Měsíc: Srpen 2010

Zajímalo by mě, kde se ve mně bere ta vášeň pro nadpřirozeno, která mě spaluje už snad od dětství. Když jsem byla malá, hrávali jsme si s kamarádkama na to, že jsme víly, princezny nebo vílí princezny, a že máme bílýho jednorožce a že umíme mluvit se zvířatama a já nevim co ještě. Postupem času to u mě nabralo trochu jinej rozměr – snad s pubertou přišlo to zalíbení v mnohem temnějších věcech, ve všelijakejch záhadnejch bytostech se špatnou pověstí, ve vyvrhelích společnosti, co si to sami nevybrali. Nějakým způsobem jsem se s nima identifikovala a od toho momentu jsem si toužebně přála stát se jedním z nich. Mít nadpřirozený schopnosti, umět lítat, umět zabít – ne proto, abych to dělala, ale aby všichni věděli, že jsem nebezpečná, aby se mě báli. Jo, chtěla jsem, aby se mě svět bál a abych se mohla noc co noc utápět ve svý samotě, protože se to tak dělo i ve skutečnosti, jen bez těch zvláštních schopností. Toužila jsem získat ve světě nějaký místo, a kdyby to bylo za jeho hranicema, tím líp. I tak jsem byla outsider, tak jsem tomu chtěla dodat punc nadpřirozena.

Vážně si nevzpomenu na první zmínku o upírech, která mě potkala, ale myslím, že jeden z prvních impulsů byl Batman. On sám sice upír neni, ale rozhodně má co dočinění s nocí, s temnotou, samotou a netopýrama, což jsou fascinující stvoření, byť bych si je domů rozhodně nepořídila. Později si pamatuju, jak silně na mě zapůsobil Dracula 2000 a Underworld. V té době už jsem ale byla blázen do všeho, co s upíry souviselo, a vyhledávala jsem je všude – dokonce i nepatrná zmínka v Harry Potterovi, o setkání profesora Quirrella s upírem, mě nadchla. Samozřejmě že když se na scénu dostal Twilight, Queen of the damned, True Blood a Vampire Diaries, pustila jsem se do toho všeho jako hladovej upír do jehněte.

Nebudu se pouštět do recenzí na filmy a seriály, to kdyžtak později, teď mi jde hlavně o to, vyjádřit lásku a vášeň, kterou pro tyhle a další nadpřirozený tvory chovám. Jestli je to upír, vlkodlak nebo mantichora, všechny tyhle potvůrky ve mně vzbuzujou pocity, který odjinud neznám – je to zrychlenej tep, radost, adrenalin, spalující touha potkat je naživo a být ten „vyvolený“, s kým budou chtít mluvit o svym životě neživotě. Je to nekončící fantazírování, kdy si každej večer před spaním představuju, že jsem upírem v tomhle světě. Zvažuju možnosti a měním fantazie podle toho, jak si myslím, že by na ten fakt zareagovalo moje okolí. Předně – jak bych se chovala a jak bych vypadala čerstvě po proměně? Jak by vůbec vypadala ta proměna? Poznali by rozdíl? A kdyby ne, řekla bych jim to? Jak by se zachovali? Jak by se zachoval svět, kdyby se něco takovýho skutečně objevilo – kdyby se doopravdy našel upír, kterýmu funguje tělo i když je mrtvý? A co by bylo dál? Jak by se k tomu postavili mí přátelé, moje rodina, známí? Zabíjela bych lidi z hladu? Dokázala bych se s tím vyrovnat? Jak by vypadala moje věčnost, jak bych se dokázala koukat na to, jak všichni mí bližní pomalu umírají, a jak by se mi líbilo v budoucnosti bez nich? Zachovala bych si vůbec svou lidskost, když bych ztratila všechny, které miluju?

Je milion otázek, který bych na případnýho upířího zájemce o rozhovor měla, a asi to navěky zůstane mým snem, abych je jednou mohla položit a dostat odpovědi. Do tý doby mi nezbývá než válčit s realitou a věřit, že někde existuje něco, o čem nevíme, ale co je krásný a temný a kvůli čemu má tenhle svět smysl. V to já věřím.

Mimochodem, nejednou se mi zdálo, že jsem upír. Snad to bylo jen tou mou vášní pro ně, ale je to zajímavý, jelikož moje sny se velice často vyplňují. Že by? 🙂

Vzpomínám, jak jsem se před lety cítila ukřivděně, když jsem viděla ty nejmilejší a nejlepší kluky chodit s těma největšíma krávama a běhnama, zatímco já zůstávala sama a nikdo o mě nestál. Přišlo mi to nefér a toužila jsem po tom, aby prozřeli a pochopili, že ty krávy si je vůbec nezaslouží ale že někdo, kdo by je dokázal patřičně ocenit, sedí přímo tady. Nojo, chtěla jsem, aby se svět začal chovat logicky – čili tak, jak se to děje v televizi. Aby hodný kluci byly chytrý a chápali, že ta nána s falešnejma řasama jim za to nestojí, kdežto ta upřímná holka odvedle je strašně zajímavá. Aby se taky někdy kluk zamiloval do holky, aby jí házel kamínky na okno a přinesl jí kytku. Moje vnímání světa tehdy bylo tak naivní, že tenhle nesoulad realitou s filmovýma představama, který jsem o něm měla, mě ničil. V hlavě mi to hlásilo error a nedokázala jsem to pochopit. Bylo to špatně. Bylo to tak, jak to bejt nemá, a to bylo tehdy pro můj mozek i srdíčko nepochopitelný a nepřijatelný.

Dneska je ale o nějakejch deset let víc a já se hodně poučila. Přišla jsem o drtivou většinu těch krásnejch vizí a představ, a o některý z nich dost bolestivě. Byly momenty, kdy jsem nedokázala přestat brečet prostě jen proto, že jsem pochopila, jak to ve světě chodí, a že těch bláznivin je v něm mnohem víc, než jsem si kdy vůbec dokázala představit. V těch chvílích jsem věděla, že stojím teprve na začátku a že od tý chvíle celej můj život strávím v údivu a v nešťastnosti z toho, jak se věci mají. A nespletla jsem se. Ve světě se pořád dějou šílenější věci a člověk, byť by na to měl bejt zvyklej, nevychází z údivu, a pořád ho to přivádí k slzám, když kouká na zprávy. Snad je to ten můj vrozenej komplex spasitele, že si tak strašně přeju mít tu moc změnit to, snad je to prostě jen tím, že jsem tak dlouho žila ve svejch růžovejch představách, než si se mnou svět konečně vytřel prdel, ale mám pocit, že si na to nezvyknu nikdy.

Myslím, že ty otázky máme v hlavě všichni, ale nějak se na ně ani nesnažíme najít odpověď, protože v hloubi duše víme, že žádná není. „Tak to prostě chodí“. A my pořád chodíme po světě a ač jsme se za těch dvacet, třicet, šedesát let hodně změnili, pořád jsme stejní v jedný věci – pořád se ptáme – proč? Rozdíl je jen v tom, že tentokrát nám nikdo neodpoví.

Jen včera jsem po dlouhý době koukala na zprávy a bylo mi do breku. Tolik je toho špatně, tolik věcí je divnejch a smysl nedávajících. Tak strašně bych to chtěla napravit nebo aspoň udělat něco, co by k nápravě pomohlo, ale nevím co. Říkali mi, že cokoli si budu přát, můžu udělat. Ale jak? Jak má člověk zasáhnout do tak velkejch věcí, když nemá prostředky, nemá zkušenosti, neumí mluvit k masám? Co může jedna malá holka z velkoměsta udělat proto, aby se svět změnil? 

Česká republika má samozřejmě armádu. Nevim, kolik vojáků čítá, ale vím, že jen málokdy slyším ve zprávách něco o jejich využití. Třeba pokud jde o povodně, slyšela jsem o jejich zásahu jen v souvislosti s tím, že propůjčili pár vrtulníků. Ptám se – a dál? Viděla jsem už tisíce záběrů na nejvíc postižená místa, ale snad ani na jedinym se nemihnul voják, všude vidím jen pomáhající hasiče. A co vybavení armády? Nedávno běžela reportáž o tom, kolik miliard ročně nás stojí uskladnění letadel, tanků a další vojenský techniky. S celou Evropou se handrkujeme, kdo si od nás vezme jakýsi letadlový šunty, který si nemůžeme dovolit a který nikdo nechce. Jsem to jenom já, komu to přijde komický a nelogický? Proč si držíme tak drahou armádu, když ji v krizových situacích jen málo využíváme a její držení nás stojí tolik peněz? Hrozí nám snad válka, v níž bychom ji potřebovali? Nebylo by lepší omezit výdaje do nepotřebných věcí, zbavit se letadel, který nevyužijeme a vrazit peníze do něčeho smysluplnějšího?

Je to vidět všude kolem – lidi brečí, protože jim už potřetí nateklo do sklepa nebo protože jim voda strhla celej barák. Řada z nich běduje, že neměli barák pojištěnej a že přišli o všechno. Já se ptám – proč si kurva ten barák nepojistili, když viděli, co jim to způsobilo poprvý? Ano, pojistit barák v povodňový oblasti neni tak levný jako pojistit si ho někde na kopci, ale jde to a je to přece pořád výhodnější než když vám spadne barák na hlavu a vy máte prd. Samozřejmě negeneralizuju, ale myslím, že řada lidí si zbytečně stěžuje na něco, na co se mohli připravit aspoň tou pojistkou.

Další šílenost světa je, že zatímco u nás všechno devastujou nekončící deště a tisíciletá voda, kousek od nás hoří půl Ruska (teď asi kecám, nemám páru, jak rozsáhlý ty požáry jsou), který je totálně vyprahlý. V Rusku jsou v zimě zvyklí na třicet pod nulou a teď mají čtyřicet ve stínu! Chápete to? Sedmdesát stupňů rozdíl. To je jako by teď u nás bylo nějakejch šedesát nad nulou!

Asi nemá smysl rozebírat způsob, jakým drancujeme planetu. Je mi z toho do breku už dlouhý roky a dělám všechno možný proto, abych aspoň já šetřila prostředí, v němž žiju. Třídím, jak to jen jde, snažím se šetřit vodou a elektřinou (i když s tim kompem celej den zapnutym samozřejmě nejsem žádnej ekologickej andílek), jezdim mhd nebo chodím pěšky, nehážu odpadky na zem, prostě takový to ekologický minimum, co by měl dělat každej. A hlavně si udržuju kladnej vztah k přírodě a víru, že by se měli všichni pustit do rozšiřování jejího pole působnosti kolem nás, a ne naopak. Že by se měly parky zakládat a ne rušit kvůli novýmu golfovýmu hřišti, že by se měly lesy sázet a ne podřezávat (vzpomínám na reportáž o vandalovi, co motorovkou nařezal stromy a nechal je tak – toho byl zavřela do sudu s napínáčkama a pustila z kopce, ovšem až potom, co bych mu motorovkou uřezala ruce a zkopala ho do bezvědomí), a že stromy podél silnic by se měly vysazovat a ne kácet. Že někdo umře kvůli stromu u cesty? Já vám něco řeknu, ten člověk nezařval proto, že u cesty stál strom, ten člověk zařval proto, že jel jako prase. Takovýmu debilovi bych měla dávat šanci tím, že vykácím ten poslední zbytek stromů u cest, co nám ještě zbývá? Já říkám hovno. My bychom měli naopak vysazovat áleje, který jsme sami zničili, a ne přizpůsobovat už tak dost zničenou přírodu našim požadavkům – obzvlášť ne takhle na hlavu postavenejm. Až lidi přestanou jezdit jako hovada, přestanou umírat na silnicích. Do tý doby ať si třeba všichni pochcípaj, až na malý procento si to zavinili sami.

Jedna z věcí, co mě včera rozčílila nejvíc, byla informace, že vláda bude osekávat rozpočty hasičům – čili že vyžraný prasata, co si válej šunky někde na ministerstvu a pobíraj za to nechutný prachy a bonusy, budou brát peníze těm, kteří si narozdíl od nich můžou uběhat prdel, aby zachránili životy lidí, co je postihlo nějaký živelný neštěstí. A to ani nemluvím o dobrovolnejch hasičích, co z toho nic nemají. Namísto toho, aby vláda seškrtala svý vlastní rozpočty, bude brát tam, kde už pomalu ani není z čeho – viz lékaři, učitelé a další? Tohle že je nějaká spravedlnost ve světě?

Mám toho na srdci ještě určitě mnohem víc, ale prozatím nechávám myšlenku rozpracovanou. S notebookem se mi píše blbě a krom toho jsem se právě nasrala tak akorát, abych toho na chvilku nechala. Zatím je tu prostor pro vaše vyjádření. Budu ráda za vaše komentáře – co vám přijde šílený, co je nefér, co je podle vás špatně?

Opět jsem to tu prolezla a našla další várku krátkejch článků, do nichž se mi Kittanya (Kovářka AK) určitě s chutí pustí, ale je mi líto – větší část z nich má pro mě smysl, a to přesně v tý podobě, v jaký jsem je napsala. Aby teda nebyly řeči, alespoň těch pár slov z března, kdy blog nefungoval, jsem smazala, ale už i bez těch mi to tu přijde jaksi nekompletní, nehledě na to, že se mi tak ten březen dost vyprázdnil. Najednou to všechno nedává smysl a čtenář neznalý situace se při prohlížení blogu asi podiví, proč se tu toho dělo tak málo. Kdybych tak do těch měsíců mohla překopírovat články z tumblru… psala jsem v tý době jak mourovatá a hned by bylo. Njn, nedá se svítit :/

Jinak už mě naprosto nenapadá, jak líp bych mohla blog připravit na cenzuru – ještě na to mám spoustu času, ale stejně mám pořád pocit, že se musím víc snažit, že to tu musím víc zvelebit a mnohem víc toho smazat. Ale ono to už ani nejde. I tak mi tu pořád zůstávají skuliny a tím mazáním je jedině zvětšuju. Aspoň že teď v létě píšu jak zběsilá – jestli mi někdo řekne, že se tu celý prázdniny nic nedělo, nakopu ho do prdele XD Což mě přivádí k další myšlence – sprostý slova.

Už nejednou mě napadlo, že bych je měla ze slovníku vyloučit, jelikož to je určitě přesně to, co mi řekne ten, kdo mě bude přijímat. Ale pak mě zase napadlo – nasrat! XD Tohle je jednou můj blog a jestli má reflektovat mou duši a aspoň zlomek z toho, co jsem a kdo jsem, musí vypadat přesně tak, jak vypadá. Musim v něm psát přesně to, co se mi míhá v hlavě, a když mám chuť na peprný slovo, tak se s tim prostě nebudu crcat a dám ho sem. Vadí to někomu? Smůla. Nikdo vás nenutí to číst, pravidla tím neporušuju a autorský to je – pokud se teda se mnou nechcete hádat o copyright na jednotlivý nadávky, protože je fakt, že většinu z nich jsem nevymyslela. Většinu 😀

Ale jakkoli teď píšu spisovně (někteří si možná všimli), občas se těm sprosťárnám nevyhnu, kor když jsem nasraná. S tím prostě nic neudělám a doufám, že přijímající bude chápavej a že se nebude snažit udělat ze mě něco, co nejsem. Koneckonců, titulku jim nezaplácávám, články nekopíruju a snažím se, aby se tu vždycky objevil nějakej názor přesně tak, jak si to přejou. Ono ostatně psát bez názoru jde podle mě dost těžko, stejně jako vůbec bejt bez názoru. Znala jsem pár takovejch lidí, co neměli názor, a řeknu vám, i když jsem to viděla naživo, pořád to nechápu. Ale tak já toho nechápu hodně a jednou se vám s tím třeba svěřím (zajímavý, kolik postřehů já mám třeba u těch zpráv, ale když přijdu sem, najednou jako by ten filozof ve mně byl na dovolený).

Teď mě ale omluvte, jdu začít se seznamem věcí na vodu. Já vim, je to ještě trochu brzo, ale  zase kdo řiká, že musim všechno řešit na poslední chvíli? Aspoň jednou bych mohla někam jet  dobře a včasně připravená. Takže s chutí do toho, půl loďáku hotovo.

edit 23:49: Na seznam nakonec nedošlo, ale přidala jsem sem guestbook 😀 Zkusím ho tu chvilku nechat a třeba se to chytne. Veškerý dotazy, nápady či kritiku teda směřujte tam, netýká-li se to konkrétně nějakýho článku 🙂 Ale myslím, že nejpozději zejtra touhle dobou to zase smažu… ach, ty moje blogový nálady 😀

To byl teda vodvaz. Včera celej den chcalo, takže jsme strávili celej den zavřený v baráku, čučeli do zdi, případně do televize, pospávali a chvílema debatovali. Jediná možnost něco dělat se naskytla při vaření oběda a následném mytí nádobí, ale to bylo tak všechno. Využila jsem toho k tomu, abych si prošla nějaký studijní materiály do práce, a zabrala jsem se do nich natolik, že jsem pak zalitovala, že jsem si jich nevzala víc. To by bylo určitě záslužnější než chrnět dvě hodiny v křesle – ne že by to nebylo příjemný.

Večer jsme koukali na všechny zprávy, který v televizi běžej, takže jsme se toho dozvěděli víc než dost. Nestačili jsme se divit a já se zase rozvztekala, jako ostatně vždycky, když koukám na zprávy. Tenhle svět je šílenej, fakt ho nechápu.

Dneska to zase vypadalo jako střih o měsíc později, sluníčko šajnilo a nebe bylo modrý, a tak jsme se pustili do práce na zahradě – vykopávání obří díry, kam bude později usazen bazén. Musím říct, že nechápu, jak nám na tý zahradě může vůbec něco růst – opět jsme vykopali víc šutrů, než kolik se tam fyzicky může vejít, kromě nich tam byly jen hrsti písku a hlíny je tam minimálně. Táta má pravdu, to fakt neni zahrada, to je kamenolom.

Dřina to byla taková, že jsem si opět musela připomenout bráchův návrh, kterej prosazoval už před x rokama, a sice že by tu zahradu vybetonoval a byl by pokoj. Já souhlasím, pane emeritní.

Naštěstí po pár kolečkách hlíny a spoustě kýblů šutrů ani táta neměl nějak zvlášť chuť pokračovat, a tak jsme toho docela brzo nechali. Bylo už po třetí hodině a jelikož se máma opět chystala řídit, bylo zapotřebí vyjet časně, jestli jsme teda nechtěli přijet do Prahy zejtra ráno. Máma nemůže na dálnici, a tak jsme se k Praze přibližovali velmi pozvolna přes všechny možný okresky, vesnice a prdele. Naštěstí jsem sebou měla mp3ku, a tak jsem si do ucha pustila Keany a IAMX, aby mi to rychleji uteklo.

No a teď už jsem doma, jsem hrozně rozežraná, unavená a taková, že nevim, co bych. Dneska teda asi nic, ale zejtra bych ráda vyrazila do Holešárny za trochou toho nakupování – voda se nám blíží a já pořád nemám požadovanej slamák a sandály, a taky by se hodily nějaký džínový kraťasy a nový tepláky. Ty se mi totiž slušně rozpadaj. Ovšem tyhle nákupy nerada podnikám sama, takže to bude hodně záležet na tom, jakou náladu bude mít máma – a jestli půjde se mnou. V opačném případě bych s tím asi počkala do úterka, jestli nebude mít chuť Maude. Zkrátka, to se ještě všechno teprve uvidí 🙂 A jakej byl váš víkend?

Zdá se, že psavá počíná vyprchávat. V mym životě se toho děje pořád stejně, ne-li víc, ale najednou jako bych neměla o čem psát. Navíc nastupuje lehká frustrace – celej den kolem toho chodim a nevim, co bych, a přitom se evidentně potřebuju vypsat. Chjo. 

Včera odpoledne jsem se vydala na natáčení. Ano, čtete správně – já, totální neherec  (i když s někdejšími hereckými zkušenostmi), jsem se po letech opět dostala před kameru. Ale zase tak žhavý to nebylo 🙂 Natáčeli jsme jakousi reklamu, ale vlastně ani nevím, jestli to někde poběží, jelikož nám nikdo nic neřekl – což je typický, komparsistům se nikdy nic neřiká, kromě „Omlouváme se, produkce ještě natáčí jinde, přijďte za tři hodiny“. Jelikož jsme tam celou dobu stáli v červenejch tričkách a mávali vlaječkama s logem Prahy, předpokládám, že by se to mohlo objevit na jejích stránkách, ale kdoví jestli. No ale to není hlavní. Hlavní je, že to byla fajn změna, zase jednou se něčeho takovýho zúčastnit, a i kdybych za to nedostala ty čtyři kila, byla bych docela ráda. S nima jsem samozřejmě radši 😀

Po natáčení jsme vyrazili do Máje za trochou toho nakupování – koupily se ingredience na houbu a nějaká ta potrava a s tím vším jsme vyrazili na Střelák, kde jsme při západu Slunce seděli na břehu řeky, diskutovali o kravinách, popíjeli a chroupali všechno možný, a taky jsme se bavili dvěma myškama, co nám běhaly pod nohama a byly neuvěřitelně rychlý a samozřejmě taky roztomilý.

Když jsme se patřičně nacamrali, přesunuli jsme se do Vagonu, kde si to zrovna dávali Deratizéři. Ti nás ale zase tak nezajímali, tak jsme se uchýlili do zadní části klubu, kde mají fotbálek, protože většina z nás pěti chtěla pařit. Mně bylo bohužel tou dobou trochu blbě od zaseklejch zad, přejedení a přepití se, takže jsem si dala chvilku pohov se vším řáděním, a teprve později jsem si začala užívat večer, a to přibližně ve chvíli, kdy se na podiu objevilo Totální nasazení. Co bych vám tak o nich řekla – jděte na ně a uvidíte 😀 Zvláštní, jak jsem je nikdy neposlouchala a ani se mi to nelíbilo, a teď na ně chodím každou chvíli – to ty vlivy zvenčí 🙂 Ne že bych je musela vidět tak často, ale už jsem si dokonce vypěstovala pár oblíbenejch písniček, třeba Činčila, Za hranice nebo Nacistická tradice (nevim, jestli to je přímo název, ale zpívá se to tam :D).

Koncert byl fajn a nevim, co víc bych k tomu řekla, takže popojedu dál, ale tam se vlastně nachází jen cesta domů, která nebyla nijak záživná, a pak to další, co následovalo, ale to už se nesluší psát na blog 😀

Dneska dopoledne jsem si skočila na poštu (divím se, jak rychle a bezprůtahově se mi povedlo tam dojít) pro výpis z RT a jakousi doporučenou zásilku, z níž se vyklubal dopis z UK, že mě nevzali. No to mě nepřekvapuje, když jsem na těch přijímačkách ani nebyla 😀 Z pošty zase domů, trochu poklidit, pak sníst kousek oběda (neměla jsem moc času) a rychle do práce podepsat nový smlouvy. Konečně. Nakonec se to trochu protáhlo, protože v tom samozřejmě byl zase bordel (ještě že si na to dávám bacha, dvě části smlouvy mi vůbec nedali k podpisu, zatímco můj kolega je tam měl normálně přiložený) a protože kolega má ve zvyku neustále dokola opakovat stejný věci a dokud mu někdo neřekne, že už jsme to slyšeli, bude nám je asi řikat pořád. Ale tak já nikam nespěchala a poslední dobou jsem až nechutně tolerantní, takže jsem si to klidně poslechla popátý 😀 Pak jsem se vrátila domů a dorazila zbytek bramborákový nadílky, která se mámě dneska extrémně podařila, takže jsem se hrozně přežrala. Pak jsem se snažila si schrupnout, ale vůbec mi to nešlo – posledních pár dní jsou moje problémy s usínáním extrémně silný, asi to fakt bude chtít nějaký prášky. Nakonec jsem prolistovala nějaký ty blogy, navrhla mámě design na kočičí web (snažim se narvat jí nějakej už od tý doby, co ten web založila – neustále slintá u cizích designů, ale když jí udělám nějakej pěknej, jim podobnej, tak ho nechce, no to je pak těžký), snědla hrst ořechů, vypila jedno kafíčko, povztekala se u zpráv a teď můžu jít v klidu spát. No, spát. Stejně zase neusnu. A ráno na chalupu. Nechce se mi, ale co doma – aspoň vyvětrám hlavu.

Tolik ode mě, mám podivnou náladu, takže nic lepšího asi nevyplodim.

Tak jsme si vyrazili na výlet! 🙂 My, Pražáci, co nepoznaj ječmen od ovsa a co je to obrok, si musej vygooglit. Ale vyrazili jsme a to je hlavní. Po včerejších bouřkách nám dneska počasí extrémně přálo, nebe bylo modrý a nám tudíž nic nebránilo podniknout konečně onu legendary výpravu za dobytím už dávno dobyté Okoře.

Bylo nás pět: já, Alice, Prochy, Martin a Denisa. Pan Božský toho času natáčel jakousi reklamu na x-box a Dizzy se vymluvil, že má moc plánů a že by to nezvládl. Prostě nějaké další kecy, bla bla bla 😀 Nás to netrápilo, i v pěti se dá výletu dost dobře užít, a to jsme taky udělali 🙂

Všechno začalo na Dejvické, kde jsme se nalodili na autobus řízený poněkud cholerickým řidičem (ono těch necholerickejch je poslední dobou nějak málo, asi krz to vedro), kterej si nějak nerozuměl s jedním cizincem – hádali se o jízdence, ten cizinec nechápal, jestli mu platí jakási jízdenka, co už má, a kolik má doplácet, no a ten řidič nebyl při vysvětlování zrovna sdílnej. Nakonec se teda nějak dohodli, cizinec se usadil vzadu v buse a pokračoval v řešení otázky se spolucestujícími. Pan řidič to ovšem asi slyšel a namíchlo ho to, neboť o nějakou stanici později zastavil, obešel autobus dozadu a šel to tomu pánovi znova, velmi hlasitě vysvětlit. Já vám nevim, co si ti řidiči o sobě myslej.

Vyplivlo nás to v Horoměřicích (naštěstí to nebylo nijak daleko, jel těma serpentýnama jako by nás ukrad a mně z toho nebylo dvakrát dobře), kde jsme se pokusili napojit na červenou turistickou stezku. Říkám pokusili, protože nám to zezačátku moc nešlo – asi jsme ty Horoměřice prošli trochu důkladněji, než jsme museli, ale nakonec jsme to samozřejmě našli, to zase nejsme másla, ne? 😀

Pak už jsme si užívali pěší turistiky, co se jen dalo. Nad hlavama nám lítaly obří letadla, kousali nás komáři a do bot se nám dostávali kamínky. Ťapali jsme ale docela dobře, na to, že to byl náš první výlet někam jinam než do hospody 😀 Někteří si stěžovali, že se vlečeme a že příliš často stavíme – já jsem toho názoru, že vlečení se projevilo pouze na začátku lesa, pak už jsme šli svědomitě dál, jak to jen šlo. Koneckonců nevim jak oni, ale já kdybych si párkrát nesedla, asi bych to úplně ve zdraví nedošla.

Nejhůř se nám šlo po silnici a do kopce, ale to naštěstí nebylo tak často. Většinou nás stezka proháněla polníma cestama, kde se sice tu a tam vyskytlo bahno, ale naštěstí do něj nikdo nespadl (i když chvilkama to tak u některých vypadalo). Abychom si to opepřili, občas jsme ztratili z dohledu značku, ale bohužel jsme ji většinou do několika minut opět objevili, takže se nám nepovedlo sejít ze správný cesty (ach, jak já po tom toužila :))

Nedostatek dramatičnosti jsme si ale vynahradili v jedný vesničce, kde jsme zrovna šli po silnici a bavili se o Číčovicích, když v tu vteřinu se ke mně přikrade podivnej pocit. Otočím se a dvacet čísel za patama mám černý kotě s červenejma kšírama, co se zjevně rozhodlo doplnit naši expedici a přidat se k nám. Ne, že bych nechtěla, ale z dětství mám takovej jeden zážitek, kterej ve mně zanechal silný stopy a kterej mi nedovolil než vzít to kotě a jít hledat majitele. Nechtěla jsem to prodlužovat, tak jsem si to s ním namířila k nejbližšímu zvonku, že se zeptám, jestli náhodou neznají majitele. Kotě sice v kšírech vypadalo k sežrání, ale na to se ho žádný auto u cesty ptát nebude a nechci ani domýšlet, co by se mohlo stát, kdy nás ten malej prďola následoval. Jakýmsi zázrakem se přesně v ten moment vynořila paní a mávala na mě, že je to chlupatý nadělení její a že si ho převezme. Děkovala, že jsem hodná (jo, já vim :D) a byla ráda, že se kotě našlo (což já taky).

Moje srdéčko tedy došlo uspokojení a mohli jsme pokračovat 🙂 Ve stylu velectěného Jirotky bych teď asi napsala:“Od té doby k žádné zvláštní události nedošlo“, až když jsme se dostali k samotný Okoři. Taky co byste chtěli, aby se dělo na cestě. Občas zobnete do malin nebo špendlíků (nebo jak se to jmenuje), občas zobne nějakej komár do vás, ale to je tak všechno.

Pod Okoří jsme se na chvilku zastavili na paloučku s minipoutí. Byly tam asi tři atrakce pro děti a jeden stánek se střelnicí, kde se Prochy rozhodl vystřelit si růži. Nakonec teda na růže nedošlo, střílel jen do plechovejch figurek, ale i u toho se lze vyblbnout, jak jsme se přesvědčili. Hned první ránou totiž odrovnal jakýhosi panáčka, kterej měl po zasáhnutí bubnovat. A on dokonce i bubnoval, ale namísto jedný minuty asi deset a ne a ne přestat 😀 Pani majitelka na něj  musela vytáhnout šroubovák a kleště, ale nějak jí to nešlo opravit, a tak Prochy radši rychle dostřílel a že půjdeme 😀 Poslechli jsme si ještě harmonikáře a nějakej orchestrion nebo co to bylo, a pak jsme si s Prochym oba koupili štěstí – v tom mym byla malá plyšová hvězdička – přívěsek, která se mi asi po pěti vteřinách urvala z batohu, ale já myslim, že to půjde spravit a že koneckonců jde o to, mít něco na památku. Prochymu připadl malej bagřík, se kterym si potom ještě hodně vyhrál 🙂

V tu chvíli jsme už měli Okoř za hlavama, ale když už jsme tady, tak se samozřejmě podíváme ještě blíž. U vchodu jsme zjistili, jak je to s prohlídkama, a pak jsme se chvilku tak nějak rozhodovali, když v tu nám přibyla nečekaná „návštěva“ – Kuba, kterej z Prahy vyrazil jen o něco později než my, a dojel na Okoř na kole. Měli jsme radost, že vidíme známou tvář, a protože prohlídka zrovna probíhala, zašili jsme se do restaurace u Dělové bašty nebo tak nějak. Nejsem teda žádnej Pohlreich, ale tam rozhodně nikdy nechoďte, protože:

Tím bylo taky rozhodnuto, jestli na tu prohlídku nakonec půjdeme nebo ne – oběd nás zdržel,  my sami jsme byli relativně pomalí a cesta nám trvala dlouho, no a teď ještě Denisa zvracející. A tak bylo jasno, že jestli toho dne někdo podnikne prohlídku hradu Okoře, my to rozhodně nebudeme. Cestou k autobusu se Denisa ještě zastavila ozdobit jeden keř a pak se pro jistotu rozhodla zavolat si odvoz autem. Já se jí nedivím, mně bylo z toho busu blbě i tak, natožpak po špatnym jídle.

Pak jsme to vzali ještě jednou přes Střelnici, kde nám Kuba podezřelým způsobem vyzískal tři růže – pro každou slečnu jednu 🙂 (dostala jsem bílou, ha, jsem nejvíc innocent :D)

A tím naše dobrodružství skončilo. Denisa zůstala na parkovišti čekat na tátu s autem, Kuba čapnul kolo a vydal se na cestu, aby dojel ještě za světla, a my šli na bus, kterej měl zase výbornýho řidiče, ale tentokrát aspoň neřval. Cestou to na nás padlo a někteří si dokonce zdřímli (závidím). Rozloučili jsme se v metru na Muzeu.

Co dodat? Byl to legendary trip, kde se událo pár zajímavých věcí, ale hlavně šlo o ten výlet, o to, podniknout něco jinýho, o zdravou procházku na čerstvym vzduchu, o kochání se přírodou a o to bejt spolu. O to jde, koneckonců, vždycky, ne? 🙂

Výlet se dneska pro nepříznivé počasí nekonal, ale zejtra už se nenecháme zastrašit a jdeme, i kdyby nevim co. Nejsem si ovšem jistá, jestli moje komentáře budou pozitivní, teď momentálně je mi tak strašně smutno, že počítám jen minuty do chvíle, kdy se rozbrečim. Někdo si toho třeba nevšimne, ale mně je celej den špatně a slabo od smutku a bolesti na prsou, tam co je ten velkej a důležitej orgán. Mám v hlavě pár veršů, ale nejde to sepsat. Nemůžu. Jsem zklamaná a utrápená z neustálýho čekání a doufání. Mám toho dost, ale nedokážu se tomu vzepřít, nedokážu se vzepřít jemu. Pořád si říkám, že se na to vyseru a že ve vlastním zájmu bych to měla nějak rázně ukončit, než mě to utrápí, ale já vážně nemůžu. A neni nic, naprosto nic, co bych s tím mohla dělat. Nemůžu to ukončit ani nemůžu vyřešit, co mě trápí, protože to je všechno on a já ho nemůžu změnit. Ani se o to nesnažím, protože co z toho? Jenže když to půjde takhle dál, jak dlouho to ještě vydržím? Uvnitř mě už zbylo pramálo síly na tyhle věci, na tohle trápení. Kolik ještě dní? Kolik týdnů, než se zhroutím nadobro? A co bude pak? Nic, řeklo by moje alterego. Nebude nic, protože nebude on. Rozcupuje a zašlape do země to, co po mně po všech těch pádech zbylo, a ani si toho nevšimne. Kaněc filma. Love me when I’m gone.

Dneska jsem se stavila v práci, jen tak na skok. Měla jsem zato, že budeme konečně podepisovat nový smlouvy, ale nějak se pořád nic neděje – dozvěděla jsem se jen znova to, co už jsem dávno věděla, trochu jsem si postěžovala a pak jsme šli s kolegou na kafe. Zase mi ho zaplatil. Začíná mě to štvát. Nerada někomu něco dlužím a vždycky si říkám, že příště budu platit já, ale každý příště je to stejně zase on, kdo vytáhne peněženku a zahlásí „dohromady“. Nejsem asi dost průbojná. Ono taky proč by, když vidím, že mu to nevadí – jasně že bych mohla bejt agresivnější a nedat se, ale ta ženská ve mně mi zadržuje ruku a řiká:“Tyvole neblbni, budeš mít kafe zadarmo“ 😀 Njn. Holt jsem fakt she-male 🙂

Včera jsme byli v Mole a bylo to moc příjemný. Sice jsou teď všichni takový chcíplý z toho všeho kalení, ale i tak. Bylo fajn zase všechny po tak dlouhý době vidět – všechny teda ne, ale aspoň část osazenstva. Pociťuju silnej společenskej deficit a mám strašnou chuť něco v partě podnikat.

To něco se ovšem bohužel koná právě zítra, kdy jsem si domluvila další, v pořadí druhý focení s Alim. Rušit ho kvůli výletu? Mohla bych. Ale nevím, když už ho tak uháním a on si na mě konečně udělá čas… nechce se mi. Na druhou stranu už vidím, jak mě bude mrzet, že jsem na tý akci nebyla. Asi to ještě zvážím. Přátelé jsou přece jenom důležitější než fotky.

Za pár minut za jedním takovým „přátelem“ odcházím – jdeme s Maude obrazit pár krámů ve Štěrboholech a pak možná přijde jedno domácí mojito a barvení vlasů. Hotovej dámskej den, co? 😀 Ale to se nebojte, my si ho zase nějak okořeníme, aby to nebylo tak zženštilý >:) Ostatně takový prase jako já ani žádný neokořeněný akce nezažívá 😀 Ale kdoví, třeba se zrovna dneska budu chovat slušně. Dám vám vědět, jak to dopadlo. See you later, alligator 😉

edit 17:56: Tak jsem zpět ze Štěrbohol (stejně mi to přijde jako dost nechutnej název) a dá se říct, že spokojená 🙂 Už příliš dlouho jsem otravovala svoje okolí tím, že si potřebuju koupit nový tenisky, tak jsem si je dneska koupila – po předchozí dobré zkušenosti opět Espritky, tentokrát o číslo menší, takže mi snad nebudou tak plandat na noze. Na druhou stranu mě lehce tísní okolo nártů, takže maličko by povolit mohly. Ale to voni snad povolej.

Taky jsem se po docela dlouhym zkoušení a uvažování (někdy mám pocit, že na to jdu až příliš věděcky) rozhodla pro jedno fešný tílko olivový barvy, kterou jsem ze šatníku tak dlouho vyřazovala, až se mi povedlo vyřadit jí úplně a teď mi tam chybí 😀 Trochu mě mrzí, že jsem zavrhla tmavě modrý, ale co naplat, zase tak dobře mi nesedělo.

Napadlo mě, že mít dost peněz, byl by ze mě dost dobrej shopaholic. Rozhodně bych ovšem neutrácela za nepotřebný kraviny, právě naopak. Řekla bych, že kvalitu už rozpoznám, a i když se mi spousta věcí líbí, nikdy bych si je nekoupila když mi neseděj nebo někde tlačej. Kompromisy už nedělám. Když mám do něčeho investovat, musí to bejt perfektní (taky proto mě trápí jedna pletená vesta, která se mi sice strašně líbí, ale byla jsem nucena vzít ji o číslo větší, a teď nevím, co s ní – plandá na mně:/). Taky už se mi začínají dostávat do oka značky a tak nějak už vím, kam na co. Třeba boty jedině Esprit a Deichman, libový trička a další věci v Attrativu, na pásky, spodní prádlo a podobně postačí čongové (beztak to tam maj lepší než kdesi ve značkovym). A samozřejmě sekáče vládnou světu, ať si říká kdo chce co chce 🙂 Mám jednu známou, co se oblíká jako největší dáma a přitom drtivá většina toho, co má na sobě, je od čongů nebo z výprodeje a stála pár kaček. Ta na to holt má šťastnou ruku. No, ale myslim, že shopaholickejch výlevů už bylo dost 😀

Cucám Matoni Mojito, který mi sice přijde dost hnusný a mojito málopřipomínající, ale něco na něm mě bere a nenechá mě to přestat. A jelikož to pravý jsem si kvůli únavě svalstva nechala ujít, musím to něčím zaplácnout, aby mě to nemrzelo. Mimochodem, toho Aliho jsem nakonec přece jenom zrušila a jedu na výlet. Juchů 🙂 Věřím, že budou i nějaký fotky a snad i pár pěknejch zážitků. Jen doufám, že se moc nezrušim. Ale když můžu chodit x hodin po obchoďáku, těch deset kiláků na Okoř snad dám taky, nejsem přece máslo 😉 (sledujte zejtra, jak tu budu psát, že jsem totálně mrtvá, jak strašně mě bolej nohy a jak jsem radši měla jet fotit :D)

edit 21:52: Tak jsem tu fotící kategorii zase smazala. Jak jsem si tak prohlížela fotky z počítače, napadlo mě udělat si z nich takovou fotobanku a podle libosti je přidávat ke článkům. Já myslím, že řada z nich půjde použít docela dobře na ilustraci textu a bude to určitě lepší než zveřejňovat každou zvlášť a vymýšlet k nim duchaplný popisky. Kdyby mě časem náhodou chytil rapl a touha obnovit ten nápad, nic mi nebrání, ale zatím se mi je stejně zveřejňovat nechce, tak nač tu strašit s prázdnou kategorií 🙂

Ách bože. Miluju lidi, fakt je miluju. Jednou si dovolíte s něčím nesouhlasit a hned se na vás sesypou jako kobylky na úrodu. Ano, já vím, že nemusím psát na Téma týdne každej tejden – sice přesně to je podle mě důvod jeho existence, abyste se mohli každej tejden k něčemu vyjádřit a ten názor propagovat na hlavní stránce, ale whatever, já se neposeru, když se o mně jeden tejden nebude vědět.

A taky jsem nečekala, že se mnou budou všichni souhlasit, když si dovolím vyjádřit svůj nesouhlas s určením Anime jako příštího tématu (důvody ráda sdělím na požádání). Mohla jsem vysloveně čekat, že se na mě sesypou, ale způsob, jakym se tam do mě někteří jedinci navážejí, mi už nepřijde ani vtipnej, prostě mě regulérně nasírá. Přitom jejich argumenty jsou naprosto zcestný a já bych se nemusela takovejma sračkama vůbec zaobírat – jenže to bych nebyla já – já, takovej cholerik, co má potřebu vyjadřovat se ke všemu, a aby si nechal srát na hlavu, to teda nenechá.

A tak se hádám. Hádám se za svou čest a bezúhonost, po níž někteří v klidu šlapou jako po smetí a ještě si dovolujou tvrdit, že já jsem ta povrchní, že já jsem tu ignorant (přitom už to samo o sobě je nesmyslný – kdybych byla ignorant, tak se k těm jejich stupidním komentářům vůbec nevyjadřuju), a dokládají to naprosto nesmyslně překroucenýma argumentama, který jsem nikdy nenapsala, ani jsem si je nemyslela.

Ne, nemám nic proti anime. Ne, neupírám lidem právo vyjádřit se k němu v rámci TT. Ale ano,  dokážu si představit tisíc zajímavějších témat a domnívala jsem se, že i já mám právo říct svůj názor (to jsem se hodně sekla), a ano, věřila jsem, že se bavím s inteligentníma lidma, který ten názor pochopí a přijmou. Neříkám, že s ním musí souhlasit, jim to zjevně připadá jako výbornej nápad a fajn, já se s tím smířím, ale přijmout názor druhýho člověka by snad mělo patřit k samozřejmosti nejen u psychologů a podobných profesí, který prostě naslouchat musí. Mně kdybyste napsali, že nějaká Rihanna má nejmilejší úsměv na světě, tak já vám to doprdele brát nebudu. Když si to chcete myslet, tak si to myslete, já mám na věc svůj názor a ten je stejně cennej jako váš. Ani ve snu by mě nenapadlo někomu na takovej komentář odpovídat slovy:“Bože, ty seš taková kráva“ a podobně. Vám to přijde normální?

Ano, uznávám. Moudrý člověk ustoupí. Moudrý člověk se vysere na to, že ho někdo nepochopil a že si o něm pár ignorantů v diskusi myslí, že je povrchní debílek. Asi holt nejsem moudrá. Bejt nepochopená mě prostě nebaví, tím spíš, když se do mě lidi navážej, dělaj se chytrý a tolerantní a přitom to jsou oni, kdo mě potápí, ne naopak. Hrajou si na andílky a odsoudí mě pro nedostatek tolerance, zatímco oni sami jí asi maj na rozdávání při těch blafech, co o mně píšou jen proto, že jsem si dovolila nesouhlasit.

Ironie. To já bych se měla smát jim. Bohužel je mi z toho spíš smutno. Jen to dokazuje, jak je internetovej svět pořád vrtkavej a jak vás kdykoli během vteřiny můžou totálně odsoudit za cokoli, co jste si dovolili vypustit z huby. Ani nemusíte bejt růžovka s prdlym videem.