Měsíc: Březen 2011

Předně se nemůžu nepodělit o dva parádní články, s nimiž se zcela ztotožňuji, a to od Cirrat a Sikara (P.S. napadl mě přesně stejný nadpis jako Cirrat, když jsem to téma viděla prvně, zajímavé :)) Oba vpodstatě vystihují, co si o problematice kouření myslím já, a sice že (následuje můj komentář k Sikarovu článku):

Problém s kouřením zkrátka není ani tak problémem s kouřením jako spíš problémem s netolerantními lidmi, které vůbec nesere, že obtěžují okolí, zamořují vzduch, všechno a všechny zasmrdí a ještě jsou to dobytci, protože hážou vajgly všude po zemi, popřípadě do kanálu. Což jsem mimochodem nikdy nepochopila – to si ty lidi jako myslej, že v tom kanálu se ten vajgl vypaří? A že papírek na zemi se rozloží?

Tyhle lidi řadím ke stejné skupině jako dobytky, co narvou dvoulitrovou pet flašku do malého odpadkového koše na ulici, co neseberou nadělení po svém čtyřnohém miláčkovi, co si, než přejdou z jednoho konce bloku na druhý, dvanáctkrát řádně odchrchlají a o obsah svých úst se podělí se všemi dalšími chodci, kteří tudy projdou do nejbližšího čištění chodníků nebo deště. Takoví lidé jsou prostě prasata a já nemůžu pochopit, že na to nejsou nějaký postihy nebo spíš že to nikdo nehlídá. Já když kolem někoho takovýho projdu, začne to ve mně bublat a přála bych si mít nějakou možnost, jak toho člověka ztrestat.

A taky furt nevím, kde se to v těch lidech bere. Špatná výchova? Nebo čím to, že takový lidi vůbec existujou, když třeba mně by v životě nenapadlo pohodit petku do křoví nebo obal od svačiny jen tak upustit na zem, jít dál a tvářit se jako že nic. Vážně mi to nejde na mozek.

Kouření jako takový neni žádný zlo, neni to něco, co přišlo z pekla a zamklo nás do klece, kde nás to nutí k věcem, který bysme jinak vůbec neudělali. Kouření je návyk, kterej významně poškozuje zdraví (ale co si budeme povídat, my měšťáci se běžně nadýcháme mnohem větších sraček než během těch několika vteřin, než projdeme oblakem kouře okolo kuřácké skupinky před školou), obtěžuje okolí a vůbec má spoustu negativ, ale při tom všem jde pořád o svobodný rozhodnutí člověka. Není to cigareta, která vás nutí zapálit si, smrdět s tím někomu pod nos a pak ji odhodit na zem, jste to vy, kdo je nevychovanej dobytek. A jako obvykle u podobných témat, nemůžeme opomenout (ačkoli spousta lidí se o to neustále snaží) staré známé zlaté pravidlo o tom, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Milion nešvarů společnosti, zdaleka ne jen kouření, by se dalo krásně a rychle vyřešit, kdyby lidi na tohle dbali. Ale to oni ne, raději budou donekonečna přehazovat zodpovědnost za svá konání na někoho jiného, popřípadě na nějakou, jak říká Cirrat, nehmotnou entitu, která nás to přece všechno nutí dělat a vždyť my jsme jenom chudáčci, co se prostě nemohou ubránit. Mezi námi, mně když někdo, kdo si právě zapaluje, řekne, že by tak rád přestal, ale že na to prostě nemá, tak se s ním hezky pozdravím a jdu domů. Co já se budu bavit s někým, kdo nemá dostatek svéprávnosti na to, aby si nezapálil cigaretu? A volební právo mu mimochodem dají? No je ten svět ale rozkošnej, není-liž pravda?

A teď něco k tomu, co jsem si přečetla v titulce článků na téma. Docela mě bere, jak se tu zatím všichni vyjadřují okouření s naprostým odporem. Je to milý a fajn, ale zajímalo by mě, kolik z nich ten odpor opravdu cítí a kolik z nich to dělá jen proto, že zatímco pár let zpátky bylo ukrutně cool stát každou přestávku před školou se žvárem v hubě, dneska jsou v módě hesla typu „Jsem nekuřák a jsem na to pyšný“, „Kuřáci do plynu“ a podobně. As for me, kouření mě nikdy nebralo. Ne doopravdy. Už během dětství a i pak během dospívání jsem byla vystavována takovým těm situacím jako „Dáš si?“ a ruka nabízející cigáro. A stokrát jsem řekla ne a nikdy jsem neměla pocit, k téma že bych tím byla méněcennější. Právě naopak, pohledy všech těch zklamaných, v jednom kuse vyhulujících socek kolem mě mě povzbuzovaly v tom, že dělám správnou věc, a ty jejich historky o tom, jak támhle a tady kradli cigára z kapes rodičů, jak tim rodiče našli krabičku v batohu a podobně? Popravdě, šlo to mimo mě a nikdy jsem je plně nepochopila, zejména proto, že jsem ty lidi znala a věděla jsem, že to dělají jen proto, že se tím snaží machrovat. Před kým, to jsem neviděla, ve mně to respekt rozhodně nevzbuzovalo, naopak jsem si čím dál tím víc vážila sebe sama pro to, jak jsem odolná.

Nedokážu říct, kdy přišel zlom. Asi když už mi to konečně přestali cpát a já se sama rozhodla, že to zkusím. Jen tak pro sebe, abych věděla, o co jde. Ze zvědavosti. A musím říct, že to nebylo nic moc a dodneška není. Asi nejvíc jsem kouřila ve třeťáku, a i to bylo dohromady jen pár cigaret. Nikdy jsem si nekoupila vlastní cigára, vždycky jsem se jen svezla s nějakým kuřákem. Proč jsem to dělala? Uklidňovalo mě to. Svým zvláštním způsobem to mělo něco do sebe, ale poměrně brzo jsem zjistila, že to sebou nese mnohem víc nevýhod než výhod – například mě nebavilo furt smrdět a taky to nebylo zase tak dobrý, o zdravosti nemluvě. A tak jsem se na to vykašlala a vypěstovala si závislost na lízátkách a žvýkačkách.

A dneska? Zapálím si jen velmi výjimečně, a to jen v už zakouřeném prostoru – pokud se v nějakém octnu, což se neděje zrovna často. Nesnáším zakouřený prostory. Nesnáším, když mi někdo hulí pod nos a já pak musím všechno hodit do prádla, dvakrát se umejt a celou noc větrat. Nedá se říct, že bych nesnášela kuřáky. To jen ta jejich bezohlednost. Vůbec jim nepřijde blbý kouřit v hospodě, když si chci vychutnat svoje pivo nebo spíš kofolu (kde jsou moje chlastací časy, vážně?), a to nemluvím jen o foukání kouře pod nos, když zrovna jim, ten kouř je prostě všude a je úplně jedno, jestli to foukaj pod stůl nebo na opačnou stranu nebo jestli s tím půjdou za roh. Pořád to obtěžuje okolí, nasákne to do oblečení a vlasů všech přítomných a to se pořád ani nezmiňuju o tom, že to velmi vážně poškozuje jejich zdraví. Víte, já bych se vůbec nedivila, kdyby mi jednoho krásného dne oznámili, že mám raka, protože kolik procent ze svýho života jsem strávila mezi kuřáky, to je prostě otřesný.

Ale nejsem pokrytec. Neříkám, že je to kekel, co bych nikdy nevzala do huby. Neřikám, že kuřáci jsou mi odporný a že bych nikdy s žádnym takovym nechodila nebo tak něco. Tu a tam si cigárko dám, ale snažím se dělat to jen tehdy, kdy už to opravdu žádnou škodu nemůže nadělat, protože hospoda už je stejně zahulená až pod strop. A taky je pravda, že líbat někoho, kdo právě kouřil, nebo jenom objímat, je vrchol hnusu.

Ok, tohle měl bejt jenom úvod k vlastnímu článku, ale koukám, že se mi to nějak protáhlo, takže to vidim na druhej článek 😀 Btw, neni to asi tak thoughtful jak bych ráda, ale to je především proto, že teď mám prostě totální blogový prázdniny a vůbec mi to nejde. Asi taky že neni o čem psát nebo že jak ležim s angínou a je mi blbě, psací střevo jelo prostě na dovolenou. Tak se mnou mějte slitování, však se vám mocná m., čarodějka, vládnoucí nad klávesnicí jako žádná jiná, vrátí. Ok, tohle bylo hodně sebestředný i na mě, měla bych přestat žrát ten paralen a koukat od rána do večera na Gossip Girl 😀

P.S.: Článek v podstatě sestává ze dvou článků psaných v rozličnou denní dobu, takže sorry, jestli je tam něco dvakrát nebo to nějak nesouvisí. Ještě to budu upravovat, až budu mít víc času.