Part of me is fighting this but part of me is gone

Další týden se chýlí ke konci, aniž bych ho vůbec stihla zaregistrovat. Zvláštní, jak ty dny někdy letí… Ne, že bych zrovna měla psavou, ale taky se nedá říct, že bych jí neměla. Možná to znáte. Chcete prostě něco říct, něco světu sdělit, ale nevíte jak. Dneska jsem přemýšlela nad svýma zvláštníma vztahama k některým lidem – jaký jsou, jaký budou dál, a tak. Moje alterego by na to řeklo, že přinejmenším některý z nich už nijaký nebudou. A mělo by pravdu. Někdy prostě záležitosti konec nemají, netožpak šťastnej, a i kdybyste se postavili na hlavu, tak to nezměníte. Time to move on.

Blbý je, že jakkoli jsou pro mě některý věci neúnosný, nelze se jim vyhnout. Prostě nemůžu jen tak zalízt do ulity a dělat, že tu nejsem. Ze všeho nejradši bych se tu zase na všechno vysrala a odjela pryč. Posledně to fungovalo, tak proč by nemohlo teď? Problém je, že od posledně se hodně změnilo a některý věci už prostě nemůžu řešit stejně. Už nemůžu utýct. Sice se mi nelíbí, na co se koukám, ale nemůžu se otočit a jít pryč. A tak si musím začít hrát na dospělou a prostě dělat, jakoby nic. Což jsem nikdy neuměla a nikdy jsem taky neplánovala zjišťovat, jak se to dělá. Zvláštní, k čemu všemu vás život donutí. A to vlastně všechno teprve začalo. No, nevadí. Přátelství? Fajn. Nic, co bych nezvládla. Snad.

Mám chuť napsat nějakej děsně srdceryvnej článek, ale vůbec mi to nejde a stejně – seru na to. Fajn, pokusím se bejt někým, kým jsem nikdy bejt nechtěla. Pokusím se zapřít všechno, co cítím, když se to po mně chce. Seru na tyhle má mě rád, nemá mě rád, hry. Mám už něco za sebou a nesmím se nechat – a taky že se nenechám rozsekat každym debilem, co mi přijde do cesty, ať si je sebeúžasnější. Jestliže jedinou cestou z lásky je nenávist, tak fajn. Moje srdce je jenom moje a já už si na něj nenechám plivat. Končím s panem Božským. Poklona. And now I’m gonna have a nice cup of a hot chocolate and then get ready for tonight’s beer with bunch of my friends – and nothing more.

Mimochodem – tohle všechno může znít děsně depkoidně, ale fakt je, že je mi docela fajn. Jen se potřebuju dostat z tohodle nesmyslu, už to prostě zašlo moc daleko, aniž by to k něčemu vedlo. Ale jak řikám – nic, co bych nezvládla.