Rubriky
co se mi honí hlavou

Letem mým vlastním světem

„V Německu nastala okurková sezóna“ 😀 Ať žije černej humor. Ale to jen tak na okraj.
MÁM PRÁCI! Ano, je to tak 🙂 Když se mi tři týdny neozývali z Ječmínka, kde jsem byla na pohovoru, kde to vypadalo slušně, ale kde mi pak slíbili se ozvat a ono se nic nedělo, smířila jsem se s tím, že prostě našli někoho jiného a že nic nebude. Dneska ráno mě ale pán vzbudil v osm hodin telefonátem s otázkou, jestli bych ještě dneska nemohla přijet na pohovor druhý. Tak když už jsem byla vzhůru, tak co bych nemohla, žejo. Smočila jsem hlavu, hodila se do gala a v jedenáct jsem už stepovala před Ječmínkem na Vysočanský. S tímhle pánem se člověk mimochodem nenudí – první pohovor byl na Rajskýzahradě, druhej na Vysočanský a pracovat jdu na Palmovku 😀
Mám strach, jak by ne. Předně z toho, že nevím, jak se tam dopravím na pátou ráno. Už ta osmá dneska byla dost drastická, vzhledem k mému zvyku spát do oběda. A to je teprve začátek, horší bude ta nalejvárna, kterou mě tam hned takhle po ránu poctí, kdy mi budou vysvětlovat všech těch milion druhů pečiva a nápojů, co mají v nabídce, práci s pc a pokladnou (grr, jak já se chtěla tomuhle vyhnout, to se zase budu ztrapňovat se svejma kupeckejma počtama na levačku), jak se dělají objednávky, jak inventura a dalších tisíc věcí, z nichž mi asi exploduje hlava. Ale dobrá zpráva je, že tam nebudu sama, prej tam má bejt zejtra ještě jedna žabka se mnou.
No ale hlavně to celý je naprosto perfektní zpráva! Platově to zní dobře, časově to bude možná zprvu trochu náročnější, ale myslim, že zase tak zlý to nebude. Jednou za tři tejdny budu makat o víkendu, takže žádný knedlo-zelo-vepřo u babičky (včera jsme měli lívance 8)), ale co, hlavně že budou prachy prachy prachy! Teda, nechci znít jako nějakej maniak na peníze, ale už jsem bez nich žila až příliš dlouho a nedokážu vám ani popsat, jak moc se těším na moment, kdy splatím svoje dluhy, kdy za mě zaměstnavatel bude odvádět všechno, co odvádět má, a já budu mít pokoj. A kdy si budu pravidelně jednou měsíčně užívat ty sladký chvilky, kdy přijde výplata a člověk to řádně rozfofruje 😀 Mne, zase takovej utráceč nejsem, ale řeknu vám, dneska v Takku jsem se málem uslintala po těch krásnejch šatičkách, co tam maj, takže jsem si řekla, že si jedny z nich z tý první výplaty pořídím, ať z toho života taky něco mám 😉 Většina peněz ale půjde mámě. A do konce roku budu debt-free. Jaj, jak já se těšim!
Celý mě to tak nakoplo, že jsem si v tom Fénixu koupila taky dvě tílka, abych se dobře naladila na zítřek. Jedno bílý, to jsem sháněla už strašně dlouho, a jedno v takový tý „Camaieu“ růžový, který jsem nikdy nesháněla a ani by mě nenapadlo ho shánět 😀 Ale co, je léto. Barvičky na scénu 😉
Mimochodem, ještě jsem se nepochlubila, v sobotu vyšel ve Filozofickym koutku AK článek, kterej obsahuje rozhovor se mnou 😉 Je to teda spíš takovej půlrozhovor, jelikož se o něj dělím ještě s jedním kolegou, a taky tam nejde ani tak o mě jako spíš o můj názor na dané téma, ale stejně to považuju za úspěch. Takže zajímá-li koho debata na téma „Je všechno předurčené?“, šup tam a můžete se zapojit do diskuse. No a jinak se mějte famfárově a držte palce zejtra 😉
Rubriky
poesie

Spolu

Z očí do očí
Hrnek čaje na břiše
Dlaň v dlani skrytá
V tichu objímáš
Bez otázek, bez řečí
My dva a plyšák
S útěchou hladíš
Jak krásné a vzácné je
Když neutíkáš
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

Co-kdo-chcárna aneb Giveaway

Během víkendu na chalupě jsem objevila téměř nepřebernou řadu dalších minimalisticky zaměřených webů a blogů, které mimo jiné nabádají k redukci materiálního vlastnictví. Jelikož decluttering je už přibližně rok jednou z mých nejoblíbenějších činností (obvykle tomu říkám „vyhazovací mánie“, „posedlost zbavováním se nepotřebných věcí“ a podobně), hltám tamější články s rychlostí metelesku blesku, až mi sliny kapou, a hned jsem si taky začala v hlavě sumírovat, co přijde k „úhoně“ při mé další vlně. Původně jsem myslela, že ta vlna přijde až někdy během týdne, ale nedalo mi to, jakmile jsem přijela domů, ani jsem nevybalila a začala plnit další krabici od bot věcma, jichž se chci a potřebuju zbavit.

Něco málo šlo nemilosrdně do koše – a přiznávám, nebylo to snadný, protože obzvlášť vyhazování hraček, co mají tvář a výraz, mi nedělá vůbec dobře 😀 – a ten zbytek jsem nafotila a hodila na facebook. Budu doufat, že se toho někdo ujme, a jestli ne, odnesu to některý čtvrtek do hadrárny (jestli ta akce ještě vůbec existuje) nebo to prostě nechám ležet na popelnici. Jinak už vážně nevím, co s tím. Navštívit nějaký děcák? Nevíte někdo o nějakých dalších akcích, kam je možné donést svoje staré věci a povyměňovat, rozprodat nebo prostě jen tak to tam nechat napospas případným zájemcům? Nechci ty věci přímo vyhodit, přece jenom někomu se to ještě může hodit/líbit, mnohé z nich jsou nové nebo jako nové. No, ostatně, přesvědčte se sami, tady je dnešní várka. Kdyby někdo prahnul po větším rozlišení, dejte mi vědět, ale snad to bude i tak dobře vidět. Info k jednotlivým fotkám najdete po najetí na ně.
Rubriky
challenge

Slepičí polévka pro duši, 3. porce (Jack Canfield)

Už nevím, kde jsem prvně slyšela, že Slepičí polévka zahřeje na duši, ale od té chvíle jsem ji nosila v hlavě a v diáři s poznámkou „půjčit si a přečíst“ a teď jsem to konečně udělala. Jaké to bylo? Skutečně hřejivé, místy až tak, že mě to zvedalo ze židle v náhle přišedší touze podělit se o ta kouzelná slova a zařvat „Vidíte? Hej, to je přesně ono, tohle si myslím!“. Ale nějak nebyl nikdo nablízku. No, nevadí, od čeho mám ostatně ten blog? 🙂

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Kvůli její dobré pověsti. Potřebovala jsem pozvednout ducha, potěšit se něčím, o čem už dopředu vím, že to bude dobré a zaměřené na životní filozofii. Původně jsem tedy vůbec netušila, že existují i nějaká pokračování, porce a kuchařky, šla jsem si prostě pro Slepičí polévku, ale v knihovně měli jen tuhle, třetí porci. Samozřejmě, až narazím na ty ostatní, půjčím si je taky.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Krása lidskosti.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Potěšit.
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Kniha je plná příběhů lidí, s nimiž se dokážu ztotožnit nebo které bych chtěla potkat. Je plná citátů, které jako by byly napsány pro mě, a historek, které mi pomohly podívat se na svět zase trochu jinak.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Už si opravdu nevzpomenu na každý příběh, který mi něco dal, musíte si přečíst celou knihu, ale byla tam dvě místa, která se mě opravdu něžně dotkla a o která se nemohu nepodělit. Obě se týkala toho, co po sobě zanecháváme po našem odchodu ze světa – našeho životního odkazu. A obě mi hovoří z duše.
Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy. Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy.
Jsem tisíc větrů a všechno jejich vlání.
Jsem jiskření stříbřitých sněžných plání.
Jsem sluneční svit na zralém obilí.
Jsem podzimní déšť, všechno zaliji.
Když se probudíte do ranního ticha,
já jsem ten čilý šum, co na vás svěže dýchá,
zpěv ptáků, co v kruhu víří ve výškách.
Jsem hvězdy, co nocí září jako zlatý prach.
Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.
Nejsem tam.
Nespím, to zjistíte brzy.
(neznámý autor)
*
Na mou památku
Přijde den, kdy mé tělo spočine na bílém prostěradle pečlivě zastrkaném pod čtyři rohy matrace, v nemocnici, již obývají živí a umírající. V určitém okamžiku doktor rozhodne, že můj mozek přestal fungovat a že můj život vlastně skončil.
Až k tomu dojde, nepokoušejte se do mého těla zavést umělý život pomocí přístroje. A neoznačujte to, na čem ležím, za mé smrtelné lože. Ať se mu místo toho říká Lože života, odneste z něj mé tělo, abyste ostatním pomohli vést plnější životy.
Můj zrak dejte muži, který nikdy nespatřil východ slunce, obličejík dítěte ani lásku v očích ženy. Mé srdce dejte člověku, jehož vlastní srdce mu působí jen nekonečné dny bolesti. Mou krev darujte mladíkovi, kterého vytáhli z vraku jeho auta, aby se mohl dožít svých vnoučat. Mé ledviny dejte tomu, kdo je závislý na přístroji, aby mohl přežívat z týdne na týden. Vezměte mé kosti, každý sval, každou žilku a nervy z mého těla a najděte způsob, abyste umožnili malému mrzáčkovi chodit.
Prozkoumejte každý záhyb mého mozku. Když to bude nutné, odeberte mé buňky a nechte je růst, aby jednoho dne němý chlapec mohl jásat z plných plic a hluchá dívka aby slyšela nárazy deště na svém okně. Spalte to, co po mně zbyde, a popel rozhoďte do větru, aby květinám pomohl růst.
Jestli musíte něco pohřbít, tak ať to jsou mé chyby, mé slabosti a všechny předsudky proti mým bližním.
Mé hříchy dejte ďáblu. A mou duši Bohu.
Jestli si mě čirou náhodou chcete pamatovat, pak tak učiňte dobrým skutkem nebo slovem pro někoho, kdo vás potřebuje. Jestli uděláte všechno, oč jsem vás požádal, pak budu žít věčně.
(Robert N. Test, Slepičí polévka pro duši)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Trochu mě mrzí, že takových příběhů není víc. Že se takových věcí děje tak málo. I mně se během čtení stala jedna taková zázračná věc – paní, která mě po telefonu pěkně seřvala a byla na mě hodně nepříjemná, protože jsem zapomněla přijít na lekci angličtiny s jejím synem, mi druhý den zavolala, aby se mi omluvila. To se prostě stává strašně zřídka.
(enter)
Moje soukromé hodnocení: ****
Rubriky
co se mi honí hlavou

Smysl blogu a života vůbec

Tak mě ta moje touha po minimalismu dovedla k další změně designu. Ještě k tomu mám výhrady, pořád mi přijde, že je tu něco navíc, ale zatím to líp nezvládám, tak snad se vám to bude líbit i takhle 🙂 Mám pocit, že tenhle blog, stejně jako já a spousta dalších lidí, teď prochází velmi významným obdobím hledání sebe sama. Hledáním smyslu. Cítím takový to duševní volání, že bych se mu měla víc věnovat a udělat z něj něco s mnohem větším důrazem na předání jakéhosi poselství. To bude tím tématem týdne. A tím, co zrovna čtu, na co se zrovna dívám, nad čím zrovna přemýšlím. Řve to na mě ze všech stran, zuřivě toužím vypadnout ze svýho života, jet někam pryč a aktivně hledat to, co potřebuju, po čem tak toužím. Moje duše je připravená a snaží se mi to ze všech sil říct:“Vypadni! Vypadni z tohohle ‚života‘! Pojď za mnou!“
Jenže mysl mi brání. Bojí se. Ví, že tu má materiální resty, které nemůže jen tak hodit za hlavu. Ráda by je nejdřív vyřešila. Ráda by poplatila dluhy, ale neví jak, když nemá práci. Ráda by našla práci, ale neví jak, když si tak strašně moc nevěří a když je tak dobrá v obelhávání sebe sama. Ráda by si věřila, že to dokáže, ale neví jak, když všechno, co teď doopravdy chce a potřebuje, je odjet, vypadnout a nedělat nic jinýho než meditovat a psát. Co teď ale s tím? Nevím a bojím se.
Nejvíc ze všeho se ale bojím toho, že když to všechno nějak nevyřeším a nebudu následovat svou duši, něco se strašlivě pokazí, šance budou ztraceny a já se nikdy skutečně nenajdu a nezahojím všechny rány. Může se to stát? Může člověk prošvihnout volání srdce? Může být někdy pozdě na to, odjet a najít se? Něco mi říká, že ne, že když to na mě už teď takhle řve, jednou prostě skutečně odjedu a najdu to, co najít mám. Ale stejně mám trochu strach. Bhe. Poznáváte mě tu vůbec ještě? Já ani ne… 🙂
Rubriky
poesie

Poselství (z archivu)

Bojím se, že za pár let
až promění se celý svět
vše, co jsme kdy poznali,
zmizí vprostřed prachu.
Jediné, co zůstane tu
spousta nářků za planetu
kdysi plnou života
a teď leda strachu
A až vyhrabou naše těla
z hlíny, celá zkamenělá
v našich tvářích budou číst
„Naše chyba, brachu“
Snad najdou i staré noviny
ti, kdo cítí se být bez viny
globální oteplování, velryby
ozonová díra
A třeba nás mohou zatratit
ale i oni to mohli zastavit
my všichni jsme zeměvrazi
víra nevíra
Pořád je čas zachránit planetu
Na co jsou rakety středního doletu
když ve vodách není život
když srdce to tak svírá
Co můžeme udělat?
Třeba co děláme, nedělat
a jestliže nechceme lokat vodu
musíme začít poslouchat přírodu
*
(pozn.: tahle věc vznikla dávno předtím, než Tata Bojs přišli se svým Trilobeatem, ale jako by měli podobnou, ne-li stejnou myšlenku, jako já tehdy, když jsem tohle psala. Takže povinný poslech pro všechny o budoucnosti uvažující čtenáře. A můžete si k tomu přidat i Eko Echo a Chudáky)
Rubriky
poesie

Léto hraje na piáno

V objetí jahodníků
slunce pálí do chodníků
školáci mají vyhráno
jsou prázdniny
„Tak zas ráno!
Provětráme piáno.“
Rubriky
poesie

Mrtvý svět (z archivu)

Skrz okno sleduji mrtvý svět
bolí však na něj pohledět
Spálili lidé cokoli
od lesů k městských kupolím
Tisíce mrtvých slunečnic
poliska černých růží
Beton měst, dřevo vesnic
mrtvé ženy i muži
Zbyli jsme jenom já a ty
vesmír a v něm pak planety
Hvězdy a vůbec tělesa
je cítit kouř, vane od lesa
Nic už nám dvěma nezbylo
lidstvo, jak nabylo, pozbylo
Spálilo zlobou cokoli
od lesů k městských kupolím
(pozn.: tohle je moje hoodně pradávná tvorba)
Rubriky
Bez kategorie

Komentář k Sikarovu článku

Po tom předchozím, řekněme spíš duchovně a filozoficky založeném článku jsem měla v úmyslu napsat druhý, pojatý takovým tím „sci-fi“ způsobem. Náhledem na to, co bude dál, kam nás povede všechna ta naše honba za technologií a tak tomu podobně. Trochu mě ale předběhl Sikar, a jelikož teď beztak neoplývám zrovna největší dávkou psavé, odkážu vás prostě na jeho článek (postupem času třeba přidám další odkazy, snad se tomu tématu z téhle strany bude věnovat víc lidí) a přidám svůj komentář k němu, protože to zase byl jeden z těch megakomentářů, co jsem snad ani neměla psát tam, měla jsem ho prostě rovnou dát sem a odkázat na něj. Ale co.

Když člověk sleduje starší sci-fi počiny, nemůže se nepousmát nad tím, jak pro ně už třeba jenom rok 2000 byl neuvěřitelně opěvovaným rokem, jak všichni čekali, že tou dobou už tu nebude kus zeleně, protože všude budou stát gigantické mrakodrapy, mezi nimiž se budeme pohybovat pomocí vznášedel a tak tomu podobně. Že budeme schopni klonovat lidi jak na běžícím pásu, vyrábět jídlo z ničeho pomocí replikátorů a přepravovat se během mrknutí oka transportovacími zařízeními. Dneska už jsou snad autoři realističtější a chápou, že tyhle „velké“ změny se zase tak rychle nedostaví. Že můžeme vynalézt spoustu technologií, které bychom před pěti, deseti lety zařadili do kolonky sci-fi, ale to ještě neznamená, že z nás hned bude nějaký šílené přemodernizovaný národ, který dokáže cokoli. Už jenom proto, že navzdory vší inteligenci a touze po technologickém pokroku jsme tvoři neuvěřitelně hloupí, pohodlní a mnohdy až zoufale zpátečničtí.
Pokud jde o budoucnost lidstva jako takového (snad tomu během týdne věnuji i samostatný článek), ze všech těch katastrofických filmů si beru jedno – lidstvo samozřejmě může přežít téměř každou zničující katastrofu, ale podstatné je to slovo „zničující“. Až miliony, nebo i miliardy lidí zemřou, až se tu nebude dát dýchat, nebude co jíst, nebude čím vytápět domovy a nebude ani možné si zatelefonovat, protože se prostě všechno zblázní a nic nebude fungovat, pak si teprve uvědomíme, že je něco špatně. A pak teprve bude mít ta malá hrstka přeživších šanci udělat to znova a líp.
Já celý ten lidský vývoj sleduju s velkou nervozitou a smutkem. Podle mě bychom už teď byli schopni neuvěřitelných, až „nadlidských“ věcí, kdybychom nebyli hnáni touhou po majetku, po přilepšení sobě samým, po moci a tak dále. Už teď, kdybychom všichni táhli za jeden provaz a ne za milion provazů, vedoucích všemi možnými směry, bychom dokázali udělat z téhle planety skutečně úžasný ekosystém, kde by všechno spolu souviselo, všechno by žilo v symbióze a žádné druhy by nemusely být vyvražďovány pro pozemky nebo hůř, jen tak pro zábavu. My lidé ale tohohle nejsme schopni. Honíme se za majetkem a za vykořisťováním všeho, co máme na dosah ruky, a nekoukáme nalevo napravo, alespoň z většiny.
Proto když se jednou za čas setkám s nějakou skupinou lidí nebo organizací, která dělá věci jinak a pracuje na tom, aby ten svět byl skutečně lepším místem k žití a aby příroda nezůstávala na druhém místě, srdce mi plesá. Tak by to mělo být.
Rubriky
Bez kategorie

Budoucnost začíná teď

Jednou z mnoha věcí, které jsem pochopila díky meditování, spoustě čtení a ještě větší spoustě filozofických debat s přáteli i nepřáteli, je, že pokud jde o život, většina z nás se dopouští té obrovské chyby, že nežije teď. Jako by teď vůbec neexistovalo, jediné, co zaměstnává naši mysl, je minulost, zpodobněná převážně lítostí a nostalgií, a budoucnost, jíž odpovídá buď ochromující strach nebo příliš velká, nerealistická očekávání. To všechno je přitom špatně.
Neměli bychom myslet na to, co bylo – minulost je tak nanejvýš nejlepší kniha, chcete-li se poučit. Chcete-li zjistit, jakými lidmi jste byli a kam vás to přivedlo. Chcete-li si dát dvě a dvě dohromady a uvědomit si, že tehdy a tehdy jste se mohli rozhodnout lépe, na čemž pak založíte své budoucí chování. Protože o to nám přeci všem jde – stát se lepším člověkem, do budoucna. Ale není to něco, čím bychom měli žít.

A pokud jde o tu budoucnost, ani té bychom neměli přikládat příliš velkou váhu, rozhodně ne větší než tomu, co se děje právě teď. Proč? Protože budoucnost ještě nemáme, kdežto teď ano. Budoucnost přijde, kdežto teď bude tou dobou dávno pryč a my nebudeme schopni získat je zpět. A protože jakmile budoucnost přijde, stane se z ní teď a jelikož my nejsme schopni prožívat teď, neprožijeme ani naši budoucnost. A tak strávíme celý život jen tím, že se budeme stále dívat dopředu na něco, co nikdy neuchopíme a čeho si nikdy ani nevšimneme, že se to děje, a budeme se stále jen dívat dozadu s čím dál tím větší lítostí nad tím, jak jsme ten život promrhali tím, že jsme se pořád dívali jinam než tam, kde jsme v tu danou chvíli byli.
A tak, chceme-li správně žít, naučme se nejprve vnímat přítomnost, tento okamžik, který je tak vzácný a tak zvláštní. Ano, je zvláštní. Neexistují žádné obyčejné okamžiky. Neexistují chvíle, kdy se nic neděje. (Peaceful Warrior, 2006) Naučme se nelpět na minulosti, kterou nelze změnit. Cítíme-li lítost vůči něčemu, co jsme udělali podle našeho názoru špatně, pak to napravme, můžeme-li. A pokud to není možné, nechme to být a věnujme svou energii něčemu, co změnit můžeme.
Není třeba trápit se kvůli něčemu, co můžeš změnit. A už vůbec není třeba trápit se kvůli něčemu, co nezměníš.
A budoucnost přijde. Můžeme se na ni připravovat, můžeme ji očekávat, ale není třeba se jí bát. Bude taková, jakou si ji uděláme. Jako ostatně celý náš život. Nejsou to překážky, které naši budoucnost utvoří, bude to způsob, jak se s nimi popereme. Bude to jistota a vnitřní světlo, které si s sebou poneseme a které osvětlí každou temnotu jako světlo Eärendila, darované Frodovi mocnou Galadriel. (Mimochodem, napadlo vás taky někdy, jakou hodnotu má tahle část Pána Prstenů jako metafora? Vždyť my všichni při setkání s někým významným pro náš život získáváme kus jeho vnitřního světla, který nám věnuje, aby nás opatroval na našich dalších cestách. Kus jeho lásky, zájmu a myšlenek, které se k nám budou upínat i dlouho po našem odchodu, protože ten dotyčný na nás bude stále vzpomínat a přát nám všechno dobré. I my chodíme po světě a rozdáváme své světlo těm, kteří je podle našeho názoru potřebují.)
Takže můj názor na budoucnost? Plánujte ji, připravujte se na ni, těšte se na ni, buďte třeba i trochu nervózní, ale nebojte se a hlavně jí nevěnujte víc času než tomu okamžiku, který máte ve svých rukách právě teď. Ten jediný je důležitý, na něm jediném záleží, mimo jiné i proto, že to, jak se zachováme právě teď, bude mít vliv na to, co přijde potom. Ne nadarmo se říká, že budoucnost začíná teď.