Měsíc: Leden 2011

Já vlastně ani nevím, jestli mám k tomuhle tématu co říct. Pravda je, že snad už tisíckrát jsem se k ní přiblížila na tak krátkou vzdálenost, že mě skoro hladila po zátylku, ale nikdy na mě nesáhla. Na mě teda ne. 

Ale zkušenosti s ní asi nějaký mám. Vzpomínám si na nejednu noc, strávenou urputným chatováním s kamarádem nebo kamarádkou, které už za ten krk držela a oni se jí nebyli schopni vykroutit. Nevěděli, jak dál, co dál, jestli má ještě vůbec smysl na nějaký dál čekat, a tak se prostě chtěli zabít a „ukončit to trápení“. A já už nevím, co konkrétně je trápilo, ale byly to hrozný věci, který by dojebaly asi každýho, takže jsem se jim nijak zvlášť nedivila – kor když i já jsem tou dobou měla podobný myšlenky. Ale byl tu ten rozdíl mezi náma, kterej mi dal sílu promlouvat jim do duše a radit v něčem, co mě nikdy nepotkalo a k čemu snad ani nemám co říct. Byl tu ten fakt, že já narozdíl od nich věřila, že život může bejt krásnej, ať se vám v něm stalo cokoli. Ostatně kolikrát to kolem sebe vidíte – lidi, co jsou vážně nemocní a prakticky denně bojují o život, lidi, co někoho ztratili, co ztratili všechno a všechny, co nikdy nepoznali rodiče, nikdy nebyli opravdu milováni, potkala je nějaká nehoda a přišli o nohu nebo ruku nebo už nikdy nebudou chodit… a vy se chcete zabít, že vám rodiče nerozumí? Že se nestydíte… 

Takhle nějak a dalšíma způsobama jsem se snažila jim vysvětlit, že ještě zdaleka není všemu konec a že ještě má smysl dál bojovat za svoje sny a ideály, protože měli vlastně obrovskou kliku – jsou zdraví, mají rodinu (která se k nim sice mnohdy chovala hrozně, ale prostě tu byla, a to je něco, za co by druzí dali všechno co mají), mají přátele nebo alespoň jednoho, kterej s nima právě teď dřepí na icq a věnuje se jim celou svou duší. Takže jakýpak nikoho nezajímám? Zajímáš mě. Tak koukej žít. 

A ono to, kupodivu fungovalo. Nevím, co jsem říkala – ani v tu chvíli jsem pořádně nevěděla, co říkám. Věděla jsem jen, že nechci, aby ten člověk tu „blbost“ udělal, aby si ublížil nebo aby se jen trápil a byl na tom tak bídně. Chtěla jsem, aby se usmál, aspoň smajlíkem, a aby pochopil, že když nic jinýho, jeden člověk na světě je tu jen pro něj a dokud nepadne, bude dělat psí kusy proto, aby mu bylo líp. A víte co? Ony tyhle nešťastný děti kolikrát ani víc nechtějí. 

Tak nevím. Možná to všechno byla jen póza, kterou si ten kterej člověk vynucoval pozornost. A možná taky ne, možná tam opravdu měl u stolu krabičku s prášky a jen těch několik upřímnejch vět, co byly plný zájmu a lásky, jim pomohlo podívat se na celou věc jinak a pochopit, že nic ještě není tak hrozný, jak to vypadá. Na tom, jak to bylo, ovšem ani tak moc nezáleží, hlavní je, že to neudělali a že pokud vím, oba dva (nebo tři? už nevím…) dneska žijou vcelku šťastnej a smysluplnej život a snad si už ani nevzpomínají, že se něco takovýho někdy událo. Já si to ovšem pamatovat budu, protože ať už to byla póza nebo ne, ten pocit, že v danou chvíli máte na telefonu nebo na icq člověka, kterej vám vážně sděluje, že se právě hodlá zabít, je neuvěřitelnej. Cítíte obrovskej smutek nad jeho bolestí, obrovskou zodpovědnost a nesmírnou potřebu říct mu, že ho máte rádi a že si nepřejete, aby to udělal, opravdu ne, protože pak bude na světě o jednoho úžasnýho človíčka míň a nikdo ho nikdy nenahradí. Protože oni prostě nahraditelní nebyli, nikdo není. A snad právě to potřebovali slyšet. 

A já? No ano, taky to na mě kolikrát přišlo, naposledy vloni koncem léta. Nikdy bych nevěřila, že něco tak banálního jako rozchod mi může přijít jako ta finální tečka po všech těch letech toho „trápení“ a žití beze smyslu a bez východiska, ale stalo se to. Nějak se to všechno sešlo a já už toho měla vážně dost. Hroutím se teda poměrně často, protože jsem hroznej emák a psychouš, ale tentokrát to bylo vážný, to jsem sama viděla. Obzvlášť první vteřiny, minuty a hodiny byly zlý. Nemohla jsem přestat brečet, nebo spíš skučet, řvát, vzlykat a dusit se. Bylo mi strašně špatně, ale vážně. Takovým způsobem, kterej se nedá k ničemu přirovnat, protože to bylo naprosto dokonalý zoufalství, dno vší bolesti a smutku, dokonalá zničenost, konec všeho – protože co by mohlo být dál, když bez Něj už nic být nemohlo? 

Na první noc jsem si pro jistotu pozvala kamarádku na přespání. Nemohla jsem jinak, věděla jsem, že tentokrát jde všechno srabáctví stranou a že už je mi všechno jedno, a tak jsem potřebovala někoho, kdo mě ohlídá. Někoho, kvůli komu bych to neudělala – a že mám rodiče, mi v tu chvíli bylo kupodivu taky jedno, já žiju obecně spíš pro svoje přátele a pro lásku než pro rodinu a v tuhle chvíli se to ještě víc vyhrotilo a mně bylo srdečně u prdele, jestli mě druhej den najdou mrtvou a budou z toho zničení. Nevím, jestli se tomu dá říkat sobectví, v tu chvíli opravdu nemáte sílu žít, ani když je to pro někoho jinýho, nevidíte žádnej smysl v tom boji, protože nevíte, za co ještě máte bojovat, když o vás nestojí jedinej člověk, kvůli kterýmu dejcháte. Proto, že tohle vím, nikdy neodsuzuju lidi se sebevražednýma myšlenkama. Neříkám, že jsou pitomci a sobci, protože v ten moment má člověk opravdu zničený myšlení a jediný, co si přeje a co potřebuje, je vypnout tu nesnesitelnou bolest, kterou mu přináší už samotný bytí tady, samotný dejchání a každá vteřina, kdy si tak strašně bodavě uvědomuje ztrátu, co právě prožil. A co se nedá vrátit, zahojit, napravit, prostě nic. Nedá se nic, jen existovat a snažit se dodejchat se do rána a pak třeba zase do večera a tahle vegetativně bejt, ačkoli to nemá žádnej smysl a žádnou náplň a taky víte, že i když se přes to nějak dostanete, už nikdy to nepřestane bolet…

Ale ani tehdy jsem to neudělala. Abych si ulevila, popadla jsem do ruky svoje oblíbený ulevovátko – nůžky od manikúry – a trochu si poškrábala ruce. Ani ne tak pořezala, já nemám ráda řezavou bolest, teda já nemám ráda bolest vůbec, ale když je mi opravdu bídně, někdy pomůže trocha toho škrábání, a když to trochu krvácí, jen líp. Už jsem se zmínila, že jsem psychopat? Stejně by mě ale zajímalo, kolik jinak normálních lidí dělá něco podobnýho. Nemyslím si, že to úplně spadá do nějaký vážný kategorie sebepoškozování, ostatně mi to nijak zvlášť neubližuje, ne víc než když mě zdrápe kočka, ale stejně. Nakolik je taková věc běžná? Kolik lidí si podobným způsobem ulevuje a nikdy to nikomu neřeknou? On si toho totiž obvykle ani nikdo nevšimne – u mě si toho všimla jen spolužačka na gymplu, někdy ve třeťáku to myslím bylo. Ale zakecala jsem to, svedla jsem to právě na tu kočku. Protože to jsou věci, o který obvykle nemáte potřebu se dělit, aspoň teda pokud to děláte upřímně, a ne jen z tý puberťácký pózy typu – hele, mně se něco stalo, všichni se mě ptejte, co mi je a starejte se o mě.

Ale to já nějak nepotřebovala. Vím, že mám kolem sebe řadu lidí, kvůli kterým stojí za to žít. A dost možná to vědí i tatínkové od rodin a vůbec všichni ti lidé, co jim pak příbuzní chodí řvát na hrob „Proč jsi nás opustil?!“. Já myslím, že tahle věc má jen jedno řešení, a to je – ostatně jako u všeho – komunikace. Je třeba zajímat se o to, co se kolem vás děje. Zajímat se o lidi a dát jim najevo (i když jsou zrovna v pohodě), že kdyby náhodou v tý pohodě nebyli, můžou za váma kdykoli přijít. Být dobrým přítelem. Aby se ty lidi měli na koho obrátit, aby věděli, že je úplně normální bejt občas v prdeli a že se za to nemusí stydět a dusit to v sobě. A když už nechtějí nebo nemůžou jít k psychologovi, ať prostě vědí, že můžou přijít za váma. A pak, pak se lidi možná nebudou tolik zabíjet, protože když to nebudou dusit v sobě, nebude je to dohánět k šílenství a jim nerupne v bedně. A budou vidět, že život ještě má smysl a že existuje nějaká cesta i pro ně. 

Dál už nevím, co bych k tomu řekla. Zažila jsem ty stavy bezmoci a přesto jsem to s pomocí mých přátel zvládla. A zažila jsem chvíle, kdy se k tomu schylovalo u druhých a taky to zvládli, třeba i díky mě. A to je taky krásnej pocit. Žít pro druhé je vždycky krásnej pocit a pomůže vám to uvědomit si, že i vy máte v tom světě místo a že když už nevidíte důvod v žití sama pro sebe, můžete se chytit aspoň na chvíli tohohle. Však ony se vám ty důvody později taky vrátí. Já už dneska znám svoje místo tady a vím, že život je boj, kterej chci bojovat, protože pokud se zrovna nepoddávám nějakejm depresivním myšlenkám, je to krása. A ty krásný chvíle, kdy jste absolutně šťastný, kdy milujete a někdo miluje vás, kdy jste s rodinou nebo přáteli nebo i sami a děláte třeba něco užitečnýho a dobrýho, těch krásnejch chvil je někdy málo, ale přesto za to stojí. Tak koukejte žít a netrapte se! Všechno jednou pomine, i bolest a trápení. A bude zase dobře 😉

Asi to nebude úplně článek na medaili, už proto, že ho nebudu psát spisovně, ale cítím potřebu ho napsat i tak. Češtinu totiž miluju. 

Nejsem teda zase tak velkej patriot, i když je pravda, že během šestiměsíčního pobytu v zahraničí se ve mně probudily jistý věci, o nichž jsem dřív nevěděla, ale jednu věc na svojí rodný zemi miluju, a tou věcí je právě jazyk. 

Už odmala jsem hodně četla; nevím teda, jestli jsem četla kvůli lásce k jazyku nebo jsem si vypěstovala lásku k jazyku z toho, že jsem tolik četla, ale nějak mě to zkrátka vždycky naplňovalo a naplňuje mě to dodnes. Největší blázen jsem do archaismů, asi proto mě taky nikdy neuvidíte psát slova jako poesienebo mechanismus se z – a musím říct, že kdybych se nebála toho, že budu působit jako blázen, používala bych to snad všude, protože mi to přijde krásný a malebný 🙂 I z toho důvodu je mou srdcovkou číslo jedna mezi všemi knihami Jirotkův Saturnin. 

Mám velký sen, napsat jednou něco tak prostě dokonalého, tak krásného a tak libozvučného jako je právě tahle knížka, protože žádná jiná mě tak neovlivnila. Už když jsem ji četla prvně, došlo k tomu víceméně přes noc a já se v ní už po pár řádcích dokonale ztratila. Z transu mě vytrhl až můj vlastní bláznivej smích a slzy, co mi tekly po tvářích, protože to se prostě nedalo, já se nemohla přestat chechtat. Miluju Saturnina! Miluju doktora Vlacha. A miluju Jirotku <3

No a co jsem ještě chtěla říct – ovlivněna vším tím čtením, psaním slohovek (jak já to zbožňovala!) a debatováním o nejrůznějších gramatických jevech na poli domácím, jsem postupně vyrostla v něco, čemu se dnes, jak jsem slyšela, říká grammar nazi. Jestli vám to nic neříká, tak jde v podstatě o člověka, který mnohdy až zuřivě lpí na spisovnosti a správné gramatice a kolikrát je mu vysloveně jedno, že jste právě přednesli objevnou řeč o smyslu života nebo o důkazu existence mimozemšťanů, pokud jste v daném projevu použili gramaticky nesprávných výrazů nebo – v případě projevu psaného – hrubek. 

Jak vidno z mého vlastního projevu, nejsem ten správný grammar nazi, protože často ráda přecházím do hovorové češtiny, přesto ve mně ale něco z něj rozhodně je a velmi často se to dere o slovo. Jak totiž někdo někde flákne hrubku, zježí se mi chlupy na zádech, škube mi to žaludkem a dělá se mi mdlo. V takovou chvíli obvykle přestávám vnímat, co se mi ten člověk snaží sdělit, namísto toho začínám vidět rudě a mám silné nutkání ho na tu hrubku upozornit a požadovat korekci. A když to neudělá, cítím se uraženě a znechuceně. 

Tahle vlastnost mi často brání i ve čtení novin nebo sledování televize, protože jak tam se mluví a píše, to se prostě nedá. Ale mám za to, že o úrovni češtiny v médiích jsem se tu už jednou rozhovořovala, a i kdyby ne, nechci si dneska kazit večer, takže nic nebude 😀

Jsem si samozřejmě vědoma toho, že ani moje vlastní čeština není bez chyby, kolikrát se upíšu až takovým způsobem, že mě z toho samotnou zamrazí, když si toho později všimnu – no ale to se stává. 

Zajímavá věc je, že – já nevím, asi nějakej talent nebo co – když otevřu třeba noviny nebo nějakej magazín, obvykle během prvních deseti sekund narazím na hrubku. Je jedno, do čeho se zrovna začtu nebo o čem to je, prostě ji tam vždycky najdu, aniž bych ji vědomě hledala, což mi znemožní další čtení. Je to náhoda? Nebo ty hrubky (a další věci, třeba jako chyby v interpunkci, mezerách nebo zarovnání textu) podvědomě vyhledávám? Kdoví, každopádně kolikrát vážně nechápu, jak může danej plátek něco tak strašnýho vypustit do světa. Jeden by řekl, že všechny ty noviny a magazíny mají svýho placenýho korektora a že ten korektor musí mít nějakou úroveň, a ono přitom zatím prd, velebnosti, když kdekterá m. na to má lepší oko, a to zadarmo. 

No ale co jsem ještě chtěla říct – ten můj vztah k češtině je láskyplnej a ochranářskej, ale nejsem rozhodně jedním z těch brojičů proti všem ostatním jazykům a jejich vlivům na ten náš. Já například miluju angličtinu – a mimochodem, perlička pro všechny ty týpky, co hlásají, jak je angličtina oproti češtině chudá: český jazyk má v současnosti nějakých 250 000 hesel, zatímco angličtina jich má cca990 000. Ještě něco máte na srdci? Ne? Tak fajn. 

Ale na tom celkem nezáleží, kolik má kterej jazyk slov nebo jak moc se používá. Stejně jako český koruny, i náš jazyk je pro mě něčím zcela intimním, něčím mým, nečím, z čeho jsem vzešla a na čem vyrostla. Věřím proto, že je třeba to bránit zuby nehty a opatrovat to a laskat to jako to nejkrásnější miminko, nejroztomilejší šťěně, nejvytuněnější sporťák nebo prostě cokoli, co je vám nejdražší a nejmilejší. Je to náš jazyk a měl by jím taky zůstat. A krom toho, nemyslíte, že i naše budoucí generace si zaslouží zažít něco tak krásnýho a českýho? Nebo jim snad chcete nechat jenom to pivo a knedlo-zelo-vepřo? 🙂

Kamarád se zeptal: „K čemu vede naše existence?“ a já si najednou uvědomila, že to vím. Nebo mám alespoň nějakou teorii, která je taky možná úplně vedle, ale na tom vcelku nesejde, protože tohle vědomí, tahle moje nová filozofie mě mění víc, než jsem si dokázala představit, a já se najednou cítím tak bezvýznamná v tom kolosálním vesmírnym zřízení a zároveň tak šťastná, jako ten, co dosáhl osvícení a pochopil, o čem to všechno je.

Ne, nejsem osvícená. A určitě nejsem žádnej mudrc nebo věštec, ale mám pocit, že jsem v sobě už teď našla nějaký zdroj vědění, který mě vede za ruku a našeptává mi, co je správné a proč to tak je. Našla jsem klid a našla jsem pochopení. Našla jsem uvnitř sebe krásu, která je měřitelná s krásou celého vesmíru a kterou jsem si nedokázala ani představit. Všechny učený věci o smyslu života, s kterýma jsem se za svůj život potkala, najednou začaly ten smysl dávat, všechno to zapadlo do sebe a já v sobě pocítila nesmírnej příliv síly a taky sílící přesvědčení, že to všechno je pořád jenom nicotná špičička ledovce, který ještě máme objevit. A tahle víra mě naplňuje nepopsatelným štěstím a radostí z toho, že jsem na správné cestě a co všechno mám ještě před sebou.

Asi vám neumím říct, co konkrétního mě k tomuhle přesvědčení přivedlo. Byly to tisíce drobečků, který jsem nasbírala po všech možnejch filmech, knihách, debatách (a že jsem jich už vedla stovky na podobný témata) atd. A k tomu hudba, nesmíme zapomenout na hudbu! A to všechno, ve spojení s trochou meditace, mě přivedlo k momentu pochopení a radosti. K momentu, který je právě teď. A který jediný dává smysl.

*

A o čem že je naše existence? Není o ničem hmotném, co jste možná doposud pokládali za důležité. Má pouze ten smysl, abychom pozitivně ovlivňovali svět kolem nás a uvnitř nás. Abychom v každém okamžiku a každým svým činem dělali něco dobrého, něco správného. Abychom obsáhli veškerou možnou moudrost (pozor, neplést s věděním) a šířili ji dál. Abychom milovali všechny a všechno tak, jako náš vlastní život. Abychom pochopili, co je pomíjivost a v čem je její krása. Abychom se stali pravou součástí toho všeho, ne jen tak, že si tu někde žijeme a něco si pro sebe šudláme, ale tak, že žijeme a ovlivňujeme, co se děje. A i pak, až tu nebudeme, tu po nás něco dobrýho zůstane.

A k čemu to všechno vede? K tomu, že svět se postupně bude stávat lepším místem a jeho obyvatelé lepšími bytostmi. Postupem času se vyvineme v něco moudřejšího a rozvážnějšího. A tím zase budeme schopni lépe působit na své okolí a tak dále. Svět by v podstatě měl směřovat k naprosté dokonalosti a souladu a pak možná jednou skončí a po něm se zase zrodí něco jinýho. Ale to my už nezažijeme, my k tomu jen můžeme přispívat. Teď.

K tomu všemu, co bude, jsem mimochodem včera viděla krásný, cca půlhodinový video v angličtině. Jestli nestíháte, tlačítko CC zprovozní anglický titulky, což aspoň trochu pomůže. Český bohužel nevedou, ale přinejhorším se můžete pokochat pěknejma obrázkama z vesmíru 🙂

A dál? Dál už dávno vím, že není třeba bát se smrti. Není to konec, je to jen přerod v něco jinýho, a naše existence se tím ze světa neztratí. Krom toho, po smrti nás čekají skutečně nádherný věci, ať už si to představujete jakkoli – já věřím, že po smrti se duše vrací ke svému zdroji (světlo na konci tunelu, Bůh, počátek, whatever) a že splynutí s ním je něco jako vrchol extáze, štěstí, orgamsu a jánevímčeho ještě. Je to nepopsatelný, nedefinovatelný. Ale je to rozhodně něco, na co se těšit a v co doufat, a ne něco, čeho se bát.

*

A pak, když pochopíte tyhle věci, si začnete užívat každej okamžik. Protože každá vteřina je pomíjivá, je krásná a je jen ve vašich dlaních. Když ji chcete mít dokonalou, bude dokonalá. Když si tohle nedokážete uvědomit, budete se trápit. Budete poslouchat svoje myšlenky, který s váma vteřinu co vteřinu zametaj a který ve vás vyvolávaj pocit strachu, beznaděje, bezmoci a zoufalství, namísto toho, abyste je vypli a vychutnali si tichou chvilku uzavření se ve vlastní hlavě, ve vlastním nitru.

Prožívání jednoho okamžiku po druhém je navíc přesně ten správnej způsob života. Nemáme žít v minulosti – ta už se stala. A nemáme žít ani v budoucnosti – ta ještě nepřišla. Nemáme se bát toho, co bude, a nemáme se trápit pro to, co jsme nezvládli. Jednak nejsme neomylní a bezchybní, máme právo dělat chyby, a taky už je to stejně jedno. Viz. citát z posledního bodu článku Pozitivní m.. Jedinej moment, kdy máme žít a existovat, kdy máme vnímat a dýchat, kdy máme být, je teď.

*

*

*

Zbláznila jsem se? Možná. Ale na tom nezáleží. Myslím, že už mi dávno nezáleží na tom, co si o mně myslej lidi kolem mě, pokud jde o životní filozofii. To není něco k diskusi, není to něco, na co bych chtěla slyšet cizí názor (a že ho obvykle potřebuju slyšet téměř na všechno, co dělám) a co bych tomu názoru posléze chtěla přizpůbovat. Je to jen moje. Je to jen uvnitř mě a skrze mě to postupně vyzařuje ven a osvětluje to cestu mně samotný i všem, kdo sami tápají ve tmě a nevědí. Nejsem osvícená. Ale věřím. A raduju se. Dotkla jsem se svojí duše a ta mi řekla, co je správný a co je důležitý. Říkala mi to celej život po jednotlivých slovech a teď mi zopakovala celou větu. A je to krásná věta. A krom toho…

Btw jestli se vám ty citáty líbí, myslím, že časem jich tu bude přibývat čím dál tím víc, hrozně ráda citátuju, když mi ten citát dává smysl 🙂 Jo a rozhodně se podívejte na ten film, v češtině to vyšlo pod názvem Poklidný bojovník a třeba pokud jde o mě, tak je to naprosto luxusní film a dostal se ke mně zrovna ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala vidět. Třeba vás taky osloví. See you 🙂

Když už jsem tuhle mluvila o tom lapači snů, nedá mi to nezmínit se aspoň několika slovy k tématu týdne. Já totiž na paranormální jevy věřím, respektive věřím na to, že alespoň část z toho všeho, co se kolem nás děje, leží svým původem za hranicema našeho poznání a chápání a že se to přesto děje a nesouvisí to s tím, co si kdo vsugeroval nebo čemu kdo věří. To mi nikdo nevymluví. 

Ne že bych tím vším byla vysloveně posedlá, ale vždycky mě to fascinovalo a pokud jsem se zrovna něčeho nebála, vždycky jsem toužila zažít nějaký paranormální zážitky, setkat se s něčím nevysvětlitelným a pocítit třeba, že mě někdo chrání, že na mě někdo myslí nebo cokoli, co si běžně vysvětlujeme mimo rámec fyziky. Pocítění něčeho „magickýho“ a nadpřirozenýho. Něčeho zvláštního.

To s tím báním se je ovšem poměrně zásadní problém, já jsem totiž hroznej strašpytel a dodnes ve mně hnízdí pozůstatky těch několika hororů nebo hororovejch historek, který se ke mně dostaly v průběhu mýho dětství a života vůbec. Nemám to ráda, nejsem schopná se na to dívat a jen výjimečně si ze zvědavosti prohlížím duchařský videa a záběry „real ghost“ a podobně, protože ačkoli mě to všechno bere, ta víra v kombinaci s poseroutstvím mi poměrně komplikuje život. 

Takový ty lidi, co hlásaj, že když se kouknou na horor, bojí se pak dojít si na záchod a vyděsí je každý křupnutí větvičky nebo každej nečekanej zvuk, to jsem přesně já, jen si to ještě znásobte 😀 Dodneška mám hrůzu z toho, co se může schovávat pod postelí, pronásledujou mě těžce duchařský noční můry, po nichž se na ten záchod bojím jít ne jednu noc, ale třeba celej následující měsíc a ještě pár dalších let si na to budu pamatovat. A nezáleží na tom, že vím, že ten strach je iracionální. Děsivý historky, kterejch jsem za ty léta nasbírala už slušnou řádku, mi pořád zní hlavou a nabádají mě, že obezřetnost je na místě. 

Asi to bude i tím, že část těch historek pochází od lidí, kterým stoprocentně věřím a jsem si jistá tím, že si to nevymýšleli. A to je vůbec ta nejhorší věc, musím pak pořád myslet na to, že je jen otázkou času, kdy se nějaký to „strašidýlko“ přijde podívat na mě a bůhví co mi přitom neudělá. Ostatně, pár takových zážitků už za sebou mám, který mi sice řada „nevěřících“ kolem mě vyvracela všelijakejma fyzikálníma a zdravotníma pindama, ale ani moje doktorka mi nedokázala říct, co to bylo, a lidi z mýho okolí, co mají blízko k nadpřirozenejm věcem, se všichni shodovali v tom, že tohle byla jedna z nich. Takže otázkou zůstává: čemu věřit? 

A mou odpovědí je tohle: Věřím, že existujou věci, který si možná nikdy nebudeme umět vysvětlit na základě fyziky a vědy. Že lidi maj duši, která je nesmrtelná a před naším životem i po něm existují další, úplně jiný příběhy. Věřím na duchovní volání, který člověka přiměje rapidně změnit svůj život a postoje a činit dobro – a nemá to nic společnýho s tím, že by se ten člověk zbláznil. Věřím, že do našeho fyzickýho světa zasahujou věci z jiných sfér a světů, který by do něj zasahovat neměly, ale stává se to. Věřím taky, že některý lidi jsou na takový věci citlivější (sama se považuju za něco na půl cesty mezi nima a normálním člověkem) a vidí nebo cítí věci, který si ostatní neumí ani představit. Věřím že nejsme sami ve vesmíru a že tenhle vesmír neni to jediný, co existuje, a že nás možná někdo odkudsi sleduje a občas nás navštěvuje, aby nám zanechal znamení, kterým ale zatím nerozumíme. Věřím, že je určitým způsobem možný cestovat v čase a jsem otevřená i myšlence, že řada lidí na týhle planetě už teď ví o těch věcech mnohem víc než my ostatní, ale z určitých důvodů to raději drží v tajnosti, protože šílenství, který by se jinak strhlo, by mělo katastrofální důsledky. No jen si představte, jak davy zmagořej jen kvůli hudební akci nebo celebritě, co teprve kdyby se provalilo, že určitý skupiny lidí jsou už desítky nebo stovky let v kontaktu s jinýma civilizacema nebo že máme na planetě ufony nebo kdyby s náma všema začaly zničehonic komunikovat bytosti z jiných sfér. No to je prostě šílená představa a já myslím, že i ti největší pohodáři a klidný lidi by se z toho museli zbláznit, co pak teprve ti, kteří už roky prohlašovali, že to tu všechno je a teď by se ukázalo, že maj pravdu? A co skeptici, kteří to celej život popírali a najednou se tu budou ulicí promenovat mimozemšťani? Dopad na lidstvo, kdyby se to všechno provalilo a dokázalo, by byl podle mě nepředstavitelnej. 

No ale to jsem trochu odběhla. Chtěla jsem jen říct, že věřím spoustě těch „pindů“, kterýma nás krmí média, a nevím, kde se ve mně ta víra bere. Možná je to prostě tím, že mi nestačí nejasný a nepřesvědčivý důkazy, pomocí nichž se někteří snaží daný jevy vysvětlit a zařadit mezi naprosto běžný a ničím nezajímavý důkazy. Možná mám taky potřebu něčeho zvláštního v životě, potřebu vědomí, že je tu něco zajímavějšího a kouzelnějšího než to, co z náme. A možná je to i tou zvýšenou vnímaností – třeba některý lidi těm věcem věřej právě proto, že jsou na ně natolik naladěný, že o nich prostě nějakým způsobem vědí a jsou si jima jistý tak jako když vám do obličeje zasvítí sluníčko a ono to hřeje.

Třeba na nás taky nějakým způsobem působí všechno to „nadpřirozeno“ a my to cítíme, a proto si jsme jisti tím, že to tu je. A třeba jsou to všechno jen kecy, kdoví. Ale moje mysl je příliš zvídavá a hloubavá, než aby se spokojila s nepřesvědčivýma logickýma pindama, a na světě je těch paranormálních a „nevysvětlitelnejch“ věcí až příliš mnoho a ty spolu až příliš okatě souvisej, takže mi nejdou na mozek lidi, který nejsou schopni ani na minutu připustit, že by něco z toho mohlo mít původ v něčem, co nevidíme nebo nechápeme. Spousta těch věcí do sebe dokonale zapadá a dávají smysl, takže proč se je snažit vyvracet nebo zpochybňovat? Proč dělat blázny z těch, kteří věří v nadpřirozeno?