Sedla jsem zrovna k psaní e-booku, na něž jsem si pár dní nedovedla najít čas a štvalo mě to, a i když mi chvilku trvalo dostat se do psací ráže, nakonec se prokázala stará známá pravda, kterou lze jistě aplikovat i na jiné věci než psaní – že nejdřív to jde ztuha, ale jak se prolomí bariéra, už to nezastavíš.
Ukázalo se, že se mi o minimalismu píše nejlíp, když ho musím bránit, protože jak jsem při troše starého dobrého gůglení narazila na tehle článek s názvem Proč se nestát minimalistou, začalo to ze mě lézt nejdřív jako prostý správně vyburcovaný komentář, ale najednou z toho byl článek jako prase a já se na chvilku zasekla nad následujícím dilematem – mám to sem dát hned a podělit se, nebo si to mám nechat jako materiál pro e-book, do nějž by se to vlastně přesně hodilo? Nicméně nakonec jsem si řekla what the heck, tyhle myšlenky tam každopádně taky zazní, takže nikdo o nic nepřijde, a sem s tím, dokud je to správně nasraný a aktuální.
Samozřejmě abyste to čtení měli kompletní, asi by bylo záhodno otevřít si k tomu i zmíněný článek a aspoň zběžně ho přelousknout, abyste jako vůbec věděli, vo čom to melu, žejo. Ale zase ti chápavější z vás to jistě z mého testamentu vyčtou i tak. TÁKŽE! Tady je můj komentář k danému článku a moje Obrana minimalismu.
Upřímně nevidím problém v tom, že se naše hodnoty v průběhu života mění. To je naprosto v pořádku a minimalismus neznamená vzdát se všech svých věcí a trvat na tom, že nic nového si už nekoupím. Minimalista nebude mít problém koupit svému dítku klavír, naopak bude štěstím bez sebe, že může podpořit jeho talent a dát mu prostor. A právě o tom prostoru to je – leckdo z nás má doma takovejch krámů, že se mu tam ten klavír ani za mák nevejde, a přitom většinu těch krámů už měsíce (i roky nepoužil) nebo ani neví, že je má. A nebo na klavír nemá peníze, protože se už rozšoupnul na XBoxu, novym autorádiu a účtu za vodu. Minimalista se ovšem umí těch krámů zbavit (nebo je vůbec nemá) a ten prostor vytvoří, protože ví, že to je důležité.
Minimalismus není sekta. Každý příliš horlivý zapálenec (do čehokoli) může mít tendence přesvědčovat své okolí, ale rozumný člověk to neudělá. Stejně tak rozumný minimalista v první řadě zminimalizuje svůj vlastní život a jelikož minimalismus se nedá provozovat jako póza, vy prostě buď uvažujete minimalisticky nebo ne a vaše okolí to snadno pozná, všichni kolem vás sami uvidí, jaký to má efekt a v čem jsou pozitiva. Samozřejmě těžko můžete přesvědčovat svou rodinu, že jejich krámy jsou jenom krámy a že by se jich měli zbavit (můžete, ale pravděpodobně narazíte – vlastní zkušenost), důležité je začít sám u sebe a každý rozumný člověk ví, že jelikož jsme různí, každý má jiné potřeby. Telefon není nezbytně nepodstatný, spíš naopak, mobily jsou dneska nutností. Samozřejmě pokud bude manželka vyžadovat nový mobil jen proto, že vyšla nová verze jejího měsíc starého, pak je v pořádku prohlásit, že na to peníze nedáte, ale co když už šest let trpí s tím starým křápem, co každou chvíli zamrzne a nefunguje mezerník? Je důležité se netrápit a udělat si radost něčím funkčním a pořádným. Minimalismus nezakazuje kupovat si nové věci, jen říká „mysli, než koupíš“. Stejně tak nevidím důvod upírat dítku plyšového medvěda, když vím, že si ho opravdu vroucně přeje už od loňských Vánoc.
Problém autora článku vidím v tom, že si není jist tím, co právě je nebo není podstatné, a má pocit, že na to musí existovat nějaká ultimátní definice. Ale ona neexistuje, to si musí každý určit sám, minimalismus nemá žádnou definici a nehlásá „všichni, kdo vlastní televizi, jsou blázni“. Je to každého věc. Osobně jsem přesvědčená, že právě televize je nadbytečnost (a žádnou už několik let nevlastním a vůbec mi nechybí, od čeho je internet, neasi), ale proč bych měla mít problém s kuchyňským šlehačem nebo s mikrovlnkou? To, že někdo dokáže žít bez ní, je jeho věc, já zase dokážu žít bez pravidelných návštěv u kadeřnice či kosmetičky. Ale nemám potřebu se mu zrovna v tomhle podobat, neboť tohle mě netrápí. Tím spíš, když ten někdo je Leo Babauta, o němž se obecně ví, že dost extrémní minimalista (a brát si ho za příklad je tudíž hovadina). Já osobně se jeho myšlenkami a nápady ráda nechám inspirovat, ale jeho životní styl není aplikovatelný na mou osobu (a na málokoho aplikovatelný je) a v tom nevidím problém. Každý minimalizujeme jinak a něco jiného.
Že je minimalismus filosofií cílenou na eliminaci stresu? Samozřejmě. (Ale kde je v tom problém?) Rozhodně však nemá za úkol – jak se domnívá autor článku – „nahnat všechny své přívržence do kláštera a rezignovat na bohatost života“, to je holý nesmysl a nepravda. Minimalismus pouze nabádá, abychom se sami sebe zeptali:“Opravdu tohle potřebuji?“ A pokud ano (a pokudsi to jen nenalháváme), pak go ahead! Směle a bez výčitek. Tu a tam si každý potřebuje koupit zmrzlinu a vychutnat si ten kopeček, protože je to ksakru zmrzlina a nejsme mniši. A každý se potřebuje občas svézt metrem nebo vlakem, protože teleporty ještě nevymysleli a nikdo nemá měsíc na to, aby se na tu konferenci v Brně rozhodl uspořádat pouť pěškobusem nebo aby štrádoval denně do práce z Čerňáku do Dejvic prostě proto, že MHD je konzum a fuj.
Není naprosto nutné vzdávat se všech požitků života nebo výdobytků moderní doby a rázem se oprošťovat od všeho, co jsme měli rádi. Je ovšem zcela zásadní ptát se, zda nám naše oblíbené „požitky“ stále ještě dávají to, co nám dávali ve chvíli, kdy jsme si je pořídili poprvé. Ještě pořád nás baví ten PlayStation, co se nám válí v obýváku už půl roku, aniž by na něj někdo sáhl? Baví nás skříň plná oblečení, které nám nepadne, a boty, které si nikam nevezmeme, protože nás tlačí? – což jsme ostatně věděli už když jsme si je kupovali, ale ksakru, steely jsou děsně cool. Minimalista nerovná se asketa. Novopečený asketa by odjel do kláštera meditovat nad tím, jak nesmyslně vzdálený je mu hluk velkoměsta a každodenní problémy. Novopečený minimalista chodí dál normálně do práce jako doposud, jen si najednou klade otázku:“Proč bych tam měl jezdit autem, když to mám půl hodiny pěšky a na kole jsem tam cobydup?“.
Autor článku píše:“Pokaždé mám podezření, že jde o hysterickou reakci na nezvládání životní zátěže. A téměř vždy o sobeckou reakci.“ Upřímně nevím, kde se k takovému podezření dobral, ještě jsem nepoznala minimalistu, který by někomu svoje životní názory vnucoval, právě naopak. Všichni minimalističtí autoři, jejichž blogy a vůbec tvorbu jen trochu sleduji )jsou jich desítky, takže si troufám dělat závěry), si jdou v minimalismu pěkně po svém a každý ho pojímá trochu jinak a má své vlastní zkušenosti á la „Jak jsem k minimalismu přišel“. Každý ho aplikuje na jiné věci a zdaleka ne každý se shoduje s Babautou, mnozí z nich jistě mají mikrovlnky a možná s výjimkou Everetta Boguea, o němž se obecně ví, že je to poměrně arogantní člověk, přesvědčený, že jeho pravda (která se navíc co chvíli upravuje podle toho, na jakou další úžasnou vychytávku přišel – což rozhdoně není špatně) je ta jediná a každý by ji měl vyznávat, ani jeden jediný nikdy nikomu minimalismus ani nic, co s ním souvisí, nevnucoval. Všichni do jednoho pouze píšou o tom, co to znamená pro ně a v čem oni sami pocítili velké změny, když začali víc uvažovat o tom, co dělají, a do čeho investují své peníze a čas. Pouze sdílejí své tipy na zjednodušení života, vylepšení jeho organizace a omezení zdrojů negativních emocí.
Problém peněz
Žádný minimalista nikdy neřekl, že nepotřebuje peníze.
Ani jimi nepohrdá. Naopak skoro všichni minimalisti, které sleduji, (mimojiné) vymýšlí stále nové způsoby, jak si efektivně přijít na peníze navíc, jedním z hlavních témat je také pasivní příjem. Mnozí z nich publikují e-booky s rozličnou tématikou, a ačkoli někteří je publikují zdarma, většina z nich si právě jimi (a všelijakým life-couchingem) vydělává na živobytí. Minimalisti neodmítají peníze, co však odmítají, je bezduché plýtvání jimi a vrážení je do věcí, kteřé nepřináší užitek. Mrhání touto „odměnou za hodnoty, které vytvoříte“ (jak praví autor článku), je pro minimalistu nepřípustné a vnímá ho jako nedostatek respektu k sobě samému a ke své práci. Minimalista je víc než ochoten odvést práci a vytvořit hodnotu a za ni obdržet peníze, které si zalouží, je-li hodnota dostatečně zajímavá pro trh. Minimalista se také rozhodně nebojí říct si o peníze, jejich hodnoty si je velmi dobře vědom.
Pokud jde o příležitosti, minimalista dobře ví, že nepotřebuje peníze k vytvoření příležitostí. Těch je i bez peněz více než dost, chce to jen trochu kreativity a uvažování a může to vyústit v celou řadu zajímavých nápadů, kterým dá minimalista přednost před večeří v luxusním podniku. Třeba piknik u řeky? Vlastnictví přehršle peněz není nezbytně špatná věc, ale mnohdy vede právě k úpadku naší kreativity a k lenosti našeho mozku.
Z vlastní zkušenosti mohu prohlásit, že někdy je to právě nedostatek peněz (nebo rozhodnutí snížit si jen tak pro zajímavost budget na oněch dvacet korun, i když třeba nemusíme), co vás přivede k nepřeberné studnici nápadů, jak strávit večer děláním něčeho zajímavého, k čemu byste se jinak vůbec nedostali, protože byste si prostě řekli „Čert to vem, jdu se nadlábnout do mekáče nebo si zaplatit film v kině“.
Štěstí je stav mysli. Dostatek peněz vás nemusí dovést ke štěstí, stejně jako jejich nedostatek vás o něj nemusí připravit. Je to jen na vás a žádný minimalista vám nikdy nebude tvrdit opak.
Peníze nepřináší přiležitosti. Příležitosti jsou dávno tady. Jen se spoustou peněz si můžete dovolit využít některé, které byste bez peněz využít nemohli. Ovšem svět je plný příležitostí, k jejichž využití peníze nepotřebujete. Minimalista ví, že takové jsou mnohdy mnohem zajímavější. Co je špatného na tom strávit večer s přítelkyní a povídat si s ní o svých životních plánech? Samozřejmě pokud to někdo bere jako znouzectnost a chabou náhradu za večer strávený v kině na nejnovějším 3D bijáku, pak mu to nikdo nevysvětlí. Člověk musí sám umět vidět hodnotu věcí, momentů, zážitků.
Věci a stres
Vlastnictví auta stresuje toho, kdo si auto koupil z nesprávných důvodů. Jinými slovy ten, kdo ho nevyužije, a komu se takové auto (nebo jakýkoli jiný předmět) proměnilo ve žrouta peněz a času, namísto aby přinášelo užitek. Minimalista nezahazuje své věci bez rozmyslu. Ujistí se, že mu daná věc generuje zisk a ne ztráty, že přináší užitek a ne trable, že z ní má radost a ne úzkost před spaním, kdy si donekonečna vyčítá, proč si ten krám proboha koupil. Je naprosto v pořádku mít auto, když ho potřebujete k dopravě, nebo počítač, když pomocí něj spravujete svůj byznys. Kdyby si vozíčkář řekl „Hej, budu minimalista, vyhodím svoje auto a když už v tom budu, taky vozík, protože k životu potřebuju jenom slunce a smích!“, asi by mu to moc štěstí na duši nepřineslo.
Takže jak z toho ven
Autor článku nabízí – podle něj – „alternativní cestu“, která přitom ovšem není ničím jiným než shrnutím přesně těch minimalistických hodnot, které jsou důležité a na nichž to všechno stojí. Minimalismus není (a vážně nevím, kde to dotyčný nabral) zoufalá snaha všechno vyhodit a všeho se zbavit, je to pouze wake-up call, moment uvědomění si, že jsme v tom všem konsumerimu a honění se za smyslem života dost možná zapomněli právě na ten život samotný, na věci, které nás opravdu baví a na nichž záleží, na to, že dostat výplatu není důvod jít ji rozfofrovat, na to, že nepotřebujeme novou bundu, když už jich máme pět, na to, jak fantasticky na nás působil náš nový byt, když byl tak krásně prázdný a vzdušný, a jak jsme tenhle pocit ztratili tím, že jsme ho zaplnili krámy, které nám k ničemu nejsou a ubírají prostor, na to, že není nad to vypnout aspoň jeden večer v týdnu tu zatracenou televizi a místo toho si s rodinou zahrát Scrabble nebo si o víkendu společně zajít do zoo, i když si třeba myslíte, že jste na společné vycházky staří a že život se ve skutečnosti odehrává na internetu, kde vám mezitím pravděpodobně uteče aspoň tři sta tweetů někoho, koho jste v životě neviděli a vlastně vás vůbec nezajímá, co to sakra mele o svym životě, protože vy máte hergot svůj. Možná jsme zapomněli, jak božská je vůně čistě povlečené postele, jak zajímavě chutná a voní jídlo, když se na jeho chuť a texturu soustředíme a nezhltáme ho při sledování oblíbeného televizního pořadu takovým způsobem, že za půl hodiny si za prase nemůžeme vzpomenout, co jsme to jedli a jaké to bylo.
Minimalismus není žádným produktem moderní doby. Je to pouhé zastavení se a nadechnutí. Je to moment dobrovolného vytržení se z rutiny, kterou jsme se naučili a kterou mnohdy provádíme tak bezmyšlenkovitě a automaticky, že už si ani neuvědomujeme, že ji provádíme a jaké bylo to nedělat. Je to návrat k jednoduchosti a touha po kvalitním smysluplném životě, soustředěném na podstatné věci, neomezeném nadbytečnou zátěží, kterou jsme si na sebe sami navršili.
Minimalismus je svoboda.