Rubriky
co se mi honí hlavou

Rock for People 2012, den třetí

16:00 Fakt, že jsem se právě vzbudila, zřejmě mluví za vše… 😀

Pátek

V pátek ráno mě opět ze stanu vyhnalo hrozný vedro. Nevěděla jsem, kolik je hodin, protože jsem byla bez mobilu – musela jsem z něj po včerejší noci vyndat baterku, protože kdykoli se kontakty spojily, začal mobil vibrovat jako když mi někdo volá, a nechtělo to přestat.
Očista proběhla celkem v klidu, předchozího dne jsem u jednoho z cihlovejch baráků v našem kempu našla venkovní kohoutek, k němuž se dalo pohodlně dojít po betonu a z nějž to pryštilo vodou, aniž by u něho byly nějaký fronty. Místama byl dokonce úplně osamělej. A tak jsem si tam v klídečku vyčistila chrup a pak si postála u toiek, kde se mi taky zadařilo, protože jsem objevila jednu „kriplkáráckou“ – odpusťte mi ten výraz, byla prostě velká, zřejmě pro postižený (kterejch jsem tam btw fakt pár potkala, teda ne přímo v kempu, ale u koncertů. To jsou machři, tyjo), takže tam bylo prostoru jak na normálním záchodě a byl tam toaleťák, sice takovej ten šmirglpapírovej, ale lepší než drátem do voka.

Věnovat celej odstavec rannímu sraní asi neni úplná romantika, ale kdo jste někdy byl na takovym fesťáku, tak dokážete ocenit tu krásu okamžiku, když se konečně můžete v klidu… no však vy víte 😀
Po ranní očistě proběhla nějaká snídaně, a pak jsem seděla v hloučku těch Tomovejch kamarádů a zevlila. Nespěchala jsem, protože podle mojí zkušenosti se vždycky budím o dost dřív než Maude, nebo minimálně o dost dřív než Běs, a byli jsme domluvení, že si pro ně pak přijdu ke Campusu, a že mě Maude bude vyhlížet, protože dovnitř se už asi nedostanu.
Když už mě to u stanu přestávalo bavit, vybavená plavkama (už to zase smažilo jak blázen) jsem se pomalu vydala na cestu. U Campusu jsem čuměla na venkovní sprchy s toikama, o nichž Maude předtím prohlašovala, že tam furt někdo kontroluje pásky, protože jsou společný pro tři kempy. Přišlo mi bizarní sprchovat se takhle na veřejnosti, ale přes den to asi bylo jedno, člověk byl stejně v plavkách. Každopádně jsem závistivě těkala očima po lidech, co si tam užívali proudu vody, a bojovala s hroznou touhou doběhnout si zpátky do kempu pro sprcháč a zneužít to tu. Moje touha po pořádnym sprchování narůstala.
Nicméně jsme se hned střetly pohledama s Maude, která už stála u stanu a vyhlížela mě. Zkusila jsem projít za ní, ale sekuriťák ke mně hned přiletěl jak včela k pampelišce, takže jsem ho ujistila, že tam nejdu, a počkala na Maudě. Ta mi oznámila, že tak za půl hodiny můžou jít, pže Běs ještě snídá. To jsem docela přivítala s povděkem, protože já osobně snídala už drahnou dobu zpátky a měla jsem hlad. Maudě mě teda nasměrovala na stánek s pojízdnou kavárnou, kterej jim stál hned u vchodu, a kde byla sice fronta, ale nijak velká.
Po pár minutách jsem se rozhodla pro zapečenou bagetu, o níž jsem sice soudila, že nebude ani zčásti dosahovat kvalit, který bych čekala od jídla za 50 korun, ale aspoň se tím nažeru, což bylo docela zapotřebí – měli jsme jít plavat a mně kručelo v břiše. Kdovíkdy se vrátíme a cestou tam není kde si něco koupit.
Jenomže fronta se naprosto nehejbala. Koukala jsem teda všude možně kolem sebe, stokrát jsem si přečetla celej jejich lístek, prozkoumala okolí, koukala jsem, že ploty už zase stojí, a že je sice všude bordel a všude na těch plotech a ohradách a na stanech a na autech se suší věci, ale jinak by nikdo neřekl, že byl včera nějakej Mordor, na nebi nebylo ani mráčku a bylo krásně.
Trpělivost mě pomalu opouštěla a ve chvíli, kdy slečna v okýnku vyvolala, že abysme pak nebyli naštvaný, musí nás informovat, že na jídlo se bude čekat tak dalších dvacet minut, mi málem stříknul mozek. Hlad byl ale silnej a Maude s Běsem stejně ještě nešli, tak jsem trpělivě čekala dál. Když jsem se blížila k okýnku, začala jsem zkoumat jejich nabídku sladkýho pečiva, abych si nemusela dávat bagetu nebo toust, jehož zapečení by trvalo dvacet minut (!), a dost solidně mě znechutily dvě věci. Jednak ceny, protože za kousek švestkovýho koláče nebo za jablečnou kapsu dát třicet korun, mi přišlo úplně nebetyčný a měla jsem chuť začít řvát, že si z nás dělaj prdel, a jednak vosy, kterejch tam bylo úplně neuvěřitelný množství a nejen poletovaly kolem toho sladkýho, dokonce se po tom i procházely. Když jsem uviděla vosu, jak zalejzá do povidlový mřížky, byla jsem rozhodnutá, že tohle si nekoupim ani kdybych měla hlady chcípnout. Někteří přede mnou to řešili tím, že si koupili tousty nezapečený, ale to mi připadalo úplně šílený. Dát 40 korun za čtyři plátky toustovýho chleba, dva plátky šunky a sýra? No doprdele?!
A tak jsem zvolila čokoládovou rolku, která bude sice hrozně opatlaná, jaký je vedro, a navíc to neni zrovna na hlad, ale bude to prostě aspoň něco, po čem neleze havěť. Měla jsem už hroznou žízeň a pár lidí tam sedělo s nějakym ledovym pitím, který jsem na lístku identifikovala jako „Pravý zelený ledový čaj s kousky zázvoru“, a i když 40 korun za čtyřdecku mi opět přišlo úplně otřesnejch, řekla jsem si, že do toho půjdu, že mi to vynahradí čekání.
Abych to zkrátila, ten jejich pravej zelenej čaj byl naprosto odpornej, se zázvorem to nemělo nic společnýho a vůbec se svým názvem v podstatě jenom to, že to bylo ledový. Jinak to trochu smrdělo a mělo to barvu i chuť přesně stejnou, jako by to někdo nabral z louže nebo z rybníka. Upřímně, fakt nechápu, proč jsem jim to nešla vrátit, asi holt nejsem vracecí typ, a krom toho pít studený bylo příjemný, jakkoli to mělo odpornou chuť. Každopádně není nad to, nechat se okrást hned po ránu. Aspoň že ta rolka byla výborná.
Po mizerný snídani, kdy jsem se mimochodem dozvěděla, že ty sprchy původně vůbec nebyly venkovní, ale uletěl jim stan (muhehe), jsme se teda vydali koupat. Maudě mě nabádala, ať jdu dneska s nima k tomu zadnímu rybníku, a tak jsem si řekla, že pro jednou mě ta dálka snad nezabije a že se mi chce bejt s nima. Taky mi dala svůj záložní telefon, abysme se měly jak domlouvat. Zdálo se, že všechno se obrací k lepšímu.
Cestou jsem si vzpomněla, že ten rybník je vlastně mnohem dál, než si myslim, protože předloni jsme k němu jezdívali autem. Takže ta štreka tam byla docela vražedná, ale naštěstí nebyl zase tak smrtelnej hic, takže se to dalo. A bylo příjemný tam dojít, najít flek na věci a zahučet do vody i s T-mobajláckým nafukovacím podprdelníkem, kterej má milion využití a je to naprosto dokonalej vynález.
Po koupeli jsme se vydali zpátky do kempů, a protože pořadatele asi blesky osvítily, otevřeli další vchod do CampCity blíž k východu z celýho areálu, takže jsem to nemusela tak pitomě obcházet a měla z toho radost. Cestou jsem si ještě odskočila ke kohoutku u zdi a ve stanu pak proběhlo rychlý převlečení a posezení s partou, která tam už zase/ještě pořád byla a sdělovala si dojmy ze včerejšího Skrillexe, kterej nakonec přece jenom hrál, a to sice v Youtube stanu, kam se vešly prý nějaký 3000 lidí z celkových asi 30 tisíc, co ho chtěly vidět. Ten zbytek dovnitř nepustili, kvůli bezpečnosti. No nechtěla bych, ještě že mně jeho jméno nic neříká. Představa, že bych přijela na nějakou jednu kapelu a ta se nekonala, je šílená, a fakt nezávidím lidem, co třeba přijeli na Faithy nebo na Orbital.
Kolem jedný jsme se se zbytkem crew sešli na autobusu, kterej mi málem ujel díky malinovce, co jsem si jí koupila kousek od zastávky, kde byla otevřená nějaká pocestná zahrádka. Věděla jsem, že tam maj pivo, ale malinovka pro mě byla novinka, který jsem nemohla odolat, zvlášť když byla za krásných 25 korun, což oproti 33 v areálu byl příjemnej rozdíl, nemluvě o tom, že chutnala líp.
No ale stihla jsem to tak akorát a dokonce jsme si i sedli. Ke mně si teda sednul nějakej úplně nachcanej týpek, kterej do mě furt něco hustil a odřízl mě od zbytku, ale jinak to šlo 😀 Chtěl vědět, kolik je hodin, a když jsem mu řekla, že mám :25, tak se zmateně ptal kolik dvacet pět, takže evidentně neměl páru, co se kolem něj děje 😀 Pak trval na tom, že pásek do areálu platí jako jízdenka na vlak domu, a nenechal si to vymluvit. Starostlivě se mě ptal, kolik si myslim, že by ten lístek jinak stál, a prohlašoval, že ho průvodčí určitě nechá bejt. No, já mu to nebrala, jen jsem si zunkala svou malinovku, načež týpek začal hlásat, že je po ní hrozná žízeň, že to jednou někde prodával a že ty lidi chodili furt pro další, jakou měli žízeň. Co se člověk nedozví takhle po cestě autobusem 😀
Ve městě jsme si skákli do Tesca, protože jsme měli ještě dost času než pojede Tesco bus do druhýho Tesca, kde maj ten Bilbo Šmak. Nákup proběhl tentokrát docela v pohodě, předchozí dny tam vždycky byly nějaký debaty, teď jsme to vzali fofrem, protože nebylo tolik času. Pak jsme se přesunuli na Tesco bus a jeli se najíst a po obědě (a nezbytném využití kamenného splachovacího záchoda) jsme to vzali busem přes nádraží, kde jsme se opláchli v kašně, zpátky do areálu.
Z kapel jsem toho dne chtěla jít původně na From dawn to fall, ale teď si je za boha nemůžu vybavit, takže mám pocit, že jsme dorazili až na H2O. Po nich jsme se přesunuli koupit pitnou vodu a trochu se omáčet v umejvárkách, a pak jsme si sedli do stínu u Evropa 2 hangáru, protože nám z toho sluníčka přestávalo bejt dobře a navíc jsme byli už z toho všeho přesouvání se mezi stagema a po areálu i mimo něj úplně uchozený. Já jsem třeba měla nohy už zespoda úplně ochozený, bolely mě ťapky, kotníky i celý lýtka z toho věčnýho skákání a měla jsem je úplně ztuhlý, takže chvilku si posedět při zvuku Mandrage bylo fakt příjemný, i když mi ta kapela něčím leze na nervy, ale přesto jsem ráda slyšela Hledá se žena, a uměla jsem si představit, že bych na to v kotli zapařila, kdybych ještě měla sílu. Horší to bylo, když jsem šla pro malinovku ke stánku a zrovna jsem chytla Šrouby a matice. Nemůžu to dostat z hlavy, to je fakt průšvih.
Po posezení ve stínku, který bylo fakt příjemný, a kde jsme se potkali s Mírou (to je ten, u který jsem měla původně spát, a co jsem ho potkala při buřině pod těma schůdkama, ja neměl boty :D), jsme se rozhodli přesunout do Google stanu a pokusit se vydobít si nějaký trička nebo ceny, co tam rozdávali. Míra měl totiž už nabráno a dost nás na to nalákal. Maude s Běsem se tam už dřív pokoušeli dostat, ale nedokázali se prorvat skrz ty fronty, takže tentokrát jsme si řekli, že se nevzdáme a nevzdali jsme se, i když chvílema to bylo o nervy. Bylo tam dost lidí, i když se nám podařilo ukořistit fleka zrovna na tý míň okupovaný straně, ale hlavně úplně nefunkční technika. Dva ze tří notesů vůbec nefungovaly a ten třetí byl úplně pojebaně nepoužitelnej, měl anglickou klávesnici, nedal se na něm udělat zavináč, lomítko ani háčky a čárky, a krom toho mi nějaká holka furt čuměla přes rameno, což bylo fakt dost nepříjemný a nevim, vo co jí jako šlo. Totéž pak navíc dělala i Magdě, takže jsem byla požádána, abych si na tu stranu stoupla a zabránila jí ve výhledu 😀
Cílem všeho bylo zaregistrovat se (nebo přihlásit) do Google plus, tam si přidat do kruhů Youtube fest a vyplnit krátkej dotazník, načež jste si mohli jít vyzvednout svý ceny. V tu chvíli jsem se fakt radovala, že už přihlášená jsem – i když dostat se dovnitř při mojí paměti na hesla bylo fakt o nervy, tím spíš, že to po mně furt chtělo vyplňovat Captchu s úplně nesmyslnýma písmenkama (NE-SNÁ-ŠÍM-CAPTCHU) – a že se nemusím zdlouhavě registrovat, což by se mi navíc ani nepovedlo, jelikož bych se nedostala do mailu. Nakonec jsem si dole u slečny hostesky vyzvedla bílý elko s nápisem Rock For People a „Jsem na Google plus“ (který se mi včera úspěšně podařilo vyprat s červenym ručníkem a obarvit na podivně zašedlou barvu, ale whatevs, stejně bych ho nosila jen na spaní :D), dvě placky a červenou Google + taštičku, která mě úplně uchvátila. Když jsme se odtamtud rozešli do kempů (protože Běsovi se podařilo přišlápnout Maude žabku a ta se roztrhla), hned jsem si do ní přendala věci, abych se netahala s tím pitomým žebradlem, který mě den ode dne víc a víc štvalo. A taky jsem se navlíkla do svýho novýho trička, který na mně viselo spíš jako šaty, a hned jsem ho řádně zkropila pod kohoutkem. Mokrý tričko, nic nemůže bejt v tom vedru lepší! (A to feuďácký už po těch dvou dnech máčení dostalo zabrat, zajímalo by mě, jestli mu praním a žehlením dokážu vrátit jeho původní tvar :D)
S Google tričkem a taštičkou (jsem reklamní girl, jaj) jsem se vydala na Architecty. Tam se strhával šílenej kotel, lidi bláznili, ale bylo vidět, že už toho maj všichni dost. Mně osobně už zase trochu bolela hlava, to věčný screamo mě přestávalo bavit, neni to zrovna můj šálek čaje, takže jsem se jen posadila bokem a relaxovala a užívala si, že jsem tam, kde jsem.
Po Architektech jsem se přesunula na Support Lesbiens, který mě ne úplně vším ohromujou a třeba doma si je sama od sebe nepustím, ale když je slyším v rádiu, vlastně mě docela baví. Psala jsem mezitím Maude, kde jsem, ale neozývala se, tak mě napadlo, že taky někde pařej nebo že se jí vybil mobil. Každopádně jak říkám, nemám takovou představu, že musím furt na festu být pohromadě s někým, takže jsem si Supporty užila i bez zbytku, nejdřív jsem chvilku seděla na kopečku, pak jsem slezla dolů a protlačila se úplně dopředu, kde jsem si těch posledních pár písniček docela dávala, i když unavená, ve velkym tričku a s apartním slamákem a připadala jsem si po těch x dnech bez kouknutí do zrcadla fakt sexy 😀 Ale jak pravil klasik, na to sere pes.
picasa webPo Supportech, pořád jsem ještě nevěděla, kde mám ten zbytek, jsem se vrátila na T-Mobile stage (a už mě to věčný přecházení fakt sralo) a tam jsem si neskonale užila The Asteroids Galaxy Tour. Celou dobu jsem si říkala, herdek, já ten její hlas znám (nejen tím, že mi připomínala zpěvačku Subways), a jakmile spustili The Golden Age, byla jsem doma. Musím říct, že jsem si Asteroidy brutálně užila, i když vyřízená, stejně jsem si ještě na chvíli šla stoupnout mezi lidi a trochu na ně zapařit, protože ten rytmus vám prostě začne švihat s tělem, ať chcete nebo nechcete. Navíc když máte tak švihlou frontmanku, to prostě člověka donutí se hejbat, přišla mi fakt roztomilá 😀
Po Asteroidech jsem si dala kousek Vypsaný fixy a začala jsem znovu lovit mobil, abych ještě jednou napsala Maude, kde sakra jsou. Už jsem o ně začínala mít trochu obavy. Ovšem jak jsem ten mobil vytáhla, došlo mi, že za chvíli začínají A Banquet na Red Bull stagei, a věděla jsem, že tam Maude určitě půjde, takže jsem milou fixu opustila (i když mě to docela mrzelo, stejně jako fakt, že mi unikla Mňága) a běžela (doslova) tam.
Banqueti byli úžasní, jelikož ze všech stran se štěbetalo, že má dneska znovu přijít bouřka, všichni byli hrozně napjatí a ve vzduchu cosi viselo a já věděla, že tohle možná bude úplně poslední koncert, jakej na letošním Rock For People uslyším, takže mi bylo všechno jedno. Bylo mi jedno, co všechno mě bolí, jak vypadám a jak jsem zpocená, Maude tomu říkala „příliš mnoho energie“, já „delirium tremens“ (no možná spíš delirium mortis, to by bylo přesnější, jelikož toho dne jsem nic nepila, ostatně jako prakticky celej festival, kromě těch dvou dvanáctek), každopádně jsem to na Banquety hrozně rozjela a neskutečně jsem si je užívala, i když jsme všichni pořád úzkostlivě sledovali nebe.
Bohužel nám je utnuli dřív, takže jsme si jich zase tolik neužili, ale i tak to stačilo. Je úžasný sledovat ty obrovský kapely světovejch jmen, jak pro vás hrajou, ale člověku to – i když je vidí – přijde pořád takový nereálný, a ta kapela je vám pořád jaksi vzdálená, je prostě až příliš světová. Prokládat to těma malejma rybama, těma domácíma tvářema, který už jste viděla několikrát a víte i, jak se jednotliví členové kapely jmenujou a jakej maj třeba hlas, když mluví, je nesmírně osvěžující a příjemný, je to prostě takový domácký, je to jiná atmosféra.
Každopádně na Banquetech jsme se znovu potkali s Mírou, kterej se přišel rozloučit, už měl těch bouřek pokrk, dvakrát mu to stačilo, takže se rozhodl vyfičet dřív, než to přijde potřetí. A my jsme šli s ním (saying bye, then walking in the same direction :D) a když jsme se doloudali k T-Mobile stagei, ověřili jsme si, že Banqueti nebyli jediní, koho pořadatelé utli. Irie Revoltés ani nestihli začít a byli zrušeni, a tou dobou se už zase zvedal vítr a nebe tmavlo.
Poučeni předchozím dnem jsme se šli schovat do T-Mobile stanu, kde jsme seděli několik minut na zemi v teple a suchu a skrz průhledný plastový stěny jsme sledovali, jak se všichni stahujou pryč do bezpečí, jak se zvedá vítr, tmavne nebe a vzduchem lítaj věci. Nicméně dlouho nám to teplo a sucho nevydrželo, protože nás z toho stanu vyhodili, kvůli bezpečnosti. Byli jsme dost naštvaný, a to víc, když nás amplionem začali vyhánět z celýho areálu a hlásali, ať nechodíme do stanů a zůstaneme někde na veřejným prostranství. Vytáhla jsem pláštěnku a nějakou dobu jsem pak stáli před vstupem, ale když začalo pršet, už jsem to nevydržela a prohlásila, že na to seru a že je mi jedno co říkají, nebudu tam přece stát jako idiot a nechávát tu bouřku, ať mě celou promáčí. Byla mi zima a byla jsem ráda, že jsem taky jednou suchá, a nechtěla jsem to měnit. A tak jsme se zase rozloučili s tím, že kdyby nás nechtěli pustit do kempů (což mi ovšem přišlo absurdní), tak se tam vrátíme a zase se sejdeme.
Do kempu mě ovšem pustili bez problémů, až teda na to, že jsem se lekla, když na mě vyjel sekuriťák „Slečno. Slečno!“, ale on chtěl jenom vidět pásku, kterou jsem měla schovanou pod pláštěnkou, naštěstí 😀
ceskatelevize.czTakže jsem doběhla ke stanu, ale všechno bylo ještě v cajku, nebe dělalo bububu, dost hučel vítr a chvílema lehce zakapalo, ale buřina pořád ne a ne přijít. S Běsem, panem meteorologem, jsme to předtím dost rozebírali, takže jsem byla celkem uklidněná tím, že to nebude tak zlý jako včera a že nás to dokonce možná úplně mine, přesto bylo dost zajímavý ležet ve stanu a sledovat to čím dál černější nebe, který nám předvádělo neuvěřitelnou světelnou show. Prakticky na kteroukoli stranu jsme se podívali, lítalo to tam bleskama, takže by se v kempu nemuselo pomalu ani svítit. Vzpomínala jsem na plot u T-Mobile stage, kterej se urval, když jsme se přesouvali do kempu, a letěl vzduchem. Vypadalo to děsně dramaticky, ale déšť furt nikde.
S Tomovou bandou jsme si chvíli poseděli venku, debatovali o bouřce a o kapelách, co zase nebudou, kolovala tam nějaká placatka a jabkovej berentzen a jelikož to kolovalo dost rychle, brzo to zmizelo a nám bylo teplo na duši 😀
Za nějakou blíže neurčenou dobu se konečně přihnal déšť, takže všichni zalezli do jednoho stanu, kromě mě – sice mě tam zvali, ale byla jsem ráda, že si chvilku odpočinu, a krom toho jsem cítila povinnost ten stan hlídat a střežit. Ne že bych mu v tý buřině mohla nějak pomoct, ale prostě jsem měla dojem, že bych v něm měla bejt, bejt u svejch věcí.
Krom toho jsem s tím deštěm měla svoje plány, takže jakmile se rozpršelo pořádně, svlíkla jsem se do plavek, čapla sprcháč a šla se ven vysprchovat. Musím říct, že to byla konečně pořádná sprcha po těch několika dnech trapnýho kohoutkování u umývárek 😀 A fakt mě to osvěžilo na těle i na duchu.
Zalezla jsem pak dovnitř, převlíkla se do něčeho suchýho, čistýho a teplýho (k nevíře pocit, tyjo :D), a zakutala se do spacáku. Jak jsem tam tak ležela, na chvilku jsem usnula, takže ani nevim, jak dlouho pršelo, ale myslim, že to nebylo moc dlouho. Každopádně když to přestalo, banda vylezla ze stanu a budili mě, že jdou na Crystal Castles, kteří sice začínají se zpožděním, ale budou. A že mám jít s nima. Měla jsem tendence se na to vykašlat a jít spát, ale zase se ozvala ta část mně, která si říkala „nebuď blbá, spát můžeš doma“, a tak jsem se z toho stanu vykydala a šli jsme.
A byla jsem ráda, bylo to fakt příjemný, i když jsem byla už na pokraji sil a každej prudší pohyb hlavou ze strany na stranu mi způsoboval motanici a problémy to ustát 😀 Ale pomáhaly mi Martensky, který se konečně dočkaly svýho použití (přes den se mi je nechtělo nosit, ale teď v noci jsem si netroufala jít do toho bahna v teniskách a sandálů už jsem měla taky pokrk, člověk potřebuje mít aspoň někdy suchý nohy) a který jsou naštěstí dost stabilní.
Po zámcích se část bandy rozpadla, měli toho už taky dost, a s jednou holkou a jedním klukem jsme na to zůstali sami a řekli si, že půjdeme mrknout na Horkýže slíže, kteří nás už zdálky zvali refrénem silnym jak hovado, a tomu se prostě nedalo odolat 8) Dost jsme si je užili, za všechny pecky třeba LAG song nebo Mám v piči na lehátku, což byl kotel jak svině, řečeno hantýrkou festivalového návštěvníka 😀 V tu chvíli jsem seznala, že mám oficiálně dokonale vypařenej mozek, dala jsem si na to se slečnou dvě cigárka a slušně jsem si v tom bahně zaskákala, neřešíc už vůbec nic.
Po Horkýžích (ježiš :D) jsme už ale měli fakt dost, a tak jsme to zabalili už i my. Později jsem se dozvěděla, že Maude s Běsem si ještě stačili dát Mig 21 a Monkey Business a tak říkajíc využít všeho, co ještě festival nabízel. To třeba obojí byly věci, který jsem fakt chtěla vidět, ale sakra nejsem, natahovací 😀
Cestou do kepmu jsem se ještě stavila v Úschovně, nebo přesněji řečeno v Úshovně, protože to někdo napsal blbě 😀 Nemohla jsem pochopit, že jsem si toho za celou tu dobu nevšimla, a hrozně mě bavilo, jak jsme to pak řešili.
„Takovej gramatickej fail, tyvado. Někoho jsem slyšel řikat, že kdybys před to dal K, tak máš kus hovna.“

No, bavili jsme se fakt dobře 😀
Nicméně do tý úschovny jsem šla kvůli razítku na lístek na vlak, bez nějž by mi neplatila sleva a nevim, musela bych doplácet? Netušim, každopádně jsem kvůli tomu byla celej večer trochu nervózní, protože jsem na to úplně zapomněla a ještě že mi to Maude připomněla, jinak bych si na to vzpomněla až ve vlaku.
Chlapci v úschovně byli velice rozverní, jeden se mě laškovně optal, jestli mě může orazítkovat, tak jsem mu odpověděla nazpět, že může, a on z toho byl hrozně šťastnej a dal mi razítko na ruku. Kdybych ještě měla sílu na nějaký blbnutí, možná bych si s nima dala ještě aspoň pivo, ale už to fakt nešlo 😀 Došla jsem ke stanu, rozloučila se se svejma dvěma kumpánama, upadla, křikem odpověděla na HOVNOOOOO a usnula.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Rock For People 2012, den druhý, část druhá

Furt dokola protáčim Soundcloud Feudů. Musej z toho hrozně škytat 😀

Čtvrtek večer, bouřka

Tak po tý podivný sprše nesprše jsem si to pěkně vyšňořená šinula na zbytek večerního programu. Bylo mi ještě trochu motavo po těch dvou dvanáctkách, takže jsem neplánovala už žádný velký řádění, přesto jsem si ale řekla, že nebudu máslo a nepůjdu brzo spát – což byla myšlenka, s níž jsem předtím docela koketovala, abych jako že dohnala tu předchozí noc a vůbec tak nějak posledních pár dní, co jsem toho moc nenaspala. Řekla jsem si, že spát můžu doma a že jsem si tu zaplatila zážitek, tak si přece nenechám ujít ty velký jména, na který se sem všichni sjeli. A šla jsem na ně.
Pořadatelé hlásali, že na Faith no more máme přijít v bílym tričku, takže jsem se podle toho zařídila a ve výstřihu (protože jsem to zrovna neměla kam jinam dát) jsem si nesla bílej karafiát, kterej mi ještě před Feudama dal chlápek na hájveji, co je tam rozdával. Že prej to taky bude součást vystoupení. Musim říct, že i když Faithy neznám, alespoň o tom nevim (třeba bych při poslechu zjistila, že je znám, to se mi stává dost často), dost jsem se na ně těšila už kvůli tomu, abych zjistila, co mají s tím bílým oblečením a s těma kytkama v plánu.

Bylo ještě dost času, tak jsem se stavila na Flogging Molly, kterejm prostě nevěřim, že nejsou z Irska. Zrovna když jsem tam přišla, hráli něco totálně irsky rockovýho, a krom toho měli i Irskem zavánějící výzdobu, no prostě jsem si fakt myslela, že jsou to Irové 😀 Každopádně jsem je zase tolik nevnímala, spíš jsem tam jen tak seděla na kopečku a relaxovala, nabírajíc druhej dech a snažíc se vydejchat to předchozí běsnění, který mi dalo dost zabrat. Po chvíli mě to přestalo bavit a oni měli stejně už končit, tak jsem se zvedla a šla zase na T-Mobile stage, kde měli brzo začínat The Kooks.
novinky.cz
A ti byli naprosto úžasní! Jakmile jsem si našla místečko na kopci a oni začali, bylo mi jasný, že jsem tady správně. Anglie opět nezklamala a opět se mi zavrtala hlouběji do srdce a ve spojení s právě prožitou euforií z Feudů jsem měla takovej neskutečně krásně hřejivej pocit na srdci, takovou pohodu a klid v duši, že jsem to už nezažila… no tyjo to už si ani nepamatuju, že by mi někdy bylo takhle dobře. Ve světle toho, jak málo mě teď uspokojuje můj stávající život, je asi pochopitelný, že mi z toho opět vstupovaly do očí slzy, a že jsem se sama pro sebe usmívala, tak pravě a nefalešně… no úplně jsem zapomněla, že to ještě umím.
Blbě neblbě, během pár písniček jsem se z toho kopce spustila blíž ke kotli a šla si je užít trochu víc zblízka. Úplně mě odrovnali, měli perfektní zvuk, tak jistej a neomylnej, tak pohodovej a šťavnatej, tak plnej prožitku a tak uvolněnej, že bych u toho klidně usnula, jak mi to bylo příjemný. Pritchard má navíc naprosto omamně úžasnej hlas, nemluvě o tom, že je to fakt pěknej kousek člověka (ach, ti angláni… :D), no prostě mělo to atmosféru a bylo to nádherný a já si celou dobu živě představovala, jak za pár let budou na tomhle velkym stagei stát The Feud a jejich jméno bude hlavním tahounem, spolu s Kookama, protože to jsou rozhodně dvě kapely, na který bych přijela.
Jenže ten Ultimate Chopper tam nahoře má špatnej hudební vkus. Nebo mě nemá rád. Nebo nevim, každopádně mi nedopřál si je doposlechnout, zpoza stage se na nás dost rychle navalily obří mraky, který nejprve nevypadaly nijak zvlášť, ale během jedný, dvou písniček, se všechno strašně převrátilo naruby a svět se zbláznil.
Vidím se, jak stojím po boku kotle, užívám si Kooky a přemítám nad tím velkým mrakem. Někdo hlásá, že přijde bouřka, zvedá se vítr. Přemýšlím, jestli bych si neměla zaběhnout ke stanu a sundat z něj věci, co na něm suším. Jestli bude takhle foukat dál, tak mi je to odfoukne a už je nikdy nenajdu. Jenže než jsem se stihla rozmyslet, slyším Pritcharda, jak nervózně dohrává písničku a hlásí něco jako „Guys, apparently storm is coming…“, opřela se do mě hrozně silná stěna větru a lidi začali šílet, otáčet se a prchat. Nejdřív mě napadlo, ježiš, to je tak neuctivý ke kapele, dlabte na svý blbý stany, deštík, ne… jenže během několika vteřin jsem si to rozmyslela a začala zdrhat taky, protože to už na nás dorazil Mordor.
Bylo najednou úplně černo, strašně se ochladilo a ten vítr byl neskutečnej, všechno hrozně hučelo, najednou byl kolem strašnej rámus a lítaly věci, lomcovalo to se mnou a kolem mě se tlačily tisíce lidí a všichni zběsile prchali a vřeštěli (nebo spíš vřeštěly, protože to samozřejmě ve většině případů obstarávaly holky). Vytáhla jsem mikinu a zabalila se do ní, ale stejně mi byla zima. Běžela jsem pod schodišťátko u T-Mobile stanu, kde se už pár lidí schovávalo, ale jakmile jsem tam vlezla, došlo mi, že to je úplně k ničemu, že tam stejně nejvíc zmoknu, až začne chvístat, protože ten vítr fučel ze všech stran, jen ne zeshora. Když jsem viděla, jak hystericky se kolem nás tlačí ten dav, jak bláznivě se snažej prorvat do zavřenýho T-Mobile stanu, aby „se zachránili“, přišlo mi to všechno úplně šílený, totálně dramatický, filmový. Už jsem viděla, jak někdo zakopne a dav ho ušlape – a na místě toho někoho jsem samozřejmě viděla i sebe, protože ty lidi se tlačili fakt příšerně. Fakt, že kolem nás v tu chvíli poletovaly všechny možný věci a že stage ustal v hraní, napovídal, že to nebude jen nějaká přeháňka a že to vůbec nebude prdel.
Pod schodištěm jsem se srazila s kamarádem, u nějž jsem měla původně spát a kterej mi pak dal vědět, že to nepůjde, protože mu ten první den (respektive nultej) bouřka vytopila stan. Přiběhl tam v ponožkách a nevypadal, že mu je do smíchu. Na mou otázku, kde má boty, řekl, že mu uletěly, a furt těkal očima sem a tam. Něco jsme si říkali, už nevím, co, ale moc mě nevnímal a omlouval se, smrt v očích, že musí letět do stanu. Otočil se a běžel.
Z týhle reakce jsem chytla správnou paniku. Nějaká holka mě požádala, ať jí podržim pivo, a začala se hrabat v tašce. Očima jsem zkoumala východy a najednou jsem to nemohla vydržet. To pivo jsem vrazila do ruky nějakýmu klukovi a povídám mu „hele podrž jí to, já musim běžet“. Jenom pokejval hlavou a já letěla. A fakt jsem běžela celou cestu, a všude kolem mě lidi, co taky běželi, a jeden do druhýho vrážel a ve vzduchu bylo hrozný napětí – kromě bouřky samotný, která na sebe nenechala čekat a spustila neskutečným způsobem ještě než jsem doběhla k východu z areálu, což mohlo bejt tak pět minut poté, co Kooks přestali hrát…? Nevím, přišlo mi jako že se to všechno seběhlo šíleně rychle. Mimochodem to začínající šílenství je třeba docela dobře vidět na tomhle videu – a na dalších podobných videích, jichž je plnej youtube.
Před areálem se ten dav začal trochu ředit, jak se dělil do různých sekcí, ale bohužel v Camp City spalo nejvíc lidí, takže jsem stejně šla s tím největším proudem a do toho do mě zeshora mlátily proudy vody, který mě promáčely na kost během prvních dvou minut. Než jsem došla do kempu, stihlo to znovu rozmáčet částečně vysušenou bahenní lázeň u vchodu. Chvíli se mi dařilo skákat přes kaluže, ale pak do mě někdo šťouchl, mně ujela noha a už jsem čvachtala. Tak jsem se na to vyprdla, stejně už jsem byla mokrá skrz naskrz, a jak jsem se do tý doby snažila chovat spořádaně, najednou jsem se zběsilým úprkem rozeběhla kalužema ke stanu, abych zjistila škody. V krku jsem měla obrovskej knedlík, protože mě tou bouřkou z nultýho dne všichni hrozně vystrašili a kámoš, v jehož stanu jsem spala, ho vyměnil za auto právě proto, že předešlého dne měl stan plnej vody. Popadla mě hrůza z toho, že se to teď stane znovu a že nebudu mít kam jít a že mi to namočí všechny věci.
Panika se prohloubila ve chvíli, kdy se mi povedlo dostat do stanu a začal mi zvonit mobil. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně těsně před „odchodem“ z Kooks napsala mámě smsku, že se na nás žene nějakej hurikán či co, a pak jsem letěla. Napadlo mě, že jí ta zpráva došla, a že chce vědět, co se děje, jenže mi ten telefon vůbec nešel zvednout a nefungoval display. Měla jsem od toho úplně mokrý ruce, tak jsem přišla na to, že mi do toho mobilu zase zateklo, jak se mi to už jednou stalo. V tu chvíli už jsem toho měla fakt dost, nemohla jsem zavolat mámě, nemohla jsem zavolat Maude, že jsem v pořádku ve stanu, nemohla jsem volat Tomovi, co mu patřil ten stan, že nevím, co mám dělat, a jestli nemá kousek místa v autě, nevěděla jsem, kam mám jít a jestli vůbec někam, nevěděla jsem, jestli si nemám začít balit ty nejdůležitější věci a někam zdrhat, no prostě panika nejvyššího stupně, venku to zuřilo buřinou, mlátilo mi to do celty, lomcovalo to celým stanem, venku všichni ječeli a já se rozbrečela.
Vůbec mi v tu chvíli nepomáhalo, že ten jekot byl spíš vzrušenej než zděšenej, že ty lidi kolem mě se zdáli, že si to snad normálně užívaj, že půlka kempu řvala hovno, že sousedi, kterým úplně chyběla celta od stanu (uletěla) a seděli jen v tom průhlednym spodku, kterej byl úplně prochcanej a všechno měli mokrý, s tím evidentně neměli žádnej velkej problém a smáli se. Mně prostě do smíchu vůbec nebylo, protože jsem to totálně neměla s kým sdílet a na malej moment jsem zatoužila po tom, aby tam někdo byl a objal mě a řekl mi, že to bude dobrý nebo aby řekl něco vtipnýho, čím se mu to povede odlehčit i pro mě.
Nevim, jak dlouho jsem se v tom stanu třásla, ale když se konečně zdálo, že bouřka ustala, zpacifikovala jsem se, oblíkla šusťákovku, popadla promočený prachy a doklady (pozn. pro příště, pořídit si nepromokavej obal) a vyrazila mezi lidi, protože jsem měla pocit, že to potřebuju. Nejdřív jsem navštívila velkej hospodovej stan v našem kempu (nebo co to bylo, upřímně jsem ho nezkoumala, byl to prostě jen velkej stan plnej lidí, ale myslim, že to byla hospoda), ale to mi moc nepomáhalo, potřebovala jsem mluvit s Maude.
Prodrala jsem se teda těma brutusálníma loužema okolo, kde nebylo nic vidět, jaká byla tma, a kde nějaký blázni mlátili do plechovýho sudu a vyřvávali něco jako „máme rádi kaluže“ (předtím pochodovali kempem a zpívali hymnu nebo skandovali „Rock for people“ nebo „My máme všechno co chcem, my máme dobrou náladu“, no prostě fakt jsem měla pocit, že jsem jediná osoba v celkym kempu, která má strach, co bude, a který to opravdu nepřijde cool), a ohromnym speedem jsem si to šmajdala dozadu ke Campusu, kde byl naštěstí takovej zmatek (jako ostatně všude), že si mě tam nikdo nevšímal a neptal se po pásce.
Bez telefonu se těžko domlouvat a netušila jsem, kde maj ti dva stan, takže jsem začala vyřvávat naše společnýho heslo a i když se na něj nechytli, nakonec jsem měla dobrej zrak a i v tý tmě jsem je dokázala najít – naštěstí taky zrovna byli mimo stan, jinak bysme se nemuseli vůbec dohledat.
Ten pokec mě trochu uklidnil, hlavně fakt, že jsem světu sdělila, že jsem bez mobilu. Musím říct, že z toho jsem měla asi největší hrůzu. Měla jsem hrůzu z toho, že mi někdo bude volat a že to nepůjde a že se o mě bude bát a nebude vědět, co se se mnou děje. Musela jsem říct Maude, že ten mobil nemám, aby to věděla. A musela jsem zavolat mámě, že jsem v pořádku.
supermusic.skByla tma, mokro, a nikdo nic nevěděl. Všude byl hroznej bordel a zmatek. Popadaný stany, bláto, voda, popadaný kovový konstrukce, který rozdělovaly kempy (padaly hranice, jak poetické), odpadky a milion lidí, z nichž někteří byli fakt vtipní (třeba týpci, co „stanovali“ na parkovišti způsobem, že měli třeba otevřenej kufr a tam dva seděli, vyhrávali z rádia a mastili karty. Nj, ty velký auta…). Zavřenej areál a z každýho kouta zaznívaly jiný informace. Nakonec jsem se dozvěděla, že bouřka už by se neměla vrátit, nebo aspoň ne nejbližší hodinu, a že Faithi nebudou, stejně jako že se ruší Orbital nebo Skrillex. Mimochodem, taky prej nebyli Refused, snad že se k nim nemohl dostat jeden člen kvůli špatnýmu počasí – letěl. Teď nevim, zase tolik mě to nezajímalo. Pro mnohý to byla velká rána, pro mě to byly pojmy, co mě sice zajímaly a chtěla jsem je vidět, ale neznala jsem je a nevěděla jsem tudíž, o co přicházím, takže mě to nepálilo. Mou jedinou starostí v tu chvíli bylo, jestli bude ještě pršet nebo jestli bude možný v tom stanu přespat, a co bude s tim mym blbym mobilem. Představa, že se po zbytek fesťáku nebudeme mít jak domlouvat, mi nedělala dobře. I s mobilama byla ta domluva obtížná, jak to uděláme bez nich?
No ale čím dýl jsme si povídali, tím klidnější jsem byla a vracelo se mi moje předchozí punkový, nic neřešící naladění. Tím spíš, že jsem se pak u stanu potkala s Tomovýma kamarádama, kteří stanovali okolo mě a chvílema se se mnou i bavili 😀 Byla s nima prdel. Dorazila to nějaká úplně promočená holka, co jsem jí potkala na tý zabahněný cestě v kempu a co zrovna svý kámošce říkala „A nezaprší a nezaprší…“. Z toho se pak stalo něco jako heslo festivalu a mně se obnovila víra v to, že přežijeme noc, která mě v tom největším marastu docela opustila.
Náš příjemnej večerní pokec u stanu přerušila smska, kterou jednomu z těch týpků kámoš ohlásil, že právě začíná Skrillex v jednom ze stanů, co nespadly. Celá banda se tam rozeběhla a já s „ne, díky“ šla spát, protože jsem byla totálně vyřízená a v tu chvíli mi to došlo. Usnula jsem neskutečně rychle a tu noc jsem spala jako zabitá.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Rock For People 2012, den druhý, část první (já vim, chjo… :D)

Há, chladivej gel na nohy, tomu řikám civilizace… XD

No nic, kde jsem to přestala? Jo jasně. Osudný čtvrtek pátého července na Rock For People 🙂


Čtvrtek
Ráno mě podle předpokladů vyhnalo ze stanu vedro, nemluvě o hlasech a rámusu, kterej jel nepřetržitě celou noc, díky čemuž jsem prakticky vůbec nespala – a později jsem zjistila, že Maudě s Běsem to měli víceméně to samý, nebo aspoň Maudě 😀 Ale s tím se holt v těchhle kempech musí počítat. Obzvlášť v klasickym stanovym městečku, kam jezdí značný procento neohleduplnejch hovad a pubertálních parchantů, co se tam učí chlastat (jak někdo trefně poznamenal na facebooku) a pak celou noc vyřvávají před stanem, naprosto nevzrušeni něčím jako je noční klid nebo prostou lidskou solidaritou.
V hubě jsem měla jak v polepšovně a vůbec jsem si připadala dost rozlámaná a uvařená, tak jsem se vykydala z toho šílenýho áčka, v němž se nedalo bejt, pohybovat, sedět, no prostě nic. Byla jsem fakt ráda, že jsem v něm spala sama, protože si nedovedu představit, že bychom se tam vešli dva, a to ještě s bagáží. Stěží jsem se tam vešla já se svejma věcma a než jsem se večer uprdelila a udělala si představu kde co mám, trvalo mi to určitě aspoň čtvrt hodiny, a to mi u toho nikdo nepřekážel 😀
Tak jsem se teda ráno vykutálela ze stanu a že se půjdu umejt. Když jsem k tý umejvárce přišla, došlo mi, že to asi bylo vcelku pointless, protože byla zase zabahněná jak cyp a z kohoutků to sotva kapalo. Trapně jsem si tam teda pod tim kapátkem vyčistila chrup a opláchla obličej nejlíp, jak se to dalo, a pak jsem se ještě s polozavřenýma očima zúčastnila fronty na toiky, která mě málem zabila. Už to dost smažilo, takže člověk ještě před snídaní čapl plavky a pořádně se zlil opalovákem. Pak jsme se spíchli se zbytkem crew a že se půjdeme svlažit k rybníku.
Bohužel zbytek měl na mysli jinej rybník, kde jsem s nima sice byla předloni a byl fajn, ale je naprosto neskutečně daleko. Takže jsme se zase brzo rozloučili a já zamířila společně s davem k tomu bližšímu, kterej máme doslova pár desítek metrů od areálu – a taky je tam díky tomu hlava na hlavě, ale to mně nějak nevadí.
facebook.com/rockforpeople
Je třeba dodat, že k těm pár desítkám metrů je nutno připočítat nechutnou štreku od mýho stanu (kterej si představte jako tečku uprostřed monitoru) k východu z kempu (střed levýho okraje monitoru) a odtamtud k východu ze samotnýho areálu (pravej dolní roh monitoru) = čili vzdálenost nechutně obří, během níž samozřejmě nepropásnete nic z místních specialit – ať už totálně rozbahněnej vstup do areálu (vypovídající fotky k tomu má například Luczynka), všudypřítomnej smrad z toitoiek, sluníčko pražící do hlavy nebo dlouhou rozbahněnou cestu podél plotů, kde vás to žene jak dobytek koridorem spolu s dalšíma tisícovkama lidí, který maj úplně stejnej cíl jako vy, a vy se proto snažíte jít co nejrychleji, abyste si urvali svůj kus žvance, rozumějte místo u vody.
I když to bylo o hodně blíž než ten druhej rybník, než jsem tam došla, byla jsem úplně zpražená a uondaná a nic jsem si nepřála víc než vlízt do vody. Dostat se k ní byla ovšem docela challenge, ta miniaturní plážička byla narvaná k prasknutí a nebylo moc příjemný se před těma lidma obnažovat do plavek – bylo to vpodstatě poprvý od loňský vody, co jsem se někde veřejně koupala (bazén nepočítám), a ačkoli v oblečeném stavu nemám se svou postavou žádnej zásadní problém, nemyslim si, že by zrovna moje proporce byly toho typu, na než se osmahlí mládenci u vody rádi dívají 😀 O to horší to je, když jde holka k tý vodě úplně sama. Připadala jsem si tam chvílema fakt úplně připitoměle, jak tam každej někoho měl, ať už kámošku, kámoše nebo celou partu. Já jediná tam neměla s kým mluvit. Ne že by mi samota nějak významně vadila, nenechám si tím kazit celkovej dojem, ale víte jak. Neni to prostě úplně vono.
Takže než abych tupě seděla na břehu, šla jsem radši plavat, a když to tak sečtu, musela jsem v tý vodě bejt fakt dlouho. Část z tý doby jsem strávila na jednou z „vorů“ nebo chcete-li ostrůvků, co tam plavaly. Teda ony původně neplavaly, byly u břehu, ale znáte to, lidi k tomu přijdou a hned to odstrčej… 😀 Dost blbě se na to lezlo, ale bylo to příjemný posezení a hlavně tam bylo mnohem míň lidí než na tý narvaný pláži, takže takový vip soukromčo a hlavně tam byla furt nějaká akce, ať už lidi, co z toho skákali do vody, takže se to celý kejvalo, nebo ti, co se snažili vylézt nahoru a vůbec jim to nešlo, takže jim ostatní pomáhali. Taky bylo vtipný, když se vor rozhodl, že se bude kejvat. Chvílema jsem si fakt myslela, že se převrhnem 😀 Ale nepřevrhli, akorát zpod těch sudů, co byly pod náma, vyplaval všelijakej sajrajt, co se do toho stihl zachytit za kdovíjakou dobu, takže pak nebylo zrovna lákavý skákat do vody, když kolem nás plavala tuna zetlelýho listí, flašky, flastry a další svinstvo.
Anyway, koupání bylo trošku osamělý, což je v takovym davu paradox, ale stává se to, nicméně i tak velice příjemný a dost to účinkovalo na takový to celkový zchlazení se. Na konec jsem tam dokonce i potkala známý tváře, což mě zase trochu pozvedlo na duchu.
Cesta zpátky do kempu pak byla trochu hektická, člověk to zase musel debilně obíhat a navíc jsme se se zbytkem nedomluvili úplně ideálně, takže mi ujeli autobusem do Hradce a já je pak musela dojíždět druhym, zase bez nich. Musím říct, že v tom momentu mě začalo štvát, že to nemám s kým sdílet a že do toho kempu jdu vždycky sama a u stanu mě nikdo nečeká. Nikdo, kdo by se mě zeptal, kde jsem byla, jaká byla voda, co budu dělat dál, no prostě takovej ten běžnej pokec s kámošema u stanu. Ono se to bez toho dá, dokážu bejt samotářská, ale časem si i ten největší samotář a soběstačnej tvor uvědomí, že to prostě neni ono, bejt sám na festivalu. Ti dva jsou fajn, ale je to prostě pár a ty mají vždycky svůj svět a svoje pravidla, i kdyby nebyli v jinym a totálně nejvíc vzdálenym kempu.
Anyway, dojela jsem je a setkali jsme se ve městě, kde jsme si znovu zašli do Bilbo Šmaku na obídek. Docela příjemná věc tohleto. Člověku se nechce jet tu štreku (a hlavně jít tu štreku k tomu blbýmu busu, kterej parkuje nejvíc daleko), ale když pak sedí v příjemnym klimatizovanym podniku s plnym pupkem, dokáže ocenit tu krásu a pohodlnost obědvání u stolu, s pořádným jídlem, co sestává z normálních ingrediencí a má přijatelnou cenu, což je bohužel něco, co se o RFP zdaleka říct nedá. Ne že by tam nebyl výběr. Ale ne za normální lidský ceny a rozhodně to neni nic zdravýho nebo extra chutnýho.
Při obědě jsme si samozřejmě taky nakoupili, když už jsme v tom městě byli. Jo btw, ve středu jsem si v Tescu pořídila tričko Guns’n’roses. Připadám si v něm hrozně hustě 😀 Ne, já prostě zbožňuju pěkně vyvedený kapelní trička. Narozdíl od běžných triček mi totiž připadá, že mají duši.
Náš festivalovej den pak začal s The Octopussys – trošku mě mrzí, že jsme to nestihli na Mutiny on the Bounty, měla jsem je poznamenaný jako že je chci vidět, ale pak jsem na ně úplně zapomněla – který jsem ale dost brzo opustila, protože jsem byla strašně natěšená na ty svý zamilovaný The Feud. Nevim, jak to dělaj, ale jejich hudba se mnou dělá neuvěřitelný věci a je to jedna z mála kapel, pro kterou jsem schopná se rozpařit doběla a proskákat celý jejich vystoupení, i když už fakt nemůžu a všechno mě bolí. Je to přesně jedna z těch kapel, co vás přesvědčí o pravosti tvrzení, že když si myslíš, že už nemáš síly, vždycky jsou tam ještě nějaký záložní. Nebo tak nějak se to řiká.
musicweb.czTak tu svou zálohu jsem plně a cele oddala Fjůdům, který byli samozřejmě zcela awesome a na který se mi povedlo ukousnout místečko vepředu – přišla jsem tak akorát včas, muhaha. Zpocená až do morku kostí, vyčerpaná, nevyspalá, zblblá od sluníčka a s příšerně bolavýma ťapkama a vůbec nohama, ale stejně jsem si to nejvíc dala a skoro celý jsem to proskákala nebo proházela hlavou (aha, a jsme doma, proto mě tak děsně bolí za krkem :D). Jako by nestačili Fjůdi samotní, další dávku energie mi přidalo osobní setkání s Nickem Lathamem, jejich kamarádem basákem, kterej je naprosto úžasnej a kterýho jsem si hrozně přála potkat. Sice jsme si toho moc neřekli, ale aspoň jsme se viděli, takže check 😀 Stál pak celou dobu v zákulisí a koukal a chvílema to vypadalo, že i natáčí na mobil (ačkoli původně dopředu hlásal, že to dělat nebude), takže se možná časem i vyloupne nějaký video, na němž jako šílená poskakuju a švihám hlavou co mi síly stačí a že jich už moc nebylo 😀 No, nechám se překvapit.
Po Feudech, který jsem přetrpěla v úplně mokrym Feuďáckym tričku (rozumějte že jsem si ho namočila, i když kdybych to neudělala, bylo by mokrý stejně, bylo fakt vedro jak v prdeli), jsme si dali The Computers, ale už si moc nepamatuju, jak se mi líbili a jestli jsem je přežila celý 😀 Každopádně někdy během tý doby se nám crew zase rozpadla, protože Maudě s Běsem měli nějaký plány a já prostě nemohla jinak než jít na DJ set v podání Feudů. Já vim, suďte mě, ukazujte si na mě prstem, jsem totálně posedlá fanynka těch „menčestrovejch“ týpků a nemohla jsem si pomoct, chtěla jsem s nima strávit co nejvíc času, když už jsou zase jednou tady, a kdyby měli hrát celej festival jenom oni, tak by mě to vůbec nesralo a furt bych na ně pařila jak smyslů zbavená.
Ostatně těch smyslů mě zakrátko zbavily dvě dvanáctky, po nichž jsem sice nevyrazila na nácky, jak zpívají Totáči, ale dost jsem se rozjela (pže zezačátku toho setu jsem byla už tak vyčerpaná, že jsem fakt už nemohla, no ale jak řikám, vždycky když nemůžete…) – no prostě mi to pivo pomohlo najít další skrytý rezervy a opět se zpotit jako prase a vyskákat a vypařit do němoty. Fjůdi byli samozřejmě skvělí i jako DJové, sice vypadali jako že nemají představu, co dělají (a myslím, že neměli, možná až na Lukea, ten vypadal jako že tomu fakt rozumí :D), ale to jim vůbec nevadilo, stejně si to hrozně užívali. Stephen (dolní foto) na mě chvílema dělal opičky a já pukala smíchy a zároveň se dmula pýchou, že si mě všiml. Nojo, posedlá fanynka, já vim.
Oproti tomu Jamie (nahoře) mě hrozně štval. Furt se díval mym směrem, jenže měl sluneční brejle, takže jsem nevěděla, jestli se dívá fakt na mě, a krom toho on je takovej divnej. Furt se mračí a tváří se hrozně arogantně a nepřístupně. Je to skvělej zpěvák a všechno a účastní se všech kravinek, co spolu jako kapela dělaj, ale nechápu tu jeho povahu, narozdíl od Stephena a Lukea, on má dvě tváře a tadyta zamračená a divná se mi vůbec nelíbí.
Po jejich setu jsem byla tak rozjetá, že jsem je prostě nemohla nechat jen tak odejít, a tak jsem se samozřejmě šla pozdravit a obejmout se Stephenem, což je takový sluníčko a můj největší miláček – a taky spolu nejvíc komunikujeme online – a když mi tohleto sluníčko řeklo, že jsem jejich nejlepší fanynka, tak mě napadly dvě věci – zaprvý „YES!“ a zadruhý „Bože, musí si myslet, že jsem trhlá, když celej jejich koncert (vlastně dva) propařim jako by to byla poslední věc v životě, co ještě udělám, a pak jim fanaticky děkuju, že přijeli :D“. Nicméně stejně jsem měla radost a když už jsem v tom byla, pozdravila jsem se ještě s Jamiem, kterej mě sice taky objal, ale bylo to divný, on má k tomu nepřístupnýmu výrazu takový divný nepříjemný oči. Navíc se mi v tu chvíli už značně motal jazyk, takže jsem nebyla schopná vyplodit myšlenku a když jsem se mu snažila říct, že se těšim, až je zase příště uvidim… no, dalo mi to prostě práci, a tak jsem usoudila, že se radši nebudu dál ztrapňovat a že je čas vyrazit dál 😀
Interesting trivia, by the way: Někdo na fb prohlásil, že Fjůdy kolem půlnoci viděl ve městě úplně nachcaný a že právě Jamie tam narazil do koše a hrozně nadával. To mi docela zvedlo náladu 😀
musicweb.cz
Venku před hangárem, kde ten set hráli, jsem se pak vrhla k opět totálně nepřístupnejm, vodou obklopenejm umývárkám (tyhlety byly zrovna nejhorší z celýho areálu) a tam jsem se ve snaze osvěžit se totálně rejpla nějakym kovovym kusem tý konstrukce do prstu. No ale víte co. Jsem nejlepší fanynka The Feud, takže co je mi po nějakym hnusnym krvácejícím zranění 😀
In fact, co je mi po čemkoli. Byla jsem tím tak nabitá (i když mě štvalo, že jsem si dala to druhý pivo, po kterym se mi začala poněkud točit hlava), že jsem se ještě notnou chvíli motala okolo a přemýšlela, jestli se tam nevrátit (ale to už by bylo potřetí a stejně jsem nevěděla, co bych jim řikala, ještě v tomhle stavu). Nakonec jsem to zavrhla a rozhodla se pro moudřejší variantu, jít se trochu zchladit, najíst, pokusit se osprchovat a tak vůbec, prostě se připravit na „večerní část programu“.
Jídlo proběhlo bez problémů, ovšem s tím sprchováním to bylo o poznání horší.
Že tam byla fronta jako kráva a dostat se k ní znamenalo projít bahnem okolo umývárek – což ve vás vyvolávalo jistej pocit zoufalství z toho, že nazpátek budete muset projít tím samým, tudíž veškerý mytí přijde vniveč – to by se ještě dalo skousnout. Ale co jsem zažila vevnitř? Kromě těch plechovejch sprch to tam vypadalo jako vnitřek kravína – a nejspíš to tak nějak i bude – a s nima jsem si připadala jako že jsem se octla v koncentráku nebo v tak něčem. Minimálně stovka holek, stojících v neskutečně dlouhý řadě, mačkajících se podél zdí v plavkách či oblečení, ale vždycky se sprcháčem v ruce, tu a tam i s ručníkem přes ramena. Totální tma, kromě trochy světla, co šla skrz dveře. Otevřený sprchy, kde na vás všichni ti čekající měli luxusní výhled, takže zatímco holka si u sprchy s prominutím mydlila frndu, dalších padesát holek na ní civělo a čekalo, až vypadne.
Upřímně, veřejný sprchy mi nikdy nevadily, ale tohle bylo prostě trochu moc veřejný a nebylo to vůbec příjemný. Ale jak řikám, člověk vydrží všechno, jen když má před sebou vidinu toho, že se aspoň po tom všem umeje. Bohužel ta vidina byla asi tak všechno, co mi v tu chvíli zbejvalo.
Ty sprchy nefungovaly. Některý vůbec, z některých tekla voda malým čůrkem a pod nima vždycky stála nějaká fiflena, co si několik dlouhých minut nechala týct vodu na hlavu a smyslně si hladila vlasy, pak se půl hodiny mydlila a smývala, no prostě nám ostatním tam kapal mozek, ale nikdo nic neřekl samozřejmě, nikdo nikoho nepopoháněl, což jsem třeba úplně nechápala a fakt jsem bojovala s touhou zařvat na ně, proč se u toho prokristovyhnáty nemůžou aspoň střídat, když už jim to tak kurevsky trvá. Kubíky drahocenný vody přicházely vniveč, když si nějaká koza holila nohy nebo si vtírala do vlasů šampon, a přitom se u toho proudu mohly aspoň dvě střídat a šlo by to dvakrát rychleji, jeez!
Když jsem se konečně přiblížila tomu, že by snad na mě mohla přijít řada, a přede mnou bylo asi pět holek, uvolnila se jedna sprcha, z níž voda už jen kapala a nikdo se k ní nehlásil a nechtěl do ní jít, pže si prý potřebujou umejt hlavu a já nevim co. Já už to nemohla vydržet, tak jsem do toho boxu vlezla, dřepla si tam na bobek a úplně dole u země chytala kapku po kapce a snažila se takhle pitomě umejt. Samozřejmě by to nešlo bez obecenstva, ale neměla jsem čas se tím zaobírat, chtěla jsem se jen umejt a vypadnout odtamtud a s takhle nicotným množstvím kapající vody fakt nebylo snadný se tam naštelovat tak, abyste něco chytli.
Nicméně i když to bylo totálně absurdní a určitě bych to nepojmenovala „sprchování“, za pár minut jsem odtamtud odcházela víceméně spokojená, konečně aspoň s pocitem, že jsem na sebe nalila čistou vodu a šampon a že jsem si u toho mohla sundat víc než tričko. Prostě jsem se konečně cítila trochu čistě, čemuž přidalo i čistý suchý oblečení a měkký teplý ponožky do tenisek. Konečně jsem zase měla nohy v suchu a teple a bylo mi fajn, i když unaveně a pořád jsem cítila ten alkohol v krvi a to sluníčko v mozku (i když nosíte klobouk, stejně na vás celej den šajní) a nebylo mi úplně nejlíp. Cítila jsem se zralá na postel, ale večer ještě ani nezačal a bylo ještě tolik co vidět a slyšet.
Ačkoli jak říkám, pokud jde o mě, kdybych za ten den pařila jen na Feudy, stačilo by mi to ke štěstí.
Obzvlášť když mi zahráli úchvatnou Slave, což je naprosto neuvěřitelná věc, momentálně moje totální úchylka, láska a srdeční záležitost a když to slyšim, chce se mi brečet a chce se mi vrátit se tam a chce se mi žít v Anglii a potkávat na ulici Feudy a chodit na jejich koncerty každej večer a dát si s nima pivo a normálně si s nima povídat, bez pocitu „ježiši co jsem to zase kvákla, zase jsem určitě vyzněla jako blázen“. Já jsem hrozný emo, tyjo.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Rock For People 2012, den první

Teda lidi, to byl Mordor! 😀 Právě jsem vylezla z vany a musim říct, že to byla koupel století, ne-li tisíciletí. Přišlo mi to úplně divný, koupat se. Taky sedět u kompu mi přijde úplně nepřirozený, stejně jako fakt, že nemám kam spěchat, sedim na židli a mám co jíst. A spousta dalších věcí.
  • ať přijdu k jakýmukoli kohoutku, teče z něj voda
  • na tu vodu kromě mě nikdo nečeká
  • dá se dost dobře pít a má přesně takovou teplotu, jakou si nastavim
  • nikde žádný lidi
  • neslyšim bušení kopáku a řezání do kytary, jak někdo zkouší zvuk
  • nikdo tu neřve „hovno“ a když to zařvu já, tak mi nikdo neodpoví
  • mám suchý nohy a čistý bílý ponožky a vim, že to tak zůstane po zbytek dne
  • oblečení je vyžehlený a voní po aviváži
  • což mě přivádí k tomu, že poprvý po čtyřech dnech necítím vůbec žádnej smrad
  • našlapuju na suchou a pevnou podlahu a to je to nejdivnější – nikde ani kousek bahna

Středa

Středa byla fajn. Ráno jsme vyrazili poměrně unavený, ale nic co by nespravila trocha adrenalinu a těšení se, a toho jsme měli víc než dost. Už ve vlaku jsme se potkali s dalšíma lidma, co mířili stejným směrem, a to vždycky člověka ještě víc nakopne. Cestou jsme se akorát strachovali o počasí, neboť jsme měli echo, že první festivalovej večer se přes RFP přehnala šílená bouřka, lítaly stany a půlku lidí to vyplavilo. Jelikož moje bydlení záviselo na kámošově stanu, kterej byl údajně jedním z těch vyplavenejch, úzkostlivě jsem sledovala zašedlý nebe a doufala, že se vyčasí a vysvitne sluníčko, aby to vysušilo, než dorazíme.
To se bohužel nestalo a kámoš se mi po telefonu omlouval, že mi nemůže pomoct, protože s tím spaním sám bojuje. Takže jsem cestou z centra Hradce na fesťák žhavila telefon jak nějaká ústředna a obvolávala jsem a obepisovala všechny dostupný kontakty ve snaze najít někoho s volným (a suchým) místem ve stanu nebo v autě. Nakonec se jeden našel, ale až těsně před mým vstupem do areálu, a to ještě s tím, že jestli bude znova pršet, tak mě to dost pravděpodobně vyplaví taky, takže nervů jsem si toho dne užila až až.
Po příjezdu a opáskování se (což samo o sobě bylo dost náročný) jsme se ubytovali, Maudě s Běsem v Campusu a já v Camp City, což bylo mrtě daleko od sebe, ale my jsme si řekli, že si tím nenecháme zkazit zážitek a že nejsme másla. Krom toho, já osobně byla nejvíc happy, že mám vůbec kde spát, takže vzdálenosti odkud kam jsem v tu chvíli vůbec neřešila.
Po odložení věcí ve stanech jsme se zase hned sešli a že pojedeme zpátky do města, nakoupit si a na oběd. Upřímně, v tu chvíli jsem byla už dost vzteklá z toho věčnýho chození a taky z RFP autobusu, kterej jezdil narvanej až po střechu a jelikož tou dobou už do nás dost pralo sluníčko, všichni jsme se potili a neměli co dejchat, takže to bylo fakt příjemný, nemluvě o tom, že ten autobus stojí neskutečně daleko od areálu.
Ale procházka po klimatizovanym Tescu za to trápení stála, o poklidnym obídku za normální ceny nemluvě – to je na RFP věc zhola nemožná.
No ale pak už to jelo. Návrat – další zdlouhavý šlapání, už jsem měla nohy úplně zničený od glád a sandálů, tak jsem se přezula do tenisek, ale bylo dost náročný se v nich pohybovat, obzvlášť po kempu, jehož vchod byl od nevidim do nevidim zabahněnej takovým způsobem, že to jste neviděli. Suchou nohou prakticky nebylo možný projít, jen s nasazením maxima šikovnosti a štěstí, nebo s gumákama, který tam báj d vej byly letos největším hitem, spolu se žabkama a crocsama. Doteď jsem se nerozhodla, kdo to měl vyřešený líp, jestli gumáci nebo žabkaři, každopádně kdo měl nějakou takovou obuv při ruce, vyhrál.
article.wn.comCo se kapel týče, začali jsme pěkně našlápnutě s profláklejma jménama jako I killed the Prom Queen, Enter Shikari a Subways, ochutnali jsme novinky jako Derelict a Sirkyskon na Talent stagei, dali jsme si Two door cinema club a Franze Ferdinanda a pak jsme to šli risknout do sprch, kde to třeba mně osobně vůbec nevyšlo. Na tomto místě musim upozornit, že jsme se nedrželi jeden druhýho jako klíště, takže tohle je spíš takovej výčet toho, co jsem viděla já, zdaleka ne na všem jsme byli ve třech 🙂
Pokud jde o ty sprchy, ve středu večer přišel první slap in the face, když jsem se během Example a Prodigy chtěla jít vysprchovat a najíst a tak vůbec, než přijde na řadu moje „domácí“ kapela, Tata Bojs. (Na Prodigy jsme se vybodli, viděli jsme se před dvěma rokama a naprosto nás to neuchvátilo)
Jako by nestačilo, že jsme se celej den potýkali se sotva kapajícíma kohoutkama u umýváren, s toikama a s bahnem, který bylo prostě všude, hlavně teda kolem těch umývárek, kde všude stály hektolitry vody a dostat se k nim suchou, natožpak čistou nohou byla mission impossible, večer jsem přišla na to, že to, co mě drželo celou dobu na nohou – vidina, jak to svinstvo ze sebe smeju – se jaksi konat nebude. Dámský sprchy byly ještě před Examplem (cca v devět hodin) zavřený a do pánskejch nás nechtěli pustit. Pár holek se tam snažilo probojovat a hádaly se se sekuriťákem. Celý jsem to nepostřehla, ale nakonec na ně začal řvát, ať nepruděj a jdou do areálu na kapely a ať si laskavě přivstanou ráno, že sprchy otevíraj v šest hodin.
Takže na tváři se mi objevil maximální WTF face, protože něco takovýho jsem prostě ještě nezažila. Aby byly sprchy zavřený, večer, když se po tom celodennim dni potřebuješ umejt, abys vůbec mohla vlízt do stanu, tím spíš letos, když jsme se celej den brodili a čvachtali nohama v deseticentimetrovejch vrstvách bahna, a ještě ke všemu to byly jenom dámský sprchy, zatímco páni se mohli svobodně sprchovat bez obtíží, no na to prostě jedna nálepka nestačí, to bylo WHAT DA FUCKING FUCK?! Můžete mi to někdo nějak rozumně vysvětlit?
Naštěstí jsem vynalézavé děvče, takže jsem se celkem slušně umyla u umývárek, kde to sice bylo dost komický – totálně potmě, spousta lidí si tam kolem mě šmrdlala zuby kartáčkem a všude okolo bahno, takže mi bylo jasný, že mejt si nohy fakt nemá smysl 😀 A tak nějak vůbec to za moc nestojí, mejt se v plavkách u crčícího kohoutku, ale nikdo nemohl říct, že jsem se nesnažila. Jelikož jsem si celej den máčela hlavu v areálu a vypadala podle toho, pro jistotu jsem si i umyla hlavu šamponem, aspoň pro ten pocit, i když to pořád byl jenom kohoutek se studenou vodou.
koule.czNicméně postačilo to pro osvěžení, už jen ten pocit, že jste se umyli, i když to za moc nestálo, funguje jako placebo, co vás nakopne, máte takovej ten pocit sucha a bezpečí (no, sucha ani ne, v tomhle případě) a prostě je vám dobře 😀 A tak jsem se takhle osvěžená, i když ne úplně spokojená, vydala na chvilku do Youtube stanu, ani ne tak na Visáče, jako spíš posedět chvilku na sedátku a pak rychle na Tata Bojs, kde jsem byla rozhodnutá urvat si přední místo stůj co stůj, i když jsem byla už totálně uchozená a brutálně mě bolely nohy, ať už z blbejch martensek nebo ze sandálů, který se nezdaj, ale jsou tvrdý a fakt to neni bota na celodenní chození.
To místo se mi kupodivu skutečně urvat podařilo, a to vedle docela příjemnejch lidí – nějakýho TBfila, kterej si to hrozně dával a přitom mě nijak neohrožoval a ani jednou do mě nedrcnul (což je fakt milá výjimka mezi pravidelnými návštěvníky podobných událostí), a nějakou slečnou, která byla zjevně úplně stejně groggy jako já, takže se sotva držela na nohou – a tudíž byla neškodná 😀 Obě jsme většinu času visely na zábradlí, protože nás prostě sotva držely nohy, ale byly jsme rády, že jsme tam. Všichni byli.
Co se týče hudby, hráli dost novejch věcí, který mě třeba úplně tolik neberou, ale dá se na ně tancovat a pařit, takže nevadí. Samozřejmě mi zahráli i Šťastnější, čímž mě udělali o trochu šťastnější, a taky mě potěšili Eliškou a Růžovou armádou. Ale samozřejmě toho tam bylo víc. Co jsem tak četla recenze, prý to byla ohromující show, propracovaný světelný efekty a tak tomu podobně – no upřímně, zepředu jsem to moc komplexně neviděla, takže nevím, ale ráda tomu věřím, protože to oni dělávají a krom toho bylo vidět a slyšet, že jsme si to všichni brutálně užívali, a to i přesto, že jsme na kluky museli čekat o půl hodiny dýl (kvůli z****ným Prodigím, kteří začali pozdě) a vyvolávat je slovy „Kluci kde ste?“ a řevem a hukotem… no, znáte to. A taky že to bylo už po půlnoci a měli jsme fakt dost. Ale i tak je fakt, že jsme je nechtěli nechat odejít a vydupali jsme si fakt luxusní přídavek, jednak dost netradičně podanou Tanečnici, kterou bych si třeba já osobně mnohem radši poslechla v originální verzi, ale je fakt, že to bysme tam všichni usnuli, a pak zremixovanou Skovku, z níž udělali dost dlouhej techno-nebo-tak-něco set, na kterej se luxusně bláznilo a po kterym jsem byla znovu přesvědčená, že stálo za to si na ně počkat a že to je prostě jedna z nejlepších českých kapel a rozhodně nejlepší česká kapela, která zpívá česky – což třeba pro mě je málokdy posluchatelný, ale v jejich případě z těch textů úplně nemůžu, jak jsou úžasný.
Krom toho, to množství lidí, ty reakce, ty recenze, ty řvoucí davy, to všechno mluví za sebe a svědčí to o tom, že Tata Bojs rozhodně nejsou kapelou lokálního významu, a pokud ano, tak je ten význam sakra velkej.
Tata Bojs nebyli to poslední, co se dalo toho dne vidět/slyšet, třeba mě mrzí, že jsem se pak nezašla podívat na The Fakes, ale víte co, člověk je unavenej i po jednom propařenym koncertě, natožpak po několika, i když třeba část z toho proseděl hezky na travičce. Na fesťáku je únavný i to sezení, tím spíš když je to na sluníčku. Za což jsme byli mimochodem víc než rádi, po těch šílenejch zvěstech o předchozím dni jsme měli nahnáno, že bude lejt a já se bála o to víc, že bych pak neměla kde spát. No ale nebyl všem dnům konec, samozřejmě.
Rubriky
poesie

Čokoládová

A nejlepší ze všech je čokoláda
ta záhadná nositelka vášně
ta její laskavá krutovláda
jak hladí na duši zvláštně
Ta sladká princezna dlouhých nocí
ty vlasy střižené do mikáda
ty tance po opuštěných docích
ach, nejlepší ze všech je čokoláda.
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

Déšť a tma za okny

Tak bydlení na RFP už mám zařízený 🙂 Trochu mě mrzí, že to nebude v Campusu, ale pokusím se nenechat si to tím zkazit, a kdo ví, možná že to nakonec bude dobře – protože mám pocit, že by tam jinak mohlo dojít k vraždě nebo minimálně k vyřčení nepěknejch věcí, k čemuž sice možná dojde i tak, ale pokusím se tomu vyhnout. Nechceme si to tam přece kazit.
Popadla jsem dneska svůj seznam věcí na vodu a trošku ho okleštila a upravila o to, co bych si měla vzít na rokáč. Přijde mi, alespoň se mi to v posledních pár letech vyplatilo, že když si na to nejdřív sednu a sepíšu to a pak jedu podle seznamu, jsem mnohem klidnější a celý balení probíhá prakticky bez stresu. Krom toho si člověk včas uvědomí, co ještě potřebuje zařídit a co nemá, a taky se pak nestává, že byste uprostřed akce zjistili, že jste něco důležitýho nechali doma. Možná je to trochu neobvyklej přístup, ale když jste takovej sklerotik jako já, co navíc vždycky chytne cestovní horečku a je mu příšerně z představy, že na něco zapomene…
Ten seznam mi ovšem přijde dost dlouhej, tak jsem zvědavá, až to zabalim, kolik toho bude. Mám docela problém rozhodnout se ohledně bot, ale myslím, že to nakonec vyřeším minimalisticky. Tahat se s těžkýma martenskama, když má bejt 30 stupňů a jasno? Nevim, nevim. Kdyby člověk jel autem, tak to tak neřeší, ale já pojedu zaprvý vlakem a zadruhý se to chci naučit řešit. Chci se naučit jezdit ven s menším množstvím věcí.
Myslím, že nejpozději zítra chytnu nerva a začnu balit 😀 A pak se budu až do odjezdu strašně nervovat tím, jak už chci jet a jak doma nemám do čeho rejpnout. Ale to k tomu patří. A těším se i na to, až přijedu domů a budu si říkat „hm, tak tohle jsem nepotřebovala“.
Jinak mám ale pocit, že už bych chtěla, aby bylo po létě. Nějak ho letos špatně snáším a taky se kvůli tomu dost bojím, jak to bude na tom fesťáku přežitelný. Ale snad když se dobře připravíme…
Mimochodem, právě u nás ukázkově leje. Ten chlad, co se na mě valí zpoza otevřených oken, to šumění padajícího slejváku, občasný krápnutí do parapetu… někdy věci dokonce i dávají smysl. Někdy je na světě fajn.
Rubriky
věci, které miluju

#15 Čokoláda

http://parents.mit.edu
Stručně řečeno, já čokoládu miluju, protože je to tak neuvěřitelná, kouzelná věc. Nejde jenom o to, že je to dobrý na chuť, jde o celej ten koncept, co všechno se s tím dá dělat, jakými způsoby to jde upravit a ozdobit, jak se to dá ozvláštnit, s čím zkombinovat, jak se dá pracovat na struktuře a barvě – no stačí se podívat na pár obrázků z prodejen pravých belgických pralinek nebo vůbec různých čokoládových cukráren.
Čokoláda je vzrušující, přijde mi přinejmenším stejně záhadná jako věci mystické, nadpřirozené, umění úpravy čokolády mi přijde srovnatelné s pojmy jako je malířství, sochařství nebo architektura, a přitom se pracuje v podstatě na molekulární úrovni, jde o neskutečné umění stvořit miniaturní tmavou kuličku, která při položení na jazyk vyvolává v člověku naprosto neskutečný fyziologický i psychický reakce. Je to elixír slasti a vášně, je to neskutečně sexy a zároveň je to tak nevinný, že to můžou milovat i děti. Dá se z toho stavět, tvořit, péct, vařit, dá se to použít při malování obrázků nebo patlání po těle, dá se to přidávat do kosmetiky, dá se tím navonět naprosto cokoli vás napadne (ach ano, moje oblíbené čokoládově vonící svíčky…) a každé podobě to je pořád ta stejná, magická věc, která se neochodí a nikdy nás nepřestane bavit. Vážně si neumím představit nic, co by tomu bylo podobný.
Zbožňuju tu čokoládově tmavou barvu. Sama o sobě, když se jí dá prostor (třeba na bílé nebo v kombinaci se svěží zelenou) mě přivádí k šílenství. Vždycky, když vyrábím designy, snažím se tam dostat hnědou. Mám hnědé plný šatník a i když se moje barevné preference čas od času obměňují, hnědá pro mě nikdy nevyjde z módy, protože je to barva přírody, je to barva kůry stromů a hlíny a je to barva čokolády. A nechte si to, to vim taky, že je to i barva něčeho mnohem méně poetického.
Musím říct, že s čokoládou mám jedinej problém, a to sice ten, že mě z ní dost bolí zuby. Mám je fakt dost citlivý, takže cokoli, co je moc sladký nebo studený, mi dělá problém, ale s čokoládou je to nejhorší. Díky tomu jsem si na ni vypěstovala takovej pavlovův reflex, v podstatě to funguje tak, že když se podívám na čokoládu, začne mi z toho být trochu nepříjemně a stahuje se mi pusa, protože očekávám bolest 😀 Já vim, zní to divně, ale funguje to tak. Nebo aspoň fungovalo donedávna, kdy jsem pracovala v pekařství a tak nějak jsem se naučila tu bolest po sladkém ignorovat. A taky to nebolelo úplně vždycky, takže jsem se jí zase naučila jíst, i když předtím to pro mě byla spíš jen velice občasná potravina.
Nejlepší čokoládový výrobky pro mě?
Bezpochyby mléčná čokoláda s lískovýma oříškama nebo s mandlema. Nebo lískový jádra v čokoládě, to už je jedno, jak to pojmete. Zbožňuju pistáciový košíčky (teď nevim, co je to za značku, ale jednou jsem to zkusila a málem jsem umřela slastí, ačkoli pistácie samy o sobě ráda nemám). Fernet v čokoládě. Jednou jsem to ochutnala a jak mi fernet nic neřiká, v týhle kombinaci to na mě působilo jako čistý afrodisiakum a ne, nebyla jsem opilá. Jen jsem si tý božský many dvakrát cucla a jakým způsobem se mi to převalovalo po jazyku, no to se nedá 😀 Prostě orgasmus. Pak samozřejmě horká čokoláda, když je zima (nejlépe oříšková, nugátová nebo kokosová), nebo kakao. Čokoládou obalená vanilková zmrzlina. Kočičí jazýčky. Piksla nutelly – to mě protáhlo střední. Vždycky když jsem měla depku ze známek, sežrala jsem tu celou pikslu klidně na dva zátahy.
A ačkoli obecně nejsem zastánce opatlávání se vším možným při milostných aktech, nechat někoho, koho máte rád, aby z vašeho těla slízával čokoládu… no, má to něco do sebe 😀
Čokoláda je prostě sexy.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Přípravy na Rock for People a Cirratin řetězák, den druhý

Lidi, já fakt nechápu, co se to děje, ale já v tomhle vedru prostě nemůžu fungovat O.o Fakt se snažim přimět k nějaký činnosti, ale i když jsem zalezlá doma, a teda relativně v klidu, mám prostě pocit, že se mi vaří mozek. Včera to bylo ještě o hodně horší tím, že jsem se (opět) zrušila alkoholem, kterýho sice nebylo moc, ale fakt se mi po tom neudělalo dobře. Problila jsem noc a ráno jsem tátovi byla nucena oznámit, že s ním tu chatu prostě nedávám. Což ho nasralo takovým způsobem, že prásknul dveřma a vypadnul a já mám od tý doby strach z toho, až se vrátí, což by mělo bejt už každou chvíli.
Nevím, co mám se sebou dělat. Když mě takhle zruší tři skleničky alkoholu, tak co už? Omezila jsem to na nejnižší možnou míru, fakt se nejedná o to, že bych chlastala jako doga, tak kde je problém? Tentokrát to vidím na to příšerný vedro (byla noc a přesto 30 stupňů a příšerný dusno, z člověka to lilo jenom když stál, to jsem snad nezažila) a míchání, ale problém je v tom, že mně to poslední dobou nesvědčí i když nemíchám. Nějakej divnej metabolismus? Čím to vylepšit?
Dobrá zpráva je, že už mám lístek na Rock For People. Doufám, že s ním nebudou žádný problémy, ještě toho trochu. Jako by nestačilo, že mám docela nahnáno ohledně bydlení. Jelikož jedeme ve třech a Maudě s Běsem už mají spaní zařízený, snažim se už několik dní přes všelijaký fóra, lidi.cz i facebook sehnat spolubydlící/ho a nijak zvlášť mi to nejde. Ozvaly se mi dvě holky, z nichž jedna to měla dost zmatený a nakonec jsem vůbec nepochopila, jestli by do toho teda šla – a navíc chtěla, abych já sháněla stan. A druhá sice zněla skvěle, ale měla se mi ozvat už v pátek, a dodneška mi neodpověděla na maily.
Pak se samozřejmě ozvalo i několik kluků/chlapů, ale to máte těžký. Co si vybrat? 17tiletýho týka s vietnamskym jménem, dva „nezadaný a slušný“ kluky, který vám nabízej místo ve stanu u jednoho z nich, nebo věkově neurčeného pána, který by se rád podělil o stan?
Pak je tu ještě další možnost, kterou se snažim vyjednat, ale nějak se mi to nedaří, asi nemůžeme s dotyčným chlapcem najít společnou řeč a já z něj nedokážu vyrazit vyjádření k tomu, jestli mě teda přiberou nebo nepřiberou 😀 Což mě už začíná pekelně nervovat. Fakt, že je to v jinym kempu, než kde bude Maudě, bych přežila, je to trochu komplikace, ale vždyť jde o hovno. Hlavně abych už věděla, jestli mám nebo nemám kde spát.
Co vy (z těch, kdo tam jedete, přirozeně)? Nemáte někdo volnýho fleka ve stanu, ideálně v Campusu?


A ještě taky ten řetězák, žejo…

Den druhý – Devět faktů o tobě.
1. Vypadám mladší, než jsem. Díky tomu třeba nesnáším kupování cigaret, vždycky se na mě dívají jako na lumpa bez občanky.
2. Jsem hroznej kočkomil, ale někdy mě ty mrchy fakt štvou. Někdy člověk zatouží po tom pejskovi, kterej přiběhne, když se chce tobě a ne jemu.
3. Když tu baskytaru nemůžu řádně vohulit, tak mě to prostě nebaví. Na base miluju ty vibrace, ten hlubokej bručivej hlas. To doma nejde.
4. Přemýšlím, že bych si nechala napsat nějaký lehčí antidepresiva. Když se neumím léčit od podstaty, možná by píchlo postarat se o symptomy.
5. Štve mě, že na spoustu lidí působím jako že jsem úplně v háji. Na jednu stranu jsem, na druhou nejsem, to je k diskusi, každopádně mě štve, že je to na mně tak vidět.
6. Vůbec se mi nesráží krev. Když si strhnu strup, krvácí to neskutečně dlouho. Kdybych měla nějaký vážný zranění, nedokážu si to představit, asi bych vykrvácela.
7. Někdy strašně zapomínám pojmy a slova. Nevím, čím to je, čtu a píšu hodně, tak jestli chybějícím společenským kontaktem? Někdy prostě vylezu mezi lidi a připadám si jako pako, že se vůbec neumim vyžvejknout. To se mi nepodobá.
8. Mám ráda čerstvý zelený kytky. Působí na mě blahodárně už jenom se na ně dívat, baví mě je zalejvat a pečovat o ně.
9. Máme doma milion knih, který jsem ještě nečetla, a chodím do knihovny. Divný, ne? Těším se, až bude hotovej bráchův pokoj a všechny ty knihy se zase vybalej.