Rubriky
co se mi honí hlavou

Kotěcí nadělení

Tak máme čtyři koťátka! 🙂 Narodily se, houstičky moje, včera večer, a já se můžu na jednu stranu vzteknout, že jsem u toho nebyla, ale na druhou si řikám whatever, hlavně že jsou. A jak vypadají? 
Inu, tentokrát jim Nestlé předala, co mohla, protože čtyři z nich jsou po ní zrzavý a jedno vypadá jako modrý – ale tím si zatím nejsme jistí, jelikož podle nějakých pravidel genetiky by se tam modrá neměla kde vzít – a zdá se, že minimálně ti tři jsou kluci. Máma hysterčí, že se toho nezbavíme, protože kocouři se hrozně špatně prodávají – což je zvláštní, protože takovej vykastrovanej kocour nikde neznačkuje a je mnohem přítulnější než kočka – a táta nevrle hlásá, že je zvědavej, co s tím budeme dělat. No, to my taky. 
Fotky vám sem ještě nedám, ježto jsou zatím ve foťáku a já nemám moc času na stahování. Letím dneska na další pracovní trénink, a to už docela za chvíli, takže to budu muset rychle docvakat, natlačit do sebe housku (jak já nesnáším snídání pod tlakem) a trochu se vyfiknout. Na nějaký opáčko nemám čas, ale snad ho nebude moc zapotřebí. Chtěla jsem sice zestručnit mou včerejší verzi, jelikož mi bylo řečeno, že strašně moc mluvim a drmolim (a to jsem si tam dávala přestávky a ke všemu jsem říkala podle mě vpodstatě totéž co maník z CD, z něhož jsem se to učila – no ale zřejmě platí, že když dva říkají totéž, není to totéž. Jemu teda určitě nikdo nevyčítal, že moc mluví), ale to holt asi budu dělat až odpoledne. Stejně mě jímá hrůza, že se to všechno nestihnu naučit a říkat to tak, abych si v tom byla jistá. Ale mám aspoň v hlavě pár nápadů, jak to teda zestručnit a ořezat, aby to nebylo na hodinu. A ty nápady mě aspoň trochu uklidňujou. 
Jinak teda ale vůbec klidná nejsem. Včera večer mě z toho úplně rozbolelo břicho a doteď to nepolevilo. Ale aspoň mi není až tak špatně jako obvykle. To přijde později. Možná cestou do pitomýho Žďáru, kde ta certifikační zkouška bude probíhat a kam vůbec nevim, jak se dostanu. Dvě hodiny vlakem? Další záchvat paniky. Nesnáším vlaky! Nestihnu to! Vlezu do špatnýho vagonu, kterej se po třech stanicích odpojí a pojede opačným směrem! ÁÁÁ… 
Anyway – rozšiřte prosím zprávu, že jsou tu k dispozici čtyři sibiřská koťátka s průkazem původu a že kdo by je chtěl, ať se informuje u mě nebo na www.peridot.cz, což je webovka naší chovný stanice. Do odběru je teda ještě daleko, ale určitě není problém domluvit se na nějaký návštěvě za účelem podívání se. Zatím s nima teda neni velká sranda, ale stejně jsou to ňuňánci 🙂 Já bych na ně mohla koukat furt. Tak zatim, guys. 
Rubriky
co se mi honí hlavou

Čajovna u namyšlenýho blbce + nějakej ten sen zase jednou

Tak jsme včera byli v čajovně. Konečně jsem se taky jednou dostala mezi lidi. A přišlo zajímavý zjištění a sice že my se asi vůbec všichni vídáme hrozně málo. Jeden se hrozně diví, jak jsou ostatní malí, malí se diví, jestli on nám nějak nevyrost, ta neví, že ten má práci, ten zas neví, že té řezali pihu… my se prostě najednou nějak vůbec neznáme O.o
V čajovně to ovšem bylo fajn. Obě šíšy tentokrát stály víceméně za prd, ale čaj byl dobrej (i když obvykle se mě ptaj na slazení a tentokrát se neptali, takže jsem to pila neslazený a moc mi to nechutnalo – ale zase ptát se na cukr se mi nechtělo, jelikož chlapci čajovníci se mi zdáli poněkud strohý a nepříjemný (což jsou slabý slova) a měla jsem pocit, že kdybych se jich na to zeptala, rovnou by mě někam odklidili za to, že porušuju čajovnický pravidla), no a hlavně ta společnost byla příjemná. Místní čajovníci se nám teda předvedli v ne úplně nejlepším světle, ten jeden je nějakej hrozně namyšlenej a divnej a furt nás chodil velmi teatrálně upozorňovat, že u nich se končí oficiálně v deset a že za půl hodiny už zavíraj a jánevim co ještě, z čehož mě poněkud zamrazilo. Pořád jsem si musela říkat wtf?, vždyť já tam chodim dlouhý roky a sotvakdy jsem odtamtud odcházela před jedenáctou. A nikdy nám nikdo nic neřekl, naopak se na nás usmívali a v životě mě nikdo neupozorňoval, že už budou zavírat a že „se teda milostivě zeptá kolegů, jestli maj ještě náladu rozdělávat nám druhou šíšu, ale že na sahlep teda zapomeňte“. Když nám tohle oznamoval, málem mi upadla brada. No kde to sakra jsme? 
Nemluvě o tom, že hned na začátku, když za náma přišel jinej hoch, nám tohodle pořád ze srandy dohazoval, a když jsem pak ze srandy nadhodila, že bych ho brala, ten týpek za chvilku přišel se na to zeptat a na mou odpověď, že jsem to byla já, kdo se ptal, řekl „No mně to bylo jasný“, otočil se na podpatku a odešel. Co tim chtěl kurva říct? 😀
V neposlední řadě se nás dost nevybíravym způsobem ptal, komu už bylo osmnáct, načež jsme se mu docela vysmáli, jelikož naše věková kategorie je už o něco vyšší, no ale nevadí. Vypadat mladě je výhra – i když samozřejmě jak kdy, třeba mě to celkem štve, protože se mi to nehodí k práci. Nj, nenaděláš nic. 
A tak jsme teda měli dvě nicmoc šíšy a hodně presu z toho, jak jsme se snažili už teda vypadnout – zajímavý, že vedlejšímu stolku ani jednou nic neřek, a přitom to podle mě žádný jejich kamarádi nebyli, prostě jen další zákazníci. Co se mu na nás asi nelíbilo? 
Po čajovně nás dva členové výpravy opustili a my ostatní jsme se ještě zastavili v nejbližším pajzlíku na jedno pivečko (pozor, hlášení, fakt jsme měli každej jen jedno!) a trochu povídání na témata „perličky ze žákovských knížek“ a „historky ze školních let“. Ke konci jsem z toho všeho dostala hroznej záchvat smíchu – prosimvás víte, jak dlouho já už neměla pivo? Nevíte? Já taky ne, ale bylo to sakra dlouho – a jakmile jsem všechny vyprovodila na trambaj, už jsem si to metelila domů a tam jsem nezvykle rychle usnula – teda až po druhym odskočení si, do tý doby mi nějak nešlo zabrat, njn, pivo. 
A večer zakončily – jak jinak – další zcela nepochopitelný sny, který mám skoro pocit, že už se mi zdály, nebo aspoň že lokace byla stejná. A jinak tam byli nacisti, co nás (asi čtyři lidi) obklíčili někde v lese a pak nás chtěli upálit (Dizzy, to ten tvůj zkurvenej kabát :D), ale zároveň to bylo všechno jen naoko, takže jsme se zase moc nebáli. Pak jsme se pohybovali v okolí naší chaty, myslim, a byli tam lidi ode mě ze základky. Tam se zase hrála nějaká hrozně divná hra a já během ní měla dělat, že jsem v bezvědomí, ale všichni to zkazili tím, že si z toho utahovali a odmítali hrát svoje role, a tak jsem byla za debila a brzo jsem toho nechala. A pak se mě jeden bejvalej spolužák ptal na něco jako jestli by na mě směl sahat nebo co a pak se tam připletla sejrová pizza a nakonec jsem byla zase v tom lese a přišli tam dva obři, který se tam usadili a nejdřív mě chtěli sežrat, ale nakonec jsem se schovala v takový lesní chatce a oni mě nechali žít s podmínkou, že jim budu shánět další jídlo a že si s nima budu povídat. Nebo tak nějak, já už fakt nevim, co se mi to v tom snu všechno objevilo, hlavní ale je, že se mi dobře spalo a že mě štve, že jsem musela tak brzo vstát, protože bych zrovna spala až do oběda 😛
Nj, jenže to nějak nejde, nebo spíš mám pocit, že to nejde, a už kvůli tomu pocitu bych si to neužila. Jednak jsem celej víkend odkládala studium na páteční zkoušku a dneska mám další trénink, kde teda nejspíš budu za úplnýho idiota, a taky jsem byla zaúkolována falšováním úředních dokumentů a jejich doručením do místa určení, ačkoli se mě to vůbec netýká 😀 Mne, zase tak vážný to snad nebude, ale stejně se mi to nechce dělat, nemám ráda, když na mě někdo háže svoje povinnosti a automaticky počítá s tím, že to udělám, protože je můj nadřízenej nebo co. Ale nevermind, mám to za rohem, takže co bych to neudělala. Jen se vždycky cítím jako by mě někdo zradil, když mi přidá nějakou položku do mýho to-do listu a když kvůli tomu všemu musím vstávat dřív než v deset. No ono vůbec, poslední dobou spim furt do oběda a dnešní budíček na osmou ještě asi bude mít následky. Inu, jdu teda něco dělat, ať to vstávání aspoň nepřijde vniveč. Majte sa.