Měsíc: Listopad 2013

Chytla mě cestovní horečka. Ještě nemám půjčenej malej kufřík, tak se zkusmo pakuju do velkého a říkám si, že nevím, jak se do něj vejdu.

Asi bych si toho neměla moc brát, není třeba – jedu jen na tři týdny a hlavně domů, tam přece člověk všechno má – ale na druhou stranu se právě ty tři týdny doma chcete po osmi měsících v zahraničí blýsknout novým oblečením a všema fantastickýma věcma, co jste si tu koupili, a nechcete přijet jako chudej příbuznej jen v tom, co máte zrovna na sobě.

A do toho dárky. Jako obvykle to ani letos není žádná sláva s inspirací – letos je to ještě o to horší, že jsem tam celej rok nebyla, abych mohla vypozorovávat ty letmé náznaky přání, zakončené obligátním „ale já stejně nic nechci“, po nichž se máte aspoň čeho chytit. A tak jsem to letos zase jednou viděla na nakupování na poslední chvíli, doma v Čechách, poněvadž odsud se s tím stejně tahat nebudu, když mám do letadla jenom ten příručák.

Nojo, jenže pak jel člověk nakupovat do Brightonu a už se vezl.

Nevím proč, ale každej rok to pro mě nakonec dopadá tak, že mám pro většinu lidí víc věcí. Menší věci, blbosti, zkonzumovatelnosti a oblečení, a tak. Málokdy je to něco fakt zásadního, ale prostě se mi nikdy nedaří mít pro každého jenom jeden dárek. Že bych to dělala podvědomě? Abych toho měla víc na balení, protože mě balit baví? Nebo proto, že mám v sobě ještě od dětství zakořeněnou hrůzu z toho, že bude pod vánočním stromkem prázdno, a chci toho tam tak mít co nejvíc, co do počtu?

Asi mě hlavně baví sledovat ty pohledy, když to lidi rozbalujou, a nestačí mi to jenom jednou. Víc dárků taky znamená větší šanci, že se trefíte a potěšíte. Nevím, asi to jsou všechny ty důvody dohromady.

S Ashleigh je to teď o malinko snazší, protože se moc nevídáme. Celej týden jsme lítali po venku, a tak i když byla doma, neměla šanci nás honit. O to víc mě nervovaly její zprávičky po papírech, kde nás znovu žádala, ať nikde nemáme svoje věci a nenecháváme nic ve dřezu, ani houbičku (podle jejích slov špinavou) nebo kartáč. Upřímně, v jednu chvíli jsem si už v hlavě sumírovala inzerát a přemýšlela nad požadavky na novou rodinu. Už jsem si v hlavě balila a už jsem začínala obrekávat kočky, které mi beztak budou chybět nejvíc a budou se mi nejhůř opouštět. Už teď je mi z toho úzko, když si to představím.

Včera jsme si domluvili volno, abychom mohli jet do Brightonu na Černý Pátek. Černý Pátek je akce pořádaná každoročně den po Díkuvzdání, kdy řada velkých řetězců zlevňuje zboží – hlavně tedy elektronika. Myslela jsem, že to bude akce na pár hodin, ale nakonec jsme tam strávili prakticky celý den, docela dost jsme se nachodili a nakoupili docela dost vánočních dárků, takže pro nás rozhodně platilo, že je to svátek konzumerismu, až jsem se pak musela brzdit při uvědomění, kolik mám zase věcí pro některý lidi. Nechceme přece někoho zvýhodňovat, žeáno. To jen že pro některý lidi se holt nakupuje snadno. Tu druhou skupinu, hlavně teda lidi, co mi tvrdošíjně odmítají sdělit, co by chtěli, nemám ráda.

Nejlepší na Brightonu je asi Starbucks. Hlavně to, že hned na hlavní ulici, kterou přicházíme od nechutně vzdáleného parkoviště, jsou hned dva. V tom jednom jsem totiž posledně nějakým zázrakem… ehm ehm… získala termohrnek zadarmo, ale došlo k tomu takovým ošemetným způsobem, že se tam bojím znovu ukázat 😀 Bad, bad girl.

A tak jsme včera zakořenili v tom druhém. Pan Mysteriózní zabořil nos do svého vlastního vánočního dárku – koupil si nový laptop – a já se věnovala perníkovému laté a pak jsem se šla ven projít. Být sama ve večerním Brightonu, mít svobodu jít kam chci a nevláčet se s žádným batohem – jen s pár bankovkami v kapse – bylo osvěžující. Došlo mi, že se nemusíme furt někam honit, když jsme ve městě. Vždycky se z toho snažíme vytřískat co nejvíc a prochodit co nejvíc obchodů, ale vlastně se těším, až budeme mít načumíno a přestane nás to bavit – stejně toho zase tolik nekupujeme, jen browsíme, co kde mají, protože v Čechách tohle člověk nemá, ani v Praze. V Praze mají prd a i ten prd stojí majlant. Tady? Pohádka, pastva pro oči. Člověk ani nemusí nic nakupovat, už jen vidět ty možnosti člověka zahřeje. Večerní posezení ve Starbucks bychom si tak mohli stanovit jako běžnou činnost. Co furt doma. Čumět do kompu můžu i venku mezi lidma. A to perníkový kafe do vlastního novýho termohrnku…

Jinak se mi vcelku líbí, že zase vyděláváme. Cleaningy se nám rozjely a nezastavíme se. Ale jsem z toho unavená a štve mě, jak se to projevuje na tvoření. Už to totiž není jako dřív, naflákat článek za pět minut a vygooglit si k tomu nějakej kdovíjakej obrázek. Psaní článků mi teď trvá klidně i hodinu a víc, když započítám ještě dobu úpravy vlastních fotek a snahy správně je vložit do editoru, kterej protestuje a blbne („Milý Ježíšku, mohl bys mi přinést funkční blogovací server, kde by všechno nebylo tak dojebaný? To by mi opravdu bodlo. Děkuju.“). A navíc se člověk snaží o myšlenku a taky aby se to dalo číst. To neni jenom tak. Ale o to víc pak mám radost z výsledku a strašně se mi líbí, jak mi pomalu, ale jistě lezou nahoru čísílka na Bloglovinu. Momentálně Phoenix Rise sleduje celých 43 lidí! 🙂 To mě vážně hřeje u srdíčka.

Ale nestíhám psát všechno, co bych chtěla, ani publikovat všechny fotky, u nichž si někdy řikám, že by to snad už chtělo fotoblog. Ale já fotoblogy moc nemusím a co, holt tu nebude všechno. Vono se to nepo.

A taky NaNo zase nedávám. Ale to si promíjím. Důležitý je dělat aspoň jedno z následujících:

A občas se jít projít, aby měl člověk pohyb na zdravym anglickym vzduchu. Co bych z tý Anglie měla, kdybych furt seděla u internetu?

Jsem ovšem ráda, že o tomhle víkendu konečně zase jednou máme víkend a že u toho internetu sedět můžu, nerušeně a bez nutnosti furt něco šudlat a uklízet. Ashleigh nepřijela, a tak se můžu konečně trochu zrelaxovat bez náletů. Dlouho jsme se tudíž vykopávali z postele a ještě dýl snídali, a pak jsme dopoledne shrabali listí a následně si naordinovali pořádný půldenní odpočinek. Tohle bych potřebovala častěji. Už si ani nepamatuju doby, kdy sobota bývala víkendem. A ještě máme celej zítřek. Yay!

Píšu, píšu. Už dávno jsem vzdala obnovování aktuálního počtu slov na NaNo profilu – mám jich teď nějakých 32 000 a pořád ubírám. A nechci, aby mě klesající graf demotivoval, když právě o to mi už delší dobu šlo. Konečně jsem začala ubírat! Hojně mažu, co už bylo řečeno výše nebo co zní prázdně, a doufám, že ve výsledku zbyde jen to jádro, že nezapomenu na nic důležitého a že se nebudu opakovat. Taky občas proberu svoje zásoby fotek a hledám něco k ilustraci, ale zdá se, že ve fotografování mě minimalismus ještě nijak neovlivnil. I ty nejminimalističtější záběry mi pořád připadají až příliš… hutné a rozptylující. Necítím z nich to, co bych chtěla, aby cítili odvážlivci, co to budou číst.

Přemýšlím, jestli neoslovit nějakého amatéra ilustrátora třeba z řad AK nebo čtenářů. Ale jelikož knihu nebudu prodávat, co by z toho měl? Leda by se to někomu chtělo udělat prostě jen tak pro tu srandu 🙂 Tím chci nenápadně naznačit – kdybyste někdo měl nějaké minimalisticky působící fotografie nebo kresby, o které byste se chtěli podělit se světem, pošlete mi třeba odkaz na galerii a já na to mrknu. Nechci tu knihu vyloženě zaflákat obrázky, ale občasnou ilustraci mám ráda a chci, aby se na to i hezky koukalo, i když se s tím asi po designové stránce nijak zvlášť crcat nebudu.

Další důvod, proč jsem toho počítání nechala, byl ten, že jsme měli celý týden nezvykle napilno a já na to prostě neměla sílu. Skoro nebyl čas, a když už ho trocha vyzbyla, měla jsem úplně zcestnou náladu a prostředí stálo taky za houby. Začali jsme konečně po dlouhé době znovu chodit pracovat k Jo, což je pro mě osobně výzva a neustálý boj proti stresu. Od naší hádky je tam atmosféra ještě podivnější než předtím. Hrajeme si na to, že se nic nestalo, a pilně si pracujeme, pokud tam teda zrovna jsme (jako že jsme dlouho nebyli). Snažím se si jí nevšímat a ignorovat všechno, co mi na tom divném místě nahání husinu. Ignoruju, když se naváží do kohokoli, kdo je zrovna poblíž – vozí se po svých dětech, po lidech, kteří za ní chodí a asi pro nic pracují, a je neustále vychaosená, vyřízená, na pokraji výbuchu, jak mi to tak přijde. Ale to mě nezajímá. Je to její podělanej život a dokud znovu nezvedne hlas na mně, něma velkýho problema. Snáším to teď proto, že mě štve, o kolik peněz přicházíme, když tam nechodíme, a že jsem se bála, že přes zimu žádné extra joby nebudou. Naštěstí jsou a my se skoro nezastavíme.

A pak je tu samozřejmě stěhování, respektive ustanovování pravidel nové, společné domácnosti. Ashleigh byla celý víkend doma a bude tu ještě do zítřka, takže si „užíváme“ její přítomnosti, jejího přenášení našich věcí z kuchyně a vůbec odkudkoli, kde jsou vidět, a taky mě donutila v naší provizorní kuchyňce prakticky všechno uklidit do skříněk, které jsou nešikovné a je jich málo, takže budeme muset všechno desetkrát denně kompletně vyndavat, abychom se dostali i na věci vzadu, a zase to kompletně uklízet, protože nic nesmí být vidět. Je to dost nepříjemné a já mám obavy. Dokud jsme žili odděleně, nad jejími excesy jsme mohli přivírat oči a ignorovat je, protože se nás zase tak moc netýkaly. Teď to ale vypadá, že nám bude dost zasahovat do života, do toho, co tu například smíme a nesmíme používat, a kdy a jak se máme koupat. Vzala nám rychlovarnou konvici, že prý můžeme používat tu na plotně (která je pořád rozžhavená), a že rychlovarná je hrozné plýtvání elektřinou. Že ona sama je učebnicový příklad toho, jak se s energiemi nakládat nemá, neustále nechává všude rozsvíceno, puštěné televize v pokojích, kde vůbec není, a neumí nakládat s potravinami, takže co chvíli vyhazuje půl lednice plesnivých zbytků, o tom nepadne zmínka. Stejně jako že tu nikde nesmí být naše věci, protože to tu chce mít uklizené a spořádané, ale že je půlka domu zaplavena jejími vlastními krámy, které válí po chodbách a různých koutech a které není schopná vyřešit, to jako nic.

Tohle rozhodně není prostředí, v jakém bych chtěla žít. Kvůli tomuhle jsem sem nepřijela. Chci zpátky svoje soukromí a nesnesu, aby mi někdo tak neuspořádaný sahal na moje věci a omezoval mě v tom, kde je smím a nesmím mít, přičemž ta první skupina je tak nanejvýš můj vlastní pokoj, který je příliš daleko od všeho ostatního než aby to bylo praktické.

A do toho zítra máme viewing. Zrovna teď, když je dům v tak nepořádném stavu. A celkem stoprocentně nám polezou i do našeho apartmá, takže abych zase strávila večer tím, že tam budu uklízet. To mě vážně nebaví. Jako bych bydlela se Sheldonem. Už jen zbývá, aby se mě ptala, kolik používám papíru na záchodě, a kázala mi trhat jen maximálně tři čtverečky, aby se neplýtvalo.

Tak jsme přestěhovaní. Přišli jsme o svoje oddělené bydlení, o soukromí, o pohodlí a o spoustu dalších věcí. Je mi z toho smutno a všelijak. Sedím zrovna v Ashleighině kuchyni na její židli u jejího stolu a bolí mě z toho záda. Kamkoli si tu sednu, všechno je tu nedomyšlené a nepraktické, nechápu, jak tu může žít. Je to zoufale nemoderní, přičemž moderností nemyslím design (ten starý anglický look se mi líbí), ale použitelnost, která tu prostě není. Strašně moc se mi chce zpátky a vůbec se mi to nelíbí.

Dům je obří a je tu zima. Už teď. Co teprve v lednu? Máme snad tu nejzazší možnou ložnici vůbec, takže se nachodíme jako blázni, a kudykoli jdeme, je tam zase zima. V pokoji samotném máme pár topítek, ale od děravých zdí kolem oken je tam průvan. S nábytkem jsme taky spadli o příčku níž než jsme byli – dala nám tam naši komodu a stůl, ale jinak jsme dostali do vínku její prehistorický nábytek, jehož šuplíky se téměř nedají vysouvat, a obecně je prostě na hovno. A taky tam není internet. Kdykoli budu chtít plnohodnotně používat počítač, musím do spodního patra.

Když jsem si chtěla napravit nervy, záda a bolavou hlavu horkou koupelí (konečně po měsících vana!), zjistila jsem, že teče jen ledová voda. A tak jsme museli čekat na Nigela, než přijede domů a nastaví kotel. Ten se teď bude zahřívat dvakrát denně a nemám představu, kolik vody v něm bude a jestli si vůbec tu koupel můžu dovolit. A jestli bude možné si tu a tam dopřát odpolední sprchu po práci. Nemám nic proti otužování, ale ta voda je absurně ledová a jelikož zima je i v celém zbytku domu, nebylo by příjemné hrát si na hrdinu. A navíc tam máme oddělené kohoutky – jednu z věcí, co nikdy nepochopím.

Taky chybí koupelnová skříňka na věci. Budeme je prostě muset mít všechny venku nebo v některém z nepoužitelných šuplíků prastarého Ashleighina nábytku mimo koupelnu.

Ven z domu budeme muset chodit přes jejich dveře, takže pokud tu Ashleigh zrovna bude, budeme se potkávat. A já budu odteď konstantně procházet prostorami, kde by to chtělo setřít prach, vyluxovat, narovnat polštáře, uklidit po její návštěvě její bordel, vyleštit linku, kterou zasvinila, prostě dělat to všechno, co jsem dělala doposud jen do jedné hodiny odpoledne a pak jsem se od toho odchodem skrz dveře mohla dokonale oprostit. Byla jsem volná. Měla jsem padla. Pokud mě vyloženě dopředu nepožádala o nějakou pomoc později, nedělala jsem. A bojím se, že o to teď přijdeme. A že i když to po mně nebude chtít ona, stejně budu muset večer co večer kontrolovat, jestli je naše provizorní kuchyňko-spíž dokonale spořádaná, protože pokud zítra přijede, nebude se chtít dívat na naše věci, a já taky nechci, aby se na ně dívala. Připadá mi, že se z toho zbláznim, a že to nepůjde.

Jsme nuceni používat její dům, ale pod jejími životu nepříjemnými pravidly. Kdyby šlo o její děti, topila by klidně i na zahradě, ale nebere v potaz, že i nám je zima, když je zima, a že bydlet v chladném domě, kde musíš být neustále zahalen do svetrů, šál, čepic a snad i rukavic (ne, vážně, je teprve listopad, já sedím v kuchyni a mrznou mi u psaní ruce), prostě není v pořádku, není to normální, není to zdravé ani dlouhodobě únosné a rozhodně to neprospívá duševní pohodě. Nechci se balit do dek. Nechci drkotat zubama. Nechci furt myslet na to, jak to tady vypadá, a používat cizí dům plný cizích dekorací a věcí. Nechci mít pořád na očích její bordel a krámy a každý nevyřešený kout, o němž už v létě hlásala, že se na to podívá, a pořád nic, ty krámy tam pořád netknutě stojí, a přitom by je mohla vyřešit během maximálně patnácti minut.

Pořád si říkám, že to nakonec určitě nebude tak zlé. Že se to poddá. Že si všichni zvykneme a zaběhneme se a že si třeba z našeho způsobu hospodaření se světlem a s zorganizovaností vezme příklad. Že ji třeba osvítí a uvědomí si, že by taky nemusela mít tolik krámů.

Ale zároveň se pekelně bojím, co bude a jak to bude dál vypadat. Je to jen pár hodin, a už se mi po našem annexu stýská. Kdyby tam teď nebyla taková kosa, snad bych si tam šla sednout na tu prázdnou zem, mezi ty holé stěny, a prostě bych tam byla, jen ještě naposled, protože i když je tam prázdno, furt je mi tam líp, než tady.

Ten měsíc do Vánoc mi najednou přijde jako nejdelší doba na světě, a strašně moc se těším na náš dobře vytopenej byt a na jeho pohodlný zařízení, který by prostě mělo bejt podle mě úplně běžný, ale evidentně neni.

Je to divný. Jsem zvyklá kempovat či jezdit na festivaly a na těch pár dní tam přežiju jakejkoli punk v podobě toi toiek, nedostatku tekoucí vody a neexistence normální postele. Ale člověk prostě furt ví, že za pár dní se zase vrátí do civilizace. Tady jsme sice v normálním solidním baráku, ale pocit civilizace z toho nemám, a nevidím valnou naději na zlepšení. Tak maximálně za zvyk a smíření se s čímkoli, co půjde.

Jo, život au-pair tě naučí vážit si toho, co máš, dokud to máš. Naučí tě to nezměrný vděčnosti za úplně běžný věci jako je suchej toaletní papír, teplo v obýváku nebo snadno omyvatelnej sporák.

Ale třeba se to fakt poddá.