Rubriky
Z deníku au-pair

Náročnej týden pro pivo i přes plot skočí. (Cože??)

Už melu hovadiny. Konečně ležim!
Tenhle tejden byl oproti předchozím taková zabíračka, že jestli takhle budeme pokračovat, musím si vymyslet lepší systém odpočinku. Jsem strašně unavená. Při práci u Ashleigh mám v posledních dnech problémy vidět, co by se ještě dalo udělat, protože to vidět nechci, nechci nic dělat, chci se svalit na zem a usnout, nebo jak se mi honilo hlavou včera – I just wanna curl up in the corner and cry. Zvykla jsem si být rychle hotová a odcházet dřív. Je mi to vždycky nějak blbý, ale když není Ashleigh doma nebo je někde zalezlá a já fakt nemám do čeho rejpnout, tak si rozhodně nevymýšlím nic navíc a mizim. Ono se to beztak neděje moc často, tady je furt práce jak na kostele a pokud je v domě Vivian, tedy v pondělí a pátek, tak si můžu bejt jistá, že budu spíš přetahovat – jako dneska. Od jedenácti jsem skučela, že už nemám co dělat a že chci pryč, a nakonec jsem se zapomněla u mandlu a uvědomila si to ve čtvrt na dvě (končit mám v jednu). Letěla jsem odtamtud takovym fofrem, že jsem se o ten mandl málem přerazila.
Dneska mi bylo celej den tak zle a tak mě bolela hlava, že na mě přišly obavy z toho, co když na mě něco leze. Ale naštěstí jsem to snad zahnala hrstí pangaminu a b-komplexu a pytlíkem aulinu. A ještě se hodlám dobře vyspat, i když to furt neni vono, když musim zejtra taky vstávat. Sice o hoďku později a na kratší dobu, ale stejně. Mít volno jen jeden den v týdnu je na prd. Ale díky bohu za něj.
A navíc budeme mít volno i v pondělí. Jsou prázdniny. Využijeme toho k návštěvě jakési Joe, která nám dneska volala na inzerát. Musela jsem v tom telefonu znít strašně, bylo mi nedobře a navíc volala zrovna do Sexmise, na kterou jsme po letech čuměli (teda já po letech, pan M. vůbec poprvé), což dokáže nasrat a pak člověk nezní moc nadšeně. Každopádně Joe si přečetla náš inzerát ve Storringtonu, jestli to správně chápu (ještě jsem věšela jeden na net) a měla by zájem, ale nevíme přesně o co a kolik času a ani si nejsem jistá, jestli pochopila, že ten druhej je chlap, ale to si ostatně vyjasníme v to pondělí, jestli za ní teda pojedeme. Upřímně nevím, co si s tím počít. Díky Sally toho už teď máme nad hlavu a i když peníze navíc jsou dobrý, nějak se mi nelíbí myšlenka, že nebudu mít žádnej volnej čas a že mi ty dny poletí takovýmhle sprintem, že nestíhám nic zapisovat, nic dělat, dneska už jsem neměla ani sílu uklízet, takže kuchyň je zavalená bordelem a nádobím a mně je to srdečně u prdele, já už prostě nepremávám. Ani Mauděcí letter jsem neměla čas hned číst, dostala jsem se k němu až den poté, co mi přišel, a to je silně nezvyklé. A už vůbec nemám čas na e-book.
Včera mi zase jednou pořádně zazmatkoval notes. Zahlásil něco o neschopnosti připojení k Windows a když se načetl, Plocha nikde, data nikde, Chrome mě vítá, jako by mě nikdy neviděl, nikde žádný záložky, historie, žádný uložený hesla a cookies, žádný dokončování odkazů, prostě nic. Jako bych měla úplně novej komp. Začala jsem lapat po dechu. Nějakou zálohu samořejmě mám, asi měsíc starou, ale zrovna takovej e-book zazálohovanej nemám. Takže jsem vcelku ráda, že mi tenhle incident – kterej nakonec naštěstí vyřešil restart – tu a tam připomene, že je možná na čase osvěžit si používání Dropboxu.
Co jinak – jinak jsem se seznámila s veterinářem, kterej mi přišel dost fajn a sice mě na závěr pozdravil „Dasvidania“, ale aspoň se snažil a rozhodně má bod (mimochodem Cy se zase pokouší naučit „Měj se“. Učit anglány český výrazy mi působí nevýslovný potěšení).
Jinak nám taky skoro celej tejden nefungovalo topení, protože v úterý do baráku napochodoval jakejsi opravář, kterej na něm něco posral, nevim, prostě vymazal časovač a Ashleigh prostě odmítá pochopit, že je tu bez topení nepříjemně a zima a že se to nedá vydržet a zachovat si zdravej rozum a dobrou náladu. Nebo zdraví. Nejenom že přijde rýma a bolení v krku, hlavně je to ale nepříjemný. Vytáhli jsme elektrickou dečku a svetry a mikiny, ale ne že by to nějak pomohlo a navíc už jenom vylézt ze sprchy bylo utrpení, vůbec nemluvě o krajně nepříjemném vstávání do studena, ale jí to prostě nějak bylo jedno a až teprve když jsem dneska sama požádala Nigela, jemuž to měla ona dávno vyřídit (chodila jsem za ní s prosíkem už od středy), podíval se na to a voilá, konečně máme teploučko. Ashleigh mě někdy hrozně sere.
Taky Sally mě trochu naštvala, když nás včera nechala pracovat jen tři a půl hodiny a my tak přišli o peníze. Ale co už. Zato jsme byli dvakrát u Victorie – na středu si nás zavolala navíc, že potřebuje uklidit doma. Ukázalo se, že tam má takovej svinčík, že dvě hodiny na to byly zoufale málo. Ale to nejhlavnější jsme zvládli. A naštěstí má Victoria skoro na všechno ty správný prostředky, díky čemuž to neni až takový utrpení a člověka to skoro až baví. Přivedlo mě to na nápad sepsat takovej Cleaning Kit pro všechny cleaningáře – tedy list věcí a prostředků, s kterýma uklidíte i ten nejzaprasenější (a nejzaprášenější – neni ta čeština boží?) barák jako nic. No to je hodně velkej eufemismus. Spíš jako „bože, já už nemůžu!!!“ a „Ježiš, to jsou takový prasata, ti angličani! To je dobytek! No fůj, viděls tohle?“. No prostě asi tak nějak. A taky mě napadlo, jestlipak máme doma v Čechách tak fantastickou leštěnku na dřevo, jako maj tady? Jmenuje se to Wood Silk a je to naprosto boží. Asi si jich budu muset pár koupit domů. No to jsem to dopracovala, místo alkoholu si domů jako suvenýr vozím leštěnku na dřevo. Bože, fakt stárnu.
Myslím, že zejtra odpoledne si dáchnem. Budeme rádi, že jsme rádi. Leda by bylo nějak boží počasí, a o tom silně pochybuju, poslední týden je to sice hodně na střídačku, ale převážně furt leje a fučí. Snad se to ovšem trochu vytáhne na neděli, velice ráda bych jela znovu do Crawley. We’ll see.
Btw díky všem těm brigádám mi docela narůstaj úspory. Je na čase začít se zajímat o otázku: Jakej si mám pořídit foťák? 8)
Rubriky
Z deníku au-pair

Crawley. Babiččiny narozeniny. Poprvé u Sally. A myšlenky na domov.

Kdo nemá tašku z Primarku, jako by nebyl, komentovala jsem nedělní nákupy, když jsme právě Primark opustili a všichni se tvářili nadmíru spokojeně. Libor si nakoupil košile, takže mohl jít do práce, jak zahlásila Hanka a jeho to děsně potěšilo, pan M. si pořídil několik nových triček a já sama investovala do pásku, tílka a náramku z přesně toho typu stojanů, co na něm po všech českých HMkách a CAčkách visí tuny cetek za nehorázný ceny a nikdo s mozkem by si to tudíž nekoupil. Však jsme se kolem toho s Maudětem něco naslintaly, takže když jsem zjistila, že Primark tyhle třpytivý kravinky prodává za cenu kolem jedný, dvou liber, nemohla jsem odolat a už byl můj.
Blbosti si nekupuju. A rozhodně nemám ráda nefunční věci. Ale jednou za čas si dopřeju něco, co se mi fakt kurevsky líbí a u čeho vím, že i když mi to bude jen ležet ve šmukboxu, dost často to odtamtud budu vyndavat, abych se na to prostě jen dívala, hrála si s tím, obtáčela kolem toho prsty a aby se mi to líbilo. Vim, že mi to bude pro potěchu.
Crawley je naprosto boží městečko. Libor se na silnici nebojí, takže i když ho máme dost daleko, přišlo mi, že jsme tam byli za pár minut. Parkování v neděli vyjde jen na dvě libry za celej den (pro srovnání, ve Worthingu jsme si museli koupit zboží za pět liber, když jsme se tam chtěli zdarma zašít na dvě hodiny, každá navíc pak byla za dalších pět) a je přímo v nákupním centru, který jsme sice zase tak neprolezli, ale něco málo tam taky maj – včetně wifi. Co mě na tom ale nejvíc bavilo, byla ta kumulace všech potřebnejch shopů na tom nejmenšim místě. Shoe Zone, Primark, velkej Poundland, HM, Lush, Claire’s a celá spousta dalších ňamézních „značek“, který jsme jinak museli hledat roztroušený po celym Worthingu, tady byla nasáčkovaná na jedný jediný krátký strítě a jednom náměstíčku, a tudíž mě na nějakej Worthing úplně přešla chuť.
Poundland opět nezklamal co do drogerie, sorry za ta kvanta „dívčích“ informací, ale nepřestává mě dostávat, jak obrovskej cenovej rozdíl to je, nakupovat drogerii tady nebo v nějakym obyčejnym smíšenym shopu (nebo v drogerii). Musela jsem se smát, když jsem si odtamtud přinesla za libru make-up stejný, ne-li lepší kvality, než je ten můj Oriflamovej za několik stovek. Takový věci prostě potěší.
Taky jsme si konečně koupili pořádnej nůž, takže vaření dostalo novej rozměr – a vůbec jakejkoli pohyb v kuchyni, protože s tím nesmyslem, co jsme měli doteď… no, však to znáte, když se člověk hrozně dlouho trápí s nějakým napůl funkčním předmětem a pak se mu do pracek dostane něco naprosto dokonalýho. Život je najednou tak nádherně jednoduchej.
Málem jsem si ho zjednodušila ještě o něco víc, když jsme to pak zpátky domů vzali přes Craft Shop, kde měli takovejch božích věcí, že jsme nevěděli, kam kouknout dřív. Tenhle obchod dělá čest svému jménu. Je pro tvořivé lidi a obsahuje materiály, komponenty a příslušenství pro celou řadu tvořivých činností, od malování přes sochaření, pletení, svíčkaření, vyrábění scrapbooků a modelaření až po dost zajímavý množství korálků, přívěsků a dalších pičičinek potřebných ke ketlování náhrdelníků, o němž jsem tudíž na moment začala uvažovat. Ale při těch cenách nevím, jestli by se mi to vyplatilo. No, možná, až se budu hodně nudit. Každopádně tam maj moje bavlnky na náramky, což je vynikající zjištění, no a taky jsme tam koupili ten suprovej nůž.
Hned kousek vedle sídlí velký elektro, tak jsem tam zabrousila kvůli myši, ale zase takovej výběr nebyl, už zavírali a já si řekla, že si radši ještě počkám a podívám se ještě někde jinde. Ale to jsou spíš výmluvy, hlavně už jsme byli uťapaní a já měla myšlenky někde úplně jinde.
Těsně než jsme totiž odjížděli, došlo mi, že jsem jako největší kretén zapomněla, že se právě koná na chalupě rodinná sešlost za účelem oslavení babiččiných osmdesátin, a že jsem měla být na Skypu, abych se toho zúčastnila. Jsem idiot. Mám toho tolik v hlavě ohledně dění tady, že dění tam doma jsem úplně vypustila, a jelikož mi to nikdo nepřipomněl, nebyla šance. Odříct Hance a Liborovi ten výlet, když už pro nás přijeli, mi přišlo nepřípustný, tím spíš, že bych na tom Skypu fakt tak možná zamávala a pak bych několik hodin seděla na prdeli a užírala se, že si pan M. užívá nádhernýho dne v Crawley beze mě, ale stejně mě to žralo a dost mi to tu neděli znepříjemnilo. Takže když večer začali vymýšlet grilovačku za účelem využití počasí, který bylo fakt fantastický, už jsem se fakt omluvila, že bohužel musím letět na net a doufat, že tam ještě někoho stihnu – a stihla jsem skoro celou rodinku, bohužel už bez babičky. Byli právě na cestě od ní. No ale lepší než drátem do voka. Babičku jsem tak holt vyřešila smskou a v Praze ode mě má dopis a přání, takže nikdo nemůže říct, že bych si nevzpomněla. Ale je to holt takový na hovno. Babičky nemaj osmdesát každej den. A vůbec, ale to by bylo na dýl, vysvětlovat vám tady svý vztahy k babičce a jak se mi po ní stejská. Jak mě to sere, že tam nejsem a nemůžu za ní víkend co víkend jezdit. Ale holt Anglie, vole. Taky neni špatná.
V pondělí odpoledne jsme se vydali makat k Sally do Ellen’s Green. Přišli jsme na to, že nám to sice zdvojnásobí příjmy, ale bude to stát za to. Zatímco pan M. rozkopával štěrkem vysypanou cestičku, hrabal se v blátě a vybíral kořínky, já měla na starosti tři koupelny a čtyři ložnice a chvílema jsem nevěřila vlastním očím. Sally je rozhodně nadmíru pořádná dáma a má v domě uklizeno, jako by se zrovna přistěhovali, ale o to hrůznější věci jsem objevovala „pod povrchem“. Ze síta její sprchy jsem se málem pozvracela (nevím proč, vydržím leccos, ale cizí vlasy smíchaný s kemrama, plísní a dalšíma tělesnýma odpadama mi prostě nedělaj dobře) a musela jsem myslet na Vivianinu oblíbenou hlášku „I’m not paid enough for this„, a velice rychle jsem přišla na to, že téměř všechny povrchy v jejím domě jsou z tak posranejch materiálů, že vyleštit je do dokonalosti je téměř nadlidskej úkol. Vezměme-li v úvahu, že jsem měla k dispozici pouze několik zoufale zaprášených hadříků, po jejichž použití vypadaly ty plochy ještě mnohem hůř, a žádnej cif (fňuk, fňuk), vůbec nechápu, jak se mi to za ty čtyři hodiny povedlo dovést do nějakýho stavu podobnýmu vyčištěnosti. Nejhorší na tom bylo, že to podle mě vůbec nebylo vidět. Všechny ty sajrajty a fleky, co jsem čistila, byly vidět jen při bližším prozkoumání, a já doufala, že i když jsem na tom hodně zamakala, Sally to blíže zkoumat nebude.
Samozřejmě, když člověk dělá takovou věc poprvý a neví, co se po něm vlastně přesně chce, je těžko odhadnout reakci. Sally nám dnes psala zprávu, že jsme oba odvedli vynikající práci a že nám moc děkuje. Znovu tam jdeme ve čtvrtek a já si nějak neumím představit, že to znovu přežiju 😀 Myslím, že pan M. je na tom stejně. Oba jsme se odtamtud vrátili s naprosto zničenýma zádama a ten večer musela nastoupit koňská mast.
Devět hodin cleaningu. Když se tak nad tím zamyslím, s takovouhle bychom se brzy mohli dostat na úplně normální pracovní vytížení a pak si konečně budeme moct udělat srovnání, jak jsme na tom finančně, v porovnání s jinými běžně pracujícími. Vzhledem k tomu, že máme bezplatné bydlení, stravu a auto včetně jeho pojištění, myslím, že se dostáváme k tomu, o čem nám říkala Hanka – že když si najdeme víc prací, budeme na tom mnohem líp, než kdybychom měli běžnou práci. To se mi líbí. A to jsme tu teprve měsíc a půl.
Ale hergot, jak to letí.
Čím dál tím častěji se mě lidi ptají, jestli se nám už stýská. A mě přitom vždycky napadne, že by se mi nestýskalo, kdyby se mě na to někdo furt neptal. Ačkoli je fakt, že o Čechách mluvíme často. Jak to tam vypadá, porovnáváme výhledy, silnice, stromy a květenu, porovnáváme lidi a dostupnost a cenu zboží, přemýšlíme, kvůli čemu má vlastně cenu se vracet a jestli bychom byli schopni tu vydržet dýl. Pan M. asi ne. Plánuje Nový Zéland. Ale co budu dělat já? Ta myšlenka mi plove myslí den co den.
Rubriky
Z deníku au-pair

Půlnoční mise na Gatwicku. Můžete navštívit Lucase Bertoneho. Únava.

Ashleigh je zpátky. Nedopravila se ovšem sama. Jako by nestačilo, že je pan Mysteriózní vezl ve středu na Gatwick, včera pro ně musel jet taky, a to v deset večer, z čehož se nakonec stalo jedenáct, protože letadlo prý mělo zpoždění nebo si to neuměli vyhledat, nevím, každopádně ještě že zavolala. Kolem desátý jsme už oba byli notně načatí, tak jsme se šli vzbudit umýváním akvárka a u toho jsme se tak zasekli, že jsme pak museli hrozně spěchat, abychom tam byli včas, až z toho pan M. blbnul a vjížděl, kam neměl. Upřímně doufám, že ty CCTV kamerový záznamy si nikdo nebude prohlížet, naše otáčení se do protisměru proti několika autům muselo na pohled fakt stát za to, já ani nevím, neměla jsem na to žaludek a musela jsem si zakrýt oči 😀
Spěchání se nakonec ukázalo být zbytečným, jelikož ti dva nebyli k nalezení do nějakých třičtvrtě na dvanáct, a jelikož se na passenger drop offu nesmí stát na dýl než na nabrání přicestovalých příbuzných, museli jsme to pořád objíždět a už nám z toho hrabalo. Když jsme konečně našli Nigela, visel na telefonu a Ashleigh nikde, takže jsme nabrali jen kufry a pak jsme si dali další dvě kolečka. Jeden by řekl, že už toho voseru bylo dost, ale ti dva si s tím samozřejmě nemohli vystačit, a tak když jsme je konečně zmerčili oba a nabrali, bylo nám řečeno, že teď pojedeme k jakési pumpě, kde máme nabrat Nigelova tátu, odvézt ho domů a pak se teprve vrátit k sobě. Upřímně řečeno jsem si připadala totálně jako Tommy Angelo na misi. Když už si konečně myslíte, že máte po misi a je na čase vrátit se do Salieriho baru, „Můžete navštívit Lucase Bertoneho“. Hell nooou, já už chci save!

Anyway, pozitivum bylo, že dědek se jal řízení sám. Negativum bylo, že než jsme vůbec vyjeli, ještě dobrou minutu civěl do mobilu, že prý draží něco na e-bayi. Málem mi stříkl mozek. Ono nestačí, že nás drží vzhůru a půlnoci a hnusně využívá. Furt jsem si říkala, že mu to neni blbý. Ale co by bylo. Tady je málokomu něco blbý.
A taky mě moc neuklidnilo, jak si neuměl zapnout pitomou navigaci, pustit světla nebo vypnout stěrače, který mu jako splašený přejížděly po skle. Musela jsem se hodně držet, abych si nehodila jeden OMG facepalm. Stěrače stírají. Ale ony nemaj stírat!
Jak jsem se celou dobu držela vzhůru kvůli panu M., teď už to fakt nešlo, prostě mi upadla hlava, takže jen vím, že za nějakou dost dlouhou dobu jsme byli na místě, kdesi u nějakýho penzionu, dědula se odpásal, nabádal pana M., kudy má jet zpátky, velice stručně se s námi rozloučil a odkráčel, zatímco nás ještě čekala další třičtvrtěhodina domů. To už jsem vůbec nevydržela, a i když spánkem se to nazývat nedá, odpadla jsem a ani nevím, jak jsme dojeli, jen vím, že byla asi tak jedna ráno a já byla mrkev. Už od rána jsem se těšila na večerní sprchu, takže jsem byla naštvaná o to víc, ale už prostě nebyla síla ani stát, tak došlo jen na rychlý ošmrdlání zubů a už jsem spala, ani nevim jak.
Z toho titulu jsem taky dneska byla dost malátná a celkem mi bodlo, že v baráku nebylo do čeho rejpnout. Jak nebyly děcka doma a Ashleigh asi vstávala později, v kuchyni bylo ráno ještě naklizeno od včerejška, tak jsem se šla zašít u mandlu, z nějž mi pak následně málem hráblo. Nevím, jestli to bylo tou ospalostí a nasraností z toho, jak chabého ocenění se tu člověk za takovou obětavost dočká, nebo tím, že jsem mandlovala ty nejdebilnější povlaky na deky, jaký jsem kdy viděla, ale zoufale mi to nešlo a kdybych neměla Ashleigh za stěnou, tak jsem do něčeho hrozně třísla. Třeba to brnění, co tam maj poskládaný na stole, to by určitě udělalo krásnej rámus. Ale musela jsem si vystačit se zoufalým skučením a nadáváním.
Když už jsem se s tím mořila hodinu a půl a ne a ne tomu přijít na kloub, šla jsem si dolů uklidnit nervy malováním. To pomohlo. Pěkně sluníčko, čerstvej vzduch, to je vončo. Budu to mandlování nějak muset přehodit na Vivian, ostatně včera se sama nabízela, že prej ji to i dokonce baví. Ta ženská je blázen. Mně je z těch king size povlaků, co maj každou stranu jinak dlouhou, do breku.
Po obědě bylo tak nějak beze slov odhlasováno, že dneska žádnej Worthing nebude, a padli jsme za vlast. Slastně jsme chrněli do půl sedmý večer a nehorázně to bodlo. Taky následující výplata potěšila. Ashleigh se tentokrát zpozdila jenom o den (což je pokrok, minule nám platila až v pondělí, ale stejně doufám, že se z toho nestane zvyk), a sehnala nám taky peníze od Victorie, která se na nás včera normálně vykašlala a kamsi odjela, takže když jsme si po uplynutí svých dvou hodin přišli pro prachy, nebyla tam a nezvedala ani mobil. Už jsem zmínila, že nesnáším nespolehlivý lidi? Určitě jo.
Navíc jsme dostali něco málo navíc za ten včerejšek a krabici sušenek z Itálie. Což potěšilo, ale máme z toho takový smíšený pocity. Ashleigh je celkem milá a je rozhodně fajn, že ten vděk vůbec nějak vyjadřujou, ale rozčiluje mě, jak to neumí říct do očí. Ačkoli byla celej den doma a viděly jsme se předtím i potom, krabici se sušenkama jsme našli u dveří s lístkem, stejně jako mi často nechává lístky se zprávama v kuchyni, ačkoli je v domě. Taky peníze nám přinesl Nigel, a to jsem ji přitom viděla mezi dveřma, jak mu je dává. Pořád musím dumat nad tím, proč to dělá, a jestli by se dalo nějak zapracovat na tom našem odstupu. Že s náma nemluví je podle mě hlavně její chyba, ale my tomu asi taky moc nepomáháme. Tím, jak jsme pořád zabraní do práce a hledíme si svého, asi působíme poněkud odtažitě, a taky z nás možná cítí tu častou nasranost a obecně nechuť, jakou nás naplňujou tyhle nesmysly jako půlnoční šoférování nebo fakt, že nám sem tu a tam vodí lidi – prodává barák, tak aby to viděli všechno, já to chápu, ale kurva, je to náš byt, a já nevim, proč bych se měla mít furt na pozoru, jestli mám dost uklizeno a co když někdo přijde. A není to jenom vůči ní, ta odtažitost, totéž mám s Vivian. Když na mě začne mluvit, když zrovna něco dělám, což je skoro furt, a snaží se na mě přenášet svoje trable, nemůžu si jí už víc nevšímat, ale ona to vůbec nevnímá a mluví dál. A že tam stojím pět minut s prstem na vypínači od vysavače, a čekám, až zavře klapačku a půjde si po svých, to ji nijak nerozhodí.
Dobrá zpráva je, že se mi povedlo ve čtvrtek u Sally v Ellen’s Green, kam budeme jezdit na další brigádu, domluvit slušný peníze. Pan M. nakonec dostane svých deset liber a já budu mít osm, s tím, že tam pravděpodobně budeme trávit tolik času, že z toho rozhodně slušně kápne. Když to půjde dobře. Bohužel to záleží hodně na počasí, protože hlavní náplň práce pana M. bude sekání zahrady (má co dělat) a já mám dělat cleaning, u nějž mi přišlo, že to nemůže být na dýl než dvě hodiny, ale Sally tvrdila, že mi to určitě zabere mnohem víc, takže zatím nevím. Zítra bychom jí měli napsat zprávu a potvrdit předběžně domluvené pondělí, ale jestli v pondělí bude chcát, tak fakt nevím, co budeme dělat. Řekla jsem jí sice, aby si zkusila vymyslet nějaké indoor práce pro pana M., pro případ, že by fakt pršelo, ale nevím, jestli s něčím přijde. No, upřímně doufám, že to vyjde. Na naše inzeráty se nikdo neozval (i když nám asi někdo volal, když jsme tu nebyli, a asi jsme měli zavolat zpátky, ale nějak nebylo kdy), ale i kdyby, pochybuju, že by přišel s něčím výnosnějším než se zdá být tohle. No, ale kdyby to náhodou nevyšlo nebo bychom měli ještě energii, Hanka mi taky nabídla, že by se podělila o svůj job. Marodí a prý už to nějak nezvládá. Uvidíme. Možnosti jsou.
Takže jsme přežili další týden a na zejtřek by si to skoro říkalo o nějaký ty nákupy hadrů už konečně (nějak se mi povedlo odsavovat si mikinu – pitomý hrnky plný staletejch nánosů kafe – a na teplácích mám po dnešku barvu, o zničeném oblečení pana M. ani nemluvě), ale upřímně to spíš vidím na další dávku zevlení a spaní. Nic se mi nechce. Čeká nás toho dost, tak proč si nedáchnout do zásoby. Krom toho Hanka slíbila se ozvat, jestli náhodou nepůjdou nakupovat s Liborem, prý se chystají, ale nebudou to vědět do poslední chvíle, tak to holt bude o náhodě. Nevadí. Jak říkám, já se teď stejně nikam nehrnu. Spát se mi co? – Chce.
Rubriky
Z deníku au-pair

Nová brigáda a otázka peněz. Baskytara. Ashleigh opět v Itálii.

Lenost je hrozná věc. Včera kolem desáté Ashleigh opět odjela do Itálie a od té doby jsem tak strašně neefektivní, až to bolí. Nic se mi nechce, ani psát e-book, ani pracovat, ani jít ven, a to je tam přitom nádherně. Jenomže mám nervy z dnešní odpolední brigády, a tak úzkostlivě sleduju hodiny a čas mi díky tomu letí jako splašenej a já mám pocit, že už si nestíháme ani uvařit oběd a už budou dvě.
Jsem hlavně nervózní kvůli penězům. Ashleigh je sice silně nápomocná v tom, že nám shání brigády (na inzeráty se nám zatím nikdo neozval), ale když mi v úterý řekla, že pro nás má jednu, kde pan M. dostane 9-10 liber za sekání trávy, zatímco já mám tamtéž dělat cleaning za nějakých sedm, tak jsem se tak nasrala, že jsem to ještě doteď nevydejchala. Samozřejmě jí jsem nic neřekla, vyhrknout na ni něco jako „DAFUQ!“ mi nepřišlo vhodné a navíc je fakt super, že nějaká práce bude, ale o těch penězích si s ní budu muset promluvit a ne a ne na to najít příležitost a vhodná slova.
Protože jsme hned po příjezdu dostali kázání od Hanky, ať proboha nepracujeme za míň než deset liber, jestli si chceme vydělat. Problém je, že toho zatím fakt nemáme moc, a tak si člověk úplně nemůže vybírat, jestli chce mít vůbec něco. Ale tak kdybychom měli třeba aspoň těch osm, co u Victorie, byla bych celkem spokojená, ale co mi hlava nebere a co mě nasralo, je ta nebetyčná diskriminace.
Ať to beru jak to beru, nevidím prostě jedinej rozumnej důvod, proč by za cleaning mělo být míň než za posraný sekání trávy. Když už by v tom byl rozdíl, tak za cleaning bych platila víc, protože to zahrnuje celou spoustu úkolů pitomym nádobím počínaje přes luxování všeho možnýho včetně schodů, omejvání, uklízení a prostě věčný máčení si rukou v chemikáliích, dejchání prachu a vymýšlení, jak z toho pitomýho hrnku odsavovat ty kafový pruhy a kam dát kterej hrnek. Prostě to neni nejsnazší práce, uklízet v cizím domě, vyžaduje to skill, a mít za to míň než za přejíždění sekačkou po zahradě mě uráží. První měsíc jsem ani neřešila, že pan M. si už slušně vydělává a já mám akorát Victorii, ale odmítám se s tím smířit napořád. Chci poslechnout Hanku a dělat za deset, abychom měli fakt dost peněz a nemuseli přemýšlet nad tím, jestli něco neprosíráme tím, že tu bydlíme téměř jen za stravu a ubytování, a chci mít dost na to, aby mi to uklízení vůbec za to stálo. Neni mi už patnáct, nejsem žádný nemehlo nedomrlý a leccos už umim, takže jsem přesvědčená, že si zasloužím řádný ohodnocení, vyšší než nějaký mládě na brigádě. Dělám to navíc od rána do večera a když si z toho neušetřim ani na nákupy oblečení, baskytary a foťáku, tak what’s the point? Nejsem tu přece proto, abych tu prostě jen byla. Chci si vydělat.
A tak se mi to od toho úterního rána všechno válí v hlavě a doufám, že budu schopná to tý ženský nějak sdělit a že se domluvíme. Ashleigh mi v tomhle ovšem vůbec neusnadňuje vyjednávací pozici, neboť se jí ty lidi do telefonu ptaj, za kolik by nás měli najmout, a ona jim neni schopná říct, že chceme víc. Možná jelikož nám sama za extra hodiny nabídla mizerných šest a půl liber, je přesvědčená, že je to víc než dost a že budeme děsně happy za cokoli navíc. Takže ta nová ženská je pravděpodobně naprosto v klidu s tím, že budu uklízet za nějakejch sedm a líbat jí ruce. No ta se bude divit. Achjo.
Mám baskytaru! Abych přišla s něčim pozitivnim. Je zatím jenom půjčená od Cye, ale to mi nevadí, hlavní je, že zase budu moct hrát. Akorát co jsem to tak zatím zkusila, mám pocit, že jsem za ten měsíc zapomněla všechno, co jsem uměla (vlastně asi dýl než měsíc, už nějakou dobu před odjezdem jsem na basu neměla moc pomyšlení), a ty prsty mám úplně ztuhlý. Taky než si člověk zvykne na jiný struny a úplně jinou váhu a rozměry… no ale hlavně že ji mám, však ono se to zase časem vrátí.
Dneska ráno mě napadlo, že si pro příště fakt budu muset dávat pozor na to, co si přeju. Šest let jsem s láskou vzpomínala na černou kočku Ebony, která mi občas o víkendech hupsla do au-pairáckého bytečku, když jsem otevřela okno a šla si ještě lehnout, a teď tu denně bojuju s neodbytnou Squirrel, která někdo zjevně natáhl a nastavil přesně na půl hodiny před tím, než máme vstávat, takže každej den kolem půl sedmý slyšim řachy a zoufalý mňoukání, jak podniká ataky na okno, vráží do něj jako smysl zbavená a řve, jako by ji vraždili. Nedá pokoj, dokud to okno neotevřu, takže mám každej den takovej vlezlej kočičí budíček a když zrovna leje, nechybí ani blátivý ťapičky po celym parapetu, po stěně a povlečení.
Připadám si tu teď jaksi přišpendlená. Když je Ashleigh pryč, nemusím sice trčet celý dopoledne v baráku, ale taky si nemůžeme jet, kam se nám chce, což bychom docela potřebovali, jelikož dochází potraviny. Pan M. se ovšem dneska ulejt nemůže, pomáhá Cyovi sekat (a já ho budu muset jít za chvilku nahánět, aby šel na oběd, abychom to vůbec stihli), a podobně to budu mít já zejtra, jelikož to tu zase bude Vivian a od ní se blbě odchází. Ale budu se muset pochlapit a doufat, že si to nechá pro sebe. Ostatně co je jí po tom, žejo.
Mno, tolik k čtvrtečním myšlenkám, blíží se dvanáctá, tak já jdu sehnat toho muže a klohnit něco k obědu.
Rubriky
Z deníku au-pair

Nakonec přece jen Brighton. Pan M. má kytaru. Máme výročí.

Brighton se nakonec samozřejmě konal, i když jsme chvíli uvažovali, že by možná bylo nejlepší se na to vysrat (hlavně po ránu, kdy lilo jako z konve). Z National Railways se nám neozvali ani v pátek, i když jim Nigel nechal vzkaz na záznamníku, takže bylo jasné, že reklamovat bohužel nebudeme a že si holt musíme dát příště větší pozor na to, co zaklikáváme. Upřímně teď přemýšlím, jak to s tím příště vymyslet jinak, protože placení lístků z českého účtu mě přišlo dost draho. Ale zatím nemám náhradní plán, krom toho jednoho, co navrhla Hanka – jelikož se prý v dohledné době sami chystají do Brightonu a na Seven Sisters (kam jsme původně chtěli včera jít taky), snad bychom se mohli svézt s nimi a podělit se tak o náklady. Což by mělo být výhodné pro všechny a nevyžadovalo by to shánění lístků ani trable s cestováním vlakem – jimž se prostě nikdy nevyhnu a buďte si jistí, že pokud někam jedete vlakem se mnou, nevyhnete se jim ani vy.
Podle internetu jsme měli do Brightonu docestovat poměrně jednoduše. Na vlak do Pulborough jsme jeli autem – boužel je to daleko a jinak se tam dojet nedá – a po nějakém tom googlení a poptávání se všude, kde se dalo, jsme se rozhodli nechat auto přímo u stanice, kde nás to sice vyjde na pět liber za celý den, ale zase aspoň budeme mít jistotu, že stojíme tam, kde stát smíme, a že nás tudíž nebude čekat po návratu tučná pokuta. Vyzvednutí lístků se neobešlo bez komplikací. Automat odmítal mou kartu, takže jsem byla nucena vlézt dovnitř a poptat se v Ticket Officu, kde byl samozřejmě jak na potvoru zase ten stejnej dědula s termoskou, a netvářil se o nic vstřícněji. Vylezl nicméně ven a suveréně zamířil k druhému automatu, o jehož existenci jsem nevěděla a který mou kartu vzal bez nejmenších protestů, takže jsem byla podruhé za debila a myslím, že jsem se u děduly jasně zapsala na zbytek svého života.
Cesta vlakem měla trvat asi hodinu a půl s jedním přestupem v Barnhamu. Tam jsme ovšem nasedli do jiného vlaku, který skončil svou jízdu hned v následující stanici, takže jsem začala lehce panikařit, ale naštěstí nás nasměrovala jakási pani, co tam hlídala turnikety, a poradila nám vzít vlak směrem na Hove a tam přesednout a popojet do Brightonu. Na náladě nám to nepřidalo, dost jsme se na ten vlak do Hove načekali a celou dobu jsem se bála, že jsme zase vlezli do jiného (Hove tam nikde napsaný nebyl) nebo že na nás přijde průvodčí, seřve nás, že tam nemáme co dělat, a napaří nám pokutu. Naštěstí průvodčí na těchhle spojích moc nefungují. Ani nemusí. Když totiž dojedete na konečnou v Brightonu, svůj lístek musíte nabídnout jako oběť turniketu, který vás jinak nepustí ven. Wicked.
Takže to dalo práci, ale nakonec jsme do Brightonu fakt dojeli a už první dojem byl boží.
Hned od stanice jsme na konci ulice viděli moře, jak se na něm divoce předhánějí vlny. Zamířili jsme jakoby k němu, ale brzy odbočilli, neboť jsme se chystali do GAKu, music store tak napěchovanýho kytarama a vším příslušenstvím, že to jste neviděli. Bylo toho tam tolik, že na bicí a klavíry museli mít vlastní budovu o kousek vedle, aby tuhle mohli věnovat jenom kytarám a kombům.
Pan M. byl samozřejmě ve svém živlu. Důkladně vybaven trsátky, kapodastrem a ajfounem se pustil do zkoušení a zatímco mně se čím dál tím víc chtělo na malou (klásik), on srovnával dvě kytary, mezi nimiž se hodlal ten den rozhodnout. Trvalo to, ale nakonec vítězně zvedl ruku s Classic Vibe Telecasterem světle béžové barvy, sbalil si fidlátka a šel vrátit tu druhou, zatímco já motala zapůjčený kabel (přece po sobě uklidíme, žeáno). Pan M. následně poslušně zaplatil 310 liber (ačkoli jsem ho nabádala, aby zkusil trochu smlouvat), a pak jsme si počkali na krabici, s níž se bohužel bude muset tahat po zbytek dne. Původně jsme sice doufali, že bychom si ji u nich mohli schovat než půjdeme zpátky, ale bohužel měli zavírat asi tak za hodinu a půl, takže než bychom došli na nějakou pořádnou shopping street, už abychom se vraceli.
Zbytek už je historie. Proťapkali jsme pořádný kus Brightonu s očima na stopkách, jak jsme se snažili vykoukat, co kde je, a konečně jsme se naobědvali v Burger Kingu, po jehož opětovné návštěvě jsem toužila posledních šest let.
Nenechte se mýlit, rozhodně to není tak, že bych BK nějak přehnaně fandila, jenom mám na něj – a jeho Chicken Royale sendvič, kterej kupodivu pořád ještě dělaj – skvělý vzpomínky a jestli jsem si v Anglii něco chtěla připomenout a udělat to znova, tak tohle. Ale jak se dalo čekat, teď, když jsem si ten sen splnila, to nebylo zase tak žhavý. Pro příště asi zůstaneme věrni starému dobrému KFC.
Po jídle (a nezbytné návštěvě toalety, která naštěstí dovolila použít ten jeden kód z účtenky dvakrát) jsme podle doporučení au-pairek z FB navštívili Churchill Square Shopping Centre, což je prostě úplně normální OC á la Arkády. Moc nás nezaujalo a hlavně jsme se na střídačku vláčeli s tou pitomou krabicí, a to se člověk snaží všechno proletět co nejstručněji. Pan M. jen na chvíli zabrousil do Apple Centra, kde si zasněně prohlížel svůj vytoužený ThinAir, ale pak jsme odtamtud vypadli, abychom našli pro změnou mnou vytoužený PRIMARK.
Muhaha, nedovedu vám popsat, jak jsem se do něj těšila, mnohem víc, než do pitomýho BK, takže jak jsem do něj vlezla, konečně takovej ten moment „Ahhhh, jsem tadyy….“. Ale podobně jako u BK, i tenhle moment rychle vyprchal, pravděpodobně hlavně proto, že ani na Primark nebylo dost času. Procházet město s kytarou prostě nebylo ideální a pan M. se navíc těšil k moři, takže jsem nechtěla zdržovat zalézáním do kabinek, a poprvdě se mi ani nechtělo si cokoli zkoušet a muset ze sebe shazovat ty vrstvy, do nichž jsem byla zabalená. Toho dne jsme totiž měli typické britské počasí, po tom ranním slejváku chvilku šajnilo sluníčko, ale během našeho pobytu v Brightonu bylo celou dobu šedavo, zima a neskutečně větrno. A tak jsme odtamtud docela rychle vypadli a zamířili k moři.
Konečně jsem si zase jednou sáhla na mořskou vodu. Jen na chvilku, bouřilo jako blázen a když jsem se přiblížila, tvářilo se jako by mě chtělo sníst, a navíc přímo u něj fučelo samozřejmě ještě stokrát víc, ale bylo fajn se pořádně nadýchat slaného vzduchu, který tady narozdíl od Worthingu nesmrděl.
Trochu jsme se pokochali a provedli pár fotek (viz tu nahoře) a pak jsme zamířili k nedalekému zábavnímu centru Brighton Pier, které jsme opět měli doporučené a z nějž se vyklubalo v podstatě casino s desítkama mašin, kam lidi hážou svoje drobáky v naději, že jimi shodí dolů jiné drobáky, co už tam naházeli lidi před ním, a různé drobné dárky, a že to děsně vyhrajou. Nejvíc mě na tom dostal jeden chlápek, co nasypal plnou hrst drobáků svýmu malýmu synovi, kterej na to sotva dosáhl, a ukazoval mu, jak to má nejlíp házet. To ho učí pěkný věci, napadlo mě.
Chodit mezi těma všema strojema nás po chvíli přestalo bavit, nevypadalo to, že by někdo něco chtěl zrovna vyhrát, abychom se svezli na vlně jeho euforie, tak jsme se měli k odchodu, když pan M. nadhodil, že taky není od věci se občas podívat dolů, protože někdy to tam spadne samo. Takže jsem se podívala do nejbližšího otvoru a našla tam deset pencí 😀 (btw tu desetipenci zrovna držim na tej fotce, i když tady to samozřejmě neni vidět). Takže bych řekla, že se tam dost možná ještě někdy stavíme a zkusíme to znovu. Jen mám pocit, že tamějším sekuriťákům by netrvalo dlouho na nás přijít a vyvést nás. Nevím, možná jen moc koukám na seriály, ale mám dojem, že takový chování by se jim nezamlouvalo, tím spíš, že jsme sami nic neinvestovali.
Po nějakym dalšim nezbytnym turistickym fotu jsme se dali zase do pohybu, s tím, že jsme zjistili, že už je sedm večer a že by tudíž bylo velice záhodno se vrátit na vlak a chytit tam něco naším směrem – a doufat, že tentokrát se přestupování obejde bez komplikací a nechtěného cestování kamsi do tramtárie.
Cestou jsme se nechtěně prošli okolo Royal Pavillionu, kterej jsme taky měli doporučenej, ale naschvál bych ho asi nenašla, ani bych to neuměla tak naplánovat – a mimochodem úplně stejným způsobem jsme taky našli to Churchill Sq., což je docela zajímavý 😀 Hledala jsem ho na mapě někde úplně jinde a když jsme se na něj vykašlali, najednou bylo před náma. Náhoda? Don’t think so.
Tam už jsme na foto nějak neměli náladu, pokud teda nepočítáte nahánění veverky, jen jsme se prošli parčíkem a rozhodli se někdy vbrzku zjistit, jestli se tam dá buskovat, a za chviličku jsme už byli zpátky na nádraží, kde jsme měli ještě víc než půl hodiny času, takže jsme zakempili na lavičce, odkud bylo možno sledovat tabuli odjezdů, a povídali jsme si o filmech.
Jak jsme nasedli, začalo se bleskurychle stmívat, a než jsme dojeli do Pulborough (tentokrát skutečně jen s jedním přestupem ve Fordu, thank fuck for that), padaly krupky a pršelo. To nám zase tak nevadilo, jelikož auto nám stálo pár metrů od stanice – a neumím si představit, že bychom ho byli nechali u Tesca, jak jsme původně plánovali – patnáct minut chůze odtamtud. Takhle jsme se během minuty nalodili a užili si první noční jízdu autem domů.
Na vaření teplý večeře už nebyla energie, tak jsme se napucli obloženou mísou a padli jsme za vlast, protože toho všeho chození bylo rozhodně víc než dost a když si k tomu ještě přidáte tahání se s tou zatrolenou krabicí s kytarou…
Každopádně mám z Brightonu velice dobrej první dojem. Jakmile se udělá lepší počasí a naučíme se to líp vychytat s dopravou, určitě tam ještě zajedeme – i kdyby nevyšlo to s Hankou a Liborem, a to doufám, že vyjde. Hlavně se samozřejmě těšíme na Seven Sisters, o nichž pan M. nepřestává mluvit a jsou pro ně asi to, co pro mě Camden Town. Mimocodem, když je řeč o Londýně, plánovala jsem ho snad na příští víkend, ale spíš ho asi ještě odložíme. Ono toho času na zkoumání Anglie není zase tolik, letí to jako blázen, ale to zase neznamená, že se z toho chci zbláznit a udržovat se pořád v pohybu a při výletech, abych viděla všechno. Takovej příjemně strávenej den u laptopu, blogování, fotek a případného čumění na film… ať jsem kde sem, tohle pro mě nikdy nepřestane mít kouzlo.
P.S.: Víte o tom, že máme výročí? Jsme tu dnes přesně měsíc! 🙂 Tzn. měsíc společného bydlení. A ještě jsme se nezabili. Cool 8)
Rubriky
Z deníku au-pair

Letí to. Procházky, práce a zkoumání. Zařizování Brightonu. Nesnáším vlaky.

Nějak to letí. Poslední tejden odsprintoval takovou rychlostí, že jsem ho stěží zaznamenala, natož abych si stíhala psát, co jsem kterej den v baráku dělala (normálně si vedu pro strýčka Příhodu záznamy), a ani jsme neřešili finance, takže když jsme to dneska po tejdnu dávali dohromady, vypadalo to přesně jak jsem si to představovala – museli jsme si pořádně namáhat mozky, protože jsme zrovna tenhle tejden utráceli po troškách za kdeco a rozhodně jsme ode všeho neměli účty. Ještě že jsme dva a každej si pamatuje něco, nakonec jsme to nějak dali dohromady a pozitivní zpráva je, že se mi sice pomalu, ale přece rozmnožuje zásoba liber. Ještě to není na nějakou vymakanou baskytaru a narůstalo by to dvakrát rychleji, kdybychom měli víc práce navíc (nechali jsme vyvěsit inzerát ve Storringtonu, bude tam dva tejdny, tak snad to k něčemu bude. Taky jsem jeden prskla na internet), ale bohužel zatím nic nepřibylo, pořád máme jen ten úklid u Victorie v Arundelu (a ta nám to zkrátila na pouhé dvě hodiny týdně) a pan M. zahradničí u souseda. Mít tak aspoň jeden cleaning navíc. No, snad se někdo chytne na ty inzeráty.
Z nezajímavějších věcí týdne: Kvůli výletu do Worthingu a Steyningu jsme si minulej víkend přehodili práci ze soboty na neděli, abychom mohli vyrazit dřív. Takže nás v neděli čekalo uklízení po Sienině párty, které naštěstí nebylo tak zlé, děcka zase tolik něřádily. Někdo si to sice zjevně rozdával v křoví, hudba byla dost hlasitá a jeden týpek se zjevně ožral až na hranici otravy (jeho máti to druhej den dávala Ashleigh po telefonu docela sežrat, ale nakonec všichni potvrdili, že si za to mohl sám, protože si přinesl vlastní alkohol), ale jinak to proběhlo celkem v klidu, včetně naší večerní šichty u bazénu, kde jsme měli od osmi do půlnoci hlídat, aby se nezbední potomci nerozhodli vykoupat (to by si dali, v tom rok nevyčištěnym ledovym sajrajtu) nebo aby do něj někdo nespadl. Mimochodem pořád mě dostává, s jakým klidem všichni rodičové přijali fakt, že se na té párty bude pít. Ačkoli pochybuju, že by jedinému návštěvníkovi bylo aspoň osmnáct (většina byla kolem čtrnácti, patnácti let, stejně jako Siena), Ashleigh s Nigelem hodinu co hodinu doplňovali bar a sami se starali o to, aby měla děcka co pít. Řekla bych, poměrně hillarious.
Každopádně k bazénu se nikdo ani nepřiblížil, takže jsme si užili čtyři hodiny dřepění v domečku u bazénu a civění na Srubs ve společnosti Squirrel.
V pondělí jsme měli volno, byly prázdniny. takže jsme se pěkně vyspali a odpočinuli si, což jsme docela potřebovali. Prospali jsme v podstatě celej den a večer jsme si z pocitu viny vyšlápli na pořádnou procházku po okolí, kterou jsme původně odhadovali jen tak na konec ulice a zpět, ale nakonec jsme trajdali mezi loukama skoro dvě hodiny (viz foto dole) a došli jsme až ke kostelu v Thakehamu, kde se brali Hanka s Liborem. Výborně jsme si přitom pokecali a došlo i na krmení ovcí a potlach s krávama. Život na vesnici mě čím dál tím víc bere, o čerstvých vejcích nemluvě.
Zbytek týdne proběhl víceméně v klidu a průměru.
Ve čtvrtek jsem neměla moc co na práci a Ashleigh mi nějak nebyla schopná zadat nějakej ten úkol navíc, tak jsem šla pomoct ven panu M. a Cyovi (z čehož se vyklubal dost záživnej pokec o kytarách a kde je nejlíp koupit, a jen trocha zahradničení). Celkem mě pobavilo, jak byl Cy přesvědčenej, že jsem v životě nedržela v ruce rýč nebo lopatu a neustále si mě měřil takovým tím pohledem, jako by si mě snažil odhadnout. Je to super týpek a nejvíc se těšim, až si konečně najde čas si zahrát s panem M. Sebe radši nezmiňuju, nehodlám se ztrapňovat 😀
Po práci jsme si zajeli nakoupit, vyvěsit inzerát a konečně na poštu (mimochodem pokud někdo stojí o mou adresu v rámci Postcrossingu, dejte mi vědět do mailu, už ztrácím přehled, komu jsem ji dala a komu ne), kde jsme potkali akéhosi pána zo Slovenska. Já jsem na něj moc náladu neměla, koneckonců znám tu už takovejch Čechů, že pro mě neni zase takovej šok potkat tu někoho, s kým si rozumím česky, ale pan M. vypadal nadšeně a prohodil s ním pár slov, zatímco jsem platila za svoje dopisy.
V pátek mě čekalo největší prádlo, spousta drbání s Vivian při převlíkání všech postelí z horních pater (ložnic je tu celkem jedenáct, pro představu) a odpoledne jsme pak jeli k Victorii, kterou jsme si přehodili ze soboty na pátek. Což je fajn, stejně jako fakt, že jsme ji ukecala na osm liber na hodinu pro každého, bohužel jsme to zase odnesli na tom, že nám zkrouhla pracovní dobu na pouhé dvě hodiny, takže z toho žádný velký vydělávání asi nebude. Ale co jsme to tam dostali z nejhoršího (viz Říkejte mi Aggie…), už toho tam není zase tolik na práci. A aspoň jsme se po odchodu z officu (viz foto nahoře) prošli po Arundelu, kterej se ukázal bejt nejenom fakt pěknej, ale i plnej zábavy a lidí. Vůbec jsem nečekala, že to bude takový živý město, ale našli jsme tam celou řadu restaurací, čajoven a dalších zajímavejch podniků, včetně jednoho s live jazz music. Taky se tam celkem dobře fotí, jedna pěkná ulice za druhou. Ale nebudu to tu zacpávat, od čeho mám facebook.
No a v sobotu, tedy včera, jsme pak jeli – wait for it – do Brightonu, jehož zařizování dalo nemálo práce a nervů a znovu jsem si připomněla, proč nesnáším vlaky. Je třeba říct, že tady to cítím ještě víc, protože všechny tyhle veřejný spoje jsou ještě víc na hlavu a člověk velice snadno dojede někam, kam vůbec neměl v plánu dojet, protože vyznejte se v tom.
Začalo to tím, že jsme špatně koupili lístky. Z nějakýho důvodu jsme po objednání lístků za 11 liber na osobu (což je cena naprosto k posrání a pořád ji nemohu vydejchat. Vemte si, že do Londýna to máme odsud dvakrát tak daleko než do Brightonu a tam to přitom vyjde na pouhých 5 liber! To mi hlava nebere) zjistili, že se dali koupit nějaký levnější, za cca devět. To bychom nebyli Češi, abychom to nechtěli vyřešit a ušetřit, a krom toho jsme to pochopili tak, že si musíme ty lístky vyzvednout do dvou hodin na stanici v Pulborough, takže jsme se tam rozjeli, zjistit, jak to je.
Dědek v Ticket Officu na mě čuměl jako na magora a o celej můj případ se staral o mnoho míň než o svůj termohrnek a televizi (nebo na co to tam za rohem čuměl), takže jeho odpovědi nevedly k ničemu a nakonec jsme se zoufale vrátili domů a nevěděli jsme pořád nic, takže jsem se šla zeptat Ashleigh a nakonec to dopadlo tak, že Nigel visel asi hodinu na telefonu a snažil se dovolat na infolinku National Railways (kde to nikdo nezvedal) a já se snažila vyčumět něco víc ze stránek, které ovšem zrovna jako na potvoru musely spadnout, takže jsme šli spát celí rozmrzelí a nervózní a nevěděli jsme, jestli ty lístky teda půjdou vrátit nebo ne, ani jak si je máme vyzvednout a jestli je dostaneme v pohodě, když si je vyzvedneme až v sobotu, až budeme odjíždět. Taky nás hodně trápila otázka zaparkování auta v Pulborough a vůbec, Google ode mě dostal pořádně zabrat. Celý NR a vůbec všichni Briti s jejich nelogickýma systémema a nedostatkem informací nám v tu chvíli tak lezli krkem, že bejt to na mně, tak se na celej Brighton vyseru a nejedu nikam. No, ještě že to na mně nebylo.
Rubriky
poesie

Lepší vrabec v hrsti…

Vrabec bydlení si chystá
prosté – je to minimalista
mnohým nemít střechu proti srsti
každý holub stele si svou plstí
však vrabec vystačí si s hrstí
.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Obrana minimalismu

Sedla jsem zrovna k psaní e-booku, na něž jsem si pár dní nedovedla najít čas a štvalo mě to, a i když mi chvilku trvalo dostat se do psací ráže, nakonec se prokázala stará známá pravda, kterou lze jistě aplikovat i na jiné věci než psaní – že nejdřív to jde ztuha, ale jak se prolomí bariéra, už to nezastavíš.
Ukázalo se, že se mi o minimalismu píše nejlíp, když ho musím bránit, protože jak jsem při troše starého dobrého gůglení narazila na tehle článek s názvem Proč se nestát minimalistou, začalo to ze mě lézt nejdřív jako prostý správně vyburcovaný komentář, ale najednou z toho byl článek jako prase a já se na chvilku zasekla nad následujícím dilematem – mám to sem dát hned a podělit se, nebo si to mám nechat jako materiál pro e-book, do nějž by se to vlastně přesně hodilo? Nicméně nakonec jsem si řekla what the heck, tyhle myšlenky tam každopádně taky zazní, takže nikdo o nic nepřijde, a sem s tím, dokud je to správně nasraný a aktuální.

Samozřejmě abyste to čtení měli kompletní, asi by bylo záhodno otevřít si k tomu i zmíněný článek a aspoň zběžně ho přelousknout, abyste jako vůbec věděli, vo čom to melu, žejo. Ale zase ti chápavější z vás to jistě z mého testamentu vyčtou i tak. TÁKŽE! Tady je můj komentář k danému článku a moje Obrana minimalismu.

Upřímně nevidím problém v tom, že se naše hodnoty v průběhu života mění. To je naprosto v pořádku a minimalismus neznamená vzdát se všech svých věcí a trvat na tom, že nic nového si už nekoupím. Minimalista nebude mít problém koupit svému dítku klavír, naopak bude štěstím bez sebe, že může podpořit jeho talent a dát mu prostor. A právě o tom prostoru to je – leckdo z nás má doma takovejch krámů, že se mu tam ten klavír ani za mák nevejde, a přitom většinu těch krámů už měsíce (i roky nepoužil) nebo ani neví, že je má. A nebo na klavír nemá peníze, protože se už rozšoupnul na XBoxu, novym autorádiu a účtu za vodu. Minimalista se ovšem umí těch krámů zbavit (nebo je vůbec nemá) a ten prostor vytvoří, protože ví, že to je důležité.
Minimalismus není sekta. Každý příliš horlivý zapálenec (do čehokoli) může mít tendence přesvědčovat své okolí, ale rozumný člověk to neudělá. Stejně tak rozumný minimalista v první řadě zminimalizuje svůj vlastní život a jelikož minimalismus se nedá provozovat jako póza, vy prostě buď uvažujete minimalisticky nebo ne a vaše okolí to snadno pozná, všichni kolem vás sami uvidí, jaký to má efekt a v čem jsou pozitiva. Samozřejmě těžko můžete přesvědčovat svou rodinu, že jejich krámy jsou jenom krámy a že by se jich měli zbavit (můžete, ale pravděpodobně narazíte – vlastní zkušenost), důležité je začít sám u sebe a každý rozumný člověk ví, že jelikož jsme různí, každý má jiné potřeby. Telefon není nezbytně nepodstatný, spíš naopak, mobily jsou dneska nutností. Samozřejmě pokud bude manželka vyžadovat nový mobil jen proto, že vyšla nová verze jejího měsíc starého, pak je v pořádku prohlásit, že na to peníze nedáte, ale co když už šest let trpí s tím starým křápem, co každou chvíli zamrzne a nefunguje mezerník? Je důležité se netrápit a udělat si radost něčím funkčním a pořádným. Minimalismus nezakazuje kupovat si nové věci, jen říká „mysli, než koupíš“. Stejně tak nevidím důvod upírat dítku plyšového medvěda, když vím, že si ho opravdu vroucně přeje už od loňských Vánoc.
Problém autora článku vidím v tom, že si není jist tím, co právě je nebo není podstatné, a má pocit, že na to musí existovat nějaká ultimátní definice. Ale ona neexistuje, to si musí každý určit sám, minimalismus nemá žádnou definici a nehlásá „všichni, kdo vlastní televizi, jsou blázni“. Je to každého věc. Osobně jsem přesvědčená, že právě televize je nadbytečnost (a žádnou už několik let nevlastním a vůbec mi nechybí, od čeho je internet, neasi), ale proč bych měla mít problém s kuchyňským šlehačem nebo s mikrovlnkou? To, že někdo dokáže žít bez ní, je jeho věc, já zase dokážu žít bez pravidelných návštěv u kadeřnice či kosmetičky. Ale nemám potřebu se mu zrovna v tomhle podobat, neboť tohle mě netrápí. Tím spíš, když ten někdo je Leo Babauta, o němž se obecně ví, že dost extrémní minimalista (a brát si ho za příklad je tudíž hovadina). Já osobně se jeho myšlenkami a nápady ráda nechám inspirovat, ale jeho životní styl není aplikovatelný na mou osobu (a na málokoho aplikovatelný je) a v tom nevidím problém. Každý minimalizujeme jinak a něco jiného.
Že je minimalismus filosofií cílenou na eliminaci stresu? Samozřejmě. (Ale kde je v tom problém?) Rozhodně však nemá za úkol – jak se domnívá autor článku – „nahnat všechny své přívržence do kláštera a rezignovat na bohatost života“, to je holý nesmysl a nepravda. Minimalismus pouze nabádá, abychom se sami sebe zeptali:“Opravdu tohle potřebuji?“ A pokud ano (a pokudsi to jen nenalháváme), pak go ahead! Směle a bez výčitek. Tu a tam si každý potřebuje koupit zmrzlinu a vychutnat si ten kopeček, protože je to ksakru zmrzlina a nejsme mniši. A každý se potřebuje občas svézt metrem nebo vlakem, protože teleporty ještě nevymysleli a nikdo nemá měsíc na to, aby se na tu konferenci v Brně rozhodl uspořádat pouť pěškobusem nebo aby štrádoval denně do práce z Čerňáku do Dejvic prostě proto, že MHD je konzum a fuj.
Není naprosto nutné vzdávat se všech požitků života nebo výdobytků moderní doby a rázem se oprošťovat od všeho, co jsme měli rádi. Je ovšem zcela zásadní ptát se, zda nám naše oblíbené „požitky“ stále ještě dávají to, co nám dávali ve chvíli, kdy jsme si je pořídili poprvé. Ještě pořád nás baví ten PlayStation, co se nám válí v obýváku už půl roku, aniž by na něj někdo sáhl? Baví nás skříň plná oblečení, které nám nepadne, a boty, které si nikam nevezmeme, protože nás tlačí? – což jsme ostatně věděli už když jsme si je kupovali, ale ksakru, steely jsou děsně cool. Minimalista nerovná se asketa. Novopečený asketa by odjel do kláštera meditovat nad tím, jak nesmyslně vzdálený je mu hluk velkoměsta a každodenní problémy. Novopečený minimalista chodí dál normálně do práce jako doposud, jen si najednou klade otázku:“Proč bych tam měl jezdit autem, když to mám půl hodiny pěšky a na kole jsem tam cobydup?“.
Autor článku píše:“Pokaždé mám podezření, že jde o hysterickou reakci na nezvládání životní zátěže. A téměř vždy o sobeckou reakci.“ Upřímně nevím, kde se k takovému podezření dobral, ještě jsem nepoznala minimalistu, který by někomu svoje životní názory vnucoval, právě naopak. Všichni minimalističtí autoři, jejichž blogy a vůbec tvorbu jen trochu sleduji )jsou jich desítky, takže si troufám dělat závěry), si jdou v minimalismu pěkně po svém a každý ho pojímá trochu jinak a má své vlastní zkušenosti á la „Jak jsem k minimalismu přišel“. Každý ho aplikuje na jiné věci a zdaleka ne každý se shoduje s Babautou, mnozí z nich jistě mají mikrovlnky a možná s výjimkou Everetta Boguea, o němž se obecně ví, že je to poměrně arogantní člověk, přesvědčený, že jeho pravda (která se navíc co chvíli upravuje podle toho, na jakou další úžasnou vychytávku přišel – což rozhdoně není špatně) je ta jediná a každý by ji měl vyznávat, ani jeden jediný nikdy nikomu minimalismus ani nic, co s ním souvisí, nevnucoval. Všichni do jednoho pouze píšou o tom, co to znamená pro ně a v čem oni sami pocítili velké změny, když začali víc uvažovat o tom, co dělají, a do čeho investují své peníze a čas. Pouze sdílejí své tipy na zjednodušení života, vylepšení jeho organizace a omezení zdrojů negativních emocí.
Problém peněz
Žádný minimalista nikdy neřekl, že nepotřebuje peníze.
Ani jimi nepohrdá. Naopak skoro všichni minimalisti, které sleduji, (mimojiné) vymýšlí stále nové způsoby, jak si efektivně přijít na peníze navíc, jedním z hlavních témat je také pasivní příjem. Mnozí z nich publikují e-booky s rozličnou tématikou, a ačkoli někteří je publikují zdarma, většina z nich si právě jimi (a všelijakým life-couchingem) vydělává na živobytí. Minimalisti neodmítají peníze, co však odmítají, je bezduché plýtvání jimi a vrážení je do věcí, kteřé nepřináší užitek. Mrhání touto „odměnou za hodnoty, které vytvoříte“ (jak praví autor článku), je pro minimalistu nepřípustné a vnímá ho jako nedostatek respektu k sobě samému a ke své práci. Minimalista je víc než ochoten odvést práci a vytvořit hodnotu a za ni obdržet peníze, které si zalouží, je-li hodnota dostatečně zajímavá pro trh. Minimalista se také rozhodně nebojí říct si o peníze, jejich hodnoty si je velmi dobře vědom.
Pokud jde o příležitosti, minimalista dobře ví, že nepotřebuje peníze k vytvoření příležitostí. Těch je i bez peněz více než dost, chce to jen trochu kreativity a uvažování a může to vyústit v celou řadu zajímavých nápadů, kterým dá minimalista přednost před večeří v luxusním podniku. Třeba piknik u řeky? Vlastnictví přehršle peněz není nezbytně špatná věc, ale mnohdy vede právě k úpadku naší kreativity a k lenosti našeho mozku.
Z vlastní zkušenosti mohu prohlásit, že někdy je to právě nedostatek peněz (nebo rozhodnutí snížit si jen tak pro zajímavost budget na oněch dvacet korun, i když třeba nemusíme), co vás přivede k nepřeberné studnici nápadů, jak strávit večer děláním něčeho zajímavého, k čemu byste se jinak vůbec nedostali, protože byste si prostě řekli „Čert to vem, jdu se nadlábnout do mekáče nebo si zaplatit film v kině“.
Štěstí je stav mysli. Dostatek peněz vás nemusí dovést ke štěstí, stejně jako jejich nedostatek vás o něj nemusí připravit. Je to jen na vás a žádný minimalista vám nikdy nebude tvrdit opak.
Peníze nepřináší přiležitosti. Příležitosti jsou dávno tady. Jen se spoustou peněz si můžete dovolit využít některé, které byste bez peněz využít nemohli. Ovšem svět je plný příležitostí, k jejichž využití peníze nepotřebujete. Minimalista ví, že takové jsou mnohdy mnohem zajímavější. Co je špatného na tom strávit večer s přítelkyní a povídat si s ní o svých životních plánech? Samozřejmě pokud to někdo bere jako znouzectnost a chabou náhradu za večer strávený v kině na nejnovějším 3D bijáku, pak mu to nikdo nevysvětlí. Člověk musí sám umět vidět hodnotu věcí, momentů, zážitků.
Věci a stres
Vlastnictví auta stresuje toho, kdo si auto koupil z nesprávných důvodů. Jinými slovy ten, kdo ho nevyužije, a komu se takové auto (nebo jakýkoli jiný předmět) proměnilo ve žrouta peněz a času, namísto aby přinášelo užitek. Minimalista nezahazuje své věci bez rozmyslu. Ujistí se, že mu daná věc generuje zisk a ne ztráty, že přináší užitek a ne trable, že z ní má radost a ne úzkost před spaním, kdy si donekonečna vyčítá, proč si ten krám proboha koupil. Je naprosto v pořádku mít auto, když ho potřebujete k dopravě, nebo počítač, když pomocí něj spravujete svůj byznys. Kdyby si vozíčkář řekl „Hej, budu minimalista, vyhodím svoje auto a když už v tom budu, taky vozík, protože k životu potřebuju jenom slunce a smích!“, asi by mu to moc štěstí na duši nepřineslo.
Takže jak z toho ven
Autor článku nabízí – podle něj – „alternativní cestu“, která přitom ovšem není ničím jiným než shrnutím přesně těch minimalistických hodnot, které jsou důležité a na nichž to všechno stojí. Minimalismus není (a vážně nevím, kde to dotyčný nabral) zoufalá snaha všechno vyhodit a všeho se zbavit, je to pouze wake-up call, moment uvědomění si, že jsme v tom všem konsumerimu a honění se za smyslem života dost možná zapomněli právě na ten život samotný, na věci, které nás opravdu baví a na nichž záleží, na to, že dostat výplatu není důvod jít ji rozfofrovat, na to, že nepotřebujeme novou bundu, když už jich máme pět, na to, jak fantasticky na nás působil náš nový byt, když byl tak krásně prázdný a vzdušný, a jak jsme tenhle pocit ztratili tím, že jsme ho zaplnili krámy, které nám k ničemu nejsou a ubírají prostor, na to, že není nad to vypnout aspoň jeden večer v týdnu tu zatracenou televizi a místo toho si s rodinou zahrát Scrabble nebo si o víkendu společně zajít do zoo, i když si třeba myslíte, že jste na společné vycházky staří a že život se ve skutečnosti odehrává na internetu, kde vám mezitím pravděpodobně uteče aspoň tři sta tweetů někoho, koho jste v životě neviděli a vlastně vás vůbec nezajímá, co to sakra mele o svym životě, protože vy máte hergot svůj. Možná jsme zapomněli, jak božská je vůně čistě povlečené postele, jak zajímavě chutná a voní jídlo, když se na jeho chuť a texturu soustředíme a nezhltáme ho při sledování oblíbeného televizního pořadu takovým způsobem, že za půl hodiny si za prase nemůžeme vzpomenout, co jsme to jedli a jaké to bylo.
Minimalismus není žádným produktem moderní doby. Je to pouhé zastavení se a nadechnutí. Je to moment dobrovolného vytržení se z rutiny, kterou jsme se naučili a kterou mnohdy provádíme tak bezmyšlenkovitě a automaticky, že už si ani neuvědomujeme, že ji provádíme a jaké bylo to nedělat. Je to návrat k jednoduchosti a touha po kvalitním smysluplném životě, soustředěném na podstatné věci, neomezeném nadbytečnou zátěží, kterou jsme si na sebe sami navršili.
Minimalismus je svoboda.
Rubriky
Z deníku au-pair

Steyning. Obligátní foto s červenou budkou a bílá baskytara.

Steyning je oproti Worthingu naprostá vesnice. Je to tam maličký a malebný a jako každá taková village to má jednu ulici posetou maličkejma krámkama, kde nemaj nic moc zajímavýho, a rozhodně žádný Primarky a Poundlandy. Měli jsme navíc tu smůlu, že jsme dojeli kolem třetí a kdejakej krám už zavíral nebo byl dávno zavřenej (mně nakrkla hlavně zavřená pošta), ale rozhodně se tam líp parkuje. Ovšem ty jejich parkoviště na long stay mě hrozně baví. Můžete na nich zadarmo parkovat jak dlouho chcete, ale podmínkou je, že se nevrátíte dřív než za hodinu. Což mi prostě nedá a furt nad tím musím přemýšlet. Jako tyvole proč? 😀 Aby měli dost času vám tu káru vykrást nebo z ní vyoperovat nějakou životně důležitou součástku, jejíž ztráty si ovšem nevšimnete dřív jak za týden? Nějak mi nedává smysl, co by z toho kdo měl, že mu tam to cizí auto stojí dýl jak hodinu.
Nicméně Steyning byl fajn. Měli jsme už pěknej hlad a nějak furt ne a ne najít místo k nadlábnutí se, takže jsme do sebe nafutrovali akorát záchrannej banán (ve Worthingu jsme našli KFC i mekáč, ale vysněnej Burger King se mi pořád vyhýbá), ale zato tam aspoň maj veřejný záchodky, který sice nijak vábně nevoněj, ale když je to zadarmo a když to držíte už tři hodiny, tak i ty nejzaprděnější hajzlíky přináší nedocenitelný komfort a úlevu.
Pošta byla, jak už jsem práskla, bohužel zavřená, takže dopisy, čekající na dně mýho batohu, budou muset čekat dál. Ale co zavřený nebylo a kde jsme strávili celkem dost času, byly hudebniny GuitarFreq, kde měli právě tu luxusně znějící bílou basičku Music Man za čiča dvacet, kterou mi tamní týpek (kterej mi děsně připomínal nějakou postavu ze seriálu, ale za prase si nemůžu vzpomenou ani z jakýho to bylo) slevil na dvěstě deva, ale bohužel mu to nijak nepomohlo udělat byznys. Nějak odmítal pochopit, že když říkám, že si ji nemůžu dovolit a že je vysoko nad mým budgetem, myslím to doslovně – měla jsem k dispozici asi tak stopadesát liber a i kdybych nakrásně chtěla, víc si jich prostě v tuhle chvíli nepřimyslím – a ne jen jako divadlo ku smlouvání 😀 Takže ať se snažil jak se snažil, prostě neměl šanci, i kdyby mi teda pan M. chtěl nakrásně povolit aktivku, což nechce, a i kdybych já chtěla utratit za novou baskytaru tři sta liber, což taky nechci.
Nicméně bylo tam milo, ten týpek i pani byli naprosto skvělí a nápomocní, takže jestli ještě někdy do Steyningu pojedeme, určitě tam zajdem znova. Ale nevím, kvůli čemu bychom tam jezdili, ono toho tam fakt moc k vidění nebylo, až samozřejmě na ty malebný uličky. A na čevenou telefonní budku.
Jasně, jen do mě, jsem túrista! Ale hergot je to červená budka 😀 A když už nejedete do Anglie proto, abyste se mimojiné vyfotili s červenou budkou a s doubledeckerem, tak už nevim, proč.
Samozřejmě úplně nejideálnější by bylo vyfotit se s budkou modrou, ale člověk nemůže mít všechno.
Takže to by byl Steyning. Jo vlastně abych nezapomněla, nezměrnou radost nám tam taky udělal Sweet shop, kde to vypadalo dost jako v Medovym ráji (i když o poznání menší, to je pravda) a kde měli nejen lipový náramkový hodinky a takový ty kulatý žvejkačky v dlouhym tenkym balení, ale i lízátka na namáčení do praskacího prášku, Bubaloo (takovej ten malej žvejkačkovej puk plnej šťávy), takovou tu metrovou odvíjecí žvejkačku, všelijaký čokoládičky, chupa chupsy a pezy včetně dávkovačů ve tvaru Kačera Donalda nebo Goofyho – což jednoho přivede ke krásným vzpomínkám na dětství.
Podobně awesome nám připadal ve Worthingu krámek s ořechama, kde to vypadalo skoro jako v trafice, akorát že v těch držákách okolo stěn nebyly zasunutý časáky, ale balíky ořechů, zrníček, rozinek, koření a všelijakejch mixů všeho možnýho, že člověk nevěděl, kam dřív kouknout.
No, rozhodně tu máme co objevovat a je trochu na pytel, že zrovna když máme zejtra volno, je to kvůli prázdninám, kvůli nimž ovšem bude taky pravděpodobně zavřenej kdejakej krám, takže plán pana M. jet do Brightonu mi nepřijde úplně nejlepší a spíš bych to viděla na příští sobotu. A ten další Londýn? Netuším. Asi je na něj ještě trochu brzo a díky svátkům a Ashleighinu cestování do tramtárie máme ten rozvrh pořád takovej krpet neuspořádanej (o včerejší půlnoční brigádě u bazénu ani nemluvě, od osmi večer do půlnoci jsme trčeli v domku u bazénu a hlídali, aby tam nepřišel nějakej opilej smrad a nespadl do něj – ještě že máme Scrubs) a je nějak málo energie. Ale neni to zase tak zlý. A rozhodně si nestěžuju. Však neni kam spěchat, na objevování Západního Sussexu máme celej rok 🙂
Rubriky
Z deníku au-pair

Worthing. Konečně moře. A trable s parkováním.

Takže teda Worthing. Dostat se tam kupodivu trvalo mnohem kratší dobu, než jsem čekala, a byla to cekem příjemná projížďka autem – což zrovna ode mě moc často neuslyšíte, takže už to něco znamená. Zaparkovali jsme to u Waitrose (obchoďák, něco jako Tesco, ale většinu věcí mají o kapku dražší) a po proštudování cedule zjistili, že máme dvě hodiny parkování relativně zadarmo – akorát si musíme vevnitř koupit něco za pět liber a prokázat se při odjezdu účtenkou. No big deal.
Takže jsme vyrazili, já se obrnila bundou, protože ačkoli poslední tejden furt pařilo sluníčko a v pátek jsem k Victorii jela v kraťasech, v sobotu ráno muselo samozřejmě logicky pršet a fučet jak svině – což bylo tady ve Worthingu ještě o to sviňovitější, že jsme byli u moře, což jsem si mimochodem v první chvíli vůbec neuvědomila. Vůbec jsem nevěděla, že jsme tak blízko! Když jsme si to šinuli Worthingem směrem, kde měl pan M. zjištěné hudebniny, a ledabyle mávnul rukou, že „…a tamhle je moře“, tak jsem na vteřinku nepochopila, že to myslí vážně – nijak jsem to předtím na mapě nestudovala a prostě mě to nenapadlo. Jakmile mi to ovšem došlo, tak moje první starost byla se tam dostat a zase jednou po letech čmuchnout ke slanýmu vzduchu a vidět ten obzor a prostě dostat do plic nějakou tu čerstvost a taky pořídit nějakou fotku pro maminku, samozřejmě. Což jsme teda hned po pár minutách udělali, takže si to můžu odškrtnout.
Původně jsem doufala v něco slunečněji vyznívajícího, ale bohužel Anglie, takže jsme se museli spokojit s pošmournem a největším vichrem, kterej si nedal pokoj, tudíž na většině fotek máme s panem M. buď zavřený oči nebo nám slzej nebo máme hubu plnou vlasů (teda aspoň já), no ale aspoň tahle jedna – rozhodně je to moře a rozhodně to tam bylo dost cejtit solí a takovym tim smradlavym pobřežím.
Co se týče hudebnin, lovili jsme, ale bylo málo času a nebyli jsme moc úspěšní. Zatím kamkoli vlezeme, nic moc tam nemaj nebo to maj drahý. Nebo spíš takhle – ta fantasticky znící bílá basa ve Steyningu byla za 290 liber (kam mi to milý mladík – mimochodem rozpoznal, že jsem hrála Muse, má bludišťáka – srazil z 320ti, aniž bych nějak výrazně smlouvala) skutečně skoro zadarmo v porovnání s její běžnou cenou, která se obvykle pohybuje okolo 800, co jsme tak zkoumali po netu. A nelze jí upřít, že má naprosto boží zvuk, oproti tomu, na co jsem byla zvyklá – až jsem se jí bála, jak mi přišla dobrá. Ale ačkoli pan M. by mi ji údajně nepovolil, protože je aktivní, můj hlavní důvod je ten, že si to prostě zatím nemůžu dovolit, tolik peněz nemám a i kdybych měla, měla jsem v plánu jít do basy tak kolem sto padesáti nejvíc. Možná levnější basy zní příšerně (i když já to neslyšim), ale jak jsem řekla panu M., já taky hraju příšerně, takže vo co de. Aspoň se budeme s novou příšerně znějící basou skvěle doplňovat.
Takže ve Worthingu jsme zmákli vidět moře, přičemž nám asi o dvacet metrů utekl jeden z music shopů, kam jsme se chystali a nemohli ho najít, proběhli jsme docela dlouhou high street, koupili si sušenku v Marks and Spenceru, crocsy pro pana M. (já si nemohla vybrat) v Shoe Zone a propisky a hřebeny na stříhání vlasů v Poundlandu, viděli jsme dva buskery a to bylo asi tak všechno, protože ta ulice byla fakt dlouhá a my neměli moc času všechno procházet. Na zpáteční cestě k autu jsme div neběželi, pan M. mě za sebou táhl jako kačera, protože mě už to nějak nešlapalo a museli jsme ještě stihnout návštěvu Waitrose, kde jsme nakonec pořídili otvírák na konzervy, kterej nám zoufale chyběl, a nějakej další nesmysl do kuchyně – iniciativa pana M., kterej mě ovšem ničí svou vášní pro kovové náčiní. Obzvlášť jeho oblíbená zábava, vyškrabávání molekulárních zbytků z kastrolů, mi dává zabrat, neboť tím zvukem se ve mně spouští řada nepříjemných fyzických reakcí, cvakám zuby, žmoulám si uši, abych to neslyšela, a vší silou myslím na růžového slona. Nevim, myslim, že na moc věcí háklivá nejsem, ale ty, na který jsem, mě vražděj. Stejně jako posouvání židlí po podlaze, a skřípou, nebo jiný hnusný zvuky, o kterejch radši nebudu ani psát, polejvá mě horko, jenom si na ně vzpomenu.
Anyway, takže Worthing jsme spíš proběhli, ale i tak dobře, máme nějakou představu, kde tam co je, a i když na tu high street bychom potřebovali segveje, určitě tam ještě párkrát zajedeme. Ovšem pořád je to malá ryba a já toužím po řadě věcí, který se mi tu nikde nedaří sehnat, třeba jako keramická pánev. Nějak mi chybí Watford, kde ta hlavní nákupní ulice nebyla zase tak dlouhá, ale tak nějak na ní bylo všechno. A hlavně ten zatrolenej Primark, kterej se mi tu teda zatím nepodařilo objevit a na kterej se těšim jak mrně na vánoční stromeček. Snad se poštěstí v Brightonu. Ovšem kde tam budeme parkovat, to nevim. Už ve Worthingu jsme s tím měli po odjezdu z Waitrose problémy a motali jsme se tam takovym způsobem, že jsme dokonce ťukli do nějakýho anglána (snad si nás nestihl zapsat, ale pan M. je beztak přesvědčenej, že mu na autě žádnou škodu neudělal. Akorát jsme ho asi moc nepotěšili, troubnul na nás) a taky jsem byla nucena se dvakrát optat na radu. Bohužel v prvním případě jsem natrefila na nějakou slečnu, která věděla o parkování prd, a v druhym na nějakýho itala, kterej mi skoro nerozuměl a nakonec nám zarytě tvrdil, že rozhodně můžeme zadarmo parkovat v ulici, kde jsme zrovna stáli, a kde přímo nad náma visela cedule „Only for permit holders“, což jsme rozhodně nebyli, žádnou permici nevlastníme, takže jsem mu to nějak nezbaštila a radši jsme pro tentokrát vynechali další z music shopů, kam jsme chtěli původně jít. Prostě když neni kde zaparkovat, tak co s tím. A to se bavíme pořád jen o Worthingu. V Brightonu to bude asi ještě peprnější.