(Černé je ve mně a bílé jde ven
světlo, co někteří nevidí
rozetne noc, prozáří den
ulicí vleče se, sten co sten
a cestou vráží do lidí.)
Po kávě voníš, zlatý medvídku
prsty na klávesách mého těla
přečti mi ještě před spaním povídku
pak nemluv už, posaď se tiše na zídku
a vzdechem se zeptej, co bych chtěla.
Černou a bílou jsi, modrou jen v očích
kolébej nás v rytmu mého nitra
zastav se, počkej, až svět se stočí
černá je noc naše, nikdy neskončí
tak sni se mnou, zůstaň až do bílého jitra.
Medvídku, hedvábnou stuhu máš
a měkce své kroky do trávy kladeš
jen – co o mně víš a co povídáš?
slzu po slze mi duši kradeš
chceš zrána utéct? no tak běž!
však z dlaní dál broskve mi ujídáš
co trávím je, když se nedíváš.
*
