No, dneska mám teda náladu… nebudu se radši rozepisovat o tom, jak jsem se poučila z vlastních chyb (některý věci se můžou tvářit jako že jsou vaší přirozeností, ale dřív nebo později zjistíte, že vůbec ne a že vám to akorát ubližuje) nebo jak vzteklá jsem z pitomý nefunkční techniky (nechybělo moc a ta tiskárna letěla z okna). Vlastně se radši nebudu rozepisovat o ničem. Zas mám v hlavě tisíc myšlenek a neumim je zformulovat – oprava, umim, ale tady to nejde. Chjo. Zase jsem v kleštích. Tyhle blogy… člověk si to založí, aby se tu mohl vypsat, a časem se vždycky dopracuje ke stavu, kdy to nejde. Stoprocentní upřímnost je prostě něco, co na internet nepatří, neboť se vám to vždycky vymstí.
Bolí mě, co provádím. Bolí mě vědomí, že to jinak nejde. Bolí mě žít bez lásky, protože to neumim. Je to jako byste mi najednou strčili hlavu pod vodu a nutili mě dejchat jí místo kyslíku. Prostě to bolí a já se v tom topím. A stejně si nedám pokoj a dál budu zkoušet svoje limity. A jejich limity. Kam až to dojde? A co si mám myslet, když mě pan Ex vytáhne na vyhlídku, abychom tam koukali na něžnej západ Slunce? Co si mám myslet, když si sedne tak blízko ke mně a prohlíží si mě? Co se na mně snaží vidět? A co vidí?
Nemůžu vám říct všechno. Ani si nemůžu postěžovat, jak strašně mě mate chování některých příslušníků mužského pohlaví v mém okolí. A to jsem si myslela, že jsem se jim dostala na kobylku. Zatím ledatak na koníčka.
No ale abych to držela nějak v mezích – vlastně můžu jen napsat, že po včerejším hudebním dýchánku s panem Potetovanym (zjišťuju, že na elektriku bych nemusela bejt tak marná) jsem byla inspirována k činnosti basové a naučila se nehoráznou horu dalších písniček, mezi nimi třeba Pain od Three Days Grace, Fireflies od Owl City nebo Foxy foxy od Roba Zombieho (no, na tom se neni co učit, celou dobu tam hraju dva tóny :D). Hrozně mě to chytlo a nebyla jsem schopna přestat, tak jsem dneska hrála asi do šesti večer, pak už mě rozbolely lokty a zápěstí a táta začal naznačovat, že to mám ztlumit. Zrovna když mě popadne taková basácká energie. Pche. Tohle prostředí ve mně dokonale zabíjí veškerý zárodky tvůrčí činnosti.
Kdybych tak mohla vyklopit všechno, co mě trápí, do těchhle řádků… nebo ani ne tak trápí, ale prostě že na to nemůžu přestat myslet. Ale nejde to. Snad jen – učím se. Stávám se někým jiným. Někomu se takhle možná líbím víc, ale já se nějak nepoznávám. V některejch věcech jsem silnější, ale v jinejch mám pocit, že skáču po polystyrenovejch kostkách, co se pode mnou potápí do hlubokýho jezera plnýho bůhvíčeho. Zejtra jedu na tři dny pryč a mám pocit, že tam, kam jedu, bejt nemám. A nějak nevim, kde bych měla bejt. Cítím se jako mimo vlastní tělo, jako bych byla někdo jinej v mym starym těle a moje pravý já bylo zavřený někde v jiný dimenzi a snažilo se vrátit do mojí hlavy. Nechci znít pesimisticky, ze spousty věcí mám vážně radost, ale jsem zmatená. Už dlouho jsem se necítila takhle nejistě. Co to se mnou je? A kdy to přejde?
A ke všemu je mi celkem buřt, že vám sem píšu i tohle málo. To by mi buřt bejt nemělo. Somebody get me through this nightmare, I can’t control myself. So what if you can see the darkest side of me, noone will ever change this animal I have become. Help me believe it’s not a real me, somebody help me tame this animal.
2 reakce na „Pain, without love, pain, I can’t get enough…“
Tak v tomhle ti asi neporadím XD Líbí se mi ta fotka, to si fotila ty? Ještě víc se mi možná líbí to pozadí blogu, či okraje, nebo jak se tomu říká, hezky se na to dívá.
No, to jsou spíš takový otázky na sebe, radu opravdu nečekám 🙂 Jj, fotka je moje někdejší dílko, pozadí teda ne, ale taky se mi docela líbí 🙂 Textilie jsou příjemná věc na oči