Rubrika: co se mi honí hlavou

Tak jsem si začala dělat seznam všech krásnejch a úžasnejch bab v mym okolí – jakousi femme fatale hitparádu – a zjistila jsem, že většina z nich si je brutálně podobná 😀 Zdá se, že jsem si v tomhle opravdu vypěstovala trend a že po těch letech nejasností skutečně můžu zformulovat jakýsi závěry a podmínky, který musí moje „ideal woman“ splňovat.Takže:

A co vy? Jak si představujete ideál krásy ženy? 🙂 (Uvítám názory mužů i žen)

Nakonec mi to nedá a po vzoru Bels (povinně přečíst její článek, inteligentní to názor) i já znovu zareaguji na aktuální téma – Dívčí blogy. Tentokrát to bude taková menší pitva rozhovoru s dvěma „růžovými“ blogerkami. Rozhovor najdete zde. Kurzívou označuji citace z článku, na něž reaguji.

Cílem je vyvolat novou diskusi na téma, zda mají tyto blogy nejen právo na to, stát se členem AK, ale i na rovnoprávné postavení v rámci uživatelské komunity Blog.cz.

Právo, právo… o přijetí nebo nepřijetí blogu do AK rozhoduje přijímající a Kovářka, a dělají to svědomitě, s těmi nejlepšími úmysly a pěkně podle pravidel. Jestli někdo není přijat z důvodu porušování pravidel klubu, co s tím má společného diskriminace? A rovnocenné postavení? Kdo jim ho upírá? Samy se definují svou tvorbou a prezentací v diskusích. Každý svého štěstí strůjcem.

Lady Vanilka: „O své soukromí se bojím, protože díky jménu se toho dá hodně zjistit, ale pokud nezmiňuji adresu domu, tak si myslím, že je to v pohodě.“

Tady je někdo buď hodně naivní nebo hodně blbej nebo obojí. Zveřejňovat JAKÉKOLI osobní údaje na internetu není nikdy „v pohodě“!  Miliony lidí se o tom už přesvědčily na vlastní kůži a svět se pořád nepoučí a nepoučí…

Lady Vanilka: „Já hodně nerada čtu. Ať už knížky, tak časopisy. Občas po nějakém skočím, ale jen výjimečně. Když jsem byla malá, uměla jsem hodně brzo číst, a v první třídě jsem si hodně knížek přečetla, ale pak mě to přešlo.“

Nechci rejpat, ale jakou úroveň vědomostí a vyjadřování očekáváte od člověka, který vůbec nečte a jediný časopis, který ho kdy zajímal, byla nějaká Šťastná 13, jak Vanilka sama dodává? Totéž druhá slečna s Bravíčkem. Pro mě je to teda dost pádným ukazatelem inteligence, protože ukaž mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi není jen prázdná fráze.

Nebudu soudit kvalitu fotek a psaného projevu, jelikož jsem blog neviděla, ale baví mě, jak se slečna snaží oddělit se od dvanáctiletých slečen, protože ona je přece mnohem starší, mnohem chytřejší. Je úsměvné, jak si čtrnáctiletá holka připadá dospělá a jak shovívavě se sama usmívá nad o dva roky mladšími holkami. Pokud jde o mně, dvanáct nebo čtrnáct – pořád jsou to jenom holky a dokud jim nebude aspoň dvacet, nevědí o světě nic. O nebetyčné nafoukanosti číšící z jejích slov se ani nezmiňuju.

LadyVanilka: „Jediný můj vzor, který se občas stydím uznat, je Agáta Hanychová, která je vždycky v klidu a vše bere s nadhledem. Avšak snažím se být hlavně sama sebou.„

Stydím uznat? Co to je za vzor, když se ho stydím uznat? 😀 Agátu nekomentuju, o té mám taky svoje mínění, ale to sem nepatří.

Nebyla smutná? Tak to je asi dost velká necita, podle mě každej musí bejt aspoň trochu smutnej, že ho nevzali 😀 Vždyť vy doufáte, že na to máte, a oni vám pak zatnou tipec a smůůůla. To přece musí zamrzet každýho. Nj ale tyhle slečny ne, ty mají „nadhled“. Kdyby aspoň v tomhle byly upřímné…

Teres Xeina: „Rozhodně nesouhlasím… To, že Míša přidala pár výtvorů od jiných, je snad zločin? A v době přihlášení už dávno nic takového na blog nepřidávala… Její články nejsou méněcennější než od členů AK, prostě se jen netýkají toho, co je zajímá. V téhle situaci odmítnutí mohli ti, co ji přijímali, argumentovat tak, že tam má něco neautorské, stačilo smazat pár článků, a mohla by se tam dostat. Třeba v dnešní době myslím, že na to má, celé je to ale o tom, že oni dívčí blogy nesnáší a ve své komunitě je nechtějí, ať už jsou kvalitní nebo nejsou.„

(Teda ale že mi dalo práci pochopit jádro pudla. Někteří prostě nejsou schopni vyjádřit svou myšlenku jednoduše a jasně, aby to pochopil i unavenej člověk, co už do toho sotva mžourá :P) Přidávat cizí tvorbu není zločin, pokud přitom neporušujete autorské právo, a to bych chtěla vidět, jak byste to udělali – leda snad mít přímé svolení autora. Všichni tu vykrádáme, i blbej ilustrační obrázek je porušením AZ, takže bych si odpustila tyhlety frázičky. Ano, je to zločin, a basta. A přijímající má plné právo takový blog nepřijmout. Nějaký přísery? Stěžujte si u pátý popelnice zleva na hlaváku. Ta poslední věta je zcela lživá a nebudu se k ní vyjadřovat.

Nedávno se na blogu Autorského klubu objevil článek v rubrice „Úhel pohledu“, který vzbudil bouřlivou diskusi. Jde o problém, zda se může stát členem AK i dívčí blog, pokud splňuje všechny podmínky (stáří min. 3 měsíce a aktivita v posledních 3 měsících, veškerý obsah na blogu je původní, dodržování citací, atd.). Můžete s čistým svědomím prohlásit, že vaše blogy splňují všechny podmínky AK, a měl by tedy mít nárok být přijaty?

LadyVanilka: „Dříve, asi před 6 měsíci, jsem žila v domnění, že mám autorský blog. Ale nyní si to již nemyslím. Nevím ani proč si to nemyslím. Možná mi ti „chytří“ lidé zmanipulovali mozek, abych si to nemyslela. Je pravda, že nekopíruji (tak dvakrát ano), ale nejsem originální, nepíši povídky, a možná v tom je zřejmě problém.„

(Ježiš ta je snad vážně blbá jak bedna kytu) Ehm. Možná, že tihle „chytří“ lidé udeřili na nějakou „chytrou“ strunu ve Tvé ctěné hlavince, a tys tudíž pochopila, co znamená slovo „autorský“. Ale ten fakt, že bys něco pochopila, tě pravděpodobně samotnou natolik vyděsil, že radši ani „nevíš, proč si to myslíš“. Znám spoustu AK blogerů, kteří nepíší povídky, a i tak jsou originální, kus od kusu. Takže zase zcestná poznámka.

Teres Xeina: „Pokud nemluvím za ostatní blogy, ale pouze ten svůj, tak jak se říká na plnou hubu tohle řeknu! Ale je to právě v rubrice úhel pohledu. Je to jejich úhel pohledu!!! Tak proč si dělají pravidla pro příjetí do AK? Když se podle nich stejně v jistých případech neřídí a dají na svůj pocit… Po stránce pravidel by můj blog být přijat měl, jenže do toho jejich ,,slavného kolektivu“ bych stejně nezapadla.“

(Tady je někdo hodně uraženej, že ho nevzali. Těch vykřičníků…) Úhel pohledu a Pravidla pro vstup jsou dvě naprosto odlišné věci. Do Úhlu pohledu vždy napíše jednotlivý bloger a ostatní se k tomu můžou vyjádřit jak je jim libo. Nemusí s tím souhlasit, a tudíž to ani nevyjadřuje názory celého klubu. Je to prostě jenom názor jednoho blogera. Pravidla se tím názorem neřídí a kdyby je slečna skutečně všechna dodržovala tak, jak vehementně tvrdí, byla by přijata.

Kdyby to tak bylo, pak by to skutečně bylo diskriminující. Jenže ono to tak není.

LadyVanilka: „Do AK bych za žádnou cenu již nechtěla“

Kéécááá…

Kolem patnácti let? Já jsem teda v klubu potkala dost málo tak mladých lidí. Aspoň tedy v mých oblíbených rozhodně převažují starší autoři, i když i hodně těch mladších má v hlavě mozek a jejich články se rozhodně číst dají. Taky mají daleko do „nudných“, a podle mého názoru je k smíchu, že něco takového prohlašuje právě majitelka dívčího blogu. Ale chápu, že psaní „názorových“ komentů ji nebere, u toho by musela myslet, a to je pro některé náročná věc.

Aha, takže ta litanie (kterou jsem pro svoje potřeby hoodně zkrátila) je vlastně co? Vzdání holdu? Taky se mi líbí, jak dívčí blogerky často užívají pojmů jako je „házení do jednoho pytle“, přičemž ony samy dělají přesně to ve vztahu k AK blogerům. To je ostatně jedna z mála věcí, který mi na nich jako lidech opravdu vadí, jinak nemám důvod držet si nějaký „předsudky“ k nim a prohlašovat třeba, že jsou to všechno blbý krávy. Vím, že se mezi nimi určitě najdou světlé výjimky, a rozhodně je nemám potřebu všechny do jedné odsuzovat pro nedostatek mozku (ačkoli jejich v rozhovorech se prezentující část si o to přímo říká).

HA-HA

A ne snad?

Ehm. Opakuji: A NE SNAD?

Já osobně jsem nepostřehla žádný takový případ, přijímající a Kovářka vždycky dostatečně zdůvodní, proč to a to nepatří do klubu. Velké diskuse pod tím nevznikají, takže mají zřejmě i podporu členů – protože ti se vždycky ozvou, když se jim nějaké přijímání nezdá. Jestli se skutečně takové nekalosti dějí, tak to ať si vedení klubu sáhne do svědomí, samozřejmě. Ale znovu říkám, nezaznamenala jsem to, a to jsem na blogu AK pečená vařená.

😀 Ovládli? Co to mele? Na titulce jsem je nikdy neviděla, návštěvnost jim přináší jedině tyhle rozhovorový články a v neposlední řadě – uvědomme si znovu, čeho je taková návštěvnost ukazatelem – je to ukazatelem JEDINĚ toho, že se spousta lidí přišla na blog podívat. Ale nad tím, PROČ tam asi přišli, už se tyhle slečny nepozastavují. Že tam 99 procent lidí přijde prostě ze zvědavosti, pak se zasmějou nebo nechápavě zatváří a rychle to zase zavřou, to už je nezajímá. Jen ať nám slečny ukážou screeny z Google Analytics, ať všichni vidí, jak dlouho na těch jejich „úspěšných“ stránkách lidi zůstávají a která stránka je nejopouštěnější? Vsadím blog, že ta hlavní.

Může mi někdo sehnat screen toho, kdy přijímající tohle prohlásil jakožto důvod nepřijetí? To by mě totiž vážně zajímalo. Teda podle mě je nad Slunce jasné, že čtrnáctileté slečny čtoucí Bravo Girl a mající Agátu Hanychovou za svůj vzor (za což se ale stydí) skutečně trochu vybočují z řady intelektuálně vyspělých (a kolikrát i mladších, takže s věkem to nesouvisí) blogerů, kteří mají rozhodně dospělejší témata na přemýšlení. Zapadat budou, až zmoudří.

Říká uražené čtrnáctileté děcko, které napsání kvalitního článku není evidentně schopno.

Ale co by nemoh. I o módě a líčení se dá psát trochu rozumně. I na takových stránkách se dá prezentovat něco tvůrčího a nového, a až se takovej blog najde, tak ho AK s radostí přijme. Autor tohodle interwia by se měl nad sebou zamyslet. Slovy Z. Jirotky, o jeho objektivitě dalo by se s úspěchem pochybovat.

LadyVanilka: „Vyjádřila jsem se již v předchozí otázce. Možná to má šanci, aby se to změnilo, ale nechci být naivní. Budu doufat v ty nejlepší reakce, ale čekat ty nejhorší. Je jen na lidech z AK, jestli dostanou rozum a začnou nás ignorovat.„

Ehm, to jsme dělali celou dobu, ale když se pořád serete světu na oči, nestěžujte si na tolik zájmu o váš problém. Když nechceš být naivní, nebuď. Prober se, vypni počítač a běž dělat něco užitečnýho. Poznámka o dostání rozumu mě opět klátí ze židle.

(Pomíjím výraz „blogách“, při němž se mi obrací žaludek naruby) Co furt maj s těma povídkama?  A na zájmu o kosmetiku není nic špatnýho, jde jen a jen o formu – až to slečně dojde, uvítají ji v klubu s otevřenou náručí.

„Oni“ vás tolerují. V opačném případě by vaše blogy byly dávno už zablokovány, a to byste teprve pochopily, co je to diskriminace. Nikdo neříká, že jste něco míň než ostatní. Říkáme (klidně se v tomhle začlenuju do obce AK blogerů, ačkoli mezi ně zatím nepatřím – ale snad brzo budu) jen to, že nedosahujete úrovně potřebné pro vstup do AK. A to je fakt, za kterým si pro změnu budeme stát my, když dovolíte.

Závěrem bych dodala, že ty jejich kecy o diskriminaci mi vůbec hýbou žaludkem. Nebojím se přirovnání k cikánům, tohle je prostě odporná demagogie a překrucování zjevných faktů. Nikdo je nediskriminuje, samy se vyčleňují. Nikdo jim neříká, jak se mají chovat a jak se mají prezentovat, to si vybraly samy a měly počítat s tím, že si na ně svět podle toho udělá nějaký názor. Že se jim ten názor nelíbí? No to už není problémem světa, milé děti, tady to pověstné jádro pudla leží někde jinde. Pokud si o mně celá společnost myslí, že jsem blbá kráva, tak to asi nebude tak docela vinou celé společnosti, tak se nad tím zkuste někdy zamyslet. Když vám vadí, že se o vás tolik mluví, neserte se světu na oči, blogujte si samy pro sebe a vyznávejte si co chcete. A hlavně si srovnejte myšlenky. Dost na tom, že jich máte málo, ještě když si vzájemně protiřečí. Nicméně souhlasím, že „růžová je jen a jen barva“. Já mám ostatně růžovou docela ráda.

P.S.: Dala jsem to „dívčí“ do uvozovek, jelikož souhlasím s jednou slečnou z komentářů – i mně se příčí tohle označení- Sama sebe za dívku považuju (byť by se o tom dalo spekulovat :D) a rozhodně mi nepřijde, že bych se v těch blogískách nějak nacházela. Ale beru to jako označení, nějak jim říkat musíme. Je to totéž jako s tou růžovou barvou – oni ty blogy taky nejsou všechny růžový, je to prostě jenom obecný označení a nemá smysl ho nějak zvlášť řešit.

Mno a máme tu neděli, což si skoro říká o nějakou rekapitulaci týdne nebo aspoň víkendu. A protože v tejdnu jsem se tu občas stavovala, vrhnu se rovnou na ten víkend, počínaje pátkem. V pátek se totiž děly věci 😀

Jak už jsem tu psala, neměla jsem ten den zrovna dobrou náladu (to jsou mi novinky). Už od rána to stálou za starou bačkoru a po obědě se to ještě přihoršilo a rozbolelo mě břicho (což jen potvrdilo mou teorii, že čína by se měla sníst nejpozději druhej den po naložení, jinak je to o zdraví), takže jsem pomalu opouštěla ideu nějaký Friday night fever – ostatně to celý odpoledne vypadalo, že se nic dít nebude a že to všem stačilo v úterý a ve čtvrtek. Jenže pak to přišlo – kamarádův status vybízející k akci 🙂 V tu chvíli jsem ještě netušila, že se nám tak narychlo povede domluvit návštěvu Karlose, natožpak jaký skvělý lidi ten večer potkám, ale už jsem věděla, že doma nezůstanu, že se mi strašně chce vypařit se z depky i z únavy, která mě pronásleduje ve dne v noci a že bych se musela doma uhryzat vzteky, kdybych poslechla svou lenost a zůstala v posteli. A tak jsem šla.

Nechce se mi to tu nějak do detailů rozmazávat (kor když to mám sama v hlavě rozmazaný :D), takže to shrnu:

Celej večer byl teda naprosto úžasnej a nakonec jsem se postarala i o onu sladkou tečku na závěr, díky níž na ten večer mám ještě krásnější vzpomínky (teď si zase budete představovat bůhvíco :D) a celej víkend se tomu směju, jaká jsem bitch 😀 Zdá se, že se snad časem přece jenom naučím žít ve světě bezcitnejch lidí, co ubližujou jeden druhýmu – hlavně teda bezcitnejch chlapů. Už jim za to ani nenadávám, sice mě to pořád mrzí, ale asi už jsem se naučila trochu to chápat…

O víkendu se toho moc nestalo, ostatně co byste nechtěli – byla jsem opět na chatě s rodiči a babičkou, a to neslibuje žádnou velkou zábavu, jedině fyzickou námahu. Tentokrát tomu nebylo jinak, celou sobotu (resp. celý odpoledne, jelikož jsme s bráchou dorazili cca na dvanáctou) jsme hrabali čerstvě posekanou zahradu a dělali další nezbytný úkony, který by se snad daly shrnout pod hlavičku Zahradníkův rok – Září. Večer jsme koukali na zprávy a na Eragona a pak jsme byli tak unavení, že jsme šli docela brzo spát.

Nechci se u toho moc zastavovat, ale u zpráv se mi opět udělalo špatně z toho, že jsem člověk. Video jisté blonďaté zrůdy, která jen tak metá štěnata x metrů daleko do vody a ještě se u toho zjevně dobře baví, mi zvedlo žaludek a srazilo moje mínění o lidech o další centimetr dolů (a že už je hodně nízko pod nulou). Zmíněné video je jistě k dohledání na Youtube a můj názor je takovej, že ty svině, co se rozhodly udržet její jméno v anonymitě, by měly společně s ní bejt zavřený do sudu z hřebíkama a puštěný ze svahu – ovšem až po tom, co bych je veřejně lynčovala, zbombardovala šutrama a dlažebníma kostkama, zkopala, hodila do sudu s horkym olejem a následně jim velmi pomalu a něžně zlámala prsty na rukou a vpletla je do kola.

Při sledování Eragona (nuda, ale docela koukatelná) jsem se sice trochu uklidnila, ale cestou domů jsem se znova nasrala u sledování novejch volebních billboardů. Při této příležitosti jsme si s tatínkem podebatovali na téma smysl nedávajích nabubřelých sloganů, „nejlepších“, „jedinečných“ a „unikátních“ show na Nově, které „nemají obdoby“ – jak to může někoho vůbec napadnout, když je to proboha okopírovaný ze zahraničí?! Navíc nejde jen o ty pořady, ale vůbec o celou televizi Nova, která si libuje ve všech těch naprosto nemístně a nelogicky používaných superlativech, „exkluzivitách“ (nemají šajna, co to slovo znamená) a „unikátnostech“. To ani nemluvím o reklamních blocích pětkrát hlasitějších než je úroveň filmů (což je krajně nepříjemný a já nechápu, že jim to někdo nezakáže), který z hodinovýho filmu udělaj klidně dvouhodinovej a nikomu to nepřijde divný. Zmiňovat se o stupiditě a nevkusnosti soudobých reklam snad ani nemá smysl.

Táta to říkal správně – čtyři miliardy let vývoje a tohle je výsledek?! No kurva, kam jsme se to dopracovali! Já bych celou Novu zrušila a její tak zvaný moderátory poslala zpátky do školy, ať se tam naučej mluvit, protože způsob, jakým ty paka komentujou živý vysílání, je neskutečnej a je k nevíře, že takový „pro televizi – he- nova – eeee – XY“ kretény někdo vůbec pustí do televize!

To sem se zase nasrala, kurva! To se v AK nebude líbit 😀 Ale co je mi do nich, občas si člověk zanadávat musí a copak se o tomhle světě dá mluvit nějak slušně? Dyť je to humus, lidi… Já bych si jenom přála, abych se podobnejch věcí dělo čím dál tím míň, ale to je dost nereálná představa. No ale jen si to představte, svět bez Novy, bez „tatatata“ reklam, bez „unikátních záběrů, při nichž tuhne krev v žilách“ a bez těch sviní, co nemaj soucit s ničím a nikým a my jim ještě poskytujeme anonymitu, prej „z obav před nenávistnými reakcemi“… No doprdele jen ty jména zveřejňete, ať tu krávu pověsej, ať jí hoděj do divoký řeky a koukaj se se smíchem, jak zápasí o holej život, ať to natočej a hoděj na facebook, ať to všichni sdílí a dávají „like“, protože ta svině si nic jinýho nezaslouží a nezaslouží si ani žít ani chodit po týhle zemi. Bože, kéž by spravedlnost existovala, kéž by jí někdo vzal pod krkem a dovlekl na elektrický křeslo, protože přesně to je místo, kam patří. Nj, jenže to vona je zase určitě nezletilá a dětský zrůdy my přece trestat nemůžeme, my nesmíme dát fakanovi ani pohlavek, aby náhodou něco – ježiši já se z toho světa jednou poseru.

Mno. Dneska už za tím vším dělám pomyslnou čáru, protože toho mám celkem dost a jestli se tu ještě chvilku budu rozepisovat o svejch postřezích z tohodle pokřivenýho světa, tak si asi najdu nějakej tlustej provaz a půjdu se oběsit, protože kdo na to má sakra koukat?! Bleh. Zapřísahám vás, lidi, mějte rozum a užívejte ho. „Demokracie by měla bejt především o zodpovědnosti“ a jednou máme tu moc změnit svět k lepšímu, tak ho pro krista pána přestaňme kurvit. Amen.

Hmm, snídaně v posteli. Sice jsem si ji sem musela donýst sama, ale whatever. Dneska je mi nějak blbě. Ani ne tak opilecky, jako spíš duševně. Jako na potvoru se mi zdály úplně bláznivý sny, který mi nijak zvlášť nepomohly se uklidnit. Začalo to na nějakym výletě, kde jsme šplhali po horách a pan Božský mě podpíral a objímal. Dělal to ze strachu o mě, ale já si připadala strašně sama, i když jsme šli spolu, protože jsem věděla, že je to prostě jen kamarádský objetí a že víc od něj čekat nemůžu – tedy bylo to nachlup to stejný jako na vodě, jen s tím rozdílem, že tam mě ani neobjal.

Na to místo jsme letěli letadlem, ale zpátky jen část z nás, ostatní že pojedou stopem. Hrozně mě mrzelo, že se už znova nepodívám na mraky shora, ale nedalo se nic dělat, a tak jsme se potáceli po dálnici. Skončili jsme pak v nějakym úplně neznámym městě, kde jsme si museli shánět ubytování a nějakou práci, abychom vůbec vyžili. A tak jsme tam nějakýmu chlapovi zrekonstruovali loď, takovou obrovskou plechovou vanu, kterou jsme potom projížděli různejma trubkama (já nevim, proč vždycky ve snu projíždím nějakejma trubkama a tunelama, kam by se normálně nevešel ani blbej ořech. Proč mě to furt cpe do těch maličkejch prostor?).

Pak se tam dělo dalších milion věcí, který si už nepamatuju, ale bylo tam nějaký mimino, který jsem ještě s nějakym chlapem měla na starosti, ale toho chlapa jsem dlouho neviděla, pořád se dělo něco jakoby mimo příběh. Pak jsem otěhotněla, ale vůbec nevím, s kým. A pak jsem byla na nějaký snad policejní stanici, odkud jsem chtěla ven, ale jakmile jsem se dala do běhu, začali po mně střílet. Nejdřív mi stříleli vzduchovkou do nohou, což nepříjemně bolelo, ale běžela jsem dál. A venku u dveří stál nějakej voják nebo agent nebo co, a ten to do mě napálil už zpříma. Věděla jsem, že neumřu, ale hrozně jsem se bála o to malý. Pak se tam objevil nějakej velkej chlápek v bílym a já ho, sedíc na zemi a brečíc, tahala za nohavice, ať mi pomůže. Pak jsem se setkala s tim chlapem, co hlídal to mimino, a ten se třásl vleže na zemi, evidentně se zbláznil, a že to mimino hodil prej do vody nebo co, a pak pro něj asi skočil, protože tam leželo s ním. Jala jsem se ho utěšovat, že to je dobrý a že ho z ničeho neviním, no a pak jsme se k sobě přitulili a bylo nám dobře a já zase cítila nějakou lásku, cítila jsem, že mě má rád.

To je zhruba tak všechno, co si pamatuju, a ještě to vůbec nedává ten smysl, co to dávalo, než jsem se probudila, ale bohužel, neumim to popsat nějak smysluplnějš, když si to vůbec nepamatuju. Vím jenom to, že jsem se ráno nechtěla probudit, protože jsem nechtěla přijít o to malý a taky jsem se nechtěla vzbudit do světa, kde mě nikdo neobejme a kde první, co po ránu uvidím, bude pravděpodobně mámy kyselej obličej s přísery na to, že si chrápu do oběda. No ještě aby nepřisírala, ale bohužel, včera mě to zmohlo, tak co mám dělat 😀

Myšlenka dne: Když jsme tak strašně chytrý lidstvo, proč jsme ještě nevynalezli kuchyně, co se budou mejt samy? Stačil by teda sporák, to je někdy fakt kekel to mejt. Mno nic. Jdu se pokusit nějak vzbudit a dostat z hlavy chmurný myšlenky. Dumání o snu mě do života nevrátí.

Neměla bych. Vážně bych neměla psát, když jsem nacamraná. Ale kdoví, třeba mi zrovna to bude cenným průvodcem po vlastních pocitech, až se ráno vzbudím do dalšího zasranýho dne a uvidím to tu.

Byli jsme v hospodě. A snažila jsem se, vážně jo, ale já nevim, jak to dělá, že mě tak ničí, kdykoli ho vidím. Doteď jsem s ním teda už několikrát mluvila a pokaždý mi z toho bylo relativně fajn – ale to bylo proto, že jsem se na něj nedívala. Stála jsem vedle něj nebo jsem koukala do země nebo něco. Ale tentokrát ne. Seděla jsem zrovna tak, že jsem mu viděla do tváře, a to bolelo. A pak, když mě kamarádka nechala sednout si vedle něj (nevím, o co jí šlo), to přišlo – moment, kterýho se děsím od našeho rozchodu, moment, kdy sedíte vedle něj a ruce vám automaticky chtějí vystřelit k těm jeho. Tak samozřejmě jako když dýcháte, chcete ho najednou pohladit po zádech, zaplést prsty do jeho tmavých kudrlin a pohladit ho po ledabyle oholené tváři. Jako když se žíznivec potřebuje napít, potřebujete najednou zabořit nos do jeho ramene a dýchat jeho vůni, která vám tak strašně chybí.  Musíte si pořád hrát s prsty a vštěpovat si „Ne, nesmíš, už ti nepatří“, musíte s tím bojovat, zatímco se přátelé kolem vás dobře baví nad historkami z vody a z nejrůznějších chlastacích akcí. A on? Nic. Ani se na vás nepodívá… „Mně to vyšlo tak, že jsem sebou na vodě měl jedinou věc, kterou jsem nepotřeboval“. Jo… a ta věc jsem byla já.

Muhihi, nová kapitolka do May Day sepsána, to mám radost 🙂 Zaznamenala jsem v ní jednu krásnou vzpomínku z chaty a doufám, že se mi jich vynoří víc. Je to dobrý znamení, že si vzpomínám na to hezký, co jsme spolu prožili. Snažím se, aby mi z toho nebylo smutno, abych to brala jako dobrou věc, ale chvílema mě přece jenom přepadá smutek nad tím, že se to už nebude opakovat. Že už nikdy nic tak krásnýho nezažiju. Říkejte si co chcete, ale pár vztahů už za sebou mám a vím, že tohle vás potká jen jednou a že znova už nikoho nebudu milovat stejně. A že ani to milování už nebude nikdy stejný, když už jsme u toho.

Jelikož se ta kapitola týká bouřky, mám chuť hodit ji sem coby článek k Tématu týdne. Na druhou stranu by to asi byl až příliš velkej zásah do soukromí a já se snažím udržet tu aspoň nějakou hranici (i když od toho rozchodu se mi to daří čím dál tím míň). Nechám si to ještě projít hlavou. Už delší dobu mám totiž chuť psát sem nějaký povídky nebo třeba právě tyhle nedodělaný prozaický pokusy. Třeba by mě to přimělo k častějšímu psaní. A třeba taky ne, kdo ví. Nechce se mi ale zveřejňovat povídky, který jsou založený na skutečnejch postavách a událostech. Nikoho nejmenuju, ale pár lidí by stejně vědělo, o koho jde, a nejsem si jistá, že by aktéři sdíleli mou chuť dělit se o ty zážitky se světem. Ostatně, párkrát se mi to už vymstilo.

Pustila jsem si Posledního vládce větru, ale má to mizernou kvalitu, žádný titulky (většinu toho pochytám, ale přece jenom mít to napsaný by bylo lepší) a celkově mě to moc nebaví. Asi že jsem od toho očekávala zázraky a ono nějak nic. Jediný pozitivum je tam Jackson Rathbone, ale ani z toho se tentokrát asi neposadím, jelikož narozdíl třeba od Twilightu, tady by po něm neštěkl pes, jeho postava by tam vůbec bejt nemusela a celej je v tom takovej divnej, jako by nikdy v životě v ničem nehrál. Prostě nuda. Po třiceti minutách jsem to vypnula a dneska už to nedokoukám, radši se půjdu válet po svý úžasný posteli 🙂

Zejtra nastupuju do práce, jdu tam odpoledne a vůbec nevím, co se pak bude dít. Jsem z toho hrozně nervózní, protože za celej srpen jsem se ani nepodívala do svejch chytrejch papírů a všechno jsem to zapomněla. Bad girl. Tak snad se mi povede v co nejbližší době to zase všechno nahustit do hlavy. Myslím, že po zítřejší zastávce v práci začne velký šrocení, musim se do toho znova dostat. Že mi oni házej klacky pod nohy, to ještě neznamená, že se nechám jen tak přejet a vyšachovat, já totiž vim, že když na to neseru, jsem dost dobrá. Je na čase všem to ukázat 😉 Jen co se naučim na to nesrat 😀

Moje krabice dárkových předmětů se dneska rapidně zaplnila – měla jsem další záchvat vyhazovací nálady, a tak jsem probrala celej starej stůl a ještě pár krabic a vyházela štos papírů a pytel krámů a bordelu. Je mi o hodně líp a zas mám jednou přehled o tom, co kde mám. Došla jsem dokonce až tak daleko, že jsem se rozhodla zbavit svojí sbírky Kačerů Donaldů, k níž jsem měla a pořád mám obrovskej vztah (ty komiksy ze mě udělaly člověka, jakým jsem). Asi je proberu a to nejhlavnější, co mě nejvíc ovlivnilo, si schovám 😀 Zbytek půjde pravděpodobně do koše, neboť na to, abych hledala nějakýho sběratele – zájemce, nemám náladu ani čas, chci aby zmizely co nejdřív, než si to rozmyslim.

Pořád víc uvažuju o uspořádání charitativní sbírky, kam by lidi donesli svý starý, ale ještě použitelný krámy, a výtěžek z prodeje by se věnoval třeba nějakýmu děcáku. Jenže copak já jsem nějakej organizátor charitativních akcí? Ani bych nevěděla, kde začít. Nějaký nápady?

Už mě zase napadá moc myšlenek, jdu to radši zaspat, beztak klepu kosu (hnusný počasí) a v posteli je teploučko. Mějte se a brou 🙂

Jsem zpátky z plavání. Hodinka ve vodě mi bodla a momentálně mám dobrej pocit z toho, jak to probíhalo i jakým směrem se to celý ubírá. Asi nemá smysl zatajovat, že jsem byla plavat s Božským (uvažuju nad změnou jeho přezdívky, aby to trochu víc odpovídalo situaci. Žádná vhodná mě ovšem nanapadá, nějaký návrhy?). Sám se ozval, mám celkem jasnou představu proč, a pozval mě do bazénu. No a jelikož mi jeho přítomnost chtě nechtě chybí, neměla bych to srdce mu odmítnout ani kdyby hovno hořelo, no a ono nehořelo, takže jakýpak copak, prostě jsem nabídku přijala. Beztak se potřebuju při tom všem, co se okolo děje, odreagovat, a co je lepšího na relax, než plavání?

Trochu jsem si zaexperimentovala a z útrob skříně vytáhla jedny hodně starý plavky, který na mně při mejch současnejch proporcích vypadají víc než odvážně 😀 U svršku se to ještě dá, ale spodek, kterej jen velmi nedostatečně zakrýval moji bílou nedoopálenou prdel, jsem okamžitě zavrhla. Namísto toho jsem prohrábla spodní prádlo a našla tam jedny celkem příhodný kalhotky, který se mohly klidně tvářit jako plavky, aniž by se nade mnou kdokoli pohoršoval. Experiment tedy spočíval v několika věcech – pozná Božský, že jsou to kalhotky? (bedlivým svým zrakem obvykle prokoukne i to, čeho jsem si sama nevšimla, a taky obvykle nemívá problém dát mi to hned najevo, takže jestliže kalhotky obstojí před ním, jsem v suchu :D) Nevypadnou mi z toho svršku prsa? (od těch dob, co jsem ty plavky běžně nosila, uplynulo opravdu hodně času :D) Nespadnou mi ty kalhotky, když se namočí? (tohle jsem pro jistotu prubla ještě doma ve vaně, ony mi jsou hodně volně a kdyby mi sjely třeba zrovna při vylejzání z bazénu, kdy voda táhne dolů všechno, co máte na sobě, to by asi nebylo úplně ono)

Nakonec naštěstí všechno dopadlo dobře, kalhotky prošly zkouškou a mohou tudíž být zařazeny do seznamu plavek, na němž zatím stojí jenom jedny modrý, takže jeho obohacení něčím starým a už dlouho neviděným nebude na škodu 😀

Vůbec to celý bylo příjemný a odplavilo to nežádoucí myšlenky, který se do mě draly těsně před odchodem díky jednomu nejmenovanýmu člověku, kterej si teda, pokud jde o mě, svoje rady a postřehy klidně může nechat. Čekala jsem od něj mnohem víc taktu, ale bohužel, takt mu zjevně nic neříká a nejspíš ho vůbec nenapadlo, že bych z toho všeho mohla bejt nějak zničená a že mi ty řeči třeba ubližujou. Nj, nevermind. Posledních pár dní mi dostatečně ukázalo, kdo za co stojí a komu má smysl se svěřovat a koho poslouchat. Ten zbytek ať mi třeba políbí mou bílou zadnici.

Dalším plusem večerní akce byl jeden starší chlápek (jako mladej, ale už to nebyl žádnej klučina, spíš takovej businessman), co po mně u východu srašně krásně koukal 😀 No jo, řikejte si co chcete, ale tohle je přesně doba, kdy ženská ze všeho nejvíc potřebuje vědět, že jí to sluší, že je skvělá a že je sexy 🙂 Prošla jsem kolem něj dvakrát a v obou případech vypadal, že si mi snad řekne o číslo. No, možná to přeháním, ale potěšilo mě to, tak mi to neberte 😀

Tak. A teď, když tu mám tu nádhernou megahustěkrutopřísnou postel, jsem ji chtěla hned zasvětit a pustit si na ní nějakej pěknej film, ale potýkám se s problémy – můj vytouženej Sherlock Holmes není na kinotipu a piratebay mám nějakej pojebanej, takže z toho asi nic nebude :/ K vzteku. To si mám jako číst knihu nebo co?! 😀 Ne, já mám knihy ráda a asi to tak i dopadne, že zas nějakou vytáhnu – koneckonců myslim že zrovna toho Holmese jsem ještě nedočetla, teda Poslední poklonu, což je soubor povídek. Jen vědět, kam jsem jí při tom balení šoupla… No, to se nějak najde. A i kdyby ne, máme už čtvrt na jedenáct a já jsem docela ospalá. Že bych zase jednou šla spát před půlnocí? Poslední dobou jsem se to docela naučila a pokud zrovna někde nekalím do noci (což není tak častý, jak si někteří z vás myslí :D), snažím se chodit spát brzo. Vůbec se snažím o nějakou lepší životosprávu. Líp jíst, víc se hýbat, pozitivně se naladit… dá to ale fušku, abych já, takovej depres, myslela pozitivně. No ale co, však jsem koneckonců, jak mi lidi řikaj, silná holka 😀 Lol. No, ale něco na tom asi bude, jinak bych tu už dávno nic nepsala a kdoví, kdo by za půl roku měl blog na týhle adrese. No, ale nedělejte si naděje, já nikam nejdu. Takovou radost vám neudělám >:)

Tak mám postýlku složenou! 🙂 Dalo to ale pořádnou fušku, hlavně ty rošty, a stejně pořád nevěřím tomu, že mě unese 😀 Vzhledem k tomu, že jsem náhle „osinglovatěla“, jí žádný větší orgie v nejbližší době nehrozí, ale stejně mi to celý přijde fórový. Njn, Ikea.

Hrozně ráda bych pokračovala v renovaci, ale je tu pár problémů, s nimiž se potýkám:

Zatím teda se vším expanduju do předsíně – bedny plný věcí, starý matrace… i jednu otáčecí židli jsem tam odstavila, protože se mi sem nevejde a vlastně ji ani nepotřebuju – využívá ji jedině Melsie, která na ní obvykle spí,  ale však ona si najde nějaký jiný místo, kde složit tu svoji pruhovanou prdel >:)

Doufám, že ty nejnutnější věci doseženeme a doděláme co nejdřív, tahle rozestavěná verze pokoje mě deprimuje. Ale sestavení postele byl velkej krok kupředu, tak snad to teď poběží dobře dál. Do Vánoc chci mít hotovo!

Btw editovala jsem starší články a přidala něco málo ilustračních fotek ke článkům Útulno v holopokoji a Renovace pokoje, den první. Neni to moc, ale aspoň něco, když už jsem vám to slíbila. M. slovo drží, nebo se o to aspoň snaží 🙂

Možná spíš do šedý nálady. Víkend na chatě byl docela přínosnej, ale jsem ráda, že jsem doma. V sobotu jsem tam z toho šílela, navíc mi nebylo dobře a měla jsem plnou hlavu hnusnejch myšlenek. Po obědě jsem si šla lehnout na půdu a dokonale jsem tam vytuhla – vzbudila jsem se v pět, sešla se dolů napít a zase jsem se vrátila nahoru, kde jsem pak dvě hodiny o samotě přemýšlela a psala Honeymoon, povídku inspirovanou Twilightem. Jedná se vlastně o kapitolu o první společné noci Belly a Edwarda, kterou autorka taktně vynechala a mně to nedalo a jako tisíce jiných, i já se pokusila o její zpracování. Zatím je to takový hodně soft a není v tom asi nic moc převratnýho, ale ještě na tom pracuju. Včera se mi to teda zdálo dobrý, dokonce mě to samotnou vzrušovalo, takže něco na tom snad bude 😀

Mám toho ovšem rozepsáno mnohem víc a v dohledné době bych ráda aspoň něco z toho dokončila. Včera se mi povedlo pohnout s Kronikou, což je zatím pracovní název takovýho upírskýho čehosi, co asi nikdy nedotáhnu do nějakýho smysluplnýho konce, neboť se to zakládá na jednom snu a vytřískat ze snu něco logickýho, to máte těžký. Mnohem raději bych se teď zaměřila na dokončení May Day, počinu, kterej jsem začala sepisovat krátce po seznámení s Panem Božským. Zezačátku to bylo naprosto autentický, takovej deník, ale po čase jsem to začala upravovat a to už nebylo ono. Úplně to zkazilo vyznění a mě to tak rozladilo, že jsem se tomu přestala věnovat. Navíc to původně mělo končit špatně, jenže jak jsme se dali dohromady, trochu mi to ten unhappy end nabouralo 🙂 Ironií je, že zrovna teď, kdy bych se s chutí mohla pustit do toho nejdepresivnějšího psaní, na to nemám sílu. Dostat se z toho rozchodu mi jí ubírá příliš mnoho, než abych o tom ještě dokázala psát. Prozatím se vylejvám v písničkách, ty nejsou tak dlouhý a táhlý, tak mě tolik neničí, ale psát o tom nějak zdlouhavěji, to prostě nejde, ještě ne.

A ještě pár dalších věcí mám rozděláno, ale než já se k tomu dostanu… No, doufám, že jednou se mi povede všechny tyhle věci dokončit aspoň tak nějak rámcově. Zatím to mám jako jeden velkej rest.

Dneska jsme mimochodem byli znovu v Ikee, mám konečně matrace a rošty a asi bych se měla pustit do sestavování, ale ani to se mi teď nechce, jen si tu dřepim a čekám bůhví na co. Teda já vim moc dobře, na co čekám, ale to se nestane a asi bych si to konečně měla uvědomit. Na druhou stranu, možná že právě ta naděje mě udržuje naživu a zabraňuje mi v tom, abych se z toho zbláznila. Naděje a nějaký ty prášky. Bleh. Zkurvenej život.

Znáte ten pocit, když přijdete domů a říkáte si, páni, to byl dobrej pokec, to jsem se zase jednou chovala hustě, no a pak se kouknete do zrcadla a zjistíte, že jste celou dobu měli ten největší flek na ksichtě? 😀 Ne že by na tom v tomhle případě záleželo, teď už se fakt jenom směju. Osud má prostě zvláštní smysl pro humor.

Jinak mám takovou dobrou náladu, takovou divně dobrou. Včera došlo k dalšímu zázraku a mělo to tak silnej efekt, že jsem se na moment přestala trápit a jako bych cítila smíření, jako by se vlastně vůbec nestalo nebo jako by mi to bylo jedno. Trochu se toho pocitu sama bojím, protože jak se znám, bude to nejspíš jen další blokace pocitů, který se časem vrátí a zase budu na dně. Nebo že bych byla skutečně tak silná, že bych se s tak obrovskou věcí dokázala vyrovnat během jedinýho týdne? To asi těžko.

Tím zázrakem bylo, že se Pan Božský zničehonic zjevil a udělal to, co měl udělat už dávno – řekl mi, jak se cítí, a staral se o to, jak se cítím já. Promluvili jsme si jako dva lidi, co jim na sobě záleží, a i když jsem tomu dávno přestala veřit,  teď jsem na chvilku přijala jeho slova, že ho to mrzí a že mě nechce ztratit. Ostatně se na to celou dobu snažím dívat jeho očima a vnímat, jak těžký to muselo bejt pro něj – ať si mi třeba celej svět říká, že je to sráč a že mu na mně nesešlo, já věřím, že to není pravda a že ho to muselo taky hrozně trápit. A vím, že když se budeme oba snažit, můžeme si odteď bejt dokonce blíž než kdy dřív. Zní to asi divně a možná to píšu ještě ovlivněná tím včerejším popovídáním, ale jestli mu mám bejt kamarádkou, dobře. Budu tou nejlepší kamarádkou, kterou si dokáže představit, protože ta láska, co jsem v sobě celou dobu nosila, ta neodešla. Pořád je ve mně a pořád ve mně bude a ať si ke mně třeba nic necítí, já ho budu vždycky nějakým způsobem milovat a vždycky budu chtít, aby byl šťastnej. Vždycky tady pro něj budu.

S vědomím toho všeho doufám, že se mi povede zabránit fázi „nesnáším ho za to, co mi udělal“ a že budu dostatečně silná, tolerantní a chápavá (ostatně, to už mě soužití s ním naučilo až v neuvěřitelný míře) na to, abych s ním mohla bejt zadobře. A chci si vychutnat každej moment, kterej mi věnuje, protože dřív mi jich věnoval příliš málo než abych mohla bejt šťastná. Taky jsem mu něco takovýho řekla a dostala jsem ze sebe i pár dalších věcí, který jsem potřebovala, aby věděl. Dokonce se zdálo, že tentokrát mě vnímá, takže si to snad vezme k srdci a snad už nikomu podobným způsobem neublíží. Já to řikám pořád – tyhle lidi nejsou blbý a když jim řeknete, že něco zvorali, pochopí to a poučí se z toho. Silence is not the way, we need to talk about it. Je třeba si to hnusný vyřikat a to hezký jakbysmet. Milujete někoho? Řekněte mu to. Sere vás? Řekněte mu to taky. Nikdy nevíte dne ani hodiny a najednou se může stát, že už vás neuslyší, ať budete říkat co chcete. Nechtějte se do tý situace dostat, za to vám to nestojí.

S touhle myšlenkou ve mně roste síla a odhodlání tyhle lidi napravit. Jako tu jednu jedinou hvězdici, chci tuhle skupinku přátel přesvědčit, aby se zbavili těch hnusů, co v sobě nosej,  aby so to mezi sebou vyřikali a byli zase přátelé. Podle toho, co jsem včera slyšela, jsou někteří z nich na hodně dobrý cestě a to mi dává naději, že to půjde. Nebude to snadný a asi přijdou velký hádky, ale to je přesně to, co tyhle lidi potřebujou, co potřebujou všichni lidi – pročistit hlavu, pročistit vzduch, vyřikat si to a mít pokoj. Už se nepřetvařovat. Protože oni nejsou zlí, jen hloupí, a potřebujou vedení – včera jsem to na nich viděla víc než kdy dřív.

Kéž mám dost síly na to, abych se toho dokázala chopit sama, poučená z vlastních i z cizích chyb. Kéž dokážu pomoct jim i sobě. Lidi mi říkají, že jsem silná. Někdy tomu nevěřím, ale vlastně vím, že mají pravdu. Na to, co už jsem prožila, jsem musela bejt hodně silná – i když to někomu třeba přijde jako úplný hovno oproti tomu, co prožívají jiný lidi. Já to tak ale neberu. Každej si někdy prožije peklo a srovnávat to s problémama jinejch lidí je blbost. Jeden člověk mi řekl, že každej žijeme v jinym světě. Každej se dívá na věci jinak a když se podívá třeba na lampu, každej v ní vidí něco jinýho. Společnej svět s ostatníma máme jen z několika procent, to ostatní je jenom naše a nedá se to srovnávat se světama ostatních lidí, prostě jsme každej úplně jinej. A jediný, na čem záleží, je aby byl člověk šťastnej a aby se lidi domluvili. Nic jinýho mě teď nezajímá.