Měsíc: Březen 2011

Tak jsem přežila velkou čistku v AK. Mám-li radost? Ano, mám, protože jsem velmi citlivý člověk a vím, že vyhazov z klubu by i mně ukrojil kus té chuti do psaní, jak se zmiňují někteří z „méně šťastných“ blogerů. Obzvlášť uvážím-li přístup, s jakým k nim je přistupováno. Jako k plevám, jako k braku, jako k něčemu méně kvalitnímu, méně zajímavému. A přitom všichni víme, že to tak není.

Všichni víme, že celou tuhle očistu měl na starosti jeden jediný člověk a už to samo o sobě přímo křičí pojmy jako „subjektivita“, „zaujatost“ a podobně. Už to samo o sobě přeci dává všem vědět, že se jedná o pouhý názor jednoho člověka. A přesto to tolik lidí zdrtilo. Proč? Myslím, že i přesto, že spousta lidí na Standu nadává, ho tito lidé pořád mají za jakýsi vzor, za jakéhosi leadra, který má právo určovat, co je a co není dobré. Snad jsme opravdu ovečky, které s sebou nechají manipulovat, jak hlásá jeden komentář v příslušných diskuzích. Ale já bych to tak černě neviděla. Víte proč?

Protože to celé neberu vážně. Protože nebloguju kvůli Standovi. Nebo kvůli AK. Bloguju kvůli sobě a kvůli vám. Kvůli tomu, že mám v sobě pořádný kus té šílené touhy po sebeprezentaci, po uplatnění, po dokázání něčeho sama sobě a možná i lidem ve svém okolí. Jsem prostě klasický případ takového toho emo kida, kterého kdysi dávno nikdo neuznával, který se strašně dlouho hledal (a vlastně se pořád hledá) a kterému blogování tak pomohlo a tak zachutnalo, že mu to už zůstalo. Jsem tvor toužící po ocenění, chci vědět, že když nic jiného, tak moje psaní za něco stojí. Blaženě chrochtám, když čtu pochvalné komentáře o tom, že vás neodradí ani mé dlouhé výlevy. Že vás baví moje hemzy. Že vás bavím já. Jsem k slzám dojatá, když se pod mými nejniternějšími a nejcitlivějšími články rojí komentáře lidí, kteří zažili nebo zažívají něco podobného nebo i stejného, kteří mi rozumí nebo kterým mé články pomohly, které inspirovaly. Píšu blog proto, že mě to baví, že mě baví být i součástí blogerské komunity, mít nějaké zařazení („A co ty máš za koníčky?“ – „No, tak těch mám spoustu, ale tak třeba na první místě stojí hudba, čtení, mám kapelu, no a taky píšu blog“ – „Blog, jo? Hustý…“). A taky chci něco dokázat. Sním o tom, že jednou si psaním budu přivydělávat nebo se tím alespoň nějak zapíšu (hihi) u lidí, že si mě s tím psaním spojí. Čert ví proč, ale je to zkrátka moje největší a nejpřesnější charakteristika – jsem psavec a chci publikovat. Chci někoho oslovit. Toužím po tom, abych jednou vydala aspoň miniaturní sbírčičku vlastní poesie nebo tenoulinkou knížečku s vlastním příběhem. Toužím po tom, něco na tom psavém poli dokázat.

A proto ten blog píšu. Ne proto, abych denně seděla u kompu a měla čím zabít čas. Ne proto, abych sem furt něco cpala a zvyšovala tak návštěvnost (by the way, jedna slečna mi na otázku, co z toho neustálého zveřejňování vykradených obrázků nebo fake článků typu že Co je sex? To je když spolu dva spí – tedy na otázku, co že z toho má, odpověděla, že si tím zvyšuje návštěvnost. A já za prase nemůžu pochopit, co má někdo z toho, že má vysokou návštěvnost. K čemu to je, že na váš blog denně klikne stovka lidí, kteří se tam nezdrží ani minutu, protože tam nenajdou nic zajímavýho, maximálně pohoděj nasranej a pohrdavej komentář o tom, jak jste ubohý a jak plýtváte jejich časem a prostorem na netu a hned zase odejdou?). Nepíšu blog proto, abych se přidávala do klubů a od rána do večera seděla přilepená u obrazovky a zkoumala, co se tam děje. Kdepak. Já když už se do nějakýho klubu dostanu, beru to jako neuvěřitelný zadostiučenění a jako potvrzení toho, že moje psaní opravdu stojí za to. Že možná nedokážu jako někteří psát úchvatný povídky nebo celý promakaný příběhy jako Lúmenn či Temnářka. Že možná nejsem tak rozkošně originální jako třeba Malé Chlupaté Stvoření a že možná nebudu ani tak vtipná a hlavně důvtipná jako Tlusťjoch, Sikar, Cirrat, Venom a další, ale přesto to za to stojí. Přesto mám, aspoň čas od času, světu co říct, a hlavně, ten svět mě poslouchá. A to je to nejkrásnější na celym blogování.

Chtěla bych touto cestou všem říct, že nezávisle na tom, jak dopadl jejich blog při čistce v AK, je to jen na nich, uvědomit si, proč blogujou, a jestli to pro ně má smysl. Že je fajn zůstat, ale nic to neznamená. Že je trochu zdrcující být potupně vyhozen a označován za plevy, ale zase to nic neznamená. Blogovat znamená prostě blogovat, ne být v klubech. Blogovat, to znamená psát o tom, co zaživáte, nebo o svých fantaziích, a ne prosedět celý život u počítače, takže pak už vlastně na žádnej reálnej život nemáte ani čas. Prostě – kašlete na kluby, žijte, buďte happy, a jestli o členství v podobnym spolku přece jenom stojíte, jestli je to pro vás prostě opravdu důležitý, tak bojujte – ostatně Standa se v tomhle zachoval celkem férově, všichni mají možnost se ozvat a já osobně bych to rozhodně nebrala jako nějaký doprošování se nebo tak. Sama budu ráda, když si všichni ti dobří blogeři, kteří by v klubu měli být a momentálně nejsou, postaví ty svoje chytrý hlavičky a obhájí se, protože sakra, oni se obhájit můžou, jsou prostě dobří. A budu ráda, když moje jméno bude dál stát v seznamu vedle těch jejich, protože jsou to všechno báječný lidi a já si jejich názorů vážím a zajímají mě. A i o tom to blogování je. A už nevím, co říct, zas už to moc natahuju 😀 Prostě, don’t worry, be blogger 🙂 A nedejte se 😉

Btw k tomu přílišnému sezení u pc bez prostoru na reálný život… právě jsem zjistila, že už je březen 😀 Jako chápete to? Já tady celou zimu nadávám jak špaček a přímo zoufale volám po jaru, a pak přijde první březnovej den, já ho prosedím u kompu a všimnu si toho až večer, když mi článek spadne do kolonky březen? A hlavně že tu kecám cosi o reálnym životě 😀 Ne, fakt, berte to jako varování, vypadněte od těch kompů a běžte ven, nebo vám takhle uteče půlka života a víte co, nemládnem 😉 Já už jdu taky pryč… skoro… proč musí mít člověk vždycky takhle o večeru psavou?… já věděla, že si nemám dávat to kafe… 😀

Btw č. 2, Popelka dneska poprvé baštila maso 🙂 Kuřecí. Ona je ve všem napřed, prdelka moje malá. Kluci zatím nic, sotva do nich narvem Pribináčka. Ale už s nima začíná bejt sranda, o tom žádná. Ruce mám pěkně zdrápaný 😀 No, snad bude brzy víc fotek a možná i nějaký to videjko. Pro případné zájemce nenápadně připomínám, že dva kocourci jsou ještě nezadaní a k uňuňání rozkošní. Ne že bych vám teda něco navrhovala… 😉