Rubriky
co se mi honí hlavou

Kousek Japonska na papíře

Háá, jsem naprosto nejvíc nabitá! 🙂 Právě jsem se vrátila z japonského dne v Lucerně, kde jsem teda nestrávila celej den, jenom odpoledne, ale stejně to stálo naprosto nejvíc za to, byl to úžasnej kulturní a uměleckej zážitek a navíc mi to nádherně vyčistilo hlavu.
Co jsme tam konkrétně s panem X dělali? Zkoušeli jsme kaligrafický písmo, origami a go (teda zezačátku jsme hráli spíš židy, ale myslím, že ke konci už se v tom začalo rýsovat i to go :D), pak jsme si odskočili do Světozoru na jeden koktejl a jedno horký ovoce a nakonec jsme to završili shlédnutím několika fotografií, jedný frašky (to fakt byla fraška jako :D) a vystoupení bubeníků Wadaiko josa-josa, což bylo podle mého názoru hodně luxusní, ale na slet bubeníků to nemá 🙂
Co se mě týče, bylo to pěkně strávený, příjemný a poklidný odpoledne, domů jsem si donesla vlastnoručně nečmáranej znak pro energii (Ki, myslim), kterej se mi bůhvíproč hrozně líbí – asi že jsem ho zbastlila sama – a kdyby se mi nerozpárala moje oblíbená (a jediná) čepice, označila bych ten den za bezmistejkovej 🙂 Ale já myslim, že ta čepice půjde spravit a že koneckonců nezáleží na tom, jestli něco má nebo nemá „mistejk“, stejně to bylo super, takže deset z deseti 😀
Taky nemůžu nezmínit včerejší večer, kdy jsem shlédla UP. Na to jsem se původně vůbec nějak nechystala koukat, ale slovo dalo slovo a ono se mi to dostalo do ruky. A jsem za to nesmírně ráda, protože to byl jeden z nejlepších kousků, jaký jsem v poslední době viděla. Takže naprosto doporučuju 🙂
No a vůbec, mám teď takovou příjemnou a téměž nezkazitelnou náladu, tak doufám, že mi vydrží ještě aspoň do zítřka. Dva dny dobrý nálady po sobě, to se u mě jen tak nevidí a „mezi námi, to už něco znamená“ 😉 Zasvěcení vědí 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

A pak že se prachy neválej po zemi

Mám nějakej zmatek v kalendáři. Vážně už je pátek? No to je neuvěřitelný. Tenhle týden utekl úplně pryč a já ho nestihla ani pozdravit 😀
A přitom vůbec nevim, co jsem dělala. Teda třeba vim, že celý úterý jsem strávila stěhováním nábytku, ve středu jsem byla učit, včera taky, večer v Molekule a dneska jdu zase učit. Mám ohromnou radost z toho, že se mi podařilo nasmlouvat si ty lekce takhle tři dny po sobě. Jako by člověk chodil do práce a navíc konečně vypadnu z bytu, z nějž se jinak moc nehrnu. Samozřejmě nejvíc mě asi potěšila Maude, která mě vytáhla na takovej menší pokec a skončily jsme u dědka. No dobře, no, pokles 😀 Ale zase jsme tam už dlouho nebyly, tak co.
Včerejší Molekula byla ovšem taky výbordelná. Tam je to prostě vždycky fajn. Člověk se baví, zevluje na gauči a zapomene na všechno, co ho snad trápilo, i co je vlastně za den a kolik je hodin. Celej tejden jsem se na to těšila a stálo to za to. Kolik že jsem těch kofol měla – tři? Čtyři? 🙂
No ale nejlepší byl závěr. Stojíme si tak s holkama na zastávce busu a já koukám, že na zemi se válí balíček peněz. Tak jsem to zvedla a holky skoro nedýchaly:“Kolik tam je?“. Roztřesenýma prstama jsem to spočítala. Šest set padesát kaček! Každá dostala dvě kila, pajcka pro mě jako nálezné 😀 Yuki prohlásila:“Tak jsem dneska nic neutratila…“ a já se jenom neustále rozhlížela, kdy se objeví někdo, kdo se začne ptát, jestli jsme tam neviděli nějaký prachy. Protože nic proti, ale něco takovýho se mi v životě nestalo a já prostě nemohla uvěřit tomu štěstí. Myslela jsem na to celou cestu domů a hlavně na toho člověka, co ty prachy ztratil. Vím, jak moc to nasere, já jednou ztratila celej litr, když jsem šla pro omegu… no, tak tohle bylo asi za to 😀
Takže tenhle týden to máme na brigádkách a nálezech výdělek 930,-, což ujde, na to, že se přitom nijak nepředřu. Teď jen zajít do podělanýho T-mobilu a změnit si tarif z toho jejich sračkoidního T30 na něco, kde nemusím platit takový nehorázný sumy. Protože jak jsem včera zjistila, nemám v tom jedinou volnou minutu nebo smsku. A pak se divim, že každej měsíc vyfláknu pětikilo za telefon. Šmejdi. Ale na mě si nepřijdou.
Rubriky
Uncategorized

Nadivně

Je středa. Taková úplně normální středa. Ale mně přijde docela zvláštní, teda mně dneska přijde zvláštní úplně všechno. Poměrně rapidně jsem totiž proházela nábytek v pokoji a teď si na to nějak nemůžu zvyknout. Ke všemu to byl můj vlastní nápad, takže si nemůžu ani stěžovat. Takže co vlastně můžu?
Všechno je divný. Vyhýbám se lidem, který bych ráda viděla. Poslouchám hudbu, na kterou nemám náladu a vařím si špagety, na něž nemám chuť. A to všechno jen proto, že se neustále vyhýbám jedný ne zrovna příjemný povinnosti, a sice zajít na pracák. Ovšem určitě to nemůže bejt zase tak nepříjemný jako všechno to, co mi to odkládání způsobuje. Čarodějnice, jedna pani, ke který chodí máma a já se tam občas taky vyskytnu, mi řekla, že to možná začalo jako obyčejná lenost, ale teď už z toho mám sociální fóbii a že s tím musím bojovat, nebo to může dopadnout hodně špatně. Jenže jak vidno, bojování mi nejde. A to dusno, co kvůli tomu mám doma, mi vůbec nepomáhá.
Navíc mě sere, že jsem takový emo. Včera jsem zase půlku noci přemýšlela o panu Božském a nedostupném. Přemýšlím o něm pořád a co z toho? Hovno. Kdybych se sama sebe zeptala, jestli má smysl trápit se pro někoho, kdo o vás nestojí, sama bych si odpověděla, že nemá. Proč já se nikdy neposlouchám?
To ta moje pitomá stránka, která nikdy neztrácí naději. Fajn, možná mě to ve spoustě věcí žene dopředu, ale na druhou stranu mě to odřezává od reality. Neustále jenom sním a fantazíruju a výsledek? Nic se nezmění, jen já jsem zase o něco nešťastnější. Nebaví mě to. A neumím se změnit. Můžu jenom hádat, o co by byl život jednodušší, kdybych se přestala upínat na představy něčeho, co se nejspíš nikdy nestane. Grrr! Sere mě milovat!!!
Aspoň ty špagety byly nakonec dobrý.
edit 14:58
Napadla mě ještě jedna věc, na kterou jsem si tu nepostěžovala a kterou dost dobře nechápu. Poslední dobou na mě některý lidi naprosto okatě serou. Konkrétněji: mám dvě kamarádky (nebo aspoň měla jsem, teď už si tím nejsem jistá) a s těma obvykle chodívám pařit. Jenže poslední dobou mě nějak vynechávají. Neřikám, že se musim zúčastnit všeho, ale když si jedna na netu stěžuje, že s ní nikdo nechce jít na pivo, aniž by se zeptala mě, a o pár dní později zjistím, že ty dvě spolu byly v pubu hned u nás za rohem a ani je nenapadlo zeptat se mě, jestli bych se nechtěla stavit (jakože bych byla bývala chtěla), začíná mi to trochu zavánět.
Už pířliš mnohokrát jsem se v životě ocitla v situaci, kdy se dvě moje rádobykamarádky zničehonic „spikly“ proti mě a vážně to nehodlám prožívat znova, ale jak se tomu má člověk bránit? To se mám vtírat a furt se ptát, jestli někam nejdeme a co ty dvě plánujou? Vždyť o to ani nemám zájem. Jen bych chtěla aspoň nějaký vysvětlení, protože takový chování prostě nechápu.
No, dost sebelítosti, jdu učit. Těším se aspoň na toho jednoho člověka, kterej mě nesere… (výjimku ještě tvoří Maude, samozřejmě, ta mě nesere nikdy :D).
Rubriky
co se mi honí hlavou

Čtyři a půl stránky. Dobře já.

Všechno to začalo jedním snem s upíří tématikou. Jestli jsem předtím koukala na Underworld nebo Queen of the damned, nevim. Možný to je, filmy s upíří tématikou jsou prostě moje vášeň a kdykoli nějakej vidim, strávím po něm několik dalších věčerů fantazírováním o tom, jaký by to bylo bejt upír.
Tenhle sen ovšem byl něco víc než jenom fantazie. Zdál se mi jenom maličkej výsek, kterej nedával skoro žádnej smysl, ale já jako bych věděla všechno okolo. Zanechalo to ve mně pocit z toho všeho, jako by to byl nějakej film a já znala postavy i příběh. Jen to nemělo detaily, ale ty se časem vynoří, řekla jsem si a zapsala si teda aspoň tu jednu kapitolu. A světe div se, nějak jsem se rozepsala. Během chvilky jsem toho měla tři stránky a přišlo mi to dobrý. A dneska, po několika měsících, jsem se k tomu vrátila (zrovna koukám na Uderworld: Rise of Lycans) a hnedle mám skoro pět stránek. Moje druhá současná tvorba jich má zatím jedenáct, a to ještě mnohem menším písmem.
Baví mě to. Próza mi nikdy moc nešla – vždycky sem ode všeho napsala nanejvýš tři kapitoly a konec. V šuplíku mám ještě rukopis jednoho teenagerovskýho sci-fi, co jsem rozepsala před pár lety a nikdy nedokončila. Výjimkou teda byla jedna trapná dětská blbost, kterou jsem popsala celej sešit, ale to si nikdy nikdo nepřečte. A tentokrát je to jiný. Tahleta upíří věc mě fascinuje, protože ještě vůbec nevim, jak to dopadne, ani o čem to bude, ale vždycky když si vybavím ten sen, vrací se do mě ten pocit z něj a nějak samo se to začne psát a formovat. Jako bych to ani netvořila já, spíš jako bych koukala na film a zapisovala jeho děj.
S tou druhou rozepsanou věcí se to má zase úplně jinak, tu skutečně prožívám a píšu to tak, jak to vidim vlastníma očima. Vytvořila jsem si tam teda takový alterego, k němuž mám hrozně zvláštní vztah. Je a není mnou. Když píšu, mluvím za ní. Když žiju, mám pocit, že se chovám jako ona. Teda vlastně jako já. Nebo… no měla bych to bejt já, ale přijde mi, jako by to byl někdo úplně jinej. Divný.
Jsem zvědavá, jestli se mi povede aspoň jednu z těch věcí dokončit. Strašně moc bych si to přála. Aby to kromě hlavy mělo i tu patu. Tak když se teď budu snažit – ačkoli mě to nutí dlouho do noci klepat do klávesnice – třeba se k ní i prokoušu. Koneckonců jsem se rozhodla tenhle rok dát mnohem větší průchod tvořivosti a zdá se, že stavidla jsou otevřena 🙂 Ale dneska už končím, už mě z toho monitoru totálně bolí hlava 😛
Rubriky
co se mi honí hlavou

Can’t get it right since I met you

Musim říct, že se mi po tom zkouškovym stýská. Ne, že bych se nějak bůhvíjak vyžívala v učení se miliardy dat a cizích pojmů, ale od tý doby, co mám zkoušky za sebou, se mi vede nějak podivně. Najednou mám zase před sebou dny bez předem daný náplně a bez řádu, kterej nutně potřebuju, když mám fungovat.
Potřebuju mít nějaký „velký“ povinnosti a nejen takový ty kraviny jako vynášení odpadků a vaření večeře. Potřebuju dělat něco velkýho, čeho si taky někdo všimne a co přináší výsledky. Krom toho mě poněkud opustila tvořivá a uklízecí nálada. Dneska jsem se teda přiměla uklidit skříň a něco málo jsem z ní i vytřídila (už jsem pomalu začínala potřebovat skříně dvě), ale to je pořád nic a navíc mě to nebaví. Když nad tím tam přemýšlím, to je vlastně asi normální stav, když vás nebaví uklízet… ale já chci, aby mě to bavilo jako dřív, chci zase bejt fascinovaná tím, jak úžasně funguje cif na špinavej sporák a jak dobře se leštěj zrcadla se švédskou utěrkou. Chci si užívat dokonale setříděný komínky triček. Chci zpátky svou nenormalitu!
Na mém dnešním to do listu ještě stojí odstrojení stromku a vyluxování, takže se nedá říct, že bych neměla do čeho dloubnout. Problém je v tom, že se mi nic nechce 😛 Nesnáším záchvaty lenosti!
Abych byla upřímná, ta tvořivá mě až tak úplně neopustila. Zrovna včera v noci se do mě dala psavá, která mě teď chytá skoro každej večer, a vypotila jsem další kapitolu mýho nejnovějšího prozaickýho dílka. Ale stejně si zoufám. První kapitola, kterou jsem napsala a která se posléze stala kapitolou čtvrtou, je prostě dobrá. Vtipná a zajímavá. Ty před a krátce po ještě taky ušly. Ale teď už to stojí docela za prd. Budu to muset všechno nějak zkrátit a ucelit, protože už se moc vykecávám a nic se tam neděje. Jenže ono se to dělá těžko, když píšete příběh podle toho, co se zrovna děje vám. Musíte prostě čekat, jak se to vyvine, a ono se to teď nijak nevyvíjí. Nebo spíš ne podle mých představ, z čehož jsem celá rozmrzelá a ta rozmrzelost mě připravuje o moje „románový“ nahlížení na celou věc, takže asi proto je to teď o hovně.
Včera jsem celej den poslouchala IAMX a dneska jedu už několik hodin Muse a stejně nic. Muse se nedostavuje. No tak snad zase večer. Teď se asi vrhnu na ten stromek, ať můžu usínat s pocitem, že jsem ten den tak úplně neprosrala.
Rubriky
poesie

zamrzlá

Vidím tě
stojíš na poli
a kolem ztracené údolí
klíčema chrastíš od dětství
uprostřed ztracenýho náměstí
Rubriky
co se mi honí hlavou

Grangerová jede :D

Může mi někdo říct, jak se na tý lince mohl udělat takovej bordel za jedinou hodinu??? V tomhle bytě určitě probíhá nějaká mně utajená soutěž – něco jako kdo dokáže rychleji zasvinit víc talířů.
Mám pro vás, děti, hned několik zpráv. Ta první je, že včerejší etika byla naprosto příšerná! Já věděla, že ji nemám podceňovat. Jakkoli byla během přednášek skvělá, tentokrát se ta ženská projevila jako největší svině a teď se bude muset sakra hodně snažit, aby se toho cejchu zbavila!
Jako jedinej totiž tenhle test obsahoval i otázky bez danejch možností, což vyžaduje úplně jinej styl učení, než jakej jsem předvedla, takže jsem deset minut do toho papíru vejrala, než mi došlo, co se asi po mně chce – a i když mi to došlo, nijak mi to nepomohlo, protože jsem prostě nevěděla. Takže jsem tam napsala asi tři slova, zakroužkovala, co mi padlo do oka, a šla domů pěkně rozmrzelá. Že bouchnu zrovna z tak primitivního a oblíbenýho předmětu, to jsem nečekala.
No, nakonec to nebylo tak horký. Nějakým zázrakem jsem nasbírala dost bodů na to, aby z nich upatlali dvojku! A co je ještě zázračnější, měla jsem pravdu s tou logikou – dala jsem ji za jedna! 😀
Takže – abych to shrnula. Vůbec nechápu a nikdo mi nevysvětlí, jak jsem ty zkoušky mohla dát a ještě k tomu s tak skvělejma výsledkama. Já, učení naprosto nezvládající člověk. Jediný vztahy mám za tři, a to mě fakt nesere. Samozřejmě ještě nemám v kapse dnešní sociologii a filozofii (a to byl docela solidně těžkej test, jelikož byl zkouškovej a ne jen zápočtovej jako ty ostatní), ale věřím si. Po tom všem už si fakt věřím 🙂 Zdá se, že štěstí si na mě po roce dovolený vážně vzpomnělo. Teď jen kdyby mi chtělo píchnout s nalezením práce, to by bylo moc fajn.
No! Tak tolik o škole. Příští středu se dozvím poslední známku, ale už teď mám volno, a to až do nějakýho devátýho února. Takže se teď budu hezky pilně věnovat doučování – zejtra mám po dlooouhý době zase hodinu. To bude bída, už jsem anglicky nemluvila ani nepamatuju. Taky si chci projít všechny možný školy, na něž jsem dostala tipy, a mrknout se, jestli by se mi někde nechtělo pokračovat ve studiu. Abych pravdu řekla, nechtělo. Chci pracovat a vydělávat. Budu se muset vážně nakopat do zadku a udělat to, co mi nikdy nešlo – zvednout prdel a postarat se o změnu situace. Já prostě byla vždycky zvyklá na to, že se věci dějou samy nebo že se s někym svezu. Tohleto rozhodování a konání sama za sebe je pro mě, ač je to možná divný, pořád takovou novinkou. Ale jinak to nepůjde. A teď, když jsem se konečně dostala ze všech těch loňskejch sraček, musím to nenadálý štěstí čapnout za prdel a říct mu:„Hey, nice ass!“ 😀
To jsem zakončila trochu jinak, než jsem chtěla, ale nevadí 😀 Mám toho ještě dost, co bych vám chtěla povědět, ale brácha nesnáší, když dlouho do noci klepu do klávesnice (můžu já za to, že mě vždycky v noci chytne psavá?) a já ho nechci moc trápit. Tak jen krátkou zmínku o mojí nové vášni – lookletu. Víc napíšu příště. Chjo. Maudě jedno, cos mi to provedla? 😀
A konečně – zejtra jdu na jednu narozeninovou oslavu, kterou se mi nakonec povedlo ukecat na maškarní (ani se moc nebránili). Takže jsem se nějakou dobu rozhodovala mezi třema kostýmama (Drákulova kočička – zasvěcení vědí, mafiánská společnice a hippie), abych se nakonec rozhodla úplně pro jinej 😀 Ale to nemám z vlastní hlavy a dopředu nebudu prozrazovat. Musim ale říct, že to pro mě neni ani tak kostým, jako spíš návrat ke starejm dobrejm časům (takže zasvěceným už to nejspíš došlo, to je dobře, muhehe >:))
No a to už je ode mě vážně všechno. Snad jen – bolí mě zub a už mě to fakt nebaví :E Když já se k tomu zubaři bojiiiim… 😛
Rubriky
poesie

Pomíjivá

Další kousek z archivu. A tentokrát jeden, co se dočkal zhudebnění díky kapele Bezestopy. Díky lidi 🙂
Stvořil svět jednou záhadnou slečnu,
prostorovou hranici v nekonečnu.
Zpod dlouhých řas jí svítila kukadla,
měsíc jí nahlížel potajmu do prádla,
vlasy jí voněly lučním kvítím
a v srdci oheň – jen se vznítit.
Země se klaněla jejím krokům,
vteřiny běžely k jejím rokům.
Jednoho dne vše podivně skončilo,
když slunce do nebe trochu dřív vkročilo.
Z hrdla se vydraly vzlyky tklivé,
že je vše na světě pomíjivé.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Snažím se přestavit si před sebou hořící popelnici, ale ne, že by to nějak zvlášť zabíralo…

Teda dneska mám naprosto nahovnoidní náladu. A vůbec nevim proč. Teda možná že to i vim, ale nechce se mi nad tím dumat.
Po dlouhý době jsem spala skoro do dvanácti a od toho momentu, kdy jsem se vzbudila, mě bolí celej člověk, což mi trochu ubírá na chuti cokoli dělat. Navíc jakkoli nechci, dumat prostě musím, takže se nedokážu soustředit ani na tu blbou sociologii, kterou bych se potřebovala naučit. Zatím jsem se nedostala ani přes první stranu a nejsem si jistá, že to zejtra bude lepší. Ale abych se dostala k tomu, proč mě vlastně všechno bolí. To proto, že včerejší odpoledne bylo poněkud fyzicky náročné.
Vydali jsme se totiž s bandou odvážlivců pokořit Petřín na bobech a dalších pojízdných předmětech. A to sebou samozřejmě nese jisté (v mém případě vážné) riziko vysekání se, což se mi samozřejmě nejednou podařilo. Ty naše free ride stezky mezi stromama byly ještě v pohodě. Hlubokej sníh, kterej si sice člověk skoro všechen naházel na sebe při snaze ubrzdit to nohama, ale zase vám nehrozila příliš velká rychlost a když už jste se vyflákali, tak do měkkýho. Horší to bylo na sjezdovce, kterou jsem já osobně překřtila na smrťáka.
Když jsem jí jela poprvý, měla jsem boby, a jakkoli jsem se snažila řídit, během prvních několika sekund jsem přestala vnímat, kam to vlastně jedu. Viděla jsem jenom těch několik smrtících skokánků před sebou, párkrát jsem nadskočila a najednou vidím, jak přelítávám přes poslední bouli mimo trasu a letím přímo na keř, kterej nevypadal, že by bylo příjemný do něj spadnout. A tak jsem se nějakym zázračnym způsobem uprostřed toho letu překotila na nohy a ani nevim jak, udělala jsem tam kotrmelec, přiněmž mi nohy přelítly přes hlavu a dopadla jsem mimo pekáč a naštěstí i mimo záludnej keřík. Pořádně mi luplo v zádech, ale co tě nezabije, to tě posílí 😀
Podruhý jsem si teda řekla, že bude lepší přenechat boby někomu, kdo je schopnej je uřídit. Půjčila jsem si podprdelník a vzala to projistotu víc středem. Všechno to bylo fajn až do posledního smrtícího přeskoku, pod nímž jste skončili v takový debilní škarpě. Jelikož jsem do něj naletěla s příliš velkou rychlostí, přistála bych na tý prdeli z tak velký výšky, že bych to nemusela přežít ve zdraví, a tak jsem se pokusila „vystoupit“ a dopadnout na nohy. No nápad za všechny prachy. Narazila jsem si prdel a ještě jsem pak přistála na břiše, čímž jsem si asi na půl minuty vyrazila dech 😀
Takže abych to shrnula, všichni jsme si užili výborný odpoledne plný sněhu, jízdy, mokra, zimy a taky jednoho záchodovýho prkýnka – všechna čest. Dneska mě sice všechno bolí, ale neměnila bych 🙂
No ale jakkoli to bylo fajn, nějak mě to nenabilo energií do dnešního dne. Asi si půjdu dát další, už asi tisící čaj, a přestanu vejrat do monitoru a doufat. Myslím totiž, že není v co.
No tohle už je konec. Pustila jsem si AFI 😛 Uáá, emo nálada…
Rubriky
poesie

něha ve sněhu…

Barevné krystaly
bílého sněhu
nacházím v posteli
když hledám něhu
ztracené zrcátko
odráží dětský smích
sjíždíme spolu život
na saních