Mám pocit, že tímhle článkem se budu hodně opakovat, ale na druhou stranu, na tomhle blogu to vlastně ještě nezaznělo, takže směle do toho. Jak se dívám na romskou otázku?
Upřímně řečeno, jestli nenávist k cikánům je rasismus, pak jsem rasistka.
Když vidím cikána, není mi z toho dobře. Je mi úzko a čím víc je jich pohromadě, tím je to horší. Už jenom projít kolem nich na ulici mi zvedá adrenalin, protože se bojím, že až půjdu kolem, někdo mi bodne nůž do břicha nebo po mně flusne nebo nějak jinak vyjede. Prostě proto, že je to hrozná prdel, a že to oni dělají.
Pokud na mě v tuto chvíli někdo chce řvát něco o předsudcích a podobně, musím vás zarazit. Nejsou to předsudky, ještě pár let zpátky bych se takhle vůbec necítila, ale dneska už to ve mně funguje jako instinkt, jako něco, co mám zakódovaný v krvi, a i když to nedělám vědomě, mám z téhle „menšiny“ prostě fyzické obavy, vnímám je jako nebezpečný faktor a to všechno díky jediné věci, a tou je zkušenost. Velice – špatná – zkušenost.
Bezmála rok jsem pracovala na Palmovce ve vestibulu nad metrem. Kdo nezažil, nepochopí. Palmovka neni vůbec pěkný místo. Je to ghetto, je to prostor přímo prosáklej nechutností, zločinností a nebezpečností. Není radno se tam vyskytovat, a to ani za bílého dne, natožpak ve čtyři hodiny ráno. Když jsem tam přišla, neměla jsem nejmenší ponětí, že je to takový místo, ale jak se říká, život mě naučil. Za ten rok jsem se tam setkala s neskutečnýma věcma, zejména s feťákama, bezďákama, zlodějema, jejichž arogance a drzost nezná mezí, s podomníma prodavačema „zaručeně origoš“ voňavek, šmuků, bot, slunečních brejlí – no prostě všechno možnýho, co kde dokázali nakrást, a s dalšíma pochybnýma existencema, a faktem je, že až na několik málo výjimek to všechno byli cikáni!
Živě si vzpomínám, jak jsem jednou v sobotu přišla do práce a takovejch deset, patnáct, jich stálo kousek od krámu a bavili se tam. Jakmile jsem zapadla dovnitř a začala s přípravama, začali se přibližovat a celou tu hodinu, co jsem tam kmitala, mi stáli za výlohou (která byla průhledná ze dvou stran, takže jsem tam byla jako ve výloze) a zírali na mě, prohlížejíc si na dveřích otevírací dobu a vysloveně číhajíc. Nebylo mi z toho dobře, zvlášť když několikrát zmizeli a pak se zase objevili, někdy mi bouchali na sklo a celou dobu hulákali a dělali rámus. Volala jsem našemu řidiči, jestli neni poblíž, že by se zastavil, ale bohužel nebyl, a tak jsem prostě prohlásila, že na otvíračku seru a že ten krám neotevřu, dokud neodejdou nebo dokud tam minimálně nepřijdou nějaký další lidi – sobota byla na Palmě dost mrtvá, polovina krámků byla zavřená a já otvírala první, takže kdyby tam na mě takhle ráno někdo vlítl, tak bych se pomoci prostě nedovolala.
Nakonec banda několikrát obkroužila krám a vestibul, několikrát vyjeli po schodech na povrch a pak se zase vrátili (nedá se popsat, jak jsem se přitom cítila, doslova jako ztracenec v moři, kolem nějž krouží hejno žraloků a jen čekaj, až mu dojde vzduch v nafukovacím člunu, v mém případě až budu muset otevřít dveře), a nakonec zmizeli a už se nevrátili, asi je přestalo bavit čekat.
V tomhle konkrétním případě se nic nestalo, jen kromě toho, že jsem celou hodinu byla pod jejich dozorem a měla jsem takový nervy, že jsem do sebe po otevření naklopila tři hrnky bylinkovýho čaje, ale tohle bohužel nebyl zdaleka jedinej příběh na vyprávění. Mnohem obvyklejší byly ty akčnější storky, kdy mi cikáni kradli na krámě pečivo nebo sladkosti (suverénně přímo před mýma očima a dokonce někdy i když byli v krámě další zákazníci), jak mi ukradli mobil, jak se mě tisíckrát pokoušeli napálit měněním peněz nebo tím, že si nutně potřebujou zavolat z našeho firemního mobilu, jak mi cpali všechny možný produkty, jak si na tři hodiny sedli ke stolečku, halekali a zasmradili celej krám a já se jich nemohla zbavit (měli nějaký kafe, takže jsem je nemohla regulérně poslat do pryč za to, že zabíraj místo zákazníkům), ani si dojít na záchod (byla jsem tam sama, nebylo, kdo by to za mě vzal) ani nic, a tak dále a tak dále.
A nezapomeňme si k tomu připočítat, že nechodím po světě slepá se zavázanýma očima a vím, co se kde děje a slyšela jsem už hodně věcí, který mě v tý špatný zkušenosti utvrdily. Samozřejmě, ve všem máte výjimky. Ale pakliže ze sta případů 99 mluví o napadení, o vulgaritě, o tý špatný stránce Romů, a jeden jedinej o týpkovi, co se vymakal z ničeho a stal se z něj úspěšněj byznysmen s kufříkem a dobrým vychování, pak hej, palec nahoru za něj a když s ním budu mluvit, určitě si nebudu připadat divně, ale neřikejte mi, že jsem špatná osoba nebo co. To nejsou předsudky, to je pořád jenom ta zkušenost.
Říkám, že jsem rasistka, protože ta zkušenost je spjatá s tou rasou. A vždycky, když příslušníka tý rasy vidim, tak se přesvědčim, že můj obrázek o těch lidech je správnej. Ale neni to tak, že bych viděla na ulici někoho tmavšího a hned si o něm něco myslela. Obvykle je to tak, že vidim bandu uřvanejch fakanů, co flušou všude po zemi a halekaj na celou ulici. A přísahám bohu, kdyby ta banda byla tvořená samejma bělochama, kdyby mi takhle kradli a zevlili na krámě bílý lidi, kdyby mi tam vlezli a zasmradili to tam a hodinu tam čuměli po pultě, kde co štípnout, tak bych si to samý myslela o bílejch lidech. Ale kurva oni to nedělaj! Na 99 cikánů, co mě přišlo okrást, mi přišel jeden jedinej bílej feťák, a na něm bylo aspoň vidět, že je z toho nervózní a že mu to neni vlastní. Cikáňata mi na krámě kradli s takovou nonšalancí, že když jsem je při tom chytila a začala na ně řvát, tak na mě ještě začali řvát nazpátek a to kradený zboží po mně hodili a v klidu odkráčeli. Na feťáka se stačilo zle podívat a pohrozit a obvykle to zboží pustil a zdrhal. Tak co mi z toho podle vás má vyjít?
Upřímně nechápu, proč se náš stát o cikány stará. Fakt jsem to nikdy nepochopila, můžete mi to někdo vysvětlit? Nejsou to naši lidi, v drtivý většině ani nechtěj bejt, neumí a nechtěj se chovat podle toho, aby zapadli, tak co je nám kurva do nich?
Proč dáváme peníze našich lidí někomu, kdo se o to ani trochu nezaslouží? Proč je raději nedáme lidem našim? Proč musim já jako zaměstnanec odvádět povinně peníze na příslušníky jiný národnosti/rasy/jinýho státu, namísto abych je odváděla (když už musím) na plnohodnotný Čechy, na lidi, co pracovat skutečně nemůžou a bez těch peněz by si nemohli dovolit léky, bydlení nebo stravu, proč je místo toho musím nuceně dávat na lemply a zloděje, kteří přitom nedělají ani hovno proto, aby mi za to poděkovali, naopak mě drze přijdou do mýho vlastního krámu (kde na ně vydělávám) okrást?!
Říká se, že Romové nemaj vlastní stát. Já na to řikám – a co má jako kurva bejt? Co je mně po tom, že někdo nemá vlastní stát? To jako někoho omlouvá v tom, aby přišel a drancoval ten můj? A co je to za stát, kterej si tohle nechá dobrovolně líbit a rozhodne se na ty zloděje, co na nic nepřispívaj, o nic se nesnažej a jediný, co tu dělaj, je bordel, násilí, kriminalita, šmelo, porušování zákonů, ohrožování našich lidí a podobně, ještě přispívat a dávat jim peníze na to, aby se nemuseli o nic snažit a třeba něco jako pracovat? Já jsem asi fakt něco nepochopila, můžete mi to vysvětlit?
Když přijdu na sociálku nebo na pracák, je to tam plný cikánů a dalších cizinců. A já se prostě musím ptát – co tady kurva dělaj? Co dělaj cizinci a cikáni na českym pracovnim úřadě, kterej má shánět práci Čechům a pokud ji nemohou sehnat, tak je na čas podpoří, aby nezkrachovali a nemuseli si půjčovat na živobytí? Jak je možný, že kdekterej cikán dostane bohatou a štědrou podporu prostě proto, že je cikán, kdežto já, která mám odpracováno a zaplaceno už několik let sociálního a zdravotního pojištění, jsem nedostala ani korunu?
Žijeme v Kocourkově. Ve státě, kde je skoro všechno postavený na hlavu. Kde platíme nekřesťanský peníze za nic, stát nás okrádá na každym rohu a na každym centimetru a místo aby se nám to nějakým způsobem vrátilo, dává ty peníze lidem, o které by se vůbec neměl starat a kteří tu nemají co dělat. Nemáme na nás. Nemáme na to, abychom měli potraviny a věci za dostupnou cenu. Nemáme na důchody. Nemáme na penze pro lidi, co žijou s těžkou nemocí a i tak musí makat, protože by ze svýho trapnýho invaliďáku neměli šanci uživit rodinu, utáhnout hypotéku a vůbec tak nějak žít na normální, lidský úrovni. Hlavně, že máme na cikány, na bezdomovce, na zloděje, vrahy a na televizi a internet pro vězně. Hlavně, že máme na lidi, kteří si za svoje neštěstí můžou sami a nedělají zhola NIC proto, aby se z něj vyhrabali.
Jak má mít člověk chuť do života v takovym světě, kde nemožné a nepochopitelné je normální běžnou praxí a nikdo se nad tím nepozastavuje? Jak máme s radostí žít ve světě, kde i když se nad tím pozastavujou všichni, nic to nemění, pořád se to děje dál? Jak máme žít ve světě, kde všechno funguje přesně opačně, než jak nás to učili v pohádkách a příbězích, které jsme milovali jako děti? Než jak nás to učili ve škole, kde nám vysvětlili, jak se co má a jak by to mělo být, když ono je to ve skutečnosti přesně naopak. Jak si tu může člověk plánovat budoucnost, když vidí, jak strašně bezútěšná a odporná je přítomnost? Jak mám přemýšlet o světě, když všechno, co vymyslím, se ukáže být úplně špatně vzhledem k tomu, jak je tenhle svět zvyklej se chovat? Proč jsme my lidi takoví? Proč se to děje? Proč se dějou věci, který nikomu nedávaj smysl a který jsou z hlediska normálního selskýho rozumu úplně špatně? A jak může jedinec proti něčemu takovýmu bojovat?
Inspirováno mj. následujícími články: