Rubrika: co se mi honí hlavou

To je zajímavý, celej den mi bylo fajn, ale teď k večeru se mi udělalo zase mizerně. Zas mám staženej žaludek a trochu mě chytá panika. To proto, že jsme s mámou složily novou postel. Tolik jsem se na ni těšila a těch posledních pár dní jsem plánovala, jak si na ni první noc poležíme s Panem Božským a vyzkoušíme, co unese… Je mi z toho špatně. Mám letiště a nemám se o ně s kym dělit. Ta postel mi teď bude jen připomínat, že jsem sama a že se ráno nemám vedle koho probouzet. Co na tom, že se nemusim srát s holením nohou, když už nikdy neuvidím jako první věc ráno jeho tvář?

Je to holt těžký. Dalo by se říct, že to zvládám dobře, hlavně teda včera mi bylo fajn, ale pravda je, že i tak bude trvat sakra dlouho, než se z toho dostanu a budu jako dřív. Nemůžu na něj myslet, nemůžu ho vidět ani s nim mluvit, a přitom bych si to tolik přála. Tak moc ho chci obejmout a aspoň chvilku cítit, že jsme to zase my dva spolu, jeden pro druhýho tak jako přes pár měsíci. Najednou mi přijde, že kupovat velkou postel byl nesmysl a že mě bude akorát trápit myšlenka na to, že na ní ležím sama a sama se v ní probudím. Pokud vůbec usnu. Vypila jsem čaj na nervy a spolkla tabletku na dobrý spaní, ale zatím nemám pocit, že by to moc pomáhalo. Určitě mi to teda nepomáhá nemyslet na něj, a přitom to bych teď tak ocenila. Ovšem bylo by to správný? Stejně přijde čas, kdy se s ním budu muset znovu setkat – máme prostě společnou partu přátel, to se nezměnilo. Tak jakej efekt by to mělo, snažit se na něj zapomenout, když s ním pak stejně zase budu muset mluvit a tvářit se jako nějaká průměrná kamarádka? Už jen z toho pomyšlení je mi špatně. Jak mám bejt ve stejný místnosti a nesmět ho obejmout a políbit? To není fér. Proč nejsou léky na tohle…

Včerejšek nebyl o moc lepší než pondělí a navíc jsem od rána myslela na to, jestli jít nebo nejít na večerní after-voda-party. No, odpověď byla nasnadě – jasně že nejít, protože bych to nevydržela. Jestli bych tam vůbec došla, udělalo by se mi při pohledu na toho, kdo mi to všechno způsobil, ještě mnohem hůř a to jsem neměla zapotřebí. Jen mě to mrzelo, protože jsem se bála, že kvůli tomu přijdu o fajn přátele. Snad na každym z nich se najde něco, co mi vadí, ale jako jedinci jsou každej moc fajn a mám je ráda. No, nakonec jsem byla uklidněna, že je určitě neztratím, a to mi pomohlo.

Hodně mi taky pomáhá máma. Je se mnou doma, takže mě má pořád na očích, což potřebuju – stejně jako nějaký zabavení a toho mi poskytuje dostatek. Je tak nějak nemocná a špatně se jí chodí, takže mě posílá na nákupy a na různý obíhání všeho možnýho a taky mě  bohatě úkoluje doma. Rozhodně se teda nenudím, spíš je zázrak najít si čtvrt hodinky na sepsání nějakýho toho článku 🙂 Přesně takovej režim teď ovšem potřebuju. Taky to byla ona, kdo mě dokopal jít k tý doktorce.

Když už jsem se tak začala starat o svoje zdraví, nakoupila jsem si taky nějaký bylinkový čaje, kterejch jsem hned asi litr vypila, a jakejsi přírodní preparát na spaní. Hodlala jsem ho hned ten večer využít, protože mi bylo špatně a byla jsem hlavně nevyspalá, což mi vůbec nepomáhalo, ale nakonec se věci vyvinuly tak, že jsem ho vůbec nepotřebovala a spala jako zabitá skoro až do poledne.

Jak se blížil večer, překvapilo mě hned několik lidí, od nichž jsem vůbec nečekala zájem o mou situaci. Došlo mi několik nečekaných smsek a zpráv na fb, z nichž některý byly vysloveně jako ten nejkrásnější balzám na nervy a úplně mě nabily. Nejvíc mě ovšem dostala zpráva z neznámýho čísla, kterou mi poslal jeden „kamarád kamarádky“ – doposud prostě milej kluk, kterýho jsem zatím viděla asi dvakrát a kterej mi od začátku připadal fajn. Ale jak moc fajn, to jsem zjistila až včera – aniž bychom se spolu někdy nějak zvlášť bavili, aniž by mě znal, sám od sebe si našel moje číslo a napsal mi, že mě musí vidět, že zná jednu pěknou čajovnu a že se prostě musíme sejít, že mi pak bude určitě líp. V první chvíli jsem nevěděla, co od toho čekat – nestává se mi každej den, aby mi v podstatě cizí člověk nabízel tak rázně pomocnou ruku, ale nějak jsem věděla, že tam jít musim. Věřila jsem mu. A vyplatilo se to.

Sešli jsme se v osm na Pavláku a procházkou se přesunuli do Jedné básně. Už cestou tam se mi udělalo výrazně líp. Najednou jsem vůbec neměla chuť brečet, cítila jsem takovej zvláštní klid a bezpečí a cítila jsem taky, že tenhle člověk je tu teď pro mě a není v tom žádný nucení, žádnej tlak, bylo to tak spontánní, byl to zázrak a bylo to přesně to, co jsem potřebovala.

Vzal mě teda do čajovny a pomaličku polehoučku jsem zjišťovala, že je to mnohem úžasnější člověk než se zpočátku zdálo. Vyrazilo mi dech, jak moc to měl v hlavě srovnaný a jak moc vidí do lidí a od první chvíle jsem věděla, že si ho odteď budu nesmírně vážit a že to pro mě bude jeden z těch lidí, co stojí za to znát a mít u sebe, jeden z těch úžasnejch lidí, za něž jste světu ohromně vděčný.

Bylo zvláštní, jak jsme se vůbec neznali a jak jsme si přitom rozuměli. Řekl mi nádherný věci, který nezněly kýčovitě nebo nuceně a který mi neuvěřitelně pomohly. Nebylo to rutinní poplácání po zádech a „to zvládneš, bude zase dobře“ (na což jsem mimochodem už alergická), byly to opravdu chytrý věty a rady, který sama někde vevnitř vím, ale potřebovala jsem to slyšet od někoho jinýho a svět jako by to věděl, mi ho poslal na pomoc – anděla s kouzelným úsměvem. Strávili jsme spolu povídáním čtyři hodiny a z čajovny jsme se prošli do Grébovky na vyhlídku a pak na Mírák. Uteklo to jako nic a bylo to nádherný. Příroda to kouzlo ještě podtrhla neuvěřitelně kýčovitě barevnym západem Slunce a pak úžasným úplňkem, kterej ozařoval celý nebe a ty potrhaný mraky okolo něj… no, bašta 🙂 O půlnoci jsme se rozloučili na Míráku a já ani nevěděla, jak mu poděkovat. Věděla jsem, že je to typ člověka, co nepotřebuje slyšet díky, ale i tak jsem měla nutkání mu nějak poděkovat a vysvětlit mu, že to, co udělal, byla jedna z nejkouzelnějších věcí na tomhle světě a že mě zachránil. Tak snad to ví i tak.

Je to přesně jako v tý krásný buddhistický průpovídce, kterou mi vyprávěl – o mistrovi a učňovi, co se procházeli po pláži posetý vyvrženýma hvězdicema. Byly jich tam tisíce a mistr se občas sehnul, jednu zvedl a hodil ji do moře. Učeň se ptal, proč to dělá, že to přeci nemá smysl a že když je tam těch hvězdic tolik, je to vlastně jedno, že jich zachrání pár. Mistr zvednul další hvězdici, pravil:“Týhletý to jedno neni.“ a vrátil ji zpátky vodě.

Moc se mi to líbilo, protože to podporuje moji vizi o světě – a sice že ho nezměním celej a určitě nezachráním všechna zvířata a všechny lidi, ale i tak musím dělat, co se dá, aby byl ten svět lepší aspoň o tu jednu zachráněnou hvězdici. Ostatně, pro tohodle anděla jsem byla právě  já takovou hvězdicí a nedokážu ani vylíčit, jak důležitý to pro mě bylo. Pochopila jsem díky němu, že žiju správným způsobem a že rozhodně má smysl, abych tu byla a dělala to, co dělám – jen se musím ještě hodně učit, abych si to dokázala pořád uvědomovat a abych z toho byla šťastná. K tomu vede dlouhá cesta, ale taky jsem pochopila, že já už po ní koneckonců dlouho kráčím.

První noc byla krušná, ale vlastně to nebyl takovej rozdíl oproti těm všem nocím z posledního měsíce. Usnula jsem až někdy ráno, a to jen velmi obtížně, bylo mi špatně od žaludku, kterej mě navíc strašně bolel, polejvalo mě střídavě horko nebo jsem mrzla, a třásla jsem se. Chvílema na mě přišly záchvaty breku a paniky, ale pak jsem se nějak zablokovala a už mi bylo jen špatně. Yuki tu byla se mnou, což byl takovej napůl šťastnej nápad – její psychologický rady a doporučení v tu chvíli nezafungovaly právě nejlíp, spíš mě ještě víc ničily, protože v první chvíli člověk prostě nechce slyšet, jak to má překonat a jak se z toho má poučit – nejdřív se musíte vyřvat, vyvztekat a dostat tu správnou pifku na toho, kdo vám ublížil. Teprve pak může přijít nějaký uklidnění. Ale aspoň že to vím, díky těmhle vědomostem si můžu aspoň trochu pomoct sama.

Nicméně v tomhle případě už svépomoc stačit nebude. Už toho mám na sobě navaleno až příliš, a tak jsem se dneska vydala s mámou k doktorce a kromě splnění restu – dojít si na kontrolu a pro žádanku na alergo – jsem si rovnou nechala napsat doporučení k psychologovi. Je asi trochu zvláštní, že vám to tu tak píšu – dosud jsem se tu snažila psát vesele a tyhle vnitřní sračky si nechávat pro sebe, ale tohle je krize a já se z ní musím nějak dostat – čili se obávám, že to tu asi na nějakou dobu sklouzne do výlevů a řešení toho, jak je mi mizerně – předem se za to omlouvám, ale musím to udělat. Žádná veselost, žádná inspirace, žádná naděje na lepší časy ve mně teď není, jen tupý prázdno a neuvěřitelná bolest.

Lidi se na mě tváří jako že jsem to přece věděla už dopředu a že jsem to mohla čekat – no jasně, já to věděla a čekala jsem to, ale nepřipouštěla jsem si to, protože jsem věděla, že to jen těžko ustojím, jestli vůbec, a nechtěla jsem, aby k tomu došlo. Ale přijít to muselo, koneckonců jsem to sama chtěla už xkrát ukončit, abych si tyhle sračky ušetřila, ale neměla jsem na to sílu, a tak to musel udělat on. Průser je ale v tom, že zatímco jeho průběh byl cca zamilovanost-vyšumění-konec, já se snažila natolik, že se mi povedlo to, o co se většina lidí ve vztahu jenom snaží: bláznivě se zamilovat, projít krizí, kdy mě sral, pochopit a přijmout jeho nedostatky a pak už byla jenom láska ke všemu, čím je a co má za sebou. Moc se nesvěřoval, ale věřila jsem, že se mi jednou otevře natolik, abych ho dokázala pochopit se vším všudy a bejt mu právoplatnou oporou – protože když se někomu nesvěříte, jak vás může podporovat? Nj, nedá se svítit. Už ho asi nikdy nepochopím. Už mu nikdy neřeknu, co se mi honilo hlavou celou tu dobu, protože ho to už nikdy nebude zajímat. A on už mi taky nikdy nic neřekne, protože ho nezajímá, co o tom soudím. Konec. Jak se dá pokračovat v životě bez někoho, koho tak zoufale potřebujete?

Nemůžu dýchat.

Nemůžu psát.

Nemůžu myslet.

Nemůžu se smát.

Nemůžu nic a nic není.

Nic nebolí, nic nepálí

a nic nezměním.

Ne že bych to původně myslela jako básničku. Ne že bych to vůbec nějak myslela. Ani se mi nechce psát, nevím, co. V hlavě mám prázdno, v srdce mi přestalo tlouct a jediný, co cítím, je žaludek, kterej se mi obrací naruby. A dunění v hlavě. Vidím Vltavu a její břeh, zídku pod jedním stromem a dětský hříště. A hlavně vidím jeho. Tak prázdnýho. Tak chladnýho. Udělal to dřív než já.“Už nemůžu dál“. Kdo to vlastně řekl? On? Já? Zdá se, že přece jenom máme něco společnýho. Ani jeden z nás už nemohl dál, jen každý z právě opačného důvodu. Já, protože ho miluju víc než sebe, a on, protože mě nikdy nemiloval. Protože se mu protivilo bejt se mnou a tvářit se jako že mu na mně záleží. Protože jsem kamarád…

Už ani nevaruju před výlevama, protože teď ode mě nějakou dobu neuslyšíte nic jinýho. Jestli vůbec něco. Vlastně – co by teď mohlo bejt, když bez něj není nic? Bože, takový slátaniny, poznáváte mě vůbec? Já se podívám do zrcadla a vidím opálenou tvář, orámovanou zrzavýma vlasama – a nic z toho mi nepatří. Já jsem přece bledá a vlasy mám hnědý. A taky jsem šťastně zamilovaná. No ne?

Mám tu tolik porozchodovejch písniček, ale nedokážu si je teď pustit, nemůžu. Udělala jsem si čaj na uklidnění, ale myslím, že hezky rychle poletí ven. Pořád o něm přemýšlím jako o svym posledním pití vůbec. Co kdybych… ne, nesmím nad tím uvažovat, nesmím do koupelny a rozhodně se nesmím přiblížit k nůžkám. Volala jsem Yuki, aby u mě přespala, protože jen to mi teď snad zabrání v dělání „blbostí“. Blbostí? Vždyť proč mám žít… Rodiče mě mají za loosera, ten, koho jsem v životě nejvíc milovala, za kamaráda, přátelé se se mnou baví spíš ze soucitu, ale i oni už mě musí mít pokrk – mě, věčně si stěžujícího loosera. O co snadnější by byl jejich život beze mě, o co veselejší. Naši přece chtějí, abych odtud odešla a přestala je stát peníze, tak by mohli bejt jenom rádi. Tomu jedinýmu, komu na mě mělo záležet, na mě nezáleží. Nic jinýho neni. Nic už neni.

Tak mě tu zas máte. A mám hlavu tak plnou dojmů, že ani nevím, kde začít. Po celou dobu jsem se snažila v hlavě sesumírovat ty správný slova, abych vám dokázala vykreslit tu úžasnou atmosféru kolem Vltavy a co všechno se mi přitom honilo v hlavě, ale asi toho na mě bylo přece jenom trochu moc. Mrzí mě, že jsem si nepsala průběh, protože se tam stalo hodně zajímavejch a hodně vtipnejch věcí, ale víte co, mně se o tom ani nechce psát, protože kromě nich jsem si tam zažila peklo a ještě teď mě tak strašně bolí srdce a žaludek, že na to vlastně ani nechci vzpomínat. Zvláštní. Jsou věci, který byste tak rádi hodili za hlavu, a oni vám v ní zrovna strašej a v jednom kuse se vynořujou na povrch, zatímco ty krásný vzpomínky upadají kamsi do tmy a ne a ne najít tu správnou baterku na posvícení.

Jsem mimo a mám poetickou náladu. Utopila jsem sluneční brýle a kraťasy, ale ze všeho nejvíc mě trápí úplně jiný věci, o kterých tu ještě nemám sílu psát. Snad ji ani mít nebudu. Vltava mě neuvěřitelně nabila, ale srdeční záležitosti jsou věc jiná a já musím přiznat, že jsem nejeden večer a dokonce i nejedno odpoledne ztrávila sama ve stanu s nezastavitelným pláčem a takovýma myšlenkama, že je div, že jsem z toho stanu ještě vůbec vylezla živá. Ne, vážně, o takovejch věcech se nežertuje a já vždycky říkám, že miluju život až příliš na to, než abych se ho vzdala, ale myslím, že tentokrát to bylo spíš jenom o náhodě než že bych by byla tak odhodlaná žít. Láska je strašná a mocná věc a když vás ta vaše tak strašně trápí, může vás to i zabít. Nevidí to? Nechce to vidět? Kdo ví… každopádně jsem smutná i ráda, že jsem zpátky v týhle betonový džungli. Vltava mi chybí, ale bolest, kterou jsem tam prožívala každou minutu každý hodiny mě málem přivedla do jejího chřtánu, a já bych to nesnesla ani o den dýl. Každej dobrej skutek sílu vrací, a tak jsem se snažila seč to šlo, abych aspoň někomu připadala důležitá – bezhlavě jsem se vrhala do peřejí pro cizí loď uhánějící pryč, půjčovala jsem, o co si kdo řekl, rozdávala jsem sušenky a vůbec krmivo, který jsem si sebou přivezla, a taky dobrý rady těm, kdo je podle mě potřebovali. Snažila jsem se bejt ta rozumná, snažila jsem se držet partu na nohou při tý ponorce, co se tam pomalu rozlejzala do všech koutů, a snažila jsem se, aby pan Božský pochopil. Jestli jsem uspěla, to nevím. To ukáže až čas. Prozatím jsem bezmocná, protože jakkoli je svět krásnej, pořád v něm existujou škodolibý a pomstychtivý fúrie, který naprosto nezajímá, že na ně doma čeká přítel, dokonce je ani nezajímá, že přítelkyně toho, o nějž si ždímají prsa, stojí přímo naproti nim, prostě se klidně chovají jako kurvy, protože vědí, že tenhle chlap si takový věci nechá líbit. Jestli je to v jeho povaze, jestli si nevšiml, co to se mnou dělá nebo jestli mu to je jedno, to vám vážně nepovím. Nevím, na čem jsem, už od března. A hlasy přátel mě nijak neuklidňují, naopak mi spíš radí, abych to vzdala a radši ho pustila k vodě, než mě zničí. Ale copak já můžu? To by mě zničilo úplně stejně.

Achjo, vážně si přeju nebejt. A zároveň doufám na zázrak. Stejně jako jsem včera celej den koukala po břehu, jestli někde neuvidím svoje uplavaný kraťasy nebo jeho šátek, doufám už několik měsíců, že se stane zázrak a pan Božský udělá něco, co od něj nikdo nečeká, jen já věřím. Já mu věřím. Já ho potřebuju. A snad se jednou dozvím, že je to vzájemný.

Napsala bych něco k víkendu, ale ono se toho zase tak moc zajímavýho neudálo. Dnešek zase probíhal ve znamení balení na vodu, a to jsem prožívala od rána na facebooku v živé konverzaci s ostatními účastníky zájezdu, takže co bych k tomu ještě dodávala 🙂 Dovolím si tedy snad jen drobnou fotodokumentaci, aby byla aspoň nějaká ta sranda.

Jako první tu mám obrázek, jak to vypadalo po naskládání všech předmětů vyjma jídla na jednu hromadu. Samozřejmě že kočky to zaujalo a jedna se šla hned podívat zblízka 😀 Popisek přikládám z facebooku, znova to psát nebudu (btw povšimněte si mé nádherné nové tmavé zdi <3, dále bych vyzdvihla překrásný slamák a moje vůbec první sandály – oboje zaplaceno mým drahým bratříčkem coby dárek k narozeninám :D):

Jako další následovala dokumentace množství potravy. Já teda nevim, všichni mi tvrdí, že toho mám jako na měsíc, ale jak znám tyhle lidi, půlka sušenek zařve během cesty vlakem 😀 Po všech těch komentářích jsem ale nakonec přece jenom odstranila dva balíčky a jednu čínskou polívku. Ale víc ani fňuk. Aspoň toho nebudu muset moc kupovat. Kdyby někoho zajímal popis, opět přikládám ten z fb:

No a úplně na závěr si to samozřejmě zaslouží ještě jednu sbalenou fotku, aby bylo jasno, kolik toho nakonec mám. Jelikož odjíždím zítra dopoledne, mám ještě spoustu času na „vytřizování“ nadbytečných věcí a zavazadel, ale myslím, že konečná podoba bude hodně podobná.

Všechno se mi to vejde do dvou zavazadel – bágl a loďák – a do ruky ještě stan (kterej snad z gentlemanskosti ponese pan Božský – sám toho zajisté bude mít o polovinu míň, takže mu jeden stan určitě nepřitíží tolik jako mně :D). Ze všeho sbalenýho materiálu mám dobrej pocit, jen mi přijde, že mám pořád nějak málo triček – i když je nakonec stejně nikdy nevyužiju všechny. Je to prostě takovej zvyk, že si musím pořád ponechávat možnost výběru. To vim taky, že víc než tři trika potřebovat nebudu. Ale nedá mi to. Celej den jsem se pokoušela aspoň jedno z těch sbalenejch vyloučit, a hovno z toho. Naopak jsem ještě jedno přibrala 😀

Ještě to teda nezahrnuje jídlo, to přijde z větší části do báglu a zbytek obstará igelitka. Na množství zavazadel zase tak nesejde, hlavně když jsou kompaktní. Ale už se vážně těšim, až se to jídlo užere a bude ho míň. Všechna ta bagáž váží snad tunu 😀

Za chvilku se mi tu staví pan Božský se svym arsenálem, a pak mi zmizí do Vagonu na revival Guano Apes. No, dala bych si říct, ale dneska ne. Po třech dnech výmalby, po víkendu a po dnešní balicí horečce toho mám tak akorát dost, takže si dám tak akorát pořádnou pěnovou koupel a pak nějakej dobrej čaj nebo kakao u bedny. Ještě jeden večer hezky doma v pelechu, kde nefouká a kde je sucho 🙂 A zejtra sláva nazdar.

Na závěr jen ještě malá anketka zaměřená hlavně na vodáky a fanoušky – jestli se mi teda povede tu anketu zprovoznit, dělám to poprvý 😀 Zatim čau 😉

Tak fajn, anketa mi zobrazit nejde, může mi někdo říct, jak se to dělá? 😀 A pokud jde o otázku – preferujete barel nebo loďák? A proč? 🙂

Jo, btw, včera se mi stala hodně zvláštní věc. Byli jsme v popo, pak v hotýlku a nakonec v kfc, a na všech těch místech jsem zahlídla divnýho chlápka v obleku, jak se po nás kouká. Možná že kecám, ale dvakrát jsem ho viděla určitě – naposledy na pavláku při cestě domů. Šel vedle nějaký slečny směrem jakoby ode mě a mě napadlo, že už jsem ho dneska někde viděla. Měla jsem z toho divnej pocit.

Když jsem pak došla ke dveřím od baráku, škublo ve mně – ten chlápek stál asi tři metry ode mě a zrovna popobíhal (dost rychle) směrem ke mě a něco na mě volal (rozuměla jsem mu něco jako „Dobrý večer, potřeboval bych…“ a dál nevim, protože jsem byla vyděšená a neuvěřitelnou rychlostí jsem vymačkala kód a třískla mu s dveřma před ksichtem). Jako blázen jsem pak začala mlátit do vypínače, ale jako na potvoru zrovna nefungoval, a tak jsem musela jít chodbou potmě – byla jsem napitá, ale i tak mi docházelo, že je tu něco špatně a že to je celý až příliš podezřelý než aby to byl nějakej „hodnej“ chlápek. Pořád jsem musela přemejšlet, co by se stalo, kdybych si ho za sebou nevšimla nebo kdybych nestihla namačkat kód a proklouznout do bezpečí baráku, než ke mně došel. Tyhle myšlenky naštěstí zafungovaly jako rozptýlení od strachu z naší temný chodby – normálně bych se v tu chvíli posrala strachy, ale hrůza z toho chlápka zafungovala tak, že mi ta tma byla ukradená.

Vážně nevim, co to mělo znamenat, ale jsem ráda, že jsem to ani nezjistila. Bylo to vážně divný a odteď si budu dávat větší pozor, kdo je se mnou na ulici (mimochodem ta naše byla včera úplně prázdná, takže jestli by mi tam někdo pomoh, to je otázka).

Ráda bych předem upozornila, že jsem si vědoma existujících výjimek. Jakkoli generalizovaně tento článek vyzní, rozhodně si nemyslím, že to takhle vypadá „na všech frontách“. Takže si odpusťte komentáře typu:“Ale já třeba taková nejsem“. Fajn. Budu ráda, když mě odkážete na pár rozumnejch „růžovejch blogů“, ale nemusíte mě hned kamenovat informacema o tom, jak zrovna vy jste úžasný. Já vám to ostatně ráda věřím.

Nevidím žádnou diskriminaci v tom, že se do klubu nedostávají „Dívčí“ „blogy“ (u mě jsou tyhle káči všechno jinýho jen ne „dívky“, a pokud jde o jejich pablogy, uráží mě jejich řazení mezi pravé blogy, natožpak nápad jejich přičtení k dlouhému seznamu kvalitních autorských blogů na blog.cz). Přijímající mají plné právo vybrat si do klubu koho chtějí, a ti ostatní ať se zamyslí, kde udělali chybu, že si takovou poctu nezasloužili.

Vůbec mi nejde na mozek, proč by někoho mělo zajímat, jak se kdo cizí obléká, čím se maluje a podobně. Takový věci jsem řešila snad jedině u BJ Armstronga z Green Day, když jsem do něj byla takovej blázen, že jsem chtěla vypadat přesně jako on a používat stejný věci. Ovšem jaká je souvislost mezi napodobováním rockových hvězd a napodobováním náctiletý kozy, to mi uniká.

Slovo „autorský“ je ošemetný, ale samozřejmě jde hlavně o tvorbu. Že jste vyfotili sami sebe v novym triku, to je sice fajn, ale těžko se to dá považovat za tvorbu, nemá-li to teda aspoň nějakou uměleckou úroveň. A to tyhle fotky nemají. Stejně tak fotoromány nejsou o ničem, jsou dokonce ještě horší než ty z Bravíčka a to je co říct. „Móda 0.9“? Originalita nula nula prd.

O hezkosti těchto „slečen“ bych se hádala. Mně se nelíbí ani jediná z nich, přijdou mi až neskutečně povrchní, většinou se neumí vyjadřovat a nemají žádný hlubší myšlenky. Jen málokterá „růžová“ slečna na svůj blog napíše něco, co zaujme nebo co má nápad. To make-up nespraví.

Nejhorší na tom je, že svět se o nich nepřestane bavit, i když si tohle všechno uvědomuje. Pořád je budeme řešit a pořád se budou dostávat do časopisů a všelijakých článků, i když všichni vědí, že ve svém životě nic nedokázaly a že se proslavily spíš svou hloupostí a povrchností než čímkoli jiným. Všichni nad tím kroutí hlavou, ale všichni jim dál dělají reklamu a mluví o nich. Svět je holt divnej. Ještěže na světě existuje pár lidí, který stojí za to znát a číst, ještěže aspoň někteří mají v hlavě víc než piliny a dokážou se zamyslet taky nad něčim jinym než nad kroucením řas a pedikúrou. Pane Bože, díky ti za takový lidi a za to, že mám v hlavě mozek. Amen.

Je právě tolik, kolik je, a já si tu připadám jako ve výloze. Nemám garnýž, takže závěsy nebo záclony se prozatím nekonají. Díky tomu a díky faktu, jak dokonale jsem umyla okna, je sem teď nádherně vidět, takže voayeři odnaproti mají pré. Ale co je mi do nich, teď je to jenom já a můj pokoj, nic jinýho mě nezajímá 😀

Většina nábytku je na svém místě a na většinu jsem taky hned vyložila nějaký ty „zútulňovadla“, aby to tu nebylo tak prázdný. Neměla jsem síly na nějaký větší dekorování, ale hrozně nesnáším prázdný místnosti, nedá se v nich ani bejt, natožpak spát, a tak jsem se aspoň pokusila. Nejvíc se mi líbí parapet. Chybějící záclony mu poskytly tu výhodu, že je krásně vidět, a tak jsem se na něm hned trochu vyřádila a vytvořila takovej malej květinovej koutek 🙂 Mám tam uvadající slunečnici od mámy, která je pořád krásná (jako ta slunečnice, i když o mámě by se to dalo říct taky – mám dobrou náladu :D) a růže od Kláry, pak nádhernou kytku v nádhernym květináči a konvičku – dárky od našich, který jsem ještě dozdobila čínským amuletem a vznešeným motýlem origami – vzpomínkou na lepší časy. Dál tu mám vánoční hvězdu, která si pořád drží krásně tmavě červený listy, a kytku optimistku – dárek od Maude. Musím říct, že jí se na okně mezi kytkama líbí mnohem víc než někde na komodě. Tady je pěkně mezi svýma a na sluníčku, a to má  každej optimista rád 🙂 A taky se jí možná líbí, co vidí – krásně vymalovanej pokoj s příslibem dalšího zútulňování. Jen ten stůl kdyby nebyl bukovej, strašně mi to tu kazí. Ale co naplat, je to fakt dobrej stůl a já se ho zbavovat určitě nebudu.

Tak a to by bylo. Dneska mám tak akorát dost po třech dnech malovacího šílenství, a to ráno vstávám na chatu, kam se mi vůbec nechce. Hlavně proto, že tam budu muset tvrdnout do pondělka, a to se mi vůbec nehodí. Mám tady práce jak na kostele a místo toho budu dva dny čumět do zdi na chatě, kde bude guvno co dělat a určitě bude chcát. A pak budu mít jedinej den na balení na vodu, takže to bude naopak hrozně hektický, což nesnáším. Ale ono se to poddá. Musí 🙂 Zatím se tu mějte, hezkej víkend přeju a snad v pondělí naviděnou. Sayonara 😉

Zdá se, že už dneska budeme finišovat, takže pokud nedojde k nějakejm komplikacím, brzo vám sem jebnu pár fotek mýho novýho království. A že to byla královská pakárna (a ještě dneska bude), vytvořit ho. S malováním nakonec nebyly tak velký problémy, jak se čekalo – strop máma zvládla na jeden nátěr hned včera a nikde se nic neloupalo. Horší to je se zdma u oken, na nichž se neustále objevujou nový trhliny. Včera jsme je celej den odškrabávali, zamalovávali a zase odškrabávali, a když nám pak navečer popraskala celá jedna malá stěna, naštvali jsme se a rozhodli, že ji dneska odšrabeme celou až „na kost“, protože ty nánosy barev na ní už prostě nedrží.

Pokud jde o můj sen – mít aspoň jednu zeď tmavě červenou – kolem toho byly největší hádky. Pořád jsme se nemohli dohodnout, na kterou stěnu a odkud kam, pak jsme se vztekali nad ředěním, protože na krabici psali naprostý nesmysle, a nakonec jsem se nasrala, když táta podotknul, že je mu ta barva odporná a že jsem blázen. Jelikož mi to nepřestával opakovat, po chvilce mi došla trpělivost a prohlásila jsem, že už mi to je u prdele a když tam tak strašně chtěj mít bílou, tak ať si ji tam mají, že já tu stejně nebudu žít navěky a navíc je to jejich byt. Že mi chtějí udělat radost, je sice krásný, ale jakou radost z tý stěny asi budu mít, když vim, že se nikomu kromě mě nelíbí? Musím se pak pořád ptát, jestli to nakonec byl dobrej nápad nebo chyba. 

Ale konec dobrý, všechno dobré – ta červená stěna tam nakonec opravdu je a ačkoli zatím na ní jsou hrozný fleky, já myslim, že to bude fajn. Větší starosti mi dělá rozmístění nábytku – na modelu mýho pokoje jsem si navrhla snad stovku variant a všechny mají mouchy. Určitě musí existovat nějaký dokonalý řešení, ale zatím jsem na něj nepřišla, což mě trochu nervuje. A ještě chvilku nervovat bude, protože než se konečně dořeší, co uděláme se zbytkama starýho nábytku a co ještě budu potřebovat dokoupit, bude to tu asi pořád trochu nehotový. Ale na to jsem si koneckonců docela zvykla a musím říct, že kdyby se všechno dodělalo ihned, neměl by pak člověk co na práci – nebylo by co zvelebovat, co domýšlet, co vylepšovat. Takže vlastně můžeme bejt rádi, že se to tak vleče 🙂

Večer jsem byla přemluvena k návštěvě Karlosu. Měli tam zrovna akci, že do desíti hodin dávali křídla za tři pětky, a tak jsme se samozřejmě projevili jako správný Češi a v devět čtyřicet jsme naklusali na bar a každej si koupil třikrát 😀 Někdo to tam pak fotil, takže možná dodám fotku plnýho stolu křídel, který bychom za normálních okolností nevypili ani za celou noc, ale takhle jsme je do sebe nakopali docela solidně rychle – díky čemuž jsem tam taky vydržela cca do půl třetí ráno, ačkoli jsem předtím celej den blbla v pokoji. Nevim, jestli to bylo dobře. Během večera na mě přišla taková depka, že jsem se na jejího původce nemohla ani podívat. Pořád jsem jen v duchu přemýšlela proč mi to dělá. Ale přemýšlení k ničemu nevede. Kdybyste ho praštili do hlavy, nedojde mu, že se něco děje. Nebo ho to prostě nezajímá.

Dnešek je den D 🙂 Od sedmi ráno jsem běhala po bytě a vyklízela pokoj, a současnej stav je takovej, že celej můj život je nakupenej v předsíni, v pokoji zůstal jen klavír, stůl a skříň a je tam neuvěřitelná ozvěna. Taky jsme sundali závěsy a záclony, takže je to tam jako ve výkladní skříni. Práce na zdi zatím započaly jen sádrováním, malovat se bude zejtra. No, musim říct, že jsem z toho hodně rozčarovaná. Čekala jsem na to tak dlouho, že mě ani ve snu nenapadlo, jak rychle to můžeme mít odbytý. Ale nechval dne před večerem, ještě nemáme ani zdaleka hotovo. Přesto se už teď těším jako malej smrad, až to bude hotový a až si tam rozložím tu krásnou velkou postel a novej gauč 🙂 Slint, to bude zevlzóna 😀

Do tý doby se ovšem musíme pohybovat v poněkud znepohodlněnym prostředí, nehledě na to, že teď vlastně nemám žádnej kout, kam si zalízt – s notesem sedím v kuchyni a je to hrozně divný. Ze skříně jsem si vyndala nějaký věci, pro něž bych dřív nebo později potřebovala vlízt, a najednou mi došlo, že s nima nemám kam jít, že je nějak nemám kam dát. Divnej pocit. Ale má to i výhody – třeba jak si tu sedím u jídelního stolu, mám tu mnohem víc denního světla a taky mnohem víc přírody – koukám z oken do dvora. V neposlední řadě je to tu mnohem obydlenější než můj pokoj, takže je tu živo. A je to takový družnější. Práce na pokoji nás hezky stmelily a tím, jak všechen můj nábytek „vylezl“ z mýho doupátka, jakoby si všichni víc uvědomovali, kolik nás tu vlastně žije. Jak říkám, dneska je to trochu nepohodlný, ale určitě to bude v mnoha směrech přínosný. No ale teď mě omluvte, mám děsnej hlad a hawai pizza čeká 🙂

P.S.: Většina ilustračních fotek nevyšla nijak pořádně nebo na nich jsou příslušníci rodiny, které tu nehodlám zveřejňovat, takže snad postačí ten jeden fotofňuk 🙂