Fénixův archivní blog

Ještě mám prsty ztuhlý zimou, jak jsem přilítla z první hodiny biologie, ale nedá mi to – musím se s váma hezky zčerstva podělit o první dojmy, než ze mě vyprchá vztek. Ten lektor je kretén! Za prachy, jaký do toho studia cpeme, bych naprosto nečekala, že nás může vyučovat takovej pokrytec a buran. Ale popořadě.

Nejprve nasadil obrovskej friendly face a prohodil řadu vtípků, takže se zdálo, že bude v pohodě, ovšem zdání klame. Jakmile se někdo v učebně hejbnul, friendly face (dále jen ff:P) byl tentam a ten blb, říkejme mu třeba H., se hnusně obořil na celou třídu, že máme laskavě sklapnout, když mluví, že ho to rozčiluje a když je rozčílenej, tak že dělá scény a že to nikdo z nás nemá zapotřebí. Celá učebna samozřejmě hned ztichla a všichni si vyměňovali šokovaný pohledy ve smyslu what the fuck?.

Ten člověk ovšem nejspíš chodil do nějakýho dramaťáku, protože hned v příští vteřině plynule navázal na svůj předchodí výklad (tak neomaleně přerušenej tím, že si někdo dovolil poposednout na židli) a ff byl zpátky.

Inu dobrá, poznali jsme, že zase taková prdel s ním nebude, ale to člověk přežije, hlavně když může poslouchat kvalitní výklad. Jenže – H. mluvil celý ty dvě hodiny téměř neustále ve všelijakejch paralelách a metaforách, který jsou sice dobrý, aby to člověk líp pochopil, ale nesmí se mluvit jenom v nich, protože to pak vůbec nevíte, o čem se to sakra mluví. Takže kdyby se mě teď někdo zeptal, co jsme vlastně brali, vzpomenu si na něco o tiramisu, buněčný kuchyni a messengerech, ale vůbec vám nevysvětlím, jak to v těch buňkách vlastně funguje 😛

Ke konci hodiny se navíc projevil jako sobec. Zatímco celá učebna se třásla zimou a na nás v posledních řadách táhlo z polootevřenýho okna, H. si neustále stěžoval, že se potí jak prase (možná kdybysis sundal to sako, který ti ještě ke všemu bylo malý, problém by se vyřešil) a že máme otevřít okna. No to jsme odmítli a on prohlásil, že na jeho poslední přesnášce byla kvůli němu všechna okna otevřená a všichni měli na hlavách kulichy. Opět jsme si vyměnili nechápavý pohledy. To se tím sobectvím jako ještě chlubí? Plus kdyby celou dobu nemluvil tak strašně rychle a dramaticky a kdyby nemáchal rukama, nemuselo by mu bejt vedro, žejo.

No a aby toho nebylo málo, ačkoli hned zezačátku nám předvedl scénku kvůli hudbě z ulice (o níž si myslel, že je to něčí zvonící mobil – prostě debil), o pár minut později zazvonil mobil jemu samotnýmu a on nejen že se neomluvil, ještě to zvedl, pak si asi minutu s někým anglicky povídal (přičemž samozřejmě nemohl odejít z učebny, ale naopak tam zůstal a co nejvíc hulákal, aby ho všichni slyšeli), pak to položil a opět bez jakýkoli omluvy pokračoval v předchozím výkladu.

Já nevim jak vy, ale já takovýhle lidi nesnáším a kdybych sebou byla měla rajče, tak bych ho po něm byla hodila, protože co se mě týče, je to kokot na entou. Jediný, co teda zbývá vyřešit, je otázka, jestli mu dát druhou šanci nebo ne. Místo tý jeho úžasný biologie mám totiž ještě možnost chodit na historii novověku – a co si budeme povídat, já a historie jsme si nikdy nerozuměly. Na druhou stranu biologii jsem mívala ráda a nechci si ji nechat zhnusit nějakym pablbem, co má nos nalepej až u stropu. Achjo, to jsou problémy toto. Jdu to něčim zajíst a pak pádím ven za jedním milým děvčetem, co mi bezpochyby zvedne náladu. Svět může bejt plnej debilů, ale člověk si nesmí všímat jenom toho. Musí kolem sebe vidět i ty dobrý a inteligentní lidi, a těch taky neni málo, není-liž pravda? 🙂

P.S.: Ještě jsem zapomněla zmínit, že ten jeho friendly face ve velké míře spočíval v tom, že všechno vysvětloval na příkladech zahrnujících chlast a že mluvil stylem hovno prdel sračka – asi si myslel, že se nám tím přiblíží, ale mně osobně takovejhle styl výkladu neuchvacuje. Jeho nejoblíbenější výrazy byly již zmíněná sračka, hafo, hajzl (ve smyslu záchodu), prase, něco někam kydnout, sajrajt a podobně. Od lektora pomaturitního studia bych očekávala vyšší úroveň, ale to jen tak na okraj.

Já furt čekám, až bude nějaká akce, o níž bych mohla napsat report, a sotva ta akce přijde, vůbec nic se mi nechce. A kdyby jen jedna. Byla jich celá řada a člověk by měl psát, až mu ruce upadnou, ale to přece nejde, to by člověk nebyl člověkem, aby ho zrovna ten tejden nepřepadla děsná lenivá.

Tak já nevim. Reporty by z toho asi valný nebyly, tak jen stručně zmínim. (Vždycky, když tohle napíšu, následuje největší průjem slov, tak schválně :D)

Takže. Ve středu jsem byla na pátejch narozkách Rockzone v Lucerna Music Baru – poslední dobou tam chodím nějak často, budu na to muset vymyslet nějakou zkratku, abych to furt nevypisovala celý. Třebaa něco jako LMB, co vy na to? 😀 No, každopádně to byla skvělá akce, hráli tam Gariq, Post-it a Totální nasazení a bylo to co? No skvělý! 😀 A co ještě? No zadarmo! Nekupte to 😉

A abych přece jenom nezanedbávala to reportování, tak bych asi měla zmínit, že Gariq se mi vůbec nelíbili, do Post-it jsem se zamilovala a Totáči, no tak to jsou prostě Totáči… 🙂

Večer to byl báječnej, spousta hudby, tři kapely, Anděl, Hladík a několik vynikajících hostů, dvě piva a jeden chleba se salámem, pár dobrejch přátel, ale hlavně teda ta hudba, která, především v podání Post-it, měla neuvěřitelný grády. Oni mě teda na cd moc neberou, ale ten koncert byl neskutečně energizující, zpěvák má skvělej hlas a když přeskočím všechny ostatní klady (zase je nesmim tak vychvalovat, oni by si o sobě mohli ještě něco začít myslet), tak jejich kytarista je krutě podobnej Newtonu Faulknerovi, což, pokud jde o mě, mluví za vše 😀

Docela jsem se vyřádila a hlavně mě to, jak říkám, ohromně nabilo, ovšem takovej hudební fanatik jako já nemá nikdy dost, pokud jde o akce zadarmo, a tak jsem se hned následujícího večera vydala na další, kterou byla veřejná zkouška kapely The Prostitutes.

Musím říct, že než jsme se tam s kámošem dostali, dalo nám to docela zabrat – strašně jsme bloudili – ale nakonec to stálo za to a o nic jsme nepřišli. Naopak jsme ještě krátce po příchodu dostali každej lahváče zdarma, a kdyby nic jinýho, tak tohle nás přesvědčilo, že jsme tam správně 😀

Co říct o samotný akci? Komorní prostředí, prima pohodová partička diváků, kterejch tam nebylo moc, takže tam bylo takový hezký útulno, no a pak samozřejmě vynikající The Prostitutes, který hráli prostě skvěle, i když šlo jenom o zkoušku. Dřepla jsem si na zem a pivečko ve spojení se skvělou hudbou ve mně navodili dokonalej pocit klidu a pohody (bože, zas mluvim jak reklama :D), a tak jsem tam začala za chvilku klimbat. Fakt mi tam chyběl jenom ten gauč, na kterej bych se natáhla… no, usnutí se ovšem nekonalo, jelikož bylo třeba zvednout kotvy a vydat se vstříct Molekule. Hudba nehudba, čtvrteční sedánky (a co si budeme povídat, pijánky) v Mole vnesly do mého života smysl a řád, takže žádný výmluvy jako „nemůžu, jsem zrovna na unikátním koncertě jedný skvělý český kapely“ nebo „nemůžu, zlomila jsem si nohu“ prostě neexistujou. Mole je příjemná povinnost, ale co se dělo tam, to už není předmětem tohoto článku 🙂

Dva dny hudby po sobě, to si skoro říká i o třetí – kor když je to pátek. A ta šance tu byla, jít – jak jinak než zadarmo – na drum and bass do Shadow Azylu na Smíchově. Bohužel z toho sešlo, neboť nebyl doprovod, což je vedlejší, a do sedmi jsem učila, což je hlavní. V půl osmý jsem se dobelhala domů, hladová a vysílená, dala jsem si opět vynikající teplou večeři (to vaření mě začíná bavit) a teď jdu asi chcípnout do vany nebo do postele nebo tak něco. A jestli na to budu mít ještě sílu, pustím si později True Blood, neboť závislosti na seriálech není nikdy dost. A pokud jde o seriály s upíří tématikou, sorry, ale tomu se prostě neubráním 🙂

P.S.: No jestli jsem to neříkala – největší průjem zase 😀 Chjo, já jsem případ. Snad sem během víkendu dodám i ty dva rozepsaný články. Byla by škoda nechávat si je pro sebe.

Teda někdy ten svůj mozek fakt nechápu. Dnešní sen byl zase něco 😀 Byla jsem na nějakym táboře, myslim, že to původně bylo na lodi, a bylo tam snad tisíc lidí všeho věku a pohlaví. Snad nějaká seznamovací akce nebo obří zájezd, nevim. Každopádně se tam děly různý věci, například nějaká zvláštní taneční soutěž, na kterou jsem nemohla sehnat pořádnej ohoz a nakonec se ani nekonala. Ono se tam totiž začalo chystat něco mnohem většího, nějaká hostina, z níž se nakonec vyklubala svatba, a to ještě ke všemu moje 😀 Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem skrz rozestupující se družičky procházela uličkou k oltáři – na tomto místě bych ráda podotkla, že to bylo strašně živý a že si ještě teď pamatuju každej detail toho obrovskýho sálu, což vlastně nebyl sál, ale vnitřek jakýsi úchvatný zříceniny beze stropu. Všude, v lavicích kolem mě i na balkónech, seděli lidi a koukali na mě. Dělalo se mi mdlo, protože jsem vůbec nechápala, proč bych se měla vdávat, a hlavně za koho. Ale nějak jsem věděla, že toho ženicha mi vybrali ostatní. Chvíli jsem se bála a když jsem došla vedle něj, motala se mi hlava, ale když jsem se pak na něj podívala, zjistila jsem, že to je nějakej ukrutnej fešák – vypadal jako Ben Affleck 😀 A tak ze mě nervozita spadla, i když jsem pořád přemýšlela, jestli se vůbec chci vdávat. No a pak jsme se k sobě otočili a on mi na levý zápěstí navlíkl takovou stříbrnou kytku, no úžasnou – mimochodem jako svatební kytici jsem měla takovej maličkej svazeček slunečnic o velikosti sedmikrásek. Nebo sedmikrásek, co vypadaly jako slunečnice, to je jedno, jak se na to podíváte 😀

Jenže jakmile jsme si řekli „ano“, zvedl se obrovskej vichr a najednou se ten sen změnil. Ta už tak polorozpadlá zřícenina se začala bortit, celý čelo s balkonama spadlo a najednou byl všude kolem mě chaos, všichni křičeli, slyšela jsem jenom „utíkejte“ ze všech stran a došlo mi, že to vlastně křičím i já sama. Běžela jsem teda v těch (nádhernejch) svatebních šatech pryč a vůbec se neohlížela. Cestou jsem nabrala do náruče nějakou holčičku, co tam stála na chodníku a brečela. Teď si ještě vybavuju, že zvenku ta stavba vypadala jako něco mezi koloseem a velkym kostelem, a že tam byly na ulici palmy.

Když se to uklidnilo, šla jsem teda hledat mámu tý holčičky a nakonec jsme ji našli u lékařů, kteří nám řekli, že bude v pohodě. Spadl mi kámen ze srdce, celou dobu jsem se hrozně bála, že může bejt mrtvá a co pak já s tim děckem. Nicméně myslím, že tam nikdo neumřel, akorát všichni ti lidi někam zmizeli a o mě se najednou nikdo nezajímal. Procházela jsem se ve svatebních šatech po ssutinách a po Affleckovi ani stopy.

Pak se sen změnil a bylo o něco později. Ten „sál“ byl opravenej a byly v něm stoly jako v jídelně. Asi oběd nebo tak něco. Šla jsem mezi nima a zase se po mně všichni koukali. Jenomže tentokrát bylo v jejich výrazech opovržení, jako bych snad já mohla za to všechno. Když jsem si chtěla k někomu přisednout, tvrdil mi, že je ta židle obsazená, i když jsem věděla, že není. Nechtěli, abych si k nim sedala. Až nějaká starší paní mě k sobě pustila a pak mi něco hrozně důležitýho pošeptala, ale už nevím, co to bylo. Po manželovi se ovšem slehla zem a já ho nemohla nikde mezi těma tvářema najít. A pak mě zase vzbudila ta blbá řvoucí kočka.

*

Musím říct, že zážitek to byl zajímavej, jakkoli nereálnej. Nad tím, jak bude vypadat moje svatba, jestli někdy nějaká bude, jsem už párkrát přemýšlela a vždycky jsem si říkala, že by to mělo bejt něco malýho, komorního, někde v přírodě, třeba na louce. Tenhle sen na to všechno háže trochu jiný světlo, protože mít tolik lidí kolem sebe byl dobrej pocit. Taky ty šaty byly nádherný a to místo mělo jiskru (než se celý zřítilo). O fešnym ženichovi ani nemluvim 🙂 Takže co teď? Budu odteď chtít velkou a honosnou svatbu někde ve Středomoří? No nevim, každopádně ať to bude kdekoli, chci tam mít statika, abych měla jistotu, že mi to nespadne na hlavu 😀

Kočky mají talent vybrat si na válení se po něčím stole přesně tu dobu, kdy nejvíc pelichají. Ale co s tím naděláš, žejo. Melisa si prostě nedá říct a už dva dny je z ní normální stalker. Kam se hnu, hned tam je. Jdu si vyčistit zuby – už je v koupelně. Dělám si snídani – furt o ní zakopávám. Jdu na záchod – škrábe na dveře. A samozřejmě jakmile si sednu k pc, už se mi tu peleší a rozhazuje chlupy. Má jediný štěstí, že je při tom tak roztomilá, jinak by už dávno dostala tečku do zadečku.

Jak už jsem řekla (nebo ne?), právě vstávám. Teda už hodinu. No stress, žejo 🙂 Voní mi tu čaj, dneska broskvovej, a tak pomalu zapomínám na toho magora, co tu před hodinou asi čtvrt hodiny neodbytně zvonil. Nesnáším neodbytný zvonily. Když neotvírám, tak prostě asi nejsem doma, ne?!

Ježiš tak už tu mám stalkery dva – Nestlé se přišla podívat, co tu mám tak zajímavýho, že mě její teta nenechá na minutu bejt 😀 Vobludy chlupatý dotěrný. Někdy si říkám, že mít sphynxe by nebylo tak úplně od věci. Pro informaci – sphynx je taková ultra hnusná kočka bez chlupů. Fakt ošklivá, ale zato aspoň nepelichá.

😀 Melisa se tu honí dokolečka za vlastní prdelí – nalepil se jí tam kus lepicí pásky a ona ho nemůže chytit 😀 Někdy fakt žasnu, jak blbý ty zvířata můžou bejt 🙂

Tak. Je dvanáct, to si řiká o nějakou tu snídani. A pak asi zblajznu další ibáč, protože mě už dva dny svinsky bolí dáseň a to se nedá vydržet. Že bych se konečně dokopala zavolat tomu zubaři? Taky by nebylo od věci konečně se objednat na tu alergologii a pak musím vypsat přihlášky, resp. nejdřív se vůbec rozhodnout, kam bych ráda šla… Nj. Mooc práce dneska mám. Ale jak řikám, no stress 🙂

Wtf??? Včera jsem tu napsala článek jako prase, uložila ho do rozepsanejch a on tam neni? No toto?! Jako já se s tim znova psát nebudu, to leda nasrat 😀 Nanejvýš vám můžu říct, že byl o páteční/sobotní pyžamový party a že to pro mě byla poslední party tohoto týdne a měsíce. A odteď sekám latinu, aby se vědělo 🙂 Je načase dát ten zpřeházenej biorytmus do pořádku a naučit se zase spát v noci.

Nevím, co jinýho bych vám pověděla. Celej tenhle tejden se točil kolem nejrůznějších pařeb a zotavování se z nich, takže nemám žádný kulturní zážitky, o něž bych se podělila, ani hlubší myšlenky. Mozek jel na dovču, ale aspoň jsem si ho nezapomněla koupit (inside joke).

Jediná hlubší myšlenka pochází z dneška, kdy jsme byli u babičky na obědě (knedlo zelo vepřo) a prohlíželi starý šuplíky všelijakýho bordelu po dědovi, vesměs fotografickýho. Byla tam spousta úžasnejch prehistorickejch fotek s babičkou jak jí neznám a mezi nima jedna, kde sedí na trávě, opírá se zádama o nějakej dřevěnej plot, nohy rozhozený před sebou a normálně zevluje 😀 Z nějakýho důvodu se mi ta fotka strašně líbila a vyvolalo to ve mně tisíc a jednu vzpomínku a myšlenky, který neumim zformulovat.

A když už jsme u tý nostalgie – na tu páteční party jsem připravila takovej playlist plnej těch největších hitovek, u nichž jsem vyrůstala a který jsem vždycky zbožňovala. Zjistila jsem při tom, že mám v kompu hotový poklady. Například můj poslední úlovek byla The Riddle od Nika Kershawa, kterou dneska furt protáčím dokola a nestačím se divit. V těch dávnejch dobách, kdy tyhle věci nejvíc frčely, jsem totiž neměla o nějaký anglině ani potuchy, a tak jsem samozřejmě netušila, o čem to všechno je. A teď, když to zjišťuju, je to jako objevit nějakej naprosto neznámej rozměr světa, kterej jste měli za probádanej a zcela známej. A zrovna The Riddle má těch rozměrů strašně moc, ten text je neuvěřitelnej a hlavně inspirující. Myslím, že v brzký době zkusím následovat Kershawova příkladu a vyplodit něco podobně nesmyslnýho a přitom nejvíc hlubokomyslnýho. Fakt bezmistejková věcička 🙂

No, jdu si přeprat tílko (teď jsem tam málem napsala spodky, nevim proč :D) a dál hloubat u textů, který jako bych nikdy neznala 🙂

Další týden se chýlí ke konci, aniž bych ho vůbec stihla zaregistrovat. Zvláštní, jak ty dny někdy letí… Ne, že bych zrovna měla psavou, ale taky se nedá říct, že bych jí neměla. Možná to znáte. Chcete prostě něco říct, něco světu sdělit, ale nevíte jak. Dneska jsem přemýšlela nad svýma zvláštníma vztahama k některým lidem – jaký jsou, jaký budou dál, a tak. Moje alterego by na to řeklo, že přinejmenším některý z nich už nijaký nebudou. A mělo by pravdu. Někdy prostě záležitosti konec nemají, netožpak šťastnej, a i kdybyste se postavili na hlavu, tak to nezměníte. Time to move on.

Blbý je, že jakkoli jsou pro mě některý věci neúnosný, nelze se jim vyhnout. Prostě nemůžu jen tak zalízt do ulity a dělat, že tu nejsem. Ze všeho nejradši bych se tu zase na všechno vysrala a odjela pryč. Posledně to fungovalo, tak proč by nemohlo teď? Problém je, že od posledně se hodně změnilo a některý věci už prostě nemůžu řešit stejně. Už nemůžu utýct. Sice se mi nelíbí, na co se koukám, ale nemůžu se otočit a jít pryč. A tak si musím začít hrát na dospělou a prostě dělat, jakoby nic. Což jsem nikdy neuměla a nikdy jsem taky neplánovala zjišťovat, jak se to dělá. Zvláštní, k čemu všemu vás život donutí. A to vlastně všechno teprve začalo. No, nevadí. Přátelství? Fajn. Nic, co bych nezvládla. Snad.

Mám chuť napsat nějakej děsně srdceryvnej článek, ale vůbec mi to nejde a stejně – seru na to. Fajn, pokusím se bejt někým, kým jsem nikdy bejt nechtěla. Pokusím se zapřít všechno, co cítím, když se to po mně chce. Seru na tyhle má mě rád, nemá mě rád, hry. Mám už něco za sebou a nesmím se nechat – a taky že se nenechám rozsekat každym debilem, co mi přijde do cesty, ať si je sebeúžasnější. Jestliže jedinou cestou z lásky je nenávist, tak fajn. Moje srdce je jenom moje a já už si na něj nenechám plivat. Končím s panem Božským. Poklona. And now I’m gonna have a nice cup of a hot chocolate and then get ready for tonight’s beer with bunch of my friends – and nothing more.

Mimochodem – tohle všechno může znít děsně depkoidně, ale fakt je, že je mi docela fajn. Jen se potřebuju dostat z tohodle nesmyslu, už to prostě zašlo moc daleko, aniž by to k něčemu vedlo. Ale jak řikám – nic, co bych nezvládla.

Facebook nefunguje. Jaká to novinka. Jsem už z toho vzteklá. Jakmile si zvyknete, že o všech všechno víte a hned na to můžete reagovat, je to jako droga, a já teď mám absťák. Ještěže mě máma vyhazuje od počítače, jinak bych tady zuřila snad ještě zejtra, a to vážně nemá smysl. Když je to zasekaný, tak se prostě jděte na dvě hodinky věnovat něčemu smysluplnýmu, a pak to zkuste znova.

To jen že je to totálně na hovno, když se zrovna nutně potřebujete podělit se světem o pocity a dojmy z poslední akce, z níž se právě vzpamatováváte. Jako třeba v mém případě včerejší GVP ples 🙂

Jak bych vám to shrnula. Prostě – mně se může říkat pařmen 😀 Domů jsem se vrátila tak akorát, abych potkala tátu, jak si jde pro ranní noviny, pak jsem ze sebe setřásla oblečení, švihla sebou do postele a vzbudila se cca v pět odpoledne. Samozřejmě s hroznym hladem, takže jsem hned roztopila touster a trochu ten hladovej žaludek zasytila.

Ten samotnej večer asi rozepisovat nebudu, protože ono ani neni co rozepisovat. Na ples jsem dorazila cca v devět a bylo to strašně zvláštní, protože to bylo prvně, co jsem nešla ani s partnerem, ani s kamarádkou, šla jsem tam prostě totálně sama s tím, že tam určitě potkám spoustu lidí na pokec. To sice nakonec byla pravda, ale většina z nich tam měla svý partnery či kamarády, a tak jsem běhala od jednoho k druhýmu, abych nikoho neomezovala v jeho plánech, a neustále jsem proudila z patra do patra. Nějaký naděje na tanec jsem vzdala hned zkraje, nikdo z přítomných nezadaných gentlemanů se do toho nehrnul, ale ke konci jsem se aspoň přidala k letkisu, když nic jinýho 🙂 A docela stačilo. Koneckonců, taneční část večera měla ještě přijít.

Když skončil ples, na pódium nastoupila jakási místní kapelka, tak jsem si poslechla pár písniček a pak jsem se vydala hledat, kam mi všichni utekli. Nakonec jsem pár lidí potkala nahoře u šaten a po nějakým tom handrkování jsme se dohodli, že se ještě před přesunem na after půjdeme najíst do mekáče. To nakonec úplně nedopadlo, protože mi utekli, a tak jsem se přesunula do kfc, kde jsem se potkala aspoň teda se čtyřma dušema, ale z různých důvodů jsem si tam připadala jak pátý kolo u vozu.

Asi půl hodiny jsme tam seděli a pak jsme se rozloučili. Byla jedna hodina, oni šli spát a já pařit do Lucerny, kam jsem se protlačila coby maturant zadarmo – muhehe 😀 Další hodinu jsem stála ve frontě na šatnu, což bylo neskutečně úmorný, ale bylo to dobrej nápad, jak se později ukázalo – kamarádka si totiž frontu odmítla vystát, kabát si pověsila na jakousi židli a ráno zjistila, že jí ho někdo normálně odnes (a ještě jí z něj vyndal svetr a rukavice, co měla v kapsách).

Jakmile se mi povedlo zbavit se starosti o kabát a tašku, vrhla jsem se dolů do vřavy Lucerna music baru, kde jsem konečně našla aspoň dva lidi, k nimž jsem se mohla trochu hlásit – Káču a Lukáše. Ti dva měli velmi příhodně stolek, u nějž proseděli skoro celej večer, a tak jsem si tam čas od času chodila sednout, když jsem potřebovala někde zakotvit nebo odložit nápoj.

Jinak co vám budu povídat, propařila jsem tam skoro celou noc na parketu a bylo to super. Jednu chvíli jsem se teda docela bála, protože se tam na mě nalepil nějakej neskutečně neodbytnej prcek (tvrdil nám 20, ale podle mě mu bylo maximálně 16 :D), a když jsem mu pak zdrhla a pařila na pódiu s kámošem, ti dva se málem porvali. Naštěstí se mi nějak povedlo udržet je od sebe, ale říkám, v jednu chvíli jsem se fakt bála. Ale zase to aspoň bylo dramatický 😀

Konec dobrý, všechno dobré. Zdravé jádro zůstalo v LMB až do zavíračky, kdy nás vyhnali ven a zavřeli nám za prdelí. Na posledních pár písniček jsme to nejvíc rozjeli, neboť nám na přání hráli oldies, YMCA, Jacksona, ACDC a já nevim co ještě. No a pak jsme se já, jeden kamarád a jedna kamarádka (ta bez kabátu – nebo teda ne úplně bez, protože ona tam místo toho svýho zase našla nějakej opuštěnej pánskej, takže aspoň nemusela cestou domů zmrznout. Ale stejně to nasere) vydali vstříc ranní Praze. Byla jsem už mimo, ale nechala jsem se ukecat ještě k návštěvě Tučňáka, kde teda údajně chtěli pokračovat, ale mně byla jednak děsná zima a druhak se mi chtělo děsně spát, tak jsem si dala jahodovej čaj a pak jsem šla domů.

Byla to krásná a fenomenální noc – byla to noc, kdy se nespí a kdy v sobě objevíte nějaký tajný zásoby energie a paříte do úmoru. To ty lidi mě tak neskutečně nabili, že jsem si přála, aby ta noc nikdy neskončila. Chtěla jsem jim všem říct, jak moc mi chyběli a jak strašně ráda jsem s nima, ale někdy prostě nevim, jak to říct, a tak jsem jim to předvedla prostě tím, že jsem s nima jela až do rána 🙂

Nejvíc mě dojalo, když mi jeden kámoš řekl, že mě tam všichni rádi vidí a že si o mě po mym neslavnym rozchodu s jejich bývalým spolužákem Púem dělali starosti. V tu chvíli jsem se cítila nádherně. Možná jsem tam přišla sama, ale teď jsem věděla, že to nebylo zbytečný, že tam nikomu nepřekážím a že nejsem navíc. Že mě berou.

A když mě pak druhej kámoš takhle k ránu vyzval na poslední ploužák a během něj mi řekl něco podobnýho, snad ve mně pracoval ten alkohol nebo co, každopádně mě to prostě vážně neskutečně dojalo měla jsem chuť ho vděčností umačkat.

Celej tenhle článek píšu s tak podivně prázdnym mozkem, jako maj lidi s opicí – nebo spíš předopicí, protože to hlavní podle mě přijde zejtra – ale se srdcem plným příjemnejch pocitů. Je to hezký a uspokojivý, zjistit, že se se mnou nebavili jen kvůli Púovi.

V hlavě mi zvoní heslo včerejší noci – no future. A nemyslím teď na nic jinýho než na to, jak moc jsem světu vděčná, že mě seznámil s tak úžasnou partou. Budiž jim věčná čest a sláva 🙂