Náročnej týden pro pivo i přes plot skočí. (Cože??)

Už melu hovadiny. Konečně ležim!

Tenhle tejden byl oproti předchozím taková zabíračka, že jestli takhle budeme pokračovat, musím si vymyslet lepší systém odpočinku. Jsem strašně unavená. Při práci u Ashleigh mám v posledních dnech problémy vidět, co by se ještě dalo udělat, protože to vidět nechci, nechci nic dělat, chci se svalit na zem a usnout, nebo jak se mi honilo hlavou včera – I just wanna curl up in the corner and cry. Zvykla jsem si být rychle hotová a odcházet dřív. Je mi to vždycky nějak blbý, ale když není Ashleigh doma nebo je někde zalezlá a já fakt nemám do čeho rejpnout, tak si rozhodně nevymýšlím nic navíc a mizim. Ono se to beztak neděje moc často, tady je furt práce jak na kostele a pokud je v domě Vivian, tedy v pondělí a pátek, tak si můžu bejt jistá, že budu spíš přetahovat – jako dneska. Od jedenácti jsem skučela, že už nemám co dělat a že chci pryč, a nakonec jsem se zapomněla u mandlu a uvědomila si to ve čtvrt na dvě (končit mám v jednu). Letěla jsem odtamtud takovym fofrem, že jsem se o ten mandl málem přerazila.

Dneska mi bylo celej den tak zle a tak mě bolela hlava, že na mě přišly obavy z toho, co když na mě něco leze. Ale naštěstí jsem to snad zahnala hrstí pangaminu a b-komplexu a pytlíkem aulinu. A ještě se hodlám dobře vyspat, i když to furt neni vono, když musim zejtra taky vstávat. Sice o hoďku později a na kratší dobu, ale stejně. Mít volno jen jeden den v týdnu je na prd. Ale díky bohu za něj.

A navíc budeme mít volno i v pondělí. Jsou prázdniny. Využijeme toho k návštěvě jakési Joe, která nám dneska volala na inzerát. Musela jsem v tom telefonu znít strašně, bylo mi nedobře a navíc volala zrovna do Sexmise, na kterou jsme po letech čuměli (teda já po letech, pan M. vůbec poprvé), což dokáže nasrat a pak člověk nezní moc nadšeně. Každopádně Joe si přečetla náš inzerát ve Storringtonu, jestli to správně chápu (ještě jsem věšela jeden na net) a měla by zájem, ale nevíme přesně o co a kolik času a ani si nejsem jistá, jestli pochopila, že ten druhej je chlap, ale to si ostatně vyjasníme v to pondělí, jestli za ní teda pojedeme. Upřímně nevím, co si s tím počít. Díky Sally toho už teď máme nad hlavu a i když peníze navíc jsou dobrý, nějak se mi nelíbí myšlenka, že nebudu mít žádnej volnej čas a že mi ty dny poletí takovýmhle sprintem, že nestíhám nic zapisovat, nic dělat, dneska už jsem neměla ani sílu uklízet, takže kuchyň je zavalená bordelem a nádobím a mně je to srdečně u prdele, já už prostě nepremávám. Ani Mauděcí letter jsem neměla čas hned číst, dostala jsem se k němu až den poté, co mi přišel, a to je silně nezvyklé. A už vůbec nemám čas na e-book.

Včera mi zase jednou pořádně zazmatkoval notes. Zahlásil něco o neschopnosti připojení k Windows a když se načetl, Plocha nikde, data nikde, Chrome mě vítá, jako by mě nikdy neviděl, nikde žádný záložky, historie, žádný uložený hesla a cookies, žádný dokončování odkazů, prostě nic. Jako bych měla úplně novej komp. Začala jsem lapat po dechu. Nějakou zálohu samořejmě mám, asi měsíc starou, ale zrovna takovej e-book zazálohovanej nemám. Takže jsem vcelku ráda, že mi tenhle incident – kterej nakonec naštěstí vyřešil restart – tu a tam připomene, že je možná na čase osvěžit si používání Dropboxu.

Co jinak – jinak jsem se seznámila s veterinářem, kterej mi přišel dost fajn a sice mě na závěr pozdravil „Dasvidania“, ale aspoň se snažil a rozhodně má bod (mimochodem Cy se zase pokouší naučit „Měj se“. Učit anglány český výrazy mi působí nevýslovný potěšení).

Jinak nám taky skoro celej tejden nefungovalo topení, protože v úterý do baráku napochodoval jakejsi opravář, kterej na něm něco posral, nevim, prostě vymazal časovač a Ashleigh prostě odmítá pochopit, že je tu bez topení nepříjemně a zima a že se to nedá vydržet a zachovat si zdravej rozum a dobrou náladu. Nebo zdraví. Nejenom že přijde rýma a bolení v krku, hlavně je to ale nepříjemný. Vytáhli jsme elektrickou dečku a svetry a mikiny, ale ne že by to nějak pomohlo a navíc už jenom vylézt ze sprchy bylo utrpení, vůbec nemluvě o krajně nepříjemném vstávání do studena, ale jí to prostě nějak bylo jedno a až teprve když jsem dneska sama požádala Nigela, jemuž to měla ona dávno vyřídit (chodila jsem za ní s prosíkem už od středy), podíval se na to a voilá, konečně máme teploučko. Ashleigh mě někdy hrozně sere.

Taky Sally mě trochu naštvala, když nás včera nechala pracovat jen tři a půl hodiny a my tak přišli o peníze. Ale co už. Zato jsme byli dvakrát u Victorie – na středu si nás zavolala navíc, že potřebuje uklidit doma. Ukázalo se, že tam má takovej svinčík, že dvě hodiny na to byly zoufale málo. Ale to nejhlavnější jsme zvládli. A naštěstí má Victoria skoro na všechno ty správný prostředky, díky čemuž to neni až takový utrpení a člověka to skoro až baví. Přivedlo mě to na nápad sepsat takovej Cleaning Kit pro všechny cleaningáře – tedy list věcí a prostředků, s kterýma uklidíte i ten nejzaprasenější (a nejzaprášenější – neni ta čeština boží?) barák jako nic. No to je hodně velkej eufemismus. Spíš jako „bože, já už nemůžu!!!“ a „Ježiš, to jsou takový prasata, ti angličani! To je dobytek! No fůj, viděls tohle?“. No prostě asi tak nějak. A taky mě napadlo, jestlipak máme doma v Čechách tak fantastickou leštěnku na dřevo, jako maj tady? Jmenuje se to Wood Silk a je to naprosto boží. Asi si jich budu muset pár koupit domů. No to jsem to dopracovala, místo alkoholu si domů jako suvenýr vozím leštěnku na dřevo. Bože, fakt stárnu.

Myslím, že zejtra odpoledne si dáchnem. Budeme rádi, že jsme rádi. Leda by bylo nějak boží počasí, a o tom silně pochybuju, poslední týden je to sice hodně na střídačku, ale převážně furt leje a fučí. Snad se to ovšem trochu vytáhne na neděli, velice ráda bych jela znovu do Crawley. We’ll see.

Btw díky všem těm brigádám mi docela narůstaj úspory. Je na čase začít se zajímat o otázku: Jakej si mám pořídit foťák? 8)