Živelné tango pozvolna přešlo ve Straussův valčík a já, lapena tříčtvrtečním rytmem, měním těžkou punkovou obuv s okovanou špicí za křišťálové střevíčky…
Mám takovou poměrně poetickou, nechutně línou náladu, kterou ještě podpořilo dopolední sluníčko a Rýžin poetický článeček. No ale co by ne, však včera jsem se naťapala až až, tak si můžu jeden den dáchnout.
Včera jsem totiž prolezla celej Václavák v honbě za kalhotama. Prosimvás. Já a shánění kalhot! Já vim, že to tak má kdekdo, ale stejně pořád trpím pocitem, že je chyba ve mně, a neubráním se občasné touze přeříznout se v pase a to všechno směrem dolů hodit někam do popelnice, protože se na to prostě NEDAJ sehnat kalhoty!
Pominu fakt, že neustále bojuju s regálama a věšákama plnýma XS velikostí, který prostě NEPOCHOPIM, proč existujou, nebo spíš proč je nestrčej do dětskýho oddělení, protože kurva, kolik znáte dospělejch holek s takovou velikostí? Já jednu. A té bylo její lékařkou řečeno, že si ji nejspíš zapíšou jako nějakou děsnou anomálii, protože při svých proporcích a tělesné teplotě by měla bejt už dávno mrtvá.
Pomíjím dokonce i nasrání z toho, jak ode všeho, co se mi líbí, najdu na věšáku pouze 40 a následně 44 velikost a ta pověstná čtyřicet dvojka prostě není nikdy nikde k nalezení!
Takže už známe the ultimate question. Zněla asi nějak takhle:„Která velikost kalhot na věšáku vždycky chybí?“
Ale co nepochopim, je, že když už tu čtyřicet dvojku najdu, tak ji na sebe stejně nemůžu narvat, protože všechny ty úzký kalhoty (dobrá, teď mluvím v podstatě především o skinny střihu, nic jinýho jsem v těch krámech ostatně stejně neviděla) jsou tak posraně úzký, že je nenarvu přes lýtka a v pase mi odstávají. No tak co to sakra je?
A to jsem, prosím pěkně, vcelku normálně tvarovaná. Co maj řikat lidi, co jsou tvarovaný nenormálně?
Každopádně ve dvou se to lépe shání a Mauděcí podpora dělá divy, takže jsem to nevzdala a prolezla jsem fakt poctivě všechny krámy a v céáčku v jednom nejmenovaném obchodě jsem si ty kalhoty fakt koupila! Růžový!!!
Prosimvás já a růžová. Nebo spíš obecně já a barvičky. Já je mám ráda, ale nedokážu se přimět je nosit, alespoň ne na podzim, protože mi ke mně nejdou a věčně trpím na všelijaký splíny a noste si jako zářivě žlutý tílko a zelený tenisky, když jediný, po čem toužíte, je splynout s davem. Krom toho černá je univerzální, takže se dost často přistihnu, že vlastně všechno, co mám na sobě, je černý.
Ovšem tedy not anymore, protože jako v tomhle se fakt v davu neztratim a ani nemusim mít velkou hlavu.Vtipný taky bylo přijít domů, sednout si na židli k pc a zjistit, že ta má na sedátku potah ze skoro stejnýho materiálu, skoro stejně růžovýho.
Btw, už jsem zmínila, že jsou manšestrový? Arggh, luveeeet!
Jestli si myslíte, že tim moje shopaholický výlevy končí, tak ani náhodou, protože další sumičku jsem pak vrazila do zcela rozkošný manšestrový košile (tam už jsem teda tý černý barvě neodolala) a když jsem pak odpoledne šla na kafe s Klárkou, navlíkla jsem se do toho všeho a bylo mi jedno, že zmrznu. Dokonce jsem se přiměla i k botám na podpatku, ježto jsem si kdesi přečetla, že s úzkýma kalhotama je to to nejlepší, co můžeš mít, a bylo mi jedno, že mi ty botky přes nárt tak škrtí nohu, že mi po čtvrt hodině chození začne odumírat. Haha, někdy mě hrozně baví chovat se jako nafintěná dámička, co „trpí pro krásu“. A v pátek ráno si zase navleču rozdrbaný tenisky, mikinu s kapucí a bágl a porazim krtkem do práce jak největší zevl.
Kromě dvou kafí a heřmánkovýho čaje v jedný úžasný kavárničce pro teplý lidi (neměla jsem tušení, že něco takovýho existuje, a to ještě pět minut uklopýtaný chůze na podpatkách od mýho bydliště! O.o) jsem toho dne taky zprasila jedno McCountry McMenu (zkuste to říct několikrát rychle za sebou, to se umekáte), tunu hranolků, mega pocket a obrovskou kolu a večer jsem ještě dost nenápadně připomněla Nickovi, že mi slíbil poslat svoje nový EP a nějak to pak neudělal… hrozně se mi za to omlouval a byl úplně v šoku a mně připadalo, že se svět zbláznil. Umělec vydá svoje EP, já si ho odmítnu koupit a on se mi ještě omlouvá, že mi ho neposlal zadarmo a že jsem tudíž neměla šanci si ho poslechnout? 😀
Každopádně jakmile ho poslal, s chutí jsem se do něj pustila a i když většinu skladeb jsem už předtím slyšela/viděla na youtube, stejně jsem některými byla mile překvapena, třeba taková Bounce, na níž si naprosto luxusní sólo střihne Jamie z The Feud… ahhhh… Kristova hnáto, mám já to ale štěstí na známosti.
Čehože, vy jste ještě neslyšeli ani jednu Nickovu skladbu? Si děláte prdel, ne?
Volno a pokec s fajn lidma mě příjemně inspirujou. Nemluvě o rozkouskovaném studiu Emiliina Renaissance Business – jeden by řekl, že to přečtu jedním dechem, ale já si to naopak nechávám na co nejdelší dobu a čtu to až večer před spaním, po kouskách. Do toho si vyplňuju worksheety a větu po větě se snažím vstřebávat jenom velice pomalu, aby mi něco důležitýho neuniklo.
Dostala jsem se k momentu, kdy se snažím stanovit si jednotné téma, něco, co spojuje všechny ty moje bláznivě rozporuplné záliby a úchylky, a kupodivu zjišťuju, že by to neměl bejt zase takovej problém a že ačkoli si to neuvědomuju, už teď je dost propojuju. Přemýšlela jsem při té příležitosti o jménu blogu a s úžasem jsem si uvědomila, že i když na první pohled zní jako že nesouvisí vůbec s ničím, ve skutečnosti souvisí naprosto se vším a do všeho zapadá. Někde u toho uvědomění jsem pak přestala číst ebook a radši se vrhla do offline čtení, neboli do Posledního Teorému od Clarkea, kterej jsem měla dneska vrátit do knihovny, ale jsem sotva v půlce a poměrně mě zajímá, jak to dopadne, takže jsem se rozhodla, že holt ten poplatek za zpoždění obětuju za to, abych se dozvěděla, co bude dál.
Ale nemám teď kdy to číst. Mlátí se mnou inspirace a když zrovna nestuduju a nepřemýšlím o budoucnosti nebo neklábosím s Nickem o svojí někdejší úchylce na Green Day, hraju na basu další a další skladby, co mě chytly za srdce. Včera jsem se rozpomněla na ‚Slejdy‘ a jejich Far far away, dneska jsem se vrhla na Mew a jejich Zookeeper’s boy, na kterym teď totálně ujíždím a až si k tomu napíšu taby (protože je nejsem schopná sehnat, aspoň teda takový, abych nemusela přelaďovat celou basu), půjde to, myslím, velice snadno.
A do toho furt něco fotim nebo předělávám, co už jsem fotila kdysi dávno. Nehorázně mě to baví. Včera jsem hodila na Deviantart fotku a než jsem o minutu později stihla vložit druhou, ta první už měla dvanáct obdivovatelů. Dvanáct za necelou minutu! O.o To se mi snad ještě nestalo.
Anyway, stmívá se, takže v pokoji zas neni nic vidět a já si kazim oči počítačem. Nesnáším tenhle blbej pokoj pro to, jak je situovanej. Každý odpoledne jak středověk, na lampu je brzo a neni tu vysloveně tma, jen debilní šero, při kterym se nedá ani psát dopis. Ne že bych teď nějakej psala. Mám ho sice rozepsanej, někomu ho dlužim, ale i na to jsem líná.
A ještě je třeba jít nakoupit a to se mi taky nechce. Zrovna teď mám největší chuť na druhý kafe – jedno jsem právě dopila – a jít se mazlit s koťatama.
Jo, koťata, vidíte to.
Zatím to vypadá dobře, ale nechci to zakřikávat, samozřejmě. Jedna holčička je vyloženě vzorná. Pěkně roste, sosá a krmí se a je dost živelná, běhá po krabici jak nějakej Zátopek. Ta druhá je trochu línější, asi jako já dneska. Moc se jí nechce dlabat (a to zase mně jo) a moc toho nenamluví, spíš se jen tak povaluje a věčně chrní. Závist.
Tak uvidíme. Se jménama si teď dávám pohov, jeden nikdy neví a navíc, když jsou dvě, tak to už na tom hodně záleží, takže to musí bejt fakt něco. Chtěla bych nějaký, co by vyjadřovaly tu životní sílu, ten fakt, že přežily. Ale jak říkám, nebudeme to zakřikávat.
Blehem, tak já jsem přišla napsat pár vět a je z toho zase canc na kilometr, je toto možný?
Btw anketní otázka pro ty, kteří dočetli až sem – nebo to přeskočili, to je mi celkem jedno – na co mám podle vás talent?
A myslím to seriózně, prosím pěkně. Někdo z vás mě třeba nezná, takže může těžko soudit, ale někteří mě znají osobně, tak je třeba něco napadne. Každopádně směle s tím na mě do komentářů, potřebuju to pro jeden z worksheetů RB a kdoví, třeba mě zrovna ta vaše odpověď někam posune…
10 reakcí na „Znám ultimátní otázku“
Myslím, že máš talent především na nesmírně dlouhý články.
Ale zase se musí nechat, že mě tenhle udržel až do konce. 
Ehm, jo, netypická postava, tak tu mám. Ale přes lýtka s kalhotama většinou teda problém nemám, mně většinou nejsou přes stehna a zadek, ale v pase bych mohla pomalu někoho přibrat. A to mám ještě teda o něco větší velikost, takže shánění kalhot je pokaždý tak trochu Mission:Impossible.
[1]: Hmm, u toho si nejsem jistá, jestli to spíš neni nedostatek talentu na krátký články…
Na druhou stranu pokud čtenáře udrží, tak je to dobrý. I když je třeba identifikovat, co přesně tě u toho udrželo, abych to mohla příště zopakovat
Mně právě přijde, že mám postavu pro češky dost typickou – jsem malá a prdelatá
Nechápu, kde takový lidi jako já nakupujou kalhoty a sukně, pro mě je to vždycky martyrium a než něco seženu, trvá to věčnost.
ty kalhoty! celej minulej tejden sem chodila od obchodu k obchodu, od jednoho centra k druhýmu a řešila ten samej problém: úzký přes lýtka, do pasu bych musela dát ještě dva polštáře. nebylo nám líp v době zvonáčů?
a talent? básničky.
Já to mám s kalhotama jednoduché, fakt mi stačí vzít nějaký to eSko nebo i XeSko, zkusit a jít.
Ale s vrškem a svou nadvyvinutou výbavou, mám docela problémy, co se týče těsnějších triček, šatů, kabátů, košilí…
Teď to vypadá, že se chlubim, ale ono to vážně není sranda, ten vršek bych si odřízla, kdyby to šlo.
Neznám tě, tak nemůžu moc soudit. Ale píšeš dobře a tvé básničky jsou taky velice dobré.
[4]: Jo, to taky. Když jsem ještě žádný prsa neměla, taky mi bylo líp, pokud jde o oblíkání. Někdy přes ně nedopnu ani emkový věci, natožpak S, který by mi jinak třeba i bylo. Zrovna tuhle jsem právě kvůli výbavě nekoupila jednu skvělou kostkovanou košili, protože to bych fakt nedopla a zase na co si kupovat zapínací košili, která nejde zapnout.
Bože, to jsou problémy
Ale jako jsou. Když se člověk nemůže ani pořádně a pohodlně oblíknout, tak jak má pak dělat jiný věci? Jak se soustředit na život, když ti při každym pohybu vyleze prdel z kalhot?
Určitě na psaní. A ne že ne.
Z toho, co o tobě zatím vím, soudím, že máš talent na psaní.
Ne, vážně.
Dobře se to čte, podáváš běžný i výjimečný situace tak, že nenudí, dodáváš k tomu z vlastní hlavy, takže to není takové to "milý deníčku…" a je to fajn.
O zbytku zatím nevím 🙂
Jinak, až budeš mít čas, mrkni se někdy do Dejvic na Terronskou ulici (blok u ul. Československé armády) – jsou tam vedle sebe dva krámy Elegance, jeden je pro štíhlé a druhý pro plnoštíhlé a oba mají i velikosti mezi tím. Nech si poradit od prodavaček, všechny jsou výborný machři, co se týče střihu, barev, materiálu a pod. Akorát holt tam nepořídíš svetr pod litr, no…
[9]: Ovšem to je pocta 🙂
No snad se mi podaří naučit se nějak líp to používat, aby z toho taky něco káplo. Jednou si chci na vizitku napsat "full time blogger".
Hmm, píšu si.