Měsíc: Leden 2012

Néé, vůbec nejsem pozadu s meméčkem… Ale to je teď vedlejší.

Hlavní je, že mi čím dál tím víc hrábě. Dneska, když jsem se zase po ránu nasrala, a neměla už ani sílu kroutit nad tím vším hlavou (páč by mi asi upadla), celou hodinu před otvíračkou mi v hlavě jel žhavej monolog, jímž jsem pomyslně seřvávala toho kreténa vedoucího, jemuž už nemůžu přijít ani na jméno. Jakej tohle je kokot, to se jen tak nevidí. A celá ta firma je jedno zkurvený svinstvo na druhý, takže jakmile ztama zrhnu, sepíšu to všechno bod po bodu a udělám něco jako Paměti jedné prodavačky. Ale nevim, jestli to bude publikovatelný, Gordon Ramsay je vedle mě uculenej slušňák z nedělní školy.

A tak jsem dneska udělala to, o čem jsem kecala už několik měsíců, vlastně skoro celou dobu, co v tý pakárně dělám, a sepsala jsem výpověď. Překvapilo mě, jakej prd to je. Dvě tři věty a je to. Zasekla jsem se pak nad tou sepsanou výpovědí a celej můj život jako by doběhl do takovýho toho bodu ve filmu, kdy se celej děj najednou zbrzí a zastaví a nastane naprostý ticho, zatímco kamera opatrně prochází mezi ve vzduchu zamrzlými skleněnými střepy nebo podletí padajícího člověka. Tohle je prostě konec. Slepá ulice. Už nemám kam dál jít. Nemůžu tam zůstat, jsem z toho zralá na psychiatra. To už neni jenom to, že mě ty lidi serou. Já už fakt nemůžu, totálně je nezvládám, a i kdybych si nakrásně mohla vzít dovolenou, nebylo by to dost, protože bych pořád věděla, že se tam musím vrátit a že to tam navíc během tý mý dovolený někdo odsírá za mě. A to už nechci. Nechci už na to myslet jako na svou zodpovědnost. Žádný že přijdu z práce a jsem doma z práce, ani prd. Jsem tam pořád, pořád je to můj krám a já pořád musím řešit spousty věcí, který by měl řešit někdo jinej, a mám toho dost. Nejsem prodavačka. Nikdy jsem nebyla. Jsem člověk, na kterýho celá ta společnost sere jak na placatej šutr a kdybych tam třeba chcípla, tak mi nejen že nepomůžou, ale ještě mi seškrtaj výplatu, protože je to moje vina, a pak mě přijdou seřvat za to, že mám příliš malý šlehačkový poháry, když je přitom dělám přesně podle gramáže, jakou mě naučila výrobní manažerka. A když si o tom chci postěžovat jí, tak se na mě taky tváří jako na krávu, co nedala ani učňák, a řiká mi, že to mám líp vyšlehat. Jak kurva??? Ta šlehačka se nedá šlehat do vejšky, jednou jí máte tuhou a konec, nemůžete z ní přece dělat máslo, ne?

Baba je chytrá jak rádio. Přísahám, ještě by řekla „jednu si vyndejte ve středu“ a měla by kudlu mezi vočima.

A takhle je to tam celej den. Celej den už od božího rána se tam vztekám, pěnim, bublám a skučim a nejradši bych se zhroutila pod pult a tam se střídavě svíjela smíchy a střídavě brečela. Ale nemůžu, někdo ten krám musí obsluhovat. A v noci nemám na brek čas, to jsem tak vyřízená, že se aspoň snažim na těch pár hodin usnout. Ne, vážně, já už děsně dlouho nebrečela. To se mi nepodobá O.o

Přemýšlet cestou do práce o tom, jak by to bylo fajn, kdyby se něco v metru semlelo a někdo vás zastřelil, abyste se jako do tý práce nedostali a oni si tam bez vás museli nějak poradit, to prostě neni normální nebo snad jo? No já rozhodně nechci, aby tohle bylo pro mě normální.

Jenže práce nečeká na každym rohu. Nemám klid v duši tím, že jsem to sepsala. Ani za prd. Mám nervy na pochodu a kdybych mohla, teď bych se určitě rozbrečela. Jsem totálně v koutě. Jenže nemůžu udělat nic jinýho než odejít a zkusit štěstí někde jinde. Nemůžu, protože mi z toho haraší, už fakt moc. Radši bych si zlomila nohu než abych šla do práce. To prostě neni normální…

Njn. Jenže kam já se poděju? Ani nevím, kterým směrem koukat. Začínám mít pocit, že jsem opravdu k tomuhle životu nepoužitelná. Kam vlezu, tam se něco posere. Jasně, na tu práci jsem třeba dobrá, takže se nedá říct, že bych byla neschopná nebo tak. Ale nejsem schopná to dlouhodobě zvládat. A to mám mít před sebou ještě nějakejch šedesát let práce. To budu dalších šedesát let takhle v prdeli? To přece nemůžete myslet vážně.

Á, to je konečně otázka podle mého gusta! 🙂 Tak směle do trochy tý reklamy. Kdo že je tu to moje nej?

Abyss, protože je to knihomolka a hlavně důsledný recenzista, čímž by mohla jít příkladem všem nám ostatním lemrám, co si sice tu a tam něco přečteme, ale že bysme to nějak sepsali, to teda ne. Navíc se u ní pořád něco děje, hlavně mě fascinuje, kde furt bere nápady na ty fajn soutěže. Taková kulturní osvěta, to je nesmírně záslužná činnost, za kterou si zaslouží deset bludišťáků, o pěknym funkčnim designu ani nemluvě.

Bels, protože mi kdysi přilnula k srdci a pořád tam nějak je. Bez ní by to tu prostě nebylo ono.

Citová prostitutka, protože je unikátně otevřená a anonymní. Tu otevřenost by jí mohl kdekdo závidět a u mě za to má nesmírný sympatie, protože jsem zastáncem přesně tohohle druhu psaní a vyjadřování. Když se jí chce stavět blog na tom, že má opar na prdeli nebo že má strach z toho či tamtoho, tak ať to sakra píše, tak intimně a otevřeně, jak jen to jde. Tohle umí málokdo, většina blogerů jen sní o tom, že takhle bude jednou psát, a komentuje ve stylu „jé, já bych chtěl umět bejt takhle otevřenej“. 3D lidi pak naopak láteří, že to je strašný, takhle otevřeně o sobě a o druhých psát a že by se dotyčná měla stydět. Což mimochodem slyším dost často i na sebe a to si přitom srovnejte ty moje ubohý výlevy s intimitou CP. Hadr proti tomu, co dělá se svým blogem ona. A za to jí patří všechny hvězdičky světa. A navíc to zbytečně neokecává, ty články mají unikátní koncept, kterej nenarušuje a vždycky je v tom něco zajímavýho. Nenuceně, ne uměle, prostě píše články s myšlenkou. Když myšlenka neni, tak nepíše. No to je úplně neuvěřitelně awesome. Taky podle toho pak ta úroveň blogu vypadá.

Cirrat, protože je to charakter. To je postavička, to je blogobrita jako hrom. Jedno jméno na seznamu „to meet“, jestli vůbec někdy někoho z místních potkám naživo (tedy samozřejmě nepočítaje ty, které už jsem potkala). Ovšem jméno, co budí respekt, a tak si člověk řiká „kurva, radši nepotkat, pže bych se akorát ztrapnila svýma debilníma názorama na svět“ 😀

Lennie Heroin, páč je to punk. Takovej z těch pravějších, pokud vůbec něco jako punk existuje. Spousta jeho článků jsou sračky a člověk by mu dal nejradši po tlamě za to, jak si furt stěžuje, ale kurně nejsem já stejná? Nejsme tak ňák všichni stejný věčně naříkající chudinky? A neni to blogování právě o tom? Lennie mi prostě přijde děsně hustej, připomíná mi moje rebelský léta a ten skvělej outsiderovskej pocit, kterej mě jima protáhl, a to mě baví. A navíc má narozdíl ode mě funkční kapelu, což mě dost fascinuje. Že to někdo, koho znám (byť jen virtuálně a velmi povrchově), dokázal zrealizovat a fakt prostě hraje. Závist.

Lúmenn, protože je to parádní autorka, její Blázinec naprosto zbožňuju a má v hlavě mozek. Takových lidí je třeba si vážit, moc jich nemáme. I když samozřejmě v tomhle výčtu jsou jenom tací.

Malé chlupaté stvoření z Alpha Centauri, protože to je i mezi těmahle unikátama naprostej uni-unikát. Kouzelný stvoření, zábavný, rozkošný, inspirativní a naprosto neuvěřitelný. Kam tenhle tvor chodí na ty svý nápady, to bych chtěla vědět. K čongům to asi nebude.

Ma(u)de in euphoria, pže to je moje Mauďátkooooo 🙂

Metteorwa, další samorost a unikát. Otevřenost sama, „pornofotografka“, která je k uzoufání rozkošně dekadentní s těma svejma nahatejma fotkama a s tim svym drsnym „whatever“ výrazem na nich. A samozřejmě je to zase děsně chytrej člověk.

Misantrop je sice divnej kořen, ale má recht. Kdyby aspoň půlka lidstva vychcípala, to by se nám to kurňa žilo. Už aby přišel nějakej ten meteorit. Do konce roku vysloveně odpočítávám a jestli se nic nestane, tak se pěkně naseru.

Rýža, protože je to takové sympatické člověko 🙂

Sikar, huá, protože to je takovej blogerskej mls 🙂 Další jméno na seznamu, další člobrda, co mě nesmírně bere a kterýho by bylo ohromně zajímavý poznat naživo.

Temnářka. No jeje, Pani Autorka. Ta jak někde komentuje, tak to čtu, stejně jako názory výše uvedených i ty její jsou pro mě velice vážené a důležité.

Tlusťjoch. Další pan unikát. Naprosto nepochopitelný člověk. Což mě pochopitelně bere, ježto pro takové exoty já měla vždy slabost >:)

Venom. Venomeek. Podobně jako Bels, prostě mě něčím bere, připadá mi tak nějak mně podobná v tom psaní a názorování. Sympatické stvoření, nadmíru.

Zelená. Tuhle mám zase ve stejnym šuplíčku jako Lennieho. Taky magor s totálně oustiderovskym stylem života. Až si člověk řiká, je to vůbec možný, aby byl někdo takhle narušenej. Mno, z vlastní zkušenosti vim, že je, proto mě baví si to číst. A zase – mozek v hlavě, její komentáře mě vždycky přitáhnou.

Tak to by byly ty největší topy, ale dalších několik desítek jmen, převážně členstvo AK, má pro mě smysl sledovat, to zase ne že bych nic jinýho nečetla. Ale tihle jsou prostě pro mě „ti nej“. Blogobrity. Známý firmy. Muhehe.

Tak vzhledem k tomu, že můj volnej den by si vystačil se spánek a zevling, sáhnu raději po dnu pracovním. To bude nejspíš zajímavější.

3:50 budíček

4:00 druhej budíček

4:30 odchod z domu

5:00 jsem v práci

do 6:00 příjemka zboží

6:00 otevírám

cca do 9:00 (silně proměnlivé) ranní vlna – koblihy, chlebíčky, stálí zákazníci

do 15:00 je třeba udělat objednávku surovin

16:00 (někdy dřív) odchází salátka, zůstávám sama na krámě

18:00 babča zavře wc, takže si dojdu naposledy

cca 19:00 začnu počítat zboží, co zůstalo na krámě

19:30 zavírám krám, zadávám do pc stavy a objednávku pekařiny a lahůdek na další den

cca do 20:30 balení zboží, odvod tržby, úklid, uzávěrka

do 21:00 (až 21:30) jsem doma

pak něco rychle sežrat, vykoupat se a jít spát

A hesla mezitím?

Dvě koblihy, čtyři koblihy, osm rohlíků, jeden hermelínový a jeden krabí, velkou housku, jednu bulku, jedno větší presso sebou, máte koblihy?, máte rohlíky?, je ten chleba měkkej?, s čim je to xy?, máte ňákou vodu s bublinkama?, já nevim, co bych si dal…, můžu tady ten u mě?, já se potřebuju zbavit drobnejch, tadytu bulku šunka-sýr, jeden list s tvarohem, já bych si vzala ňákej chleba, máte jenom tadyty xy?, děláte taky kafe sebou?, jeden párek s hořčicí, pani, můžu si vzít ubrousek, housky máte?, můžu dostat igelitovej sáček? se mi to vždycky promastí…, koblihy došly? tak to bych si dal dvě. haha (>:E), nevíte, kde se tady dá dobít opencard?, můžu dvoutisícovku?, budete mít nazpátek na…, pani, nechcete sluneční brýle? nebo voňavku, originál Boss, máte závin?, já bych si prosila zabalit…

V pondělí budu sepisovat výpověď. Jsem hrozně zvědavá, co bude s mym životem pak.

Třináctku přeskakuju, kdo četl aspoň dva mý jiný články, tak ví, kam se chci jednou podívat nebo přestěhovat 😉

Čtrnáctku taky skáču. Moje nejranější vzpomínka. Nevim. Prostě nevim. Asi to, jak jsem na baletě, pani hraje na klavír a já do toho dělám baletní pantomimu housenky nebo tak něčeho. Ale možná že některá z mých dalších dětských vzpomínek je ještě ranější, těžko říct. Neumím to časově rozlišit.

Tak že bych taky napsala něco z vlastní tykve a nejen na popud Cirratina meme?

Protože ne že by nebylo co psát. Tak třeba čím se teď nejvíc zabývám:

Meme mě baví. Ne všechny body mi sedí, ale o tom to taky je, najít si v každém z nich něco, co mi sedět bude. Ty články nejsou dokonalý, to ani zdaleka, z většiny z nich nemám zas až takovou radost, ale co. Nemusim bejt dokonalej bloger, tady nejde o ego a o to, aby si tu z toho všichni sedli na zadek, jako spíš o to, abych psala a aby byla nějaká ta debata. Pozornější čtenáři si možná všimli, že jsem přeskočila bod číslo deset – první láska a polibek. Nic v tom nehledejte, je to prostě proto, že si tyhle věci nepamatuju. Těch lásek bylo tolik, že se to nedá popsat, ty první platonické pro mě dnes už nic neznamenají, o té první opětované se mi zrovna teď nechce psát, protože ten člověk mě neskutečně nasral a zklamal, a první polibek? To si prostě fakt nepamatuju, nedá se svítit.

Klub snílků mě taky baví. Došlo na dost výrazné změny, klub se přesunul z víceméně mrtvého blogu na velice živé forum. Sice to nestíhám sledovat úplně denně, ale aspoň jednou týdně tam zabrousím, hodím nějakej ten koment a zúčastním se Imaginaria, což byla vždycky asi tak jediná věc, která mě tam opravdu bavila. Na víc nějak není čas, ale líbí se mi, co se tam s tím teď děje. Je to ještě v plenkách, ale má to dobře našlápnuto. Třeba nejnovější nápad – RPG pro snílky. Něčeho takovýho jsem se už hodně dlouho neúčastnila, a už vůbec s lidma, který vlastně vůbec neznám, takže jsem hrozně zvědavá, co z toho bude. Takže jsem hned nakousla svou vlastní postavu, kterou v sobě vlastně nosím už roky a figuruje ve všem mém snění, ale zatím ji nebylo kde uplatnit, kde o ní psát, takže teď snad konečně dostane trochu prostoru. No, jak říkám, jsem zvědavá, co to přinese 🙂

Práce mě vůbec nebaví. Ale vůbec. V úterý jsem tam zažila snad nejhorší den vůbec, kam se hrabe nějaká inventura nebo první dny v práci, tohle bylo peklo na zemi a já se tam málem zbláznila. Vůbec nechápu, jak jsem to přežila. Každopádně v pondělí mám spicha s Klárkou a jedním z bodů na programu (kromě obvyklého drbání chlapů) bude právě řešení práce. Konkrétněji jsem ji pověřila, aby mi pomohla se sepsáním výpovědi a řešením, jak nejlépe odtamtud odejít. Mám z toho docela bobky, strašně se nechci vrhat do kolotoče nezaměstnanosti a co mi hlásí každou hodinu v rádiu ohledně stoupající nezaměstnanosti, to mi vůbec nepomáhá, ale co se mnou tahle práce dělá, to fakt neni zdravý ani dobrý, a tak to asi jinak nepůjde. Budu muset odejít a doufat, že jinde se zadaří o něco lépe. A že si na to jinde zvyknu stejně rychle jako tady na to, protože to je fakt, že tady jsem zakotvila velice rychle. No, uvidíme, co bude.

(Hergot, já normálně nemůžu dejchat O.o Úplně jako by mi něco sedělo na prsou, no co toto? Jsem snad nějakej astmatik či co?)

Jinak tu z toho mám radost. V loňském roce mi to tu trochu usnulo, takže momentální lednová aktivita je v porovnání s tím téměř závratná. No jen považte, za srpen devět článků, září pět, říjen čtrnáct, listopad šest, prosinec deset a jen teď za půlku ledna mám čtrnáct. A mezi námi, to už něco znamená.

Pěkně tak plním své nevyřčené předsevzetí trochu víc psát. Zatím nemám pocit, že by to psaní dosahovalo nějakých kvalit, ale to třeba taky přijde. Ostatně možná je to jenom můj vlastní pocit, já mám vždycky tyhlety pocity, že to není úplně ono. Dokud se samozřejmě nezamiluju, pak je najednou všechno „ono“. Ale to se mi bohužel zatím ne a ne poštěstit. Aspoň ne do těch správných lidí. No nic, já jdu zase chvíli otravovat na facebook a libere, ať si ode mě taky můžete odpočinout. I moc aktivity škodí 🙂

Zadání je easy – nastavte přehrávač na náhodný výběr a napište prvních deset skladeb, které vám zahraje. Tak se na to podíváme…

BS je u mě Skladbou s velkým S, a to z mnoha důvodů. Chris Cornell má naprosto šukézní chraplák, kterej přitom úplně přetejká emocema, takže z toho nemáte pocit, jako že to zpívá už potisící prvý, ale právě naopak to zní, jako by to zazpíval jen jednou, poprvé a naposledy v životě, a dal do toho všechno, co se do toho dát dá. Skladba je to úchvatně lenošivá, vždycky mě perfektně uklidní a zároveň nabije nesmírně pozitivní energií. Co dál – úplně megamrtě luxusní kytarový sólo! Já miluju kytarový sóla! Celkově ta melodie i uspořádání skladby je kouzelný. A pak ten název. Všechno, co má v názvu „Black“ nebo nedejbože „Blackhole“ mě prostě nutně musí uchvacovat, ani nevim proč, ale patrně ze stejnýho důvodu, z jakýho jsme tak chtěli pojmenovat naši kapelu. Prostě blackhole. Supermassive Blackhole. Blackout. Cokoli, co je black.

– Mínusem skladby je její děsně dlouhej konec. Vždycky to stokrát vypadá, že už bude konec, a on furt neni. Je to prostě děsně, děsně dlouhý.

Huá, k uslintání skvělá věc. Děsně dárk, emoce z toho jen kapají, jako ostatně skoro vždycky, když se do toho MM pořádně položí, je to správně přecitlivělý, ten jeho chraplavej skoro až řev „to run away“, jímž uvozuje refrén, mě vždycky dostane do kolen, má to dokonalou melodii, skvěle slyšitelný kytary, basy i bicí (což mě vždycky sebere, u jakýkoli skladby), k tomu zas skvělý kytarový sólo, emo text, tak co byste sakra chtěli víc?

Enigma, to je moje srdeční záležitost, na tom jsem vyrůstala a nedám na ni dopustit. Tahle skladba je ovšem – k tomu, že je od Enigmy – naprosto jiná než všechny ostatní, protože se v ní normálně zpívá, což je na Enigmu docela nezvyk. Vlastně je to docela popík. No ale jakej! Ten hlas prostě zbožňuju, ten text je úžasnej, ta melodie je libová, celý je to takový uklidňující a nejvíc mě na tom baví, když jsem doma sama, pořádně to vosolim a zpívám to s ní, protože mi to kupodivu dost jde 😀 Vždycky si představuju, jak to zpívám někde na veřejnosti a lidi jdou do kolen… no dobře, ujetý, ale přihlašte se, kdo jste si nikdy nezpíval ve sprše s představou, jak zrovna stojíte někde na jevišti a davy šílí.

K tomu všemu mám s tou skladbou spojený i nějaký dost pěkný vzpomínky. A to se taky počítá.

To prostě nejde, nebejt touhle skladbou praštěnej. Naživo se to poslouchat nedá a je fakt, že Amy Lee má hlas dobrej asi tak ve třech tónech a jinak je to tragédie, ale přesně tahle skladba je na těch třech tónech stavěná, takže pokud jste ji slyšeli jako první, tak se do toho jejího hlasu prostě musíte zamilovat. Jasně, když si pak člověk pustí celý album a ono je to v každý skladbě totálně stejný, tak už to trochu začne nudit, ale prostě… tohle je krása.

No k tomuhle snad není třeba nic dodávat. Prostě Pink Floyd!

Skladba, která mě nikdy nepřestane okouzlovat, kdyby ne pro ten zvláštní, až magicky na mě působící hlas, tak třeba pro to podivný, nezvyklý uspořádání tónů, který mě neustále něčím dostává. Pokaždý v tom slyšim něco jinýho, má to neskutečný množství vrstev, zbožňuju ty základní kytary, který jsou tak krásně slyšet, i tu vrchní, co tvoří melodii, zbožňuju ten text, zbožňuju ten kánon, překrejvající se hlasy, to „vodní“ kapání tónů v pozadí, zbožňuju, o čem to je… A přitom je to tak strašně jednoduchý, žádná křeč, je to jako by si prostě zpíval, zatímco jde po ulici a přemejšlí nad životem. Vždycky, když si tu skladbu pustim, ocitnu se zpátky v Anglii, sedím na kole a jedu zrovna do/z práce podél vodního kanálu. Je mlhavo a jsem tam totálně sama. Jen já, kolo, cesta, čistej vzduch a tahle píseň. Stokrát dokola, neustále nastavená na repeat…

Twilight, no. Upřímně, kdykoli tahle skladba nastoupí do přehrávače, přehodím to dál, protože mám většinou náladu na něco energičtějšího, ale stejně nejsem schopná ji odtamtud smazat. Ona má děsně dlouhej a nudnej začátek, kterej mě nebaví, ale když se to pak rozjede, je to úžasný. Ten hlas v refrénu je kouzelnej. Od 2:20 – áách. Ty kombinovaný hlasy. Ty tóny vzadu. Ááách. Asi ji jednou ořežu a budu si pořád dokola pouštět jen tuhle část.

Tahle věc mi prostě pokaždý připomene tu naši dávno ztracenou kapelu a chvíle, kdy jsme se to snažili hrát. Bohužel jsem se to nikdy pořádně nenaučila, protože jsem nesehnala noty a těch akordů je tam příliš na to, než abych to odposlouchala. Zas tak dobrý uši nemám a hlavně – to spíš – na to nemám trpělivost. Keani jsou pohoda, tahle skladbička rulez, ten hlas je kouzelnej, ty činely, ten text, ten klavííííííír… no ách na entou

Tuhle tam výjimečně nemám ani tak proto, že by se mi líbila, jako spíš z čiré samolibosti. Připomíná mi to jeden z mých mála životních úspěchů, on je to teda spíš takovej flus do vířivky, ale stejně to ve mně vzbuzuje krásnej pocit schopnosti a toho, že k něčemu jsem, že teda aspoň trochu toho talentu taky mám. Možná se to nikdy nikdo nedozví, možná za to nedostanu cenu na mezinárodním sjezdu psavců, ale to vědomí, že tenhle text jsem napsala já a že ho někdo skutečně zhudebnil (protože přiznejme si, naše „kapela“ se k tomu zhudebňování a hlavně teda zveřejňování nikdy nedostala), to mě bude vždycky hřát. Aspnň teda vždycky když si to pustim, protože jinak si na to ani nevzpomenu. A většinou když to slyšim, ani nemám pocit, jako by to bylo moje. Spíš jako by to byl nějakej dávnej sen, kterej už nějak bledne, jako by se to vůbec nestalo. Tak právě proto tam tu písničku pořád mám, jako připomínku, že se to stalo. Abych nezapomněla.

Já nevim, fakt nevim proč, ale já jsem tou písničkou docela posedlá. Ten rytmus mě z nějakýho důvodu totálně dostává. Elektronická hudba mě bere, hlas má taky skvělej, je v tom energie, je v tom pohyb, je v tom něco, co dneska málovčem najdete. Má to skvělou basu a super refrén. Když to vyhulíte, no to je teprve žrádýlko. Člověku se chce hned hejbat. Catchy. To je to.

Kdy jsem byla nejvíc spokojená se svým životem? Myslím, že to bylo během pobytu v Anglii. Tam, tehdy, jsem přišla na to, že jsem někdo úplně jinej než jsem si myslela, že mám skrytý vlohy na věci, o nichž se mi ani nezdálo, a že mám prostě obecně na mnohem víc než na mizernej život v týhle nepochopitelný zablácený louži jménem Česká republika. První tejdny byly krušný, o tom žádná, bylo mi tak zle a měla jsem takovej strach, že se to nedá ani popsat, ale když jsem si zvykla a pochopila, jak co chodí, bylo mi tam najednou zatraceně dobře.

Nejen že to místo, ta kultura jsou naprosto úchvatný a že jsem tam do toho totálně zamilovala, odloučení od rodiny, přátel a vůbec všeho, co jsem znala, na mě mělo neskutečně dobrej vliv. Fakt, že jsem odtamtud odjela a už se nevrátila (teda ne to, že jsem odjela, ale ten zatím neuskutečněnej návrat) považuju za největší chybu svýho života, protože mi tam prostě bylo dobře a dařilo se mi. Byla jsem to já, taková, jaká bych měla bejt. S naprosto běžnýma denníma starostma, který skončily ve chvíli, kdy jsem přijela domů z práce, tak, jak to má bejt. Věřím, že kdybych se do stejnýho místa se stejnýma povinnostma vrátila teď, naprosto bych to tam ovládla. Už žádnej strach z věcí, který mě tam děsily předtím, jako třeba jazyková bariéra, strach obsluhovat lidi, mluvit s lidma, jet autobusem nebo se zeptat na cestu, byla bych prostě děsně awesome a věřím, že bych byla i mnohem otevřenější, takže bych si snáz udělala přátele.

Jediná otázka teda je, co mě tady vlastně sakra drží? A druhá, důležitější, kdy si konečně uvědomím, že odjet znovu do Anglie by bylo to nejlepší, co bych pro sebe mohla udělat? Kdy o tom konečně přestanu jen mluvit a udělám to?

Pravdou je, že kdyby za mnou teď přišel někdo z mých známých, kdokoli, s tím, že tam na pár měsíců odjíždí za prací a že hledá někoho sebou, neváhala bych. Jela bych hned. To jen že jsem takovej srábek, tak se sama neodhodlám, ale kdyby mě k tomu někdo hecnul, kdyby někdo jel se mnou? Okamžitě jdu balit, kámo, jak mně se po Anglii stejská, to se nedá vypovědět.

–

Otázka číslo dvě, v jakou budoucnost pro sebe doufám, s tím úzce souvisí. Doufám, že se naučím dělat rozhodnutí nadnárodního významu, že se nebudu plácat v týhle mrňavý zemičce, v tomhle svym mrňavym, globálně naprosto nedůležitym životě, a že se zase jednou odvážu. Protože to je skutečně to nejlepší, co pro sebe může člověk, kterej neni spokojenej se svym životem, udělat. To, co tam za hranicema najdete, okolo sebe i uvnitř sebe, to se nedá zaplatit žádnejma penězma. Zjistíte, že jste někdo úplně jinej než jak se znáte, že dokážete neskutečný věci, když vás nesvazujou vaše stereotypní představy a vůbec, že tam venku je úplně jinej svět, svět, kterej nezná ty vaše běžný, nikdy nekončící a neustále vás ubíjející problémy. Tam prostě neexistujou, tam je něco úplně jinýho.

A tak doufám, že se mi podaří se odsud odvázat, jen ještě aspoň jednou, abych si ověřila tohle svoje přesvědčení, a že odjedu a budu pokračovat v tom parádním životě, kterej jsem opustila vpodstatě jenom ze stesku a ze strachu, že přijdu o svůj život, když přitom tam jsem právě jedině měla šanci nějakej život začít, nějakej můj život, nesouvisející s čímkoli, co mě do tý doby učil svět kolem mě, co mi nutil a v jakejch opratích mě držel. Kdepak svoboda, já blbec se musela do těch opratí vrátit, abych si mohla spokojeně točit palcema, jak dobře jsem to vymyslela, zatímco se budu krčit v kleci neznalosti a jednoho životního fiaska za druhým, pod rouškou naprosté slepoty a omezenosti, kde si myslím, bůhvíjak se nemám, ale ve skutečnosti trpím jako zvíře. Jediná, největší otázka mého života, zůstává pořád stejná – proč si to všechno proboha dělám? Tím spíš, že vím, že to není jediná cesta. To jsem vážně takovej masochista? Nebo mám strach mít se dobře? Proč si ubližuju, když tady vůbec nemusim bejt, když mám ty možnosti, o nichž se minulým generacím ani nesnilo, když si ve skutečnosti můžu dělat naprosto co chci? Na to kdyby mi někdo odpověděl…