Rubriky
věci, které miluju

#1 Dobrej sex

No ano, proč nezačít rovnou tím nejlepším, co můžeš mít? Dobrej sex je věc k nezaplacení a bohužel musím říct, že pro mě v poslední době poměrně nedohledatelná. Ne že by nebylo s kým. Nebo kdy. Ale občas se fakt dostávám do stavu, že si řikám „proč?“.

Každopádně abych to nějak definovala – je to dobrý, když to má jiskru. Musí v tom bejt vášeň, takový ty předem domluvený záležitosti mě fakt nebaví, to je úplně vrcholně nudný a málokdy to dopadne tak, abych si řekla „jo, to mi stálo za to“.
Je to dobrý, když je to s někym, koho mám ráda a kdo má rád mě. Nemusíme se vysloveně milovat, ale musíme jeden k druhýmu cejtit aspoň nějakej náznak úcty, zájmu, potěšení z toho, že s tím druhým jsme a tak. Musí nás navzájem vzrušovat přítomnost toho druhého, a tím nemyslím vysloveně sexuálně vzrušovat, ale prostě tak, že je fajn bejt s tim druhym a vy nemyslíte na to, že za deset hodin vstáváte a co jste měli včera k obědu. Prostě víte, že jste tam, kde máte bejt, a užíváte si to, nelitujete toho a neni žádný jiný místo, kde byste v tu chvíli byli radši, žádnej jinej člověk, s kym byste byli radši.
Je to dobrý, když si na nic nehrajete. Tohle je velká výhoda „nezamilovanejch“ čísel. Ve chvíli, kdy víte, že z toho nebude vztah, zjistíte, že si nemusíte na nic hrát, nemusíte se snažit dělat se hezčí. Pomáhá, když vám ten druhej dá najevo, že ho berete a přitahujete tak, jak jste, a že je mu fakt jedno, jestli jste se zrovna namalovali, koupali, oholili si nohy nebo kdy jste si naposledy myli vlasy. Naprosto ho nezajímá, jestli máte čistý povlečení nebo bordel v pokoji, on je tu kvůli vám a každej kousek na vás je správně. V takovou chvíli může nastat opravdový souznění a je to krásný.
Je to dobrý, když to neni křečovitý. Musí to tak nějak vyplynout, je povoleno mluvit a smát se, dělat kraviny a věci, co lidi ve filmech nedělaj, protože „by narušily vážnost okamžiku“. Leda prd, v takovym okamžiku se na vážnost nehraje, člověk by měl prostě dělat to, co zrovna chce, a ten druhej by měl bejt rád, že jste s nim uvolněný, a měl by to dělat taky tak. Žádný „nemluv“, „co je tu k smíchu?“, „to jako musim?“, „nevadilo by ti“ a podobně. Nemusíte nic. A neexistují zákazy.
A samozřejmě, je to dobrý, když je to dobrý. Pro mě třeba sex neznamená nutně orgasmus, ale pokud ho u mě partner dokáže vyvolat, tak má obrovský plus a to souznění pak dostává úplně jinej rozměr. V tu chvíli se dva opravdu stávají jedním a všechno je jedno. A to je prostě dobrý.
Tak, a teď si mě určitě milion lidí odpřátelí na facebooku, protože psát o takovejch věcech je prostě ewwww a tytyty, nenene 😀 Pche. Citová prostitutka je můj bůh a vůbec, jděte se bodnout 😀 Nicméně je to fakt, že takhle otevřeně jsem tu už hodně dlouho nepsala. Ovšem občas to není na škodu.
Rubriky
věci, které miluju

1000 věcí, co mám ráda – úvod

Standa měl takovej dobrej nápad. Když dneska všichni tak hrozně hejtujou, možná by nebylo od věci tu a tam taky si taky trochu zalavovat. A tak jsem si na to lavování zrobila kategorii. Neslíbím vám teda, že bude mít nějak obzvlášť zářnou budoucnost, ale snaha se cení, no ne? 🙂
Jinak, aby tenhle článek nebyl tak mizerně krátkej, tak vám ještě řeknu, že mám příšernej hlad, že jsem dneska měla jít s mámou do Obi, ale díky její bolavý noze z toho sešlo, a tak jsem byla jen na nákupu a teď zas dřepim u pc, větrám si pokoj, abych sem dostala trochu toho kouzelnýho čerstvýho vzduchu, snažim se donutit sebe sama k úklidu (a vůbec mi to nejde), přemýšlím, jestli si mám fakt přebarvit vlasy na rudo nebo s tím mám ještě počkat, až to víc odroste, abych nemusela zesvětlovat, rozjímám nad svou citovou situací a nad totálně šílenýma snama dnešní noci (ani se neptejte), představuju si, co bych dělala, kdyby se u mýho baráku zjevil Doctor Who a nabídl mi, abych s ním cestovala, přemýšlím, jestli mám nebo nemám rozepisovat, co mě na tom seriálu baví a štve – byl by to totiž jeden velkej spoiler a navíc jsem už hrozně daleko a nepamatuju si přesně detaily předchozích dílů… měla jsem si dělat poznámky 😛
Tyjo já bych fakt s někym chtěla chodit. Tohle je úplně nejzoufalejší vyjádření tohohle blogu vůbec, ale jako fakt. Už mě nebaví bejt sama. Anyone interested? 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Hejt sem, hejt tam, aneb proč vlastně hejtujeme

Zbožňuju, když se na Srdci Blogu píše o aktuálních tématech, k nimž mám co říct. Tenhle článek je kupříkladu reakcí na článek Hejtuji, tedy jsem, což je vlastně taková polemika nad tím, proč to děláme a co z toho máme. Původně jsem to chtěla jenom okomentovat, ale to víte, jak se člověk v tom komentu rozepíše, najednou mu dojde, že to je sakra dlouhej komentář, a už z toho radši udělá článek… anyway.
Tak pokud jde o mě, hejtování (nebo prostě jen kibicování na všechno, co mě sere, abychom mluvili česky) nikdy nebylo o přitahování pozornosti. Prvotně jsem to dělala prostě proto, že jsem si potřebovala ulevit. Každej má nějakou jinou inspirativní emoci – pro někoho je hrozně inspirující nakoupit si nový oblečení, hned o tom musí napsat článek. Já jedu spíš na negativní emoce jako je smutek, zklamání nebo nasranost. To ovšem neznamená, že bych měla nějak depresivní život, ve skutečnosti se domnívám, že jsem docela zábavnej člověk – aspoň většinou – a neni to jako že bych se každý ráno vzbudila a hned si řikala, jak z***enej mám život 🙂 Prostě to ve mně jen nakopává tvůrčí náladu.

Sekundárně to ovšem samozřejmě působí přitažlivě pro okolí, protože my všichni máme něco, co nás dojebává, a obvykle to jsou právě maličkosti denního života, co si necháváme pro sebe – nebo o nich napíšeme jen tak mezi řečí, pokud jsme psavci. Právě tím, že se to děje nám všem stejně, vytažením těch maličkostí na denní světlo a poskytnutím jim vlastního prostoru na webech a blozích přímo k tomu účelu určených, si najednou dokážeme uvědomit, že máme všichni něco společného. Najednou nás to nějak utužuje a vytváří to úplně novej druh komunity, založenej ne na tom, že se nám všem líbila jedna kniha, ale že nás všechny srala jedna z vedlejších postav. Ne na tom, že jsme byli všichni na jednou fesťáku, kde byly super kapely, ale že jsme všichni pouštěli páru ušima, když jsme trpěli v tý nehorázný frontě na hajzly.
Je to mimochodem úplně ta stejná věc, na níž stojí celej systém Meméček a Fuuuuuuu obrázků. Celej den u toho člověk dokáže prosedět (no dobře, já) a padat ze židle v návalech smíchu, následovaných výkřiky „no přesně!“, „hej, to je o mně!“ a podobně. Nebo facebookový skupiny typu „For those who experienced pain caused by stepping on lego“ (v překladu Pro všechny, kteří zažili bolest způsobenou stoupnutím na kostičku lega). Upřímně – kdo to nezažil? A koho to nenasralo?
Hejtování je prostě úplně přirozená věc, kterou všichni důvěrně známe, jenomže teprve teď, když tomu někdo dal krátkej a trefnej název v angličtině, teď, když jsme to pojmenovali, tak se z toho stal hit a začíná to vypadat, jako by všichni najednou na všechno začali nadávat. Říkám vypadat, protože podle mě to tak není, já se domnívám, že jsme nadávali všichni vždycky, jen to možná nebylo tak vidět.
Čímž odpovídám na otázku, jestli to z nás najednou nevytváří národ depresivních a vzteklých hejtrů, co už nevidí na světě nic pozitivního. Nevytváří. Jen o těch svých libůstkách víc píšeme, protože jsme se přestali bát, že když budeme nadávat, lidi nás budou mít za negativisty a za vzteklouny. A tohle vím náhodou z vlastní zkušenosti, protože kdo mě chvilku čte, ví, že nadávám dost často, ať už to jsou úřady (btw ještě vám musím napsat historku z pracáku), stupidní lidi v metru, co neuměj mačkat to tlačítko, blbá prodavačka, neochotnej číšník, debilní řidič, co vás nepustí na přechodu, div vás přejede a ještě se tváří jako že co ho zdržujete (!!!). Na základě toho mě taky kdekdo má za věčnýho kibicátora a nespokojence. No, možná, že maj pravdu. Ale jak řikám, to neznamená, že bych byla nějak depresivní člověk, že bych se neuměla smát nebo že by mě všechno sralo. To, o čem píšu – a domnívám se, že to tak má lecjakej hejtr, mě v podstatě sere jen naoko. Rozhodně nad tím nepřemýšlím celej den, nejsem taková ta babka s knírem, co jede trambají a pro sebe si bručí, jak je všechno kolem špatně a jak jsou všichni na hovno. Prostě mě něco vytočí, tak na to zanadávám a jedu dál. A dokážu se tomu i zasmát. Myslím, že tak to mají všichni a že ve skutečnosti nejde ani tak o skutečnou nenávist, jako spíš o vztek nad tím, co je všechno špatně a nad čím se člověk pozastaví s výrazem „WTFUUUUUUUU!“, protože prostě nechápe, že se taková debilita může v naší společnosti vyskytovat. Inu, může. Naštěstí, jinak bychom asi neměli o čem psát.
Pokud jde o módu hejtování, nedokážu si dost dobře představit, že by to někdo mohl dělat z hecu, z módy, z pózy, z toho důvodu, aby na svůj blog natáhl lidi. Kdepak, na to musí mít člověk talent, to musíte mít v krvi. Někdo umí napsat tak dobrej hejt, že jenom při čtení toho hejtu se správně naserete a prostě mu tam musíte napsat komentář ve stylu „no přesně!“. TO je správnej hejtr. Ten, co ve vás vytvoří ten pocit sounáležitosti. Ale nějaký „dneska mi upadla taška, když se jí utrhlo ucho, a tak píšu hejt, protože nenávidim tašky, co se jim trhá ucho…“, to asi fakt nebude ono. Nevim, prostě si myslim, že tohle nejde dělat jen pro návštěvnost. Tohle se prostě musí dělat dobře a od srdce a ta návštěvnost pak přijde s tím. Ale neplatí to náhodou u všeho?
Mimochodem silně mě nadchla poslední věta Standova článku – „Proč nikdo nezaloží blog 1000 věcí, které mám rád?“. Herdek, to je fakt dobrej nápad 🙂 Aspoň by společnost viděla, že nejsme jen vzteklí nadávači, že máme taky spoustu věcí rádi – ostatně, když to vztáhnu zase na sebe, měli byste vidět, co všechno na facebooku „lajkuju“ a co všechno mám v oblíbených. Někdy si řikám, že mně se snad líbí úplně všechno 😀
Rubriky
poesie

Pampelišky

Už odkvétají pampelišky
a mně to jaro uteklo
hladím stromy prstů bříšky
jen aby se neřeklo
V noci sním o Pánu času
ve dne jsem radši schovaná
proč jen mi vzali všechnu krásu
z života? proč jsem tak ztahaná?
Rubriky
Uncategorized

Tak abyste teda věděli…

Originalita, originalita, originalita mládežé! ♫

Jednou z věcí, co mě fakt nebaví, je to věčný debatování o tom, co je a co není originální. Čím větší je to konina, tím agresivněji se o to lidi dokážou hádat. Takový to kdo se po kom opičí, kdo s čím přišel první… jako by si právě tím lidi nějak zvedali svou vlastní hodnotu, a měli potřebu všem to sdělit a dokázat. Všichni se perou o kredity za něco, co někdo řekl, udělal, co koho napadlo… a přitom, představte si kotlík, v němž existujou všechny možný i nemožný potenciální nápady. A představte si, kolik se na světě urodilo za celou jeho existenci lidí. To vážně nikoho nenapadlo, že některý věci se prostě mohly zrodit v hlavách víc lidí? Proč si všichni myslí, že musel bejt jen jeden jedinej, kterej s tim přišel, a ten jedinej má právo se k daný věci hlásit?
Anyway. Někdy mi lidi řikaj, že jsem originální. Nebo že mám originální blog. Prdlajs. Zatímco tady píšu tenhle článek, ačkoli se mi to právě teď rodí v hlavě, někdo už něco takovýho napsal přede mnou a další milion lidí to napíše po mně. Takže technicky vzato, smysl toho, že to píšu, ani nemůže bejt ve snaze o originalitu, protože tou nikdy nedosáhnu psaním na téma týdne nebo vůbec psaním o něčem, co se mi děje v životě – protože na zemi je x miliard lidí, kterejm se děje to samý. Chtěla bych vidět blogera, kterej píše o věcech, který se nikomu jinýmu nedějou. To by bylo fakt originální.
Ani ten design neni origoš. Ne že bych ho nezbastlila sama (až na ten eko symbol), ale prosimvás, co je tak originálního na jednoduchym světlym pozadí a primitivním logu? Toho je plnej internet. Můj ksicht taky neni nic, na co bych mohla chtít monopol, bůhví kolik běhá po světě lidí, co vypadaj docela jako já. Nebo běhalo. Takže jako co?
Originalita je pojem, kterej je třeba si vysvětlit, než se s někým pustíte do debaty. Je to věc názoru, a tudíž se domnívám, že nikdo v takový debatě nemůže mít ultimátně pravdu, stejně jako když se s někym budete hádat o to, co je a co neni hezký. Prostě konina.
A nejhorší je to u písniček. Nesnáším, když něco složím a říkám si „kurně, to je dobrý“, a pak když to nahraju a někomu pustim, řekne mi „hej, to znám, to je xy od xyz, ne?“. A já na to jen „fuck this shit“, smažu to, veškerý nadšení je to tam a já jsem zase tam, kde jsem byla.
Těch nápadů z toho kotlíku už prostě moc vybrali. Nám už nic moc velkýho nenechali. Proto si taky nemyslim, že by v minulosti existovalo nějak víc géniů než teď. Ta blbost s vodou ve vaně nebo s jabkem, co padá na hlavu… to by napadlo kdekoho, ale jednoho to prostě vždycky napadne dřív, mno, toť vše.
Můžete bejt zvláštní. Můžete bejt vtipný. Můžete se na věci dívat a dělat je trochu jinak než většina lidí ve vašem okolí. To je originalita, jak ji vnímám já. Bejt trochu ujetej. Svůj. Nezávislej. Divergentní. Prdlej. Tvořivej. Mít vkus a styl. Zkoušet nový věci, kombinovat ty starý. Recyklovat a přetvářet. Obnovovat a ozvláštňovat. Opepřovat život lidem ve vašem okolí něčím zajímavým, co je vytrhne ze zajetých kolejí a přinutí je to myslet jinak nebo udělat něco, co by je nenapadlo. Trhnout se od davu. Nebo jít s davem, ale po rukách. Prostě bejt. Ale abych se hádala o to, kdo měl tu bundu první nebo řešila, že stejnou mikinu jako já nosí další tisícovka holek? Bitch please. O tom to neni.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Můj běžný den na netu

Srdce Blogu se zeptalo, jak že vypadá náš běžný den na blogu. Jenže já vlastně žádnej běžnej den nemám, pže tu nepíšu nijak pravidelně, a tak mě napadlo spíš popsat můj běžnej pohyb na netu obecně.
Přiznejme si to narovinu, už nějakou dobu používám jako homepage Facebook. Ne že bych měla nějakou ujetou potřebu vědět všechno o všech, na to tam ani nemám dost „přátel“ (poměrně často dělám čistky a redukuju to o lidi, který mě nezajímaj nebo který tam prostě nepotřebuju mít, momentálně jsem na 121 kouscích) a u spousty lidí mám zablokovaný zobrazování jejich statusů na hlavní stránce, protože mě to prostě fakt nezajímá. Ale jelikož na fb často sdílím fotky nebo věci, u nichž mě zajímá cizí názor, dost často kontroluju odezvu. A mám tam i pár lidí, u nichž mi fb nahrazuje icq a mail, prostě tam spolu normálně komunikujeme. Což je, upřímně řečeno, totálně na hovno a nesnáším to, obzvlášť pokud jde o práci. Ale s tím toho moc nenadělám.

Další důležitá stránka je právě blog.cz, obviously. Zajímá mě především odezva, tzn kolik lidí si přečetlo moje poslední články (přibližně, nepotřebuju to s přesností na člověka, zajímá mě to pouze proto, abych viděla, jak dobrej titulek jsem napsala, protože o ničem jinym to neni), a pak chci vidět komentáře. Celkem často to jsou reklamy, hlavně když se tam objeví příliš rychle po publikaci článku. Ty pak smažu a zablokuju, když mám náladu, zajdu k dotyčnému na blog a tam ho sprostě zjebu. Většinou se na to ale vydlabu s tím, že mi to za to nestojí.
Na ty relevantní komentáře pak odpovím, pokud mám co. Ale do těch odpovědí se nenutím, někdy prostě není co říct, a nemusím komentovat všechno za každou cenu.
Kromě komentářů mě velice zajímá, co kdo z mých oblíbenců napsal nového, takže projedu výpis nových článků u oblíbených autorů a v Autorském Klubu. Co zní slibně (nebo to pochází od autorů, co mě už apriori zajímaj), na to kliknu myšítkem a rozkliknu si to, abych se k tomu později mohla vrátit. A tím to obvykle končí.
Protože když chci něco napsat, tak tohle vůbec nedělám, nebo jo, ale až po psaní. Když mám psavou, tak to lítá. To se klikne na správu, klikne se na Nový článek a už píšu, nekoukám nalevo ani napravo. Dost často se mi v takovou chvíli stane, že zrovna někdo začne chodit po předsíni nebo ještě líp, vleze mi do pokoje, začne na mě mluvit nebo hledat něco na mym stole – přičemž samozřejmě vyžaduje mou asistenci. V takových chvílích mi začne vařit mozek. Někteří z vás mi možná rozumí, že když vás to chytne, tak je jakýkoli sebemenší vyrušování fakt zlo. Stačí jakýkoli rozptýlení a nit je nenávratně přetržena, což se pak projeví na kvalitě článku, konzistenci textu a zejména na autorově náladě, jinými slovy, to mě fakt vždycky dokáže nasrat.
Blog ovšem neni zdaleka jediná věc, kterou na tom netu dělám. Abych řekla pravdu, většinu času na pc trávím sledováním seriálů, momentálně je to Doctor Who, tu a tam do toho vrazím novej díl Game of Thrones. Výjimečně nějakej ten film, ale spíš mě baví seriály. Když je řeč o filmech, naposledy to bylo In Time. Některý slovní hříčky byly docela fajn, celkově to přimělo k zamyšlení, ale mělo to svý mouchy, hlavně teda logický. No ale to už je dlouho, už si teď nevzpomenu, co přesně to bylo.
Zvláštní je, že ty seriály dost často stopuju, abych mohla jít udělat něco jinýho. Teda teď nemyslim třeba jít si pro jídlo nebo na záchod, ale něco jinýho na netu. Prostě to najednou stopnu uprostřed akce a jdu se podívat na ten facebook nebo jinam, jestli někde nepřibylo něco novýho. Což je zvláštní, protože když mě v tom sledování vyrušuje někdo jinej, tak mě to fakt sere. I když zase jak kdy. Někdy je ten díl tak nudnej, že jsem docela ráda, že můžu jít vynýst koš nebo se nějak jinak rozptýlit. Je totiž fakt, že když koukáte na stránkách, co nemaj časovej limit (a reklamy tam samozřejmě neexistujou), tak u toho klidně prosedíte celej den a vůbec si toho nevšimnete.
Poslední dobou trávím spoustu času na Aboard the Destiny. No, poslední dny už míň, aktivita hráčů stojí celkem za prd. Ale snad se to zase trochu rozjede. Nesnáším, když tam za tři dny nepřibyde jedinej příspěvek. Pořádejte pak nějaký mise a akce, když nikdo neni online.
Další věc, co teď dostala zabrat, je můj Deviantart. Ten a Photobucket, protože právě tam upravuju svoje fotky. Naučila jsem se s tím zacházet už tak, že jsem celkem opustila Malování, a to je co říct 😀 Každopádně na DA teď dost často chodím kontrolovat odpovědi, komentáře a tak. S jednou fotkou jsem dokonce vstoupila do soutěže, ale pochybuju, že z toho něco bude 🙂 V tý soutěži jsme zatím tři, takže to nebude nic zajímavýho.
Další zajímavá věc, kterou na netu používám, je Tasck.com. To je naprosto úžasnej internetovej to do list, primitivní na použití a přitom efektivní.
A pak tu mám samozřejmě spoustu oblíbených záložek, co dost často kontroluju, většinou různý minimalistický blogy, stránky, weby atd.
Kromě chromu se poslední dobou často vyskytuju i na Skypu, kterej jsem se tak nějak naučila používat (ne že bych to předtím neuměla, ale neměla jsem moc důvod tam chodit), čímžopádem trochu zanedbávám icq, ale to moc nevadí, nemusim bejt všude.
Když zrovna hraju RPG, spoustu času strávím hledáním fotek různých fantasy a sci-fi věcí, charakterů, informací, interiérů, exteriérů, nápadů, návodů a tak. Všechno to stahuju na flashku, kterou mám vyhrazenou pouze pro tyto účely, a která se jmenuje Serenity – a přísáhám, tohle jméno pro loď mě napadlo dlouho předtím, než jsem se pustila do Firefly 😀 Mňo a tuhle flasku si dost často prohlížím. Pro inspiraci nebo jen pro potěchu oka. Prostě mě to baví.
A to je asi tak všechno, co mě teď napadá. Na netu se toho dá dělat neskutečný množství, je to jako vyrazit do obrovskýho města, kde máš miliardy možností a nikdy nevíš, kam tě to zavede, takže vypsat všechny stránky, kam chodím, nebo všechno, co tu dělám, by bylo nemožný, ale tohle je zhruba tak ten základ, co by se dal počítat do „běžného“ dne na netu.
„A to je asi tak všechno, co jsem vám chtěl říct.“
Rubriky
co se mi honí hlavou

Zážitky z Tišnova

Tak jsem zase strávila tři dny mimo Prahu, a to konkrétně v Tišnově na mineralogický výstavě. Byla to paráda, zase jednou vypadnout z města a vidět tam ty „starý tváře“, čili starý známý, který vídám takhle dvakrát do roka už asi sto let a úplně vidim, jak se proměňujou – nebo naopak zůstávají totálně stejní, i to se stává.
Letos to bylo vesměs ve znamení pasivního odporu, útrpných výrazů, touhy přežít tu příšernou nudu a nezvencnout se z toho. Ono to už roky vypadá dost podobně, protože lidí prostě ubývá a ta burza je rok od roku slabší a slabší, což pro nás – vystavovatele – znamená čím dál tím větší prudu a čím dál tím menší výdělky. No, zrovna to se mě netýká, já dostávám pořád tutéž částku XD Díky bohu za to.
Kromě tý nudy jsme tam – jako obvykle – chlastali, co se dalo. Což v praxi znamená, že v pátek dopoledne tam do mě začnou kolegáčci lejt co si zrovna přivezli – letos to bylo šáňo a pak nějakej ryzlink – jenže jim to velice brzo dojde a vyvstane otázka, co dál. Kterou nikdy nikdo nevyřeší jinak než že se zbytek dne prosedí dole v restauraci u piva a panáků. Přesněji že majitelé stolů to tam prosedí a my ženy trpíme nahoře a prodáváme, nebo se teda spíš nudíme, protože neni komu prodávat.
Letos jsme to s kamarádkou pojaly velice sportovně, co chvíli jsme si skočily dolů pro plechovčičku gambáče (limetka a černý rybíz rulez!), většinou jsme na ty stoly dost kašlaly a furt jsme jedna druhou navštěvovaly, abychom si pověděly, kde jsme zrovna viděly co hezkýho – myšleno chlapi 😀 Ale byla to bída, oni tam totiž žádní pěkní kluci nejezdí, kromě jednoho, kterej je teplej, a dvou zajíčků. A protože návštěvníků tam taky přijde pomálu, zvedal nás po těch třech dnech ze židle už kdejakej zoufale mizernej materiál.

Nejhorší byla sobota, to se na mě můj kolega – majitel stánku – zaměstnavatel – kamarád úplně vybodl a prakticky celej den mě tam nechal samotnou, takže jsem celej den jen odpovídala na otázku, „Kde máš Jirku?“, a to většinou „To by mě taky zajímalo“, protože mi to nikdy neřekl a ani si sebou nebral mobil. Mnjn. Takovej je už holt Tišnov.
Co mě na tom ale fakt baví, je když večer jedeme do penzionu. Tam je to prostě relax a těžkej chill. Dobrá večeře, pivečko, pokec, vyprávění příběhů a historek z burzy i odjinud, masážní lehátko, ten luxusní moravskej přízvuk majitelů, jejich roztomilá dcera (jedno z mála dětí v mym okolí, a u nichž bych nikdy nepoužila označení „spratek“), ňuňatý psi a kočky, klid, ticho… letos jsem tam dokonce chytla wifinu, tak jsem si před spaním pustila kousek Doctora Who. Upřímně, moc mě to nenadchlo, měla jsem to tam radši „unplugged“. To povídání u večeře, pak si jít nahoru chvilku číst… letos jsme tam všichni vytáhli notebooky, ten surfoval se sluchátkama v uších, ta ukazovala tý fotky, ten zase někomu nějaký webovky a najednou jsme byli takoví roztříštění a stálo to za prd. I když teda fotky z Indie docela stály za to a přivedly člověka k zamyšlení.
Nakonec byla opravdu zajímavá jen neděle. Kromě tý nebetyčný nudy jsem se musela potýkat s kamarádovým (šéfovým) kamarádem alkoholikem, kterej mě tam teda okukoval už od pátku, ale tentokrát to stálo za to. Přišel ráno už s několika panákama v krvi a začal do mě šíleně dělat – a nijak zvlášť mu nevadilo, že kousek od nás stojí mí rodiče. Nakonec jsem se uvolila jít s ním na panáka, abych se ho zbavila. Ty panáky jsem pak potřebovala dva, protože to se nedalo. Ty jeho kecy… 😀 No. Jsem ráda, že nejsem tak zoufalá, abych musela přijímat oplzlý nabídky čtyřicetiletejch opilců.
Jo a taky jsme tam v sobotu měli jeden epileptickej záchvat. Na vlastní oči jsem si potvrdila teorii davové psychologie. Ten pán zkolaboval na schodech a stálo tam kolem něj nějakejch deset lidí – většinou proto, že to byla jediná spojnice mezi vrchním a spodním patrem a nikdo nevěděl, co má dělat, když nemůže projít (někteří ho suverénně překročili, to mi taky bralo dech) – a z těch deseti jen dva mu pomáhali, snažili se ho držet nebo mu uvolnit jazyk nebo co to s ním vyváděli, ani nevím, oni sami to taky asi moc nevěděli. Ale aspoň se snažili.
Když jsme tam s kámoškou přišly – šly jsme z oběda v restauraci a potřebovaly jsme nahoru – kopal chlápek nohama. Automaticky jsem zajela rukou do kapsy, v hlavě jsem měla totálně blank page, ale něco ve mně seplo a chtěla jsem volat sanitku. Jenže jsem zjistila, že nemám mobil. Tak jsem začala hulákat, jestli někdo volal sanitku. Ticho. Vytřeštila jsem oči a znovu zařvala „Tak volal jste někdo tu sanitku?“ – zase ticho. Nějaká baba pode mnou zahuhlala, že „snad“ jí někdo volal před chvílí“, ale to byla odpověď úplně na hovno, tak jsem houkla na jednoho z těch dvou, co mu pomáhali, jestli už maj zavolanou sanitku. Byl evidentně úplně mimo, taky mi neodpověděl. To už jsem fakt nevěděla, co mám dělat, hrozně mě nasral ten laxní přístup „publika“, který jenom totálně vymaštěně čumělo a nikdo nic neudělal – ačkoli několik těch bab nemotorně lovilo v taškách a zjevně hledaly mobil, ale jen tak „aby se neřeklo“, pomalu, aby pokud možno někdo našel telefon dřív než ony a aby se vyhnuly volání. Pak tam začali pobíhat organizátoři, někdo z nich zařval, že v hlavnim sále je prej doktor a ať pro něj dojdeme. Tak jsme ještě s jednou babčou vyběhly – potřebovaly jsme prostě bejt nějak užitečný – a vletěly do toho sálu. Nevěděla jsem, kam si stoupnout, tak jsem prostě stála na rohu jedný řady stolů a začala hulákat, že potřebujeme doktora. Většina lidí se jen otočila s výrazem „he, tady někdo řve“, pak se ke mně přitočil nějakej starej pán a ptal se, co se děje, že jako on je doktor nebo co (aspoň jsem ho tak pochopila). Rozklepanym hlasem (to je k nevíře, co s váma taková situace udělá, mně se to hergot vůbec netýkalo a stejně jsem byla vyklepaná) jsem se mu snažila vysvětlit situaci a on když slyšel, že je to epileptickej záchvat, tak totálně flegmatickym hlasem prohlásil, že s tim nic neudělá, a velice pomalym krokem s rukama založenýma za zády se vydal k tomu schodišti. To už jsem byla úplně jako:
WTF????

Vrátili jsme se ovšem ke schodům a tam jsem se konečně od někoho dozvěděla, že sanitka už jede. Oddechla jsem si. Ještě několik minut jsme pak čekali a nakonec fakt saniťáci přijeli a týpka si odvezli. Večer jsem se pak dozvěděla, že zrovna u tohohle chlápka je to docela normální, protože jak má zakázáno pít a kouřit, tak se tam na tý burze vždycky ožere. Mno, to pak někomu raď, žejo. Ale stejně mě dostali ty lidi okolo. Prostě – WTFFFFFFF?!
Rubriky
poesie

Taková písničková

Seš můj záchrannej kruh
a ještě je tu cítit čehosi duch
Obejmi mě a já budu zase celá
v kličkách a smyčkách je čistej vzduch
útěcha pro naše těla.
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

Hromadná obnova starých fotek – ave photobucket

Wheeee, mám totální fototvořivooou! 🙂
Začalo to pár fotkama a skončilo to odpolednem, stráveným nad vším možným, co jsem kdy vyfotila, ve snaze přetvořit to v něco zajímavějšího. Přičemž „skončilo“ je nevhodný slovo, je to teprve začátek, protože mám fakt tuny materiálu a kdo ví co z toho všeho může vzniknout. Místy je to trochu nuda, ale většinou to přineslo výsledky, nad kterýma pořád ještě kroutím hlavou, vůbec jsem nečekala, že by z tak nudnejch fotek mohlo bejt něco tak záživnýho. Mno, posuďte sami, tady je malá ukázka – ostatní na mym deviantartu.

Rubriky
co se mi honí hlavou

Napřeskáčku

Woohoo, mně to nejde! Chodím tu kolem toho už od víkendu a furt nic. Chm, to mě neba.
Baví mě to naše RPG. Neplánovaně se vrátilo pár původních hráčů a máme i nováčky, takže momentálně nás tam je osm, což už je dobrej začátek. Mám i nějaký nápady, i když trochu bojuju s proměnlivou aktivitou lidí. Zatímco jedni by to tam nejradši zaspamovali sto příspěvkama za minutu, druzí jsou schopni napsat příspěvek a pak uprostřed konverzace odejít a nebýt tři dny online, čímž zasekají třeba pět lidí v jedný místnosti a vůbec je to nesere. Mě teda jo, ale co naděláš.
Baví mě Doctor Who.Chtěla jsem tu na to napsat nějakou recenzi, ale byl by to spoiler nad spoiler a někdo z vás by se na to třeba mohl chtít koukat, tak nevim. Stručně – ten seriál je super, ale některý postavy mě děsně serou, a navíc jsem frustrovaná z některejch věcí. Každopádně Doktor v druhé a třetí sérii je totááááálně k sežrání, takže se fakt netěším, až mi ho zase proměněj. Bárty Skrk junior. Hot maaaan 10!
Tolik k pubertálním výlevům, jedeme dál.

Mám takovou tu „do something“ náladu, takže jsem začala trochu víc hrát na basu (hraju teď skoro denně), taky trochu cvičím, protože mě ta moje rozválená gaučová nátura pěkně sejří a nechci bejt takovej ten typ, co se prohlíží u zrcadla a představuje si, že by se sebou chtěl něco dělat, a pak si jde udělat pizzu a zapít to kolou. (ne, vůbec to není přesně to, co jsem měla včera k obědu)
Pokud jde o práci, včera jsem měla pohovor, kterej byl dost divnej a vůbec ta práce je divná a mám z ní divnej pocit. Ze všech věcí, co jsem kdy dělala, tady se asi nejvíc cejtim jako že to vůbec neni pro mě. Na druhou stranu kvůli našim se snažim ten pocit potlačit, a zčásti i kvůli sobě, protože pro dvacku měsíčně by člověk fakt měl zavřít hubu a aspoň to zkusit. Jen kdybych neměla ten blbej pocit, že to špatně dopadne.
Byla jsem konečně na pracáku, což – ačkoli to tak nevypadá – je obrovskej krok kupředu. Nicméně musím tam ještě doložit nějaký věci, takže mě čeká obligátní obíhačka sociálka-ozp-atd, což je zase další položka, kterou si musim přidat na svůj prokrastinační seznam. Když ono je pořád na všechno dost času, žejo…
O víkendu jedeme do Tišnova. Na to se fakt těšim, zase si trochu vyvětrat hlavu. Jsem teď vděčná za každou příležitost, která mě vytáhne od počítače a pokud možno úplně z města, protože jinak si připadám totálně jako Goofy, kterej moc sledoval televizi a zlosyni se mu skrz ní nabourali do mozku, takže si myslel, že je tam, že je uvnitř, totálně ho to pohltilo. Tak něco podobnýho je můj případ. Kdyby ty kabely nevedly do zdi, přísahala bych, že mi vedou do mozku. Já a počítač jsme jedno. A to je strašně špatný.
O minulym víkendu jsme byli na chatě. Což bylo super, přesně ten druh vyvětrání, o kterym mluvim. Sluníčko do nás pálilo, 30 ve stínu, takže jsem se na pár hodin vyprdelila na terasu, abych nachytala nějakej ten bronz. No, u mě se nedá mluvit ani tak o bronzu jako spíš o normální zdravý barvě, protože ta moje běloba, to je něco, co bych si měla nechat patentovat, no ale stejně. Trochu tý barvy jsem chytla a navíc mě to právě inspirovalo k tomu cvičení, takže fajn. Ale chtělo by to dýl, obávám se, že momentálně jsem tak těžkej případ, že bych měla vypadnout z Prahy aspoň na tejden. A ne že bych to nezvažovala, ostatně na chatě už se teď dá docela normálně bejt (až na ty zkurvený pavouky. To vám teda řeknu, tak velký svině, to by se mělo zakázat. A kdybych tam měla jet sama, tak fakt nevim, kdo by je pro mě likvidoval. Pže já se k tomu prostě nedokážu přiblížit, a to ani když je to bezpečně mrtvý). Ale ono je furt něco, teď třeba nemůžu odjet, pže musim dořešit ten pracák. A kdybych neměla ten pracák, tak si stejně vymyslim nějakej jinej důvod.
Photobucket má nový funkce. Ty fotky se s nim dělaj jedna radost, to vymysleli fakt geniálně, jsem z toho naprosto unešená. Taky jsem zjistila, že upgradovali Deviantart. Taky skvělá zpráva. Hned jsem si upravila profil. Zbožňuju, když tyhle internetový aplikace zjednodušujou používání, namísto aby ho komplikovaly. V době facebooku, jehož všechny změny směřují k horšímu a sotva použitelnýmu, je to skoro zázrak, a člověk se cítí úplně divně, když něco najednou šlape líp, namísto aby se to totálně posralo.
Jak jsem byla na tý chatě, podnikla jsem s kámošem takovej neplánovanej auto výlet, v noci. A celou tu dobu jsme poslouchali furt dokola jedno album Hurts, asi třikrát, než nám z toho začalo hrabat. Musím říct, že jakmile jsem přijela domů, stáhla jsem si ho a od tý doby ho protáčím furt dokola. Jmenuje se to Happiness, což je divný, protože na tom neni žádnej song toho jména (ten je na úplně jiný desce, aby se to nepletlo), ale whatevs, mně se to hrozně líbí. Něco v tom mi teď hrozně káplo do nálady, i když je to totální popík a je to něco úplně jinýho, než co teď normálně poslouchám – jako třeba Feudi, bože, kdybych je poslouchala jen o trochu víc, tak by mě už museli zavřít do blázince s diagnózou „feudomaniak“.
V pondělí jsme byli na čarodkách na Pankráci. Dobrá akcička, ale už nikdy nebudu pít švestkovou amundsenku, a vlastně vůbec radši nebudu pít tyhle sladký sajrajty. Bylo mi perfektně, chutnalo mi to, ale ten způsob, jakym mě druhej den bolela hlava, je nepopsatelnej. Nevypadalo to ani jako kocovina, spíš jako jedna z nejsilnějších migrén ever (a to je co říct, už jsem jich měla pár fakt libovejch), a právě s tou migrénou jsem šla na ten výše zmíněnej pohovor. No bylo to fakt libový. Nicméně ten večer byl skvělej, v poslední době jedna z nejpříjemnějších akcí a domnívám se, že jako parta bysme takový věci měli dělat častěji, teda tím myslím venkovní pikniky. Nechápu, proč to neděláme.
Btw zmínila jsem, že ta párty ve Staropramenubyla naprosto fenomenální? Feudi byli mwháááááá!!! Druhej den mě naprosto kurevsky bolelo za krkem a to samý lýtka – co druhej den, trvalo to skoro tejden 😀 – ale stálo to za to. A dostala jsem hug od Stephena. *insert pubertální radost* O.o
Mám chuť přebarvit si vlasy. Ta černá mě čím dál tím víc sere, vůbec nevím proč. Asi na mě jde ta moje klasická jarní chuť po změně na něco veselejšího. Chuť setřepat ze sebe ty podzimní a zimní depky a zase trochu „rozkvést“. Akorát to teda bude potřebovat peroxid, což mě moc netěší. A ještě si nejsem úplně jistá, na co bych to měla nahodit. Červená? Dlouho nebyla, ale neni to u mě už trochu nuda? Zrzavá? Zelená? Mám chuť na něco hrozně ulítlýho, možná to nechám jen odperoxidovaný a postříkám to zelenym sprejem, nevim, musim si nějak připomenout, že ještě žiju 😀 Divný, ne?
Teda takhle napřeskáčkovej článek jsem snad ještě nenapsala.
Jupí, venku začíná bouřka! <3 🙂