Rubriky
challenge

Vnitřní a vnější mír cestou meditace, Rajinder Singh

Nemůžu jinak než začít právě touhle knihou. Byla pro mě klíčová při počátečním studiu meditace a snažení se o nalezení vnitřního klidu. Věřím, že každý, kdo se právě seznamuje nebo by se rád seznámil s meditováním nebo prostě jen hledá nějakou cestu, jak uklidnit sám sebe, ztišit ty neustálé přívaly myšlenek a negativních emocí a najít v sobě klid, který pak skrze něj bude zářit i na ostatní lidi, měl by začít právě s touto knihou.
Co mě na ní nejvíc zaujalo? To, že ke mně přišla, když jsem ji potřebovala. Bylo to to pravé, co jsem měla číst, co jsem měla prožít, co jsem si musela uvědomit. Našla jsem v ní tolik podnětných myšlenek, uvědomila jsem si tolik důležitých věcí, posunula mě zkrátka nesmírně kupředu a bylo to přesně to, co jsem hledala. Co víc si přát? (Knize navíc předmlouvá sám Dalajlama, což pro mě bylo jistým signálem, že půjde o něco dobrého, kvalitního. A nespletla jsem se)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Řekla bych, že si spíš ta kniha vybrala mě. V podstatě jsem hledala cokoli o meditaci, protože mě to téma zaujalo, chodila jsem na meditační kurz a chtěla jsem se dozvědět víc. Má duše navíc volala po vnitřním klidu, po míru a rovnováze, takže když jsem v knihovně uviděla knihu s takovým titulkem, no mohla jsem ji tam snad nechat? 🙂
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Duchovní, inspirující
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Pochopit

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Kniha nemá postavy, jen skutečné lidi. Kdybych si ale z těch měla něco vybrat, pak bych chtěla najít klid, jaký našli oni. Chtěla bych skutečně pochopit, že svět jak ho známe je jen velkou iluzí, což ale není špatná zpráva, právě naopak. Chtěla bych se radovat z toho, co jsem se dozvěděla, a být schopná to aplikovat. Zatím stále bojuji s myslí a jsou to spíš takové ostrůvky v čase, kdy jsem skutečně klidná a zaplavují mě příjemné pocity. Je toho prostě zatím málo, přesto jsem však mnohem moudřejší, než jsem byla – i díky této knize.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Tahle kniha je vlastně celá pozitvní, nebo spíš neutrální. Není to žádné sektářské přeoptimističtělé pojednání o tom, jak být ultimátně šťastný, jsou to tichá, klidná slova, která – vezme-li si je člověk opravdu k srdci – ho mohou dovést k pochopení toho, co to štěstí je, co si vlastně jeho srdce žádá, co potřebuje a jak to získat. Je to ale pouze povídání, které můžete nebo nemusíte vyslyšet, to je jen na vás.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Zejména v druhé polovině knihy mi začalo vadit až přílišné odkazování na Boha. V první polovině člověk ještě chápe, že se tím nemyslí Bůh křesťanský ani žádný jiný, že jde v podstatě o pojmenování naší duše, naší podstaty. Že je to filozofický pojem. Ale v té druhé už to na mě chvílemi působilo až příliš křesťansky a říkala jsem si sakra, že ona to přece jenom je nějaká skrytá propaganda. No ale i kdyby byla, ta kniha pro mě stejně měla nesmírný přínos a bylo důležité, že jsem ji četla. A kdo ví, možná že když jste sem teď přišli, i vy si ji potřebujete přečíst 🙂 Jste-li aspoň trošku duševně naladěni, směle do toho a dejte mi vědět, jak se líbila vám.
Moje soukromé hodnocení: ****
Rubriky
challenge

Challenge accepted

Už někdy od prosince přemýšlím, že bych si vedla seznam knih, které jsem letos přečetla – totéž ostatně dělám s filmy, byť jen prostřednictvím csfd, ale lepší než to nic, co jsem měla doteď. A je to přitom věčná škoda, protože mít seznam všech knih, které jsem kdy přečetla, by bylo ohromně zajímavé – a dlouhé, protože čtu skoro pořád. No ale netřeba plakat nad tím, co nezměním, raději se budu soutředit na to, co změnit můžu, že 🙂
A tak, když jsem dneska asi podesáté narazila na challenge od Abyss, řekla jsem si, screw the laziness, jdu do toho!
O co kráčí? Budu si vést seznam knih, které jsem přečetla, přímo tady na blogu, a ke každé vyplním kratičký dotazník jako proč jsem ji četla, co mi dala a podobně. Osobně nejsem zase tak odvázaná z toho dotazníku, který vymyslela sama Abyss, ale pokusím se ho držet a kdyžtak si dodám nějaké vlastní bodíky, snad to nebude vadit 🙂
Je otázka, jestli si vzpomenu na všechny knihy, které jsem přečetla od ledna. Spíš ne, protože jsem hrozně senilní a bylo jich dost, i takových těch maličkých nebo jen sbírek poezie. Jsem blbá, že jsem si to nepsala. A bohužel elektronický výpisy z knihovny jsem taky už smazala. Nevíte, jestli se dá z kartičky zjistit, co jsem si zatím půjčovala? To by mi bodlo…
No ale nevadí, začnu aspoň s tím, co si pamatuju 🙂 Možná to bude trochu napřeskáčku, protože kolikrát čtu i několik knih najednou, ale zase lepší než nic. Takže už dost keců a s chutí do toho, až se ucho utrhne.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Focus on the good

Heej, to už začíná bejt moc podezřelý 🙂 Seznam věcí, který ke mně samy přicházej zrovna, když o nich pozitivně přemýšlím, je čím dál tím zajímavější, a to si ještě spoustu věcí nezapamatuju. Ale tak třeba:
  • dneska ke konci burzy jsem dostala nesmírnou chuť ještě něco si koupit, něco na ruku. Uvažovala jsem opět o něčem fialovym, ale pak si řikám, že bych to neměla přehánět a že by byl pěknej nějakej křišťálovej náramek – zrovna jako maj naproti od našeho stolu. Tak se tam jdu mrknout a vidím, že všechny ty náramky jsou na zlaté zavírání, a já zlato vážně nemám ráda. Tak si říkám, že by bylo fajn, kdyby to měli třeba aspoň se stříbrným, i když teda nejlepší by byl na gumičku – no a najednou mi do ruky fakt vklouzne několik vzadu zastrčených náramků na gumičce 🙂
  • přemýšlela jsem, jak všichni na burze stárnou, jak je to hrozný, že ty lidi znám celej život a jsou čím dál tím sešlejší – třeba jeden chlápek, kterej se mi tam vždycky hrozně líbil a i když byl o dost starší, byl to prostě fešák – no a on je najednou takovej celej šedivej a já si řikám, sakra, chtělo by to nějakýho jeho mladší vydání. No a on si tam dneska přivedl svýho syna a ten je mu ukrutně podobnej 😀
  • při sledování Tajemství mě zaujala myšlenka přací nástěnky. Pořád to mám v hlavě a třeba včera jsem celej den přemejšlela, že až budu mít čas, dám dohromady nějaký výstřižky a prostě si tu nástěnku vyrobím. Jen jsem přemýšlela, na co já to napíchám, když na svojí starý nástěnce mám pohlednice a nechce se mi je sundavat. Skoro mě až napadlo, že by bodlo mít tu nástěnku ještě jednu. No a hádejte, co jsem dneska našla v baráku u popelnic?
Jen doufám, že to takhle bude fungovat i u pracovních záležitostí, bodlo by mi pár stabilnějších brigád. Ty věci, co dělám teď, postrádaj řád. No ale pokusím se ho v tom vyrobit. Tak třeba každej čtvrtek úklid baráku. Každej pátek doučování angličtiny. O víkendu druhý nebo jít zase někam dělat hostesku. Prostě něco. Je třeba makat, makat, makat. A samozřejmě při tom všem nezapomínat na tu hlavní práci, kde jsou sice penízky zatim nejistý, ale přestat se soustředit by tomu vůbec nepomohlo. A pak, soustředění je prostě zapotřebí u všeho a stalo se to mou novou prioritou, mým heslem. Live. Feel. And focus.
By the way, ta naše krakeňata jsme včera vypustili z krabice do předsíně a taky do nich už cpeme i něco tužší stravy, jelikož v jednom kuse řvou a dělaj, že maj asi hlad nebo co. Takže pribináček a rozmočený piškoty na scénu 🙂
Vzhledem k tomu, že ty mrňata rostou jako z mlíka a každej den vypadaj úplně jinak, jé téměř nemožný házet vám sem furt aktuální fotky. Navíc teď nebyl ani čas a v předsíni neni světlo, takže nejnovější fotky máme zatím někdy z úterka nebo kdy to bylo. A protože jsem zatím úplně nepochopila vkládání odkazů, hodím vám sem jen pár těch fotek pod celý článek. Víc tradičně najdete přímo na webovkách naší chovné stanice Peridot.cz.

Prvního tu máme hned Peanuta aka Buráčka 🙂 (přejmenovaného z Platona, jelikož „Platonku“ se nám říkalo blbě :D)
Dále opět Peanut s Percym v pozadí
Popelka z pelíšku jukající…
Pickwick s Percym
Peanut ještě jednou, vyvalenej
A nakonec Percy
Rubriky
co se mi honí hlavou

Tajemství staré tisíce let

Mně to nějak nejde, psát do toho novýho editoru 😛 Furt na to koukám, už včera jsem chtěla psát, co jsem dělala a tak, ale neni to ono – a teď ještě koukám, že ty písmenka jsou tu nějaký úplně miniaturní O.o No, on si to po mně stejně nikdo nepřečte, protože statistiky návštěvnosti potvrdili, že mě čtete jenom když název článku obsahuje slova „sex“ nebo „kurva“ 😀 Ne, to bych kecala, čtete mě i jindy, až se divim, co tu furt hledáte, ale ty poslední články opravdu trhaly rekordy. No, až zase budu nasraná nebo nadržená, budu pamatovat na to, že přesně to čtenářská obec baští, a podělím se 🙂
Dneska vás ale asi zklamu, mám docela dobrou náladu, ba dokonce velmi dobrou, až se divim. Proč to? Řekla bych, že to souvisí s tím, že včera jsem ji měla naprosto otřesnou (odnesl to kolega, chudák, byli jsme spolu tři hodiny v kavárně a během tý doby se mi podařilo dokonale ho vydeptat a vysát z něj všechnu energii. Dobře já) a že dneska svítí sluníčko, takže se ta svinská zima dá vydržet, no a taky jsem se včera večer podívala podle doporučení na dokument Tajemství (2006, neplést s filmem 2007), což mi sice neřeklo zase tolik novýho, jelikož přesně o tyhle věci se zajímám už delší dobu a snažím se aktivně je praktikovat od minulýho podzimu, kdy jsem začala chodit do meditačního kurzu a zajímat se o buddhismus. Přesto mi to ale nesmírně pomohlo, protože slyšet ty věci od tolika významných (a hlavně úspěšných) lidí, v takový koncentraci a v takovym podání, na mě mělo prostě větší efekt než všechny ty knihy, který jsem o tom doposud přečetla. Nebo ne větší, ale prostě mě to víc heclo.
(enter)
Na druhou stranu, deset hvězdiček bych tomu dokumentu nedala, protože chvílema mi ty lidi lezli ukrutně na nervy, hlavně teda když se tam stokrát opakuje to samý (to ovšem z větší části přičítám svojí mizerný náladě) a zní to všechno tak hrozně propagandisticky a sektářsky, ale klidně vám tady odpřísáhnu, že už ve druhý polovině filmu mi najednou bylo mnohem líp a zjistila jsem, že se nepřetržitě usmívám nebo dokonce i směju, čemuž bych teda na začátku rozhodně velký šance nedávala. A pak, byl tam takovej úžasnej moment, kdy divák dostane za úkol podívat se na svoje ruce a dobře si je prohlídnout. V první chvíli si řikáte:“Na to ti seru, ty mi nebudeš řikat, co mám dělat“ :D, ale tady se ukáže, jak moc chcete změnit svůj život, jak moc se chcete mít líp a jak moc se máte vůbec rádi – no a já se mám hodně ráda a rozhodně se chci mít líp, takže jsem se na ty ruce fakt podívala a zkoumala je. A pán na obrazovce mi pak řekl, ať si představím ty svý ruce na volantu svýho novýho auta. A lidi, já nevim, jak dobře mě znáte, ale já nemám řidičák, auta mě nezajímají, ani v sobě nemám žádný puzení si ten řidičák dělat, natožpak si pořizovat auto, ale v tu chvíli jsem si to prostě představila a já jsem úplně cítila povrch toho volantu a cítila jsem vůni toho novýho auta a viděla jsem před sebou cestu a najednou jsem se usmívala jako debil a ten pocit mě totálně zaplavil, jako bych snad byla v nějakym transu nebo zfetovaná. Najednou jsem věděla, že ten řidičák chci mít, že chci držet v rukou jízdu svýho auta (života? Že by záměrná paralela? Proto ten příklad s autem a řízením?) a že až k tomu dojde, budu mít naprosto úžasnej pocit, kterej mít chci.
(enter)
Musím říct, že to byla zatím nejúčinnější reklama na automobilismus, jakou jsem kdy zažila, protože v těch pěti nebo kolika vteřinách mě, totálního automobilovýho ignoranta, přiměla chtít auto a hrozně se na ně těšit 😀 No kdyby nic jinýho, tak už tohle dokazuje, že ten film je sakra účinnej.
(enter)
Jinak si myslím, že mi pomohl a ještě pomůže, jako ostatně všechno, co dělám přibližně od toho podzimu. Už teď vidim obrovskej efekt a to jsem pořád sotva v půlce cesty, kterou bych si přála urazit. Spíš ještě míň, protože můj požadovanej cíl je vlastně spíš takovej první tábor a za ním je toho ještě mnohem víc, po čem zatím nebažím, ale bažit určitě budu. Pořád si říkám – kam já se jednou můžu dostat s takovým přístupem? Jak šťastná a skvělá můžu být? Jak můžu zářit? Nesmírně se na to těším a každýmu, kdo má jakýkoli problémy, radím následovat. Tohle možná nezabere do týdne, do měsíce, možná ani do roka, ale pokrok můžete cítit každej den, každej moment, kdy se vám podaří zastavit se, nadechnout se, uvědomit si ten konkrétní moment, v němž se nacházíte a jímž jste, a být prostě happy, byť jen na chviličku. Protože i ta chvilička pro vás může být nekonečná a můžete si ji s sebou nést klidně po zbytek dne a nikdo vám ji už nevezme.
(enter)
Je to ale boj, to rozhodně. Zvlášť pro mě jakožto člověka, kterej byl vždycky mnohem emotivnější a mnohem přemýšlivější než lidi běžnýho rázu, jelikož právě mysl a negativní emoce jsou věci, který se musím snažit odříznout a kontrolovat. Je to vlastně pokus o naprostej převrat ve mně samotný a víte co, lidi se mění, ale nikdy to není ze dne na den, ani když moc chcete nebo se moc snažíte. Nic velkýho nemůže přijít samo, pokud do toho nevložíte pořádnej kus energie a nepilujete to každej den a každou vteřinu. To ale rozhodně není důvodem k nějakýmu strachu nebo couvání, protože jak se říká, pozitivní myšlenka má stokrát větší sílu než ta negativní, takže když se chcete změnit k lepšímu a chcete dosáhnout něčeho krásnýho a velkýho, a když se tomu budete opravdu cele oddávat a dáte do toho srdce, tak to prostě přijde, ať zejtra nebo za rok. A to klidně odpřísáhnu.
(enter)
No ale teď mě už omluvte, jdu makat a přemýšlet o tom, jaký si koupim to autíčko 😀 See ya 😉
(enter)
P.S.: Jestli vám tenhle článek nedával moc velkej smysl, podívejte se na ten film nebo čtěte moje starší články o meditaci a smyslu života, jelikož tohle na ně navazuje.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Kurva, kurva, kurva! A už toho mám fakt všeho dost

Ještě chvilku to tu nechám, protože některý z vašich reakcí mě potěšily, ale asi ne moc dlouhou chvilku. Některý výlevy jsou holt prostě jenom výlevy a člověk si nepotřebuje pokaždý, když se koukne na svůj blog, připomínat, jak mu ujely nervy. Zase tak si v tom nelibuju.
(enter)

Tak jsem chtěla napsat nějakej pozitivní článek, ale zase jsem se nasrala. A dvojnásobně, protože tyhle věci jsou tady na denním pořádku a efekt žádnej. Proč já mám furt dokola poslouchat ty stejný kecy, když mě tu taky nikdo, ale naprosto nikdo neposlouchá? Nikdo si tu ani nevšimne, že jsem byla několik hodin pryč z baráku. Všem jsem tu naprosto u prdele.
(enter)
A jako by to samo o sobě nestačilo, ještě si to všechno musim znovu vyposlechnout před spaním, kdy mi i tak dá dost práce uklidnit se, meditovat a vizualizovat, abych se zabránila nočním můrám útočit na mě. Včera jsem tu vizualizaci zkusila prvně. Dalo mi hrozně práce se uklidnit a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila tu obrovskou nervozitu a zoufalost, která se ve mně převaluje. Je to až neuvěřitelný, jakou bolest v sobě člověk zvládne nosit a potlačovat a přitom si toho ani nevšimne. Ale nakonec to fungovalo a minulá noc byla klidná. „Jestli sis nevšimla, žiješ tu dva roky z cizích peněz“. Ne, vůbec jsem si nevšimla. Vůbec mě to nesere, vůbec z toho nejsem na prášky, vůbec mě to nepronásleduje každou zkurvenou vteřinu mýho života. Ale co s tím mám sakra dělat? Co se tu po mně vlastně chce? Nějakou dobu jsem bez výdělku, ale je to snad jedinej ukazatel mýho života? Znamená to snad, že nejsem k ničemu? Že nic nedělám? Co je to doprdele za názor? A co to půlroční studium psychologie, to se tady nepočítá? Co moje brigády? Co na tom, sakra, že se mi nezadařilo ve dvou pracech, lidem se stávaj horší věci. Tohle přece neni důvod dělat ze mě hovno u cesty a mluvit se mnou hůř než s nějakym smradlavym bezďákem v trambaji. Já jsem přece ještě pořád normální člověk, co má taky city, ne?
(enter)
Když mám dělat víc věcí doma, navrhuju, aby mi dávali seznam. Je mi buřt, co na něm bude nebo kolik toho bude, když budu mít před sebou konkrétní seznam, tak ho prostě provedu, odšrtám a bude pokoj. Koho by to zabilo? Nikoho. Ale to oni ne, radši na mě budou dennodenně řvát. No prosim, jak je libo, já ještě něco snesu. Možná.
(enter)
Snažím se, vážně se snažím. Uznávám, že by to bylo víc vidět, kdybych každej den na x hodin vypadla z baráku, ale copak tu nikdo nedokáže pochopit, že práce dneska zdaleka nemusí vypadat takhle? Že počítač už dávno není pouze záležitostí zábavy? Proboha kde to ty lidi žijou? Vždyť nebejt počítačů, tahle práce by snad ani nemohla existovat, je tu všechno. Denně odpovídám na x mailů, denně x telefonátů, denně prostudovat hafo materiálů – teď jsem snad hodinu mluvila s jednou klientkou, další hodinu jsem byla na schůzce s bossem a potom jsem odpovídala na spoustu emailů, a co? Nic. Nikdo si nevšimne, jen si furt mele to svoje o čučení do počítače a facebooku. A že jediný, co mě zajímá, je můj účes. Jasně že mě to sakra zajímá, když jdu ráno ke kadeřnici! A facebook? Vždyť i tam já kolikrát řeším práci. Jenže zase – má smysl se hádat? Nemá. Protože nikdo neposlouchá. Nikdo mě tu už dávno nebere vážně a jediný, co je ohledně mě zajímá, je kdy přinesu prachy a kdy uklidim barák. K čemuž se samozřejmě přibalí další spousta věcí, srovnávání s lidma, který mě vůbec nezajímaj, a tak tomu podobně.
(enter)
Ale co můžu dělat. Nic. Můžu jenom držet hubu a krok a do toho všeho bengálu doma se dál poctivě snažit řešit si to svoje. Dotáhnout věci do konce – ach, kdyby to tak záleželo jenom na mně. Ale nezáleží. „Kdy budeš mít prachy?“ – „Až vyřeším ty lidi, co momentálně řeším“ – „A kdy to bude?“ Jak to mám sakra vědět?! Ten zdržuje s tím či oním, ten zas nemá čas do půlky března – a co já s tím? Dělám co můžu, aby se to všechno událo co nejdřív a byl pokoj, ale je to prostě práce s lidma a já nemůžu na každýho řvát:“Pojď se mnou řešit tvý problémy hned, protože si potřebuju vydělat“. Ale snažím se. Nebo si snad někdo myslí, že mě tenhle stav baví? Vážně je vůbec možný si tohle o mně myslet?
(enter)
A pak ještě dostanu finální seřev za to, že svoje pocity ventiluju na blog nebo na facebook. Že je to moje soukromá věc, do který nikomu nic neni? Pche. Whatever. „Mám snad ještě právo prohlížet si věci na svym notebooku“. No jasně, ale svoje věci. A ne moje. Ne moje fotky, který jsou kolikrát intimní a osobní. Ne moje dokumenty. Ne moje složky. Ne můj posranej facebook, ne můj posranej blog.
(enter)
Jenže co mám dělat? Co mám dělat jinýho? Jak to mám ze sebe jinak dostat, aby mě to nedojebávalo a nehonilo ve spánku, jak se toho mám zbavit, když mě tu KURVA NIKDO NEPOSLOUCHÁ!
(enter)
P.S.: A jestli si tímhle článkem vysloužím letenku z AK, to už je mi taky jedno. Žijeme v demokracii, takže komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí, já mám na starosti důležitější věci než kontrolovat svoje vyjadřování. Tečka.
Rubriky
Bez kategorie

Sex a já aneb Pohled jedné dvaadvacítky

web4men.eu
Říká se, že o sexu nejvíc mluví ti, kteří ho nemají. No, nemůžu to potvrdit ani vyvrátit, ale je fakt, že se začátkem sexuálního života se ze mě celkem podstatně vytratila chuť se o něm bavit. To téma prostě ztratilo svoje kouzlo, člověk už se nad tím nepozastavil, nehrklo v něm, nezastyděl se, nečervenal, neměl pocit, že říká něco hrozně necudnýho nebo zvrácenýho, spíš naopak. Docela rychle jsem se naučila vnímat sex jako něco zcela běžnýho, co není třeba rozebírat, stavět na piedestal nebo o tom diskutovat. Sex je fajn, většinou je i příjemnej, ale nepřipadá vám, že už o něm prostě tak nějak bylo všechno řečeno? 
Myslím, že se to dost podobá tématu homosexuality nebo ekologie. No, o ekologii se ještě máme hodně co učit a je co zlepšovat, ale co prosimvás pořád chcete omílat na otázkách „Je homosexualita normální?“ nebo „Jaký je váš názor na sex?“. Odpovědět se dá jednou, dvěma větama, a tím to hasne. Nothing special. 
Přesto jsem si ale řekla, že se teda taky vyjádřím, jelikož už jsem dlouho nepsala nic na téma týdne a trochu mi to chybí 😀 Nevěděla jsem ovšem, jak začít, a tak jsem si sepsala pár otázek, který se obvykle s tímhle tématem pojí, a protože si říkám, že články na tohle téma budou nejvíc zajímat mladší čtenářky, který ještě žádný zkušenosti se sexem nemají, pojmu to hodně otevřeně a upřímně. Ostatně není třeba dělat kolem toho zbytečný cavyky, je to prostě jen sex 😀 Takže v celém článku to máte a třeba to někomu objasní pár nejasností. A třeba taky ne, no, to už je riziko povolání 🙂 Tákže…

Kdy jsi měla první sex a jaké to bylo?
Bylo to v jednadvaceti a bylo to krásný. A víte proč? Protože jsem nespěchala a počkala si na toho pravýho. 
Jaký je tvůj názor na dobu, kdy je vhodné se sexem začít?
Žádná objektivně vhodná doba na to, kdy vkročit do týhle řeky, neexistuje. Jestli vám někdo tvrdí opak, je to kretén. Jestli ve vás někdo vyvolává pocit, že byste „už měli mít nějakou zkušenost vzhledem k vašemu věku“, je to kretén. A jestli vás někdo do sexu nutí a ještě to podepírá podobnýma argumentama, pak je to kretén na entou a vy se mu koukejte vyhnout, protože takovej člověk za to nestojí. 
Prostě ať už jste holka nebo kluk, vykašlete se na obecný mínění. Je jedno, jestli první milování zažijete v šestnácti nebo třiceti, nic to o vás nevypovídá a nikdo nemá právo na takový informaci (pokud mu ji sdělíte) stavět nějaký svoje prohlášení o vás, názor či dokonce kritiku. V tomhle prostě neexistuje nic jako ostatní lidi, cizí názory a podobně, existuje tu jen jediný pravidlo:„Udělejte to, až se na to vy sami budete cítit a až to budete sami fyzicky i psychicky chtít“. Můžete mít trochu špatnej pocit, když odmítáte přítele s tím, že se na to necítíte, ale je to vaše svatý právo, je to zcela přirozený a jestli je to správnej člověk, tak to pochopí a nebude na vás tlačit nebo se zlobit. V opačném případě, viz výše – pošlete ho k čertu, nezaslouží si vás. 
Co si myslíš o sexu na jednu noc?
Nemám s tím problém, pokud je dobrej 😀 Člověk ale musí dobře uvážit, jaký z toho poplynou následky. Teda ani se snad nemusím zmiňovat o dostatečný ochraně – a tím myslím kondom, protože prášky vás neochrání před chorobou, kterou můžete chytit od toho druhýho, kor když ho vidíte prvně a nic o něm nevíte. 
Ale navíc k tomu by to člověk měl i promyslet. Je si i ten druhý vědom toho, že z toho nebude žádnej závazek? Souhlasí s tím? Uvidíte ho ještě někdy? Je tu nějaká, byť mizivá možnost, že by se o tomhle vašem úletu mohl rozhovořit před někým, u něhož byste byli velmi neradi, kdyby se to dozvěděl? Má vůbec kontakty na lidi, které znáte, nebo je to úplně cizí člověk? V každym případě, pokud to oba chcete a děláte to bezpečně, tak proč ne. Ale mějte se  zkrátka na pozoru, taková avantýra, pokud ji dobře nepromyslíte, může mít následky, který vám za trochu toho vzrušení opravdu nestojí. 
Jak se díváš na čistě sexuální vztahy, tedy vztahy bez lásky, bez vztahu?
Můj názor je, že to jde. Ale zase, člověk by si měl dávat majzla, protože někdy zjistíte, že se to po čase začíná ubírat směrem, kterej vám neni zrovna dvakrát po chuti, a v tu chvíli byste si o tom měli s tím druhým promluvit a případně to úplně utnout, než se to zvrtne úplně. Napřiklad když začnete mít pocit, že k tomu druhýmu začínáte něco cítit, a přitom víte, že on to opětovat nebude. Nebo pokud naopak vidíte, že v tom najednou začíná vidět něco víc on, promluvte si o tom, ať je oběma stranám zcela jasné, na čem jste. 
Jinak si myslím, že ani čistě sexuální vztah nemůže fungovat bez toho, že k sobě ti dva aspoň něco málo cítí – nemusí to být láska, ale měli by se vzájemně respektovat, být srozuměni s tím, co dělají, měli by se vzájemně přitahovat. Pokud tam něco z toho chybí, někde nastala chyba. 
Tvá nejhříšnější sexuální fantazie?
Myslím, že v sexuálních fantaziích neexistuje nic co by bylo příliš hříšnýho nebo zvrácenýho, pokud to nezahrnuje ubližování někomu jinýmu, a i to je sporný (viz BDSM). Celkem slušně mě rajcuje představa milování se na veřejnosti, což se mi už jednou splnilo a hernajs, vůbec to nebylo špatný 🙂 
Jinak pokud jde o fantazie vůbec, já vždycky snila o tom, že se jednou pomiluju ve vodě nebo na pláži – což je fantazií spousty lidí, ale je třeba si uvědomit, že ve vodě to neni zrovna dvakrát pohodlný (obzvlášť pro slečnu), na pláži je hafo písku, kterej se dostane úplně všude a nebo šutrů, který zatraceně tlačej 😀 Podobně je tomu třeba u vany. Jako hezká představa, že jsou spolu dva propletení ve vaně, ale kdo to jednou zkusil, zjistil, že ta vana neni zase tak velká, že to klouže a že jebnout se loktem o kohoutek vůbec neni fajn. Takže všeho s mírou.
Mou další velkou tužbou je pak rychlosex, čili sex bez nějaký extra předehry, bez keců, prostě že ke mně miláček přijde a „vezme si mě“. Samozřejmě že s mým svolením, zase ne jako že se uráčí vrhat se na mě zrovna když žehlim nebo píšu do blogu, to bych ho asi poslala do pr, ale chápete mě, ne? 😀 

Nejlepší sex – kde to bylo, proč to bylo tak dobré?
Toho bylo víc. Například sex v parku, kde to bylo skvělý, protože to bylo něco zakázanýho a protože nám k tomu nějaký trubadůři vyhrávali na kytaru písničky od BeeGees 😀 Nebo jednou, když ke mně přítel přišel rovnou z hospody a byl celej unavenej, zmoženej a nacamranej. Jeden by neřek, jak rychle se chlap dokáže vzchopit a jaký to pak může mít grády 🙂
Jak si představuješ ideálního sexuálního partnera?
Ideální sexuální partner by měl vidět do mý hlavy. Měl by vědět, co se mi líbí, jak to mám ráda a o čem sním. Měl by vědět, co chci aby udělal. Žel Bohu, takový lidi jsou velkou výjimkou, a tudíž je třeba o tom mluvit, mluvit a zase mluvit 🙂 Věřte mi, zezačátku je to možná divný a trochu trapný, ale po chvilce vám to tak připadat nebude, hlavně když váš partner opravdu udělá to, co jste mu právě řekli, že by se vám líbilo. Rovněž vy byste měli poslouchat svůj protějšek a využít každou maličkost, o níž se byť jen náznakem zmínil, že to někde četl nebo viděl a připadalo mu to zajímavý. Experimentujte, zkoušejte, plňte si vzájemně přání. To je na sexu to nejkrásnější. 
Jak je pro tebe důležitá romantika?
Strašně, strašně moc. Nic mě nevzruší tak jako když mi ten druhej dá najevo, že mě opravdu vroucně chce. Ne jen mě jakožto kus masa, do nějž se může s prominutím udělat, ale mě jakožto ženskou, osobnost, člověka, prostě mě. Když vím, že mu nejde jen o vlastní uspokojení, ale že chce taky udělat dobře mně, že se mnou chce splynout a prožít se mnou něco tak strašně intimního, pak může bejt sex opravdu krásnej. 
Rychlovka s někým, koho sotva znáte, může znít jako něco vzrušujícího, ale pokud jde o mě, výsledek je prakticky nulovej. Když o vás ten někdo vůbec nestojí, nemazlí se s váma a je mu úplně jedno, co zrovna prožíváte nebo neprožíváte, pak to naprosto postrádá smysl.
Mimochodem, neznám nic intimnějšího než poslouchání srdce toho druhého 😉
A co ochrana?
Rozhodně musí být. Bez ochrany jsem „blbla“ jednou a i když to byla jen několika vteřinová záležitost a přišlo mi to ohromně vzrušující (to zase ten faktor zakázanýho), byla to obrovská blbost a asi tři tejdny po tom jsem měla hrůzu z toho, jestli to nebude mít nějaký následky. Prostě – nepokoušet to. Jestli máte nějakej problém s kondomama, nechte si nasadit prášky. Neni to zadarmo, ale je to nutnost, jestli nechcete mít mnohem větší problémy. 
Co ty a porno? Díváš se? Točila bys ho?
O pornu se říká, že kdo tvrdí, že ho nesleduje, sleduje ho zrovna teď 😀 Takže já musím říct, že čas od času se na něj podívám – dělala jsem to hlavně v době, kdy jsem měla prvního přítele, protože jsem v tom všem byla hrozně nezkušená a chtěla jsem se něčemu přiučit. A můžu říct, že to svůj efekt mělo a přítel si rozhodně nestěžoval 🙂 Z jiných než edukačních důvodů ho ale příliš nevyhledávám, vystačím si s vlastní fantazií.
Jestli bych porno točila, to je těžký říct. Pro soukromý účely, kdybych měla jistotu, že se to nikdy nedostane ven, bez problémů. Ostatně bych se docela ráda sama viděla, nic člověku nenastaví lepší zrcadlo. Ale nějaký veřejný? To vážně nevim. Předně bych musela mít fakt pěknou postavu nebo přesněji řečeno vysoký mínění o svý postavě, což nemám, a hodně zkušeností a zručnosti pokud jde o sex, což taky nemám. Ale kdybych měla a byl za to slušnej peníz, možná bych o tom i uvažovala, kdo ví. Myslím ale, že to je věcí povahy a já, i když jsem docela otevřená všemu možnýmu a třeba v blogerskym životě i dost slušně exhibuju, do tohodle bych nešla. 
Co sex za peníze?
Přijde na to. Kdyby byl ten chlap pěknej, spolehlivej a rajcovní a kdyby ty prachy byly zajímavý, proč ne? Sex mám ráda, tak proč nedostat zaplaceno za něco, co bych s tim týpkem ráda dělala i zadarmo? 😀
Fotilas někdy necudné fotky?
Jo, ale pouze pro soukromé potřeby. 
Nakupuješ v sexshopu?
Ne, nikdy jsem v něm nebyla. Nebylo proč.
Tvé oblíbené polohy?
Já osobně mám nejradši slony nebo misionáře, čas od času klasickýho koníčka. Nejsem moc velkej experimentátor, ráda si nový věci vyzkouším, ale obvykle pro mě nemají tak velkej efekt, takže se vrátím k oveřenému. Důležitý je pohodlí a těsnej kontakt s partnerem. Čím těsnější, tím lepší. 
Co si myslíš o sexu obecně?
Že je to moje oblíbená náplň času, nejlepší posilovna a nejkrásnější způsob, jak utužovat vztahy s druhou bytostí 🙂
Tvůj názor na sex v médiích?
Pokud jde třeba o televizi, tak tam to ani zdaleka neodpovídá realitě, takže mě nebere. Mám ráda romantický filmový scény, ale kam se to hrabe na váš vlastní zážitek. A jinak? Jsem celkem ráda, že se ze sexu stalo tak veřejný téma. Člověk se tak hodně dozví, nemá strach se ptát nebo vyhledávat informace, a tudíž ho pak nic nezaskočí a nemusí se bát, že něco udělá špatně. Ale zase by se to nemuselo přehánět, obzvlášť nesnáším, když někdo využívá tématu sex jen proto, aby přitáhl pozornost nebo zvedl sledovanost. Když na to přijde řeč, ať se tomu nevyhýbají, ale proč to pořád tak nuceně vytahovat tam, kde se to nehodí? Akorát to pak vyzní trapně a zkazí to atmosféru.
Informovanost o sexu.
Viz předchozí otázka. Informovanost v dnešní době je obrovská, možná až moc. Člověk by si měl dát práci s vyhledáváním informací, měl by to všechno přijímat, ale taky dobře třídit. A rozhodně by neměl věřit všemu, co do něj nahustí internet nebo média vůbec. A ani v tom nejposlednějším momentu ne tomu, co vidí v pornu 🙂
Jaký máš vztah ke svému tělu?
Já mám svoje tělo ráda 😀 Ne že bych jím byla nějak posedlá a určitě se najde spousta nedostatků, se kterýma bojuju, ostatně jako každá ženská, ale myslím, že žádný zbytečný mindráky nemám. Ostatně ne všechno, co vy sami považujete za nedostatek, bude stejným způsobem vadit vašemu partnerovi, někdy to může být právě naopak. Třeba takovej větší zadek se může zdát jako překážka, ale věřte mi, drtivá většina chlapů si radši plácne do pěknýho macatýho pozadí než do nějaký kostnatý půlky, co se jim vejde do dlaně. Chlapi maj rádi prsa tak akorát do ruky, ale o zadku to neplatí. 
S kým bys chtěla mít sex?
S ideálním sexuálním partnerem 😀 Ne, já nevím. Pokud jde třeba o celebrity, tak ty mě nějak zvlášť neberou (i když takovej Johnny nebo Milo Ventimiglia… :D), ale rozhodně bych chtěla prožít sex s někým, kdo mě opravdu miluje, a tím myslím celou, tak jak jsem. Sex spojenej s láskou, to je ta pravá rovnice, kde to vychází v kladnejch číslech a je to opravdu krásný. Doufám, že to ještě někdy zažiju 🙂
A t-t-t-to je vše, přátelé! Nebo vás napadá ještě něco? 🙂
Rubriky
poesie

Bez kontaktu (inside joke)

Banány v medu
a srdce kus ledu
jak vločky co padají
když od tebe jedu
healthnews.ediets.com
Rubriky
co se mi honí hlavou

Noční běsy z hloubi mé duše aneb Co nikomu nepřeju a co by rozhodně neměl číst nikdo, kdo mě osobně zná

Varování: obsahuje citlivé informace, takže lidi, co mě znaj, by to opravdu neměli číst, nebo se dozvědí něco, co nechtěli vědět. Neměla bych to sem vůbec psát, ale nemůžu si pomoct, po dnešní noci fakt ne. Číst se povoluje jedině Mauděti, ta už dávno ví, že jsem magor, takže jí to nezaskočí.
The pain is killing me (lixuanjustforyou.webs.com)
Vždycky když si myslím, že se věci v mym životě začínaj dávat do kupy, něco se hrozně posere, aby mi to připomnělo, že to tak vůbec není. Jako třeba dneska v noci.
Včerejší narozeninová oslava pro kamaráda byla úžasná. Skvělý lidi, skvělá zábava, roztomilej pes, nějakej ten alkohol a navíc se nám dokonale povedlo ho překvapit, takže prostě deset hvězdiček z deseti. Ale k čemu je dokonalej zevnějšek, když uvnitř vaší hlavy probíhá ukrutnej boj?
Předně všechny ty kecy o tom, jak mám celou tu záležitost s rozchodem za sebou, šly do prdele hned v prvních několika vteřinách. Ne, nemám. A opět ztrácím víru v to, že se z toho někdy dostanu. Je to už víc než rok, co jsem ho potkala a zamilovala se do něj. Od toho okamžiku, co jsem mu prvně řekla „ahoj“, jsem prožívala nebe i peklo zároveň a nebylo nic, co by mě před tím mohlo ochránit. Na nějaký řečičky jeho kamarádů, že neni na vztahy nebo že se nechce vázat, jsem kašlala a byla jsem do něj čím dál tím větší blázen, ať udělal nebo řekl cokoli. Trvalo to těch několik měsíců, kdy se mnou nechtěl nic moc mít, trvalo to dalšího půl roku, kdy jsme byli spolu a bylo to asi nejkrásnější období mýho života, pokud jde o lásku, a trvá to dodnes, ačkoli bolest, kterou jsem si kvůli němu prožila, se nedá slovy popsat a nikdy ji nepřekonám. A já se pořád musím ptát – kurva proč? Co ještě by mi musel udělat, aby mě to pustilo? Abych ho konečně začala nenávidět tak, jak bych měla. Abych se přes to přenesla, zanadávala si a měla pokoj. Abych neměla chuť vyskočit z kůže když ho vidím v jedný místnosti s jeho bývalou přítelkyní. Kolik bolesti kvůli němu ještě mám vytrpět?
A neviním ho, to je na tom to nejhorší. Nemám si to na kom vylejt, nemůžu ho přece obviňovat z toho, že ve mně nenašel to co já v něm. Že pro něj nejsem ta pravá, když on pro mě bezesporu je. Není jeho vinou, že hledá něco jinýho, ať už je to cokoli a ať mi to přijde sebenepochopitelnější. Udělala jsem tolik. Tak strašně jsem se snažila a snažila bych se dál, kdyby to mělo mít nějakej efekt, jenže ono ho to nemá a nikdy mít nebude a to mě trhá na kusy. Každá vteřina, kdy jsem s ním, je pro mě obrovským mučením, ale když s ním nejsem, je to úplně stejný. Co mám doprdele dělat, já se z toho zblázním!!!

Anyway, to nejhorší ovšem přišlo až v noci, kdy mě navštívila další pramáti všech nočních můr a já myslela, že se už nikdy neprobudím. Nevím přesně, jak to začalo, ale celý to vpodstatě kopírovalo včerejší oslavu, jen s tím rozdílem, že tentokrát to byla nekončící noc, kde se pořád opakovaly stejný scény, třeba jen trošku pozměněný, ale scénář se neměnil. Nejdřív jsme byli hrozně dlouho v hospodě, a už jen to se táhlo jako že to nikdy neskončí. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli s tou slečnou něco má nebo nemá nebo co, a ona se na mě pořád tak krásně usmívala, což bylo milý a děsivý zároveň, protože jsem pořád cítila hrůzu z toho, že mi každou chvílí může vrazit kudlu do zad a nejhorší na tom je, že s tím nemůžu vůbec nic dělat, protože do jeho avantýr nemám dávno co mluvit.
A taky že k tomu došlo. Líbali se. Ve mně se něco zlomilo a úplně jsem se tam složila, moje dvě kamarádky se to snažily komentovat ve stylu jako že to určitě nic neznamenalo, ale ta slečna se na mě pořád tak usmívala a on navíc taky. Najednou se to všechno spiklo proti mně, zvrtlo se to v hroznou noční můru, přičemž mě tam všichni pošťuchovali, psychicky i fyzicky týrali a vůbec v tom nebylo nic kamarádskýho, prostě se rozhodli mě zničit. Všichni se vyžívali v tom, jak jsem zoufalá, pořád se tam opakovala scéna, jak jsme na Floře a je tam jakási objížďka tramvají a nám ta poslední noční, která jede jinudy, než by měla, ujíždí, pořád dokola. Byli tam mí kamarádi a všichni tak strašně živý, všechno to bylo tak strašně živý…
Pak se sen konečně změnil, já se dostala do jakýhosi snovýho pekla, což bylo docela pěkně vypadající prostředí, byl tam jakejsi park a já se v něm procházela, ale pak jsem se ocitla v nějakym klubu a odtamtud jsem se nemohla dostat ven. Bylo mi řečeno, že se z toho snu nikdy nemůžu probudit, jedině bych prošla jakymsi očistcem, kterej znázorňovaly dveře jako na záchod, kde bylo napsáno něco jako Exitus. Křičela jsem, že nechci exitus (tedy smrt), ale exit, že chci ven a že mě tu přece nemůžou držet. Smáli se. Řekli mi, že jiná cesta ven není a že si musím vybrat ze dvou variant očistce. Buď se mě tam budou snažit zabít tři upírky nebo tři moji bejvalí. Byla jsem zoufalá. Nechtěla jsem, aby mě roztrhaly nějaký upíří bestie – a věděla jsem, že k tomu dojde, protože jak se jim mám jako bránit, když nemám ani zbraň? – ale představa, že mě budou chtít zabít tři lidi, který jsem milovala, mě ničila úplně stejně. Byla jsem v koncích, nevěděla, kam dál.
Pak se tam motaly další věci, kde jsem někomu vysvětlovala, jaktože ho pořád miluju. Ukazovala jsem mu to na příkladu novin, kde byly fotky nějakýho kluka. Říkala jsem – můžeš tu fotku přelepit kouskem papíru, ale ona tam pořád bude. Stejně jako já se můžu vyspat s kým chci a stejně nepřestanu myslet na toho, s kým jediným bych chtěla být.
Jenže pak se tam taky objevil on a na kousku papíru vytrženýho z těch novin mi zase vysvětloval svůj postoj. Říkal:“Ten kousek vypadá jako by se hodil do týhle díry, co? Tak ho tam vlož“. A já se snažila, ale nepasoval tam, i když byl hodně podobnej. Říkal, že tak nějak je to s náma, že to může vypadat jako že se k sobě perfektně hodíme, ale on prostě potřebuje něco jinýho. A nejbolestnější na tom bylo, že mi to neříkal nijak útěšně, ne, naopak. Vysmíval se mi. Byla jsem mu ukradená a chtěl se mě zbavit.
A pak střih, byla tam nějaká moje návštěva v IT oddělení nějaký společnosti, kde jsem coby nějakej inspektor vlezla dovnitř a kontrolovala, jakej tam maj nepořádek. Učila jsem jednoho z nich, jak vzít hadřík a otřít prach z monitoru a ze stolů, říkala jsem jim, že musí sbírat odpadky ze země, dokonce jsem cítila jak je jeden stůl ulepenej, stírala jsem prach a všechno to bylo tak zatraceně živý jako ještě nikdy nic, co se mi zdálo.
A pak zase střih a opět se opakovaly scény s tramvají, opět jsem byla na Floře. Začala jsem z toho všeho hysterčit. Křičela jsem Kristepane pusťte mě ven, já se musim probudit! Přepadala mě hrůza z toho, co všechno mám v hlavě, jaký konflikty řeším a jak mě lapily v mym vlastním snění. Hlavou mi problesklo, že kdybych se vydala po cestě, kterou nám představovali na meditačních sezeních, nemohly by na mě a tohle by se nestalo. Neměla jsem na koho se obrátit, tak jsem se zastavila u přechodu a začala křičet“Abishare, pomoc!!!! Abishare, pomoooc!!!!“ – Abishar je totiž právě náš učitel na meditacích a já doufala, že se mi podaří nějak ho kontaktovat, je to přece duchovní člověk, tak mě určitě uslyší, když ho moje duše tak zoufale volá. Uslyší mě a pomůže mi, dostane mě ven. Nevím, jestli to bylo hned, čas tam už dávno ztratil význam, ale najednou jsem se probudila.
Byla jsem hrozně vyděšená, nechápala jsem, kde se to ve mně vzalo, snažila jsem se trochu uklidnit meditací, horečnatě jsem přemýšlela, jak se před tím chránit, jak to přemoct. Napadalo mě jít spát k našim, ale bála jsem se jen pohnout, natožpak vylézt z postele. Nahmatala jsem křišťál pod polštářem, kterej mi měl od těch můr pomoct. Měla jsem chuť švihnout s ním o zeď. Cítila jsem se zrazená a přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu udělala chybu, když jsem neposlouchala Abishara. Přemýšlela jsem, jestli to všechno mělo mít nějakej smysl, něco mi to říct, nebo jestli to byl jen výplod mojí fantazie a směsky věcí, který mě trápí a nad kterýma přemýšlím. Přišlo mi to až příliš reálný na to, aby to byl jen nějakej řadovej sen. Ale než jsem o tom stačila pořádně popřemýšlet, znovu jsem usnula a můj další sen vpodstatě navazoval na to předchozí utrpení.
Byl tam můj další kamarád, seděl v křesle a dával mi jasnou otázku – jestli s ním budu nebo nebudu spát. V tom snu jsem si přečetla jeho blog, kde o mně psal, psal tam, že by si mě dal a krom toho i mnohem víc, že by se mnou rád byl nějak dlouhodoběji. Zase mě začalo jímat zoufalství. Co jsem na to měla říct? Co můžu říct, když vím, že moje srdce je stoprocentně oddaný někomu jinýmu? Když vím, že ta jedna noc, k níž bych eventuálně svolila, by pravděpodobně měla velmi špatný důsledky pro nás oba? Co mám udělat, abych mu neublížila, když jsem sama tak strašně ublížená a jeho zájem je mi balzámem na bolavou duši? V tom snu jsem se tomu poddala. Tiše a beze slova jsem k němu přišla, sedla si mu na klín a pak už nevím, zase jsem se vzbudila. S bolestí a zmatením v do nebe volající úrovni.
Chytla mě paranoia (jen jestli) a rychle jsem se podívala na mobil, protože jsem měla děsivej pocit, že až tam kouknu, bude 6:06 nebo tak něco, což už jsou dvě třetiny ďábelskýho čísla – no já vim, asi mi hrabalo, ale divte se mi, po takovejch snech. Naštěstí bylo 6:19, ale to mě zase tak moc neuklidnilo. Kdoví jestli se mi zrovna ty nejhorší věci nezdály právě v 6:06. Anyway.
Moje první myšlenky ráno byly – co to všechno mělo znamenat? Byl to prostě jen náhodnej útok všech mejch vnitřních konfliktů, který se do mě pustily zrovna ve chvíli, kdy jsem byla značně oslabena alkoholem a taky hladem? Byl to jen shluk myšlenek, probíhajících mou hlavou, jimž jsem pak těsně před probuzením dala takovouhle hroznou podobu? Říká se totiž, se sny se nám vůbec nezdají tak, jak si je pamatujeme – v příbězích a více či méně logicky navazujících událostech. Hlavou nám prý prostě proběhnou nějaké nesouvisející myšlenky a náš mozek, protože se s tím takhle neumí vypořádat, tomu dá těsně v okamžiku probuzení, nějakej řád a zpřeháže to, aby to navazovalo. Proto se nám kolikrát zdá, že to všechno trvalo roky, nebo si nejsme jisti, co v tom snu bylo dřív. Bylo to tak i tentokrát nebo se mi nějaká moje vnitřní část snaží něco říct?
A co ten Abishar? Jak si mám vysvětlit, že zrovna když jsem se ve snu chopila poslední naděje a odevzdala svůj osud do rukou někoho, koho jsem v tu chvíli měla div ne za Boha – do rukou duchovního člověka, kterej jedinej mě (dle mého mínění) mohl zachránit – že zrovna v tu chvíli jsem se probudila? Náhoda? Nebo potvrzení toho, že se skutečně musím odevzdat Bohu (nebo  vlastní duši nebo prostě nějaký tý vyšší síle, říkejte si tomu jak chcete), abych byla spasena?
Epilog
Nevím, co to všechno mělo znamenat a jestli vůbec něco. Nevím, proč mě to přepadlo zrovna teď, kdy jsem jinak celkem spokojená s tím, jak se věci v mym životě vyvíjí. Nevím, jak se mám vyrovnat s tak závažnýma konfliktama vlastního srdce, když jsem si ani nebyla vědoma toho, že jsou tak závažný. Nevím, jak mám přestat milovat, když nepomáhá ani fakt, že co jsem ho potkala, můj život je jedna velká bolest. Vím ale jedno. Už nikdy nebudu pít.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Asi takovej pocit

Kdy naposledy jste si připadali jako úplný debilové? Já asi tak před půl hodinou a i když to nakonec dopadlo nebo ještě dopadne dobře, nemůžu ze sebe ten pocit setřást. Že já dneska chodila z baráku.
Začalo to tím, že jsme se včera s kolegou domluvili na předání nějakých důležitých papírů – řekl mi, že cca mezi desátou a jedenáctou bude v jedné kavárně a ať se tam pro to stavím. No tak dobře, žejo, dopoledne jsem měla mít volné, takže proč ne.
Jenže ráno, když jsem byla na odchodu, mi volal, aby mi ohlásil změnu, a následně nastal chaos. Pochopila jsem to tak, že musel z kavárny odejít dřív, a tudíž tam ty papíry nechal u číšníka. Ubezpečil mě, že nemusím spěchat, povídal něco o odpoledni nebo celém dnu jako že si tam pro to můžu zajít kdy chci a že to tam najdu.
Vzhledem k tomu, že jsem už stejně byla na odchodu a odpoledne nemám čas, vyrazila jsem. Jenže když jsem dorazila na místo, číšník na mě koukal jako na debila (tedy až po tom, co jsem na něj pět minut čekala u baru, než se uráčil dostavit se ze zákulisí), číšnice jakbysmet a o ničem nevěděli. Pan kolega tam prý dnes ani nebyl, ani nevolal. Já byla zmatená a ti dva se na mě dívali jako že co to tady předvádím, o co mi jde a podobně. Tak jsem teda volala kolegovi a ukázalo se, že jsme si nerozuměli. Do kavárny prý jde až odpoledne a papíry mi tam teprve nechá. Číšníkům jsem tedy řekla, že to bylo nedorozumění, že zatím děkuji a odešla jsem. Ani nechci vědět, co si tam o mně po mym odchodu říkali – a přitom jsem tam nic tak hroznýho neprovedla, tak o co jim šlo?
Nj, ale teď jsem byla ve městě a přece zase hned nepojedu domů, to by to byla velká ztráta času. A tak jsem se rozhodla projít si aspoň CA v naději, že tam seženu nějakou slušnou košili nebo kalhoty. To se bohužel nekonalo, a tak jsem zaplula aspoň do Alberta, že teda nakoupím, protože kdybych měla domů přijít s prázdnou, tak jsem právě zabila celý dopoledne. Bůhvíproč jsem z toho měla tak hroznej pocit, normálně čas zabíjím bez slitování skoro pořád a výčitky z toho nemám, tak proč teď?
V Albertu mě ovšem čekala další vtipná záležitost – u vchodu si mě odchytla nějaká slečna, co tam stála u stánku s voňavkama, mile se představila, řekla, že jenom dělaj anketu na názor a jestli mám chvilku. Tak co bych neměla, žejo, zastavila jsem se. Slečna se představila, podala mi ruku a spustila. Ani nevím, co mi to všechno povídala, ale pochopila jsem, že jde o voňavky, jelikož jich na mě asi pět nastříkala. Ptala se mě pak, která se mi líbí nejvíc, oznámila mi, že v pondělí jdou na trh a že oni tady na ně dělají promoakci, že ty voňavky pak budou stát jedna asi patnáct set a že dneska má ona jako promotérka možnost vybrat si dvacet nejsympatičtějších lidí a dát jim speciální akci. Samozřejmě dodala, že si vybrala mě. V tu chvíli jsem se už trochu ztratila, protože ona mi pořád cpala před obličej některý ty krabičky s voňavkama a pořád se tvářila jako že mi je dá, ale pak začala s tím, že mi navíc může položit soutěžní otázku a zeptala se mě, kolik že je v těch voňavkách nějakejch aromatickejch olejů. Poznamenala, že mi to říkala na začátku (wtf? to si to mám z toho jejího projevu pamatovat? nevim ani jak se jmenuje, a to se mi představovala) a pak mi teda dala nápovědu že buď čtyři nebo osm procent. Tak jsem se rozhlížela kolem sebe a jakoby koukala do blba, přičemž jsem si prohlídla krabičky voňavek, co stály na jejím stánku, a následně odpověděla osm, což byla „Správná odpověď, no to je úžasný!“ 😀
Pak mi zase začala cpát pod nos ty krabičky a pořád povídala cosi o akci a o tom, jak je to nesmírně výhodný oproti tomu, že od pondělka to bude stát patnáct stovek a že tady byla přede mnou pani, která si jich vzala asi šest, protože má spoustu kamarádek a jánevim co ještě, no a nakonec jsem z toho pochopila, že mi chce dát asi tři krabičky těch parfémů za nějakejch dvanáct stovek, což byla určitě fajn nabídka, navíc mi ty parfémy i voněly, ale copak jsem nějakej zazobanec, abych sebou běžně nosila takový prachy?
A tak jsem jí poděkovala a během toho, co mi pořád vysvětlovala, jak je to skvělý, jsem jí do toho vstoupila s tím, že jí rozumim, ale že to asi nepůjde. Na to ona zas že mi teda může dát jenom dvě za pět stovek, že teda budu mít parfém za 250 korun, což je úplně extra výhodný, mlela že se jí líbím a že to je nějaká studentská sleva a jestli mám isic. Tak jsem jí řekla, že isic mi prošel a že se mi její nabídka sice líbí, ale ať to slevuje jak to slevuje, pro mě to pořád znamená, že jí mám dát najednou pět stovek, se kterejma počítám do nákupu. Řekla jsem jí, že jí moc děkuju, že je na mě hodná (opravdu moc se snažila to nějak vyřešit, aby mi narvala aspoň něco :D), ale že prostě můžu nanejvýš jít domů, tam se na to zeptat a kdyžtak se vrátit.
Ona už se přestala usmívat, dívala se na mě jako na hroznýho chudáčka, kterej sebou nenosí litry po kapsách, když jde nakoupit, a řekla mi, že si teda stejně chtěla tu jednu vzít domů pro přítele a že mi dá jen tu jednu, co se mi líbila, za těch 250,- a že isica vidět nepotřebuje, že mi rozumí 😀 Mno tak jsem teda trochu neochotně vytáhla peněženku a najednou byl parfém můj a my se rozloučily a já šla teda konečně nakoupit.
Celou dobu jsem se ale pořád nemohla zbavit toho debilózního pocitu, furt jsem si říkala – sakra, mně se ten parfém fakt líbí a ta cena je prostě fakt dobrá, tak o co mi jde? Proč se cítím tak hrozně?
Cestou ven jsem teda radši dělala, že tu slečnu nevidím, a velmi rychle jsem zdrhala domů. A teď jsem teda dorazila a furt nevim, proč si připadám tak blbě, když jsem se prostě jen prošla po Praze – což je zdravý, nic mě to nestojí a zabrání mi to prospat dopoledne – koupila si pěknej parfém za ultra výhodnou cenu a nakoupila něco jídla. Proč? Já to fakt nechápu 😀
A ještě celá vonim od těch jejích voňavek, to jsem zvědavá, jak dlouho to na mně vydrží 😛
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Změny na poli AK – že by se to ještě dalo zachránit?

Ano, ano, ano! Vyšší moc konečně zasahuje, hlas lidu promlouvá, ledy se lámou a vůbec, v AK se konečně dějou věci a ještě větší věci se dít budou. A nevím jak vy, ale já se na to třesu jak kocour na smetanu 🙂

Jestli jsme to zrovna neřešily s Maudětem na icq – do AK mě přijali loni v září a od tý doby jsem uvažovala o dvou věcech, a sice že bych se přihlásila na soudce a že bych se přihlásila za správce.
Do toho prvního jsem dneska konečně praštila, protože prostě není co ztratit – přinejhorším uvidím, že na to nemám nervy, a vydlábnu se na to 😀 – a nad tím druhým jsem pořád uvažovala a spíš vyhrával seznam proti. Hlavně mi teda vadil fakt, že AK už dávno nemá tu úroveň, co by měl mít, ztratil myšlenku, přijímá lidi, kteří by tam podle mě vůbec být neměli (třeba mě :D), na klubovym blogu není nic než chaos a vlastně celý to členství se smrsklo jen na to, že vaše články jsou propagovaný na titulce. Nic víc.
A tak jsem si dneska opět řekla, že víc než soudcování pro ten klub neudělám, protože mě vlastně ani tak nebere, ani zdaleka jako dřív, když se najednou začaly dít věci a byl zveřejněn článek o plánovaných změnách a o tom, jak se klub vrátí do původních kolejí, jak nastanou čistky členstva (muhehehe >:)) a zpřísnění podmínek tak, aby se do klubu konečně dostávaly jen ty kvalitnější a něčím zajímavý blogy a ne každej, kdo se přihlásí a zrovna náhodou nevkládá cizí obrázky. Prostě tak, jak to má bejt.
A tak si najednou říkám, sakra, že bych do toho přece jenom šla? M. správcem, to už tu dlouho nebylo a přitom by docela rádo bylo 🙂 Ale má to samozřejmě svoje „háčky“:
  • čtyři správci, to je prostě blbost, to se pak neni čemu divit, že se tam hovno děje a že to tam vypadá tak, jak to vypadá, takže by jich (nás) mělo bejt podle mě aspoň deset. Tím se taky víc rozmělní povinnosti a nebude takovej problém, když někdo zrovna nebude mít čas. O snížení stresu z nestíhání čehokoli ani nemluvě.
  • byla bych ráda, kdyby do toho se mnou šli lidi, o jejichž schopnostech jsem přesvědčená. Lidi, co maj v hlavě mozek a co maj v blogovym světě nějaký jméno. Namátkou třeba Tlusťjoch, Sikar, Bels, Venom, Cirrat, Rýža a další lidi, o kterých mám dobrý mínění a jichž si už teď nějakým způsobem vážím. Jsou to lidi, jejichž jména vyhledáváte pod hodně diskutovanými články, jejichž adresy máte ve čtečce nebo v oblíbených, aby vám neuniklo nic z toho, co říkají. Jsou to lidi, jejichž názor má pro vás váhu a hodnotu a rádi byste je viděli v rozhodujících pozicích, protože věříte, že oni by to dělali správně. Kdyby se takovýhle lidi zapojili (a napadá mě třeba taky Kittanya, tý jsem si hodně vážila), bylo by to hned všechno o něčem jinym a já bych s nima nesmírně ráda spolupracovala na tom, aby se všechny ty hezký řečičky z toho článku výše proměnily v realitu.
  • ráda bych, aby v tom byl nějakej řád, nějaká pravidelnost. Když si na to prostě vyhradím hodinu nebo dvě týdně, tak aby v tom nebyl problém, aby se to tak dalo domluvit a já bych předem věděla, co bude mou povinností. Ráda bych se účastnila přijímání (který by podle mě měli mít na starosti určitě aspoň dva nebo tři lidi, aby to bylo objektivní – tím spíš, bude-li se staronově řešit i kvalita a úroveň blogů. To prostě jeden člověk rozhodovat nemůže)
A co bych si přála s AK udělat, kdybych měla možnost do toho kecat?
  • rozhodně jsem všema deseti pro proškrtání řad členstva. Klub vážně nemá smysl, když v něm jsou všichni. Svou povinnost osvěty autorského zákona už splnil, teď je na řadě, aby získal nějakou výpovědní hodnotu, nějaký reprezentativní obsah
  • možná bych provedla čistku projektů, článků a podobně. Blog AK bych se pokusila zpřehlednit nebo bych jeho stávající obsah přesunula jinam a začala znovu od začátku. Standa hezky mluví o tom, jak má nové komando zapomenout na vše, co se událo doposud, a začít znovu s čistým listem, ale jak by mohlo, když dostane do správy starý blog plný starého, mnohdy nedořešeného materiálu?
  • měla by proběhnout úprava pravidel, profilu a rubrik, aby to všechno odpovídalo nové tváři AK, nové situaci
  • na vedení by se mělo podílet více lidí, měla by vzniknout určitá hierarchie s tím, že jeden člověk by stál nad tím vším a udával na základě vlastní soudnosti, debaty s komandem i přání široké veřejnosti směr. Pokládal by klíčové otázky, na něž by mohli ostatní veřejně reagovat, zadával by hlavní témata k řešení, úkoly a podobně. Popřípadě by schvaloval nebo alespoň komentoval nápady a aktivitu správců. Všichni by měli vědět, co ti druzí dělají, kdo má jaké věci na starosti, kdo se čím zabývá. Zkrátka komunikace, to je základ
  • AK by určitě měl propagovat a podporovat tvorbu členů. Měly by se publikovat články do pléna, témata, o nichž třeba někdo rád napíše a očekává reakci čtenářů. Mělo by se dát víc prostoru těm, kteří se chtějí podělit o nějaký svůj článek nebo něco, na co jsou pyšni. Informace technického rázu jako kdo byl přijat, kdo vyškrtnut a podobně by měly zabírat méně místa.
  • na druhou stranu, v blogu by se měly pravidelně objevovat alespoň kratší informační články o tom, na čem se zrovna pracuje, kdo měl jaký nápad (+ co na něj lidi říkají), co se prostě děje. Aby nevznikaly momenty, kdy se tam týden nic neděje a nikdo nic neví.
To je momentálně asi tak všechno, co mě k tomu napadá, a zatím to asi poněkud postrádá hlavu a patu, ale kdoví co bude dál. Ještě nevím ani jestli se ke sprácovství přihlásím, natožpak jestli by mě vzali. Ale uvažuju o tom, a už to je velkým krokem kupředu. Je to důkazem toho, že se něco děje, a to je to co tu běží (zasvěcení vědí) 🙂