Měsíc: Červenec 2012

To je zajímavý, jak jsem včera celej den drtila Sunny, dneska se mi do toho vůbec nechce. Ale to bude možná souviset s tím, že mě brutálně bolej prsty a že mě znechucuje nelibost, jakou to mý hraní vyvolává v mámě – ostatně jako jakejkoli hluk, pokud ho neprodukuje sama. A přitom si myslim, že tak špatně zase nehraju.

Spíš obvykle nehraju vůbec. Ale měla bych a po těch našich hudebních počinech minulej tejden jsem taková nakopnutá a chci se sebou něco udělat. Včera jsem z nějakýho důvodu vstávala už někdy ráno kolem osmý, devátý, v noci se mi zdálo, že jsem se vrátila do Anglie, a ten sen byl tak krásnej a tak živej, že jsem se prostě úplně samovolně vzbudila brzo a považte, chtělo se mi vstávat! Chtělo se mi udělat si čaj a snídani, venku svítilo sluníčko, bylo pěkně a mně se to líbilo, nějak snadno se mi dejchalo a nic mě netížilo.

Jak pravila moje kamarádka, nejhorší na tom je, že tohle by mělo bejt úplně normální! O.o

Každopádně jsem doufala, že mi to vydrží a že bude díky tomu pěknej, produktivní den, a taky že jo. Hned ráno mě to hraní čaplo, takže jsem kromě jinejch věcí skoro celej den basovala – samozřejmě napřeskáčku, ne v kuse, ale jde o to, že mě to chytlo a že mě každou čtvrthodinu napadaly další věci, co si chci zahrát a co se chci naučit, mezi nimiž samozřejmě nejvíc Time is running out. Sice nevim, jestli dojde k nějakýmu dalšímu hudebnímu běsnění v poslední sestavě, ale jestli jo, tak to chci umět. Btw udělala jsem k tomu takovej krátkej komiks a na facebooku měl velkej úspěch 😀

Anyway, kromě TIRO jsem taky dostala neodbytnou chuť znovu se podívat na Knights of Cydonia, protože jsme to s Maude určitě už hrály, i když samozřejmě v nějaký pseudoverzi, to se nedá jen tak zahrát, hlavně když jste takoví umělci jako my XD Ale stejně. Tak jsem si našla taby a zkusila to a zjistila, že to možná nebude tak obtížný alespoň pseudozahrát znova. Úplně jsem si na tom obrousila prsty, ale co by člověk neudělal pro to, aby mohl říct, že hraje Muse.

Co mi v tomhle snažení strašně moc pomáhá, je Nick. Ty hlody, kterejma mě častuje, když spolu chatujeme… já z něj fakt regulérně nemůžu a nesmírně mě nabíjí. Díky němu mám pocit, že je všechno v pohodě, vrací mi klid a optimismus a vrací mě k tomu hraní, protože to je samozřejmě velký společný téma. Anglie se pro mě tak čím dál tím míň stává cizí zemí, pocit hranic a velký změny mizí už definitivně, když tam znám lidi, jako že reálný lidi, se kterýma jsem denně v kontaktu. Jako by Anglie byla hned za dveřma od mýho pokoje. Těším se na to, jak tam pojedu a budu se s nima všema moct sejít. Go Manchester! XD

Nick navíc pořád natáčí videa, kde dělá různý covery. Krom toho, že je prdel na něj koukat, protože se u toho fakt rozkošně tváří a má výborný hlášky, to mě prostě nemůže neinspirovat. Odtud moje včerejší vyhledání tabů na This World od Selah Sue, kterou jsem si – taky na Nickův popud – stáhla a vida, ještě jsem si ji ani nestihla celou poslechnout, ale co jsem zatím slyšela, to se mi líbí. Škoda, že jsem o ni na RFP přišla.

This World neni těžká skladba, chce to doladit nějaký přechody, ale jinak to celkem zvládám a to vždycky pomůže. Koukat se na to, jak nějakej děsnej kytarovej mástr dává nějaký bláznivý sólo, to je sice fajn, ale spíš mi to tu muzikantskou sebedůvěru podkopává než aby mě to povzbuzovalo. Oproti tomu dívat se, s jakým klidem a pohodou hraje mástr něco jednoduchýho, co zvládnete i vy a můžete to tudíž hrát s nim… inu, to je jiná liga. Tím spíš, že Nick se u toho netváří jako že by to bylo něco trapnýho, nesmírně si to užívá.

A taky mě baví Odvážný mladý muž od Fixy. Sice mě krpet štve, že na něj nemůžu najít taby, abych si ověřila, že ho hraju správně – a v nahrávce ta basa neni zase tolik slyšet, jako třeba na Staropramen party, kde jsem z ní umírala – ale tak něco si tam vymyslim, žejo, nejsem máslo.

Jsem trochu nespokojená s tím, že mi teď vůbec nejde hrát na klavír ani skládat texty. Jsem úplně bez nápadu a chtěla bych s něčim přijít, už dlouho jsem nenapsala nějakej fakt awesome text, ze kterýho bych měla radost (což je asi tak jediný měřítko awesomenosti, jaký tomu můžu poskytnout, protože bez pořádnýho bandu to nemám s kým zhudebnit), ale co mě baví, je fakt, že mezi mými přáteli poslední dobou roste procento hudebníků, co na ty svý věci fakt hrajou, a to strašně moc potřebuju, protože jinak o tom budu pořád jenom mlít. Stejně jako mě baví mít kolem sebe lidi, co se bláznivě oblíkaj, aby to ve mně vyvolalo touhu se taky bláznivě oblíknout, ten pocit sounáležitosti, ta banda lidí, co jsou na jedný vlně, a hlavně ta hudební vlna je pro mě extrémně silná, když se bavim s někym o hudbě a o hraní na hudební nástroje, tak cítím, že žiju. A to je vážně awesome.

Už je to strašně dlouho, co jsem ten film viděla, a nejsem si jistá, jestli už uzrál čas podívat se na něj znova. Možná to neni ten typ filmu, co si pustíte xkrát dokola. Možná ho stačilo vidět jen jednou a přesto ve vás zanechal něco strašně důležitýho.

Přiznávám, přivedl mě k němu Robert Pattison. V posledních pár letech se ze mě stal člověk, kterej když se zblázní do nějaký postavy podaný určitým hercem, má nutkavou potřebu vyhledat si další počiny onoho herce, aby si ověřil, jak moc dobrej herec to je. A tak jsem hledala něco, kde hraje „patizón“, abych si ho odpojila od Edwarda, do nějž prostě nešlo nebýt blázen, i když v porovnání s jinými mými upířími oblíbenci má svoje mouchy, a abych se přesvědčila, jestli umí hrát i v jiných polohách, což je pro mě při posuzování herce dost zásadní věc. Když někdo hraje v každym filmu ten stejnej charakter, tak mě prostě nebaví a neni to podle mě dobrej herec.

Patizón nezklamal. Tyller měl sice některý rysy společný s Edwardem, ale většinu času jsem si na Edwarda ani nevzpomněla a dokonale jsem se ponořila do tohohle příběhu. Byly tam věci, který se mě citově velice dotýkaly, byla tam jistá bolestnost, šílený věci, co si prožily hlavní postavy a s kterýma do příběhu přicházejí, aby našli nějaký spříznění a něco dobrýho na tom životě. A pak tam byl ten závěr. Závěr, kterej mě praštil přes ksicht mokrym hadrem a zanechal mě úplně konsternovanou, protože jsem ho absolutně nečekala, přemýšlela jsem o čemkoli jiném, ale tohle mě vůbec nenapadlo. A kdyby nic jinýho, tak tímhle se u mě ten film zapsal. Tím, jak dokáže připomenout, co je v životě opravdu důležitý, a že „teď“ je to jediný, co opravdu máme. Že nikdy nevíš. A že bys neměl spoléhat na to, že bude nějaký zejtra a příště, kdy něco napravíš. Že to máš sakra napravit hned.

Asi jste si všimli, že mám ráda sci-fi a filmy s nějakou hlubokou myšlenkou a Kontakt zahrnuje oboje. Narozdíl od spousty jinejch filmů o ufonech, tenhle setkání s jinou civilizací nepopisuje tak agresivně, ani ho nijak neokecává, nepotřebuje exploze a mrtvoly, vystačí si s mnohem úžasnějšími způsoby, jak nastínit děj a atmosféru. Od začátku do konce je film tak nějak provázanej, je příběhem hlavní hrdinky i celýho lidstva, je příběhem o tom, jací jsme jako lidé, vykresluje hned několik luxusních charakterů a zápletek, není v něm nuda ani moc akce, je to všechno tak perfektně vyváženo, abyste měli čas se nadechnout a odpočinout si, než vám Zemeckis nečekaně strčí hlavu pod vodu a ohromí vás úžasným podmořským světem (metafora, tam žádnej podmořskej svět nenajdete :D).

Na tom filmu jsem vždycky milovala tu zvláštní atmosféru. Tu hudbu. Těch několik lesknoucích se smítek prachu na dlani. Ty děsivý zvuky přicházející z vesmíru – no fakt, nevim, co je to za zvuk, ale dodneška mě hrozně děsí, když se na ten film dívám nebo si to jenom představím. Slyším v tom prostě něco strašně cizího, jinýho, odvážnýho a děsivýho. Zbožňuju pak ty momenty, kdy s ústředními postavami dáváme dohromady, co jsme to vlastně přijali za signál. Všechno se to odhaluje kousek po kousku a tak nějak normálně, že na to jste schopni přijít i vy a ne jako Carterová z SG1, kterou napadaj věci, který by nikoho normálního nemohly v životě napadnout, natožpak v několika minutách, kdy musí zachránit svět XD Zbožňuju, jak je udělaná cesta „do kosmu“, v tu chvíli je atmosféra nastíněná tak dokonale, že mám pocit, že jsem to já, kdo se vydává naprosto odříznutý od světa někam pryč, do neznáma, kde ho nikdo nemůže vidět, slyšet, pomoct mu nebo s ním sdílet, co vidí. A pak ty dějový zvraty okolo, který tu nechci popisovat, abych nespoilovala, ale působí to silně na emoce a psychiku člověka a je to neuvěřitelný.

A pak se člověk zase vrátí k tomu, co viděl na začátku, takovej ten homecoming, kde jste zase na známym území se známou melodií, ale víte, že hrdina prošel změnama, který se nedaj slovy popsat, a že něco je ohromně jinak.

Většina filmů, co jsem vybrala, jsou minimalistický kousky, tenhle ne, je to drama, akce, mystérie, jsou to efekty, je to americký skrz naskrz, ale zároveň je to hluboký a neskutečně natočený, takže ho nemůžu opomenout.

–

A to by tak bylo. Musím ale říct, že jsem do toho výběru naflákala víceméně to první, co mě napadlo. Kdybych měla nějak hlouběji porovnávat kvalitu těch filmů, třeba na základě nějakých bodů, možná by to dopadlo jinak. Možná bych zmínila úplně jiný perly, o nichž jsem přesvědčená, že by je měl vidět každej člověk na týhle planetě, třeba jako Střihorukého Edwarda, Běláska, Návrat do Budoucnosti, Čistou duši, Trainspotting, Šestý smysl, Stardust, Pátý element, Uvnitř tančím, Nekonečný příběh, Matrix, LOTR a HP filmy, Jak přicházejí sny nebo Pouto.

Nezapomenutelných a neopomenutelných filmů existuje tolik… stačí mrknout na žebříčky čsfd 😉

Upřímně, pro mě jsou nejúžasnější buď ty filmy, kde hrajou moji nejzamilovanější herci, nebo ty, kde nikoho neznám. Pozemšťan je právě jedním filmem z té druhé kategorie.

Když se mě někdo zeptá na minimalismus ve filmu, vybavím si tenhle film, kterej si vystačí s deseti herci a jednou jedinou místností, v níchž se nacházíme v podstatě celých 87 minut. Vybavím si film, postavenej čistě na vyprávění jedné postavy a dotazech více či méně rýpavých ostatních postav. Vybavím si neskutečnou virtuositu příběhu, kterej je na jednou stranu absolutní sci-fi, na tu druhou mu v podstatě nelze cokoli vyčíst a nelze ho nijak popřít. Je zcela bez problémů možný, aby to všechno byla pravda, je zcela možný, že bych já sama byla jednou z postav takového příběhu, že by mi někdo začal něco takového vyprávět, není to prostě žádná absurdita, u níž byste se výborně bavili a pak mávli rukou „no jasně, hrozná blbost“. Právě naopak je to něco, co se docela dobře může přihodit komukoli a to je zároveň vzrušující i děsivé.

Je to o myšlence, jednoduché myšlence, kterou jsme si už všichni milionkrát položili, a kterou postavy tohohle filmu podrobí důkladné analýze a všetečným připomínkám ve vědeckém stylu, takže vám to nedá a musíte si říkat „herdek, co kdyby…“. Je to film, kterej by měli podle mě všichni milovníci filmu vidět, protože to stojí za ten čas, co tomu věnujete.

Jen ta jedna prostá otázka a žádnej zbytečnej akční humbuk okolo. Jen to zamyšlení a přitom to neni nuda.

Abych se nevěnovala jen té nejhlubší a nejniternější filozofii, dáme si něco na odlehčenou a to něco je film, kterej jsem viděla už milionkrát, kterej je starší než já a přesto neztrácí na vtipnosti a podle mě osobně se jedná o nejlepší sci-fi parodii, která kdy byla natočena, a to Spaceballs.

Ať se budeme bavit o luxusním filmovém obsazení (Mel Brooks, Rick Moranis, Bill Pullman, Michael Winslow a další), vynikajících výkonech, naprosto božích narážkách na všechny možné sci-fi pecky jako Star Wars, Star Trek, Planetu Opic, Vetřelce a další nejen sci-fi lahůdky, o výbordelných hláškách nebo nápadech, pro mě je tenhle film numero uno, kdykoli se chci kouknout na nějakou prdel a chlámat od začátku do konce. Nikdy mě nepřestane udivovat, nikdy v něm nepřestanu odhalovat další a další narážky na něco, co mi dřív unikalo, nikdy mě nepřestane bavit, a to všechno prosím ještě luxusně podtrhnuje českej dabing, kterej v tomhle jedinym filmu sedí jak prdel na nočník a dělá z toho nepřekonatelnou zábavu. Od začátku do konce.

A nikdy jsem nepřestala doufat v pokračování, které jedna z postav v legraci zmiňuje. Jasně že jsem věděla, že je to zase jen parodie a sranda, ale stejně jsem doufala, že bude 😀

Nedělám to úplně často, že bych se účastnila soutěží, ale poslední dobou mě fakt baví všelijaký ty blogerský výzvy, meme, rozhovory a podobně, takže co bych tý psavý nevyužila k něčemu zajímavějšímu, že 🙂

Edith Holá (který asi nikdy nepřestanu říkat „editola“, protože jsem to tak prostě četla, než jsem přišla na to, že je to její jméno XD) se na svém i na akčním blogu ptá – kterých pět filmů je podle vás absolutně NEJ a proč?

Pravidelní čtenáři si jistě stačili povšimnout, že už nějakou dobu jsem dost švihlá pojmy jako meditace, smysl života, přítomnost a podobně. To samozřejmě nepřišlo jen tak zničehonic, krom toho, že jsem to asi vždycky měla tak nějak v sobě, akutně a úplně jsem se do těchhle věcí „zbláznila“ v zimě roku 2010, kdy jsem s kamarádem začala navštěvovat meditační kurz v centru Sri Chinmoye. V té době jsem prožívala něco jako opravdu silnou existenční krizi a moje potřeba po něčem opravdu hlubokém a pravdivém, po nalezení vnitřní rovnováhy a onoho smyslu bytí byla na svém vrcholu.

V té době jsem začala číst spoustu knížek zaměřených na všelijaké životní filozofie, buddhismus, meditace, minimalismus, pokoj v duši a podobně. V té době se mi dostal pod nos tenhle film.

Tohle není recenze, takže pokud vás zajímá, o čem ten film je, JFGI, já vám chci říct jen tohle.

Scott Mechlowicz je strašně krásnej kluk. Ale mně to bylo během toho filmu úplně jedno. Dívala jsem se na to úplně omámená tím příběhem. Těma silnýma momentama, kdy úplně obyčejnej, poněkud namachrovanej týpek, kterej mi silně připomínal mýho bráchu (když byl malej, věnoval se atletice, sportovec 🙂 Skoro všechny mý kamarádky z něj byly hotový), přijde do styku s životní filozofií a se zcela zásadníma otázkama, který jsem si tou dobou pokládala i já. S tajemným člověkem, kterýmu začne říkat Sokratés (helemese, jeden z mých oblíbených filozofů) a kterýho z bůhvíjakejch důvodů poslouchá a následuje, i když ho vlastně nesnáší a je mu protivnej. Hraje si totiž na hroznou autoritu a Dan autority nemá rád. Nemá rád Sokrata, kterej mu nedává ty odpovědi, co by chtěl, a divně si s ním hraje. Ale to by nebyl pořádnej film, aby nakonec Dan nepochopil, o co celou dobu šlo.

Ten film ke mně přišel ve zcela správnou dobu. Přišel ve chvíli, kdy jsem sama zoufale potřebovala, aby se mi přesně tohle stalo. Zírala jsem na ten monitor s otevřenou pusou a nechápala, že tohle někdo natočil a já o tom nevím. Nechápala jsem, jak mohl ten někdo přesně vědět, co se mi honí hlavou, vždyť „to je přesně ono!!!“, chtělo se mi křičet, a byla jsem uchvácena a byla jsem zároveň dojatá a byla jsem hrdá sama na sebe, že mi ty myšlenky tolik říkají. Měla jsem za to, že skutečně chápu, co se tím vším chce říct, a že to zahrálo na moje nejniternější struny a že sakra přesně vím, o co jde. A to se mi ještě nikdy u filmu nestalo.

Nevím, jak by se na to díval někdo, kdo nemá v sobě to puzení po něčem „víc“, někdo, kdo nikdy nemeditoval a netuší, co to s váma udělá, když meditujete správně, ale já do tohohle šuplíčku nahlédla, a jsem přesvědčená, že nikdo, kdo se do něj podíval, by si neměl tenhle film nechat ujít. A vůbec nikdo, kdo je fajnšmekr na filmy. Možná se v něm nedočkáte vybuchujících aut a transformerů, ale je to zatraceně dobrej film. Je to film, co vám může změnit život.

A snad v žádnym jinym filmu jsem nezažila tolik hluboce pravdivých, totálně neklišovitých hlášek. Snad je to tím, že když tomu opravdu rozumíte a cítíte to v sobě, tak to pro vás není klišé, ale prostá a nejčistší pravda.

–

A jak na to tak teď koukám, tuhle soutěž rozhodně nezmáknu v jednom jedinym článku…

Ze zvědavosti jsem se podívala na Cirratino 30tidenní meme a přemýšlela, proč jsem ho vlastně nedodělala. A na nic moc převratnýho jsem nepřišla, jen mě prostě asi přestalo bavit 😀 Plus jsem zrovna dávala výpověď v práci a měla toho plnou hlavu. Plus mi umřela kočka. Takže tak nějak.

Dostala jsem ale chuť na další výzvu, takže jsem zalovila na tumblru a co jsem nenašla – 30tidenní Random Challenge, která nemá žádný specifický zaměření, ale pár velice zajímavejch otázek, takže uvidíme, co s tím zmůžeme. Snad nebude třeba nic přeskakovat. A láká mě rovněž desetidenní hudební… no, všeho do času.

Právě teď David Tennant. Ten člověk je naprosto neuvěřitelná směsice fyzický krásy, moudrosti, neskutečnýho hereckýho/moderátorskýho/bavičskýho talentu, absolutního sex-appealu, rozkošnosti, šíleně dokonalý mimiky, schopnosti mluvit absurdně rychle a překvapovat, a nepřekonatelnýho skotskýho přízvuku, kterej mě rozseká pokaždý, když ho slyšim. Takže jo, rozhodně Tennant. Jeho Doctor Who je nepřekonatelnej a je to „můj“ doktor, je to ten pravej, ten jedinej, s nímž bych chtěla cestovat a pro kterýho bych chtěla umřít. No asi bych si zvykla i na ty jiný, ale kurně, Tennant! Sexyyyyyy 8) 😀

–

Tolik k výzvě a teď jen stručně mimo, bráchův pokoj máme vymalovanej, zatim teda na bílo a máma zvažuje nějakou barvu, ale já se jí to snažim rozmluvit, protože znám její barvoslepost a bojim se, co za hrůzu si tam dá.

Umyla jsem tam dneska okna a topení, ale mám pocit, že ty okna vypadaj ještě hůř než předtím. Fakt nesnáším mytí oken, ze všech domácích prací je tahle ta nejhorší. To už radši žehlit.

Minulej čtvrtek mě tak bolela hlava, že jsem si na spánky a na čelo vůbec rozetřela tea tree olejíček. Což nepomohlo a navíc se ukázalo, že byl nějakej prošlej či co, zkrátka v pátek večer mi brutálně zrudly právě ty oblasti, kam jsem si ho dávala, a doteď to ještě neopadlo. Mám rudej a flekatej celej ksicht a k tomu divně osypanej, takže pokud se zejtra dokážu nějak rozumně vzbudit, pomažu na kožní. Chtěla jsem tam jít původně dneska, ale když někdo vstane v půl jedný odpoledne…

Chtěla jsem napsat článek v reakci na rozhovor s editorkou Krásné.cz na Srdci Blogu, ale pak jsem si řekla, že by byl asi až příliš hnusnej a že se mi tu s tim nechce vylejzat, takže jsem to odbyla dost dlouhým komentářem, kterej nebyl úplně milej, protože mě Krásná dost sere. No ale snad jsem se tam vyjádřila dost cele na to, aby to stačilo, a abych se k tomu už vyjadřovat nemusela. Napadlo mě, jestli tam z toho zase nezačne nějaká flamewar, ale na druhou stranu kdo by šel proti mě? Kdo by se toho paskvilu zastával? Tak možná jeho přispěvatelky nebo Standa.

Mám hlad. A nic se mi nechce. Hlavně ne chodit mezi lidi, když se mi tak zbláznil ksicht a navíc to nemůžu ani zaplácnout makeupem, to bych si fakt pomohla.

Taky vás v poslední době nic nebaví a furt se vám chce spát? Divný léto, letos…

Pořád mi tu trochu visí ve vzduchu poslední den Cirratina desetidenního řetězáku, s názvem Jedna zpověď. Zrovna teď ovšem nějak nemám chuť se zpovídat z něčeho konkrétního a krom toho, nemáte tak trochu pocit, že tenhle blog celej je jedna velká zpovědnice? I když uznávám, žádný konkrétní hříchy se sem nedostanou – přece jenom, v některých případech je autocenzura nutná 😀 Ale abychom tomu řetězáku dostáli, můžu vás třeba odkázat na můj snovo-anglofilní článek, to je taková dost velká zpověď z jedné obří vášně. Nebo si můžete dát ten, kterak jsem se zamilovala do hraní RPG. Anebo můj lítostivej maturitní kostlivec ve skříni. Moment v mym životě, na kterej se mi snad nejhůř ze všech vzpomíná. Anebo mou zpověď k sexuálně laděnému tématu týdne, pokud jste na tyhle věci, což dneska je tak nějak asi každej, mám ten pocit.

Stačí vám to? Ne? Ježiši, vy nejste normální! O.o

Včera jsme si byly s Maude opět zaběsnit a tentokrát jsme to vzaly od podlahy a zajely se podívat do zkušebny. Už jsem tam nebyla tak dlouho, že jsem si ani nevzpomněla, jak je to tam teď pěkně zařízený, co se na to vrhli s Běsem jako největší zkušebno-zařizovači. Je na ten jejich post a na to, co tam s tím udělali, vůbec nějaký pojmenování? Manager? Nevim. Ale neuvěřitelně to tam prokouklo a člověk se tam cítí nadmíru dobře a domácky, i když je to v podstatě veřejnej prostor, o faktu, že teď je to tam konečně luxusně vybavený a ozvučený, čistý a perfektně použitelný, ani nemluvě.

Každopádně, jak už jsme zmiňovala minule, nejely jsme tam samy, přizvaly jsme si speciálního hosta, našeho společnýho kamaráda, kterej si řiká Mr. Mysteria a já si asi neumim představit přiléhavější přezdívku. Rozhodně má svá tajemství.

Jedno z nich nám odhalil už během pár hodin, a sice že je to úplně neskutečnej hráč na kytaru. Jako že umí zpívat, to jsem už tušila, i když jeho podání Time is running out mě stejně odrovnalo a úplně jsem zapomínala, že mám taky hrát, jak jsem se ho snažila poslouchat, že umí asi dobře na akustiku, to jsem věděla z jeho nahrávek na bandzone, ale kurva jak to uměl na elektriku? No to jsem málem umřela.

Zanechalo to ve mně strašnou spoustu pocitů, který se dost mlátěj, takže jsem dlouho přemýšlela, jak to vůbec podat, ale asi takhle. Zkuste si představit, že jste úplně podělaný z nějakýho kytarovýho mága, dejme tomu že jste Musofil nebo že šílíte z Johnyho 5, ale může to bejt i někdo jinej, to je jedno. Prostě jste na větvi z toho, jak někdo může takhle hrát a když si ty nahrávky pouštíte, tak úplně nestíháte. No a pak přijde nějakej drobnej, skromnej človíček, s tím, že by chtěl do pár svých písniček přidat klavír, a vy to teda zkoušíte a v mezičase si tenhle človíček úplně zničehonic začne magořit na kytaru s tak šílenýma sólama, že vám upadne brada a zakutálí se až někam pod kopák, zamotá se vám hlava a najednou se vám dost blbě dejchá, prožijete multiple orgasmus a zároveň si připadáte asi jako že je bažina plná sraček, pak dlouho dlouho nic, pak nějaká ta hlína a zdechlý brouci a pak vy. Protože ten člověk je prostě děsnej mástr a vy se tu před ním ztrapňujete se svejma totálně nedomyšlenýma nápadama na songy a se svým dokonale zapomenutým, protože neprocvičovaným, „umem“.

No já nevim, asi si to dokážete představit.

Když jsme pak jeli domů, byla jsem na jednu stranu šťastná. Byla jsem dojatá tím, co jsem viděla, byla jsem nabitá energií z toho samotnýho faktu, že jsme zase jednou byli ve zkušebně v kompletní sestavě tří nástrojů, že jsme tam měli někoho, kdo tu zkoušku byl schopnej vést, že se neprokecalo tolik času jako vždycky, že to mělo smysl, že jsem měla úplně obroušený prsty a bolavý záda a chtělo se mi šíleně spát, že jsem se seznámila s tak zvláštním človíčkem, kterej ještě k tomu po tom všem byl schopnej prohodit něco jako „Dyť to je úplně nejvíc lehký“ a myslel to prosím pěkně zcela vážně O.o Dámy a pánové, tomu já říkám skromnost.

A zároveň na mě padla hrozná depka. Z toho, jak se to všechno hrozně vleče. Jak se neumim rozhodnout. Jak nevim, co bude. Jak to do mě hustěj už několik měsíců v kuse doma a já furt nic. Jak neumim ani otevřít ty zkurvený jobsy a něco hledat, protože prostě nechci a stalo se to pro mě obrovskym strašákem. Jak furt o něčem melu a nic neudělám. Jak mě opouští nadšení pro tu mou pracovní dovolenou. Jak mi najednou nic nepřijde reálný. Jak jsem ztratila spoustu času nicneděláním, když mám přitom tu basu doma už nějakejch pět, šest let. Jak málo tomu nástroji rozumim. Jak málo novotin zkouším na klavír, když přitom dřív mě toho tolik napadalo – teď už jsem zabředlá ve stále stejných melodiích a už dlouho jsem se nenadchla pro nic novýho.

Dneska jsem tu depku zkusila zahnat hrátkama s fotkama. Trochu to pomohlo, ale je to jen záplata, ne řešení. Taky jsem to dělala kvůli rozhovoru, co jsem vedla s našim divnym veterinářem. Ten člověk neni ani tak divnej kvůli svýmu divnýmu smyslu pro humor – ten já oceňuju – ale je divný, že on se u toho vždycky tváří stoprocentně vážně a málokdy se zasměje, takže si naprosto nemůžete bejt jistý, kterou z těch divnejch věcí myslí vážně a která je jen humor. Například dneska mámě odpustil asi stovku za účet za vakcíny s tím, že mu za to pošlu nějaký svoje nahý fotky. Což bylo dvojnásobně divný tím, že to se mnou řešil veřejně před mámou a já si v tu chvíli připadala opravdu nepříjemně. Neřikám, že jinak bych se s ním nenaladila na stejnou vlnu, já jsem pro každou špatnost, ale bavit se o tomhle před mámou a s mámou? Zrovna před chvílí za mnou přišla, aby se mě zeptala, co mu pošlu. No neni to divný? O.o Mně to teda přijde divný, a to jsem prosím divná, takže to musí bejt superdivný.

A nic jsem nevybrala. Nechám to uležet a pak uvidim 😀

Zejtra zas jedeme na chatu. Bože, jak mně se nechce. Nesnáším ten život tady, kterej se mnou vláčí, jak se mu zachce. Jsem totálně závislá na tom, co se po mně bude chtít, nemůžu si nic plánovat sama. A začínám to na sobě cítit. A nejhorší jsou ty okovy, co si na sebe pleteme samy. Povinnosti k rodině. Ten fakt, že na tu chatu nemusim jet, ale všichni mi to budou vyčítat, byť jen mlčky. Ten fakt, že k tomu vetovi jsem taky nemusela a nechtěla, ale když mě máma sjela, že jsem fakt nápomocná a že děkuje, mlčky jsem se oblíkla a šla, i když jsem měla úplně nulovou chuť chodit mezi lidi a tím spíš asistovat při odběru krve. Doufala jsem, že bude chápavější, když ví, jak mi pohled na jehly dělá „dobře“. Ale nebyla a mě to nasralo. Bože, jak já si přeju, abysme si přestaly dělat naschvály. Aby přestalo tohle všechno tady. Abych od těch dvou odjela a dost dlouhou dobu od nich nic neslyšela. Protože ty dennodenní proslovy do duše mě prostě kurva zmáhají a já vim, že věci nejsou ideální, ale já už prostě nemůžu, fakt nemůžu. Jak mám hledat práci a jít s hrozně sebevědomým pocitem na nějakej pohovor, když si připadám tak strašně a když se každý ráno vzbudim s touhou nechat se zazdít, aby mě už nikdy nikdo neviděl a nikdy se mě na nic neptal a nic po mně nechtěl?

Chci jenom bejt. Prostě jenom bejt. Ale už to nejde.

A jestli tohle neni zpověď, tak už nevim.

Tak dneska mi vyšel oficiálně druhej rozhovor s mou maličkostí, tentokrát v Autorském klubu 🙂 Je to taková pohodovka, řekla bych. Nic převratnýho, prostě jen takovej vyplněnej dotazníček, co si na mě upletla Cirrat a já jí tímto děkuji, že si mě vybrala 😉

Kdyby někoho zajímal ten první rozhovor, v němž mě zpovídal Standa, tak ten najdete na Srdci blogu, konkrétně zde.

Teď nevim, jestli jsem vám už práskla, koho jsem si vybrala pro pokračování rozhovorovýho řetězáku já, no jestli ne, tak to prásknu teď, bude to jistá červenovláska jménem Kirsten Axe, teda aspoň pokud mě nevyšplouchne 😀 Znáte? Neznáte? Těšíte se? Nebo je vám to buřt?

Tolik k blogoinformacím (hergot ale že se s nima docela trhnul pytel, co?), teď něco ze života. Dneska jsem jela navštívit Maudě. Ranní vstávání mi dalo brutálně zabrat, protože samozřejmě zrovna včera jako na potvoru mě kámoška musela vytáhnout na pivo a zrovna to bylo fakt dobrý, takže jsem odtamtud nebyla schopná odejít. Domů jsem se dopotácela někdy v půl třetí ráno a úplně jsem se viděla, jak vstávám v sedm hodin, když mám poslední cca dva tejdny tělo dokonale naprogramovaný na půl jedenáctou. Ale nějakym způsobem jsem to nakonec zvládla a pak jsem nechtěně Mauděti dopřála podobně nepříjemný probuzení, jelikož jsem si doma nechala mobil, a tak jsem jí nemohla napsat smsku a musela jsem místo toho zvonit na zvonek, kterej nemá úplně nejmilejší tón, a ona chudák ještě spala. Buhu, tímto se veřejně omlouvám, já už to neudělám O.o 😀 Teda, budu se snažit. Známe se.

Návštěva byla zpočátku taková dost ospalá, obě jsme byly jak přejetý kombajnem, ale po pár videích s Davidem Tennantem a dalšími miláčky z Doctora Who („Hello, I’m a ghost of Christmas present!“ – Barrowman! XD) jsme to rozdejchaly a vrhly se na původní záměr – trochu hudebnění. Bylo to skvělý 🙂 Sice takový trochu ospalý a nesmělý, už jsme spolu fakt dost dlouho nehrály a bez sebe vlastně taky ne, a za chvíli se mi udělal hroznej puchejř, což vždycky potěší, no ale hrály jsme a to je hlavní. A taky jsme u toho trochu kravily, možná z toho budu mít pár fotek a možná i jedno video, který na foťáku vypadalo, že bude téměř bez zvuku, ale třeba to na pc bude slyšet líp. No jestli ne, tak jsem fakt mohla jenom dělat, že hraju, a nemusela jsem si ničit prsty XD

Každopádně to není naposledy, zítra si to zopákneme, a tentokrát i v doprovodu kamaráda, kterej má velice zajímavej a osobitej styl a já jsem na to fakt celkem zvědavá, s tím naším „umem“ to bude zajímavej experiment. Ne že bych nás chtěla nějak zásadně podceňovat, my to taky umíme, když se do toho dáme, ale potíž je v tom, že jsme se do toho prostě už hodně dlouho nedávaly. Tak snad od nás chlapec úplně zděšeně neprchne.

Jinak jsem už zase tak nějak single, just for the record. Ono nám to vydrželo fakt jenom chvilku, myslím, že tak rychle nasazený a opět sundaný růžový brejle jsem ještě nezažila. Měla bych s tím svým praštěným srdcem něco dělat, aby tak nebláznilo. Jestli to mělo na svědomí ono.

Dneska mi taky přišla složenka na 610,- korun od společnosti jménem Intergram. Podle strejdy Googla se jedná o toto:“Zabezpečování výkonu majetkových práv sdružených výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů k jejich uměleckým výkonům a dílům.“ Upřímně, nemám šajna, co to má bejt. To jako že mi někdo posílá peníze za nějakej můj uměleckej výkon? Že si nejsem vědoma toho, že bych nějakej předvedla O.o

Mno, bolí mě hlava a jsem úplně vyfluslá (jeden by neřek, jak může bejt takový umělecký vynasnažení se náročný – ha, teď mě napadlo! Jestli on nás tam dneska někdo na tom sídlišti neslyšel hrát, nezjistil si, kdo jsem, a neposlal mi výplatu za příjemné dopolední hudební osvěžení XD Určitě jsme byly lepší než ten kokot, co tam v devět ráno uřvanym křovinořezem klátil nějaký keříky před barákem), takže pádím. Jen ještě jednu věc.

Abych dostála Cirratinu řetězáku, den devátý má obsahovat dva obrázky, které vystihují můj současný život. Asi by se to dalo pojmout nějak hlouběji, ale mně se zrovna teď zalíbil ten obrázek, co tu vidíte. Je to od Marinaretty z D/A a trefně to vystihuje moje momentální životní rozpoložení. Jen tak sedim, dejchám, pozoruju svět kolem sebe, nikam se neženu, rozmýšlím svoje další kroky a nechávám to plynout. Docela často teď chodím do parku – no teď, když prší, zrovna ne, ale jinak jo. A ta kočka… řekněme, že když jsem pořád doma, mám mnohem víc času na to mít čas. A na kočky člověk musí mít času spoustu.

A vůbec je to celý takový spavý a příjemně lenivý a voní to podzimem, na kterej se těšim.

A místo druhýho obrázku si vás dovolím odkázat na skladbu od IAMX, kterou jsem si sice dlouho nepustila (trochu se bojim, že by mně to zase ťalo do srdce), ale o její výstižnosti rozhodně není pochyb. Jmenuje se – jak jinak – Think of England 🙂

P.S.: Ten zatracenej kašel furt ne a ne přestat a rýma jakbysmet. A jako by to nestačilo, poslední tři dny mě co chvíli chytne příšernej škytavkovej záchvat. Už jsem z toho všeho vážně unavená O.o

Nedávno jsem viděla slečnu, co měla tohle napsaný na tričku. Připomnělo mi to všechno to haló kolem Tajemství a vůbec kolem tý filozofie, že když něco opravdu chceš, dosáhneš toho. Já bych si strašně přála tomu věřit. A někdy tomu i věřim. Ale naučit se to nějak trvale zafixovat, to asi tomu mýmu věčně pochybujícímu mozku bude chvilku trvat, jestli to vůbec je možný. A zase – ráda bych věřila, že je. Ale ty pochybnosti máte prostě ve všem.

Nicméně abych to podpořila, zkusila jsem se doopravdy zavrtat do tý mý anglický představy perfektního života. Zkoušela jsem to ostatně už hodněkrát, ale vždycky přijde nějaký míň pozitivní období, kdy člověk tu víru na chvíli ztratí a připadá si, že z toho bahna nemůže nikdy vybřednout. No ale jak řikám, zkusila jsem to teď teda s tou konkrétní představou. Začala jsem na to myslet jako by to byla už pravda a nebylo to tak těžký, protože náhodou u týhle jedný věci věřim, že se to docela dobře může stát. Vždyť mi v tom nemá co bránit. Jazyková bariéra neexistuje, strach z neznámýho prostředí taky ne, vždyť to tam miluju víc než tady, takže teoreticky je to dost dobře možný, ne jako takový ty někdejší sny jako že byste chtěli žít v Americe, abyste tam mohli potkat Green Day a žít v jejich světě, ale víte, že se to nestane, protože to jsou Američani a ti žijou úplně jinej život… 😀 Kde jsou ty časy. Je jen o pár let později a já už vidim, že neni nic jako jinej život a jinej svět. Nebo spíš že pro mě to neni. Já mám stejně to myšlení totálně nečeský a divně posunutý. V čase i v prostoru.

A tak jsem si to tak představovala a myslela jsem přitom konkrétně na několik věcí – na Fjůdy, kteří si u nás už vytvořili docela pěknou fanouškovskou základnu a vypadá to, že sem fakt budou jezdit častěji a že se jim tu líbí, a na jejich kamaráda Nicka. Už jsem vám o něm povídala, je to naprosto úžasnej basák, vyhrál Sandberg MarloweDK video contest a jelikož je celkem aktivní v komentování a oceňuje každou pitomost, kterou mu člověk napíše, naprosto nezkaženým dětským nadšením, dobře jsme si padli do oka XD Asi by bylo přehnaný brát si kredit za všechno, ale je fakt, že krátce poté, co jsem zahlásila, že prostě musí přijet s Feudama na Rock for people, mi oznámil, že s nima rozhodně přijede, a fakt taky přijel, takže jsme se tam potkali a prohodili pár slov a bylo to prostě úžasný, přijít zase do styku s trochou anglický atmosféry, nehledě na to, jak skvělej je to hudebník nebo člověk XD

Nicméně aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela nebo něco plánovala, nějak to samo vyplynulo, že mě nejenom začal sledovat na twitteru, ale i si mě přidal do přátel na facebooku a teď spolu docela vydatně chatujeme. Zjistili jsme, že máme pár docela zajímavejch zkušeností společnejch – dost nás tak naštvalo, že jsme si na tom festu nepokecali víc, a zařekli jsme se, že příště to napravíme XD Práskla jsem mu na sebe, že mám vždycky takovej blok mluvit s lidma, co jsou slavný nebo v něčem hrozně dobrý, což třeba platí i pro něj, protože vedle něj se stydím přiznat, že mám tu basu tak dlouho a umím na ní asi jako můj táta umí anglicky, což neumí 😀 Hrozně ho to pobavilo a zakázal mi, abych se styděla s ním mluvit. A po nějakym čase jsme přes různý kapelní a hudební řeči došli k dohodě, že pokud to bude jenom trochu možné, zahrajeme si spolu. Já bych teda asi hrála spíš na klávesy, protože v jeho přítomnosti mě ani nehne brát do ruky basu a ztrapňovat se 😀 To radši nechám zkušenějšímu a budu se věnovat něčemu, na čem umim jamovat a kde si jsem trochu jistější, i když se stejně asi poseru trémou – i na to měl ovšem Nick odpověď. Prej na mě hodí nějakej vtipnej obličej a bude po trémě.

Takže tu tak sedím a přemítám o tý naší debatě a říkám si, jak strašně jednoduchý a možný to vlastně všechno je. Neříkám, že bych přemýšlela o nějakých pletkách přímo s ním, ale co já vím, co se může stát. Evidentně se celkem bezproblémově dokážu seznámit s britským basistou, s nímž je neuvěřitelná sranda, zná se s Feudama, má doma kočku, hraje v kapele, a hlavně je to neskutečně skromnej a rozkošnej človíček. A navíc má blog na tumblru 😀

Samozřejmě že existuje. Každej existuje. Člověk jen nesmí přestat hledat.