Rubriky
Z deníku au-pair

S Cifem nejdál dojdeš. Řešíme peníze. Pravidla si je třeba stanovit dopředu.

Mám trochu problémy dát se do psaní, protože jednak se toho o víkendu dělo celkem dost, a jednak jsem ještě trochu mimo z toho, jak jsem teď několik hodin spala. Tyhlety odpolední napy naprosto zbožňuju a hlavně si užívám, že narozdíl od dob, kdy jsem je provozovala doma, mě z nich tady nebolí hlava. Lepší matrace? Polštáře? Míň stresu a sezení u kompu? Lepší vzduch? Nebo prostě náhoda? Nevim, ale je to příjemná změna. A taky je boží mít konečně kočku, která vám po pěti minutách z tý postele nezdrhne. Pearl tam s náma dneska zase spala celý odpoledne. Cat nap, jak má bejt.
Tak teda víkend. V pátek u Victorie to bylo celkem příjemný. Rozhodla se, že nás potřebuje tentokrát jen na dvě hodiny, takže jsem se v klidu pustila do chodbičky vedoucí z přízemí do podzemí, což byla jedna z věcí, na kterou jsem si dělala zálusk už od první návštěvy a teď po mym zásahu má konečně zase bílý obložení, že to oči vypaluje. Jsem spokojená a pomyslně se mazlím s lahví Cifu, na kterej prostě nedám dopustit, je to nejlepší čisticí prosředek ever. Můj cifeššek… ehm.
Večer přišlo na pomyslné lámání chleba, když jsem Ashleigh připomněla, že kromě běžného kapesného (který nám kupodivu nezkrátila) má ještě panu M. zaplatit za malování. Jak jsem se bála, začala se cukat, a řekla nám, ať přijdeme v sobotu ráno na chvilku na pokec, než vyrazíme na ten náš výlet, a že si promluvíme o extra hodinách. Jako by nestačilo, že jsem na to myslela celej tejden, teď mně to zkazilo ještě páteční večer.
Ráno jsme tam teda šli a dopadlo to tak, že jsem se na ni pěkně nasrala. Jakkoli se tu jinak máme jako prasata v žitě a jakkoli skvělý je, že máme k dispozici auto (jehož pouhé pojištění by nás normálně stálo asi 3000 liber na rok, o benzínu nemluvě), Asleigh neumí dodržet slovo a poměrně dost věcí s náma probírá až ve chvíli, kdy už je pozdě. Osobně jsem přesvědčená, že když jednou řekla, že pan M. dostane za malování xy na hodinu, tak mu měla dát xy na hodinu a ne aby si najednou, když je to hotové, začala vymýšlet, že myslela, že o zvládne v rámci svých normálních hodin, a že si nemůže dovolit mu zaplatit tolik navíc. V hlavě mi to víří argumenty, které bych jí nejradši vychrstla do obličeje, ale držím se zpátky a protentokrát jsem zkousla, že dostal míň než bylo původně domluveno, ono nic není černobílé a je fakt, že pan M. měl třeba v podstatě volno v pátek, když tu nebyli. Ale to nic nemění na tom, že měl dostat mnohem víc a že jestli mi madam padam ještě jednou řekne, že si něco nemůže dovolit, asi se neudržím a nalepím jí na dveře od ložnice seznam věcí, za něž naprosto nesmyslně vyhazuje peníze (jako třeba půl dne větrání ve vytápěných místnostech, neustálé svícení za bílého dne, puštěné televize v pěti pokojích, když nikdo není doma, drahé orchideje a tulipány, kterých má přitom plnou zahradu, takže proč je dprdl kupuje, to by mě fakt zajímalo, atd. atd.) a o něž obírat nás jako zaměstnance (ale nejde jen o nás, totéž dělá Vivian nebo Cyovi) je podle mě sviňárna, tím spíš, že všichni vidíme do jejího hospodaření a víme, jak se věci mají, a to už vůbec nemluvím o tom, že co se jednou domluvilo, a tak dále.
No ale jak říkám, protentokrát jsem to přešla a o to víc mě to utvrdilo v přesvědčení, že jí rozhodně nebudu dávat nic zadarmo a ať si běhá po baráku a schovává se mi jak chce, odteď se jí budu neustále na všechno ptát dopředu a budu si jako blbec ujasňovat pravidla věcí, jak to bude. Protože jinak to evidentně nepůjde. Taky musím naučit pana M., aby jí nedával zadarmo svůj čas. V jednu máme končit, tak v jednu končíme, a žádný hodiny navíc, ani hovno hajzle. Víc jak těch osmadvacet týdně pracovat nehodlám a budu si to hlídat. Jak říkala Hanka, musíme to brát jako že si u ní výpomocí odkroutíme bydlení a pak si jdeme po svym, a taky je třeba mít na mysli, že jí tu sakra hodně pomáháme. A jak říkám já, hodlám se i nadále držet svojí milované životní filozofie, k níž mě před nějakym tim pátkem přivedl – světe dív se – Facebook a kterou jsem si velice osvojila a vřele to doporučuji kadému, kdo se moc stresuje – Odmítám se z toho posrat.
Mno, jdu z pana M. vytáhnout nějaký fotky, aby bylo to povídání o Worthingu a Steyningu o něco barevnější, co vy na to.
Rubriky
Z deníku au-pair

Přípravy na párty a víkend. Jedeme na výlet. Utekl mi králík.

„Siena asks, Siena gets“, pravila Vivian, a tak od rána všichni pracujeme na vyklizení garáže, úklidu a výzdobě baráku a spoustě dalších drobností, neboť na zítřejší večer se tu chystá garážová párty.
Netuším, kolik smradů jí sem na to přijde, ale asi to bude něco a Ashleigh s Nigelem to evidentně berou jako záminku někam vypadnout, takže jsme byli pověřeni babysittingem bandy rozjívenejch děcek, který by se údajně mohly třeba opít a spadnout do bazénu, což mi přijde poměrně zajímavý, vzhledem k tomu, že Sieně je 14 a předpokládám, že jejím kamarádkám pravě tak. To Ashleigh vážne předpokládá, že se tu opijou, a vůbec jí to nevadí?
Ale co je mi po nich. Já si hledím svýho byznysu a i když mi to trvalo, zvládla jsem všechny svoje dnešní úkoly i všechno to navíc (včetně babrání se s kytkama a visutejma květináčema a spousty pomáhání Vivian) a teď jen přemýšlím, jestli se mi tam chce jít po obědě věšet a žehlit prádlo nebo nechce. Hmmm, to ale bude těžká volba…
Jsem v dobrém rozpoložení. A. mě sice trochu naštvala tím, že nám nakonec přece jenom vzala ty single deky, a taky že zmizela a vůbec se nezmínila o penězích (dneska má bejt výplatní den a jsme hodně nervózní, jestli nám nebudou chtít dát míň kvůli tomu víkendu, kdy byli pryč, a jestli Mírovi zaplatí jeho malování – protože jestli jo, tak bude ten parchant v hroznym balíku a já musim začít fakt přemejšlet, kde vzít brigádu, abych se mu vyrovnala :D), ale povedlo se mi přehodit nám zítřejší práci na neděli, takže zejtra máme celej den až do večera (kdy máme teda babysittit řádícím anglickejm smradům – umřeme) volno a hodláme ho využít na výlet do Steyningu.
Steyning je blíž než původně plánovanej Brighton a od Cye (zahradník/učitel hry na kytaru/megahustej týpek, co hraje v metalový kapele) máme doporučeno hned několik music shopů právě tam se nacházejících, takže nás čeká hodně chození a lov na hudebniny. Jestli nám vydrží dnešní počasí, tak to bude boží.
Akorát se teda musíme vrátit na večer na tu párty, což už tak boží nebude, ale co se dá dělat. Teď jsem si vzpomněla, že vlastně ještě dneska máme jet k Victorii. Pořád na to zapomínám, vlastně jsme si to přehodili ze soboty na dnešek. Dobrý na tom je, že bychom dneska měli dostat osm liber na hodinu. Blbý na tom je, že dneska pojedeme prvně sami, tak snad tam trefíme 😀 Pro mě je v tom určitě jedna pozitivní věc navíc, a sice že budu sedět vepředu, takže tentokrát snad nebudu mít nutkání vyzvracet se za jízdy z okna. Ne že by všichni angličani jezdili jako blázni, ale ty jejich kopce a zatáčky jsou něco neskutečnýho, no to byste prostě nevymysleli. Můj ubohej žaludeček.
K tomu nadpisu – dost jsem se dneska proběhla. Když jsem se pokoušela učesat králíka (ten chudák je tak strašně lekavej, že sebou škube při každym dotyku – a já sebou pak vždycky škubnu taky – a když jsem ho zvedla z přepravky, strachy se pochcal), tak mi ten parchant utekl a hopsal si to přes půlku zahrady (která fakt neni malá) pryč ode mě, takže jsem měla docela nervy na pochodu. Kdyby mi prolezl na zahradu k sousedovi nebo se objevila liška, kterejch tu obchází pěknejch pár (zatím jsme je viděli jen dvakrát, ale zato v rámci jednoho tejdne, což je rozhodně vyšší statistika než jakou jsem měla, co se týče pozorování lišek, doteď), nemuselo to dopadnout dobře. Naštěstí jsem tu mrchu nakonec chytla. Tyjo ale to zvíře je fakt ubohý. Fakt nevim, na co ho maj, dvakrát denně ho krmíme, ale na lidskou přítomnost evidentně neni absolutně zvyklej. Zařekla jsem se, že když budu mít čas, zkusim s tim něco udělat. S kočkama to bylo celkem snadný (i když mému kouzlu ještě zdaleka nepropadly všechny :D), další na seznamu je křeček a teď si tam teda přidávám i králíka. Uf, mám co dělat.
A ještě jsem chtěla zmínit jednu au-pairskou vychytávku – jak jsem posledně mluvila o How clean is your house, sjíždím teď celej ten seriál na youtube a musím vám říct, že některý jejich čistící tipy jsou fakt neskutečný. Ale tak oni zase musej bejt, protože při tom, s jakým svinstvem se musej vypořádávat, musej mít kapsy plný zázračnejch triků jako třeba ten, co jsem zkusmo použila dneska. Ashleigh má v kuchyni takový pitomý chlupatý polštáře z filcu. Na ty parchanty se lepí prach a kočičí chlupy a tim jejich blbym vysavačem to nevyčistim, hlavně teda proto, že k němu nemaj žádný nástavce, jen ten jeden na podlahu. Mokrej hadr mi taky nepřišel nijak boží, takže jsem dneska navlíkla gumovou rukavici a po vzoru Aggie jsem ty polštáře začala hladit tou rukavicí. A tyvado nestačila jsem čumět 😀 Ok, takže tohle je jeden takovej cleaning tip od Aggie a ode mě, a teď už na to dlabu. Mrznou mi ruce a mám hlad, že bych padla. Mám nachystáno na tortilly, ale pan M. ještě pořád zápasí s garáží. Mno, těšim se dneska do postele. Už teď jsem na ni zralá a to nás ještě čeká x hodin u Victorie. Achjo.
Rubriky
Z deníku au-pair

Letní počasí. Konečně to-do listy. Upovídaná Viv.

Máme se dobře. Je krásně, pan Mysteriózní teď tráví většinu času prací na zahradě, takže se tam slušně připaluje (a já mu to závidím), můj denní rozvrh je teď mnohem pohodovější (což pravděpodobně závidí on mně) a veškerá zdejší zvířena si nás velmi oblíbila (bohužel tomu obřímu pavoukovi, co si to včera večer naštrádoval do naší ložnice otevřeným oknem, se to vymstilo, už hraje osminohej fočus v pavoučím nebíčku). Zrovna teď jsem doma z předčasně ukončení šichty a dělám si v hlavě takovou menší revizi týdne, jak zatím běžel.
V pondělí jsme nevěděli, jestli vstávat nebo co. Nikdo nám neřekl, v kolik se vrátěj – stejně jako nám nikdo neřekl, že se tu během soboty staví Ashleighin bývalý manžel vyzvednout si Daisy, což nám způsobilo pořádnej šok (jdete nakrmit psa a on nejenom že neni, chybí i jeho misky a deka a vám v hlavě šrotuje, jakou má takovej čokl cenu a proč by ho proboha někdo unášel) – takže jsem si řekla, že bude lepší prostě vstát jako obvykle, nakrmit zvěř, a pak, jestli tu ještě nebudou, se uvidí.
Když jsme to všechno nakrmili a zjistili, že tu ještě furt nejsou, měli jsme teda v podstatě padla – nebo aspoň já, pana Mysteriózního čekalo malování a vůbec se mu do toho nechtělo. V deset ovšem dorazila Viv, což pro mě znamenalo nutnost jít do baráku a nutit ji, aby mi dala nějakej job. Aby prostě byl důkaz, že jsem se neflákala. Viv nicméně toho dne neměla zrovna pracovní nalazení, vypadá to, že má s Ashleigh poněkud narušenej vztah, jelikož A. jí obrala o hodiny a – no, to by bylo na dlouhý vyprávění, však mi to sama Viv vysvětlovala několik hodin – ale prostě Viv je teď dost rozčarovaná a chvílema jsem měla pocit, že se mi tam snad rozbrečí. Má toho asi dost.
Takže jsme toho ani tak moc neudělaly jako že jsme spíš krafaly (oprava, ona krafala) a já si uvědomila, že Viv je přesně ten typ člověka, co toho má hrozně moc na svejch ramenou a ad jedna furt maká, takže nemá čas, a ad dvě asi ani nemá s kým o tom mluvit, takže nutně potřebuje důvěrníka. Žel prdel jsem se tímto důvěrníkem – asi už to tak bude – stala zřejmě já a to jsem teda zrovna nezamýšlela.
Nejhorší je, že takový lidi nevědí, kdy odejít. Vydržela jsem to s ní v baráku, ačkoli mě dráždilo, jak furt žvaní a protahuje to, když by přitom těch pár věcí mohla mít hotových za jednu a ne za čtyři hodiny a pak by klidně mohla sedět na prdeli a flákat se, ale to ona ne. Namísto toho, aby to udělala takhle, nebo aby udělala rychle to, co má, a pak se vrhla na další věci (ono je tu bohužel pořád co dělat), vybrala si tu nejpitomější možnost, každej drobnější úkol dělala půl hodiny a celou tu dobu krafala a krafala, s rukama navlečenýma do povlaku na polštář, a já už nevěděla, jak jí vysvětlit, že jí mileráda pomůžu s prací, ale proboha, ať to tak strašně neprotahuje, protože jsem už hodinu mohla sedět doma u kafe.
Nevím jistě, jestli bych takhle uvažovala, i kdybych nedávno nečetla Everettův Mimimalist Workday, ale protože jsem ho četla, nemůžu z hlavy dostat myšlenku, že protahovat si práci, která by normálně zabrala dejme tomu hodinu, na tři hodiny, jen proto, že máš makat tři hodiny, je největší hovadina, tím spíš, pokud tě u toho nikdo nevidí a nemůže kontrolovat. Pakliže Viv pokaždý pracuje takovýmhle způsobem, nedivím se A., že Viv ty hodiny krátí a přidává jí víc úkolů. Napoprvé jsem s Viv soucítila, v baráku je toho fakt hodně a člověk nemůže stíhat všechno, ale po tomhle týdnu jsem nabyla přesvědčení, že všechno jde, když se chce. Já mám třeba pracovat do jedný a včera jsem skončila kolem dvanáctý a dneska dokonce v půl.
Je to hlavně tím, že nám Ashleigh konečně dala týdenní to-do list. Díky tomu mám jasně daný, že v pondělí mám uklidit Bauxův pokoj, v úterý Sienin, ve středu převlíknout postele a ve čtvrtek vytřít (dejme tomu). Takže už nedělám všechno pořád a mám mnohem víc času na žehlení a prádlo, takže se mi nedělaj hromady a nemusim v jednu pouštět z rukou žehličku, abych vůbec odešla, naopak spíš nemám čím tu pracovní dobu naplnit, pokud mi Ashleigh něco nepřidá, jako třeba dneska – chtěla po mně, abych jí převlíkla postel. Ještě to nemám hotový, protože nezanechala pořádný instrukce a ta její postel neni zase taková brnkačka, takže jsem trochu na trní a vyhlížím, jestli neuslyším auto, abych tam hned běžela a vyžádala si přesné zadání. A. je totiž bohužel perfekcionistka a o to víc se bojím, protože to prostěradlo prostě vypadá, jako by ho sežvejkala kráva, nebo jako by ho někdo schválně žehlil zmuchlaný, no prostě fakt neni hezký. Ale snad mě nebude nutit to předělat.
Když je řeč o postelích, o víkendu jsem jí čmajzla dvě single deky. Doposud jsme se totiž s panem M. dělili o jednu velkou a já jsem po páteční noci uznala, že tohle prostě nejde a že jestli ho nemám příští noci zabít, musim s tim něco udělat. Pan M. totiž trpí zcela akutní dekokraditidou a neustále mi ji ve spánku bral. A já vim, že to nedělal schválně, ale to mi nepomůže, když se uprostřed noci vzbudím trhnutím, jak ze mě někdo serval deku, a namuchlal si ji pod sebe takovým způsobem, že nebyla šance, abych si ji vzala zpátky. A vzbudit ho taky neni zrovna sranda, takže jsem se nejednou musela hodně ovládat, abych ho pořádně nenačutla. Mno, tudíž jsem si božsky užila následující noci s vlastní dekou (od té doby se mi fakt krásně spí), bohužel se ukázalo, že A. ty deky bude potřebovat zpátky minimálně na následující sobotu, kdy tu zřejmě budou přespávat nějaký Sieniny kamarádky, a otázala se mě, proč nepoužijeme ty dvě velký, co tu už máme. Na čemž se dá tak nějak krásně demonstrovat nepraktičnost a tak trochu imbecilita Angličanů. Protože kdyby ta ženská trochu uvažovala, tak by si musela uvědomit, že naše postel neni zase tak velká (myslím, že je to spíš jeden a půl než dvojka) a i jedna king size pokrývka ji o dost přesahuje. Mačkat se na ní se dvěma takovejma peřinama by bylo poněkud nepohodlné a příliš mnoho materiálu by přebývalo a padalo na zem. Ovšem obávám se, že ji argumenty zajímat nebudou a stejně nám je veme. No budiž, já jí zas šlohla crocsy.
No nedívejte se tak na mě, mám je samozřejmě jen vypůjčený. Protože zatím jsme je nikde po krámech neviděli (což je mi divný, v Čechách jsou všude, žejo) a já už mám pokrk šlapání po tvrdý ledový zemi. Mrznou mi z toho nohy a o bolesti nemluvě, takže jsem si řekla screw that a čmajzla jsem jí jedny mrňavý z koše plnýho bot, že v nich budu teda chodit jenom po baráku. Jenomže jsem si na ně tak zvykla, že si je nosim po práci i k nám do annexu a upřímně se mi nechce přezouvat ani když jdu přes dvorek (těch pět metrů mě neposere), takže je nosim furt. Zatím nic neříkala, nevim, jestli si nevšimla nebo jí to je jedno.
Je půl jedný a já mám hlad. Uvažuju, co navařit. Včera jsme se vydali do Tesca doplnit ledničku, takže je i nějakej výběr a já uvažuju, že bych sepsala nějakou kuchařku toho, čím se tady živíme. Třeba by se to hodilo budoucím (i současným au-pairkám). Akorát asi vynechám ty chleby s volskym vokem a tuňákem, co mi vnutil pan M. předevčírem. On to myslí dobře, ale já prostě ryby nejim a i když toho tuňáka snim, když mi to takhle předhodí, neni to prostě něco, co bych si dala dobrovolně a s velkou chutí. Oproti tomu špagety po minimalisticku s cherry rajčátky, čerstvou bazalkou, česnekem a olivovým olejem… u Merlinovy brady, mám já to ale hlad.
Tak zatim báj a nezlobte, doufám, že máte v Čechách taky tak pěkně jako my tady. Tady je teď takový počasí, že sedět u psaní e-booku se mi vyloženě nechce, ale budu se muset dneska donutit, včera jsem po obědě padla za vlast, tři hodiny jsem prochrápala, pak jsme jeli na ten nákup a večer čuměli na Scrubs, takže jsem si k tomu nějak nenašla čas. Dneska, řikám, budu muset. To bych teda brzo skončila, žejo.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Tak jo, projekt „E-book“ spuštěn, držte si klobouky :)

Včerejší zamyšlení nad e-bookem a to, že jsem to hodila „na papír“, mi pomohlo přiznat si, že to fakt chci udělat. Je jedno, co bude dál a co se s tím pak rozhodnu udělat, hlavně to ovšem musím v první řadě napsat a pak se uvidí.
Trochu jsem pogooglila a začetla se hned do několika ultimátních průvodců ve stylu „Jak napsat e-book“, a na první pohled mě nejvíc uchvátil ten od jisté Amy Lynn Andrewsové, jejíž blog mimochodem vypadá užitečně i v dalších směrech, takže ho mám uložený v záložkách pro budoucí pročtení, ale teď se chci hlavně soustředit na ten e-book.
Docela mě překvapilo, jak snadný byl začátek. Mám téma, mám i nějakou představu o vzhledu, a tak nebylo těžké začít psát. Popravdě jsem jen za dnešek „odpracovala“ asi čtyři hodiny (přesně teď nevím, byly přestávky) a kdybych už nebyla unavená a kdyby mě tak strašně nebolely záda (náš annex postrádá jednu důležitou věc, a to sice pořádný místo k pc práci), dost možná bych psala dál, protože prostě jak jednou přijde psavá, no znáte to.
Ale jsem nadmíru překvapená. Takhle na první psací session je těch 23 stránek a 23 tisíc znaků mnohem víc, než jsem čekala a než potřebuju, a to je teprve začátek psaní. Pokud to tak bude pokračovat, budu mít nakonec mnohem víc materiálu než na jeden e-book (kterej bych přece jenom radši udržela v nějaký stručnější podobě, i když, jsem to já, takže pochybuju :D) a budu si moct vybírat. Možná bych nemusela bejt tak detailní. No ale kdoví, je to zatím teprve v plenkách. Důležitý ovšem je, že jsem začala a jsem za to ráda.
Na Amyinu radu jsem taky čapla sešit a nakreslila si myšlenkovou mapu. Sice až poté, co jsem začala psát a dotáhla to na současný počet stránek, ale lepší po pár kapitolách než vůbec.
Problém je, že je toho hodně, co potřebuju postihnout, aby to celý bylo ve výsledku kompaktní a splnilo to účel. Asi bude nejnáročnění najít balanc, aby to nebylo zase tak moc detailní, aby se to taky dalo číst. A aby to bylo užitečný a ne jen plný keců. Uf. Jo, mám před sebou ještě hodně práce.
A taky mě štve editování. Já vim, já vim, to bych měla řešit až úplně nakonec. Ale upřímně řečeno, to nedokážu. Jsem z blogování vytrénovaná, že aby mi to nejlíp šlo, potřebuju mít možnost vidět finální podobu a rovnou to skládat tak, aby to hezky vypadalo. Ostatně na vizuální podobě v tomhle případě taky hodně záleží a potřebuju si s tím trochu hrát, aby nebyly nadpisy kapitol na konci stránky a podobně. Bohužel mám laptop plnej sraček a mimojiné mi tu chybí normální Word. Mám tu jakýsi cosi, co si říká Word Starter, ale seká se to a dělá to hovadiny, jako například, že se to neustále samo přepíná z mnou vybraného fontu na Times New Roman, a to často v půlce věty, za mezerou, za čárkou nebo i v půlce slova, když to označím a hodím zpátky na vybranej font, písmena s háčky to zobrazí špatně, jiným fontem nebo vůbec (=čtverečkem), no prostě dělá to kraviny a já abych si z toho urvala vlasy. V neposlední řadě mi to taky dneska zamrzlo a nebejt automatickýho ukládání, přišla bych o pěknejch pár stránek, protože jak řikám – se rozepíšete a najednou zjistíte, že už dobrou půlhodinu datlujete bez uložení. Samozřejmě přesně to je ten moment, kdy si váš laptop nutně řekne „Hej! Už jsem dlouho nezamrznul. Let’s do it!“ Šmejd jeden.
Takže fonty a ujetej rádobyWord. Já vim, pořád mám NotePad. Ale jak řikám, neumim do něj psát takovýhle věci. Potřebuju to vidět, jak to bude vypadat, a jakkoli je to divný, vidět to, co píšu, mě motivuje a inspiruje. Už jenom když si nastavím větší font a řádkování, nutí mě to víc vážit slova, zatímco tady na blogu, kde mám písmo maličký, se rozepisuju, jak se mi zlíbí, protože prostě vím, že se to tu snese. A pak ty nadpisy. Ráda vidím začátek nový kapitoly pěkně jasně a zvýrazněně. A když to udělat nemůžu, tak je to prostě na prd psaní.
Tyjo, ale jsem nadšená a fakt zvědavá, co z toho vyleze. A baví mě ten adrenalin. Přesně takovou challenge jsem potřebovala, přesně tohle je to, co teď musím udělat. Ahh, miluju ten pocit.
P.S.: Díky za vřelé komentáře k věci. Potřebovala jsem si to spíš sama pro sebe ujasnit, ale určitě jste mě k tomu taky trošku postrčili a máte v tom svůj podíl, takže díky 😉
Rubriky
co se mi honí hlavou

Polemika nad e-bookem

Já to z tý hlavy prostě nemůžu dostat. Už dlouhý měsíce přemýšlím o e-booku a ať na to kouknu z jakýkoli strany, já ho prostě chci napsat. Jenže s tím hrozně bojuju. S tou svou nerozhodností.
Upřímně řečeno si myslím, že by to mohl bejt boom a že bych s tím mohla poměrně prorazit. Protože ať googlím jak googlím, minimalismus – a hojné psaní o něm – se zdá být čistě doménou anglicky píšících autorů, a v češtině o něm ne a ne najít něco pořádnýho. Zatímco v angličtině se k tomu tématu dají dočíst tuny a tuny neskutečně inspirativního materiálu (a že už mám ty tuny řádně načtený), česky píšící autoři jako by o něm nevěděli, nebo o něm prostě moc nepíšou – možná že bojujou s tou stejnou otázkou jako já:“Má smysl začínat teď psát česky o něčem, co zahraniční autoři už dávno popsali milionkrát líp? Má smysl hrát si na Novu, převzít co v zahraničí naprosto fantasticky funguje a přežvejkávat to do češtiny pro lidi, kteří buď neumí anglicky nebo prostě o minimalismu moc nevědí a chtěli by vědět?“
Řada minimalistů, jejichž blogy pravidelně čtu, se shoduje v odpovědi – tvrdí, že každej člověk k minimalismu přišel jinak, každej ho jinak prožívá, pro každýho jsou důležitý jiný aspekty a každej má v rukávech jiný triky a esa, jiný věci, který mu přijdou bláznivě užitečný a u nichž naprosto nechápe, že je už dávno nepoužívaj všichni.
Já ale pořád nevim, jestli bych byla schopná tomu udělat hlavu a patu. Už dávno si nepamatuju, jak to začalo, nejsem schopná hlásat takový ty věci jako že „vždycky jsem to tak nějak věděla“, protože s tou svojí zero pamětí si fakt nemůžu bejt jistá ani tím, že to je pravda, ani že není. Prostě si to fakt nepamatuju. Myslím, že by se mi hodila pomoc někoho zvenčí, někoho, koho to téma zajímá, ale moc o něm neví, protože mi přijde, že já už jsem v něm příliš zabředlá a vím už toho tolik, že nevím, kde začít.
Prokrastinuju taky kvůli myšlence, že vlastně nevím, jestli to pak budu chtít vypustit do světa zadarmo nebo to prodat – na prodání to asi nebude tak dobrý a nejdřív bych měla přijít s tomu, čemu mí guruové říkají insanely useful content zdarma. Na druhou stranu si uvědomuju, že řešit tohle je fakt sračka a zbytečnost, protože dokud to nebudu mít napsaný… je to prostě hodně předčasný. Jak říkám, je to jenom prokrastinace a výmluva, proč se držet zpátky.
Je to svým způsobem neprobádaná oblast – pokud se teda extrémně nepletu a neunikl mi nějakej ultrasuperbrutální českej web o minimalismu a debordelizování obydlí, o vlivu meditování a myšlenkové decluterrizace, no prostě to všechno, o čem tu už drahnou dobu tu a tam upísnu mezi tím vším ostatním myšlenkovým bordelem a deníčkováním. Je věčná škoda, že tu nejdou nastavit štítky – snažila jsem se to obejít za pomoci vyhledávání (vyhledat na tomhle blogu všechna slova s kořenem „minimal“ a vzniklý odkaz použít jako štítek ve sloupku, kterej by tak odkazoval na všechny články, kde jsem minimalismus zmiňovala), ale bohužel to nefungovalo, zdejší systém je podobným věcem extrémně nepřátelský (vynechám polemiku, proč jsem teda ještě pořád tady, která mě taky sere, ale to je na jiný povídání).
Každopádně jsem chtěla říct, že pokud je český psaní o takovejch věcech skutečně neprobádaný a neni ho moc, pak by to mohl bejt zlatej důl, ale jsem skutečně schopná to udělat „moje“, když mám v hlavě zakořeněný všechno to, co jsem o tom načetla a co už vím? K napsání obsahu, kterej bude naprosto epickej, stačí podle Corbetta Barra – stojícím mimojiné za příznačně pojmenovaným projektem Expert Enough – už jen to, pokud víte víc než ostatní lidi kolem vás. Ale co když vím až moc na to, abych se v tom ještě dokázala orientovat a nějak uceleně to podat začátečníkům? Co když s tím nemám trpělivost, stejně jako ji nemám s vysvětlováním základů angličtiny lidem, kteří mají potíže s „there“ a „they are“, natož aby dovedli bez zadrhávání konverzovat o problematice rozpouštění ponožek v pračkách a nekonečném hledání smyslu života v hudebních textech. Možná nejsem Expert Enough, ale spíš Expert too much. Uvědomuju si, jak nafoukaně to zní, a neberte mě špatně. V porovnání se svými minimalistickými idoly jsem nula, neboť narozdíl od nich o milionu fantastických věcí jen sním, čtu a píšu, zatímco oni je skutečně dělají. Nezačnu stodenní challenge o hubnutí sportem a hladovkařením, nezaložím virtuální business, asi nikdy nebudu tak průbojná a nebojácná, abych si dovedla zajistit pasivní příjem z blogu (ačkoli je to můj velkej sen, ale prostě to neumím a nevím, jestli se mi někdy podaří to chňapnout za správnej konec, spíš se bojím, že ne), nebudu lektorem jógy ani nenapíšu kuchařku pro minimalisty a i když jsem perfektně schopná žít bez televize a celkem poctivě minimalizuju svoje osobní vlastnictví a vůbec si dovedu představit, že bych fungovala s mnohem menším množstvím věcí než je běžné (o britech nemluvě, množství jejich věcí je prostě něco neskutečného, to mi hlava naprosto nebere), ale prostě nejsem až tak epická.
Ale možná by stačilo přijmout jako fakt, že v očích spousty lidí jsem – a pořád mě to nepřestává překvapovat a dostávat, vážně, některý vaše komentáře na mou osobu… já na ně moc nereaguju, protože nevim jak, ale vězte, že mi totálně vyrážejí dech a nejvíc si jich vážím. To, že někteří z vás mě považují za – v jakémkoli smyslu – schopnou a tu správnou osobu, je prostě NĚCO. Možná bych to měla přestat ignorovat a měla bych na tom začít stavět. Nejsem Ev Bogue, nikdy nebudu tak napřed, ale třeba nemusím být. Třeba bych na sebe měla přestat být tak přísná a měla bych se přestat srovnávat s takovými machry jako je on, Leo Babauta nebo výše zmíněný Corbett. Možná nemusím být tak úžasná jako Emillie Wapnick. Ale možná že je to právě dobře, že od sebe chci v tomhle směru tolik. Právě to mě drží zpátky a brání mi to napsat ten e-book a třeba je to dobře, že se nechytám šance je kopírovat.
Ale možná jsem prostě jenom idiot a srab a měla bych to udělat.
Co by udělalo mé ideální já? Mé ideální já by začalo epickou kapitolou o tom, kterak Em k minimalismu přišla a kterak mi to převrátilo život. Kterak se můj život stal naprosto epickým. Asi je problém v tom, že právě ten pocit epičnosti nemám. Ani teď, když jsem konečně po několika letech žvanění tam, kde jsem si tolik přála být, nějak se nedostavuje a já mám pocit, teď, když tu jsem, že už to není ono. Že už asi minula doba, kdy jsem tu měla být jako au-pair; mám pocit, jak to říct, že už jsem na tohle stará a že už jsem možná dál. Že bych tu asi měla začít pracovat nebo bych měla mít našlápnuto v tom vydělávání on-line, jenže to z nějakýho důvodu pořád ještě nedělám a mrhám časem. Jako bych někdy, někde vkročila na špatnou odbočku a teď jen zdálky sleduju cestu, kterou jsem měla jít, a pořád nechápu, co se sakra stalo a kde byla ta chyba.
Možná je to karma. Třeba jsem v minulosti nějak hrozně nasrala Osud a díky tomu mě v tomhle životě nečeká nic jinýho než věčný hledání tý chyby a zklamání z toho, jak nedělám nic epickýho. No, budu doufat, že to tak neni a že můj čas ještě přijde. Že se něco stane, co sepne spínač a ty pucliky, co mi lítaj hlavou, se konečně usaděj do svejch míst a celej svět bude čumět. Já budu teda čumět nejvíc.
Rubriky
Z deníku au-pair

Říkejte mi Aggie. Co, vy neznáte pořad How clean is your house?

Tak máme po dalším pracovním týdnu a guess what – máme auto! 🙂 V pátek večer jsme dostali klíčky a hned jsme vyrazili do Storringtonu a do Tesca na nákup. Bylo naprosto boží moct nakupovat jak dlouho chceme a nemuset spěchat kvůli někomu, kdo na nás čeká venku s autem. A procházka po Storringtonu pomohla taky, i když tam jsme toho zase tak moc neviděli. Navštívili jsme pár charity shopů, music shop (kde měli asi tak jednu baskytaru, takže tudyma cesta nepovede) a papírnictví, kam jsem se těšila už od našeho příjezdu. Konečně mám pořádnej tlustej linkovanej sešit na psaní dopisů a pakl obálek. Už jen to zalepit, nadepsat, a pak si naplánovat další výlet na poštu. To by se snad mohlo stát někdy příští tejden.
Dneska jsme podruhé byli na brigádě u Victorie. Zrovna když jsme probírali, jak nás baví dělat tenhle cleaning – protože to místo je fakt neskutečnej svinčík a uklízet něco tak zabordelenýho je mnohem víc naplňující, než neustále leštit Ashleighinu linku, aby na ní nebyl ani otisknutej prst, ani kapka vody, a dávat pozor na to, jakým způsobem poskládáš hadřík na nádobí – objevila jsem jejich kuchyňku a upřímně řečeno doteď nevím, jestli to bylo požehnání nebo největší trest 😀 Fakt se nemůžu rozhodnout. To místo bylo… no něco tak zasviněnýho jsem dlouho neviděla a musela jsem použít hodně sava, cilitu, cifu a multipurpose cleaneru na to, abych z toho udělala normální použitelnou kuchyňku. Tak rezavej dřez jste nezažili a ty dokonale zasraný hrnky od sto let starýho kafe, co pustily až po půl hodině máčení v savu, a to ještě jen zčásti, už vůbec ne.
Nicméně mě to baví. V tý kanceláři sice lidi denně pracujou, ale působí to tam, jako by tam už hrozně dlouho nikdo nežil a na nic nesáhl. Všechny dveře a stěny totálně černý, okopaný, ohmataný, ve skříňkách bordel a rozsypanej čaj, všude prach, rychlovarná konvice celá porostlá krystalkama vodního kamene (i zvenčí), sto let nepraný zaprášený závěsy na oknech, všude kolečka od hrnků a špinavý utěrky. Baví mě, jak málo stačí udělat, aby to tam celý prokouklo a vypadalo to najednou zcela použitelně a čistě. Baví mě, že je vidět ten rozdíl. A asi nám to vydrží na dost dlouho, protože je toho tam furt dost k udělání a až skončíme s officem (a zbyde nám tam pak jen luxování a utírání prachu, jak bylo ostatně na začátku domluveno), pak budeme mít co dělat s Victoriiným domem a to bude asi teprve sranda, protože narozdíl od officu, doma má milion věcí – jako ostatně asi všichni angličani, aspoň co tak zatím můžu soudit.
Jsme ještě v jednání, pokud jde o peníze, ale myslím, že to zvládneme ujednat na osm liber na hodinu, což by bylo fajn. Zatím jsme na sedmi a půl.
Jen doufám, že takových jobů seženu tak do měsíce víc, zatím to s vyděláváním neni zase tak žhavý. Ale s tím jsme tak nějak počítali.
Rubriky
Z deníku au-pair

Prodlouženej víkend. Snad si konečně někam vyjedeme

Vypadá to na dobrý zprávy. Ashleigh mi ráno řekla – jestli jsem to správně pochopila – že dneska večer odjíždí do Itálie a vrátí se až v pondělí. Děcka tu taky nebudou, takže nám na práci zbyde akorát péče o zvířata, a to by nemělo bejt tak zlý. I když je pravda, že to dokáže bejt otravný, hlavně pokud vám za dveřma neustále štěká pes a pod oknem se zoufale dožaduje pozornosti kočka. Ale s tím si snad poradíme.
V první chvíli jsem se lekla, že nám tím pádem dá míň peněz, ale dala mi stejně jako obvykle, tak snad nebude výplata nižší příští týden. Ostatně nemá nárok, naše hodiny jsou v pořádku, spíš v plusu, a to i přesto, že jsme včera i dneska skončili mnohem dřív. Teda aspoň já. Ale ono jak se to vezme. Včera jsem sice vypadla v jedenáct, ale pak jsem zase dvě hodiny večer dělala babysitting. Tentokrát to bylo o něco lepší, Baux se mnou dokonce i mluvil, hráli jsme fotbal, přičemž jsem málem vyflusla duši (kde ty děcka berou tolik energie? :D), chvilku jsem ho sledovala při hře na playstationu a povídali jsme si o zvířatech a pak mi pouštěl nějaký videa na youtube. Je mu trochu blbě rozumět, hrozně mumlá, ale jsem ráda, že jsme navázali nějakej kontakt. Aspoň s někým. S Ashleigh to zase tak žhavý neni, v posledních dnech tu skoro nebyla a my vůbec nic nevíme.
Až dneska se mnou konečně mluvila a pomáhala s čištěním koberce, úkolovala, no prostě tak nějak to, co jsem po ní chtěla celou dobu. Asi byla fakt prostě jenom příliš zaneprázdněná. Dostala jsem nějakou práci v Siennině pokoji, ale dneska se k tomu už asi nedokopu. Jen tam po obědě zajdu vyndat pračku a přežehlit tu jednu várku. Žádný velký sraní. Venku je tak nádherně a vůbec, chce se mi spát.
Nejsem si jistá, jestli nám už dneska dá auto. Rozhodně by měla. Bez něj se nehnem, Hanka na nás taky nemůže mít furt čas a trčet do pondělka v baráku? No to by mi asi hráblo. Jenže jestli má odjet už dneska, tak nevim, jak chtěj ještě stihnout vzít Míru na ježdění, který údajně pořád potřebuje. Nigel mu prostě furt nějak nevěří a jak tu neni, tak nevíme, kdy teda to zatracený auto dostanem. Je v tom prostě zmatek. Ale snad nám ho teda daj dneska, protože co jako bez něj o víkendu. To bych se snad sebrala a šla do Brightonu pěšky. Dalo se to vydržet doteď, ale když tu nebudou, tak to auto fakt potřebujeme, už jenom jak bychom se dostali k Victorii? K níž mimochodem vůbec nevim, kdy máme jít. Ptala jsem se, jestli to půjde v pátek, a ona mi řekla, že se zeptá. Ale výsledek neznám a ani nemám Victoriino číslo. Chmpf, je fakt na hovno nic nevědět.
Ale uvidíme, když to vyjde, tak máme před sebou suprovej prodlouženej víkend plnej zevlení, spaní a výletu do Storringtonu nebo do Brightonu. To nezní špatně.
Rubriky
Z deníku au-pair

Začal nám druhej tejden. Ashleigh je nedostupná. Apple cider.

Inu, tak tu máme druhej tejden pobytu a věci se mají tak napůl skvěle a napůl divně.
Je divný a hlavně nepříjemný, že Ashleigh s náma teď skoro nekomunikuje. Když už jo, tak stroze zadává úkoly a hned zase zmizí, mně dneska (sice ne vysloveně zle, ale přece) vytkla hned několik věcí, včetně mého pomalého žehlení, za což jsem ji měla chuť kopnout do kolena, protože mě především zpomalily ty šílený Nigelovy košile, co na mě nasypala v pátek. Jinak si myslím, že pomalá vůbec nejsem, problém je především v tom, že tahle rodina má naprosto neskutečný množství šatstva (její šatna? Říká vám něco jméno Carrie Bradshaw?) a vůbec věcí a hlavně že se pere každej den několik várek, z nichž po vyžehlení je několik štosů, často k tomu je třeba připočítat štos obřích prostěradel a povlečení velikosti king size, jejichž mandlování je utrpení.
Ta výtka mě pronásledovala celej den. Ashleigh mi řekla, že by mi potřebovala napsat na každej den rutinu, čili věci, co se dělají v pondělí, v úterý atd. Velké úklidy pokojů, různé větší úkoly, co zaberou víc času, a podobně. Věci, co asi nebudou úplně sranda a tak nějak se obávám, že mě čekaj krušný časy 😀 Upřímně si ovšem hlavně neumím představit, jak bych takový věci měla stíhat za těch pět hodin, který mi teď taktak stačí na to všechno žehlení, luxování, převlíkání postelí, drhnutí koupelen a leštění kuchyně a zase žehlení. A stejně když odcházím, kopa ho tam zůstává. Ale já prostě odcházet budu, protože jinak bych tam taky mohla bejt klidně celej den. Což by mi až tak nevadilo, až na to, že za to mi nezaplatí nic navíc. Živí mě za pět hodin denně a tři o sobotě a dost na tom, že předchozí týden jsem rozhodně napracovala víc, v budoucnu to rozhodně dělat nehodlám, leda bychom se tak domluvily.
Hovory s Hankou, ale i Syem (zdejším zahradníkem/učitelem na kytaru/členem metalové kapely) nebo Viv (pomocnice v domácnosti) nás v tom jenom utvrzují. Podle všech, s nimiž jsme mluvili, bychom si s Ashleigh měli domluvit přesné hodiny denně, jinak tam budeme furt. Jenomže vzhledem k tomu, jak furt někde lítá, je teď hrozně těžký s ní mluvit víc než jednu větu á la došlo žrádlo pro psa. Hned vám zase někam uteče. A tak se prostě držím toho, co jsme si řekli v mailu, a v jednu mi to padá od ruky. Aspoň se teda snažím, někdy od toho člověk fakt nemůže odejít.
Včera jsem si příjemně promluvila s Viv. A. nebyla doma, a tak jsme na to byly skoro celou dobu samy. Dost mě pozvedla na duchu. Musím říct, že ačkoli to beru jako čas pro sebe, pokud jde o náš vztah (přes všechny krásný a dobrý věci, bejt s někym čtyřiadvacet hodin denně se nedá, prostě nedá vydržet dlouho, a tak se snažím najít nějakou rovnováhu a dělat věci, který bych dělala, kdybych tu byla sama. Jako třeba blogovat nebo si jít sednout ven do trávy. Nebo se jen tak proběhnout na konec ulice a nikomu se s tím nesvěřovat. Je to prostě moje věc), stejně je náročný bejt na to všechno sama. Když je po ruce Viv, všechno jde mnohem snáz, mnohem líp vím, co mám jak dělat, má pro mě kdejakej tip a poradí, kam co patří a kterej kus oblečení je čí. Ale zároveň taky často krčí rameny a neví, což mi pomáhá taky, protože na tom vidím, že ani po dvou letech práce tady není všeznalá a všemohoucí a není na tom o nic moc líp než já, taky tu v lesčems plave. Asi to holt nebude v nás, ale spíš v Ashleigh.
Báj d vej, teď jsem víc než kdy předtím ráda, že ten blog mám v češtině 😀 Na anglickym by tohle bylo kurevsky nebezpečný psát.
Dneska si od nás A. vzala pasy. Kvůli Victorii. Že nás prý bude platit nějak z peněz officu. Vyjádřila jsem při tom předávání svoje obavy, že to neni nejlepší nápad, protože tu jsme v podstatě načerno – nejsme nikde nahlášeni, neplatíme daně, jsme au-pair. A. se na mě podívala jako na idiota a řekla mi, že to není pravda a že au-pairs jsou tu normálně legální. Nebrala jsem jí to, ale fakt mám jinej názor. Každopádně průser bude přinejhorším na někoho jinýho. Teď akorát doufám, že ty pasy dostaneme zpátky dřív než Míra řidičák. A když je řeč o řidičáku, pořád nemáme auto. Až se budu muset příště doprošovat odvozu na nákup, asi mě to začne srát.
Nákup. Tak na ten jsme museli opět zneužít Hanku. A. nám ho slibovala už v pátek, ale ani v sobotu odpoledne se nezmínila a nebyla k sehnání, takže jsme podruhé zneužili naši českou kamarádku a nechali se odvézt. Rozšoupli jsme se, s takovouhle člověk nikdy neví, kdy se tam zase dostane, takže nám to teď snad dýl vydrží. A rozhodně je fajn mít větší výběr. Taky se už nebojíme jako při prvním nákupu a bereme kromě základních surovin i různé vychytávky, ňamky a užitečnosti jako třeba plastový prkýnko na krájení. S tim zdejším dřevěnym trámem ať se jdou bodnout, to se nedá používat. Taky jsme od Hanky dostali škrabku na brambory. Jeden by neřek, ale taková škrabka na brambory, dostaná darem, je někdy nejvíc dojemná věc a nejsprávnější dárek ever. Jako by nestačilo, že nás vzala na nákup a pozvala k sobě domů, kde nám uvařila večeři. Ještě nám dá škrabku. Je to fakt hodná ženská.
Mno. Takže se tu seznamujeme se spoustou skvělejch lidí a díky naprosto fantastickýmu počasí jsme už ochutnali i léto – dneska to smažilo tak moc, že si Míra dokonale spálil hlavu, krk a ruce a já se bojím, aby z toho neměl úžeh. A taky jsem poprvé vytáhla šortky. Musím říct, že ty holý nohy jsou po zimě vždycky takový zvláštní, jako by to bylo vůbec poprvý. Ale bylo to fajn.
Další moc fajn věc jsou zdejší kočky. Čím dál tím víc jich podléhá mému šarmu XD Včera odpoledne jsme tu měli na návštěvě Pearl a dneska jsem si zpříjemnila odpoledne péčí o Squirrel, která vypadá, že se beze mě prostě nemůže obejít. Jak řikal Baux, she mews a lot. Jinak řečeno, furt něco mňouká a dožaduje se pozornosti. Občas to s ní plaše škubne, ale cítím, jak je den ode dne klidnější, jak mi čím dál tím víc důvěřuje. Stejně tak si postupně získávám pozornost hladké černobílé Tabithy (velice nedůvěřivá kočka) a dvou dlouhostrstejch venkovních macků, který nevim, jak se jmenujou, ale jsou nádherný. Nejlepší na nich je, že když za nima vylezu ven a jdu se projít na konec ulice, ony jdou se mnou jako pejsci, přímo vedle mejch nohou. Nevěřila bych, že je to možný. Vždycky jsem o tom snila, ale přišlo mi to prostě jako fantasy. Kočka, co vás poslechne na slovo a nejvíc slyší na svoje jméno. Když se Veverka trochu opozdí, zavolám na ni:“Squizzie!“ a ona hlasitě mňoukne a doběhne mě. Je to fascinující. Čím dál tím víc přemýšlím nad životem na vesnici, už proto, abych mohla mít takovou kočku a mohla ji nechat běhat po venku bez obav, že mi ji něco zajede. V týhle prdeli tak maximálně potká koně.
Anyway, chtěla jsem říct, že zdejší lidi jsou super, ale s Ashleigh teď trochu bojujeme. Jsou s Nigelem poměrně nespolehliví a nevím, možná jim nesedneme, protože si nás moc nevšímají a kdybychom se nestarali o nákup skrz Hanku, tak bychom neměli co jíst. Zezačátku to bylo mnohem lepší. Možná si námi nejsou jisti nebo toho mají opravdu tak hodně, že zapomínají na svoje au-pairs, nevím. Zatím to až tak moc neřeším. Ale je to k vzteku, když vám ráno řekne, že vás odpoledne někam vezme, a odpoledne není doma a vy se jí ne a ne dovolat. A druhej den ráno vejde do dveří se svým zářným Háj, a ani slova o tom, že by něco nebylo v pořádku, žádné vysvětlení, omluva, nic. Tak nevím, uvidíme.
Ale zase asi budu klidnější, až mi tu rutinu napíše. Aspoň budu vědět, co mě druhej den čeká. Takhle chodím vždycky spát dost nejistá, protože nevím, s čím na mě přijde, co jsem zase udělala špatně tentokrát. Nevím, možná to vidím moc černě. Nechci to prostě zkazit.
Každopádně se mi líbí, jak se zabydlujeme. Prkýnko, zásoba koření, výborná domácí kuchyně dvakrát denně (se snídaněma si zase tak nevyhrajeme, ale taky dobrý), Scrubs a jablečnej cider. Dneska se mi snad bude dobře spát.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Očistec pro AK, druhá část

Ráda vidím, že se můj nápad chytl a že to aspoň těch pár duší ocenilo. A jedeme dál bez zbytečnejch keců na další „hříšníky“! A dneska půjde hlavně o nízkou až zero aktivitu. Možná se pletu, ale myslím, že tu bývalo takové tříměsíční pravidlo… možná že si ho pletu s pravidlem, že přijímaný blog musí být aspoň tři měsíce aktivní. Každopádně by se to mělo vztahovat i na tohle. Upřímně jsem přesvědčená, že víc jak tři měsíce neaktivní blog tu nemá co pohledávat. Ostatně až se ho jeho majitel znovu chopí, nic mu nebrání se znovu přihlásit, no ne?
A některý adresy v tom seznamu teda fakt nechápu. Ani jak se sem dostaly, ani proč tu ještě furt jsou. Tak jdeme na to.
Miriam z blogu www.non-exception.blog.cz
Bej bez netu je na hovno, ale Miriam zjevně neni bez netu natolik, aby nemohla přispět videjkem. A to je podle mě špatně. Takovej „článek“ nemá v AK co dělat. Někdo se mnou nesouhlasí? Byly časy, kdy o tom nebyla diskuse a každej to věděl. Kam se to vědomí sakra podělo? Každej by to měl vědět i dneska.
Nessie z blogu www.reddevillenka.blog.cz
Dahell? Co ten poslední „článek“? Jinak blog vypadá bezproblémově, takhle na rychlej scan, ale toto? No toto??
Nika z blogu www.post-nubia-phoebus.blog.cz
Bohužel neoplývá aktivitou. Není to sice úplně zlé, ale dávala bych si na ni pozor, kdybych to snad měla někdy na starosti. Protože články o tom, jak nemáte čas psát a jak u toho zrovna nejste, nikoho nezajímaj, a kdyby jich mělo nějak přibývat (nebo by nepřibývalo vůbec nic), já bych se fakt zamyslela nad členstvím takového blogu.
Noirre z blogu www.vrbize.blog.cz
Opět jeden z foto-ne-blogů. Já prostě nějak nevím, co si s nima počít a jak si je přebrat. Ale když vidím, že ctěný pan majitel má i DA, pak už vůbec nechápu, na co ten blog je. Osobně tohle nemám ráda. Říkám tomu duplicitní publikování. Znamená to, že svoje věci nacpete jak na facebook, tak na blog a i třeba ještě jinam. Nemám to ráda, myslím, že to devalvuje hodnotu té tvorby, protože co je na ní zajímavého, když je na několika místech zároveň? A myslím si, že blog, který je v podstatě kopií galerie z DA, obohacenou pouze o neautorská videa z youtube, tu nemá co dělat. Až k tomu bude autor něco psát a fakticky blogovat, tak jasně, proč ne. Ale on nebloguje, aspoň to tam nevidim.
Pajussska z blogu www.pajussska.blog.cz
No toto tento! Poslední článek je z 30. prosince a autorka sama v něm doznává, že blog se jaksi nachýlil ke konci a že se jí nedaří ho oživit a že vlastně ani neví, jestli má založit nějakej novej nebo se na to úplně vykašlat, a od těch dob ticho mrtvolné a aktivita není. Podle mě jasný adept na vyloučení. V případě, kdy by se k tomu blogování chtěla vrátit, až blog – jakýkoli – znovu zprovozní, tak proč to nezkusit znova, ale do té doby nemá v AK proč být.
Semi Lee z blogu www.semi-lee.blog.cz
Poslední článek zveřejněn 25. prosince. Nuff said.
Sharaniel z blogu www.sharaniel.blog.cz
20. prosince. To jsou mi věci, herdek.
Štaja z blogu www.mstajer.blog.cz
Z 12. ledna.
Třetí sloka z www.tretisloka.blog.cz
Z 13. prosince. Už nemám slov.
Vlček Ondřej z www.vlcekondrej.blog.cz
Já si nemůžu pomoct, mně se to prostě nelíbí a vůbec tenhle blog nechápu. On prostě nemá design a je nějak úplně vadně nastavenej. Vůbec z toho není k pochopení, co jsou rubriky, obsah je schovaný jako by se za něj snad autor styděl a ten Windows motiv nápis uprostřed hlavičky je fakt dílo. Pokud to ovšem nemá bejt záměr, ale v tom případě ho nechápu. Upřímně nechápu, jak se tohle dostalo do klubu, a jestli se to stalo ještě v době, kdy tam tahle poťamťanej vzhled nebyl, pak bych ráda upozornila majitele, že to je ultrabída a že jestli se sebou něco chce dělat (a účast v AK obvykle znamená, že přesně to chcete a že někam míříte), tak ať pohne zadkem a sežene si někoho, kdo mu s tím píchne – pokud si teda sám neumí nastavit ani nějakej základní přijatelnej vzhled. Protože pakliže je tohle naše dítko, nebyli bychom raději, kdyby se pořádně oblékalo a umělo si zavázat tkaničky? Vždyť co si o nás takhle pomyslí sousedi?
–
Inu, a to je vše, přátelé! Jsem ráda, že to mám za sebou, ale hlavně jsem ráda, že jsem to udělala. Díky tomu máme všichni o trochu lepší přehled a já osobně jsem si za ty dva dny přidala do čtečky dobrejch deset blogerů, o nichž jsem doposud nevěděla, což se vyplatí.
Závěr? Nabízí se otázka, co si od toho slibuju. Asi takhle – jsem člověk se selskym rozumem. Někdy, pravda, trochu stagnuje, každej máme právo na trochu tý debility, ale povětšinou na sobě sleduju poměrně dobrej pozorovací talent na chyby v Matrixu, neboli věci, co nefungují, jak by měly nebo jak by mohly. Tyhle věci mě nesmírně baví vynášet na světlo světa, obzvlášť pokud vidím, že je všichni ostatní okázale ignorují. Kolikrát taková věc užírá lidem čas, energii a vůbec jejich životy a vy to prostě vidíte a taky vidíte, že s tím nikdo nic neudělá, i když by to bylo tak strašně snadný. No nedokáže vás to nasrat?
Mě to fakt nebaví a byla bych proto ráda, aby se pravidla AK, která jsou momentálně naprostým paskvilem na pravidla, přehodnotila a přepsala, respektive vrátila do některé ze starších podob. Jelikož si docela dobře vzpomínám, že bývala velice šikovně a dobře napsána, dokud do nich někdo nezačal šťourat a zobecňovat je, což je ostatně někoho velká vášeň. Všechno mít co nejvágnější a všechny praktické problémy ignorovat, dokud to jde, a pak když to nejde, je ignorovat dál.
Byla bych hrozně ráda, myslím, že bych dokonce hodila vítěznej taneček, kdyby ta pravidla zase byla vzata pevně do ruky a bylo v nich uvedeno, že Biebroviny a Sbénka nebereme – a aby se to hlavně dodržovalo. Byla bych hrozně ráda, kdyby se vrátil do hry Kartáč a občasný Očistec – a jelikož můj časový rozvrh mi to momentálně dovoluje, klidně bych se toho ujala – a seru vám na nějaký rozdělování dnů v AK a že už není kdy publikovat, protože jsou všechny rozebraný 😀 To je komický. To si to klidně budu dělat tady, ale bylo by fajn, jelikož nemám faktickou pravomoc dotyčné pokárat, eventuálně vyhodit, když se nezařídí, tak by teda bylo moc fajn, kdyby ten, co tu pravomoc má, si tyhle věci vzal k srdci a konečně se začal chovat jako ten klenotník, co má na starosti vybrušování AK k dokonalosti. Bylo by moc fajn, kdyby se přestaly přijímat zcela zcestné blogy za účelem umělého navyšování návštěvnosti nekonečnýma komentářema právem naštvanejch členů, z nichž si tu někdo neustále dělá prdel a vůbec mu nevadí, že mu ti nejlepší z klubu houfem odcházejí. Prostě je v klidu nahradí něčím, co tu úroveň nejen zdaleka nemá, ale hlavně se ani zjevně nesnaží ohledně toho něco dělat.
Někomu ty moje přísery můžou připadat namyšlený a možná že právě na mně pak stavíte ty svoje hlášky jako že AK jsou nafoukanci apod. K tomu bych ráda řekla toto: Jakmile jsem přišla na to, že existuje něco jako AK, okamžitě jsem projela svůj blog a do posledního řádku jsem zvážila, co v něm chci a co nechci nechat, jinými slovy co tu smí a co nesmí být, vzhledem k tehdejším pravidlům. Něco málo padlo za vlast. Bylo tu několik titerných pidičlánečků o neaktivitě a dalších věcech, byly tu nějaké neautorské fotky, videa, možná i texty. A všechno jsem to smazala. Víte proč? Protože já narozdíl od některých mám k AK úctu a vzhlížím k němu (i když už z něj zbyla spíš jen ohlodaná idea, jíž se dnešní AK jen málo blíží a spíš pořád vzdaluje) a byla to a pořád je moje laťka, stanovující nějakou úroveň, pod niž už nehodlám klesnout. Jako třeba že nebudu zveřejňovat texty svých oblíbených kapel jen proto, že se mi ta písnička líbí. Že tu nebudu mít rubriku na videa, co mě zaujala. Od toho mám ostatně facebook a na všechny krátké postřehy, kterých není dost na článek, mám twitter. A jen nemelte, máte ho skoro všichni nebo minimálně můžete mít, takže pokud vám to prostě nevydá aspoň na jeden fakt pořádnej odstavec, držte se rady ctěného nejmenovaného klasika a nepište článek, a pokud možno nepište vůbec.
No, prostě tak. Tady to máte a nebojte se, však já to zase někdy udělám znova, až se budu nudit. Tic tac, goes the clock. A snad se dožiju chvíle, kdy s tím budu moct něco fakticky udělat. Zatím jsem holt jen u toho psaní a můžu s váma tak maximálně diskutovat.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Takovej můj Očistec pro Klub. Rádo se stalo.

Uvědomuju si, že ne všichni moji čtenáři mají co dočinění s Autorským Klubem a kdekoho tyhle lamenty už nebaví, ale co naplat, dokud jsem ještě tady, pořád jsem členkou a dění v kuloárech mě pořád zajímá. A abych pravdu řekla, myslím, že mě bude zajímat i dlouho potom, stejně jako mě zajímalo dlouho předtím, než jsem se do něj dostala, prostě proto, že ten klub má něco do sebe. Nebo měl. Nejsem si jistá. Rozhodně by měl mít. Ale bohužel je nás nemnoho takových, kteří by ještě byli ochotni „plýtvat“ na něj energií a písmenky. Ostatně i já sama často nad ledasčím spojeným s tamějším fungováním mávnu rukou, protože mám prostě zrovna zajímavější věci na práci. Nicméně jelikož zrovna teď je nemám a mám volnej večer a chuť tvořit nějaký hodnoty a názory místo čumění na seriály (i když Scrubs se ukázali být naprosto boží 8)), here we go again.
Mluvim o tom už hodně dlouho, kdo to tam sleduje a sleduje třeba i mě, tak to dobře ví – myslím si, že Klubu strašně moc chybí Kittanya a její Očistec a Kladivo na blogery. Myslím si, že mu chybí i Kartáč. A kdo by se chtěl hádat, že je to jenom moje domněnka, ať se podívá, kolik lidí se dobrovolně přihlásilo jen na prokartáčování designu, když přišel Destinateus s novou rubrikou pro tyto účely. Mně osobně z toho až zaskočilo, jak jsem rolovala dolů, abych se dopočítala, kolik že lidí touží po tom, aby jim někdo konečně zase jednou dal zpětnou vazbu a řekl jim, co si myslí o jejich blozích. A přitom to vůbec neni překvapivý. Přes to všechno, jací jsme lidé a co zažíváme, všichni máme pořád někde v sobě toho exhíbu blogera, kterej prostě strašně moc chce, aby mu někdo řekl, jak skvělej má blog a jak ho žere. A taky máme pořád chuť se zlepšovat a to je strašně super.
Jelikož ale nic takovýho jako Očistec momentálně nemáme, nemohla jsem to už vydržet a pustila jsem se do tý vytoužení kontroly sama. Proč zrovna já? Protože to nikdo jinej neudělá a já si myslim, že by se to udělat mělo. Vim, že mě o to nikdo nežádal. Ale na to seru. Udělala jsem to pro sebe, udělala jsem to pro Klub, kterej to, podle mě potřebuje, udělala jsem to pro ty z vás, které by to vlastně taky zajímalo, ale nemáte na to dost času nebo se vám prostě nechce. Z pochopitelných důvodů. Nejde o život. A většina lidí má důležitější starosti než furt řešit nějaký klubíky. Já to taky nepovažuju za něco zásadního, kvůli čemuž bych musela navštěvovat psychologa, ale pro radost a ze zvědavosti… no znáte to. Když vás něco baví…
Neni to úplně věc na pět minut, je nás tam přece jenom hodně, takže ten seznam rozhodně neprojdu celej najednou, ale whatevs, let’s do this shit! Hlavně že to udělám a dostanu to ze sebe. Tákže!
To jsou pořád řeči o kvalitě a laťce AK, ale jak často se skutečně proberete seznamem členů? Jak často klikáte na jejich blogy a děláte si představu o tom, kdo všechno vlastně v tom klubu je? Napadne vás někdy, jestlipak tu náhodou nemáme nějaké hříšníky, kteří by tu možná neměli být?
Dneska jsem si je prošla, ty naše blogy. A bylo milé zjistit, že většina lidí tu skutečně má co nabídnout. A našla jsem i nemálo zajímavých překvapení, o nichž jsem nikdy neslyšela, vůbec nevím, že tu jsou, a přitom jsou jejich články dost zajímavé na to, aby ihned zpestřili jídelníček mého Bloglovinu. Ale při takovém procházení se vždycky najde pár jedinců, kteří by užili pořádný kartáč a já nevím, kdyby to bylo na mně, rozhodně bych se nad jejich působením v AK zamyslela. Neříkám hned „pryč s nimi a upalte je“. Ale zamyslet bychom se nad tím měli. Tak třeba následující.
Carol aka K. H. z blogu www.nikola9.blog.cz
Na její obranu musím hned zkraje říct, že její působení v AK jí rozhodně přidává pěkných pár bludišťáků a oproti mnohým jiným má dost náskok. Stará se tu o to a aktivně se účastní tím, že vede vlastní rubriku. Já osobně ji sice nesleduju, pro mě není moc zajímavá, ale pro jiné evidentně je, pořád běží a netrpí zatím žádnými příznaky skomírání, což je rozhodně ohromné plus. AK potřebuje, aby se v něm něco dělo. Když se neděje, lidi mrmlají.
Ale přesto se mi krabatí čelo nad Caroliným blogem, který by měl na první pohled něco vypovídat. On totiž momentálně bohužel vypovídá jen to, že se mu málo věnuje. Články jsou povětšinou velice krátké, mnohdy o jedné fotce nebo sice o více fotkách, ale se značně pochybnou kvalitou (a tudíž výpovědní hodnotou). Jasně, každej neni bůhvíjakej fotograf. Ale není nutné publikovat fotky, o nichž sám autor není přesvědčen, že jsou dobré. Frekvence přibývání nových článků je vysloveně žalostná. A některé z těch článků svou strohostí tak strašně bijí do očí, že kdybychom se o to vážně začali zajímat a hrát si na obnovení Očistce a odkazu velké Kovářky Kittanyi, pak bychom museli začít křičet „Ven, tohle nám nestačí, my chceme víc!“ Kdyby to bylo na mně a moje slovo v tom něco znamenalo, pak bych požádala Carol, ať se sebou něco vážně začne dělat. Pokud jí KK ubírá tolik energie a času, že není schopna se věnovat vlastnímu blogu, pak ať to někomu předá. Ať zapracuje na svém blogu, a to hezky rychle, pokud tu chce zůstat. Protože pokud jde o mě, myslím si, že aktivita na blogu AK není a neměla by být jediným kritériem pro členství v klubu, myslím, že je to chvályhodné, ale hlavním měřítkem by přece měl být hlavně členův blog samotný, ne? A ten Carolin toho prostě v tuhle chvíli naprosto není hoden, pro mě ne.
Dia z blogu www.didu.blog.cz
Asi takhle. Mně se moc líbí Dianiny fotky, vážně moc. A i to tam vypadá fakt hezky. Ale je tohle vážně blog?
Osobně nechápu smysl jeho členství v AK a nechápu ani smysl jeho existence. Dia je dobrá fotografka, ale wtf? Proč by měl fotograf zveřejňovat své fotky prostřednictvím blogu? Když máme věci jako Deviantart. A spoustu dalších platform k tomu určeným, v tomhle omluvte mou neznalost, já osobně svoje foto cpu vlastně jen na DA a výběr toho nejoblíbenějšího mám na Facebooku jako bonbónek, jen tak pro představu. Aby friendi věděli, že občas taky fotím a zhruba v jakym stylu. Ale je to jen pro tu představu, jakmile něco zrobím, jde to v první řadě na DA a za prase nevidím důvod, proč bych to měla dávat na blog, kterej přes všechny debaty pořád je a má bejt v první řadě místem, kde lidi píšou svoje názory a přemoudřelý kecy a eventuálně publikují svou vlastní tvorbu, ale takovým nějakým šikovnějším způsobem, než jen mrdnout do článku jednu fotku a napsat k tomu, že to je fotka ze Silvestra. A o tomhle celej blog. Upřímně, koho by to zajímalo „číst“? A ty uvozovky jsou na místě, protože kdo si tam jako co počte? Název článku? Datum zveřejnění?
Tohle není nic pro Die, jak říkám, její foto se mi hodně líbí a na DA bych ji klidně sledovala. Ale je to otevřeně vůči všem fotografům, kteří si při propagování a zveřejňování své tvorby počínají – nebo by si eventuálně plánovali počínat – stejně nešikovně. Blog není Galerie. Jestli ho chcete používat jako Galerii, děláte to špatně! Narvěte ty fotky do Galerie nebo na Flickr, nacpěte si je na Facebook a Deviantart a třeba Photobucket a Befunky a co já vím, založte si vlastní webový stránky se svým jménem a tam si udělejte překrásnou výstavku a propagujte svoje jméno, protože proč sakra ne, dyť fotíte, tak se předveďte pořádně. Nechte lidi, ať vám tam píšou kritiku, ať se můžete zlepšovat, a pokud jste bloger, jasně, veďte si k tomu blog a pište tam o svý práci a o svých pohnutkách k tomu či onomu dílu a nebo jak jste zapomněli kvůli focení koupit chleba a jogurty. Pište tam, co jak vzniklo, veselé historky z natáčení, totiž z focení – a určitě jich máte po kapsách hodně, sama jsem na takovym focení byla vlastně jen jednou a je to už před lety, ale pořád k tomu mám co říct, protože si pamatuju, že to byla prdel, a že jsme u toho museli řešit spoustu problémů už jenom se světlem.
Prostě – dělejte to nějak zajímavě a buďte famózní. Ale nedělejte to takhle. A nebo jo, dělejte. Ale pak je to váš problém. A kdokoli vás přijal do AK s takovým pokusem o blog, byl pitomec a měl by nad tím víc uvažovat. Kdyby uvažoval, tak vás tu s tímhle rozhodně nenechá. Já myslím, že to není blog a už vůbec nevidím jeho přínos AK. Jsou to jenom fotky.
Evelin z blogu www.creation.blog.cz
Mně se ten blog na první pohled líbí. Hlavně třeba záhlavím, HP mě nikdy nepřestane bavit. Ale druhej pohled nemusí bejt moc detailní, abyste zjistili, že poslední článek byl publikován desátého ledna, ten předtím dlouho před Vánoci a vůbec za poslední rok je frekvence vydaných článků jeden až dva za měsíc, což by nemuselo bejt na škodu, kdyby byly vážně super-epický a naprosto strhující a neskutečný, ale upřímně, zase takových převratných hodnot nedosahují, jsou to prostě normální články. Kam se podělo dohlížení na aktivitu blogerů-členů AK? Kam se podělo pravidlo o tom, že jakmile není blog aktivní tři měsíce, báj báj? Proč je tenhle blog v AK? Z nějaké nostalgie? Nebo prostě proto, že si nikdo nedá práci tu a tam ten seznam projít a překontrolovat?
Dragell z blogu www.hand-art.blog.cz
Prosimvás nelekejte se, normálně proti Dragell ani písmenka, ona tu rozhodně podle mě má co dělat a ani ve snu by mě nenapadlo hlásat opak.
Ale aby to bylo spravedlivé, musím podotknout, že taky její poslední článek je z konce ledna. Na to, že máme za pár dní květen… Ale jako jasně, beru. Abyste mi hned nenadávali, samozřejmě se občas stane, že člověk prostě fakt nemá čas – a pokud k tomu dojde, tak je rozhodně lepší, že nepíše, než aby psal, že nemá čas a že nepíše. Ale říkám, aby to bylo fér, tak musím vytípnout i tohle. Už abyste věděli, že někdo se dívá a já nevim, někdo si třeba řiká – třeba si toho nevšimnou. Well, všimnou >:) Nějakej hnidouš se vždycky najde. Měl by se najít.
Hanisshka z blogu www.hanulinkas2.blog.cz
No tak to vůbec, bez diskuse. Poslední článek ze Štědrého dne. A dalo by se dost polemizovat i o samotném obsahu blogu. Bíbr, spřátelování blogů… já nevím, vám to přijde jako že to tu má co dělat? Bývaly časy, kdy by správci takový blog nepustili ani na dva prstíčky. Řekni, kde ty časy jsou…
Idenka z blogu www.idenka1978.blog.cz
Zase jeden podobný případ jako Dia. Mně se ty fotky líbí. Ale jakým způsobem to využívá možností, které nabízí blogování? Podle mě nevyužívá. Co článek, to fotky s velice kraťoučkým popiskem, příliš krátkým, než aby mi to o fotce něco fakt převratného řeklo, příliš krátkým než abych to dokázala nazvat blogem. Navíc je to celé takové chaotické, spousta různých projektů… je tam sice životopis a nějaký ten článek o tom, jak to všechno začalo, což je jistě fajn, ale krom toho tam prostě žádný blog nevidím. Žádné povídání. Nic ke čtení. Takže se zase musím ptát – k čemu to? Nebylo by lepší to všechno přesunout do Galerie nebo na nějakou platformu určenou pro fotografy? A z pohledu správce Klubu – opravdu stačí ke členství v klubu autorsky píšících blogerů blog plný fotek, byť jsou sebeautorštější a byť by se mi i celkem líbily? Kam se podělo to „píšících“?
Lilly z blogu www.lilly-uchiha.blog.cz
Čerstvý nováček, k němuž jsem se už dostatečně vyjádřila přímo v přijímacím článku, ale pro úplnost uvádím i tady. Lilly by jinak mohla mít zajímavý blog, ale bohužel se dost vyžívá v používání cizí tvorby pro „ilustraci“ textu, a to mnohdy bez zdroje. Což tu a tam děláme skoro všichni, sáhněmež si do svědomí, ale všechno je to o poměru. Jsem si jistá, že poměr vlastní tvorby by měl být mnohem, mnohem vyšší než jak to vypadá u Lilly. Že se takové kraviny promíjely úplně zkraje působení AK nebo v některých slabších obdobích, no dobře. Ale jak se mohl takový blog v současné době stát členem AK, to nepochopím, a dost mě zaráží komentáře typu že skvělý blog a že tu určitě má co dělat. Protože určitě nemá. Zahlásila bych něco o urážce všem stávajícím členům, kteří svůj blog plní výhradně vlastní tvorbou, všem někdejším, kteří byli z klubu vyhozeni i pro menší prohřešky proti pravidlům, i všem těm, jimž bylo přijetí zamítnuto z důvodů podle mě méně důležitých než je porušování pravidel (třeba že Standovi nesedli do vkusu, fajn, to se může stát). Zahlásila bych, že mě sere, jak tu někdo (nebudeme jmenovat) naprosto bez mrknutí oka přehlíží tak základní věci jako autorskost blogu. Při přijímání do Autorského Klubu. Už jsem viděla leccos, ale tohle je gól. Jedinou útěchou mi jsou ohlasy těch blogerů, kteří jsou se mnou zajedno, a naděje, že s tím něco zmůžeme. Což bychom měli. Myslím, že máme plné právo do těchhle věcí kecat.
Luci z blogu www.luci-foto.blog.cz
Další foto-ne-blog. Velice zřídka se tam mihne pár řádků, naznačujících blogování, něco k fotkám. Ale většina článků neobsahuje ani tu jednu větu a mně to prostě fakt vadí. To není blog, ale Galerie, a nemělo by to tu být.
–
Hemten, pro dnešek stačí, už na to nevidim. Jestli jsem někoho urazila, hele sorráč, no hurt feelings. Nic osobního. A jestli mi někdo bude mít potřebu sdělit, že řešim sračky, tak vám přeji dobré ráno a pěkný den a díky za návštěvu 😀 Si tu můžu řešit co chci. Někdo je vlhkej z Čečny, někdo z ukradenýho šátku, někdo z Olgy Lounový a někdo holt z AK. Vlastně všichni brojíme proti tomu samýmu – proti lidský debilitě a věcem, co nedávaj smysl. Ain’t that right?
-> Pokračovat na druhou část Očistce