Měsíc: Květen 2011

Vzpomínání na maturitu pro mě není žádnou slastí. V té době jsem to psychicky totálně nezvládala, byla jsem na dně, k smrti vyděšená, bylo mi až fyzicky špatně a měla jsem panickou hrůzu z toho, co přijde, tím spíš, že neexistoval způsob, jak se tomu vyhnout. A pocit nevyhnutelnosti byl v tu chvíli jedním z nejhorších možných pocitů vůbec, stejně jako bezmoc, panika a řada dalších, které mě pronásledovaly ve dne v noci a nedaly mi spát.

Tehdy jsem si doslova nedokázala představit, že ještě vůbec bude něco dál. Když se mě lidi ptali, co budu dělat po maturitě, jejich otázku jsem doslova nechápala. Jak po maturitě? Po ní prostě nic není, nebude, nemůže být. Celé moje bytí se soutředilo pouze na to, abych se nezhroutila a abych tam došla a něco řekla, vůbec jsem nebyla schopná myslet na něco, co bude potom, protože jsem netušila ani jak dopadne tohle. Nedokázala jsem zpracovat fakt, že to není konec světa, protože moje mysl to v tu chvíli brala jako konečný cíl, konečnou záležitost, po níž už nic není, jen konec a tečka. Nic jiného mě tedy ani nezajímalo a nedávalo mi smysl, abych o něčem jiném přemýšlela. Na tu otázku jsem tedy nedokázala odpovědět jinak než:“Po maturitě? To fakt nevim. Nebude nic.“

Celé to prostě proběhlo hrozně špatně. Nedokážu vám to už takhle s odstupem pořádně popsat, protože to období patří k jedněm z těch „temných“, která zasouváme kamsi dozadu a všemožně se snažíme zapomenout, že se vůbec udála. A že to je hoodně vzadu, takže dolovat odtamtud nějaké informace teď, po letech, není vůbec jednoduché.

Ale jednou věcí jsem si jistá. Mohla jsem to zvládnout lépe. Kdybych věděla, co vím dnes, kdybych byla člověkem, kterým jsem dnes, mohlo to proběhnout úplně jinak. Kdybych věděla, že není třeba (a ani to není možné, pokud jste stejně „nadaní“ na pamatování si věcí jako já) šrotit se tři á pětky textu ke každé jedné otázce a všemu tomu rozumět a pamatovat si to, aniž by se vám to pletlo. Tohle je možné maximálně tehdy, pokud se přípravě na maturitu věnujete celý rok nebo aspoň pár měsíců, ale v jednou nebo dvou týdnech to prostě nejde. A ani to nemá smysl, protože na té židli stejně nebudete mít čas to všechno přeříkat, i kdybyste zůstali jen u jmeného seznamu autorů nebo důležitých lidí a pojmů pro tu kterou otázku. Jak to tedy udělat?

Není pochyb o tom, že za to, jak to celé proběhlo, si můžu sama. Na mou obranu, tehdy jsem opravdu nebyla schopná udělat to jinak. Ale pravdou je, že přípravě na maturitu jsme se věnovali v podstatě celý rok. V každém z maturitních předmětů jsme si rozdělili otázky a kdo byl zrovna na řadě, předříkával tu svou před celou třídou. A třída? Třída z větší části neposlouchala, spala a tak tomu podobně. Klasika. Někdo má referát = perfektní příležitost ke spánku, k hraní lodí nebo ke studiu látky na příští hodinu, v níž se bude psát písemka. To bylo prostě v tu chvíli důležitější než nějaká maturita, která se má odehrát až za x měsíců a v ten moment jako by se nás ani netýkala. Že bych si dělala poznámky? Nijak zvlášť. A přitom stačilo v každém tom referátu si poznamenat pár pojmů či důležitých zdrojů a dvě tři věty, které celé téma nakousávají a uvádí – prostě které nastiňují, o co se v dané otázce vůbec jedná. Které byste řekli člověku, který by se vás zeptal – a o čem že je prosimtě ta otázka číslo šestnáct?

Jen napsat si ty věty a pár slov, zajít za tím, kdo ten referát měl, a požádat ho o něj nebo o zdroje, z nichž čerpal. V lepším případě ho znovu požádat o shrnutí celého referátu v několika bodech, uteklo-li vám to během referátu, a ty si poznamenat. Kdybych to takhle dělala celý ten rok, moje vydaná námaha by byla minimální a moje příprava obrovská.

Jednou nesmírně důležitou věcí, kterou jsem udělala správně, bylo studijní soustředění, které jsme podnikly spolu s dalšími třemi spolužačkami maturujícími stejně jako já z výtvarné výchovy. Krátce před svaťákem jsme si udělaly takový svůj vlastní, výtvarný minisvaťák. Otázky jsme rozdělily na čtvrtiny a každá tu svou čtvrtinu zpracovala a pak přednesla během malého čajového dýchánku u kamarádky. My ostatní jsme si psaly výpisky, pokládaly otázky a dokud jsme si u každé otázky nebyly jisté, o čem že je, nešly jsme dál. Zároveň jsme si namnožily materiály, takže se žádná z nás nemusela dohledávat se vším, tři čtvrtiny otázek dostala zpracované od druhých.

Takové minisezení (které by nemělo zahrnovat víc lidí, protože to by pak poskytovalo příliš velkou šanci na rozptylování se a zapovídání se o zbytečných věcech = o čemkoli, vyjma maturitních otázek, protože během přípravy na maturitu by si každý měl uvědomit, že nic jiného pro něj teď nesmí existovat. Odmaturovat je prioritou číslo jedna, všechno ostatní může počkat. Jistě, existují lidé, kteří zvládli maturitu bez jakékoli větší přípravy, svaťák prokalili a pak dostali jedničku. Ale to jsou případy výjimečné, speciální a zvláštní a neměly by být považovány za něco, z čeho si lze brát příklad. Zdaleka ne pro každého to tak funguje.) bych bývala ocenila i u dalších předmětů. Například kdybych měla maturovat z matematiky, bylo by pro mě prakticky nutností, protože já a matematika, to prostě nejde dohromady. Potřebovala bych tedy, aby se mnou alespoň dva další lidé všechny otázky prošli a řekli mi, zda chápu dobře to, co chápu, popřípadě by mi dovysvětlili to ostatní. Někteří lidé se domnívají, že říct si o pomoc s něčím, co nechápu a čemu nerozumím, je slabost a hloupost, ale v tom se právě děsivě mýlí. Maturita není zkouškou dospělosti proto, abychom mohli týden kalit a machrovat, jak se nemusíme učit. Právě naopak. Jako dospělý se prokáže ten, kdo si dokáže zorganizovat řádnou přípravu – a vyhradí-li si na to víc času než onen poslední týden, pak má teprve čím machrovat, protože prokázal obrovskou dávku zodpovědnosti a předvídavosti. Schopnosti zorganizovat si čas a aktivity. Schopnosti odříct si na čas všechny radovánky a vůbec všechno, co by ho mohlo rozptylovat a odrazovat od jeho cesty za úspěšným odmaturováním. Říct si o pomoc, o dovysvětlení a doučení není slabostí, schopnost udělat to je naopak velmi důležitá pro život a kdo tohle umí, ten se nemusí bát ničeho, co přijde, protože ať se bude muset v životě potýkat s čímkoli, vždycky bude schopen vyhledat ty lidi, kteří danému problému rozumějí lépe než on, a bude je schopen oslovit a získat si jejich radu a pomoc. A jak známo, dobrá rada je dražší nad zlato.

Takže kdybych se právě teď v září dostala znovu do maturitního ročníku, dávala bych dobrý pozor pokaždé, kdy by byla řeč o maturitních otázkách a o tom, kdo co zpracovává – hodí se také vědět, kdo si které téma vybral dobrovolně. Znamená to totiž, že ho to téma baví, že o něm něco ví a jeho referáty nebudou jen snůškou pofidérních wikifrází, kterým sám nerozumí, naopak že se tomu referátu bude doopravdy věnovat a bude vědět, o čem mluví. A co může být lepší než dozvědět se tu kterou věc od člověka, který ví, o co jde?

Dávala bych také pozor při těch referátech. Ke každému tématu bych si poznamenala pár bodů – nejlépe do speciálního sešitu, věnovaného maturitním otázkám, abych to měla pohromadě – a několik málo vět, které to téma popisují a uvádějí (na potítku bych pak právě těmito větami začínala, abych dokázala, že mám přehled a že jsem schopná uvažovat a mluvit o něčem systematicky, srozumitelně). Poznamenala bych si, kdo které téma zpracovával, abych se později měla na koho obrátit, když nebudu něčemu rozumět nebo nebudu vědět, kde hledat informace. Jasně, můžu strávit x hodin googlením a najít si to sama, ale proč to dělat, když někdo už to dělal přede mnou? Líná huba je holé neštěstí. A šetřit časem a energií by měl každý maturant, protože proč se zabývat zbytečnostmi, když času je tak málo a učiva tolik?

Alespoň měsíc před maturitou bych pak začala třídit svoje poznámky, dozjišťovat, co ještě nemám zjištěné, kontaktovat autory referátů, aby mi potvrdili, že moje informace jsou správné, a osekávat. Je totiž třeba stále si uvědomovat, že máte jen čtvrt hodinu na to, abyste se věnovali té které otázce. Prakticky takových deset minut, někdy i míň, protože velkou část té doby bude tvořit rozbor nějakého textu, odpovídání otázek a tak tomu podobně. Otázkám se sice je možné z větší části vyhnout, pakliže dobře začnete a hned v úvodu sami porotě sdělíte všechno důležité, ale úplně vás nikdy neminou. Je třeba s tím počítat a nebiflovat se dlouhé výroky a filozofické bláboly, kterými byste eventuálně rádi ohromovali, protože na to pravděpodobně vůbec nebude čas. Na každou otázku si tedy zezačátku připravte maximálně jednu A4 informací, a to v bodech, NE v dlouhých, souvislých textech, protože ty se špatně učí a ještě hůř pamatují. Zkracujte. Minimalizujte. Tvořte si mnemotechnické pomůcky, ať si zapamatujete ty nejdůležitější pojmy, související s tématem. Trénujte. V rámci soustředění s kamarády, nebo i doma s někým z rodiny/z kamarádů pořádejte maturity nanečisto, kde si vyberete otázku a necháte se přezkoušet. Nenechávejte to na poslední chvíli a zapomeňte na hlášku „nějak to dopadne“. Celá maturita je jen a jen ve vašich rukou, tak nespoléhejte na to, že budete mít to štěstí, že si vytáhnete zrovna jednu z pěti otázek, kterou umíte. Naučte se všechny. Pokud se žádnou z nich nebudete zabývat zbytečně do detailů – jelikož na detaily u maturity nebudete mít čas – dá se to zvládnout.

Kdybych teď před sebou měla svaťák a za sebou přípravu, o které jsem tu psala, byla bych o hodně klidnější než tehdy, kdy jsem tu maturitu doopravdy skládala. Věděla bych totiž, že to zvládnu, protože díky té přípravě se z maturity stává velmi zvládnutelný úkol, nic nadlisky těžkého nebo snad nemožného. Zbytečně bych se nestresovala a rozhodně bych nechodila po bytě jako tělo bez duše, pronášejíc zdrcené výroky typu „tohle nikdy nemůžu dát“, „já nic neumim“, „zabijte mě, prosím“ a tak tomu podobně. Ale vážně. Nebylo by třeba je pronášet, protože bych věděla, že nejsou pravdivé.

Svoje poznámky bych v konečné fázi osekala natolik, že by se mi na tu jednu A4 vešlo třeba pět otázek a měla bych tam jen ty důležité body, při jejichž přečtení bych se dokázala rozpomenout na jejich definice, autory, zvláštnosti a další věci, kterými bych mohla porotu ohromovat v případě, že by na to zbyl čas. Věděla bych, že vím, o co jde v té které otázce a že pakliže nebudu vědět odpověď na některou otázku, svět se nezboří, protože nikdo nemůže vědět všechno. Mohla bych s klidem odpovídat:“To si nevzpomínám, ale v tomto tématu je důležité hlavně vědět, že…“ a už jedete a machrujete a porota ví, že jste se nezabývali detaily, ale celkovou problematikou té otázky. Že možná nevíte, kdo napsal kterou knihu (pokud nejde o nějaké opravdu klasické dílo, nevědět není žádná pohroma) a kdy (tyhle otázky nesnáším, přijdou mi naprosto irelevantní – pokud nejde o maturitu z historie), ale zato víte, o čem je řeč. A to je to hlavní, ne detaily. Naopak, když porotě předříkáte padesát naučených jmen, které se vztahují k období baroka v literatuře, ale nebudete schopni vysvětlit, co to vůbec baroko je, proč vzniklo, proč skončilo, jaké byly jeho nejvýraznější rysy, s nimiž si ho dodnes spojujeme, jaká ta doba byla nebo co znamená pojem „barokní“ vůbec, tak jste skončili.

Takže pokud nejste zrovna ten šrotící se typ, co si rád do hlavy vtlouká tisíce a tisíce údajů, vykašlete se na to. Nemá to smysl, k ničemu to není a nikoho tím neohromíte, nehledě na to, že si to stejně všechno nezapamatujete a uděláte si v tom guláš => budete se stresovat (alespoň tedy pokud jste jen trochu jako já). Dělejte to tedy jen v případě, že si nepamatujete ty základní pojmy, ta základní jména a základní díla, která měla na tu kterou dobu největší vliv (potažmo která mají vliv dodnes nebo která se přímo vztahují k tématu a jsou známá) ale neučte se zbytečnosti. Dovolte si ke každému tématu znát jednu perličku, ale nezatěžujte svou mysl ničím nadbytečným, co stejně nikoho nebude zajímat. Začněte od začátku, od základů, a teprve až je budete zvládat, můžete si dovolit cpát si do hlavy další informace.

Kdybych právě nastupovala do maturitního ročníku, ocenila bych, aby mi tyhle věci někdo řekl. Aby mi řekl, že neexistuje nic jako „času dost“ nebo „s maturou si budu dělat hlavu nejdřív po Vánocích, dřív by to dělal jenom blázen“. Že čím dřív se na to začnu systematicky připravovat, tím snazší to bude. Tím klidnější budu. Tím lépe připravená. Protože kdybych tohle všechno věděla už tehdy, tak jsem se nemusela během svaťáku psychicky zhroutit. Nemusela jsem vypadat i cítit se tak strašně jak jsem se cítila. Nemusela jsem probrečet dny i noci v hysterických vzlycích bezmoci a fyzické nevolnosti. Nemusela jsem se před komisí ztrapnit a brečet jako želva uř po prvních dvou předmětech. Mohla jsem mít mnohem lepší známky. Nemusela bych ničeho litovat a nemusela bych se nenávidět za to, jak jsem neschopná. Dala bych to. S přehledem.

Je fakt, že kdybych tehdy nebyla tak mimo, nejspíš bych neodjela do Anglie. Asi bych ani nemusela, protože kdybych byla bývala takhle schopná se zorganizovat, připravila bych se lépe i na přijímačky a po prázdninách bych mohla nastoupit na vysokou jako většina mých spolužáků. A když ne ten rok, tak po návratu z Anglie určitě, protože napodruhé už bych to rozhodně dala lépe. Dnes bych se pak pomalu připravovala na státnice a nevěděla bych, co je to stres z finanční nejistoty, co jsou to permanentí hádky s rodiči, psychosomatické problémy atd. Můj život by vypadal k nepoznání jinak, jen kdyby mě někdo nechal přečíst si tenhle dlouhatanánský článek tehdy před x lety, když jsem nastupovala do maturitního ročníku.

Je otázkou, jestli by to pro mě jakožto duši/osobnost/whatever you like bylo lepší než ty roky zbytečného trápení, kterými jsem si prošla a stále ještě procházím. Nemluvím teď jen o maturitě, i když bych řekla, že tím to všechno začalo. Jen tehdy, když člověk překonává překážky, v sobě totiž rozvíjí potřebné kvality. Možná, kdyby můj život byl bezproblémový a lehoučký jako pírko, neměla bych nutkání vyhledávat tuny filozofické a existenciální literatury, z níž neustále získávám nové a nové poznatky a která mě tolik utváří. Nenavštívila bych přednášku o meditaci a nenavštěvovala bych kurz, který na ni navazoval. Nezměnila bych se, alespoň ne tak rychle. Nebyla bych tam, kde jsem dnes. Možná bych k některým poznatkům došla i během studia na škole, ale byla bych stejným člověkem? Měla bych ty stejné myšlenky a úvahy v hlavě? Zajímal by mě svět stejným způsobem, jako mě zajímá teď? Těžko. Asi bych byla veselejší. Byla bych zajímavější člověk, navenek. Byla bych takový ten lev salónů, vtipálek, co nic neřeší a který si jen málokdy na něco postěžuje. Nevěla bych, co jsou to těžce depresivní stavy, pocity zbytečnosti, naprosté neužitečnosti, co je to život s nihilistickým smýšlením s pocitem marnosti a nulové víry v to, že něco dokážu, a s občasnými myšlenkami na sebevraždu. Lidi by mě měli radši, protože bych je neštvala svým věčným naříkáním a světabolem. Tenhle blog by byl o něčem úplně jiném a možná bych i měla stálejší vztahy. Ale byla bych lepším člověkem uvnitř? Myslím, že ne. Myslím, že by mi to trvalo roky, dostat se duševně tam, kde jsem teď.

Samozřejmě, nemusíte mi věřit. Možná že ani já bych si nevěřila, protože za ty roky uběhla spousta vody a já pochopila spoustu věcí, které jsem tehdy nechápala. Možná bych nad tím mávla rukou a prohlásila něco jako „whatever, ta to děsně hrotí“ a možná bych neposlechla a dál si myslela, že „času dost“ a „nějak to dopadne“. Ale víte, stejně bych si přála, aby nějaké moje mladší já tenhle článek četlo a řeklo si „A já se na to nevykašlu. Nemávnu nad tím rukou. Dám si pozor, nebudu líná a blbá a připravím se.“. A aby to udělalo a přišlo domů po maturitní zkoušce se čtyřmi jedničkami a úsměvem na tváři. A aby šlo na vysokou a studovalo a aby na něj rodiče byli hrdí. Aby mělo klid. Aby si našlo brigádu a mělo spoustu peněz na všechny svoje zájmy. Aby si mohlo plánovat, co bude dál. A aby žilo svůj život tak, jak se to žít má, bez lítosti, bez nahlížení na maturitu jako na jedno z těch nejtemnějších období života, na které vlastně ani nedokáže vzpomínat bez hořkosti a pocitu neuvěřitelného studu nad tím, jak strašně pohořelo. Ne proto, že by maturitu nedalo – prošla jsem – ale ono je dát a dát. A tenhle článek píšu právě proto, že tohle už dneska, po čtyřech letech, chápu. Což je fajn. Jen bych si přála, abych to bývala věděla dřív.

Mimopražští se mě někdy ptaj, co na tý Praze my Pražáci máme. Jak tady můžeme žít a jestli z toho rámusu a množství lidí neblázníme. Tu a tam k tomu přihodí pár lehce urážlivých poznámek ohledně našeho vychování, někdo se pouští i do filozofičtějších vod a nakousne diskusi o tom, jak nás život ve městě ovlivňuje a jestli díky tomu nejsme horší lidé, bezohlednější, zlejší, rvavější, chtivější a ještě k tomu jeden druhému čím dál tím víc odzicení.

Co na to říct. Asi takhle – já se v Praze narodila. Je to můj domov a moje přirozené prostředí. Nikdo se mě neptal, kde chci bydlet, nevybírala jsem si, prostě jsem se tu narodila a trvalo spoustu let, než jsem vůbec přišla na to, že to není jediná možnost, že svět je mnohem větší a že zdaleka ne každej žije v tak velkym městě (anebo ve městě vůbec, že taky existuje něco jako periferie a vesnice). Chtělo to hodně času, než jsem pochopila, že svět je plnej lidí, pocházejících z naprosto odlišných prostředí, a že ne každej chápe, uvažuje a vnímá stejně jako já, že ne každej je „měšťák“. A teprve pak mohl člověk začít uvažovat nad tím, jestli je to dobře nebo špatně, že tu je.

Tím „měšťákem“ tak nějak odpovídám i na otázku, jestli to má na člověka vliv, odkud pochází. Samozřejmě že má, to ví každej společenskejma vědama jen trochu políbenej člověk, ale jestli nás to dělá horšími lidmi? To si nemyslím.

Hrabivost se objevuje všude ve světě, bezohlednost taky, snad jen že tady je víc lidí, tudíž i víc bezohlednejch lidí a víc chaosu. Tady se všechno to zlo líp ztratí, líp ututlá. Ale nejsme horší lidé jenom proto, že nás tu žije víc pohromadě.

V čem jsme ale hodně odlišní, je informovanost. To, co v zahraničí všichni věděli před třema rokama, to víme my v Praze teď a lidi z vesnice to budou vědět dejme tomu za další rok, dva. Jak kteří, samozřejmě, ale já to názorně vidím na lidech z vesnice, kde máme chalupu. Než k nim došel internet, než se přestali zdravit „Zdár!“ (jak jste někomu řekli „Ahoj“, byli jste okamžitě označeni za Pražáka), než u nich vyšly z módy maskáče, než k nim vůbec dorazilo něco jako móda, než přestali jezdit na babetách a pořídili si první pořádný motorky, sporťáky, mobily a další vymoženosti, měla jsem dostatek možností sledovat, jak zaostalej ten život na vesnici je. A nemyslím tím přímo ty lidi, i když to do určitý míry souvisí, ale prostě to, že nikdo z nich neměl ty možnosti co my, neměl přístup k tolika informacím a k takovýmu druhu zboží, co my tady v Praze. A tak žili v nevědomosti, což nám měšťákům skýtalo určitý druh podívané a mohli jsme si myslet, jak ty „vidláky“ nechápeme, jak jsou zaostalí nebo snad dokonce tupí. Jak nic neví.

Nemohli za to, samozřejmě. Nikdo nemůže za to, v jakym světě se narodil. Taky jsem se jim nikdy ve zlém neposmívala a nikdy jsem si nemyslela, že jsem chytřejší. Spíš mi jich bylo líto, protože ačkoli možná budou zdravější, nikdy nepoznali luxus jako jít si v deset večer v neděli koupit rohlíky do expresu, projít ulicí s dvaceti butikama a nakupovat oblečení, jezdit metrem, chodit po památkách, zajít si do kina nebo na zmrzlinu, přičemž by si mohli vybrat z víc než deseti kin, kde každý hraje víc než deset filmů a u každýho z nich je celý patro krámků z občerstvením… a tak tomu podobně.

Někdy mi ani nedochází, jak moc toho mám, co oni neměli, nemají a nejspíš ani nikdy mít nebudou – pokud se nepřestěhujou. Ale vždycky když mám příležitost se nad tím zamyslet a dojde mi, v jak nepředstavitelně odlišnym světě jsem vyrůstala a žila celej život, dochází k dvěma věcem: předně se nad tím pozastavím a v duchu začnu děkovat za to, že mi vesmír dal tak obrovskou příležitost a nechal mě narodit se tady, a pak si vzpomenu na svou první nejlepší kamarádku, kterou jsem potkala právě na chalupě, a přidám ještě poděkování za to, že jsem ji měla. Pravda, po pár letech se naše přátelství totálně rozpadlo a dneska ji nemůžu pomalu ani cítit a nemáme si co říct, ale nelituju, že jsem ji znala, že patřila do mého života tolik let a že mě tolik ovlivnila. Stálo to za tu bolest na konci. Aspoň myslím.

Nabízí se další otázka – jestli bych měnila. A odpovím velmi stručně, že neměnila. Jsem vděčná za to, že jsem vyrostla v Praze, která mě připravila skoro na všechno, co mě může potkat v tom větším světě, že mi ukázala tolik možností a že mi byla a stále je odrazovým můstkem, který mě pošle kterýmkoli směrem si ukážu, protože odsud se dá jít prostě kamkoli. Nechtěla bych vyrůstat na vesnici a nechtěla bych se tam ani přestěhovat. Půlroční pobyt v Anglii mi ukázal, jaký to je, a nepopírám, mělo to svoje kouzlo, ale na takovej extrém zatím nejsem připravená. Vesnice ano, ale muselo by to být poblíž města, s perfektní dostupností, protože městskýho života se prostě nedokážu vzdát. Možná jednou, časem, ale ne teď. Jsem Pražanda a jsem na to svým způsobem hrdá. Jsem za to ráda. A to všechno pohodlí mi za trochu toho rámusu a nepořádku stojí.

Jasně, někdy mi z toho rambajzu hrabe. Štve mě, že v létě nemůžu větrat, že je tu neskutečný vedro, dusno a nedejchatelno. Nenávidím dopravování se někam pomocí mhd v těchhle nechutně teplejch upocenejch měsících, kdy to vždycky vypadá, jako by najednou bylo v Praze pětkrát tolik lidí, protože všichni po zimě vylezou ze svejch brlohů a furt někam jezděj (jako jakym způsobem byla včera v devět večer narvaná trambaj? To jsem nezažila. Kam všichni furt cestujou? A ještě k tomu ve všední den. No fakt nechápu), a vůbec nesnáším davy lidí, protože se chovají naprosto nepochopitelně a idiotsky a já se můžu uvztekat, když se snažím někam pěšmo dostat a furt mi někdo křižuje cestu přímo před nohama nebo haleká na celou ulici, nepředvídatelně mění rychlost a směr pohybu nebo smrdí. Nesnáším lidi! Ale to všechno jsou věci, s kterýma jsem se perfektně sžila a který mi v konečnym součtu zase tolik nevaděj.

Protože za tu možnost dojít si večer pro ty rohlíky, mít na každym rohu hospodu, restauraci nebo vinárnu, mít pět minut od baráku (ať už vyjdu kterýmkoli směrem) metro, tramvaj nebo autobus, kterej mě dopraví absolutně kamkoli si usmyslím, mít tu kina, divadla, knihovny, prodejny naprosto čekoholi, co vás napadne, perfektní internetový spojení, co můžete chytit na každym rohu ulice, mít tu aquaparky, zoologický zahrady, taneční sály, kroužky, kde vás naučí všechno od štrikování fuseklí po lezení na skálu nohama napřed, za tyhle všechny věci mi to prostě tisíckrát stojí a nedám si vymluvit, že život ve městě je pohádkovej.

Jo, je tu rámus. Jo, jsou tu debilní lidi. Je tu smog a špína, kterou z oken drbete půl dne a o hodinu později jsou zase zasviněný, ale když si zlomíte nohu, ošetří vám ji prakticky v kteroukoli denní i noční hodinu, když se vám nezdá váš zubař, tak si najdete jinýho a když jste vystřídali pět partnerů, nemusíte se vracet k tomu prvnímu, protože máte další milion možností a šancí najít toho pravýho.

A je tu pořád co zkoumat. Já tu žiju celej život a to město mě nikdy nepřestane překvapovat. Pořád objevuju Ameriku a divím se, kde tu co je, kde se tu dá co sehnat a kam se tu dá jít. Svým způsobem to tu miluju. A ostatně – jestli jsem tím, kým jsem, z části i proto, že tu žiju, jak bych se na to město mohla zlobit, když mě tak dobře vychovalo? 🙂

A jestli to někomu není dost, tak vězte, že Praha má, kromě všeho jinýho, neskutečný, nepopsatelný kouzlo. Má takový to kouzlo, co každej Pražák dobře zná a ví o něm i turisti a další lidi, co se sem přijedou podívat jen jednou za čas. Ať je ozářená sluníčkem, zahalená v mlze, mokře voňavá po dešti, rozkvetlá na jaře, zabalená do třpytivýho sněhu nebo zasypaná barevným listím na podzim, kdykoli se vám může stát, že vylezete někam na vyhlídku a najednou si uvědomíte, jak strašně je krásná. A víc už nepotřebujete.