Je hnusně, hurá!

No vida, na to, jak nepříjemný jsem měla ráno, se cesta na chalupu poměrně vydařila a tady to zatim taky vypadá přežitelně.

Za to ráno můžou samozřejmě převážně sny. Včera jsem zas dlouho nebyla schopná opustit počítač, po třech dnech jsem doháněla resty a ukázalo se, že jak si mě mnozí dobírají pro mou přehnanou aktivitu na facebooku, leckomu tam naopak chybím, když se na chvilku odmlčím 😀 Takže se na mě sesypali na chatu a hned jak se mám a co dělám a ať jdu na pivo a kdovíco ještě. Přiznávám, že ze všech těch lidí mě asi nejvíc potěšil Nick, se kterým jsem si už nějakou dobu nepsala a teď se sám ozval. Měla jsem z toho až bláznivou radost, já vim, měla bych se uklidnit. Na druhou stranu jsme od sebe dost daleko na to, abych si mohla dovolit aspoň trochu toho platonického zamilování se bez rizika, že se něco podělá.

Později večer na mě padla depka – same old, same old, měla jsem pocit, že musím s někým mluvit, ale nebylo s kým. Chtěla jsem někomu zavolat a potlachat si, ale ti, co by na takovou věc byli v danou chvíli vhodni, nebyli po ruce. Tak jsem zkusila jednoho, co by po ruce byl, ale vzápětí mi došlo, že se na to asi přece jenom nehodí, a radši jsem to zahrála do outu. Nechtělo se mi jít vysloveně ven. Jen jsem potřebovala, já nevim – přítele na telefonu? Ale došlo mi, že takovýho člověka momentálně nesmírně postrádám. Že snad jedinej, s kym je mi prospěšný o těchhle věcech mluvit, je Nick, a tomu se zavolat nedá. Divný. Věřím tomu, že kdyby byly věci jinak, mohli bychom být dobří přátelé. Že bychom v jednom kuse vysedávali někde u piva nebo u křupek a filmů. No, třeba ty věci jednou jinak budou, proč musí člověk najít spřízněnou duši tak daleko?

Přiznávám, že jsem před spaním čuměla na Pretty Woman, ježto mě kámoška odkázala na jednu z těch „divných částí“ youtube, kde protentokrát nenarazila na porno a fekál, ale na celé filmy, a zrovna tenhle na mě vyhupsnul jako první. Takže teď mám zas trochu vztahově melancholický myšlenky. Jako by nestačilo, že čtu Jane Eyre, ještě tohle do toho.

V noci se mi zdálo, že na sebe řveme s tátou. Doma je to teď vyhrocený. Doteď to za moc nestálo, ale poslední tejden… no, darmo mluvit. Alespoň jsem si ujasnila, že ta mizerná nálada ve vzduchu neni ani tak mym přičiněním, že je to spíš tak, že si na mně vylejvaj něco, co vzniklo jinde. Ne že by to byla valná útěcha, ale přece jenom je dobrý vědět, že jsem snad tentokrát přece jen nic neposrala.

Ráno mě vzbudila máma s tím, že sebou mám švihnout, protože táta chce už jet. To mám nejradši. Vykulim se z postele a hned jsem ve stresu. Nakonec to samozřejmě nebylo tak žhavý a steně se zase čekalo na ni a ne na mě.

Po cestě jsem si vrazila do uší empétrojku, neměla jsem chuť poslouchat cokoli, co si ti dva hodlali povídat, natožpak aby mluvili na mě, a nějak se mi tam zrovna sešel velice inspirativní set, kterej – zvláštní náhoda – začíná řadou takovejch těch skladeb, co pro mě mají zvláštní emo-význam a v nichž je dobrý se vymáchat, když máte tenhle druh depky, a pokračuje řadou perfektně nasranejch, aby byl následně ukončen velice uklidňujícími Fireflight s peckama jako Desperate nebo For those who wait, která byla ostatně to poslední, co jsem stihla doposlechnout, než jsme dorazili k těm našim oprejskanejm vratům.

Věřim, že to bylo tim setem, a tou poklidnou atmosférou „hnusnýho počasí“ – zamlžený louky a lesy v páře, nikde ani člověka, jen příroda v matném zamženém provedení – že se do mě během tý cesty tak nějak vloudil klid a pohoda a takový příjemný myšlenky. Pocítila jsem zvláštní věci, příliv síly nebo co, jakej jsem mívávala dřív, když jsem si ještě hrála s energiema a tak – dneska už to moc nedělám, protože mám pocit, že jediná energie, která ve mně koluje, je destruktivní a negativní, a že ji už dávno neumim usměrnit. Fireflight mi do toho zpívali „I know that all I need is time, I’m going stronger every single day, I know I’m not the only one…“ a mně se na tváři objevil úsměv a věděla jsem, že je to pravda.

Jak jsme se blížili k chatě, uvědomila jsem si, že mi může bejt líp, možná jen chvílema, ale pořád tu ta naděje je, a myšlenky na odjezd tomu pomáhají. Protože vím, že můžu. Protože jsem včera celej den myslela na to, jak tam budu svobodná. Na to, proč se mi tam vlastně tehdy tak líbilo. A bylo to prostě proto, že celá tahle republika, celej tenhle svět, všechny ty místa, který potkávám a znám a jimž se nelze vyhnout, mám v podstatě spojený jen s těma nejhoršíma vzpomínkama. Celý to mý město, všechny plácky, dokonce i tuhle chatu už mám spojenou s bolestnýma pocitama, který mě bodnou jako kolík do srdce pokaždý, když jima projdu, když se jim přiblížim. Jako to nábřeží, který vídám pokaždý, když projíždíme přes most, každou sobotu a znovu každou neděli. Jako Olšanka, na kterou jsem mívala tolik pěknejch vzpomínek, ale všechny je smazala jedna jediná bolestná. Všechno jsou to hřbitovy, stejně jako se jim vyhýbáme z bolesti, kterou nedokážeme snést a kterou si nechceme připomínat, snad proto i já chodím ulicema s hlavou sklopenou a zrakem rozostřenym. Svádím to na fobii z lidí (což je do jistý míry pravda), ale fakt je, že za to taky můžou ty místa. Ty výmoly, co tak dobře znám a každej jeden pro mě něco znamená. Ty stromy, co ve mně nevyvolávají pocit přírody, ale uvěznění v betonovym smradlavym městě. To dusno a smrad, co mě tam drtí. A je to tu všude, na každym posranym kroku. A já to neumim ve svý hlavě změnit.

V Anglii, oproti tomu, bylo všechno nový. Jedině tam bylo pro mě skutečně možný začít novej život. Nebylo tam nic, ani jediná věc, která by mi cokoli připomínala. Všechno bylo čerstvý. Každej strom, každý stéblo trávy bylo jiný než jak jsem to znala. Vítr tam vál s anglickým přízvukem, s vůní čerstvosti, a ne s přízvukem smogu a bolesti. Nic mě tam nevázalo, nic tam nebylo moje, takže na každym rohu jsem viděla novou příležitost, nezkaženou čistotu a inspiraci, na všechno jako bych se tam dokázala dívat jinýma očima, tak, jak to tady nedokážu. Nic jsem tam nevlastnila, takže nic nevlastnilo mě, nic mě netáhlo dolů, žádný provázky, co by obvazovaly moje tělo a zařezávaly se mi do kůže, tam jsem přijela, nadechla jsem se a poprvé po dlouhé době a snad skoro jedinkrát ve svym životě jsem byla svobodná a nová.

Proto tam potřebuju odjet, abych to zase zažila. Ano, i tady mívám světlejší momenty, teď jsem si třeba docela pěkně popovídala s babičkou a ještě je ve mně ta pěkná nálada z ranního hudebního setu a všechny ty parádní myšlenky, co mě napadaly po cestě, ale jak se podívám na naše, zase cítím tu nepříjemnou tenzi a čekám, co zas. Zase se mi stáhne žaludek a nedokážu se uklidnit.

Těším se na podzim. Těší mě tohle pošmourný počasí, který jako by hlásalo, že podzim je tady – i když v září má bejt ještě dost teplo, těším se na ty barvy a na chládek, na čas svetrů a apartních šál a šátků, na čas dlouhejch kalhot a sukní s teplýma punčochama, na čas manšestru a pleteniny. V létě se špatně depkuje, jako by to bylo nějak zvrácený, mít blbou náladu, „když je venku tak hezky“. Co se mě týče, hezky je tam teď, kdy je nebe úplně bílý, chládek, já mám na sobě svou starou šedou mikinu, kterou jsem už měsíce neoblékla a martensky, protože do tenisek by mi zateklo z mokrý trávy. Miluju podzim. Z mnoha důvodů, ale letos se na něj těším i proto, že na podzim se mi snad konečně podaří splynout s davem a nikdo si na mě nebude ukazovat, že nejsem úplně happy ze všeho, co se kolem mě děje. Na podzim je tak nějak společensky přijatelný mít depku, počítá se s tím a společnost vás za to neodsoudí, naopak se na vás mile usměje a pokýve hlavou. Podzimní depka. Jako by se to smělo jen těch pár měsíců v roce a jindy musí bejt člověk konstantně v extázi.

Já bych taky ráda byla konstantně v extázi, ale to nějak nejde, mně se ty cykly střídají moc rychle a mám na to v hlavě příliš mnoho myšlenek. Ave blog. Ave podzim. Ave slastné myšlenky na budoucnost. Ave těch pár krásných vzpomínek, co mi ještě zbylo. Ave klid na duši. Zas mám pocit, že můžu aspoň nějakou tu chvilku „jít dál“.