Měsíc: Září 2010

No jestli jsem to neřikala, že vlezu do AK a v tu ránu mě ta těžce nabytá psavá opustí. V sobotu mě vzali, dneska máme… (hledá v kalendáři) …středu, a psavá je ta tam. Jestli ono to ovšem nebude taky tim, že se kolem mě vůbec nic neděje a že teď ani moc nehloubám (což je u mě co říct).

Teda ne že by se nedělo vůbec nic, ale máloco z toho, co se děje, je publikovatelný nebo zajímavý. Třeba jsem se opět ujistila v tom, že nic netrvá věčně a že i ti nejlepší přátelé se jednoho dne mohou vzbudit a zjistit, že se každej vydal jinou cestou, po níž ho ten druhej nemůže následovat. Ne že by to pro mě v tomhle konkrétním případě byla nějaká novinka, to odcizení pozoruju už pár let, ale včera mi to bylo opět připomenuto. No co. Už jsem pár přátel ztratila, další odcizená duše do tuctu mě nezabije.

Taky se nedá říct, že bych nad ničím nehloubala, ale to víte – same old same old. Hledání smyslu života, citová prázdnota, otázka po existenci nějaký naděje, sumírování dosavadních úspěchů, hledání sil sama v sobě, hodnocení lidí kolem mě… nic nového pod sluncem. 

Včera byl svátek, mně bylo blbě, spala jsem cca do tří hodin odpoledne a po zbytek dne jsem byla malátná, měla migrénu a křeče v břiše (nesnáším tuhle část měsíce). Večer jsem byla poctěna návštěvou, ale o tom sem nemůžu psát, takže zase nic 😀 

No a dneska to bylo skoro to samý. Vzbudila jsem se teda už v devět, ale migréna nezmizela, naopak ještě zesílila, takže jsem dneska nebyla schopná vůbec nic dělat. Jen jsem se povalovala po posteli, courala bytem, tu a tam počítač, no znáte to. 

Teď k večeru se to trochu zlepšilo. Pomohl brufen (i když účinky na sebe nechaly hoodně dlouho čekat) a taky pár milejch lidí, co mi zvedli náladu. To je na migrénu jedna z nejlepších věcí, řekla bych. Bylo mi řečeno pár hezkejch věcí (zajímavý, jak jsou ke mně najednou všichni milí…), byla jsem pozvána na rande – a to, pěkně prosim, ženskou 😀 – dostala jsem další libovej mail od mojí někdejší klientky, dokoukala Dead like me (to mě teda netěší, ale když už jsem ve výčtu těch věcí, co jsem dneska dělala), zbastlila spoustu novejch modelů na lookletu a vypila spoooustu čaje. No a teď k večeru mám samozřejmě jako na potvoru chuť na kafe, který si nemůžu dát, protože bych nerada opakovala včerejší noc, kdy jsem se furt budila, převalovala a vůbec. Nebyla to moc příjemná noc. Což je zvláštní, protože jí předcházel docela dost příjemnej večer. Ách, blogerské dilema nastupuje! Psát nebo nepsat? Otevřeně nebo zavřeně? Jak já někdy závidím Citové prostitutce… 

Jo! To jsem vám chtěla. Narazila jsem dneska na úchvatnou povídku na pokračování, a to u Lúmenn. Ta povídka se jmenuje Blázinec a její námět se dost blíží tomu, co se mi už pár dní převaluje v hlavě. Co mi brání hodit ho na papír? Tak předně ještě nedozrál. Za druhé námět je jedna věc, příběh už jiná. A za třetí neumím psát povídky na pokračování. Mám už tolik rozepsaných věcí bez konce, a ne a ne se k tomu konci dobrat. Nevím, kam to směřuje, ani jestli to vůbec k něčemu směřuje. Napadá mě k tomu vždycky spousta věcí, ale to by chtělo mnohem víc práce, aby to všechno stálo na solidních základech, aby to do sebe zapadalo a aby se čtenáři nemuseli pořád ptát „proč?“, „jak?“ a „jaktože, když…?“. Chci, aby to mělo hlavu a patu a k té patě se pořád nějak nemůžu dobrat. Doufám, že se dožiju důchodu, abych to všechno mohla dokončit. A že jednou něco i vydám a lidi si to budou kupovat a že se jim to bude líbit. To je ostatně asi snem každýho autora. no ne? 🙂

Bože, jak ráda bych vám sem hodila něco hloubavějšího, ale nějak to nejde. Všechny myšlenky mi teď v hlavě víří jako smítka prachu při luxování a ne a ne se usadit. Asi za to může ten seriál, kterej ve mně tolik zanechal. A rozečtená zajímavá kniha. A plodný rozhovory po icq. A vzpomínky, ach, ty vzpomínky…

Ohohóóó, je to tam! 😀 Aneb přijali mě do AK 😉 Ách ano, děkuji, děkuji… 😀

Ne, nemám potřebu to nějak oslavovat, ale jsem ráda. Čekání mě nebaví. Jinak jsem měla připravenou spoustu dojemnejch keců zejména o sobotě a návštěvě Karlosu, po níž jsem se vracela domů v takovym stavu, že jsem málem nedošla (a s alkoholem to nemělo nic společnýho), ale teď na to nemám náladu a ani nevidim smysl v tom, abych se k tomu vracela. Jen bych chtěla říct, že už cca tejden pociťuju obrovskou vděčnost k Ultimate Chopperovi za to, jak mě podporuje, a tudíž mu chci veřejně poděkovat. Celej sobotní večer jsem totiž byla smutná z toho, že jsem ztratila svou oblíbenou stříbrnou žabičku – přívěsek na řetízek – a v noci, když jsem se svlíkala, mi vypadla z výstřihu! 🙂 Měla jsem totiž přes hlavu natažený roztržený punčocháče a ty mě pod prsama stahujou, a tam se ta žabka zachytila, takže God bless the nylons! 😀 

To samozřejmě není jediná věc, za kterou UChu vděčím, ale dojalo mě to asi nejvíc ze všech těch drobností v poslední době, protože na tý žabce mi fakt hodně záleží a navíc žába – to je symbol proměny, a já se teď měním ažaž. K čemu, to vám nedokážu říct, ale ten fénix tady, to neni žádná sranda, to na mě fakt sedí jak prdel na hrnec a to mě posiluje. Už dávno nejsem lvem, už dávno nejsem kotětem. Jsem fénix. Jsem drak ohně. Bojte se, muhaha >:)

Mne, nechci vás děsit 😀 Jen jsem cítila potřebu bejt dramatická. Mluvou normálních lidí bych to popsala prostě jako že mě už nebaví, co jsem doposud prožívala, a bojuju s tím, jak to jen jde. Měním to. 

A taky dneska byl fajn večer. Příjemnej. Zase jednou bez poznámek a příserů k mé osobě, bez blbejch pohledů, takovej v pohodě. Zvláštní, jak obvykle odcházím z hospody s pocitem, že jsem to já, kdo něco hrozně posral. Dneska to tak ale nebylo, thank God once again. Naznačuje to nějakej trend? Nějaký zlepšení? Kéž by. Noční záchvaty breku a zoufalství mě přestávají bavit.

Napadá vás někdy, že život prostě má svoje způsoby, jak všechno vyřešit? A prosím neplést s osudem. Osud si představuju jako něco, co je předem daný (to je sice dost povrchní shrnutí mojí představy osudu, ale o něm jsem teď psát nechtěla, takže to nebudu nakousávat), kdežto tyhle způsoby jsou prostě takový detaily, nad kterýma se zasmějete. Jako že nevíte, kterou trambají máte jet, a pak zjistíte, že jednu linku zrušili a že jste to řešili úplně zbytečně. Že to prostě nějaká ta síla nad náma sama vyřeší, když ji necháme. (Btw začínám cítit potřebu onu sílu nad náma nějak pojmenovat, poslední dobou se o ní vyjadřuju nějak často. Co třeba Ultimate Chopper? Napadlo mě to kdysi v hospodě a teď mi to kupodivu přijde jako to nejlepší pojmenování vůbec.)

Tak třeba dneska jsem dostala firemní hrnek (viz níže) a k němu byla taková roztomilá, ale úplně zbytečná keramická lžička. Taková, že jsem nevěděla, co s ní mám dělat. A jak jsem tak nad tím uvažovala, zničehonic mi vyklouzla z prstů a rozbila se. Problem solved. Bylo mi jí trochu líto… sorry, zase se neumim vyjádřit česky… she never actually got to the point of being useful. Her life ended before she could even start to think about what’s her purpose in this world. Or what is this world anyway. Sad story, isn’t it?

No nic. Možná vám přijde divný myslet si, že má keramická lžička duši, ale u mě je to naprosto normální. Ne že by mi to nekomplikovalo život – zkuste si třeba představit, jak se snažím už pět let vyhodit starýho a naprosto hnusnýho plyšáka, kterej už dávno dosloužil. A nejde mi to. Copak ho můžu hodit do smradlavýho odpaďáku po tom všem, co prožil? Oh, I’m soooo lost cause…

Anyway. Původně jsem chtěla psát o něčem úplně, ale úplně jinym. Kamarád mi totiž řekl, že by mi hrozně rád udělal radost, jen že neví jak. A tak jsem si vzpomněla, kolikrát si o Vánocích říkám:“Kéž by nakupování dárků pro ostatní bylo tak jednoduchý jako nakupování dárků pro mě“. Já ocením prakticky všechno. A vůbec nejde o velikost nebo finanční hodnotu dárku, právě naopak. Miluju takový ty drobnosti, třeba hezky barevnou sponku, kterou jste našli někde na zemi, nebo lízátko chupa chups libovolné příchuti. Možná jsem zvláštní, ale pro mě jsou to ty nejmenší věci, co dělají život snesitelným a krásným. Jako třeba: 

Podzim, když je teplej a barevnej, listí, šustící pod nohama, ptáci, zpívající nad hlavou, kopretiny, sedmikrásky, vůbec luční kvítí nebo růže, když hezky voní. Miluju, jak jsou růže sametový a sladký. Miluju horký kakao nebo hrnek dobrýho kafe se spoustou mlíka a cukru, miluju sladkej ovocnej čaj, miluju procházky na čerstvym vzduchu, když mi do tváře svítí sluníčko a hřeje a vítr si kolem mě hraje s listím a všechno to hučí. Lidi se kolem míhaj jako nějaký barevný šmouhy. Miluju cokoli keltskýho – hudbu, symboly, přívěsky, triquetry a podobně. Miluju svíčky. Kočky. Lidi, co uměj hrát na nějakej nástroj – asi nejradši mám kytarový sóla, bubny, basáky, co slapujou, flétnisty, hráče na didgeridoo, klavíristy… 

Ráda dostávám smysluplný dárky. Něco užitečnýho. Něco, co se dá nosit, smlsnout na dvě tři sousta, nebo přečíst. Nepotřebuju, aby mi chlap nosil kytice za x stovek, působí to na mě uměle, hnusně, špatně, nepříjemně… radši ať mi koupí kelímek svařáku, když je zima. A ať nemyslí na peníze. Lidi maj někdy pocit, že když nekoupí něco dostatečně drahýho, je to pro toho člověka urážka nebo co. Bullshit. Dárek za deset, jedenáct korun, mě potěší mnohem víc než nějaká bonboniéra nebo kýčovitá soška čehosi neidentifikovatelnýho. Jenom proto, že plácnu, že se mi líbí žáby, mi nemusíte hnedka kupovat obří věšák na kabáty ve tvaru žáby. Takhle se to prostě nedělá. Keep it simple, keep it small. Co třeba prstýnek z pětikorunovýho automatu? Mě by potěšil mnohem víc… 

Nevím, co bych ještě napsala. Došly mi slova. Padla na mě rozmrzelost z toho, že takový věci nikdo nedělá. Takový maličkosti. Navíc jsem si vzpomněla na loňský Vánoce, na jednu návštěvu Staromáku… padal sníh, byla zima a my se procházeli po náměstí, koukali, co maj kde u stánků dobrýho, a pak jsme poslouchali koledy. Stromeček byl nádhernej, ruce jsme si hřáli o svařák a já v ten moment byla nejšťastnější člověk na světě, protože jsem poprvý po letech cítila toho správnýho „ducha Vánoc“. Poprvý po letech jsem ty Vánoce viděla stejně nezkaženě a krásně jako když jsem ještě byla malá. Připomnělo mi to tisíc krásnejch věcí, který jsou pryč a který se už nevrátí. Připomnělo mi to roky mýho života, který jsem promarnila ve smutku a stresování, připomnělo mi to, o kolik radosti jsem připravila sebe i svoje blízké tím, že jsem už nebyla ta malá holka jako dřív. Že nikdo z nás už nebyl jako dřív. Proč takový záblesky přichází tak nečekaně? Proč jsou tak silný? Proč se mi právě stáhl celej krk? Proč… Jen tyhle momenty, záblesky, co znamenají víc než dokážu popsat, nic víc mi z něj nezbylo. Z nás. Chtěla bych mu tolik poděkovat za to, co mi dal. Man gives, man takes. Proč, proč mi to vzal…?

A tak už se zase něco děje 🙂 Dnešek byl náročnej, ale nějak se mi povedlo jím proplout téměř bez úhony a snad s pozitivním výsledkem – to se ukáže během pár dní. Zatím to teda stálo za tu srandu, to zase jo. 

Ráno jsem se vykopala už po osmé, jelikož jsem byla extrémně nervózní (něco jako uzávěrka v práci) a bůhvíproč jsem měla pocit, že když vstanu dostatečně brzo, během těch pár hodin navíc se stane něco, co mě uklidní a co mi  pomůže dořešit resty. Inu, stalo se. Volal mi kolega (konečně po třech dnech čekání) a řekl mi hned dvě dobrý zprávy, na něž jsem čekala jako na smilování, a ještě pár dalších potěšujících informací. A že se sejdeme v jedenáct na poradě. 

Ta dnes byla skoro celá věnována hraní Riskuj na téma Produkty naší společnosti, a musím říct, že to skutečně byla vcelku „zábavná forma opakování“, jak nám slíbili. Už ve chvíli, kdy školitelce zamrzla prezentace a ona začala nadávat na ajťáky, kteří jí onen nefunkční notebook půjčili, jsme se docela dobře bavili. Samotná hra pak byla ještě lepší, neboť jsem zjistila, že se svými znalostmi jsem na tom (v porovnání s kolegy) dost dobře – a to jsem prosím největší senila a zmatkář a furt mám pocit, že nic nevim. No, zdá se, že něco přece, a takový zjištění vždycky potěší.

Naše strana stolu sice hru prohrála (i když jsem toho názoru, že neprávem), nicméně jsem byla označena za člena s nejvyšším počtem správných odpovědí (z asi deseti lidí), a tudíž mi vedoucí přede všemi potřásl rukou a jako dárek mi věnoval firemní hrnek. Zírala jsem na něj jako u vidění, protože jsem většinu odpovědí střílela jen tak naslepo a u některých naprosto nechápu, jak jsem se se svým pověstným štěstím mohla trefit 😀

Příklad za všechny – odběhla jsem si zatelefonovat a po návratu jsem zjistila, že moje skupina právě odpovídá na otázku typu „Jakou slevu můžeme nabídnout v tom a tom případě“, no a nikdo nevěděl, všichni nejistě navrhovali tu jedno, tu čtyři procenta, a školitelce se to moc nelíbilo. Už už nás chtěla vyřadit, že nevíme, když jsem jen tak ledabyla mávla rukou, že teda třeba patnáct, ať nežeru 😀 Měl to bejt joke, ani jsem pořádně nevěděla, na co přesně se ptá, natožpak abych znala odpověď, a ona na mě úplně potěšeně vyvalila oči, že to je správná odpověď 😀 No měli jste vidět ty pohledy na mě, jako bych se mě snažili proskenovat kde mám  tahák nebo co. Fakt jsem to nepobrala 😀

Po školení jsem se potřebovala přihlásit na počítač, ale nevím svoje heslo (myslím, že mi ho ještě nedali; je to přesně jedna z těch věcí, který mám už měsíc mít a zatim mám leda tak velký hnědý), a tak jsem poprosila o pomoc jednu pani, co byla zrovna u vedlejšího stolu. Byla tak hodná, že se tam přihlásila namísto mě a nechala mě, ať si přes ní vytisknu nějaký formuláře. Pak jsem letěla domů odložit tunu papírů, desek a dalších kravin, kterýma nás na poradě zavalili, a přitom jsem se strašně zpotila (kde se venku bere takový vedro?), a tak jsem se ještě spěšně převlíkla a šup za klientem. Od něj jsem to opět vzala přes domov (další převlečení) do práce a odtamtud na centrálu, abych odevzdala svou měsíční produkci. 

Na Florenci jsem zase dobře pobavila několik lidí, jak už to mám ve zvyku. Přijdu si na křižovatku, stojim na červený a čekám. Poslouchala jsem zrovna Keany a pohupovala se v kolenech. Měla jsem dobrou náladu, a tak jsem se usmívala. Najednou koukám, že naproti přes ulici se na mě culí nějakej chlápek. Tak jsem se na něj zaculila zpátky – úsměv od cizího člověka na ulici vždycky potěší – no a takhle jsme se na sebe tlemili ještě pár minut. A pak to přišlo. Naskočí zelená, já suveréně vykročim na zebru a řikám si, že se na něj tedy usměju ještě jednou, až půjdu kolem něj, když vtom najednou šlápnu na nějakej mastnej papír od salámu a uklouznu po něm jak po šlupce. Naštěstí jsem to ustála (zdá se, že tenisky dnes byly opravdu dobrou volbou), ale stejně jsem si připadala jako naprostej kretén, po pánovi jsem se radši už nedívala, jen jsem kvapně pokračovala v chůzi jakoby nic; lidi, co to divadýlko celý viděli, nevnímaje 😀 

Myšlenka z tohoto incidentu plynoucí: Lidi jsou dobytek, ani ten blbej papír po sobě neseberou. A že se na ulici neusmívaj? No ještě aby. Oni náhodou moc dobře vědí, že jakmile začnou mít příliš dobrou náladu, někdo nahoře se rozhodne dát jim za vyučenou a podstrčí jim pod nohy umaštěnej papír, šlupku nebo lepivej igeliťák, v horším případě rovnou to hovno, aby se ujistil, že je to opravdu, ale opravdu přešlo. Dobrá nálada se prostě nevyplácí. 

Cestou zpátky z centrály jsem si tedy sice pustila do ucha Spiralling a za zpěvu „Jsem volný, jsem volný jak ten pták“ jsem si to šinula zpátky k domovu, nicméně celou cestu jsem nespustila oči z chodníku, dívajíce se velmi bedlivě pod nohy. Některý věci prostě dvakrát v jednom dni zažít nemusim. 

Závěrem bych chtěla poděkovat všem příbuzným (hlavně rodičům) přátelům a sběračům odpadu za to, že mi umožnili stát dnes tam, kde stojím, respektive sedím, s hlavou „jasnou a prázdnou“ a s nezlámanýma nohama. První měsíc v práci – check 🙂

Proč mám pocit, že se tu nic neděje? Včera jsem tu do toho celej den čuměla (což je samozřejmě nadsázka, tak nudnej život zase nemám) a přemýšlela, co bych tu s tím provedla, co napsala a podobně. Pročítala jsem si své oblíbené blogy a při zastávce u Citové prostitutky (můj nejnovější objev) mě zase napadlo, jak ráda bych sem psala všechno, co se mi děje, co mě napadá, prostě úplně všechno. Jenže to už byste se ze mě vážně zbláznili a váš obrázek o mně by se asi dost poupravil. Hrozně ráda bych řekla, že je mi to buřt, ale pravda je bohužel taková, že sem přece jenom chodí pár existencí, na jejichž názoru mi hluboce záleží, a tudíž si takový excesy nemůžu dovolit. Škoda. 

Kdybych se tu mohla po libosti rozvalit se všema svejma intimnostma, představila bych vám patrně pana Prdelku, což je takovej můj útěšníček a miláček. Řekla bych vám, jak zhruba vypadá, že je moc hezkej, že ho mám ráda a že jsem světu strašně vděčná za to, že mi ho takhle načasovaně poslal. Pan Prdelka mi nic neslibuje, snad mi nelže (nemá důvod), nic po mně nechce, prostě jsme občas spolu a občas ne. No stress. 

Pak je tu taky pan První láska, u nějž ani teď, po sedmi letech, nevim, jestli jo nebo ne. Někdy se na něj podívám a skoro se zasměju tý představě, že by jo, no ale pak se podívám znova a zase si řeknu – proč vlastně ne? Matoucí. Zvláštní. 

Hlavu mi taky lehce motá pan Cvok, o němž jsem slyšela takový (hezký) věci, že bych z jeho strany čekala úplně jiný chování ke mně. Byly ty věci lež? Nebo umí ty pocity tak dobře skrývat? V každém případě je to smutné. 

A víte co je na tom krásný? Že vlastně ani nemám potřebu řadit k těm, kdo mi motají hlavu, pana Ex. Prostě tam už nějak nepatří. Srdci se pořád stýská, ale už si zvyklo a patrně konečně pochopilo, že nic dalšího už nebude. Třikrát sláva. Proč jen z toho nemám radost? Achjo, May… dej si konečně pohov. 

–

Z trochu jiného soudku – blíží se mi několik výročí. Předně to bude první výročí blogu, ale to až v prosinci (ten se ovšem blíží rychlostí naspeedované veverky). Co z toho plyne? No to by mě taky zajímalo. 

Dál to bude výročí mého pobytu na lookletu. Včera jsem si byla zase trochu zatvořit, a kdyby mi sem šly vkládat obrázky (fakt nechápu, kde se zase stala chyba), hned bych se vám tu pochlubila. Takhle si budete muset chvilku počkat – což vás jistě hrrrozně mrzí. Anyway, prohlížela jsem si svoje první hokus pokusy tamtéž a musím říct, že jsem za těch cca 90 looků zaznamenala obrovskej pokrok. Teda aspoň já ho tam vidim. Ty počty jsou trochu ošemetný, protože ne všechno jsem si uložila, a řadu těch uloženejch jsem časem smazala – včera třeba hned tři – a budu v tom pokračovat, chci tam mít jen to nej nej. No ale aby to mělo nějakou pointu, chtěla jsem říct, že jsem na sebe docela pyšná – na to, jak mě móda nikdy nezajímala, jsem se docela napravila a myslím, že se dá říct, že patřím mezi ty „lepší“ Čechy aspoň v tomhle. Že už minula doba kamená a železná a že už se konečně po letech umím líp oblíkat i navrhovat. Kéž bych byla lepší kreslířka a šička, nějaká ta návrhářská škola by mě docela i bavila. 

Vůbec, pokud jde o školy, v poslední době se v partě vedou žhavé diskuse o smyslu studia vš a o tom, co bude pak. Aneb kde se vidíme za pět, deset, třicet let, a podobně. No, je půl desátý ráno a já ještě nesnídala, navíc mi mrznou ruce, takže až takový úvahy tu teď rozvíjet nebudu, ale dělám si pomyslnou poznámku, abych se tomu zkusila věnovat v některym z příštích článků. Takový zastavení a zamyšlení se nad budoucností nikdy neuškodí. 

Co bych vám tak ještě pověděla – trochu nervuju z práce, zase jednou. Vlastně mi to ani nevadí. Ne, když to po tom všem nervování dopadne dobře, což by snad konečně mohlo, no ne? Ale to se ještě uvidí. Ještě nebudu říkat hop, nechci si nabít čumák, ale snad to dopadne dobře. 

Psavá mě pozvolna opouští, a tak to nebudu lámat přes koleno. Mějte se zatím hezky, ještě se pokusím vložit nějakej ten look, ať máte na co koukat a co zdrbávat. Těším se na reakce 🙂 See you —<@

Včera jsem v Kenvelu viděla téměř dokonalý tričko. Krátkej rukáv, moje oblíbená šedá barva a přes prsa velký srdce s bílym vodorovnym pruhem (srdeční jednosměrka) a mnohokrát se opakujícím nápisem Do not enter. Jak řikám, téměř dokonalý. Jediným mínusem bylo, že si Kenvelo libuje v naprosto nesmyslnejch střizích a výstřih toho trička byl prostě otřesně nemožnej.

V danej moment mě napadlo, že asi nic nevystihuje moje momentální rozpoložení tak přesně, jako tohle tričko (moje emo stránka samozřejmě hned vběhla dovnitř do krámu, jelikož má potřebu neustále světu sdělovat, co se v ní děje a proč – as if anyone cared). Jsem prostě jednosměrná. Dost možná ani to ne. Už pár dní sleduju, že je mi zase jednou všecho ukradený. Přátelé za mnou chodí s prosbou o radu a já jim tu radu klidně dám, ale tím to tak hasne. Normálně bych je hezky vyslechla, uchlácholila, poradila, a pak bych přišla domů a strašně se tím vším zabývala – tím, co se mě vlastně netýká. Ale teď? Já je můžu poslouchat třeba čtyři hodiny, to se nezměnilo, ale celou dobu je mi vlastně u prdele, co mi říkají. Fajn, no tak nemáš prachy. Fajn, no tak ses zabouch a ta holka na tebe dlabe. A co já s tim jako?

Já teď prostě takový věci řešit nemůžu, protože moje srdce se zuby nehty (má takový srdce vůbec nějaký zuby a nehty?) brání jakýmkoli dalším zásahům do jeho struktury, neboť tuší, že by to už nemuselo ustát, a že jeho naprosto nejvyšší prioritou teď musí být citová dovolená. Zní to poeticky, není-liž pravda? Stojí to ale za hovno.

Kamarád, můj první kluk, se mě dneska napůl ve srandě zeptal:“A co když jsem tě nikdy nepřestal milovat?“. Říkám napůl, protože jsem mu tehdy musela hodně ublížit a takový věci nikdy nepřejdou – bohužel jsem byla příliš mladá a blbá než abych dokázala řešit vztahy nějak zodpovědněji, a tak jsem se s ním prostě jednoho dne rozešla, jen tak z hecu – že mě přestalo bavit, že ho nevidím častěji (vztahy na dálku prostě nejsou to pravý ořechový), že mi asi tejden nenapsal žádnou smsku (bože, fakt důvod k rozchodu) a že se mi chtělo. Jak řikám, byla jsem tehdy blbá a kdybych jen tušila, jak moc mě měl rád, snad by to dopadlo jinak. Jenže to jsem vědět nemohla, tehdy jsem prostě takový věci ještě nechápala.

Dneska už vím, že jednostranným rozchodem vztah v žádnym případě nekončí – protože ten odkopnutej si to v sobě ponese ještě zatraceně dlouho, má-li v sobě aspoň kouska srdce a lásky (a to tenhle človíček sakra má). A že ani po letech to nikdy nepřestane úplně bolet. Jizvy srdce se prostě nikdy nezahojí.

A protože to moje už je docela slušnej invalida, zkouší, co se dá, aby se to už neopakovalo. A tak je ze mě citovej ignorant. Mám pořád ráda pár lidí kolem sebe, ale už jim to neumim dávat tolik najevo – částečně proto, že si ten můj červenej balonek uvědomil, že to beztak nikdo neocení a že dávat lásku je teď prostě příliš velkej luxus. Luxus, kterej si nemůže dovolit, má-li přežít.

Protože už jsem pár podobnejch situací zažila, vím, že to pravděpodobně přejde, respektive že ta ignorace časem zeslábne a já zase budu ta stará dobrá (ovšem věčně citově týraná – v tomhle má ta ignorace ohromný plusy) m., která všechny miluje a všem pomáhá. Do té doby ovšem sayonara, lásko, jsi mi zapovězena. Už ani při tom líbání nic necítím. Zatracení chlapi, co mi to zas provedli…

P.S.: Odpusťte si prosím komentáře, momentálně píšu jen a jen kvůli sobě a váš názor je mi srdečně ukradenej. Doslova.

V životě každé ženy přijde občas moment (obvykle po výplatě), kdy se podvolí svodům nakupování a infantility a jde utrácet peníze nejen za nezbytnosti, ale i za krásný blbosti, který jí budou dělat radost pěknejch pár příštích let. Dá se to celkem snadno odůvodnit psychologickýma a sociologickýma kecama, ale jednodušší je konstatovat, že čas od času si prostě musíme udělat radost něčím nezvyklým a roztomilým. A tak jsem si koupila medvídka! 😀

Viděla jsem ho tuhle ve Sparkysu a jakýmsi zázrakem tam na mě počkal, než jsem se rozhodla, že ho chci a chci a basta 😀

Slíbila jsem vám fotky, tak tady jsou. Mám pár fotonápadů, který se s nim pokusim zrealizovat, až mi bude o něco líp, ale momentálně to stojí za starou belu, dneska se mi od rána dost špatně dýchá, asi jako by mě někdo permanentně škrtil, takže se jen modlím, ať se to přes víkend nezhorší, ať prášky konečně zaberou (zatím pociťuju jen vedlejší účinky a ty hlavní furt nikde) a ať mám konečně pokoj od všeho toho stonání. Myslím, že letos už jsem si toho vybrala dost aspoň na příštích pět let.

Btw nebejt tý příšerný únavy, co mě odpoledne skolila, mohla jsem přihazovat ještě fotky jednoho úžasnýho prstýnku, co mi padl do oka na trzích, když jsem se vracela z práce. Chtěla jsem se pro něj vrátit, až si doma vyzvednu prachy, ale nakonec se mi udělalo tak slabo, že jsem rovnou navlíkla pyžamo a šla spát. Tak snad tam ty trhy budou ještě zítra, prstýnky se mi nějak rozkutálely (věnováno, poztráceno, rozbito) a nemám se čím blýskat a s čím si hrát 😀 – zvláštní, uvážím-li kolik jsem jich mívala. Na každym prstě jsem nosila aspoň jeden a ještě mi jich pár přebývalo – kam se jenom poděly? No, holt nic netrvá věčně.

Ale dost už keců, here comes the teddy 🙂

Dodatek ve 23:11: „A co to máš na těch fotkách napsáno?“ – „Značku“ – „A co to je za značku?“ – „Prostě moje značka, co dávám na fotky“ – „A co na ní je?“ – „Ježiši… ES na ní je!“ – „Aha. A proč ES?“ – „Protože prostě ES“ – „No a co to znamená?“ – „Nic, prostě značka“ – „No ale proč zrovna tyhle písmena?“ – „Arrrgh… protože to znamená elation-station“ – „A to je co?“

Zdá se mi to nebo všechny mámy chodily v mládí do školy na kurz „Vlezlým rodičem snadno a rychle“? 😀 A pak že se furt ptaj jenom malý děti…