Je středa. Taková úplně normální středa. Ale mně přijde docela zvláštní, teda mně dneska přijde zvláštní úplně všechno. Poměrně rapidně jsem totiž proházela nábytek v pokoji a teď si na to nějak nemůžu zvyknout. Ke všemu to byl můj vlastní nápad, takže si nemůžu ani stěžovat. Takže co vlastně můžu?
Všechno je divný. Vyhýbám se lidem, který bych ráda viděla. Poslouchám hudbu, na kterou nemám náladu a vařím si špagety, na něž nemám chuť. A to všechno jen proto, že se neustále vyhýbám jedný ne zrovna příjemný povinnosti, a sice zajít na pracák. Ovšem určitě to nemůže bejt zase tak nepříjemný jako všechno to, co mi to odkládání způsobuje. Čarodějnice, jedna pani, ke který chodí máma a já se tam občas taky vyskytnu, mi řekla, že to možná začalo jako obyčejná lenost, ale teď už z toho mám sociální fóbii a že s tím musím bojovat, nebo to může dopadnout hodně špatně. Jenže jak vidno, bojování mi nejde. A to dusno, co kvůli tomu mám doma, mi vůbec nepomáhá.
Navíc mě sere, že jsem takový emo. Včera jsem zase půlku noci přemýšlela o panu Božském a nedostupném. Přemýšlím o něm pořád a co z toho? Hovno. Kdybych se sama sebe zeptala, jestli má smysl trápit se pro někoho, kdo o vás nestojí, sama bych si odpověděla, že nemá. Proč já se nikdy neposlouchám?
To ta moje pitomá stránka, která nikdy neztrácí naději. Fajn, možná mě to ve spoustě věcí žene dopředu, ale na druhou stranu mě to odřezává od reality. Neustále jenom sním a fantazíruju a výsledek? Nic se nezmění, jen já jsem zase o něco nešťastnější. Nebaví mě to. A neumím se změnit. Můžu jenom hádat, o co by byl život jednodušší, kdybych se přestala upínat na představy něčeho, co se nejspíš nikdy nestane. Grrr! Sere mě milovat!!!
Aspoň ty špagety byly nakonec dobrý.
edit 14:58
Napadla mě ještě jedna věc, na kterou jsem si tu nepostěžovala a kterou dost dobře nechápu. Poslední dobou na mě některý lidi naprosto okatě serou. Konkrétněji: mám dvě kamarádky (nebo aspoň měla jsem, teď už si tím nejsem jistá) a s těma obvykle chodívám pařit. Jenže poslední dobou mě nějak vynechávají. Neřikám, že se musim zúčastnit všeho, ale když si jedna na netu stěžuje, že s ní nikdo nechce jít na pivo, aniž by se zeptala mě, a o pár dní později zjistím, že ty dvě spolu byly v pubu hned u nás za rohem a ani je nenapadlo zeptat se mě, jestli bych se nechtěla stavit (jakože bych byla bývala chtěla), začíná mi to trochu zavánět.
Už pířliš mnohokrát jsem se v životě ocitla v situaci, kdy se dvě moje rádobykamarádky zničehonic „spikly“ proti mě a vážně to nehodlám prožívat znova, ale jak se tomu má člověk bránit? To se mám vtírat a furt se ptát, jestli někam nejdeme a co ty dvě plánujou? Vždyť o to ani nemám zájem. Jen bych chtěla aspoň nějaký vysvětlení, protože takový chování prostě nechápu.
No, dost sebelítosti, jdu učit. Těším se aspoň na toho jednoho člověka, kterej mě nesere… (výjimku ještě tvoří Maude, samozřejmě, ta mě nesere nikdy :D).