Rubrika: Bez kategorie

To se mi ale náramně hodí, že zrovna to moje vydyndaný téma Poprvé dneska schválili 🙂 Dnešek se totiž stal dnem, kdy jsem se rozhodla prolomit léta opečovávanou bariéru, která mě oddělovala od řady mých přátel a značně omezovala můj společenský život. Ano, m. se ve svých dvaadvaceti letech poprvé v životě postavila na brusle! 😀

Měla jsem z toho hrozný bobky, protože moje první setkání s bruslením vůbec – na Londýnském ledním kluzišti – nedopadlo vůbec slavně a i po třech letech pociťuji následky nešikovného pádu, při němž jsem si pokazila něco v koleni. Bolest to byla nepopsatelná, nemohla jsem s tím ani hnout,  a přesto jsem musela ujít ještě spoustu kilometrů po Londýně i mimo něj, než jsme se dostali domů. A jelikož jsem v té době byla závislá na jěždění na kole (jediný dostupný prostředek, jak se  v tý díře dostat do práce dřív než za hodinu), už cca třetí den po úrazu jsem s bolavým a zničeným kolenem zatla zuby a šlápla do pedálů. Tahle idiocie mi sice ušetřila spoustu kroků a času, ale nedoléčené koleno se dodneška občas ozývá. No ale stejně – co bych to byla za sportovního ducha, kdybych tomu bruslení nedala druhou šanci, že 😉 Navíc jsem tvor zvědavý a než jsem sebou tehdy jebla, docela dobře mi to šlo, takže jsem chtěla vědět, jak mi to půjde  „na suchu“ a jak moc je to po asfaltu jiný… No, docela dost 😀

Tak předně na kolečkáčích vám neni taková klendra jako na kluzišti 😀 Dál dostanete chrániče – ty mít tehdy na Queensway, nemusela bych se tak rozsekat. Pak taky že když spadnete, nemusíte se tak rychle zvednout, protože nehrozí, že nastydnete nebo že se promáčíte – ani že vám někdo přejede hlavu (to docela bodne, nesnášim, když na mě někdo spěchá). No a pak to hlavní a docela osudný – že kolem sebe nemáte mantinely, takže nemáte o co brzdit 😀

Ale popořadě. Nazout se do bruslí nebyl problém, boty si ještě obouvat umím. Chrániče mi připadaly nepohodlný, nedalo se v nich pořádně hýbat, ale to přežiju – lepší než se vymlátit a sedřít si kolena. Na pády ovšem došlo jen dvakrát a to ještě jen tak aby se neřeklo . Jsem totiž přirozenej talent 😀 Ne, zas tak žhavý to nebude, ale myslím, že mi to šlo docela slušně na to, že to bylo prvně a že v mym věku se něco učit už neni taková prdel – hlavně proto, že třeba narozdíl od dětí mám až přehnaně vyvinutej pud sebezáchovy a hrozně se bojím se rozjet. Radši pojedu celou cestu v „kaďáku“ a budu si hezky obloučkovat, než abych se rozjela jako blázen a rozbila si čumák.  Jsem prostě nudně opatrná, což mi ovšem přijde jako docela rozumný rozhodnutí, kor když neumim brzdit 😀

Pan Božský se mě k tomu snažil dokopat už od začátku, ale moje pokusy o brždění zvednutím jedný nohy na patu nedopadaly valně a mně to vůbec nepřišlo jako dobrej nápad („Vole, jsem ráda, že se na tom udržim, ještě budu zvedat nohu, ne?“ :D), a tak jsem je nakonec vzdala a nechala to na něm – ostatně vyklubal se z něj docela šikovnej „brzdič“ 🙂

Dali jsme si celou stezku dvakrát tam a zpátky, což nám s mým tempem zabralo hodinu a půl a podle mýho názoru to bylo tak akorát. Trochu pokecat, trochu posportovat, hlavně nic nepřehánět 🙂 Domů jsem pak došla i s bruslema (pan Božský se jich chce zbavit a když si je od něj nechci koupit, aspoň mi je zatím půjčil, ať taky chvilku zacláněj u někoho jinýho :D) a od toho momentu mě pomaličku rozbolívá celý tělo – začalo to překvapivě od rukou, pak ramena a záda a teď už to začínám cítit i v nohách. Ale nevadí. Bolest přejde, hlavní je, že pro sebe něco dělám.

Co říci závěrem – bruslení mě bavilo, ale že by mě to zase tak bralo, to se říct nedá. Radši bych zůstala u plavání, kde mi každou minutou nehrozí pád na držku nebo hačí na prdel. Ale kdo ví, třeba až se naučím brzdit, uvidím to jinak. Každopádně krušné poprvé mám za sebou! 🙂

Miluju bouřky! Fascinujou mě. Přichází nečekaně a s neuvěřitelnou silou. Jsou doslova elektrizující, s rachotem odplaví všechno hnusný, zalejou přírodu a vzduch je po nich neskutečně čerstvej a voňavej. Nic jinýho nemá tak silnou očistnou schopnost, kam se hrabe nějakej Domestos 😀

Bouřky jsou zkrátka úžasný. Nepotácím se při nich zrovna po poli, ale ten pocit, kdy jste venku sami v bouřce, lomcuje s váma ten neskutečnej vichr, všude to rachotí, nad hlavou vám to blejská a do tváří bičujou proudy deště, je úžasnej, tak osvobozující, tak očistnej. Člověku se chce řvát, aby ta bouřka věděla, že je tady s ní a že ji vnímá každou svou buňkou. No a pak do vás jebne blesk a máte po prdeli 😀

Mne, já prostě na bouřky nedám dopustit a vyhledávám je i metaforicky, v životě – třeba když se něco dlouho valí do kopru a vy cítíte, že už to nevydržíte, je vždycky lepší do toho kopnout a něco udělat, cokoli, i kdyby to mělo někoho nasrat  a i kdybyste se měli rozhádat s celym světěm – protože jedině tak se pročistí vzduch, jedině tak se ty sračky dostanou na povrch, odkud se pak odplaví a pak může přijít uvolnění, vy se konečně budete moct svobodně nadechnout. Ta souvislost s přírodou je úžasná – prostě máte krizi, pak přijde katarze a vy se na všechno díváte jinak, máte novou inspiraci a novou energii. Čistou.

Bouřky jsou pro planetu i pro lidi životně důležitý, a proto nechápu ty, co je nemaj rádi. Já osobně je přímo vyznávám a kdyby bouřka byla člověk, ze všeho nejvíc bych si přála potřást jí rukou a vyjádřit jí můj obdiv. Ostatně možná i proto jsem byla od prvního okamžiku fascinována postavou Storm v X-menovi. Storm je úžasná, je tak hodná a chápavá, ale není radno ji nasrat. Nějak v tom vidím i sama sebe. Obdivuju jí i za to, že miluje lidi navzdory tomu, jak se k ní a k jiným mutantům chovají. Miluje svět a přitom má moc ho zničit. Fascinující.

Bouřky mají i jiný výhody. Jsou dramatický a vytváří úžasnou kulisu pro všelijaký románky v seně nebo ve stodole (to neni jenom filmová libůstka, fakt je to dobrý :D). Dobře se při nich usíná i ve stanu (aspoň mně se teda vždycky líbilo, když mi déšť bušil do stanu, samozřejmě pokud mi zrovna nekapalo na hlavu), a jak jsem nedávno zjistila, pokud v tom stanu nejste sami, má to zase o plus víc, no ale to radši nebudu rozmazávat 😀

Bouřky mě zkrátka očišťujou a nabíjí, ráda dýchám bouřkovej vzduch a kdybych někdy mohla bejt nějakym přírodním úkazem, rozhodně bych chtěla bejt bouřkou. Prostě TEAM STORM! 😉

Spousta lidí tu píše o fobiích a o strachu ze tmy a podobně. Je to tak jednoznačné téma, že ani mě s dávkou fantazie nenapadá jiné využití – i když to může být způsobeno i tím, jak jsem po návratu z vody mimo. Nicméně nedá mi to. Aspoň krátce se chci zmínit o tom, z čeho mám strach já.

A čeho se nejvíc bojíte vy?

Původně jsem na to chtěla napsat nějakou povídku – hlavně proto, že něco takovýho už tu dlouho nebylo – ale kolem malování a dalších věcí bylo a pořád je tolik humbuku, že se na to nezmůžu. Tak aspoň kratší úvaha, k níž mě inspirovala jedna blogerka (link dodám, až ho najdu) – co by se stalo, kdybych v nějaký temný uličce zničehonic potkala upíra?

Předně musím říct, že se temnýma uličkama nepotloukám, takže ta pravděpodobnost je malá, ale kdyby náhodou… 😀 Hlavně by záleželo na tom, s jakou náladou by mě vyhledal – má hlad? Chce si hrát s kořistí? Chce si povídat? Já osobně bych preferovala tu poslední možnost a myslím, že by udělal dobře. Moje krev není dobrá, chutná jako když olíznete starej klíč od kůlny (ne že bych to někdy dělala), a s masem to asi nebude o moc lepší. Řekla bych, že na povídání jsem určitě vhodnější. Ale co já vim, co jim chutná 😀

Řekněme tedy, že by si chtěl povídat – o svym životě-neživotě, o typickém dni řadového upíra, o samotě, kterou pociťuje nebo naopak o možnostech, co mu ta proměna dala a o tom, co ho kdy potkalo – kdo ví. Mě by to ovšem zajímalo všechno a ještě mnohem víc. Měla bych spoustu otázek, kterýma bych ho zahrnula a vyžadovala bych odpovědi. A pak? Pak bych mu možná s chutí nastavila krk a nechala ho změnit můj život víc, než ho kdy změnil kdo jinej. Protože je docela možný, že bych během našeho rozhovoru shledala, že všechny důvody, co mě držely v tomhle světě, už dávno pominuly a že vzdát se smrtelnýho života už pro mě není tak jasný „ne“ (ono to ovšem nikdy nebylo jasný, vždycky jsem věděla, že mě něco na tý myšlence fascinuje a že bych to prostě musela pořádně zvažovat, než bych učinila konečný rozhodnutí). Takže možná že bych se toho života nakonec ráda vzdala odměnou za možnost podívat se na to všechno z druhý strany mostu, projít závojem smrti a udělat tak to, po čem tajně touží tisíce lidí na celym světě – stát se upírem a poznat, jaký to doopravdy je. A pak? Pak by se vidělo. Protože dokud vás to nepotká, jsou to všechno jenom spekulace a vy prostě nemůžete vědět, co bude pak. No a taky protože se mi chce na záchod a došla psavá 😀 Sorry, zas příště 🙂

Je mi jasný, že drtivá většina blogerů se tu bude rozhovořovat o tom, jak a proč je homosexualita normální nebo naopak jak je to zvrácený a špatný – podle názoru. Takže tohle si odpustím. Já za sebe můžu říct, že mi to nikdy nepřišlo divný a vlastně jsem ani nikdy nechápala, proč se to ve světě tak řeší. Asi že jsem se narodila do světa otevřenýho všemu novýmu nebo to snad je výchovou, kdo ví, ale když potkám na ulici týpka potetovanýho od hlavy k patě, co má místo zadních kapes na džínách díry, takže mu kouká celá prdel, ani se za ním neotočím. No, to možná jo 😀 Ale nepřijde mi to prostě nijak zvláštní nebo nějak ultra závadný. A když neřeším tak zjevnou odlišnost a exhibicionismus, proč by mi mělo vadit něco, co maj lidi uvnitř sebe a nikomu to necpou?

Snad to tak vnímám i z dalšího důvodu, a sice že jsem sama bisexuál. Musím říct, že než jsem přišla na to, že něco takovýho je, dlouhý roky jsem si myslela, že jsem lesbička. Ne, že by mi to vadilo, ale mátlo mě, že mě přitahujou holky i kluci. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, a snad proto bylo moje dětství protkaný takovym nedostatkem sebedůvěry a sebepochopení. To jen dokazuje, jak důležitá je v těchhle věcech informovanost. Podobně jako když jsem zničehonic začala krvácet, aniž bych tušila, proč se to děje. Nebo když jsme se s mámou strašně bály o naši kočku, když najednou začala zoufale mňoukat a vystrkovat zadek. Myslely jsme, že ji něco bolí, a teprve veterinář nás vyvedl z omylu a řekl nám, že je to normální mrouskání 😀

No ale zpátky k tématu. Vyrostla jsem v liberální rodině a věřím ve svobodu projevu. Mám v sobě zakódovanou obrovskou dávku tolerance a taky heslo, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Čmárání po zdech se možná dá ospravedlňovat tím prvním pravidlem, ale přes druhý určitě neprojde. Ale homosexualita? Koho poškozuje, že mě přitahujou holky? Kdo si nárokuje právo mi do toho kecat? A jestliže je někde nějakej Bůh, tak proč by to mělo vadit jemu, když on sám nás tak stvořil? Nebo snad není tvůrcem všech lidí na světě?

Teď jsem teda zaběhla někam, kam jsem původně nemířila, ale je fakt, že zejména náboženský „argumenty“ proti homosexualitě mi přijdou naprosto zcestný, jako ostatně většina jejich argumentů proti všemu, co je pro společnost normální (jako třeba potrat). Názory typu „lidstvo spěje k záhubě, protože se nebude dále romnožovat“ jsou přece úplně šílený. I kdyby padesát procent populace tvořili homosexuálové, což je nereálný, pořád tu bude dalších padesát, který se normálně rozmnožujou. „Konec světa“ by teda nastal jedině za předpokladu, že 100% populace bude homosexuální. A co je to prosimvás za představy? K tomu sotvakdy dojde, protože jakkoli rozšířená homosexualita je, pořád se týká jen zlomku populace a většina lidí je hetero. „Normální“ z hlediska zastoupení je teda pořád spojení chlap-ženská. 

A potom, kolik dětí ve světě se sice narodí, ale nemají rodinu, kde by mohly bejt vychovávaný, která by je šatila, krmila, poskytla jim vzdělání, domov, hodnoty…? Co na tom, že se narodily heterosexuálním rodičům, když ti se na ně vybodli? Není pak lepší dovolit dvěma milejm ženskejm, aby se takovýho opuštěnýho dítěte ujaly a poskyly mu lásku a všechno to, co z nás dělá lidi? Není pak lepší, aby se sirotkovi dostalo péče dvou chlapů, který ho budou milovat jako vlastního, než aby strávil dětství v sirotčinci nebo na ulici, kam by se později beztak mohl dostat po dráze zločinu?

Já říkám, že to lepší je. A že je úplně jedno, jestli se vám líbí víc ženský nebo chlapi, protože to má asi stejnej vliv na osobnost člověka jako to, jakou má barvu vlasů nebo tvar nosu. Je to prostě něco, co nás nijak negativně neovlivňuje a taky si to, ač si to pořád spousta lidí myslí, nemůžeme vybrat. Já osobně se stavím za homosexuály, když už to tak chcete rozlišovat (Mimochodem všimli jste si, jak negativní nádech to slovo má? Když někdo řekne:“Heterouš“, zní vám to jako nadávka? Určitě ne, ale „Homouš“? To už je jiná), a jsem zásadně proti, aby byli nějak omezování oproti heterosexuálům, protože jsme prostě dvě rovnocenný skupiny lidí a žádná nemá nárok na lepší podmínky stejně jako neni důvod jednu z nich diskriminovat. Všichni jsme stejný lidi a máme stejný práva, ať už máme rádi modrou nebo růžovou. A za tim si stojim.

Nevzpomínám si, kdy jsem o něm slyšela poprvý, ale vím, co jsem na něm viděla jako první – stěny mých přátel, přeplněný kvízama, aplikacema a jinejma hrůznostma. V tu chvíli jsem věděla, že tudy cesta nevede, a ovlivnilo mě to po zbytek mého facebookového života.

Přišla jsem na něj někdy vloni, už nevím kdy to bylo. Nějakou dobu jsem se mu bránila, jako se ostatně bráním všemu, co dělají všichni, co mají všichni nebo co „musím“ mít. Tenhle odpor v sobě mám už pěknejch pár let a chrání mě to před vším tím davovým šílenstvím, co dělá z lidí slintající debily. Udržuju si tak odstup a teprve když přechází první vlna nadšení, nastupuju já, abych zjistila, jak se to s tou danou věcí doopravdy má – neovlivňována neustálýma nadšenýma kecama lidí kolem mě. No a totéž jsem chtěla udělat s facebookem.

Hned po přihlášení jsem poctivě vyplnila veškerý info – to už je takovej zvyk, co jsem si vypěstovala za ty roky pohybování se na internetu a po různejch sociálních sítích. Dělám to ráda. Jednak abych se odlišila od zbytku nevyplněnejch profilů, kterejm nikdy nikdo nenapíše, protože ani nemá o čem – vyplněním profilu se „vyprofiluju“ a dám světu vědět, že jsem online, jsem ta a ta, baví mě to a to a o světě si myslim svoje. Vymezím se. A pravda, je v tom i jiná, více psychologická stránka věci. Tím neustálým vyplňováním zájmů a informací si sama připomínám, co mě na tomhle světě těší a zajímá, připomínám tím sama sobě svoje názory a kdo jsem, protože přece jenom strašně zapomínám a tohle mi pomáhá udržet si nějakej obšírnější obrázek sama sebe.

Jako další věc je spřátelování. Rozhodla jsem se, že tentokrát budu opravdu přijímat jen lidi, který osobně znám. Postupem času jsem přidala jednu výjimku, a tou se stali různí umělci, fotografové atp., kteří mě zaujali svým dílem tak, že jsem je chtěla pozdravit, okomentovat jejich tvorbu a nějak blíž se seznámit, bude-li to možné. V současný době mám 196 přátel, s nimiž jsem v kontaktu, a z toho jen asi dva jsem nikdy neviděla. To je slušná bilance, ne?

Abych nespadla do lákavýho „marnění času na fb“, stanovila jsem si hranice, který nepřekračuju. Nevyplňuju kvízy, pokud to nejsou nějaký opravdu zajímavý psychologický testy nebo něco skutečně vtipnýho – a takovejch věcí je na fb minimum. Ze všech aplikací jsem si vybrala jednu, který jsem ochotná věnovat pár minut denně, ale určitě se z ní neposeru – to jsem si ostatně ověřila v době, kdy mi nefungoval flash a moje milovaný Mafia Wars nefachaly. No, a neposrala jsem se XD

Taky jsem si slíbila, že nebudu statusy používat namísto blogu. Výlevy a složitější myšlenky patří sem. Statusy jsou jen pro chvilkový nápady, vyjádření nálady nebo pro komunikaci. Jediný povolený výlevy jsou ty šťastný, protože se mi líbí myšlenka pozitivně naladěnýho facebooku. A tím se dostáváme k hlavnímu důvodu, proč tam vůbec pořád chodím – pozitivní statusy. Lidi, který se mi zobrazujou na hlavní straně, jsou lidi zábavný, pozitivní a inspirující. Ráda si čtu, co píšou, protože mi to vždycky zvedne náladu. A je jedno, že píšou dva statusy za hodinu, protože ani tak to nejsou sračky, ale veskrze zajímavý myšlenky. A to o svejch statusech nemůže říct zdaleka každej.

A pak je tu ten nejhlavnější aspekt, na kterej tolik lidí zapomíná – komunikace. Díky fb a nápadu s reálnejma jménama (god bless this idea) jsem našla spoustu ztracenejch kontaktů. Objevila jsem tak lidi, na který jsem už pomalu zapomněla nebo jsem nevěřila tomu, že je ještě někdy dohledám. Díky všem těm přezdívkám, co vládnou internetu, to donedávna byl nemožnej úkol, ale teď už je to hračka. Pokud se váš někdejší kamarád nejmenuje zrovna Jan Novák (bože, doufám, že generace takhle pojmenovanejch lidí už skončila). 

Taky vyřizování vzkazů pro větší množství lidí se stalo hračkou, stejně jako sdílení fotek ze společnejch akcí. Systém tagování (označování) lidí na fotkách je podle mě naprosto geniální a je to jedna z věcí, co dělá facebook tak skvělej.

Já osobně teda s fb nemám žádnej problém – snad jen že někdy, když se opravdu nudím, u něj jsem schopná sedět třeba hodinu v kuse a klikat na Home jen abych zjistila, jestli někdo nenapsal. Ale to jsou stavy vyjímečný a můžu si za ně sama. Nechápu tudíž lidi, co si na fb stěžujou. Otravný aplikace? Kdykoli je můžete vypnout. Blbý lidi? Tak proč je máte v přátelích? Ztráta času? Nikdo vás přece k tomu počítači nepřikoval, kdykoli se můžete zvednout a jít se projít nebo si konečně přečíst knihu, na kterou si „hledáte čas“ už měsíce. Je to jenom vaše volba. Tak nehledejte chyby v sociálních sítích nebo kdekoli jinde v internetu. Chyba je  téměř vždycky v nás samotných.

A proč bych to nepřiznala – já si ráda hraju. A mohla bych se tu rozepsat o tisících věcí, o tisíci možností, jak si hrát nebo i konkrétních případech, jak si hraju já, ale to se mi teď nechce. Už jsem unavená, dnešek byl dlouhej a tak chci říct jen jednu věc – u nás doma máme takovej kutloch, takovou mrňavou místnost (no, místnost. má to asi metr na metr, je to prostě jen skladiště), no a v tý místnosti je kromě jinýho bordelu spousta mejch někdejších hraček. A když si to tak vezmu, neni to zase tak dávno, co jsem si s většinou z nich ještě dennodenně hrála. Tak třeba barbíny. Za sebe můžu říct, že ještě v patnácti jsem k nim měla nějakej vztah a dodneška mě mrzí, že jsem je odložila. Protože jsem to vlastně udělala kvůli společnosti. Přestala jsem si s nima hrát, protože si ze mě lidi dělali legraci, a to dokonce i vlastní rodina, že jsem dement a zaostalec, že jsem „jak malá“ (jako by to bylo něco špatnýho) a že prostě veskrze to, co dělám, je špatný a snad i zakázaný.

Nějakou dobu mi to bylo jedno, ale když si z vás nejhezčí kluk ze třídy utahuje, že si snad dodneška hrajete s barbínama (což asi nemyslel vážně, ale shodou okolností se docela trefil :D), něco se ve vás hne a vy se radši než vlastní fantazii a potřebám podřídíte standardům společnosti a ty milovaný hračky odložíte, protože „prosimvás, patnáctiletá holka a barbíny?“

A takhle nějak se to asi děje se spoustou dětí. Nemyslim si, že by všichni zanevřeli na svoje milovaný hračky kvůli počítači nebo kvůli tomu, že na ně nemaj čas pro školu a povinnosti. To je přece nesmysl, na hraní se čas najde vždycky. Myslím si, že spousta z nás se svýho dětství a všeho, co k němu patří, vzdala kvůli nátlaku společnosti, abychom nevyčnívali, aby se nám nesmáli a podobně. A přitom – co je na tom, hrát si? Ubližuje to někomu? Neubližuje. Dělá to ze mě hloupějšího člověka? Nedělá. Naopak tím rozvíjím fantazii, sociální schopnosti a určitě to má další spoustu pozitivních vlivů. Tak proč je to špatný?

Není to tak dávno, co jsem se zúčastnila jedný silvestrovský oslavy, kam jsme přitáhli lego. Na tomto místě bych ráda podotkla, že byl hodně špatnej nápad smíchat lega dvou lidí, protože po dvou dnech jsme už neměli tušení, která kostka je čí a kterej panáček komu patří, takže jsme to vlastně nikdy nerozdělili spravedlivě.  Nicméně hlavní je, že jsme si vyhráli. Někde mám dokonce fotky městečka, který jsme postavili, a že bylo báječný. Vymysleli jsme k tomu i spoustu příběhů, co kterej panáček dělá a kdo to je, co stojí v pozadí celý story atp. Bylo to skvělý, bavili jsme se a uvolnili to, co v nás bylo dlouho uzavřený – fantazii.

Za sebe si tudíž myslím, že to je skvělej nápad, občas si takhle pohrát jako děti, a že by bylo hezký někdy uspořádat „kalbu“, kam by si lidi místo flašek přinesli plyšáky, barbíny a autíčka, a zkusili si vzpomenout, jak si jako malí s tím vším hráli. Vzpomínáte? „A já jsem doktorka a ty za mnou přijdeš jako že máš nemocnýho pejska a já ho budu léčit. A teď jsme v horách a tenhle prádelník je recepce. A vzadu za domem máme koně, to bude tahle bota“…

Co vy na to? Já myslim, že by to mohlo bejt krásný a zábavný a že by nám to připomnělo hodně z toho, čeho jsme se museli vzdát a po čem se nám možná vnitřně stejská. Tak to někdy zkuste. A když už si k tomu musíte přinýst chlast, nechte doma aspoň předsudky a nesmějte se lidem, že je baví si hrát. Možná že oni se smějou vám, že už to neumíte.

A když už jsme u toho tématu týdne, víte, proč nevěřím tomu, že po smrti nic není? Jednak si prostě neumím představit nic jako konec vědomí, konec existence. Jsou to asi stejný pojmy jako nekonečnost, absolutno nebo nic. Mysl je prostě neumí uchopit, protože se nedají k ničemu přirovnat ani nijak popsat. Je to asi jako když se snažíte představit si, jak vypadá vesmír. Naše mozky jsou naučené na svět určitého prostoru, určitých limitů, a nejsme schopni představit si nekonečnost. Vesmír, logicky vzato, musí někde končit. A kde něco končí, tam něco jiného začíná. Jak by mohl být prostor nekonečný? A kdyby nebyl, co by bylo za ním?

Kdepak, z těchhle úvah se mi vaří mozek, a proto je moc často nerozvíjím. Ale chtěla jsem tím demonstrovat, že jsou věci, které si i přes svou bujnou fantazii neumím představit, a k těm patří i konec vědomí. Vědomí je strašně zvláštní věc. Nebo duše, to je fuk, říkejte si tomu jak chcete. Důležitý je, že to nelze uchopit ani popsat a nikdo netuší, jak vlastně vzniká a co nás dělá tak komplikovanými a přemýšlejícími. Já třeba mám v hlavě tolik myšlenek, tolik otázek a tolik fantazií, že by se to nevešlo do bilionu knih a filmů, kdyby to někdo chtěl zaznamenat. To prostě nejde. Ale jak je to možný? Kde se to ve mně bere? Jak se to může vejít do tý mý prťavý hlavy?

A když to tam všechno je a všechno je to tak komplikovaný a tak rozsáhlý, jak by to mohlo najednou zmizet a nebýt? Ostatně co je to nebýt? Já si neumím představit, že bych nebyla, neumím si představit nicotu a nebytí, protože to jsou zase jen další šílený pojmy, který mi nic neříkají. Věřím tomu, že v té či oné podobě o sobě i po tělesné smrti budu vědět a jestli budu v kontaktu se světem, jak jsem ho znala, to už je jiná věc. Ale nějak někde budu.

Tahle myšlenka mě napadla snad hlavně díky mým snům. Zjišťuju, že mezi mýma známýma není úplně běžný, aby se jim zdávalo o jejich vlastní smrti, ale já už to zažila několikrát. Obvykle se to stalo prostě tak, že jsem žila, žila, a najednou jsem věděla, že jsem mrtvá – i když se mi fyzicky nic nestalo. Najednou jsem si prostě uvědomila, že už jsem skončila taková, jaká jsem byla, a že teď jsem na jiné úrovni. Že už nikdy nebudu moct dělat stejný věci a stýkat se se stejnýma lidma, protože to, co dělají oni, už pro mě není. Ale i tak jsem tu pořád byla, vypadala jsem stejně a skoro stejně jsem se i cítila – jen trochu nehmotně, jakoby moje tělo doopravdy odešlo a já zůstala bez tělesné schránky. Snad by mi to nějakej psycholog rozpitval, ale o to teď nejde. Hlavní je, že jsem si v těch snech smrt zažila (zvláštní spojení), a že si to takhle nějak představuju i pro tu skutečnou. Pokud jde o ostatní detaily, myslím, že obří řezačka na papír mě nezabije a že ani nebudu upírem, ale to vědomí mě tady někde zůstane.

A protože tomuhle věřím, konce se nebojím, protože po něm něco bude. Ať už to bude cokoli, budu o tom vědět. Takže to vlastně není absolutní konec, protože nic jako absolutno si nedovedu představit. Bude to jen konec jedný etapy bytí a začátek jiný. Ovšem než k tomu dojde, je třeba udělat jednu moc důležitou věc – naplnit svůj život. Udělat něco hodně dobrýho, co po vás zůstane, pomoci tolika lidem, kolika jen stihnete, a snad i dát dar života někomu dalšímu, kdo přijde po vás a bude nosit vaše příjmení. Teda to moje snad ne, to nemám ráda 😀 Ale víte co myslim.

No, obávám se, že psavá odešla přibližně stejně rychle jako přišla, a že víc toho ze mě dneska nevypadne. Krom toho brzo vstávám a asi bych se na to měla jít vyspat. Tak snad v tom spánku zase neumřu – i když musím přiznat, že mě ty sny docela baví. Užívám si v nich pocitů, který v reálnym světě nepoznám a který jsou tak strašně zvláštní a neznámý, že to tu moji stereotypem znuděnou duši těší. To je furt smutek, radost, nostalgie, bláznění, láska, zamilovanost, opadávající zamilovanost, vztek… prostě furt ta samá nuda dokola. Ale pocit smrti? Superschopnosti (běžně ovládám oheň a lítám, nebo aspoň hodně dobře skáču a lezu po stěnách)? To je něco, co nikde jinde nenajdete. Tak už dobrou 🙂

Někdy přemýšlím, jaký by to bylo, kdybych umřela. Co by v první chvíli dělali moji blízcí? Komu by volali, aby mu to řekli? Jak by se to dozvěděli moji kamarádi a známí? Který z nich by to nejvíc bolelo? Jak by truchlili? Uspořádali by nějakej brutální obřad na moji poctu? Měla bych pohřeb? A kde bych vlastně potom ležela?

Vlastně mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, kde bych chtěla po smrti spočinout. Ono se řekne, že je to fuk, protože už o tom nebudete vědět, ale já nějak věřím, že to vědět budu a že mě to určitě bude zajímat. A že na tom záleží. Velká část naší rodiny odpočívá u nás na chatě, na takovym zaprděnym hřbitůvku, kterej mě nikdy nijak nefascinoval. Dřív se mi tam docela líbilo, ale co umřel děda a viděla jsem vnitřek našeho rodinnýho hrobu, nějak mě to přešlo. Nebylo to tak hezký, jak jsem si to představovala. Žádný úctyhodný uložení člověka, kterej má za sebou dlouhej život plnej takovejch či makovejch skutků. Žádnej ceremoniál úcty. Prostě jen hnusná díra v zemi, v níž se vedle sebe tlačí několik urn (uren? whatever…) – a když jsem se zeptala, co je to za lidi, naši mi ani nebyli schopni odpovědět. Chvilku si ty urny prohlíželi a debatovali, kdo v nich asi tak může bejt, která je strejda a která někdo, koho jsem ani neznala. V tu chvíli mě napadlo, že takhle dopadnout nechci. Nechci skončit jako další zaprášená piksla, kterou nikdo ani neumí odlišit od těch ostatních – ta představa mě děsí. A mít nad hlavou těžkou kamenou desku, pod níž nikdy nepronikne paprsek světla? Díky, ale mám jinou představu.

Až umřu, chtěla bych zůstat taková, jaká jsem byla za života. Ale to by bylo asi těžko proveditelný, a tak se možná přece jenom nechám spálit. Oheň pro mě měl vždycky zvláštní smysl, a když už nemůžu hořet na hranici (což by bylo fakt stylový), ať mě teda spálej v krematoriu. A potom, potom ať mě vezmou někam na louku, kde kvetou máky a kopretiny a kde je klid a ticho. A odkud je výhled do krajiny. Netrvám vysloveně na těch kytkách, ale ať je tam hezky. Vlastně když tak nad tím přemýšlím, louka u nás za chatou by byla docela ideální – je tam krásně, hlavně teda na jaře a v létě, a měla bych to blízko domů. A to se vyplatí.

O pohřeb nestojím. Pohřeb je nudná a divná událost, všichni jsou smutný a vlastně ani nevědí, co jeden druhýmu říct. Nastává trapný ticho a když někoho napadne něco vtipnýho, nemůže to ani říct, protože si řiká, že si o něm pomyslej, jakej je to barbar. Nechci, aby se se mnou lidi loučili takhle. Ať si na mě každej vzpomíná jak chce, ať se s tím každej vyrovná po svym a ať jsou rádi, že mě znali. A jestli se někomu chce smát při vzpomínce na mě, tak prosim, já se zlobit nebudu 🙂

No ale jestli někdo mermomocí bude mít potřebu uspořádat mi nějakej obřad, tak ať je tam veselo, ať se mluví, ať si jsou lidi blízcí jako nikdy jindy. Vždyť je přece spojuje ten stejnej pocit, ne? Tak by se o něj měli podělit a ne brečet si do kapesníku a nevědět, co říct. A ať jsou tam mí nejbližší. Nestojím o návštěvu vzdálenýho příbuzenstva a lidí, co mě nikdy neznali nebo neměli v lásce, chci tam mít ty, který jsem nejvíc milovala a který měli rádi mě. A ať tam hraje hudba. Žádný dusivý umíráčky, chci tam něco plnýho energie, a jestli to budou Muse, IAMX, Enigma nebo Tata Bojs, to už je jedno, ale hlavně ať je to něco, co jsem měla ráda a co mě vždycky probouzelo k životu. Protože jedině tak to uslyším až tam, kde tou dobou budu, a budu vědět, že se zrovna koná party na mojí počest. A dloubnu do těch okolo mě a budu na ně mrkat:“Slyšíte? To je moje pařba“ 😉

Jo, až jednou umřu, chci to mít po svym. Ať je na co vzpomínat. A až se se mnou všichni rozloučí, ať jdou dál. Ať žijou, jak chtějí žít, ať každá minuta jejich života stojí za to, protože nikdy nevědí, kdy ten budík zazvoní a kdy pojedou na tu nejdelší dovču, z níž se nevrátěj. A taky doufám, že po sobě něco zanechám. Něco, co bude mít smysl. No, jdu na tom zapracovat, dokud mám ještě trochu času. A ze všeho nejdřív jdu něco zblajznout, nebo umřu dřív, než jsem čekala – hlady. Maucta 🙂

Teda já vim, jak si vybrat kamarády 😀 Včerejší hospoda zahrnovala tolik srandy, hlášek a keců, že jsem se z toho chlámala ještě cestou domů 🙂 Nejvíc asi:“Tyjo, já bych nechtěla bejt kráva“ a „Ty chodíš několikrát tejdně do hospody?“ – „Ne, ale když jdu několikrát tejdně do hospody…“ 😀 Jinak to bylo samozřejmě zase poučné, neboť jsem se dozvěděla, že je možný mít chalupu ve vagonu, že v XT4 maj výbornej hermelín a co jsou to „voleji“. Prostě super večer, díky všem 🙂

Teď se zrovna cpu topinkama a přemýšlím, jestli to byl dobrej nápad, když jdu za hodinku učit a večer – pro změnu – pařit. No co. Dneska holt někdo umře na česnekovej dech a já to nebudu 😀

Ne, fakt, já jsem tenhle tejden naprosto ukázkovej pařmen. V pondělí ples, kterej se táhne až do úterka. V úterý se vrátim domů v osm ráno, do pěti odpoledne spim, pak jsem chvilku na pc a zase jdu spát. Ve středu brzo vstávám, sfouknu dvě lekce angliny hned po sobě, večer jdu na návštěvu, z níž se zase vrátím až ve čtvrtek ráno. Večer jdu do hospody na dvě a hermelín – tady teda přijde nabourání, protože jsem se vrátila domů ještě ten stejnej den a dokonce jsem byla už v půl dvanáctý v posteli 😀 No a najednou je tu pátek a já jdu zase pařit… 😀 Shame on me už, fakt XD

Příští týden si to vynahradím, snad s mámou uděláme daně, pak musím zase na sociálku a pak na pracák a vůbec. Je toho ještě dost ke stihnutí a devátýho mi začíná škola. Pche. Skoro jsem zapomněla, co to škola je 😀 Nj, she’s a rebel and that she is me 😉