Rubrika: co se mi honí hlavou

Baví mě zachraňovat brouky. Na zahradě máme takovou modrou vanu, v níž jsme se jako malí koupali, teď už slouží spíš jen jako nádrž na vodu na zalejvání – a na brouky, kterých tam napadají desítky.

Baví mě kolem tý nádrže chodit a ty brouky, co ještě vypadají živě, tahat z bryndy. Koukám se, jak kopou nožičkama, a říkám si – co se jim asi honí hlavou? Co myslíte, že si říká takovej brouk na pokraji smrti? „Pane Bože, zachraň mě“, „Že já vůl se k tý vodě přibližoval“ nebo prostě jenom „Bzzz?“.

Baví mě si s těma broukama pak hrát. Většinu jich hodim do trávy, nejradši za plot, abych na ně hned v tý trávě nešlápla, pže to by byla pomoc jak noha (doslova), ale někdy si je vezmu na ruku a zkoumavě se na ně dívám, jak pookřávají a lezou. Dejchám na ně, aby se zahřáli, pže ta voda je mrtě ledová, já bych tam asi nevlezla. Nemůžu si pomoct, z toho zachráněnýho brouka vnímám takovou strašně zvláštní a vzrušující energii. Vemte si, že on byl ještě před vteřinou naprosto v prdeli. Nic ho nemohlo zachránit, jenom já. Přijde mi vzrušující mít v rukách moc nad životem. Mít tu šanci mu ten život dát. Přijde mi to jako ohromná zodpovědnost, který je třeba dostát. Já vim, že je to takový nic, při procházce po zahradě určitě milion brouků zašlápnu, ale stejně mi to připadá důležitý. Každej jeden brouk je důležitej. Je to taková jedna zachráněná hvězdice.

Přijde mi awesome, že pro toho brouka existovaly dvě možný varianty budoucnosti. Rozcestí dvou paralelních vesmírů, který se utvořilo čistě a jenom v mojí hlavě, nějakým zkratem, co mě přiměl natáhnout ruku nebo příslovečné stéblo trávy a toho brouka nabrat. Jak hrabal nožičkama. Buď jsem ho vzala na prst nebo jsem mu dala to stéblo a on se na něj vyhrabal a zachytil se. Říkal si v tu chvíli „Yes!“, „Díky, Bože“, „Hele, tráva“ nebo se tím vůbec nevzrušoval a neuvědomoval si, co to pro něj znamená? Tu posvátnost a sílu okamžiku?

Nejsem buddhista. Tvrdit, že jsem, by byla urážka všem buddhistům. Ale tyhle lidi mě něco naučili. Naučili mě dívat se na život úplně jiným způsobem. Dívat se na brouka, co se už půl hodiny plahočí po okně a snaží se dostat skrz, a dumat nad jeho životem a možnostmi. Těšit se, až ten článek dopíšu, zvednu se a půjdu ho vynést ven. Nebo mu otevřu okno, aby mohl vyletět, a budu zase přemýšlet, co se mu přitom honí hlavou, jestli vůbec něco. A naučili mě bejt nešťastná, když babi přijde dřív, zmerčí brouka a zamáčkne ho nebo hodí do kamen.

Cruel, cruel world.

Upřímně, ztrácím se ve dnech, takže to asi vemu napřeskáčku 😀

Je mi tu fajn. I když teda to ticho tady je šílený. Hučí mi z něj v hlavě tak, že paradoxně nemůžu usnout kvůli tomu, jak ruším sama sebe svým hučením. Jo, já vim, jsem blázen.

Nejšílenější je asi to ticho přes den. V noci je to tak nějak normální, ale přes den jsem byla zvyklá na rámus, na řev, na hlasy, na debaty a konverzace, na dotazy… tady je prostě jenom ticho. Babi pronese fakt tak těch pět vět za den. Nikdo se mě tu na nic neptá, nikdo po mně nic nechce – což zase neni úplně ono, mám radši, když mě někdo trochu úkoluje, ale je to dobrej detox. Myslim, že až zas na víkend přijedou hluční rodičové, exploduje mi hlava.

Co se časový náplně týče, je to trochu horší než jsem myslela. Respektive je to přesně takový, jaký jsem to čekala ve chvíli, kdy bude hnusný počasí, a to ono je. Věčně pod mrakem, půl dne proleje a tu druhou je mokro, takže si nemůžete ani sednout do trávy. I když teda třeba dneska odpo bylo dost teplo. Ale prostě žádná sláva a žádný slunění na terásce, na který jsem se tak těšila.

Zatím jsme byly dvakrát v lese. Pohodička. I když svoje oblečení pro tu příležitost nehodnotím nejlíp, dneska jsem se třeba fakt zbytečně nabalila, měla jsem sebou dvě mikiny a byly my k ničemu. A foťák, kterej se mi taky jenom celou dobu klinkal na krku, pže mě prostě nechytla fotivá. Zejtra na něj dlabu.

Neni tu s kym mluvit a něco dělat. Čekala jsem, že až přijede kámoš – říkejme mu Boss – tak se půjdem někam projít nebo pozevlit klasickým vesnickým způsobem, jak si to pamatuju – sezení před krámem a čekání až půjde někdo okolo. Zírání do blba. Pozorování vesnickýho života. Mluvení s místníma. Nebo třeba ten největší odvaz vůbec, jít si sednout na pivko do zdejší hospody. Když jsem tam byla naposled, štamgasti ztichli jak na koncertě a ačkoli jsem k nim seděla zády, cítila jsem jejich pohledy až na dně svý sklenice od piva XD

Místo toho Boss přijel v našlápnutý káře, prohlásil, že má hlad a že pojedeme do mekáče do Plzně, a tak jsme jeli. Nakoupili jsme si tunu žrádla v mekáči a u dědka a pak si kousek za Plzní na takový pěkný vyhlídce udělali piknik. A přibližně v tomhle duchu to pokračuje. Nikam nejdeme, protože Boss je línej udělat pět kroků bez káry 😀 Takže moje představa zdravého procházkování po vesnici vzala za svý.

Ale po dnešku tu aspoň trochu pronikám do společenskýho života. Poznala jsem pár novejch tváří, zejtra přijede jedna stará, klučina, na kterýho se po těch letech fakt už dost těšim, a někdy během víkendu se prej má jít někam pařit. No to jsem zvědavá. Myslím, že po posledním víkendu moje příští paření proběhne nanejvýš ve znamení kolalokovy limonády. Nejsem sebevrah.

Přemýšlím, proč já tu vlastně nezůstanu. Na co se vracet do Prahy? Tady nikdo nikam nespěchá, všechno mi plyne v takovym zvláštním bezčasí… v podstatě stejně jako v Praze. Jenomže tam kolem mě všichni ostatní letí nadsvětelnou rychlostí, zatímco já stojím na místě. Tady stojí všechno se mnou.

Nikdo mě tam nečeká. V podstatě jediný schůzky, co tam teď mám před sebou, jsou takový neurčitý záležitosti, který když padnou, nikomu to moc vadit nebude. Jeden týpek, co jsem ho potkala v sobotu v metru a chtěl po mně číslo, taky. Zdál se bejt fajn, ale co jsem mu to číslo dala, nejsem si tím tak jistá. Mám za to, že jsem ho pak viděla dole na peróně, a že on viděl mě, a přesto se ke mně neměl. Dokonce jsem měla pocit, jestli jsem nestála před ním ve vagoně – bože, já mám TAK špatnou paměť na ksichty. Dost možná ten týpek za mnou byl on, ale já si nebyla jistá 😀 A on nic neřekl. A když si to mý číslo ukládal, všimla jsem si, že měl krvavý ruce. Ok, tohle by možná člověku mělo signalizovat, že je něco špatně, když nic jinýho 😀 Ale co já vim, může mít nějakej ekzém. Ne že by to bylo lepší.

Ale jinak bych tu určitě ještě aspoň tejden mohla zůstat. No, popřemýšlím o tom, i když myslím, že až naši přijedou, tak nebudu pochybovat o tom, že chci jet s nima. Do Prahy. Do Podolí. Do lékárny. Doháje musí ta kočka po tý plovoucí podlaze tak dupat?

O neděli bych radši měla pomlčet, neni to moc chutný vyprávění, ale nechť mi to slouží jako výstražnej trojúhelník pro časy budoucí. A třeba to i někoho bude bavit číst, protože jak známo, nic není tak zábavné jako utrpení druhých 😀

Po sobotní párty v Ořechu jsem si prostě užila zaslouženého kalichu kocoviny a řeknu vám, to nebyla ani tak opice jako spíš gorilí pavilon, a navíc mám podezření, že jsem se něčím přiotrávila, protože si nedovedu představit, že by něco takovýho mohl mít na svědomí jen alkohol, tím spíš, že ho zase tak moc nebylo. Prostě odmítám nařčení, že jsem se zchlastala jak dobytek 😀

Ale rozhodně jsem se nepěkně starala o svůj žaludek. Jak normálně dovedu zpracovat téměř všechny možný kombinace, včetně chlebu se salámem a hořčicí, zalitýho sladkym kafem, tentokrát mi to prostě tak nějak nesedlo a o pár hodin později se na mě žaludek naštval. Strašně.

A přitom to byly všechno tak dobrý věci – kuřátko na grilu s pepřovou omáčkou a trochou zeleninky. Jenom takový dva malý kousky, žádná obr porce. Jedna minišpejle ovoce s čokoládou (kolečko banánu, kulička vína, kousek jahody snad? Už nevím přesně). Grilovanej hermelín. Přiznávám, ten mi moc nejel, možná jsem si ho měla odpustit, když jsem neměla hlad. Chlebíček s vajíčkem a salátem (ten jsem si taky možná neměla dávat, majonéza není úplně sázka na jistotu). A hrstička solených brambůrek. Když to tak vidím, problém fakt nebude v množství, ale v kombinaci, kterou bych za normálních okolností bez problému ustála, ale je fakt, že jsem měla celý odpoledne načatej žaludek od nervozity a asi to prostě v tu chvíli nezvlád.

Blila jsem asi třikrát, co si tak pamatuju, a podle různých indicií usuzuju, že převážnou část viny nese ten panák černý vodky. Ostatně kromě něj, půlky flašky meruňky džusem a jedný skleničky střiku jsem nic nepila.

Vodka, po níž mi normálně nikdy nic není, se holt tentokrát neosvědčila, ale dost možná tomu pomohl i ten kousek cigára, co mi tam někdo z dobré vůle podstrčil. Přijde mi to pořád nepravděpodobný, od všeho jsem měla tak málo! Ale co naděláš.

Ten blicí závěr soboty byl zlej, ale dalo se to, ukořistily jsme s Yuki pokoj blízko záchoda a šly jsme spát ve zcela správnou dobu, dřív než jsem mohla poblít někoho ze zúčastněných, což bych fakt nerada. I tak jsem se ale styděla za to, jak to dopadlo. Pro někoho je takový blití po kalbách denní chleba, pro mě třeba fakt ne a není to úplně něco, na co bych hodlala vzpomínat s láskou nebo si to v nejbližší době zopakovat.

Zlejší ovšem byla cesta autem na chatu. Tatí byl ráno vstřícnej a nápomocnej, nevyžadoval po mně žádnou společenskou aktivitu, takže cesta po dálnici mi uběhla v docela příjemnym polospánku. Jakmile jsme ovšem dálnici opustili, nastalo zlo. Netrvalo to dlouho a museli jsme stavět. V jednu chvíli jsem měla docela fakt namále, pže se mi brutálně zatočila hlava a jak jsem se sápala z auta ven, už jsem se viděla, jak ležim v bezvědomí na zemi. Tráva venku byla mokrá od rosy, ale mně to bylo jedno, kecla jsem si tam na kopeček jak totální mimoň a blíže neurčitou chvíli jsem se snažila neomdlít. Poté, co jsem si úspěšně hodila remix hitovky Snídaně v trávě, se mi ale udělalo líp.

Zbytek dne ovšem probíhal hůř, než jsem čekala. V podstatě jsem ho celej prospala, ačkoli jsem původně doufala, že to rozchodím. S přestávkama jsem chodila na půdu, abych se na pár hodinek zavrtala do pelechu a zkusila uklidnit žaludek a hlavu, která třeštila jak blázen. Moc to nefungovalo. Vždycky když jsem se vzbudila, cítila jsem se líp, ale jakmile jsem sešla dolů, začalo se to ve mně zase houpat. Oběd jsem pro jistotu odmítla, dala jsem si jenom bramboračku. Snažila jsem se pít, několikrát během dne jsem si pak kousla do nějaký housky nebo buchty, protože oči by rády, ale žaludku se to moc nelíbilo, takže jsem to vždycky rychle vzdala s tím, že nebudu provokovat. Po posledním, asi čtvrtým dáchnutí, už mi ale fakt bylo líp, a tak jsem se na večer dokonce i rozjela a dala si asi tři chlebíčky. A kupodivu po nich už mi nic nebylo.

Původně jsem myslela, že po prospanym dni nebudu schopná usnout, ale ono takový zotavování se z kocoviny je docela fyzicky náročný, takže jsem do pelechu zalehla někdy před jedenáctou a docela utahaná. Kdyby se mi pak neucpal nos (já nevim, fakt už, alergie…?) a kdyby po mně asi dvě hodiny nešlapala Melsie, snad bych i docela brzo usnula, takhle se to trochu protáhlo, ale pořád to bylo lepší než spaní doma. I když na dnešek si musim připravit nějakej jinej polštář, tenhle byl divnej.

Btw ve sprše jsem včera večer potkala pavouka Pepu. Vzhledem k tomu, že babi i táta už byli v pelechu, představa, že by někdo z nich šel kvůli mně nahánet pavouka, byla nepoužitelná. Já sama na něco takovýho fakt nemám nervy, a tak jsem si řekla, že to s ním zkusím. Naštěstí byl docela hodnej, plazil se podél pračky, běhal sem a tam, ale nebylo ho moc vidět, schovával se za kýble. Bál se větráku, co stál na zemi a fučel horkej vzduch. Tak jsem ho pojmenovala Pepa a udělali jsme spolu takovej deal, jako že já ho nechám bejt a nikomu ho nenapráskám, a on se nebude moc ukazovat. Tak nevim, snad ten deal dodrží po celou dobu, co tady budu.

Den, co mě nasral. A může za to internet, samozřejmě. Začalo to už včera, kdy jsem zjistila, že poté, co jsme ještě s pár lidma převzali otěže ztroskotanýho RPG, z popela jsme to vybudovali a rozjeli nanovo, získali docela pěknou řádku nových hráčů a vůbec tak nějak to vzkřísili, se původní adminka rozhodla zprovoznit původní forum. Což nám všem vyvolalo trochu nechápavý výraz na tváři.

Pánská část našeho admin týmu nad tím blahosklonně mávla rukou, no mají recht, že některý věci nepochopíš, ale mě to trochu nasralo, protože nemám ráda, když se lidi chovaj tímhle stylem.

Upřímně, podle mě by se celá situace dala vyřídit mnohem inteligentněji. Tak třeba by se mi adminka mohla ozvat s tím, že chce rozjet hru nanovo. Dobře ví, že jsem to po ní převzala, psala jsem jí o tom dokonce mail. V takovou chvíli bych sice byla trochu zaražená, ale byla bych ráda, že v tom nebudu sama. Čím víc lidí, tím líp. Podle mě by nebyl problém domluvit se na organizaci. Pokud jde o mě, neměla bych problém s tím, aby se přidala k admin týmu a měla slovo. Koneckonců je to její hra, nebo aspoň byla, než ji nechala spadnout, ale prostě ona to začala a já jí to nikdy nemínila krást. Neměla bych ani problém postoupit jí místo kapitánky Destiny, které jí právoplatně náleží a já to uznávám, i když bych nemusela. Jestli bychom s nynějšími hráči přešli na staré forum a celou naší dosavadní hru smazali z povrchu zemského, nebo jestli by se stará crew (povede-li se ty lidi dosehnat) přidala k našem pokračování s tím, že by to samozřejmě chtělo pár úprav, to už je jedno, ale každopádně jsem přesvědčená, že na všem se dá dohodnout.

A nevím jak vám, ale mně by to dávalo mnohem větší smysl než to, že teď budou vedle sebe existovat dvě téměř identické hry, které se budou sice mlátit dějově, ale jinak půjde prakticky o totéž.

A to ani nezačínám o tom, že milá adminka si vůbec nebere servítky nad kontaktováním mých hráčů a snažením se o to, aby je přetáhla zpátky do původní hry, za mými zády. Nad vším ostatním mávám rukou, ale kurva tohle? Kde to jsme? Mně je to celkem jedno, jestli bude chtít někdo z mých hráčů přejít tam nebo to hrát duplicitně, to je fakt jejich věc, ale jako co je to doprdele za chování?

No, ale abych popojela. Hned ráno jsem sedla k blogu, abych dodělala slíbenej článek s výběrem na téma týdne, dvě a půl hodiny jsem se s tím dělala, abych o to nakonec tak jako tak přišla, a to i přesto, že jsem ukládala jak debil a vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. No ale co už, já se s tím nebudu rozčilovat, protože to stejně nezměním. Ale jako fakt mě to sere, dala jsem si s tím práci a spousta z vás na ten článek čekala a těšila se. Čehož si nesmírně vážím a fakt mě nebaví, že jsem s tím hned napoprvý musela takhle zklamat, byť to není moje vina.

Jakmile jsem ztratila ten článek, rozbolela mě zase hlava, takže boží. Pak jsem začala hledat svoje čistý prádlo, který mi měla máma přibalit ráno až to uschne (pže já byla přes noc na tý kalbě), a než jsem ho našla, no to je složitý, ale prožila jsem si takovej menší heart attack z představy, že sebou na celej tejden mám jedny fusekle a jedny tanga a že s tím budu muset nějak vystačit. Nakonec jsem tu tašku našla, ale jak je člověk jednou nasranej, odnasrat se není easy.

Naštěstí tím to prozatím skončilo. Měli jsme skvělej oběd, smaženej květák s bramborama a domácí tatarkou (muhaha, vlastní výroba, dělat tatarku mě fakt baví), za chvilku si asi udělám kafe, protože na něj dostávám chuť a žaludek se tváří jako že by to mohl i zvládnout, trhala jsem třešně (hh, třešinka zase jednou na třešních), vytáhla jsem bavlnky, že půjdu uzlíkovat náramek, přemýšlím, že bych malovala, ale zatím je hnusný počasí a já nemám inspiraci, číst se mi taky nechce, takže ten dnešek bude asi ještě spíš pomalu rozjezdovej než nějak prudce kreativní.

A asi napíšu kámošovi, ať se na to kafe staví. Potřebuju s někým pokecat a přivést na jiný myšlenky, táta je venku, babi pronese asi tak pět slov za den, ne že by mi to vadilo, je tu boží klid oproti Praze, kde mě furt někdo s něčim otravuje nebo se na mě mluví, ale zase občas si člověk potřebuje s někym promluvit, aby nezapomněl, jak se to vlastně dělá, žejo.

Taky mám v plánu pořídit lístky na RFP. Už jsem se konečně rozhodla, že tam teda chci a můžu jet, a teď mi to nejde objednat, mám nějak zablokovanej telefon nebo co. Zaplatila jsem ale účet a není moc kam spěchat, takže tomu nechám pár dní a kdyby to pořád nešlo, tak zkusim cinknout na infolinku, co tam s tím mým číslem sakra dělaj, že mi nefunguje jediná věc, kterou s ním potřebuju udělat.

Doufám, že zbytek týdne bude klidnější. No, on by asi byl, kdybych ten internet nezapojovala. Ale to bych se tu zase unudila k smrti. Vztekání se aspoň vcelku zábavný.

Děcka, tohleto neni vůbec vtipný. Fakt ani trochu ne. Já se tu už dvě hodiny seru s tim výběrem na téma týdne, abych to teda jako dotáhla do konce, a i když byl trochu neuhlazenej, prostě aspoň byl. Přirozeně ve chvíli, kdy jsem ho chtěla publikovat, se mi podělal internet a najednou stránka nebyla dostupná. Net sice šel, icq a skype všechno v pohodě, ale načíst blog.cz prostě nešlo, ani můj blog, abych se podívala, jestli se tam ten článek aspoň zveřejnil. Přirozeně nezveřejnil, ale co je horší, z nějakýho nepochopitelnýho důvodu ten článek najednou nemám ani v Rozepsanejch. Ačkoli tam byl bezpečně uloženej, něco se někde podělalo a já ho tam najednou mám jen úvod a pak prostě prázdno.

Abych řekla pravdu, včera jsem měla dost blbej den než abych si chtěla kazit ještě tenhle – dost na tom, že mě už zase brutálně bolí hlava – takže nebudu třískat notebookem o zem. Volat mámě, abych jí vysvětlovala, co se s ním stalo, na to nějak nemám nervy, a tak na to prostě hážu bobek. Nebudu se vztekat.

Jestli má někdo nějakej nápad jako co s tím udělat, když ti prostě zničehonic zmizí obří kus článku z Rozepsanejch, tak sem s ním, mně nic nenapadá a znova to nenapíšu, i kdybych se na hlavu stavěla. Část vybraných odkazů mám uloženou v dokumentu na flashce, kterou momentálně nemůžu najít, a krom toho jsem v tom dokumentu (narozdíl od toho uloženýho článku) neměla popisky, komentáře a takový to, co se na tom odkazu vlastně najde – jsem sklerotik, takže bych to všechno musela zotvírat znova a na to tu fakt nemám stavěný připojení.

Takže tak. Pokud se nestane nějakej zázrak a ten článek se prostě neobnoví, tak nebude, aspoň ne tenhle tejden, protože na to, abych ho dělala znova, budu mít nervy jedině na svym domácim pc, kde se to dá nějak normálně používat, ale určitě ne tady na chatě.

Pěkně mě to sere a je mi to líto, ale nic s tim nenadělám. Blame blog.cz.

Poctivě vybírám na téma týdne a to je asi tak všechno zajímavý, co teď dělám. Včera na mě zase nějak padl splín, tak se z něj snažím vyhrabat, ale asi mi nezbyde než to zase nějak nechat na osudu a prostě si to vyžrat. Čekat, až to přejde.

Zvláštní je, že takhle negativně to všechno vnímá jen moje jedna část. Součástí toho mýho boje je totiž třeba právě to, podívat se na to jinýma očima. Není to úplně meditace, ale snažím se „upřítomnit“ nebo jak by se to dalo nazvat, prostě si uvědomit sebe sama a přítomný okamžik, uvědomit si bytí, dýchání a tak. Potenciál tohohle okamžiku. Ano, to je asi to nejdůležitější.

Včera jsem ten potenciál využila docela dobře, pustila jsem se do šuplíků v kredenci v kuchyni. Ty šuplíky mi fakt pijou krev, ale teď už trochu míň, pravda. Nicméně ještě se čeká na to, až ten mnou a tátou probranej bordel probere máma, a bůhví kdy k tomu dojde.

S tím TT přesně nevím, jak to bude. Obvykle se výběry zveřejňujou v pondělí, ale já budu pravděpodobně tou dobou na chatě a ještě nevím, jestli budu mít přístup na net. Pokusím se vyžebrat od mámy bílou krabičku. S tou chatou ovšem taky nevím, jak to bude. Původně jsem myslela, že prostě tentokrát nepojedu, ale nakonec jsme to domluvili jinak, o poznání komplikovaněji. A mám z toho strach. Na jednu stranu bych se hrozně ráda odpojila a vylezla ven, na tu druhou mám na netu pořád co dělat a bojím se od toho odjet. Hlavně vůbec nevim, co tam budu celej tejden dělat. Ale snad to nakonec nebude tak zlý. Hele, pokud bude pěkný počasí a šajnit sluníčko, tak s tím vlastně nemám vůbec problém. Pokud bude hnusně, tak tam asi zemřu. Tak jako tak se snažím utěšit vědomím, že babička bude ráda. Yep, na to musím pořád myslet. A vezmu si sebou Svit vzdálených dní, co mám půjčenej už asi měsíc a furt se k němu nemám (byly jiný věci na čtení) a sešit, ať můžu psát. A možná i tempery a věci na malování. To neni vůbec blbej nápad.

Zejtra jedu slavit kamarádovy narozeniny. Pořád se ve mně mlátí dva protichůdný pocity, posledních pár dní nějak silněji, a já mám pocit, že mě to brzo rozmlátí. Nebo já rozmlátím někomu ciferník, to je taky možnost. Sere mě ten naprostej nedostatek lidí, s kterýma by se dalo mluvit. Přitom by stačil jeden novej člověk, nanejvýš dva, někdo outside the limits, někdo nezaujatej, někdo s novym pohledem na věc. Chmm, kde vzít a nekrást?

A to škrábání bráchova pokoje mě taky nebaví, bolí mě z toho ruka. Proč se takový věci nemůžou udělat nějak sami? Expecto seškrab se!

Hu, čtu si svý starý články a… prokristapána 😀 No nic. Je to jen důkaz toho, že i tady s sebou vláčím věci, o nichž sice vědomě nevím, ale podvědomě si je dobře uvědomuju. Až budou pryč, bude mi tu líp.

RPG se nám zase maličko rozjíždí. Pár dní zpátky jsem nad tím dumala, celý dny tam nikdo nepřišel a nepsal a mě přepadal smutek, že to šlo tak rychle do háje. Naštěstí tam pořád zůstává pár věrných, kteří neházejí flintu do žita, nic nehrotí a prostě jenom tak hrajou. Takový lidi mám ráda. A taky právě přijímám nováčka. Pevně doufám, že to s ním nedopadne stejně jako s některýma jinýma nováčkama, co se na to po chvíli vydlábli. Vždycky, když se taková věc stane, cítím smutek za ten umřelej potenciál, co ty jejich postavy měly. Což je ostatně přesně to, co mě mrzí na tý starý hře na Klubu snílků. Ty postavy tam byly naprosto úžasný, příběh byl zajímavej, dělali jsme dobrý věci, měli jsme skvělý nápady a úžasně rozeběhlý vztahy… a najedno to bylo všechno pryč. Taková škoda. Takový mrhání talentem 😛

Pracuju na výběru pro téma týdne. Nečekala jsem, že se o to strhne až takovej zájem, ale vaše komentáře u předchozího článku mě nakoply. Dokonce i na tema-blogu se objevil článek. Vypadá to, že teď už ten výběr prostě udělat musim 😀 Ale to je fajn, zatím mi z toho ani moc nehrabe a zdá se mi, že to nakonec možná bude jednodušší než jsem myslela. Ale nepředbíhejme.

Včera jsem začala škrabat bráchův pokoj. Nakonec to samozřejmě vypadá tak, že se celou dobu čekalo jenom na mě – což je humorné, protože za tu dobu, co jsem doma, jsem to mohla mít seškrabaný a namalovaný pětkrát, ale to by mi nejdřív někdo musel říct, že další na řadě je škrabání, žejo. Každopádně mě fakt baví takový ty momenty, kdy něco hodinu škrábete a ono to vůbec nejde a vy jste z toho úplně vyřízený, a pak si všimnete kýble s vodou a válečkem, tak tu stěnu zkusíte přejet a když to pak vemete znovu škrabkou, tak to jde úplně samo dolů. Takový to „ahááááá“ 😀 A nesmějte se mi, kolikrát já jsem prosimvás v životě škrabala. Takový věci po mně nikdo nemůže chtít, abych si pamatovala.

Další vtipnej moment byl, když máma zjistila, že jsem se do toho škrabání pustila, a šla se na to podívat. Já byla v kuchyni a ona najednou začala řvát, že mě zabije. Teď si vemte, že já měla seškrábáno už několik čtverečních metrů a trvalo mi to fakt dlouho a teď mě asi jako může napadnout – málem mě klepla pepka a k smrti jsem se vyděsila, že jsem škrabala něco, co jsem neměla nebo tak něc 😀 Nicméně ukázalo se, že na mě řvala proto, že jsem nezavřela dveře od toho pokoje a to naše prdlý kotě Ájecí si tam vyšlo na procházku – což v tom všem stavebním bordelu a prachu asi neni ideální, uznávám, ale sakra to musí kvůli tomu dělat takovej virvál? 😀 Mně málem ruplo v kouli hrůzou.

Víte, co mě teď fakt baví? Browsit po deviantartu. Nevim, jak moc „nová“ je technika speedpaint (rychlomalba), ale pro mě je to docela novinka a čumím, co ty lidi dokážou. A hlavně že to funguje! Někdo by řekl, že takový obrazy jsou namalovaný totálně žaves a že to nemá smysl nebo co, ale podle mě je to naprosto úžasný. Je to plnohodnotnej obraz, zachycující úžasný scenérie (ty lidi jsou prostě bozi), a zároveň je to v podstatě impresionismus moderní doby. Ponechává to prostor fantazii, která si to dokreslí a přidá si detaily. Já nevim, když se kouknu na obraz, tak v něm nehledám detaily a přesný vykreslení struktury stromu nebo tak něco. Když mi dáte před čumám dva obrazy stromu, jeden klasickej a druhej malovanej speedpaintem, tak já v tom prostě nepoznám rozdíl, protože ten mozek si to přebere a ty detaily si doplní, neni to jako koukat jen na fleky, pro mě to jsou plnohodnotný obrazy.

A čím víc úžasnejch autorů na tom déáčku objevuju, tím inspirovanější si připadám – viz můj včerejší prozaický výblitek. Blbinka, vyklepaná do klávesnice během několika minut. Asi by to nedostalo žádnou cenu na soutěžích, ale mě to bavilo psát 😀 A navíc, tady se tvoří historie – tyhlety krátký imprese jsem nikdy psát neuměla, vždycky něco rozepíšu, ale nedokončím, protože mě nenapadá žádná pointa, nic, čím bych to mohla uzavřít, nic, kam bych se chtěla dostat. Jsou to prostě fakt jenom imprese, co dostávám na základě nějakejch obrazů nebo i básní a dalších věcí, ale nevim, jak je zachytit, jak je napsat. Asi by to chtělo trochu víc studovat psací styly, třeba se to dá taky nějak udělat, psát bez pointy, jenom popisovat scenérii, ale tak, aby to lidi bavilo.

Btw, kromě vybírání na Téma týdne jsem si na sebe upletla ještě jeden bič – přihlásila jsem se, že napíšu článek pro Srdce blogu, něco o minimalismu v designu a tak. Jenže mám najednou pocit, když jsem tu šanci dostala, že už jsem na to vlastně všechno řekla a že bych se opakovala 😀 Obzvlášť v komentářích na některých blozích nebo webech. Já vim, že tam ten můj názor nedohledáte (chvála i smrt nedohledatelným přezdívkám), ale zase zajímá to vůbec někoho? Zrovna tohle mi připadá jako téma, o němž už toho bylo napsáno strašně moc – a zároveň by se o tom nejspíš mělo psát pořád, protože spousta lidí je pořád ještě nepolíbená věcma jako „estetika“, „elegance“, „použitelnost“ a podobně. Co myslíte, mám ten článek dát dohromady? A co by vás v něm zajímalo najít?

Poslední dobou se mi nějak nezdají výběry „nejlepších“ článků napsaných na Téma týdne. A nejsem jediná, komu se nezdají. Co se do toho pustili noví „soudci“, už to není taková prča jako dřív. Vybraných článků bývá míň (což nemusí být na škodu) a jejich kvalita je pochybná (což rozhodně na škodu je). V tom včerejším dokonce „zazářil“ jeden klasický wikičlánek, což je prostě něco, co v tom výběru naprosto nemá co dělat. Další věc je ubývající počet wtfpříspěvků, čili takových těch co jste nejenom nepochopili, co tím chtěl básník říci, ale zároveň jste se zhrozili, že i tací chodí mezi námi. To, že je těch článků ve výběru míň, je dobrá zpráva, zdá se, že wtfautory to přestalo bavit (nebo je to možná jen vlna, ale to je jedno, pořád je to dobrá zpráva), ale těch pár, co se ve výběru objeví, bych si představila trochu líp okomentované. Nemůžu si pomoct, dřív jsem se u těch výběrů chlámala smíchy, s těmi novými už to není ono.

Jak ovšem říkám, nejsem jediná, komu se to poslední dobou nezdá, v komentářích pod výběry se čím dál tím častěji objevují připomínky čtenářů a pod tím včerejším se objevilo několik doporučení od blogerů, kteří měli pocit, že některé články tam prostě chybí a mělo by se o nich vědět. Tohle se mi na té komunitě libí. Že nejsme jen banda kibicátorů, ale že když se nám nelíbí, jak někdo něco dělá, chceme se toho chopit sami a ukázat světu, že to jde líp. Možná že i tohle je jenom vlna a až přejde, zase budeme jen nevrle házet virtuálními rajčaty, ale možná že taky ne, třeba se to ukáže být stoupajícím trendem.

Za sebe jsem se taky rozhodla to zkusit, když už jsme u toho. Nevím ostatně, jaký lepší téma si pro ten pokus (na kterej jsem se mimochodem chystala už delší dobu) vybrat, než to momentální. Člověk by měl dělat věci, co má rád, a já mám evidentně ráda čaj, takže vzhůru do jámy lvové! Jsem zvědavá, jak to dopadne. Vydržím projít a svědomitě posoudit všechno? Dokážu z předvýběru spravedlivě udělat výběr konečný, když už teď vidím, že je tam spousta zajímavých článků, co by si zasloužily trochu té reklamy? Kolik článků je vlastně vhodných prezentovat, aby to ještě byl výběr toho nejlepšího a ne jen slitej žvanec tuctu odkazů?

Tomu říkám challenge.

Hned po ranní návštěvě pracáku (to byla zase prdel, plná čekárna a nějakej chlápek tam chrápal. Jakože doslova chrápal jak na lesy a v tý prázdný chodbě plný napruděnejch uchazečů se to krásně rozlejhalo… :D) jsem pokračovala v debordelizaci svého virtuálního života. Jak jsem avizovala včera, pustila jsem se do probírky svojí složky obrázků. Docela škoda, že vám to nemůžu říct přesně na gigabajty, mohlo by to bejt zajímavý pro porovnání, ale každopádně jsem se zbavila určitě aspoň dvou třetin dat. Ta zbylá třetina sice taky neni životně důležitá, ale narozdíl od toho předchozího stavu, moje stávající obrázková složka na mě působí čistě inspirativně, pozitivně a příjemně. Nabíjí mě energií. Vykouzlí mi úsměv na tváři. A co je na tom nejzajímavější, je, že tam přitom pořád zůstaly ty stejný fotky a obrázky! Ta složka nezískala na síle tím, co jsem do ní přidala, ale co jsem z ní vyhodila – drtivou většinu všech goth, emo a vůbec všelijak dárk věcí, téměř všeho, co působí depresivně a v čem jsem si tak dlouho libovala. Najednou toho prostě nemám potřebu.

Je to začarovanej kruh, nebo spíš magickej, aby to nevyznělo tak negativně – chytla jsem inspiraci, zbavila se spousty virtuálního bordelu, a to mě tak nějak odlehčilo a pomohlo mi to inspirovat sebe sama k dalším aktivitám a mimo jiné k psaní, protože to blogeři holt dělají, a díky tomu nakonec možná inspiruju někoho já. Cítím tu vibrace z vesmíru, napovídající, že tohle je way to go? Není třeba, to vím už dávno, ale něco jinýho je o tom vědět a něco jinýho je to prožívat a psát o tom za běhu. To je fascinující 🙂 A mám pocit, že dneska se mi bude mnohem líp spát.

A obrázky nejsou to jediný, co dostalo zabrat, i když posílat jediným kliknutím do koše složku za složkou mi působilo asi největší radost ze všeho. Dál jsem promazala galerii na Deviantartu, což ovšem neni zase taková novina, to dělám v poslední době tak nějak průběžně. Důvod? Ty starý věci se mi už znelíbily. Koukám na ně už roky a nic z toho nemám, kromě pocitu, že jsem vyčerpala nápady a že už nejsem tak kreativní jako dřív, což je přitom úplná blbost, je to právě naopak. A já si to musím připomenout tím, že je na nějakej čas odstraním z dohledu. Co mi v tom bránilo doteď? Lpění. Měla jsem pocit, že celej svět musí mít mou historii pořád na očích, ale to je klam. Naopak. Abych se mohla posouvat kupředu, aby lidi vůbec měli šanci získat ten dojem, že jsem hrozně awesome (o tom mimochodem někdy příště), nesmí vědět, že jsem vyšla z něčeho, co vůbec awesome nebylo, nebo mi to tak aspoň nepřipadá, což je prakticky totéž. Když to mně nepřipadá awesome, tak to awesome prostě neni.

Krom toho to neni jako že bych všechny ty věci vyhodila, pořád je mám v kompu a až se zase někdy budu těma složkama procházet (což teda nedělám moc často), kdykoli mě může napadnout, hej, tohle by měl svět vidět, a můžu to zase napěchovat zpátky. Ale proč to tam mít teď, když teď mi to k ničemu neslouží?

Smazala jsem taky spoustu fotek z photobucketu, který vůbec nevim, že tam byly (a celou dobu veřejně přístupný, nechápu!), a starej mail na seznamu, kterej jsem mimochodem smazala už dávno, ale nějakým záhadným způsobem se, zdá se, obnovil. Pokud to chápu správně, ten mail se dá sice zrušit, ale jakmile se do něj po zrušení přihlásíte, jste zase v něm – jen v něm nejsou žádný maily kromě toho uvítacího. Takže to vlastně neni úplně zrušený. Takže je to pěkně na prd.

Každopádně použila jsem to rušení aspoň jako cestu ke smazání těch cca dvou stovek mailů, co se mi tam mezitím nahromadily (nechávala jsem si tam posílat kopie všeho, co mi chodí na normální mail, plus tam chodí neskutečný množství spamů – důvod, proč jsem ten mail chtěla především zrušit), a i to mi trochu vylepšilo náladu. A když už jsem byla v tom, zašla jsem se podívat na lidi.cz, kde jsem se tak nějak internetově narodila a prožila tam pubertu. Tu virtuální, i tu skutečnou. A moje dojmy z tý návštěvy? Prakticky nulový. Pár vzkazů od nepochopitelnejch týpků, takovejch těch, co tam vždycky byli a zřejmě vždycky budou. Nechápu, kde se tam pořád bere tolik lidí. V některejch místnostech jsou jich stovky. A nikdo nic neřiká, je to většinou jenom spam. Atmosféra, kvůli jejíž vzpomínce jsem se toho profilu držela, byla nenávratně pryč, tentokrát už po ní nezbyl ani závan. Je to prostě pryč, úplně. Stejně jako spousta záložek z horní lišty, třeba jako hry a tak. Naprosto tudíž nechápu, jaktože ten server ještě pořád funguje??? O.o

Je věčná škoda, že si nevzpomenu, kde všude jsem ještě během tý netový puberty zasévala sémě. Kde všude jsem si zakládala profily (bože, teď jsem si vzpomněla, že můj úplně první chat byl bigchat. No to byly časy, do háje), kde všude jsem nahrála svoje fotky a hlavně kde všude jsem nahrála ty fotky, co byly tehdy hrozně cool, ale v současnosti bych byla vážně nerada, kdyby k nim ještě někdo měl přístup. Dost na tom, že některé osoby z mé minulosti, dneska už totálně cizí lidi (a vlastně i tehdy), možná dodnes vlastní tyhle věci a mají je uložený někde ve starých složkách na svých počítačích. Z tý představy mě jímá hrůza. Bohužel s tím už teď nic nesvedu. Každopádně přála bych si mít možnost udělat nějakou trhlinu v časoprostoru a nakouknout do svojí minulosti. V momentě, kdy jsem lehkovážně klikala na tlačítko „odeslat“ a tetelila se, co tomu řekne příjemce, bych sebe sama hrozně seřvala a udělala bych si takovou přednášku, že bych na to do smrti nezapomněla. Jako ta mladší já, myslim.

Což mimochodem vy všechny mladší ročníky, zejména slečny, berte jako důrazné varování. Nebuďte blbý, jednoho dne by se vám to mohlo vymstít. Existuje celá škála příběhů, kdy se třeba sdílení hanbatých fotek vymstilo i lidem, co spolu chodili. Pošleš fotku příteli, za pár let už nejste svoji a nemáte dobré vztahy, on fotku objeví ve starých dokumentech a několika málo kliknutími ti posere celej život. Neříkám, že v mém případě jde o hanbatý fotky, obecně bych ráda vypátrala a odstranila veškerou svou minulost z online sféry, ale nedokážu si představit, jak by to šlo udělat.

Mno, ale v rámci detoxu nejde jen o zbavování se starých věcí, člověk taky musí vyzkoušet něco novýho. A tak jsem se přihlásila na Google Plus. Upřímně, hned potom, co jsem to udělala, jsem přestala chápat, co mi na tom nápadu přišlo tak převratnýho, ale nebudu to rušit. Je tam pár zajímavejch lidí na sledování, lidí, co třeba nemaj twitter – kterej se mimochodem asi nikdy nenaučim používat, vzpomenu si na něj vždycky tak jednou týdně. Asi bych si měla dát někam na plochu nějaký připomínátko, abych věděla, že ho vůbec mám a že tam sleduju spoustu zajímavejch lidí, jejichž inspirativní hlody by mi mohly zrovna v tuhle chvíli unikat.

Moje představa, že třeba zruším FB a přestěhuju se na „Plusko“ mi v tu ránu přišla jako úplná hovadina a nechápu, proč mi to předtím připadalo tak proveditelný, ale co, o tom je to taky. Musí se to vyzkoušet, člověk nemůže všechno vědět hned.

Mimochodem, při psaní předchozího článku jsem si tu začala psát lísteček věcí, který jsem tam chtěla napsat, ale moje boční myšlenky je převálcovaly (jako že fakt lísteček, papírovej, propiskou :D), a jak tu na něj furt koukám, došlo mi, že už dobrý tři hodiny se chci mrknout na facebook a napsat tam něco kámošovi, ale moje myšlenky mě od toho pořád odvádí. Ten facebook mám prostě celý odpoledne zavřenej, místo něj jsem měla lištu plnou všech těch inspirativních článků a blogů a twitter profilů, o nichž vám od tý chvíle chci napsat (a furt se k tomu nemůžu dostat), ale žádnej facebook. No není to skvělé? JE to skvělé.

A jdu si udělat ještě jeden kastról čaje. Ten předchozí mám už dávno v sobě a jak to tak vidim, nebylo ho vůbec dost.

Ale než začnu psát, dojdu si uvařit pořádnej kýbl čaje.

A už jsem zpátky. Vida, učím se dělat přestávky a rozmýšlet, než něco kváknu. A dokonce jsem si do toho čaje dala med a citron (nějak mě škrábe v krku) a sepsala debordelizační to-do list pro mámu. Ne že bych čekala, že se ho chopí, ale budu mít aspoň před sebou připomínku toho, k čemu všemu se ji hodlám pokusit přimět.

Pro začátek jsem se jala vytřídit nějaký ty knihy, jak jsem zmínila včera. Šlo to celkem rychle, stačilo zeptat se sama sebe „Miluju tu knihu teď nebo jsem ji jen milovala tehdy?“. Srdce ví víc než mozek, a když jsem to na něj takhle hodila, knihy se z tý police tahaly prakticky samy. A rozhodla jsem se zrušit i svoje starý diáře, protože v nich prostě není nic užitečnýho – k čemu je mi čtyři roky starej diář? Všechno relativně důležitý jsem našla na prvních dvou a posledních dvou listech, ty jsem vytrhala a rozšmelcovala (nevim, co by někdo dělal s číslem mýho účtu, ale jeden nikdy neví) a zbytek šel nemilosrdně do koše. Dokonce i ten úchvatnej minidiářek s tmavě modrýma pevnýma deskama. Přiznávám, chvilku jsem se z něj pokoušela vyrvat starý popsaný (a kočkou znečištěný listy), že jako použiju ty destičky, ale jak mi to nešlo, došlo mi, že to je chujovina, a zbavila jsem se toho. A když jsem to udělala, nedokážu pochopit, proč jsem na těch diářích doteď tak křečovitě lpěla.

Ještě snáz to šlo u knih, o nichž vůbec nevim, že je mám – teda vzpomenu si na ně, když se tou knihovnou prohrabávám, ale mám tak nějak zato, že bych tu měla mít jen ty tituly, na který si vzpomenu prostě jen tak z hlavy, kdykoli se mě někdo zeptá, co mám doma v knihovně. Alespoň pokud jde o tu mou výběrovou, až bude zrestaurovanej pokoj po bráchovi, dostane novou velkou knihovnu, a tam by mělo přijít všechno to, co máme momentálně zalepeno v haldách krabic. Alespoň taková je představa našich, já bych to vyřešila jinak.

A to je bohužel věc, která mě při tom všem hltání inspirace během dnešního odpoledne totálně vyděsila. V jednu chvíli, když jsem sledovala jedno video, se ve mně zvedla nebývalá vlna motivace a já dostala nápad. Takovej ten nápad, co může bejt úplná kravina, ale právě ty lidi, co mě tak nakopávaj, vybudovali celou svou existenci na mnohem menších věcech, takže proč sakra ne? Bojím se ovšem, že mi chybí jedna z nejdůležitějších vlastností, která je jim všem společná a díky níž to dotáhli tam, kde teď jsou – výdrž.

Já mám hrozně slabou vůli. Pokud se pro něco opravdu nadchnu, pak to jde samo, ale jakmile přijdou překážky, snadno ztrácím kontrolu a zahazuju nedodělaný věci, který by přitom mohly bejt totálně awesome. JÁ bych mohla bejt totálně awesome. A ostatně tohle je věc, na který ztroskotává celej můj dosavaní život, kdybych měla nějakou vůli a všeho se tak pitomě nebála, byla bych teď někde úplně jinde. Proč nás ve škole nenaučili tohle? Při tom všem, co vím, proč nevím, jak se vykašlat na všechno, co mají o mojí budoucnosti a mém životě vůbec vysněno rodiče, a namísto toho jít za tím, co dává smysl mně?

Ale co. I tyhle lidi začínali od malejch věcí. Pořád si vzpomínám na jeden film s Billem Murrayem, kde si jako blázen, procházející psychoterapií, musel opakovat formulku „dětské krůčky“. Mělo to znamenat něco jako „jedno po druhém“, „one step at the time“, „častá krůpěj…“ atd. Je to jedno z největších veřejných tajemství a jedna z nejhlavnějších pouček pro nás prokrastiniky a lidi trpící hrůzou z veřejného života. Normální lidi to tak nevnímají, když se řekne třeba „zajdi na poštu a pošli balík“, je to pro ně jednoduchá úloha, ale my „narušení jedinci“ to vidíme jinak. Alespoň pokud budu mluvit za sebe, když po mně někdo chce něco takovýho, v mym mozku najednou něco sepne a namísto normálního vidění nastoupí matrix vision. Všechno najednou vidím rozvrstveně a jednu vedle druhé vidím jednotlivé složky daného úkolu a každá z nich je takovým podúkolem, co musí být splněn se zvláštní péčí a pozorností v ten pravý čas, a teprve nakonec, když jsou všechny složky splněné, je dosaženo cíle „dojít na poštu“. Já vim, magor. Ale co naděláte. Hele co já vim, třeba je možný se z toho nějak dostat, možná jsou to jenom záležitosti mýho depresivního já a když jsem zrovna v manický části cyklu, jsou pryč, ale tím spíš jsem stále víc a víc přesvědčená, že to není něco, co bych mohla změnit nebo co by mohl někdo změnit na mně. Je to prostě něco, s čím se musím naučit žít. A ano, možná by prostě stačilo tolik o tom nepřemýšlet, ale hej, to je další věc, kterou na mně nezměníte, a tím už jsem si jistá stoprocentně. Já budu vždycky o všem přemýšlet víc než jiný lidi. Prokletí? Požehnání? Pravděpodobně oboje.

Nicméně co jsem chtěla říct, než jsem byla tak neurvale přerušena vlastním tokem bočních myšlenek (psavá je bitch, tím spíš když máte tak debilně rozbíhavý myšlení jako já, věřte mi, na začátku každýho odstavce se vždycky chci někam dostat a nakonec zjistím, že jsem skončila někde úplně jinde a původní myšlenka se kamsi úplně vytratila :D), prozatím se asi budu muset spokojit s těmi malými vítězstvími jako je třeba vyndání několika knížek z knihovny. Spokojit neni pěkný slovo, budu se z nich muset víc radovat. Třeba jako že jsem šla, inspirována jedním výborným článkem o debordelizování, vytřídit nějaký ty hrnce a pekáče z kredence. Jako vážně, o tý kredenci bych mohla napsat snad nejdelší hejt na světě, no vůbec o celý naší pitomý a totálně nepoužitelný kuchyni. Bože, až já jednou budu mít vlastní bydlení… no ale to nechme na jindy.

Prostě jsem šla a vzala pár hrnců, co je nepoužíváme, že je jako dám do špajzu. Bohužel jiný místo v tuhle chvíli nemám, já vim, ten špajz potřebuje naopak vyklidit a ne aby se do něj ještě přidávalo, ale s tím teď nic nenadělám – a mimochodem, o tom taky snad později (pokud na to zase nezapomenu, kdyžtak mi to připomeňte). Při tý příležitosti jsem za těma hrncema objevila taky pár pekáčů – bože můj, pekáčů, chápete to?! Kdy se u nás naposledy peklo?! No a tak jsem i ty pekáče a formu na dort (ha-ha-ha) vzala a že to strčim do toho špajzu.

Jenže tam to nemůžete jen tak hodit na zem, protože na tý zemi už beztak neni kam šlápnout, takže jsem to musela vymyslet nějak jinak a pokračovalo to tím, že jsem vyspravila takovej ten plastovej držák na igelitky z IKEY, co se nám před časem rozbil, a přibila ho na zeď, pže se válel po zemi a mě to fakt štvalo. Neni to úplně ideální řešení, asi se to brzo urve, ale furt je to lepší než předtim, nemluvě o tom, že půlku těch igelitek jsem vyhodila, páč jich tam bylo prostě zbytečně moc, nikdo je tu nepoužívá a akorát se všude válej (a přitom půlka jich je děravá nebo příliš malá než aby se na něco vůbec dala použít).

Přitom jsem zjistila, že doma nemáme ani kousek izolepy, kromě tý neprůhledný (což nevypadá zrovna esteticky), a že nemáme ani oboustrannou a vlastně ani normální tuhý lepidlo, když nad tím přemýšlím. Abych tohle zjistila, musela jsem projít spoustu šuplíků plnejch bordelu, na kterej nemám slov, a málem mi přitom stříklo. Přísahám, kdybych tenhle byt dostala do rukou a mohla s čímkoli, co je tady, svobodně nakládat, no to by se kurva děly věci.

Bohužel, tak to nefunguje, což je další věc, o níž jsem se chtěla rozepsat, ale začínám mít pocit, že tenhle článek je už zatraceně dlouhej, na to jak se snažím naučit minimalismu v blogování. Co se dá dělat, mě zřejmě nejde ani tak o kvantitu textu jako spíš o jiný věci, takový ty vnitřní pochody, který vy sice nevidíte, ale já o nich vim a vim, že je to jiný, že se to píše jinak. Jestli je to vidět i při pohledu z vaší strany, to je otázka. Můžete na ni směle odpovídat v komentářích.

A já už končím, tenhle článek je momentálně asi tak o milion znaků delší než jsem původně zamýšlela, a to jsem se přitom vůbec nedostala k těm inspirativním lidem a článkům, co tohle všechno ve mně vzbudily! No nevadí, příště to snad vyjde 🙂

Na těchhle věcech je krásný, že přijdou úplně nečekaně. Tejdny, a někdy i měsíce si řikám, že by bylo fajn udělat to či ono a nějak se k tomu nemůžu přimět, a pak najednou přijedu domů po víkendu a prostě je ten správnej čas. A tyhle produktivní večery jsou něco božího na ten můj splín.

Začalo to celkem nevinně, reorganizací mýho koupelnovýho šuplíku. Je to jedinej koupelnovej šuplík, kterej je čistě můj, a bůhvíproč mi na něm díky tomu dost záleží. Mít nějakej skutečně vlastní prostor je něco ohromnýho a když nad tím přemýšlím, moc takových tady v tom bytě nemám. Kromě tohohle šuplíku je čistě moje už jenom moje šatní skříň a dvě komody, a i tam občas máma nakoukne, třeba když něco hledá (což je absurdní, v mejch šuplíkách nic jejího neni, ale dobře, nemám s tim výraznej problém). Každopádně mít nějakej opravdu čistě svůj prostor, i když je to jenom jeden šuplík, je strašně důležitý. Miluju ten pocit, že tady je to jenom moje.

A tak jsem se pustila do toho šuplíku a zjistila, že se mi tam nastřádalo nějak moc odpadu, a tak jsem to všechno vyházela a hleďme, hned byl poloprázdnej. Řekla jsem si teda, že do něj uložim nějaký věci, co se nevejdou do jinejch šuplíků, a přitom jsou taky moje, zejména teda kosmetický taštičky, kterejch mám fakt teda zbytečně moc. Některý z nich používám furt, ale ukazuje se, že bez některých bych se obešla. Nechcete někdo nějakou?

Reorganizace taštiček přinesla další zajímavá zjištění, pro lepší přehled jsem veškerej jejich obsah vysypala na zem a nestačila jsem se divit, co se v nich schovávalo za „poklady“. V tomto případě jsou uvozovky na místě, spíš to byl bordel. Když je ten správnej čas, tak to šlape, takže během několika minut do koše letěla spousta nepoužitelnejch kosmetickejch záležitostí, pak jsem ultra-elegantním způsobem vyspravila rozbité oční stíny, co na ně koukám takhle jak jsou rozbitý už skoro rok – jak jinak, než izolepou. Byla tam taky hrst takovejch těch věcí, co o nich víte, že tam nepatří a dokonce i víte, kam patří, ale prostě je tak nějak přecházíte, dokud ve vás opravdu nehrkne a nenaštvete se. No a ve mně hrklo, takže koupelnová polička (rovněž moje, ale už ne tak privátní záležitost jako šuplík) byla taktéž vyklizena a po dlooouhé době otřena hadříkem od prachu. Prokoukla, holka moje.

Na tomto místě zmíním, že celýmu tomu očistnýmu procesu nesmírně pomáhá ten samotnej moment, kdy házíte věci do koše a ten naplňujete. Tím spíš když ho naplníte fakt celej a musíte ho vynést a dát do něj novej čistej pytlík. Ten fyzickej akt očisty nesmírně pomáhá očistě duševní, prostě když to před sebou přímo vidíte a fyzicky se na tom podílíte, je to o něčem úplně jinym než jen o tom mluvit.

Když jsem dokonala v koupelně, měla jsem zato, že tím to hasne, ale kupodivu nehaslo. Z nudy a nedostatku inspirace jsem začala procházet svoje záložky a ačkoli to dělám poměrně často, ve spojení s touhou po očistě to tentokrát vypadalo jinak. Polovina mých záložek letěla do koše a lištička s těmi nejčastěji používanými se viditelně proměnila. A pak mě začal štvát facebook, protože do něj při tom všem pořád čumim.

Je to divný, protože to týhle chvíle jsem podivnym způsobem lpěla na věcech, co mám olajkovaný. Tu a tam jsem je redukovala, ale stejně jich pořád byly skoro dvě stovky a já měla pocit, že je nemůžu odlajkovat, protože bych tím smazala, kdo jsem. Dneska jsem se na to ale podívala a viděla jsem to úplně opačně a správně. Najednou jsem neviděla všechno, co dělám, jako něco, co mě odtrhuje od důležitější a zábavnější činnosti, projíždění facebooku. Právě naopak, facebook mě najednou hrozně štval.

Nemyslete si, že je ten pocit pro mě novinkou, ale tentokrát prostě přišel fakt silně, a tak jsem všechny ty „lajky“ o dobrou polovinu zjednodušila a nechala si tam jen ty fakt důležitý věci, co si chci připomínat a na který chci denně koukat. Líbí se mi to. A teď se na ten facebook koukám novejma očima a řikám si, bože jak by to bylo krásný smazat veškerou historii (ačkoli tam bylo dost vtipnejch momentů a když jsem pár měsíců zpátky ten timeline čistila, nechávala jsem si tam jen to zajímavý. Nicméně pořád je to bordel, neni to důležitý a nikam mě to neposouvá, právě naopak). Bohužel se zdá, že jedinej způsob, jak to udělat, je účet úplně zrušit a pak ho založit znovu. A mně se nějak nelíbí myšlenka, že bych strávila celej večer prací na tom, aby byl účet pryč a pak aby se obnovil, posílání pozvánek přátelům, vracení fotek… asi ne všechny, ale spoustu fotek bych určitě chtěla sdílet i nadále, já se znám, a zase bych strávila x hodin těmahle blbostma, když jsou tu jiný věci, který bych ráda udělala – třeba jako probrat knihovnu, ale k tomu se dneska už asi nepřiměju, setmělo se a já bych to radši dělala na dennim světle.

Nicméně čím dál tím víc nad tím přemýšlím, asi to bude dobrá věc. A další zajímavý zjištění je, že vlastně nevidím moc důvodů, proč ten účet obnovovat. Jedinej regulérní důvod je, že potřebuju něco, čím budu zabíjet čas. Což je úplně příšerný prohlášení, ale na druhou stranu je to fajn. Protože vím, že facebook je něco, co nepotřebuju a co mi v poslední době nic nedává. Něco, co velice ráda odložím ve chvíli, kdy budu mít zajímavější věci na práci, třeba další dávku vyhazovací mánie.

Btw zkuste se třeba inspirovat tímhle článkem. Díky němu jsem se uprostřed psaní zvedla ze židle a šla vytřídit deset kousků ze skříně, kousků, co nenosím nebo nenávidím. Mezi nimi ponožky z polyesteru nebo co to je za svinstvo, prostě nějakej ten umělohmotnej materiál, kterej je mi naprosto nechutnej do ruky, a tudíž to odmítám nosit. Běhá mi mráz po zádech jenom se na ty ponožky podívám. Může mi někdo říct, proč jsem je proboha v tom šuplíku tak dlouho skladovala? Odklidila jsem taky tlustej svetr, kterej tu a tam nosim v zimě pod parku, ale ve skutečnosti ho nemám ráda a už několikrát jsem ho chtěla zrušit. Pak nějaký malý věci, do nichž se při nejlepší vůli (a že na tohle jí mám kupodivu vždycky dost) nevejdu a dvě sukně, který se mi sice líbí, ale že bych je nosila… no, známe se. U těch mi navíc vůbec nebude vadit se jich zříct, už proto, že jsem je obě nabrala na jedné rerere akci, tzn že jsem za ně nedala ani korunu.

Zrušila jsem i nějaký věci z komody, co používám jako dekorace, ale ve skutečnosti ani nevim, že je mám – divný, ne? Máte to denně na očích a vůbec o tom nevíte. Neexistuje lepší důkaz o tom, že to nepotřebujete.

Proč nemá můj blog ve správě tlačítko „generovat zálohu textu“? A proč není schopný umožnit hromadné mazání článků? Udělala bych to hned teď. Když už jsme v tom, tak nač čekat, že? Nemám ráda, když mám tenhle typ nálady a něco mě v tom zdržuje.

Btw taky jsem promazala historii prohlížení a cookies a asi se půjdu vrhnout na svou složku obrázků, kam ukládám všechno, co se mi na netu zalíbí, a většina toho už je tam roky. Ještě včera bych si ty obrázky nechala, dneska se jich chci zbavit. Neskutečný, co s člověkem udělá trocha inspirace.