Rubriky
co se mi honí hlavou

Buddhistické zamyšlení

Už nám tu zase vrtaj. To by jednomu hráblo. No, taky k tomu nemám daleko. 
Co bych vám tak řekla? Jsem nějak mimo, myšlenky mi v hlavě víří jako splašený a já nejsem schopná některou z nich uchopit a napsat něco smysluplnýho. Ostatně mi to tak připadá už aspoň dva tejdny. Třeba i napíšu článek, kterej se mi líbí nebo kterej se líbí někomu jinýmu, ale celkově vzato z toho zase takovou radost nemám. Čím to? 
Trávení času s V. je pro mě stále dost obtížnou stránkou života. Zdá se, že ve mně pořád cosi krvácí a pořád mě to nutí do něj rejt nebo mu dávat najevo věci, který bych mu najevo dávat neměla nebo který prostě nemá smysl nakousávat. A stejně mi to nedá. A stejně si pak nakonec zapálim cigaretu. Aby věděl, že můžu. Jako by ho to snad zajímalo. 
Včera povídal cosi o sexu s ex. Takovej starej ošuntělej vtip. Ale hlodá to ve mně. Nebudu tak naivní, abych si myslela, že mluvil o mně, kor když na autobus doprovází úplně jinou ex, ale stejně nad tím přemýšlím. Co by, kdyby… a jak mě bolí, když jí věnuje víc pozornosti než mě. Jsem debil, já vim, že se znaj mnohem dýl než my dva, ale stejně. 
Jeden můj kamarád našel po dlouhém hledání slečnu. Mám z nich obou radost, ale nedá mi to, abych trochu nezáviděla. Ani ne tak jim konkrétně, ale všem těm, kteří skutečně našli vzájemnou lásku a mají někoho, s kým můžou sdílet svůj svět. Chybí mi to. Někdy mě zaplavuje pocit samostatnosti a svobody, ale vzápětí mě stejně přepadá nejistota a pocit, že jsem jenom jedna půlka. Zvláštní, jak se můj život vždycky točí kolem někoho. A když ten někdo odejde, trvá mi to až nezdravě dlouho, začít bejt zase kompletně sama za sebe. A když k tomu dojde, zase mě to začne štvát a toužím být tu pro někoho. Obávám se, že můj život bude stát pěkně za hovno, jestli se tohle nezmění. 
Když jsme u toho měnění, čtu teď hodně filozofickejch knih, teď jsem konkrétně uprostřed jedný o buddhismu a přemýšlím. Přemýšlím o těch slovech a názorech na svět a říkám si: je jasný, že takovej náhled na svět by mě zbavil vší bolesti, kterou neustále prožívám, všech emocí, co se mnou třískaj, a všeho strachu, kterej mě ochromuje. A je dost možný, že bych si ten náhled dokázala aspoň na čas naordinovat. Ale byla bych to pak já? A kdo jsem vlastně já? Jsem přecitlivělej prokrastinik nebo jsem nějaká úžasná bytost, co dokáže velký věci, když má tu správnou motivaci? Jsem vyhaslej uhlík nebo doutnající pochodeň, která ještě zapálí nejednu další? Buddhista by řekl, že nic jako neexistuje. Že všechno se mění, a tudíž není možné popsat nějakou naši neměnnou podstatu. Ale týhle části jejich filozofie se bojím nejvíc. Když celej život tak lpíme na nějaký naší vlastní identitě, obzvlášť já, která pořád hledám nějaký svoje , co by se mnou provedlo, kdybych s tím hledáním najednou přestala? Kdybych přijala fakt, že už za pět minut budu něčím úplně jiným, a že je tudíž všechno možné? Kdybych otevřela oči všem těm možnostem, na který jsem doposud jenom mžourala? Svůj život si dokážu představit někde úplně jinde, úplně jinej, opravdu dokonale šťastnej, bez všech materiálních statků, bez přehršle peněz a kontaktů, bez hospod a vysokoškolských titulů, opravdu si dokážu představit sebe sama, jak odjedu někam daleko a najdu tam klid. Udělám to ale někdy? Je tohle mým osudem? Trápit se tak dlouho, až mi dojde, že to všechno bylo jen cestou k pochopení vyšší pravdy, a sice že o tomhle život opravdu není? Stává se ze mně buddhista nebo prostě jenom melu sračky? 
Rubriky
Bez kategorie

O přátelích v průběhu let

22 let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby se v pomyslné kolonce Přátelé mohly vystřídat desítky důležitých lidí. Samozřejmě že se to nedá určit nijak přesně, už proto, že samotné pojetí přátelství se u mě během těch let hodně měnilo, ale rozhodně můžu říct, že jsem ve svém životě poznala docela slušnou řádku lidí a hodně z nich mi bylo i je velmi blízkými přáteli. Ptáte se, co z toho? 
Mácháč 07
Přátelé nás mění. Dělají nás lepšími, pomáhají nám posunout se dál, překonat těžkosti života a obtížné situace, ženou nás kupředu a sdílejí s námi naše vlastní vzpomínky, naše vlastní já. Mnohdy sdílení i naše nálady a pocity nebo nás alespoň poslouchají, když o nich mluvíme, a to je náramně důležitá věc. Pár lidí mi už řeklo, že nemají žádné kamarády, natožpak přátele (přítel je pro mě něco na mnohem vyšším levelu). Ptala jsem se sama sebe, jak vlastně můžou žít, protože život bez přátel ve mně vyvolával představu ryby na suchu nebo auta bez benzínu, prostě něčeho naprosto neúplného a neschopného pohybu. Nešťastného. 
Já třeba přátele vnímám jako naprostou součást mě samotné a nedokážu si tudíž představit, že bych žila bez nich. Jejich ztrácení a získávání je tak pro mě mnohem důležitější proces než třeba vzdělávání se ve škole nebo hledání práce. To jsou pomíjivé věci, které, byť člověka taky obrovsky mění, mě nezajímají ani zdaleka tolik, jako fenomén přátelství. 

Kdo je to tedy pro mě přítel? Je to člověk, který se v určitý moment mého života zjeví v mé blízkosti, zasáhne moje srdce a od první chvíle v něm bůhvíproč zakoření tak, že se stane mou nedílnou součástí. Takové přátele jsem měla jako malá, několik takových mě provázelo dospíváním a určité množství jich mám i teď. Přirozená povaha života – tedy neustálé proměny – si samozřejmě žádá i občasnou obměnu přátel, jelikož každý člověk se vyvíjí a váš nejlepší přítel může v kterémkoli momentu dojít k poznání, které ho vnitřně významně pozmění, a vaše cesty se tak (ať už na čas nebo natrvalo) rozejdou. I já ztratila řadu přátel, kteří pro mě znamenali tolik, že mě jejich ztráta dodnes pálí, dodnes je cítím jako jakousi prázdnou bublinu v srdci, kterou nikdo jiný nemůže zaplnit – právě proto, že každý člověk je jiný a do téhle bubliny prostě nikdo jiný nepasuje. 
První, na koho si vzpomínám, byli mí přátelé z chaty. Trávila jsem tam podstatnou část svého dětství, a tak není divu, že v mém srdci dodnes mají své místo, i když se stalo hodně věcí a nic už není jako dřív. Byla tam Saša, byla tam Radka, Klára, Dominika, Petr, Roman, Vašek, Lukáš, Martin a spousta dalších, kteří se dnes už třeba změnili natolik, že si s nimi opravdu nemám co říct, ale ty vzpomínky ve mně zůstaly a stále si je čas od času připomínám. 
Pak mě napadá Cibule, nejlepší kamarádka, jakou jsem jako malá měla. Nikdy jsme se nehádaly, pořád jsme si jen hrály a rozuměly jsme si, byly jsme jako sestry. A teď je pryč. Už roky jsem o ní neslyšela, občas naťukám její jméno do vyhledávače na facebooku a prohlížím si fotky profilů, které to na mě vyplivne, jestli tam třeba náhodou nebude. Jenže fotky jsou často neostré a já ani nevím, jestli bych ji vůbec poznala. Skrývá se někde mezi nimi? Netuším. Zvláštní je, že mám kontakt na jejího bratra (který pro mě byl neméně důležitý, i když jako malá jsem ho vysloveně neměla ráda), takže sehnat na ni kontakt by nebyl takový problém. Otázka spíš je – stálo by to za to? Rozuměly bychom si ještě teď po letech? Když uvážím, co všechno se od těch dob přihodilo mně, jak moc se asi změnila ona? 
Během let základní školy jsem také prožila zajímavá přátelství, i když v té době jsem si ještě neuvědomovala, jak moc jsou důležitá. První roky si zase tak moc nepamatuju, ale vím, že jsem vystřídala několik „nejlepších kamarádek“. Ke konci to byla ozvlášť Markéta, která pro mě byla nejbližším člověkem a nedopadlo to dobře. Perfektní příklad člověka, který se prostě vydal jiným směrem než vy, a tudíž si už nemáte co říct. A tak nezbylo než nechat ho odejít a uvolnit tak místo někomu jinému, lepšímu. Tím někým lepším byla Maude. 
M+M
Vzácně se stává, že život vašeho přítele z dětství se vyvíjí podobným směrem jako ten váš, nebo třeba i jiným směrem, který je ale v souladu s tím vaším (jako třeba že si jdete sice každý po svém, ale pořád tu jsou hluboce zakořeněná pouta a jisté duševní souznění, které ani rozdílné zájmy nerozpojily). Tak nějak jsme na tom my dvě. V jistých ohledech tak podobné, v jiných tak odlišné, a přesto nás pořád cosi pojí dohromady a já si neumím představit, že by to najednou nebylo. Jsem sice po všech předchozích zkušenostech připravená na to, že se to může stát, a vlastně bych se tomu ani nedivila (to, co jsme  zatím prožily, je samo o sobě už dost vzácné), ale nedokážu a nechci si představovat, jak by to vypadalo, protože jak už jsem řekla, je pro mě životně důležitá, bez nadsázky. Už tolik let patří do mého života, do mě samotné, že představa jejího odchodu je pro mě neskousnutelná. Nepochopitelná. Neuskutečnitelná. I když vím, že celoživotní přátelství je něco neskutečně vzácného a cenného, proč by to koneckonců nemohl být zrovna náš případ?
Podobně jsem to vždycky cítila s Kikinou a Yuki. O každé z nich (a vůbec o všech lidech, které zmiňuji), bych mohla napsat samostatný ultradlouhý článek, ale to už by byly jiné storky. Důležité je, že naše cesty se kdysi sešly, pak se tak porůznu rozcházely, scházely a zase rozcházely, a teď jsou po všech těch letech zase pohromadě. Spojení je slabé, občas vypadává signál, ale pořád tam někde jsou a pořád jsou pro mě důležité. Doslova pár dní zpátky jsem myslela, že jsem jednu z nich ztratila, a co to se mnou provedlo, se téměř nedá popsat. Ztrácení přátel prostě není nikdy lehké, i když ho čekáte. 
Mým životem také prošli a procházejí lidé, které třeba vídám jednou za rok, a přesto je tam jisté spojení a vědomí, že se vždycky znovu sejdeme. K takovým řadím třeba Kláru, Martinu, Moniku a Blechu z gymplu, Jardu, Bárku a spoustu dalších. A vím, že kdesi za vodou mám také dobré přátele – Ekrema, Kasiu, Valentinu a Kim, které možná už nikdy neuvidím, ale možná taky jo. To vědomí mě posiluje. 
Četla jsem článek o tom, že abyste se mohli posunout dál, máte zpřetrhat kontakty se starými přáteli, spálit deníky a vymazat všechno, co jste kdy napsali a nepublikovali. Neupínat se k tomu a zapomenout na to. Ta myšlenka sice vybízí k přemýšlení a k zajímavé diskusi a v jistých ohledech bych se jí mohla i zastávat, ale představa, že bych zapomněla na všechny, kteří kdy prošli mým životem a ovlivnili ho, kteří zanechali stopy v mém srdci (ať už to byly energetické otisky, které mě dodnes posilují, nebo prázdné bubliny, které mě bolí) a kteří pro mě kdy něco znamenali, je úplně zvrácená a zcestná. Proč bych to měla chtít? Proč bych měla chtít zapomenout na ty, kdo mě utvořili takovou, jaká jsem? Kdo mi pomohli? Kdo mě změnili? Kdepak, to by nešlo. Mí přátelé jsou v mém srdci a vždycky v něm budou. Občas někdo odejde, občas někdo nový přijde, ale pořád tu někdo je a já tak nikdy nejsem sama. A to je přeci to, o čem přátelství bývalo a je.
Kuba party 10
No a pak je tu moje nová parta, díky níž jsem objevila několik úžasných lidí, kteří pro mě hodně znamenají, i když se třeba moc neznáme. S nimiž potřebuju čas od času strávit pár minut, abych si dobila baterky a připomněla si, že život není tak nesnesitelný, jak to někdy vypadá, a že to zvládnu. Je tu Denisa, Alice, Aspik a řada dalších, které mám opravdu ráda, a je tam taky V., který pro mě hodně znamená už jen pro ten zázračný vliv, co na mě má jeho přítomnost. Vždycky to tak bylo, už od prvního okamžiku, a ať se stalo nebo stane cokoli, ještě dlouho to tak bude, tím jsem si jistá. Vím, že všichni tihle lidé mi byli, jsou a budou báječnými přáteli a ze všeho nejvíc si přeju, aby věděli, že to tak cítím a že jsem připravená oplatit jim stokrát všechno, co pro mě udělali nebo udělají. Že jsem tady, ať už budou potřebovat cokoli. Že klidně v pět ráno nasednu na nočku a jedu za nimi, když to budou potřebovat. Že nejsou sami. A to je to, o čem pro mě přátelství vždycky bude. 
Rubriky
co se mi honí hlavou

A je to venku…

Tak jsem o zub chudší. Nakonec došlo na mý slova a sedmička, která mě trápí už snad půl roku, musela ven, aby uvolnila místo na svět se deroucí osmičce. Tak snad už budu mít opravdu pokoj. 
Musím říct, že aspoň pro tentokrát byla návštěva u zubaře dost v pohodě, a to zejména kvůli jednomu faktu – že mě doprovázel pan Ex. Abych podpořila tohleto naše nově vznikající přátelství, odteď mu budu říkat V.. Myslím, že je načase přisoudit mu v mém životě jistou pozici, kterou ta stará přezdívka moc nepodporuje – a sice pozici dobrého kamaráda. 
Cestou k zubaři jsem jela v trambaji s týpkem, kterej si nejdřív zpíval (a docela dobře), a pak začal nahlas mluvit a vyprávěl úplně šílený storky o svojí přítelkyni, o svym životě, jak mu vojna zkurvila život (jeho slova), jak ztratil nejlepšího přítele, jak je přátelství důležitá věc, jak se k němu všichni chovaj jako k debilovi, jak ho nikdo nechápe a jak po něm jde policie, jak mu někdo „zabil tygra a koalu a ukradl hady“, jak snad on sám někoho zabil, jak mu dávali elektrošoky, no prostě šílený věci, který většinou zněly dost rozumně, až teda na to, že mluvil sám k sobě. V tu chvíli mě napadla taková bláznivá myšlenka, jak si tam tak vyřvával a nikdo mu nic neřek, ačkoli to všechny zjevně obtěžovalo – že on si tady klidně může mluvit o takovejch hrůzách a nikoho to vlastně nezajímá.  Všichni myslej jen na to, jak jim vadí, že ten člověk mluví, a poslouchaj ho jenom proto, že musej. I kdyby prohlásil, že někoho zamordoval nebo že se sám jde zabít, stejně by všichni dál koukali na druhou stranu a počítali stanice do tý svojí výstupní. Protože co na to jako máte říct, když si takovej magor povídá sám se sebou? Co můžete dělat?
Mno nic, to je z dopoledních myšlenek asi tak všechno, teď jdu něco sežrat, jestli mi to krvácející dáseň dovolí, a pak si asi lehnu, protože mě hrozně bolí hlava. A k večeru možná plavání s V., kdoví. Sakra, už se zase vídáme nějak často. A teď mě tak napadlo, že náš vztah by se teď dal perfektně vystihnout slovem „sourozenecký“. Dvakrát po sobě se mnou šel k doktorovi, chová se ke mně hezky a dělá v podstatě všechno to, co jsem potřebovala, aby dělal předtím. A já jsem ráda. Protože to potřebuju pořád, tu podporu a pomoc. Ale nic víc v tom není. Ani u něj, ani u mě. Je to prostě můj druhej brácha. Divný.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Dodatky, které přišly příliš pozdě

Poslední dobou kolem sebe pořád slýchám věty jako:“Dneska je divnej den“ nebo „Dneska se mi nic nechce, zase takovej unavenej den“. Myslim, že takhle na podzim je to normální, takže obvykle nemívám potřebu to komentovat, ale dneska si přisadim, dneska je fakt divnej den. 

Nevstávala jsem levou nohou, ale bolavym zubem, a protože se u mě tyhle potíže zastavujou častějš než návštěvy, čapla jsem bez rozmyslu telefon a objednala se k zubaři. Na prokrastinaci se musí tvrdě, obzvlášť pokud jde o zdraví. 
Sestřička mě objednala hned na čtvrt na dvanáct, a tak jsem ještě předtím stihla zajít k obvoďačce s ampulkou ranního biologického materiálu na kontrolu po zánětu močových cest – ukázalo se, že léčba byla úspěšná (no, aspoň něco) – a pak už jsem pádila. Tedy až po tom, co jsem na fb hodila prosbu o doprovod. Na tu pak k mému nemalému překvapení zareagoval pan Ex, a nakonec to dopadlo tak, že mě doprovodil do Vysočan na rentgen a pak jsme společně jeli na exkurzi po Suchdole. Zezačátku mi tam bylo hodně úzko – všude tolik studentů, menza… nesnáším veřejný prostory s davama lidí, obzvláště veřejný jídelny a menzy – ale později, když jsme si sedli v místní putice na pivo, se mi udělalo líp. Byla jsem ráda, že se ozval, i když to pro mě nebylo vůbec lehký, bejt s nim. 
Asi nikoho nepřekvapí, že se mi přitom hlavou honily tisíce myšlenek a moje zmatení narůstalo téměř do astronomických rozměrů (Proč se najednou tak stará? Co mi chce říct? Proč se na mě tak dívá? Nad čím přemýšlí?). Celou dobu jsem čekala, kdy z něj konečně vypadne to, co ho evidentně tak pálí na jazyku. Tušila jsem, že to bude něco dobrýho, že přijde něco, co mělo přijít už dávno, a měla jsem z toho divný pocity. Měla jsem pocit, že cokoli řekne, už to bude zbytečný. A měla jsem pravdu. 
Ne že bych nebyla ráda, že mi řekl, proč spolu nemůžeme bejt, spíš to na mě nemělo efekt. Jeho názor, že se k sobě nehodíme, nesdílím a ani ho nemůžu měnit, takže je to pro mě v podstatě zbytečná informace, byť jsem ráda, že jsem to konečně slyšela z jeho úst. Ale přišlo to už moc pozdě. 
Chtěl po mně, abych mu řekla, co mám na srdci. No jen si to představte. Hnusnej šedej den, zima jak v psírně, poprchává a on po mně najednou po tom všem chce, abych mu řekla, co mám na srdci. A já na něm nemám nic. Jen vrstvu zvětralý hlíny, prachu a bordelu, kterej nemám jak smést a po tom všem už to neumím ani zformulovat do nějakejch rozumnejch myšlenek. Vypsala jsem se z toho tady a to mi stačilo. Teda nestačilo, ale byla jsem smířená s tím, že víc nedostanu. Tak dlouho jsem věřila tomu, že ho moje existence naprosto nezajímá (ačkoli přijmout ten fakt mě stálo obrovský úsilí a silně mě to poznamenalo), že slyšet teď od něj naprostej opak je pro mě víc než matoucí. Srdce to nezvládá, a tak se vypíná. Blahoslavená i prokletá budiž skotomizace. 
Prostě už mu to nemůžu říct. Nevím co. Nevím proč. Měla jsem slzy v očích a a taky se mi třásly ruce, ale to už jsou jenom takový zbytkáče po všem tom trápení, už to nemá grády. Už to neprožívám. Vydávat vůči němu nějaký emoce pro mě ztratilo smysl, a tak to nedělám. Nemůžu. Je jedno, kolik spolu strávíme času nebo kolikrát mě vytáhne na brusle, protože nic dalšího nemůže být. I kdyby nakrásně změnil názor, i kdyby mu nakrásně došlo, že ta všechna jistota, kterou u mě měl, mu chybí, že mu chybí bejt se mnou, a že ho štve vidět mě s jinýma klukama, nic dalšího by už nebylo. Já bych chtěla, ale… já bych nemohla. 
Vidím to na sobě pokaždý, když jsme spolu. Je mi z něj zima, najednou v sobě nemám žádnou radost, jen zlobu, smutek a zoufalství. Cítím se zlomená. Propadám nihilismu a přestávám nějak vnímat a cítit. Zas to bezpečnostní opatření na s. 
Třeba teď, když je daleko, dokážu si naprosto živě představit, jak ho objímám, nos tisknu k jeho tváři a zhluboka dýchám. Cítím, jak voní, cítím jeho teplo a objímám ho s takovou láskou, že mám chuť brečet. Ale to jsou jenom představy. Když ho pak obejmu ve skutečnosti, je to to nejsušší objímání, jaký si dovedete představit. Nebere mě to, nezajímá mě to, za minutu už nevim, že se to stalo. Prostě blok. A to je to, co mě mrzí. Že jsem si ho kvůli němu musela vypěstovat. Že jsem v sobě musela vypěstovat tolik bezpečnostních opatření a změn, že už to ani nejsem já. Že i když nějakou jeho esenci, nějakou vizi, kterou o něm mám, pořád k smrti miluju, jeho fyzická přítomnost je pro mě náročnější než jeho nepřítomnost a nic dobrýho z ní nemám. Protože se po právu bojím něco cítit, a přitom se celou svou bytostí upínám k představě, jak vedle sebe ležíme třeba na polštářích v čajovně a v tichu, beze slov a bez myšlenek jsme spolu. Opírám si hlavu o jeho rameno a on mě pevně drží kolem ramen. Ne protože se milujeme, ne proto, že bychom se k sobě chtěli vracet, ale proto, že je nám takhle dobře. Dvěma lidem, co si to vyřikali a co si za pár chvilek půjdou každý po svém, ale teď, v tuhle chvíli jsou tu jen jeden pro druhého. Může se to někdy stát? Může tu ještě někdy být takhle pro mě? Může mě ještě někdy obejmout tak vroucně jako jsem já objímala jeho? 
Řekl mi, že onehdá ve Vagonu pocítil jistý šťouchnutí, když viděl, jak jsem se seznámila s panem Potetovanym. Usmála jsem se, ale chtělo se mi křičet. Kolikrát jsem v noci skučela do polštáře s představou, že ho naprosto nezajímá, co kde s kým dělám, že jsem mu volná a že na mě ani nežárlí. Že mě má prostě jistou, a tak jsem mu fuk. Kolikrát jsem na něj přímo křičela v myšlenkách, aby proboha aspoň nějak dal najevo, že mě chce mít jenom pro sebe. A nic. Bylo mu to jedno a teď, po dvou měsících si najednou přijde s jakymsi šťouchnutím žárlivosti a že mu v tu chvíli leccos došlo. No dobrý den. Ale mně už je to jedno. 
„Žij tak, jak chceš žít, buď sama sebou, bla bla bla.“ Ale kdo jsem já? Moje rovnováha je teď vychýlenější než kdy dřív, moje nálady se mění mnohem rychleji a nápadněji než jsem sama zvyklá a moje mysl se toulá kdesi v jiných sférách. Chovám se jinak, než jsem zvyklá, dělám divný věci, najednou mě rozněžňujou zvířata a děti, mnohem víc lpím na duchovních záležitostech a vůbec nevím, jestli jsem to já nebo kdo to sakra je. Cítím se strašně nemocná. A nevím, jak se mám uzdravit. 
Rubriky
co se mi honí hlavou

Mineralogická výstava v Tišnově

Jsem zpět z třídenní burzy v Tišnově a mám dost. To byl zase flám 😀 Teda samozřejmě nejen to. Tři dny práce (prodej indiánských šmuků a zkamenělin), chlastu (ořechoviceeee!) a nemravných vtípků (čtyřicátníci se nezdaj), tři vynikající večeře, jedno úchvatný dítě (chci holčičku!) a jedna naprosto dokonalá černá kočka, přesněji řečeno kocour. Zamilovala jsem se. Hrozně. 
Samozřejmě že foťák jsme nechali doma, a tak vám nemůžu hodit ani fotku onoho Mikešátka, ani tu krásnou holčičku, se kterou mi to tak slušelo (:D), ani svůj sobotní „look“ – penzion, v němž přespáváme, vlastní dva mladí manželé (rodiče toho sladkýho andílka) a ta pani je mimojiné přes přírodní mastičky, zdravou stravu a „vizážení“ (jeez, to je slovo :D). Zkrátka a dobře má doma kuférek, kterej má asi tak metr na vejšku a je plnej make-upů, pudrů, stínů, řasenek a dalších zlepšovátek, a s těma se v sobotu ráno vyřádila na mně a mámě, a tak jsme obě toho dne byly k nepoznání a pánům v okolí se lýtka zapalovala dvakrát tolik co normálně 🙂 (jeden mladej hošík od vedlejšího stolu se mi dokonce styděl nabídnout buchtu, a pak když mi ji jeho máma přinesla za něj a omlouvala se, že prej se mu líbim a že se mě bojí, sednul si o židli dál, koukal jinam a strašně se červenal, což mi přišlo absolutně cuuuute :D). Jak řikám, škoda, že nebyl ten foťák. Btw – tímto oficiálně beru na milost modrou barvu. Dlouhý roky jsem ji nesnášela, ale zdá se, že už jsem do ní zase dorostla – navíc mi ty modrý stíny zjevně fakt hodně slušely 😀
Takže burzu hodnotím velmi kladně – na to, že se mi tam vůbec nechtělo, to byla paráda (až na bolavej zub), navázala jsem tam lecjaký zajímavý styky (na co zase nemyslíte :D) (i když ten chlapec, co se dneska ráno ochomejtal okolo našeho stolu s lahváčem piva a pak na mě mrkal a ptal se, jestli jedu na burzu do Písku, byl k sežrání :D) a mám i něco vyděláno, takže super 🙂 Večer mě pak navíc velmi mile překvapil kamarád, kterýho jsem dlouho neviděla a kterej mi napsal smsku, že by mě rád aspoň na dvě minuty viděl. Sice toho mám po těch třech dnech víc než dost, ale taková nabídka se neodmítá, a tak jsem souhlasila a víte co? On prej že ho znepokojily moje fotky z Halloweenu, že jsem mu na nich připadala divná a že mě chtěl vidět a dát mi čaj, aby mě potěšil. Ten čaj se jmenuje „Pohlazení duše“ a já myslím, že to mluví za všechno. Samozřejmě mě to zase patřičně dojalo, takže hned po sprše si ten čaj jdu udělat a budu u něj přemýšlet o tom kouzelnym človíčkovi, kterej mi ho přinesl, a proč jich na světě neni víc. Jak je možný, že někdo toho tolik pozná z jediný fotky, zatimco jinýho to nenapadne ani po padesáti osobních setkáních?
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pain, without love, pain, I can’t get enough…

In between
No, dneska mám teda náladu… nebudu se radši rozepisovat o tom, jak jsem se poučila z vlastních chyb (některý věci se můžou tvářit jako že jsou vaší přirozeností, ale dřív nebo později zjistíte, že vůbec ne a že vám to akorát ubližuje) nebo jak vzteklá jsem z pitomý nefunkční techniky (nechybělo moc a ta tiskárna letěla z okna). Vlastně se radši nebudu rozepisovat o ničem. Zas mám v hlavě tisíc myšlenek a neumim je zformulovat – oprava, umim, ale tady to nejde. Chjo. Zase jsem v kleštích. Tyhle blogy… člověk si to založí, aby se tu mohl vypsat, a časem se vždycky dopracuje ke stavu, kdy to nejde. Stoprocentní upřímnost je prostě něco, co na internet nepatří, neboť se vám to vždycky vymstí.
Bolí mě, co provádím. Bolí mě vědomí, že to jinak nejde. Bolí mě žít bez lásky, protože to neumim. Je to jako byste mi najednou strčili hlavu pod vodu a nutili mě dejchat jí místo kyslíku. Prostě to bolí a já se v tom topím. A stejně si nedám pokoj a dál budu zkoušet svoje limity. A jejich limity. Kam až to dojde? A co si mám myslet, když mě pan Ex vytáhne na vyhlídku, abychom tam koukali na něžnej západ Slunce? Co si mám myslet, když si sedne tak blízko ke mně a prohlíží si mě? Co se na mně snaží vidět? A co vidí?
Nemůžu vám říct všechno. Ani si nemůžu postěžovat, jak strašně mě mate chování některých příslušníků mužského pohlaví v mém okolí. A to jsem si myslela, že jsem se jim dostala na kobylku. Zatím ledatak na koníčka.
No ale abych to držela nějak v mezích – vlastně můžu jen napsat, že po včerejším hudebním dýchánku s panem Potetovanym (zjišťuju, že na elektriku bych nemusela bejt tak marná) jsem byla inspirována k činnosti basové a naučila se nehoráznou horu dalších písniček, mezi nimi třeba Pain od Three Days Grace, Fireflies od Owl City nebo Foxy foxy od Roba Zombieho (no, na tom se neni co učit, celou dobu tam hraju dva tóny :D). Hrozně mě to chytlo a nebyla jsem schopna přestat, tak jsem dneska hrála asi do šesti večer, pak už mě rozbolely lokty a zápěstí a táta začal naznačovat, že to mám ztlumit. Zrovna když mě popadne taková basácká energie. Pche. Tohle prostředí ve mně dokonale zabíjí veškerý zárodky tvůrčí činnosti.
Kdybych tak mohla vyklopit všechno, co mě trápí, do těchhle řádků… nebo ani ne tak trápí, ale prostě že na to nemůžu přestat myslet. Ale nejde to. Snad jen – učím se. Stávám se někým jiným. Někomu se takhle možná líbím víc, ale já se nějak nepoznávám. V některejch věcech jsem silnější, ale v jinejch mám pocit, že skáču po polystyrenovejch kostkách, co se pode mnou potápí do hlubokýho jezera plnýho bůhvíčeho. Zejtra jedu na tři dny pryč a mám pocit, že tam, kam jedu, bejt nemám. A nějak nevim, kde bych měla bejt. Cítím se jako mimo vlastní tělo, jako bych byla někdo jinej v mym starym těle a moje pravý já bylo zavřený někde v jiný dimenzi a snažilo se vrátit do mojí hlavy. Nechci znít pesimisticky, ze spousty věcí mám vážně radost, ale jsem zmatená. Už dlouho jsem se necítila takhle nejistě. Co to se mnou je? A kdy to přejde?
A ke všemu je mi celkem buřt, že vám sem píšu i tohle málo. To by mi buřt bejt nemělo. Somebody get me through this nightmare, I can’t control myself. So what if you can see the darkest side of me, noone will ever change this animal I have become. Help me believe it’s not a real me, somebody help me tame this animal.
Rubriky
Bez kategorie

Co by za to dospělý dal, být zase dítětem…

Jsem toho názoru, že dospělost je v podstatě totéž co svoboda. Je to náhle příchozí příliv možností a hlavně práva těch možností využít. Je to právo rozhodovat sám o sobě. A je to taky zodpovědnost, protože tak, jako svoboda neexistuje bez limitů, pravá dospělost nepřijde bez uvědomění si jistých pravidel a nutností, které nás ale nečiní o nic svázanější. Naopak. Dávají nám šanci ukázat, že v tomhle světě umíme chodit, že se dokážeme přizpůsobit a dělat správná rozhodnutí. Být dospělý je být zodpovědný. Uvažovat o světě a o lidech, pouštět se do prospěšných projektů a podílet se na dalším vývoji světa. Možnost něco nebo někoho ovlivnit. Možnost realizovat se nebo v tom pomoct někomu druhému. Možnost přijít s vlastním názorem a vypěstovat si osobnost. Stát se někým důležitým. A tím nemyslím kariérně, ale objektivně – důležitým pro svět, pro své přátele a rodinu, sám pro sebe. 
Dospělost je něco, po čem spousta teenagerů nesmírně touží a až nezdravě zoufale k tomu upínají všechny svoje prosby a sny. Proč? Právě proto, že jsou nevyspělí, že nepochopili, že dospělost je stejně jako dětství a stáří pouhá fáze života, která vůbec není tak „cool“, jak si oni myslí. Není to výhoda. Právě naopak, to, co je na životě doopravdy „cool“, je dětství, kterého se, bláhoví, tak ochotně zříkají, a být dospělý sebou přináší mnohem víc práce než zábavy. 
Dospělost je vlastnost, k níž každý musí samovolně dojít, která se nedá vynutit a není to o tom, že si dupnu a řeknu si:“Ha, teď jsem dospělá“. K dospělosti se člověk musí dopracovat, musí se hodně učit o světě, projít spoustou věcí a hrozně moc toho pochopit, musí k ní dospět… A dospěje, nezávisle na tom, jak moc se do toho nutí. Dospívání se nedá uspěchat a jen blázen se o to snaží. Dospívání bolí. 
Je trochu na prd, že tohle všechno si doopravdy uvědomíme až ve chvíli, kdy skutečně dospějeme. Že dokud jsme děti, nevíme, jak krásnou část života prožíváme a kolik z toho nám bude chybět. Protože ať bylo naše dětství jakékoli, vždycky nás bude mrzet, že už se tam nemůžeme vrátit. K té nevinnosti, k té neznalosti. K životu bez nutností, bez tak obrovské zodpovědnosti, jakou je být dospělý. Proto vás prosím, děti, buďte dětmi. Nehoňte se za bludem, který tak jako tak sám přijde, až budete připraveni. Nehoňte se za snem, který je ve skutečnosti naopak nepříjemným probuzením do studeného rána. A nutností opatřit si bez cizí pomoci dříví na zátop.
A mimochodem, že je vám osmnáct, to z vás dospělého člověka nedělá, dobré ráno. Tak si přestaňte hrát na „dospěláky“ a chovejte se podle toho, kolik je vám let. Nebo příliš pozdě zjistíte, že to vy jste měli tu obrovskou výhodu, to vy jste měli o tolik lepší život oproti nám dospělákům. Byli jste dětmi. 
Rubriky
co se mi honí hlavou

Půjdu tam, kde je proud, v něm můj splávek bude plout… ♫

Woohoo! Všechny tři články, který jsem psala na téma Halloween, se dostaly do výpisu 37 nejlepších (z 750 celkem), a jeden z nich byl dokonce označen jako tip 🙂 (těch bylo dohromady 6) Hodně dobře já 😀 
Vůbec koukám, že se mi tu docela zvedl počet komentujících (navštěvujících teda taky, ale to mě zase tak nezajímá*), z čehož usuzuju, že se vám tu líbí a že mám asi nějaký plodný období nebo co, jinak si to nedovedu vysvětlit 😀 Obvykle ty moje hlody zase tolik lidí neberou, takže jsem za to fakt ráda. Za sebe i za vás 🙂
(*What? Včera tu bylo 198 lidí?! Děláte si ze mě srandu? 😀 To je absolutní rekord a víc než dvojnásobek mojí běžný návštěvnosti O.o)
Jinak dneska jsem měla zase jednou zajímavej den. Ráno jsem šla do práce, že budeme s kolegou jako telefonovat. Toho jsme nakonec moc nezvládli, ale já i těch pár jím obvolanejch lidí považuju za úspěch a věřím, že tohle je jediná cesta k tomu, aby to opravdu fungovalo. Že se musíme scházet častěji (takže jsem ho hned dokopala ke spichu ve čtvrtek, kdy dáme repete) a makat, makat, makat. Žádný prostoje.
Po telefonování a spoustě tlachání jsme šli na kafe nad knihkupectvím, kde tlachání pokračovalo (objevila jsem tam naprosto úchvatný zápisníky, jeden chci bezpodmínečně k Vánocům!), a pak jsme si udělali výlet na Barandov, kde jsme navštívili jednu lékárnu, pro kterou teď dělá kolega nabídku, tak abych věděla, jak s nima komunikuje. Bylo to pro mě přínosnější než všechny dosavadní páteční porady, protože jsem konečně viděla, jak to naživo funguje, a právě to „JAK“ je pro mě strašně důležitej bod. Protože ať mi do hlavy nasypou jakýkoli množství informací, stejně pak obvykle ztroskotám na samotnym kontaktování klienta, protože prostě nevím, jak na to a co říct. Ale to se změní, jen počkejte 😉
Po návštěvě lékárny a předání pár firemních dárků (trocha business vlezdoprdelingu neuškodí) jsme se rozloučili a já jela domů, unavená, nadšená a s plným pracovním úkolníčkem. Je toho tolik, co musím do čtvrtka zmáknout, že se obávám, že ani zítra si moc nepospim (začínám si na to ale zvykat, což je dobře. Taky jsem včera šla dost brzo spát a dneska to vidím podobně). Čas mám jen do tří, kdy mám rande s panem Potetovanym (ukázalo se, že neměl zapojenej komp ani telefon, takže se neměl jak ozvat, nicméně jeho zájem, zdá se, trvá). No, rande… Jdeme prostě ke mně a budeme se snažit o nějakej jam s kytárou a basičkou a možná i klavírem. Řikám snažit, protože on na nic neumí a já si zrovna dneska musela připosrat palec na pravý ruce, takže hraní asi nebude úplnej med. Ale to se zmákne 🙂
www.kotvan.cz
Po randeti si pan Potetovaný odnese zmíněnou kytáru na pár dní k sobě, aby se mohl hezky učit (šikovně si pojišťuju, že ho ještě uvidím :D), a pak už hurá k Shadowovi 🙂 Teda nejdřív ke mně, aby si pohladil kočky a pozdravil rodinu, ale pak půjdeme hezky k němu a – no ale to už sem nepatří 😀
Jo a pokud jde o ten prst, tak ten jsem si zrasila při bruslení, na něž mě dneska opět vytáhl pan Ex, a musím konstatovat několik věcí:
  • Že je to pořád stejně krásnej člověk jako předtím, možná i krásnější (chjo). 
  • Že v bruslení jsem se odminula dost zlepšila – myslím, že za to hodně vděčím tomu lednímu, tam jsem se přestala bát, ale stejně mě to překvapuje. Já a sporty si obvykle moc nerozumíme.
  • Že výhled na Prahu skrytou ve smogu má hodně do sebe, zvlášť když nad ní pomalu zapadá šťavnatý, grepově růžový Slunce. 
  • A  konečně že období ignorace, který mě tolik dojebávalo, je zjevně za náma, a jeho názor, že si asi nemáme co říct, se ukázal být zcela mylným (no jestli jsem to neřikala).
Naopak, témat máme víc než dost a dokonce i takový to příjemný mlčení nám jde docela dobře (což je podle mě obrovsky důležitej aspekt komunikace, bohužel často opomíjenej).
Myslím, že jsem chytla vítr do plachet a že po dlouhý době přišlo zase trochu stoupavý období. Neřikám vyloženě šťastný, na to jsem příliš pověrčivá a nechci to zakřiknout, ale víte co? Dneska šťastná jsem. Bolí mě záda, jsem uchozená a už v půl sedmý tady usínám, mám ovázanou ruku a na zádech mě koušou ostříhaný vlasy, mám hlad, strašně moc práce a zoufale málo času na přátele a sama na sebe, ale to všechno mě činí tak šťastnou, že se to ani nedá popsat. Ne nadarmo se říká, že nemít co na práci je to nejhorší, co se člověku může stát. Jsem ráda, že tím už dva týdny opravdu netrpím. Konečně. 
Rubriky
co se mi honí hlavou

Dvakrát do stejné řeky? No problemo.

Asi bych měla přestat číst Citovou prostitutku. Mám totiž pocit, že co jsem s tím začala, jde to se mnou morálně s kopce 😀 Ke všem mým momentálním „pánům Zajímavým“ teď přibyl jistý pan bývalý, jménem Shadow, kterého jsem dobré tři roky neviděla a sakra, neni špatnej 😀 
I stín může mít pěknej zadek...
Ozval se úplně zčistajasna (i když zase tolik mě to nepřekvapuje, poslední dobou jsem na něj docela myslela a já když na někoho takhle myslím, obvykle se záhy ozve) a hrozně se divil, že jsem si ho smazala z kontaktů (no tak sorry, ale když uvážíme, jak jsme skončili, spíš já se divím, že se on diví). Řekl mi, že se přestěhoval, že teď bydlí blízko mě a že na mě často myslí, když jede kolem (sweet :)). Dodal, že by bylo fajn se vidět, a pozval mě k sobě na kafe. No, tak proč ne, žejo. Kafe mám ráda 😀 A hlavně jsem sama byla zvědavá, co se s ním za tu dlouhou dobu dělo a jak je na tom dneska. 
Mno, špatně teda určitě ne 🙂 Kafe se nakonec protáhlo, byli jsme spolu celej den, pouštěl mi svoje oblíbený desky (no znáte kulturnější způsob, jak strávit den, než poslechem vinylek?), pak jsme se šli projít na kavčáky a tak tomu podobně, pak mi uvařil oběd (což mě potěšilo natolik, že mi bylo úplně ukradený, že je to na houbový omáčce, a normálně mi to i chutnalo – houby obvykle opravdu bytostně nesnáším), po obědě jsme tlachali a zase poslouchali, no a nakonec, když nám spolu bylo tak dobře, jsme si i společně pohověli na rozkládací pohovce. Nesmírně příjemná záležitost 🙂 
Zdá se, že můj osobní život se po prázdninách opravdu rozvinul velmi zajímavým směrem, o němž by mě nikdy ani nenapadlo uvažovat jako o možné alternativě. A přitom to jde. Zatím. Chvílema je náročný odmítat ty, kteří vás už „nebaví“ (samotný tohle mrchózní vyjadřování je pro mě nezvyk), ale celkově si asi opravdu nemám na co stěžovat. Jsem obletována a můžu si vybírat. K vzteku, že na konci každýho dne, ať byl jakkoli „zlobivej“, si stejně vždycky vzpomenu na pana Kdysi Božského a stále poněkud oplakávaného. S výčitkou „cos to se mnou udělal“ a s povzdechem, co mohlo být a není. A zároveň i s trochou naděje, že by to zase jednou být mohlo. Protože jak vidno, vkročit dvakrát do stejný řeky neni zase takovej problém.