Rubrika: Bez kategorie

Tak předně moje vyžádaná čakrová svíčka 🙂 Musím říct, že ačkoli jsem si řekla o duhovou, vůbec bych se nezlobila za některou z fialových nebo bílou. Poslední dobou meditace silně zanedbávám a velice ráda bych se do toho zase víc ponořila a ne že by se mi k tomu nehodily.

Několik sprcháčů. Čokoládovej jsem vyzkoušela hned, nedalo se odolat. Naprostá lahůdka 8)

Punčocháče. Nevim, koho to napadlo, myslím, že je nepotřebuju, ale zase ne že bych je neužila. Hned dneska mě donutily vytáhnout zase jednou sukni. Uvědomila jsem si díky tomu, jak dlouho už jsem na sobě sukni neměla. Neni na škodu občas se vyfiknout.

Voucher na masáž hlavy včetně péče masážním pavoučkem. Jaj, na to se těším 8) Sice poněkud mámě závidím ten její na masáž lávovými kameny, ale hlava bude taky dobrá.

Suchej šampon, svíčky z Ikey, dárková kartička do Ikey, Ferero Rocher… aneb mé oblíbené consumables. Brzo to spotřebuju a nezůstane mi po tom žádnej bordel, nic na co by se chytal prach, tak maximálně skleničky od svíček – ale ty obvykle vyhazuju, nemám pro ně využití. Je to dárek v podobě prožitku. Vůně svíčky. Osprchování se. Baštění něčeho dobrýho.

A ještě takovou malou surikatku – přívěsek na mobil. Roztomilá malá věc 🙂 Jo a abych nezapomněla, taky kovový náušnice ve tvaru kytary. Já sice náušnicím moc nedám – mám jich už strašně moc párů – ale něco takovýho přesto dokážu ocenit, to téma je prostě perfektně zvolený.

A nakonec brácha si ze mě udělal chodící reklamu na vlastní web a dal mi tričko z jejich eshopu 😀 Jak rozkošné. Ale musí se tomu nechat, že to tričko má fakt pěkný barvy.

Jo a vlastně ještě nějaký prachy taky. Táta řekl, ať si za ně hlavně koupim něco, co užiju. Tak nevim, váhám mezi drogama a dobitím openkarty.

No, prostě letos to vyšlo dobře a jsem i ráda, že se líbily moje dárky. Ani nemluvě o tom, že jsem mámě koupila Simon’s cat – Kitten Chaos a tátovi druhej díl 1000 věcí, co mě serou – oboje věci, co si sama chci přečíst 😀 Tomu se řiká zabít dvě mouchy jednou ranou. Multifunkční dárek. Jupijéj.

A co vaše Vánoce?

Vánoce, jak je notoricky známo, by měly být svátky klidu a míru. A – jak je rovněž notoricky známo – málokdy jsou. Jednak je to honění se za dárky, jednak úklid, jednak hysteričtí členové rodiny, kterým prostě MUSÍTE okamžitě říct, co chcete k Vánocům, jinak se zblázní, a hlavně to s nima musíte jít nakoupit, protože jinak si můžete bejt jistí, že dostanete nějakou nebetyčnou kravinu nebo něco, co se silně vymyká vašemu vkusu nebo to nesmíte jíst, protože je to přesně ta jediná sladkost nebo druh ovoce, na něž jste silně alergičtí.

Já to letos vyřešila celkem dlouho dopředu prostě tím, že jsem sepsala článek, co k těm Vánocům letos chci a nechci a na něj jsem odkázala mámu – záruka toho, že se to dostane i k babičce a že ty dvě se spolu o to nějak podělí. Tohle se u mě už stalo tradicí, jen letos jsem k tomu přidala velice důrazné prohlášení, že nic z toho nevyžaduju a nepotřebuju a že mi nemusí nic dávat, protože – insert přednášku o mém náhledu na materiální vlastnictví.

Musím říct, že jsem už dávno vyrostla z dětského očekávání Vánoc a spíš se v posledních letech přepínám do dospěláckého módu, čili že z toho začínám mít osypky už dva měsíce dopředu a čím víc se to blíží, tím víc mě jímá hysterie.

A tak jsem se na to letos dost vykašlala. V listopadu jsem si začala sepisovat nápady, co bych komu mohla dát, protože já prostě nejsem schopná provádět vánoční nakupování stylem „dva týdný budu chodit po vánočních trzích a obchoďácích a na něco narazím“. Kdepak, já to musim mít vymyšlený dopředu a pak vyrazit a jít cíleně do toho jednoho, maximálně do dvou míst, kde daný věci stoprocentně seženu. Jednak protože nesnáším davy a obzvlášť z těch vánočních mívám panický záchvaty, jednak protože mě letos vážně děsně bolí nohy a každej krok navíc je utrpení.

Dost jsem přemýšlela, jak bych se uchránila toho tradičního šílenství u nás doma. Letos mi na Vánoce vyšlo volno, a tak jsem věděla, že mě nezachrání práce. Nakonec mi to pomohla vyřešit předvánoční návštěva pana Mysteriózního. Zůstal u mě skoro celé tři dny a musím říct, že to významně pomohlo. Na tři dny jsem se zavřela do pokoje a nevnímala nic, co se kolem mě děje. Mrzelo mě to akorát když přišla na návštěvu babička – což mi mimochodem přišlo od našich dost nefér, dobře věděli, že se jí nebudu moct věnovat. Ty tři dny byly naprosto úžasný a báječně jsem si odpočinula, vlastně se mi po letech konečně podařilo udělat přesně to, co by člověk udělat měl, a sice strávit Vánoce s tím, koho má opravdu rád a s kým je mu dobře.

Nemáme vánočku, valnou většinu dárků jsem nakupovala v neděli večer a vánoční úklid a zdobení jsem dělala až na Štědrej den – a vlastně jsem to dost brutálně odflákla, takže se nedá říct, že by mě letos naplnila nějaká extrémně vánoční atmosféra, ale to se dalo čekat a já jsem hlavně ráda, že jsem si odpočinula.

Vzhledem k věcem, co čekám od příštího roku, možná že o příštích Vánocích to budu zase vidět jinak, ale letos mi fakt bodlo se na to vykašlat a nic nehrotit a i když cítím trochu zklamání z toho, jak málo to už pro mě znamená, jsem vděčná za tu trochu klidu a totálního zevlení a za tu blízkost a společnost, jež mi byla dopřána. Co si člověk může přát víc než sounáležitost a vzájemnost. Než to nejdelší objetí na světě. Než ten nejzoufalejší a nejopravdovější polibek.

Samota mě vůbec nesere. Mívám momenty, kdy dost silně zatoužím vypadnout mezi lidi, ale to už musí bejt, obvykle jsem radši, když mě nikdo nevidí, nikdo na mě nemluví a nikdo po mně nic nechce. Spíš mám pocit, že jsem čím dál tím asociálnější. Nebo je to prostě jen součást toho všeho, jak se tomu… no, osobní vývoj.

Co si tak vzpomínám, vždycky jsem vlastně byla víceméně sama. Nezapadala jsem. Nebyla jsem schopná dělat si přátele tak snadno jako druzí. Bála jsem se lidí. Když se mi někdo líbil, nedokázala jsem se mu ani podívat do očí. Byla jsem zoufale trapná a mimo a opožděná. Když ostatní holky s drsňáckým výrazem kouřily pod hospodou a chlubily se, s kým kde randí, já si nejradši hrála doma s mončičákama, na dlouhý hodiny jsem se zavřela do vlastního světa, kam za mnou nikdo nemohl, a bylo mi tak dobře.

Dodneška jsem v podstatě asi radši sama. Ale ne furt, samozřejmě.

Někdy, dost často, mám až šílenou potřebu s někým bejt. Obvykle je to někdo konkrétní. Jeden, dva, maximálně tři lidi, který mi v daný chvíli rozumí a můžou mi pomoct, většinou jen tím, že se mnou budou a že budou mlčet. Nemám moc ráda situace kdy potřebuju podržet a někdo má zrovna potřebu dávat mi přemoudřelý rady a ohánět se vzletnejma frázema jako že bude líp podobně, což je paradoxní, protože sama samozřejmě hrozně ráda dávám rady do života. Ale zásadně jen v situacích, kdy se mě na ně někdo ptá a řiká si o ně, a vždycky k tomu dodám, že je to pouze něco, co bych v daný chvíli udělala já, a že se to nedá brát za nějakou eternal truth. Například máme v práci brigádnici, která je poměrně zoufalá ze svýho vztahu a nějak asi nabyla dojmu, že já jsem hrozně chytrá a skvělá a že jí musim říct, co má dělat. Prosimvás já. Věčnej vztahovej zoufalec a poslední rok totálně beznadějnej single.

Což s tím samozřejmě taky souvisí. Po všech těch eskapádách se vztahama jsem ad 1) srdečně tak rozlámaná, že už prostě asi nefunguju tak, jako dřív. Poměrně snadno se rozsypu, když se s mým srdcem nezachází dobře, a ad 2) tak opatrná, že málokomu dovolím vstoupit. Ne že by o mě nebyl zájem, pár takových se našlo, co by rádi, ale já prostě nemůžu, protože už dopředu na těch lidech vidim, že to nemá smysl. Že mě neberou. Že bych se do něčeho nutila. Že by mi to za to nestálo.

Protože takovejch věcí, co mi za to nestály, už mám za sebou taky dost, a nestojím o další.

A pak je tu ta věc s odjezdem. Možná to používám jako výmluvu, ale něco pravdy na tom taky je – já si tu teď vlastně ani nemůžu nic začínat. Sice nevím, kdy a jak se to podaří, ale mám v plánu odjet. To bych nemohla udělat ani nikomu tady, ani sobě, už znova ne.

Když jsem do profilu psala, že ze všeho nejradši trávím večery s hrnkem čaje, myslela jsem to vážně. Čím dál tím míň se mi stává, že by mě zachvátila nezvladatelná touha jít kupříkladu pařit nebo jít s někým do hospody. Není to jenom tím, že chodím do práce, to je blbost, tam chodí kdekdo. Možná ne na dvanáctky a možná ne s tak náročnou pracovní náplní, ale stejně. Kdyby se mi chtělo, tak půjdu. Ale mně se nechce. Nepotřebuju se vybíjet, na to si vystačím s prací. A na dobití mi postačí skvělá hudba nebo pár výjimečných lidí, kterým výjimečně věnuju trochu svého času – a že ten je mi s takovým pracovním rozložením čím dál tím vzácnější.

A když už ty lidi vídám, tak radši pěkně jednoho po druhym, žádný velký sleziny a davy a akce. Radši si je pěkně po jednom dávkuju a každýmu věnuju sto procent a s těma, s kterýma se nedá takhle ve dvou bejt (třeba je to trapný, divný, nemáte si co říct), hned vím, na čem jsem a že to nepůjde, protože já potřebuju mít kolem sebe lidi, se kterejma se takhle bejt dá. A tím bejt mysím fakt jenom bejt, postačí dřepět spolu nad hrnkem čaje v tlumeném osvětlení a podávat si šíšu a mluvit o životě a o lidech a o těžce filozofickejch otázkách a o zájmech a o píčovinách. A nebo nemluvit vůbec. Bez pocitu, že je to nějak špatně, protože neni.

A proto si tak skvěle jdeme na ruku s kočkama. Protože se vzájemně chápem a respektujem. Každá z nás má svoje mazlící momenty, kdy prostě nutně potřebuje čísi pozornost a dokáže si o ni říct, a každá z nás si občas chce pohrát a vyblbnout se. Ale povětšinou jsme fanoušci těžkýho zevlu, samoty, relaxace, odpočinku, spánku a nicnedělání. Nejde jen o lenost, i když líná bývám taky, hlavně v první polovině dne. Ale když mám den pro sebe, zvládnu obvykle udělat spoustu zajímavejch věcí, který mě těší, ať už je to nějaká tvůrčí činnost, čtení, přesazování kytek, úklid, zbavování se bordelu nebo reorganizace. A vlastně nesnáším, když mě v tom někdo ruší a něco po mně chce, třeba abych s ním někam šla.

Ovšem pak jsou i dny, kdy mě u toho nikdo nevyruší a neozve se a já jsem na brečení z toho, že nikoho nezajímám. Nojo, holt jsem furt ještě ženská a neni to se mnou nejjednodušší 😀 Ale furt doufám, že se najde někdo, kdo s tím bude umět pracovat a díky komu už nikdy nebudu sama, i když zrovna nebudeme u sebe.

No, vlastně jsem pár takových lidí už našla a díky nim je život snesitelnej.

A vůbec.

😀

Užívám si volno. Plány na dlouhej spánek klasicky nevyšly, já už prostě nějak nedokážu spát do dvanácti, nejpozději v deset se vzbudím vždycky, ale nevadí, aspoň bude víc času na jiný věci. Třeba jsem se hned vrhla na barvení vlasů. Odrosty jsou zlo a moje epesní oranžová už nevypadala tak epesně, když ji hyzdily, a protože jsem líná to celý znova odbarvovat, koupila jsem si hnědou. Jak se tak na to ovšem koukám, mám pocit, že z toho zas nic nebude, nějak se to nechytá.

Dneska dorazí do Prahy drahoušek Mysteria, na Muse, samozřejmě 🙂 Tak doufám, že se mi ho podaří aspoň na chvilku vidět. Je to k zbláznění, furt vídat lidi, o který moc nestojíš, a vůbec nevidět ty, po jejichž přítomnosti nejvíc toužíš. Ono se to po netu přece jenom blbě vymejšlí, co a jak provedeme s tím příštím rokem.

Ovšem vypadá to docela dobře, momentálně. Včera jsem zaplatila část svýho dluhu, sice tu menší, ale furt lepší než nic, hned se mi trošku ulevilo. Myslím, že nejpozději do ledna budu mít vyřešenou i tu druhou část. Jsem si celkem jistá, že se tomu nevyhnu a že to prostě budu muset zaplatit, ale dokud to nebudu mít jasně potvrzený od Klárky, která tomu narozdíl ode mě rozumí, tak proč se vydávat, žejo.

Na konci listopadu bych měla navíc dostat naopak dost peněz, který dluží někdo mně. Netušim, jestli k tomu dojde nějak samovolně nebo jestli to budu muset řešit nějak soudně, ale čas si nedá říct a běží, takže do dvou týdnů snad budu vědět víc.

Včera jsem tak uvažovala o odchodu na pracák, až mi teď skončí zkušebka. Ale pak mi došlo, že mám vlastně smlouvu na dobu určitou, a sice do února. A nějaký ty prachy na odjezd budu taky potřebovat. A stejně nemám nic jinýho v záloze. Takže to teď asi nebudu řešit a vydržím to ještě do toho února. Pokud v tý době ještě nebudu odjíždět, pak můžu uvažovat o pracáku. Do tý doby bych ovšem ráda vymyslela nějakej způsob, jak si přivydělat, když nemám kdy někam chodit. Možná přece jenom skočim po nabídce od mojí vedoucí, která po mně chce, abych ji učila anglicky. Jen si neumím představit, kdy to jako chce provádět. A odkud začít, když neumí ani barvy 😀 No, samozřejmě od začátku. Ale jak si jako představuje, že ji „naučím anglicky“, když nemá ani základy? To bude trvat ještě hodně dlouho, než se dostane k nějakýmu pořádnýmu speakování. A já nejsem žádnej učitel. Énu, je to výzva, ne že ne. Asi se zase jednou dostane ke slovu Help For English. Skvělá stránka, báj d vej.

Mněh, jdu smejt kedluben a rozplývat se nad koťatama. Herdek, já vám sem musim taky hodit nějaký fotky, dyť voni rostou jak blázni a vy vůbec nevíte, jak jsou roztomilý! Mno. Vyděržaj pionyr, všechno bude.

Jo, prostě jo!

Tenhle Mattův článek o svobodě v práci můžu s čistým svědomím podepsat, protože přesně takovej je i můj náhled na věc a řekla bych, že do jistý míry je takovej i obecnej charakter člověka. Kdo by nechtěl bejt opravdu svobodnej a dělat sám za sebe?

Nechápu a nikdy jsem nechápala, proč by si měl někdo ze života dělat větší peklo, než je nezbytně nutný. Svět je mnohdy na palici, lidi na přesdržku a chovaj se k sobě mnohdy jako nejhorší hovada. Všude se vraždí, krade, lže a podvádí, všichni si navzájem ubližujou a i když máš zrovna štěstí na samý skvělý lidi a vůbec na všechno, pořád se musíš mít na pozoru, protože dobře víš, jak to ve světě chodí a že to můžeš čekat odkudkoli a kdykoli. A neni to snadný, žít a pohybovat se v tom. Udržet si čistej štít a nezbláznit se, udržet si nízkej cholesterol a zdravý povětří, nepodléhat všem těm zničujícím návykům, kterýma nás to bombarduje a který nám servíruje na stříbrnym podnose až pod čumák, dobře vycházet se všema lidma, bejt dobrej rodič, vzorný dítko, řádnej zaměstnanec, dobrej přítel a já nevim co všechno ještě.

Tak proč bych si ten život měla k čertu komplikovat tím, že budu dělat něco, co vlastně dělat nechci?

Pracovat, nějakym způsobem, se musí. Abychom měli za co žrát a abychom nezlenivěli a nezblbli. Abychom se učili a aby naše tělo i mysl dostávaly potřebné podněty ke sebezdokonalení. Je třeba se hejbat a něco dělat, je třeba něco vytvářet, nějaký hodnoty.

Ale kde kdo mluvil o tom, že jsem se narodila s povinností chodit celej život do nějaký zaprděný práce, která mi nic nedává a kterou nesnáším? Kdo kdy napsal knihu o tom, že je normální a běžný každej den vstávat s nechutí a depresí a s pocitem, že mi život utíká mezi prstama? Kdo kdy řekl, že je normální a správný, aby se mi v noci zdály noční můry o tom, co dělám se svým životem, načež se pak ráno vzbudim a v nějakou šílenou hodinu, kdy moje tělo přímo hystericky křičí po spánku a odpočinku, se přinutim pozřít snídani, ze který se mi zvedá žaludek, a dojít do práce, nad jejíž představou a představou toho, co mi dělá, se mi chce brečet?

Ježiš, jste normální?

Každej má jiný hodnoty a priority. Osobně nikomu neupírám ty jeho. Pokud nijak neubližujou ostatním lidem, ať si dělá každej se svym životem, co se mu zlíbí, pokud poslouchá volání svýho srdce a je tak šťastnej, no tak sakra, proč ne?

Pro mě je třeba pojem „zaměstnání“ něčím skoro až hanlivým. Prošla jsem si už různejma firmama a zkušenostma a zjednodušeně se dá říct, že ačkoli možná nemám přesnou představu o tom, co se svym životem chci udělat, vim naprosto přesně, co s nim udělat nechci a nikdy toho nebudu schopná – nedokážu celej svůj život vystavět na zaměstnání a pracovat na nějaký kariéře.

Jsem přesvědčená, že můj negativní náhled na ty pojmy se ještě hodněkrát poupraví, ale myslím, že ještě hodně dlouhou dobu v mym srdci nebudou mít svoje místo. Nejsem kariéristka. Nikomu neberu, že se chce realizovat tím, že se dostane na nějakou vysokou pozici v nějaký uznávaný firmě, určitě to má něco do sebe. Ale pro mě to neni. Taky netvrdím, že by nebylo jistým způsobem úžasný, kdyby mi každej měsíc přišla na konto nějaká šíleně vysoká částka, řekněme padesát, sto tisíc korun a víc, ale vzhledem k mým zkušenostem mám pocit, že taková částka se nutně musí pojit s určitou, pro mě nezvladatelnou dávkou stresu, manipulování lidma a snad i s chozením přes mrtvoly. Takový peníze vám nikdo nedá zadarmo, jinak by je bral každej. Na to musí mít člověk určitý vlohy, který já zřejmě postrádám a nijak zvlášť mi to nechybí. Znám pár takovejch lidí. „Jo, to já taky říkával, že si vystačim s málem, a pak mi přišlo mejch prvních šedesát tisíc za měsíc…“

Já nevim, nemůžu to samozřejmě tvrdit s jistotou, ale myslím, že ani pak by se pro mě nic nezměnilo. Mně prostě fakt stačí míň peněz, hlavně aby nějaký byly a aby bylo za co žít, tak nějak v klidu, bez zbytečnýho luxusu a bez pocitu, že si nemůžu koupit, co opravdu chci a potřebuju.

Možná bych s vysokym platem měla víc prostředků na to, abych realizovala svoje cíle snadněji a rychleji. Mohla bych víc dbát na svůj styl, ale myslím, že bych pořád měla ráda levný čongský krámky a že bych pořád radši chodila do průměrnejch příjemnejch pizzerií a hospůdek než do nějakejch dražších restaurací. Myslim, že bych si mohla víc dovolit, ale spokojila bych se s tím vědomím, a pořád by mi zůstávaly velký rezervy, jen by rychleji narůstaly než teď, když se lopotím na platově průměrnejch a tvrdě oddřenejch pozicích. A mám pocit, že bych si těch peněz nevážila. Možná bych si přestala vážit vůbec spousty věcí, který jsou pro mě důležitý teď.

Jako dobrý, spolehlivý lidi. Opravdu dobří přátelé, kterých je málo. Udělat si radost nějakou maličkostí, nebo někomu jinýmu. Něco věnovat. Někoho obdarovat něčím úplně nepatrným, co ovšem bylo věnováno s obrovskou dávkou lásky a vděčnosti. Možná bych se naučila dávat lidem zbytečně drahý věci místo toho, abych jim řekla, že je mám ráda a že mi na nich záleží, jako to dělám teď. Možná bych přišla o sebe sama a to je přesně to, co nikdy nedokážu a nechci udělat.

Nalézt své srdce, svoje volání, to, co vám opravdu dělá dobře na duši a z čeho máte aspoň na ty dvě třetiny dobrej pocit (protože jasně, nikdy nic neni úplně dokonalý), nemusí bejt tak úplně snadný, pro mě je to pořád boj, neustále každej den bedlivě sleduju svý reakce a přemýšlím nad tím, co dělám a proč to dělám, protože si chci udělat jasno v tom, co chci, chci pochopit sama sebe. A jít za tim. Takže když zjistim, že stojim už deset minut naprosto konsternovaná u věšáku s djembíčkama a že se mi chvěje srdce při pomyšlení, že by to jedno bylo moje, no tak prostě vim, že tohle volání následovat musim.

Tohle je samozřejmě zjednodušená verze, zrovna pokud jde o to djembe, tak mi to trvalo několik let chvění, než jsem se včera během deseti minut rozhodla, že si ho dneska jdu koupit, sebrala jsem kamarádku a šly jsme 😀 A konečně ho mám doma!!!

Ne, prostě nevěřím tomu, že by bylo správný dělat cokoli, co necítím uvnitř svýho srdce jako správnou věc, a kdyby mě bičovali a pálili žhavym železem, seru na stereotypy a na to, co se má dělat! Nešla jsem na vysokou školu jenom proto, že se to ode mě čekalo, protože jsem k tomu neměla důvod, já sama ho necítila. Dodneška kolem sebe vidim, jak to málokdo chápe, jenom to jedno prostý rozhodnutí mě totálně vyřadilo ze společnosti a většina lidí, co znám, mě má za nějakýho šílenýho outsidera a divnýho člověka, prostě jenom proto, že jsem nechtěla jít studovat a žít ten opěvovanej „studentskej život“, protože jsem měla pro sebe jiný plány a tužby.

Nechodím furt do práce jenom proto, že na mě doma řvou a že to poslouchám ze všech stran, že to přece musim a že si musim najít práci. Hovno! Nic nemusim. Já se nechci nechat psychicky i fyzicky deptat něčím, co mi prostě nejde přes pysky, jsem prostě taková, já chci pro sebe a od sebe mnohem víc a chci zkoumat jiný světy než v jakym žijou všichni ostatní, možná mám nějakou vrozenou touhu se odlišit nebo mě upustili na hlavičku, ale já prostě chci žít jinak než jak se ode mě očekává, chci si najít to svoje místo ve vesmíru, to jediný, kde mně osobně bude dobře a kde mi to bude dávat smysl. Chci dělat věci, co mi dávaj smysl, a ne co mi někdo říká, že mám dělat. Snažím se nějak proplouvat systémem a snažím se ho pochopit, abych věděla, jak to chodí, ale nemám touhu se k tomu všemu přiřadit, spíš naopak chci z toho všeho pryč a není to nějakej pubertální vzdor, pubertu už mám nějakou chvilku za sebou, je to prostě mou součástí, mou přirozeností, stejně jako někomu jinýmu se může zdát přirozený, že si v osmnácti založí rodinu a někdo jinej zas touží celej život dřít a založit vlastní firmu a řídit lidi a vydělávat miliony a někomu dalšímu stačí vydělávat si nudnou a náročnou prací na to, aby pak mohl vrazit svý peníze do útulku pro psy, kterej si sám zbuduje, prostě každej touží po jinejch věcech a já chci svobodu.

Chodím do práce nejen proto, abych měla prostředky, ale předně proto, abych něco dělala. Pracuju a trávím spoustu času na internetu, abych poznala svět. Abych pochopila, jak to v něm chodí. Abych se vzdělávala. Hodně čtu a hodně komunikuju s lidma. Občas se bezhlavě pustím do nějaký úplně šílený zkušenosti, jen proto, abych si prožila něco jinýho a aby mi to změnilo náhled na svět, protože to vždycky tak dopadne a mě to baví. Nikdy nechci usnout ve vymyšlenym světě plnym pohodlí a bezpečnejch mezí, v kleci z cizích představ o životě, který mně nic neříkají, chci zkoumat a chci trochu toho adrenalinu (v rámci notné lenosti a pudu sebezáchovy, ovšem), chci se neustále divit a objevovat nový věci a to mi prostě žádnej klasickej model nezaručí.

Chci se trpkou zkušeností stát lepším člověkem. Věřím, že drsné lekce jsou zásadní pro změnu k lepšímu. Chci poznávat lepší lidi, kteří mě inspirují k vyšším věcem. Chci poznat sebe sama a přijít na to, v čem jsem opravdu dobrá, a pak na tom chci stavět svoje živobytí. Chci dělat něco, co opravdu umim a co mě baví a přivydělávat si tím. Neříkám hned, že se tím budu moct živit, ale chci zhodnotit svoje zkušenosti a schopnosti, tak by to ostatně podle mě mělo bejt. Chci declutterizovat místo, kde budu žít, chci mít kolem sebe spoustu prostoru, jako jednoduchej nápis na úplně prázdný bílý webový stránce, chci mít možnost se nadechnout a otevřít mysl inspiraci a vnuknutím, nechci být zavalená věcma a lidma a tak proti nim hodně bojuju, snažím se ode všeho se odstřihnout, hlavně teda od toho, co mi nedělá dobře a co mě ničí, a chci se uvazovat jen k věcem, který mají smysl a který mě nabíjí pozitivní energií, a k těm se uvazuju tak pevně, že mě od nich nelze bezbolestně odtrhnout.

A je mi jedno, že to dá práci a že to nepřijde hned. Naopak se na to těším. Těším se na každej další krůček, kterej povede k lepšímu životu, těším se, že se z toho bordelu vyhrabu a přijde novej svět a novej život. Nová tvůrčí síla a nový nápady. Nový lidi a místa a zážitky. Že nebudu navěky tak nejistá a ztracená a „divná“, že se nakonec prokáže, že to všechno mělo smysl.

Těším se, že jednou díky tý svý náročný cestě udělám takovej pokrok, že se naučím pracovat líp se svou vlastní výbušnou energií, že pominou ty bláznivý momenty vznícení se a zapálení pro cokoli a následný vyhoření, že se ten plamen naučím nějak regulovat, aby hořel trvale a stále, jako teplo domova, jako oheň v krbu – kterej samozřejmě v mym budoucím bydlení absolutně nesmí chybět, jako plamen nekonečný svíčky, a že mi bude dobře a že to budu já a ne někdo, koho ze mě chtěli mít lidi, který vůbec nepochopili, že život má bejt radost a volnost a že nemá dřít a pálit.

Jednou se budu budit se stejnou radostí jako když maj děcka prázdniny a budu pracovat na čem se mně bude chtít a kdy se mi bude chtít a výsledek bude čistě jen na mně. A nikdo mi už nikdy nebude řikat, co mám a nemám dělat.

No vida, na to, jak nepříjemný jsem měla ráno, se cesta na chalupu poměrně vydařila a tady to zatim taky vypadá přežitelně.

Za to ráno můžou samozřejmě převážně sny. Včera jsem zas dlouho nebyla schopná opustit počítač, po třech dnech jsem doháněla resty a ukázalo se, že jak si mě mnozí dobírají pro mou přehnanou aktivitu na facebooku, leckomu tam naopak chybím, když se na chvilku odmlčím 😀 Takže se na mě sesypali na chatu a hned jak se mám a co dělám a ať jdu na pivo a kdovíco ještě. Přiznávám, že ze všech těch lidí mě asi nejvíc potěšil Nick, se kterým jsem si už nějakou dobu nepsala a teď se sám ozval. Měla jsem z toho až bláznivou radost, já vim, měla bych se uklidnit. Na druhou stranu jsme od sebe dost daleko na to, abych si mohla dovolit aspoň trochu toho platonického zamilování se bez rizika, že se něco podělá.

Později večer na mě padla depka – same old, same old, měla jsem pocit, že musím s někým mluvit, ale nebylo s kým. Chtěla jsem někomu zavolat a potlachat si, ale ti, co by na takovou věc byli v danou chvíli vhodni, nebyli po ruce. Tak jsem zkusila jednoho, co by po ruce byl, ale vzápětí mi došlo, že se na to asi přece jenom nehodí, a radši jsem to zahrála do outu. Nechtělo se mi jít vysloveně ven. Jen jsem potřebovala, já nevim – přítele na telefonu? Ale došlo mi, že takovýho člověka momentálně nesmírně postrádám. Že snad jedinej, s kym je mi prospěšný o těchhle věcech mluvit, je Nick, a tomu se zavolat nedá. Divný. Věřím tomu, že kdyby byly věci jinak, mohli bychom být dobří přátelé. Že bychom v jednom kuse vysedávali někde u piva nebo u křupek a filmů. No, třeba ty věci jednou jinak budou, proč musí člověk najít spřízněnou duši tak daleko?

Přiznávám, že jsem před spaním čuměla na Pretty Woman, ježto mě kámoška odkázala na jednu z těch „divných částí“ youtube, kde protentokrát nenarazila na porno a fekál, ale na celé filmy, a zrovna tenhle na mě vyhupsnul jako první. Takže teď mám zas trochu vztahově melancholický myšlenky. Jako by nestačilo, že čtu Jane Eyre, ještě tohle do toho.

V noci se mi zdálo, že na sebe řveme s tátou. Doma je to teď vyhrocený. Doteď to za moc nestálo, ale poslední tejden… no, darmo mluvit. Alespoň jsem si ujasnila, že ta mizerná nálada ve vzduchu neni ani tak mym přičiněním, že je to spíš tak, že si na mně vylejvaj něco, co vzniklo jinde. Ne že by to byla valná útěcha, ale přece jenom je dobrý vědět, že jsem snad tentokrát přece jen nic neposrala.

Ráno mě vzbudila máma s tím, že sebou mám švihnout, protože táta chce už jet. To mám nejradši. Vykulim se z postele a hned jsem ve stresu. Nakonec to samozřejmě nebylo tak žhavý a steně se zase čekalo na ni a ne na mě.

Po cestě jsem si vrazila do uší empétrojku, neměla jsem chuť poslouchat cokoli, co si ti dva hodlali povídat, natožpak aby mluvili na mě, a nějak se mi tam zrovna sešel velice inspirativní set, kterej – zvláštní náhoda – začíná řadou takovejch těch skladeb, co pro mě mají zvláštní emo-význam a v nichž je dobrý se vymáchat, když máte tenhle druh depky, a pokračuje řadou perfektně nasranejch, aby byl následně ukončen velice uklidňujícími Fireflight s peckama jako Desperate nebo For those who wait, která byla ostatně to poslední, co jsem stihla doposlechnout, než jsme dorazili k těm našim oprejskanejm vratům.

Věřim, že to bylo tim setem, a tou poklidnou atmosférou „hnusnýho počasí“ – zamlžený louky a lesy v páře, nikde ani člověka, jen příroda v matném zamženém provedení – že se do mě během tý cesty tak nějak vloudil klid a pohoda a takový příjemný myšlenky. Pocítila jsem zvláštní věci, příliv síly nebo co, jakej jsem mívávala dřív, když jsem si ještě hrála s energiema a tak – dneska už to moc nedělám, protože mám pocit, že jediná energie, která ve mně koluje, je destruktivní a negativní, a že ji už dávno neumim usměrnit. Fireflight mi do toho zpívali „I know that all I need is time, I’m going stronger every single day, I know I’m not the only one…“ a mně se na tváři objevil úsměv a věděla jsem, že je to pravda.

Jak jsme se blížili k chatě, uvědomila jsem si, že mi může bejt líp, možná jen chvílema, ale pořád tu ta naděje je, a myšlenky na odjezd tomu pomáhají. Protože vím, že můžu. Protože jsem včera celej den myslela na to, jak tam budu svobodná. Na to, proč se mi tam vlastně tehdy tak líbilo. A bylo to prostě proto, že celá tahle republika, celej tenhle svět, všechny ty místa, který potkávám a znám a jimž se nelze vyhnout, mám v podstatě spojený jen s těma nejhoršíma vzpomínkama. Celý to mý město, všechny plácky, dokonce i tuhle chatu už mám spojenou s bolestnýma pocitama, který mě bodnou jako kolík do srdce pokaždý, když jima projdu, když se jim přiblížim. Jako to nábřeží, který vídám pokaždý, když projíždíme přes most, každou sobotu a znovu každou neděli. Jako Olšanka, na kterou jsem mívala tolik pěknejch vzpomínek, ale všechny je smazala jedna jediná bolestná. Všechno jsou to hřbitovy, stejně jako se jim vyhýbáme z bolesti, kterou nedokážeme snést a kterou si nechceme připomínat, snad proto i já chodím ulicema s hlavou sklopenou a zrakem rozostřenym. Svádím to na fobii z lidí (což je do jistý míry pravda), ale fakt je, že za to taky můžou ty místa. Ty výmoly, co tak dobře znám a každej jeden pro mě něco znamená. Ty stromy, co ve mně nevyvolávají pocit přírody, ale uvěznění v betonovym smradlavym městě. To dusno a smrad, co mě tam drtí. A je to tu všude, na každym posranym kroku. A já to neumim ve svý hlavě změnit.

V Anglii, oproti tomu, bylo všechno nový. Jedině tam bylo pro mě skutečně možný začít novej život. Nebylo tam nic, ani jediná věc, která by mi cokoli připomínala. Všechno bylo čerstvý. Každej strom, každý stéblo trávy bylo jiný než jak jsem to znala. Vítr tam vál s anglickým přízvukem, s vůní čerstvosti, a ne s přízvukem smogu a bolesti. Nic mě tam nevázalo, nic tam nebylo moje, takže na každym rohu jsem viděla novou příležitost, nezkaženou čistotu a inspiraci, na všechno jako bych se tam dokázala dívat jinýma očima, tak, jak to tady nedokážu. Nic jsem tam nevlastnila, takže nic nevlastnilo mě, nic mě netáhlo dolů, žádný provázky, co by obvazovaly moje tělo a zařezávaly se mi do kůže, tam jsem přijela, nadechla jsem se a poprvé po dlouhé době a snad skoro jedinkrát ve svym životě jsem byla svobodná a nová.

Proto tam potřebuju odjet, abych to zase zažila. Ano, i tady mívám světlejší momenty, teď jsem si třeba docela pěkně popovídala s babičkou a ještě je ve mně ta pěkná nálada z ranního hudebního setu a všechny ty parádní myšlenky, co mě napadaly po cestě, ale jak se podívám na naše, zase cítím tu nepříjemnou tenzi a čekám, co zas. Zase se mi stáhne žaludek a nedokážu se uklidnit.

Těším se na podzim. Těší mě tohle pošmourný počasí, který jako by hlásalo, že podzim je tady – i když v září má bejt ještě dost teplo, těším se na ty barvy a na chládek, na čas svetrů a apartních šál a šátků, na čas dlouhejch kalhot a sukní s teplýma punčochama, na čas manšestru a pleteniny. V létě se špatně depkuje, jako by to bylo nějak zvrácený, mít blbou náladu, „když je venku tak hezky“. Co se mě týče, hezky je tam teď, kdy je nebe úplně bílý, chládek, já mám na sobě svou starou šedou mikinu, kterou jsem už měsíce neoblékla a martensky, protože do tenisek by mi zateklo z mokrý trávy. Miluju podzim. Z mnoha důvodů, ale letos se na něj těším i proto, že na podzim se mi snad konečně podaří splynout s davem a nikdo si na mě nebude ukazovat, že nejsem úplně happy ze všeho, co se kolem mě děje. Na podzim je tak nějak společensky přijatelný mít depku, počítá se s tím a společnost vás za to neodsoudí, naopak se na vás mile usměje a pokýve hlavou. Podzimní depka. Jako by se to smělo jen těch pár měsíců v roce a jindy musí bejt člověk konstantně v extázi.

Já bych taky ráda byla konstantně v extázi, ale to nějak nejde, mně se ty cykly střídají moc rychle a mám na to v hlavě příliš mnoho myšlenek. Ave blog. Ave podzim. Ave slastné myšlenky na budoucnost. Ave těch pár krásných vzpomínek, co mi ještě zbylo. Ave klid na duši. Zas mám pocit, že můžu aspoň nějakou tu chvilku „jít dál“.

Ne tak úplně náš, ale pořád v rodině, je Merlin Peridot

Je to Melsinky brácha, ale myslim, že o tom dávno neví. Aspoň se nezdá, že by se spolu nějak zvlášť dobře bavili, teď když spolu zase bydlí.

Merlin je taková moje velká srdeční bolístka. Bejval to naprosto úžasnej kocourek, jako malej mi spával za krkem, na prsou a podobně, vždycky si mi lehl k uchu a vrněl mi do něj nebo mi oddychoval do obličeje a to byl absolutní vrchol blaha. Žádná naše kočka nikdy nebyla až takhle kontaktní, alespoň ne se mnou – spávaj často u mámy, ale já jsem jim dobrá tak akorát ve dne na hraní, a přitom právě to spaní s kočkou je úplně nejlepší věc, co může bejt, nejintimnější moment lásky a přízně a souznění.

Tak Merlin tohle dělával. Byl to – nejen tím jménem – kouzelnej kocour. Mazlík, miláček, a měl naprosto neuvěřitelnej pohled v očích, takovej děsně moudrej, že jste měli divnej pocit v žaludku, jako by do vás úplně viděl. Díval se vyloženě lidsky a chápavě a vždycky přišel a nejvíc se na mě takhle zadíval, když mi bylo na nic, jako by to chápal.

Bohužel se to všechno tak nějak pokazilo, když si ho vzala babička – která ho vlastně původně měla jen pár dní hlídat, ale přirostl jí k srdci a už ho nedala. A ono stejně nebylo komu, tehdy byla fakt špatná doba na prodej koťat a ze tří ve vrhu nám zůstaly všechny.

Babička ovšem kocoura rozmazlila. Nebo ho spíš zapomněla naučit způsobům, a jak to bejval způsobnej a světovej kocourek, po pár měsících se z něj stal spratek, kterej se nebál kousnout a když ho člověk klepnul po čumáku, ještě se ohnal a syčel. Cca dva týdny jsem s ním pak byla na chatě a překvapená tou změnou jsem se s tím snažila něco udělat. A trochu zkrotl, parchant, pod mým vedením. Ale co naděláš, když ho nemůžeš mít pod dohledem pořád.

Dneska už je to absolutně nepřeučitelnej tvrdohlavej parchant, kterej se mazlí tak možná s babičkou, ale nás všechny ostatní nenávidí. Stačí kolem něj jenom projít a syčí jako by mu za to platili, v jeho pohledu už nezbylo nic než nenávist a opovržení a sáhnout na sebe nechá jen když spí a neví, co se s ním děje.

Tu a tam je můj job ostřihat mu drápky, přičemž ho babička musí „ulovit“ a já mu pak obtáčím hlavu utěrkou, protože je z toho vždycky úplně říčnej, fakt se mu to nelíbí a jak neni naučenej, tak on když kousne, tak pořádně, ne jako Ája, která po mně vystartuje jen tak ve hře nebo aby mi dala varování, ale drápky má zatažený. Tenhle šmejd už babičku kolikrát pokousal do krve. Bohužel s tím už v pokročilym věku nic neuděláš. Klepnout ho po čumáku? Akorát syčí ještě víc, urazí se a probodává člověka pohledem.

Takže se snažím k němu moc nepřibližovat. Jedině když sedí venku na zahradě, což je jeho oblíbená činnost vedle honění se za provázkem přivázaným na vlastním ocase. On tam totiž dokáže sedět i hodiny na jednom místě a absolutně se nehnout, čímž se mi stává dalším luxusním modelem, nehledě na to, že ty jeho oči jsou pořád ještě epesním materiálem na fotky XD

Kámoš mi řikal, když to viděl, že to prostě neni možný, že to musí bejt milionkrát nazoomovaný nebo je ta kočka zdrogovaná. Ale neni. To je prostě jen Merlin ve svý fázi „I don’t give a damn“, kdy je mu nějakej objektiv v obličeji srdečně buřt 🙂

No a pak je tu ještě ten Kiril z Veveří

To je vlastně „částečně“ mámy kocour, ale jen technicky vzato, jinak vůbec neni náš, je jedný mámy známý. Máme ho teď ovšem půjčenýho na krytí Allegry, což, jak už jsem psala, neprobíhá úplně podle plánu. Ája na něj furt vrčí a vůbec se jí nelíbí, takže mu to musíme nějak vynahrazovat a mazlit se s ním, protože zrovna on je zvyklej na spoustu lidskýho kontaktu.

Znám se s ním jen pár dní, takže to ještě neni úplně doladěný, ale řekla bych, že jsme si celkem sedli. Hrozně rád si hraje, když jsem tu s těma dvěma byla o víkendu sama, furt za mnou chodil a vrkal, schrupli jsme si spolu i na gauči, přičemž si nejprve lehl vedle mě a pak se dokonce položil přední polovinou těla na mý břicho a předl, což bylo úplně fantastický, přesně takový chování mi připomnělo Merlina, když byl malej 🙂 Hrozně mi to chybí, takže je fajn mít doma aspoň na chvilku takhle úžasný zvíře, který si za váma vyleze na kanape, lehne si vedle vás a chrní s váma čumák na čumák.

Jo a taky je to docela zvíře na výstavách. I když teda dost často mu natrhne prdel naše Ája. Ale tak ono to taky zůstává částečně „v rodině“, i když jeho majitelku to asi moc netěší.

Mno, držme si palce, ať se Allegra rozmrouská a ať jsou koťata, protože s Kírovejma proporcema (je to poměrně mohutnej kocour a má ultradlouhej ohon) a boží povahou by to byl vrh jak ze soustruhu XD Nádhernej a se skvělou náturou. Snad se zadaří 🙂

Další z našich micin je Melsie Peridot (teď si nevzpomenu na datum narození, dodám později)

Tahle anorektická potvora to na výstavách dotáhla vlastně nejdál z našich koček, momentálně drží titul Grand Inter Champion, a nikdo nechápe, jak se na něj dostala 😀

Melsie je miláček, ale vždycky byla poněkud opomíjena, protože je to takovej odpadlík, co má do pořádný sibiřky dost daleko, a protože na sebe nenechá sáhnout. Dřív to ještě šlo, mívala i mazlivější momenty, ale v současnosti je to hrozně nervózní kočka, neustále vrčí, syčí, schovává se a člověk o ní prostě ani neví. Nějakou dobu po příchodu Áji se ty dvě navíc začaly úplně brutálně rvát a Melsie byla čím dál tím vystresovanější, takže jsme pro ni začali uvažovat o novém majiteli. Jasně, je to naše kočka a máme ji rádi, ale tím spíš se člověk nechce dívat na to, jak se to zvíře trápí.

Nikdo se ovšem nenašel, a tak jsme ji prozatím půjčili babičce na chatu, kde je to mnohem větší a kde se nebude furt stresovat s Allegrou. Zdá se, že jí to tam svědčí, ale na druhou stranu ani tam nemá klid, pořád je v baráku plnym jinejch koček. Nejsem odborník, ale domnívám se, že by potřebovala mít člověka jenom pro sebe, někoho klidnýho, kdo s ní bude trávit hodně času a nebude ji do ničeho nutit. Ona přijde sama, když se jí chce, a je fakt hodná, ale co s ní tady v tý šílený domácnosti… navíc nás dost trápí při mrouskání, kdy pochčije, co může, přičemž si nejvíc potrpí na polštáře. Nebo to aspoň dělala, mám pocit, že už je vykastrovaná… Herdek, teď nevim, mám v těch zvířatech taky trochu zmatek.

Každopádně já mám Melsinku fakt ráda a štve mě, že byla kvůli Allegře takhle odsunuta na druhou kolej, ale co naděláš. Když se s ní člověk pokouší mazlit a ona ho pokaždý rafne a pak stráví několik měsíců zalezlá pod postelí, kam na ni nikdo nemůže… těžký pořízení.

A jako dalšího soutěžícího tu máme…

Nestlé Peridot (zase nevim, nějak nám dneska nejedou stránky)

Nestlé je další výplod naší chovný stanice a nutno říct, že pěkně vypasenej výplod XD Nebejvalo, ale jednoho dne jí prostě nějak začalo chutnat a máma tehdy měla dost práce s jinýma věcma, takže si toho nikdo nevšiml (protože já to upřímně nesleduju, kdežto máma je přímo posedlá vážením a zapisováním všech těchhle údajů) a z milé Nestlinky se nám stala vypasená chlupatá vzducholoď XD

Nijak zvlášť nám to nevadí, podobně jako Melsie si i ona výstav užila ažaž, dotáhla to na Inter Championa a pak jsme usoudili, že výš už to s ní nemá smysl zkoušet, protože ani ona nemá nijak výstavní proporce a vždycky byla na sibiřku dost malá. A to, že je tlustá jako prase, taky nikoho neuchvátí XD

Nestlé byla dlouho naším jediným zrzkem. Teda ona neni vysloveně tak zrzavá, spíš bych řekla špinavě zrzavá (a má v podstatě černej ocas), ale ve srovnání s tím ostatním šedě mourovatým zbytkem…

Co do povahy, je už nějakou dobu taky dost velká netýkavka. Ona přijde, když třeba večer člověk jde spát nebo když čumí na televizi, spí u mámy v nohách a tak, ale to je asi tak všechno, co o ní můžu říct. Jinak mi přijde dost nerudná, jak na ni člověk sáhne jinak, než se jí to líbí, ožene se a seká a skoro furt se mračí a vůbec je furt taková napruzená a člověk se skoro bojí na ni sáhnout.

I jí poněkud hráblo po příchodu Áji a začala se prát nejen s ní, ale i s Melsie. Kvůli Kirilovi jsme i ji minulej tejden odlifrovali na chatu, kde se prý každý ráno vplíží k babičce do pokoje, kde přespává Melsie, aby ji cvičně zfackovala. Nechápu, proč to dělá, ty dvě spolu vždycky perfektně koexistovaly (Melsie je její máma), ale teď prakticky nemůžeme dát dvě kočky do jednoho baráku, hned se začnou mydlit, jako by vyhlásily válku všech proti všem.

Jinak na tu vypasenost jsme jí nasadili dietní granule, ale ty jí tak strašně chutnaj, že tloustne i po nich XD

Njn, nenaděláš nic.

Tak tohle by bylo tak z těch „opravdu“ našich.

Tak se pojďme podívat na ten náš zvěřinec trochu víc zblízka… 🙂

Říkáme jí Ája nebo Ajátko – mámě se to původně nelíbilo, protože Ája je ona sama, ale mám talent dávat zvířatům jména a přezdívky, co se chytnou, takže… 😀

Ája je totální flufíňátko, což je takovej můj výraz pro hrozně huňatý, roztomilý a plyšový zviřátko. Ze všech koček, co jsme měli, je absolutně nejroztomilejší a momentálně je to favorit naší chovný stanice co do „těch správných“ proporcí, rozumějte standard sibiřského plemene. Protože jinak jsou samozřejmě všechny úžasný.

Ale Ája, až na to, že nám moc nevyrostla, má perfektní proporce, takže je to takovej mámy miláček, tahá ji po všech výstavách a vyhrává jednu cenu za druhou, takže vitrína na trofeje je už poněkud narvaná 😀

Ta mrcha to samozřejmě dobře ví a má díky tomu frňák dost nahoru. Není se čemu divit, dost jsme ji rozmazlily. Ale copak se tomu dá odolat? Kdykoli se kouknu na ten její huňatej ksichtít a ona se přede mnou protáhne s těma svejma obříma kulatejma packama (žádná jiná naše kočka nikdy neměla takovýhle tlapy) nebo si sedne na zadek, svalí se a vyvalí ten svůj ťutí pupek, no tak to se prostě nedá 😀 Jak řikám, má nás kolem těch pacek totálně omotaný.

Bohužel se nám poslední dobou dost nesnese s ostatníma kočkama, takže jsme je obě odlifrovaly na chalupu k babičce, aby měla Ája klid na dovádění s Kirilem – kocourem, kterej je tak napůl náš, ale nebydlí s náma, normálně ho má jedna mámina známá. Byl nám zapůjčen, aby byly mrňata, jenže milé Ajátko jako na potvoru odmítá mrouskat a s Kirilem se nesnáší. Tak snad si to brzo rozmyslí, páč Kíra má jít brzo pod kudlu a bude po koulích.

Ája je dost velkej lidumil, furt za náma chodí, ať se hneš kam se hneš, ona je hned za tebou, takže se o ni samozřejmě neustále přerážím a přizabíjím, což ji ovšem nevzrušuje, naopak mi přijde, že ji to hrozně baví. Často se válí mezi dveřma a hraje si na rohožku. A prakticky pokaždý, když se někdo jde koupat, nacpe se mu do koupelny a dělá mu přitom společnost. Taky má zdrhací tendence (už několikrát nám utekla do baráku a měli jsme co dělat, abychom ji našli) a vítá absolutně každou návštěvu, což je u našich sibiřek spíš nezvyklý, všechny ostatní jsou dost plachý. Tohle je ovšem péro. I když se taky nechá pochovat a v rukách vypadá jak hadrová panenka. Ne že by jí to vydrželo nadlouho, ale aspoň se nechá, zatímco zbytek naší kočičí famílie přitom pokaždý řve jako by je brali na nože a adekvátně k tomu se i brání XD

Její velkou oblibou je skákání. Když si s ní hraju, švihám hračkou ve vzduchu ze strany na stranu a ona po ní skáče jak magor, háže šílený přemety a salta, div si nenabije – no, někdy i nabije. Když byla menší, aportovala, ale už ji to přestalo bavit. Když už, tak odhozenou hračku popadne, odnese ji pryč a pak se vrátí a blbě čumí, jakože čeká, že jí to přinesem nebo co.

Má naprosto úžasný oči s totálně badass pohledem, kterej mě vždycky dostane 😀 Často pomňoukává, komunikuje a tak vůbec, moc jí nejedou kapsičky, vždycky to akorát olíže a pak se nechá krmit rukou (neřikala jsem něco o rozmazlování?), takže moc nepřibírá a hlídá si tajli. Ráda se nechá podrbat na břiše, když se rozvaluje, ale ne moc dlouho, ona je hrozně roztěkaná, takže hned zase běží pryč a čeká, že si s ní člověk bude hrát – když už ji vzbudil, neasi.

Je to nesmírně vděčná modelka, takže ji dost často fotím a co se dá nějak umělecky upravit, to nacpu na svůj Deviantart, kde ta malá mrcha sklízí ohromný úspěchy, pochopitelně 8) Taky jsem jí založila stránku na Facebooku, protože mě baví celá ta její osobnost, její přístup k věcem, jak má všechny totálně ochočený a jak si to všechno hrozně dává. Občas na to téma vytvořim nějakej komiks (něco málo jsem už, myslim, zveřejňovala i tady). Žeby trochu inspirace Tubecat?

Každopádně tomuhle já řikám kočka s osobností. Moje malá, k zbláznění roztomilá mrcha 8)

Já mám pocit, že v dnešní době už to ani nejde, bejt nějak nezkaženě optimistickej, takovým tím způsobem, jak se to asi původně vnímalo. Takový to že je člověk věčně usměvavej a nezkaženě věří, že všechno se vysvětlí, že princ zabije draka, že obilí zase poroste, dluhy se poplatí a vysvitne slunce. Myslim, že takový lidi, pokud ještě existujou, musej mít vůči spoustě věcí zavřený oči, jinak si to neumim vysvětlit.

Nemyslím tím, že jsme všichni pesimisti. Ale že jsme ten optimismus nahradili sarkasmem a ironickými poznámkami. My chceme věřit, že bude všechno dobře, ale prožíváme věci, který nás o tom nepřesvědčujou. Máme se světem ty nejhorší zkušenosti a nějak se nám nedostává naděje, že by se to mohlo změnit. Ztrácíme iluze nabyté čtením pohádek, protože se ukazuje, že svět takhle vůbec nefunguje a že cokoli jsme si o něm mysleli, bylo mylné. Ztrácíme tak jistotu a pocit bezpečí, protože všechno se kolem nás třese a my nemáme na čem stavět. Naše základní jistota, představa dobra a zla, jistota, na níž jsme vždycky všechno stavěli, byla otřesena a propadla se kamsi do hlubin pekelných. Nezbylo nám nic.

Roztřesenýma prstama pomalu otvíráme dveře do světa a bojíme se, protože jsme byli připraveni na něco, co nám připadalo tak snadné, a pak jsme zjistili, že nám to ve škole řekli špatně. Cloume s námi vztek na svět, který do nás léta vtloukal nepravdy a který se vůbec nechová logicky – alespoň podle té logiky, která nám připadá správná a kterou jedinou známe. A tak se snažíme naučit, že logika ve skutečnosti funguje úplně obráceně, než jak jsme mysleli, a jsme frustrovaní nejen tím, ale i tím, jak jsou frustrovaní všichni okolo nás. A jak místo aby s tím něco udělali, jen se v té své frustrovanosti válí a krčí rameny. Vzpomínáme na bojovné rytíře a princezny, co se stavěli všem příkořím s hrdě vztyčenou hlavou, a nikde kolem sebe je nevidíme. Vidíme jen spousty bezmocných, rameny krčících, nešťastných lidí.

Spousta lidí se směje. A vynáší optimistické předpoklady. Ale člověk už tak nějak vidí, že je to jen taková maska. Že za každou pozitivní větou se skrývá nejistota a špatná zkušenost a doufání, že tentokrát to bude jinak, ale i ten strach, že to dopadne všechno špatně, jak to bývá zvykem.

Lidi mi někdy říkají, že jsem pesimista. Já nevím, myslím, že nejsem. Pesimista nevěří, že něco dopadne dobře. Já tomu věřím, pořád mám ten svůj kousek naivity a nevzdala jsem se pohádkových představ o světě, pořád si představuju „lepší“ svět, v němž věci fungují tak, jak by měly, a snažím se za tu představu bojovat a udělat si ho přesně takový. Ale vždycky je tam to ale. Je tam ten strach, ty jizvy po spálení, jak jsem vyskočila na plotnu a ona byla zrovna puštěná, je tam ta zkušenost, která ve mně vytvořila až zvířecí nejistotu. Jsem jako ten pes, kterej strašně chce věřit lidem, vždyť to má v povaze, ale má za sebou nehezký věci a ty mu nejdou do hlavy, protože nechápe, jak můžou bejt lidi tak krutý. Lidi, nejlepší přátelé, ti, pro které tu jsem.

Bejt optimistou je hrozně těžký, protože jakmile v dnešním světě dospějete, přestane svět pečovat o vaši duševní pohodu a už je to jenom na vás. Že to nezvládáte, je každýmu jedno, protože každej má dost práce s tím, aby to zvládal sám. Říkám o sobě, že jsem spíš realista. Že se snažím vidět věci takový, jaký jsou. Nepřikrášlovat si je ani je dopředu nehanit. Ale může bejt takovej snílek jako já vůbec realistou?

A stejně to není pravda. Jak se většinou snažím netěšit, abych nebyla zklamaná, stejně mám ke spoustě věcí tak krásnej vztah, že se na ně prostě nedokážu netěšit. Jakkoli se snažím od věcí odpoutat, některý pro mě pořád mají příliš velkej význam a příliš lpím na jejich uskutečnění. A pak je tu ten můj zvyk se podceňovat. Říkat, že na něco nemám a že to nedokážu. Nebo říkat, že to dokážu, ale vnitřně pochybovat. Další zkušenost. Jsem ráda, když můžu všechny dopředu připravit na to, že to nedopadne, a ono to pak dopadne. Přijde mi, že pak z toho můžu mít obrovskou radost, a kdyby to nedopadlo, no tak co, vždyť jsem říkala, že to nedopadne. Tak asi proto mi říkají pesimista. Ale řekla bych, že je to spíš opatrnost na základě špatných zkušeností. Rozhodně jsem to tak nedělala odjakživa.

Mám ráda ten sarkasmus. Možnost obalit i ty pesimistický vyhlídky do něčeho vtipnýho, čemu se dá zasmát. Když to vyjde, člověk se zasměje a je rád. Když to nevyjde, zasměje se taky, ale o něco bolestněji. Je to umění smát se, i když tě bolí srdce. Je to ale správně, že se takový věci učíme? Nebo bychom se měli smát jen když je nám opravdu dobře na duši? Jenže jak to v tom bláznivym světě udělat, aby opravdu bylo?