně inspirujou. Nemluvě o rozkouskovaném studiu Emiliina Renaissance Business – jeden by řekl, že to přečtu jedním dechem, ale já si to naopak nechávám na co nejdelší dobu a čtu to až večer před spaním, po kouskách. Do toho si vyplňuju worksheety a větu po větě se snažím vstřebávat jenom velice pomalu, aby mi něco důležitýho neuniklo.

Dostala jsem se k momentu, kdy se snažím stanovit si jednotné téma, něco, co spojuje všechny ty moje bláznivě rozporuplné záliby a úchylky, a kupodivu zjišťuju, že by to neměl bejt zase takovej problém a že ačkoli si to neuvědomuju, už teď je dost propojuju. Přemýšlela jsem při té příležitosti o jménu blogu a s úžasem jsem si uvědomila, že i když na první pohled zní jako že nesouvisí vůbec s ničím, ve skutečnosti souvisí naprosto se vším a do všeho zapadá. Někde u toho uvědomění jsem pak přestala číst ebook a radši se vrhla do offline čtení, neboli do Posledního Teorému od Clarkea, kterej jsem měla dneska vrátit do knihovny, ale jsem sotva v půlce a poměrně mě zajímá, jak to dopadne, takže jsem se rozhodla, že holt ten poplatek za zpoždění obětuju za to, abych se dozvěděla, co bude dál.

Ale nemám teď kdy to číst. Mlátí se mnou inspirace a když zrovna nestuduju a nepřemýšlím o budoucnosti nebo neklábosím s Nickem o svojí někdejší úchylce na Green Day, hraju na basu další a další skladby, co mě chytly za srdce. Včera jsem se rozpomněla na ‚Slejdy‘ a jejich Far far away, dneska jsem se vrhla na Mew a jejich Zookeeper’s boy, na kterym teď totálně ujíždím a až si k tomu napíšu taby (protože je nejsem schopná sehnat, aspoň teda takový, abych nemusela přelaďovat celou basu), půjde to, myslím, velice snadno.

A do toho furt něco fotim nebo předělávám, co už jsem fotila kdysi dávno. Nehorázně mě to baví. Včera jsem hodila na Deviantart fotku a než jsem o minutu později stihla vložit druhou, ta první už měla dvanáct obdivovatelů. Dvanáct za necelou minutu! O.o To se mi snad ještě nestalo.

Anyway, stmívá se, takže v pokoji zas neni nic vidět a já si kazim oči počítačem. Nesnáším tenhle blbej pokoj pro to, jak je situovanej. Každý odpoledne jak středověk, na lampu je brzo a neni tu vysloveně tma, jen debilní šero, při kterym se nedá ani psát dopis. Ne že bych teď nějakej psala. Mám ho sice rozepsanej, někomu ho dlužim, ale i na to jsem líná.

A ještě je třeba jít nakoupit a to se mi taky nechce. Zrovna teď mám největší chuť na druhý kafe – jedno jsem právě dopila – a jít se mazlit s koťatama.

Jo, koťata, vidíte to.

Zatím to vypadá dobře, ale nechci to zakřikávat, samozřejmě. Jedna holčička je vyloženě vzorná. Pěkně roste, sosá a krmí se a je dost živelná, běhá po krabici jak nějakej Zátopek. Ta druhá je trochu línější, asi jako já dneska. Moc se jí nechce dlabat (a to zase mně jo) a moc toho nenamluví, spíš se jen tak povaluje a věčně chrní. Závist.

Tak uvidíme. Se jménama si teď dávám pohov, jeden nikdy neví a navíc, když jsou dvě, tak to už na tom hodně záleží, takže to musí bejt fakt něco. Chtěla bych nějaký, co by vyjadřovaly tu životní sílu, ten fakt, že přežily. Ale jak říkám, nebudeme to zakřikávat.

Blehem, tak já jsem přišla napsat pár vět a je z toho zase canc na kilometr, je toto možný?

Btw anketní otázka pro ty, kteří dočetli až sem – nebo to přeskočili, to je mi celkem jedno – na co mám podle vás talent?

A myslím to seriózně, prosím pěkně. Někdo z vás mě třeba nezná, takže může těžko soudit, ale někteří mě znají osobně, tak je třeba něco napadne. Každopádně směle s tím na mě do komentářů, potřebuju to pro jeden z worksheetů RB a kdoví, třeba mě zrovna ta vaše odpověď někam posune…