V Toskánsku podruhé

Jen pár dní uběhlo a zase jsem v Toskánsku. Il Palazzo mě přivítal tak, jak jsem ho opustila, jen možná rozkvetlejší, a réva, co zastřešuje terasu, už vypadá jako réva a už má bobule.

Tentokrát je tu se mnou pan M., tak je to trochu jiné. Samozřejmě v lesčems lepší. Máme pro sebe „pigsty“, neboli chlívek – přestavěný na ubytování pro au-pairs. Je to takovej malinkatej kamrlík, ale nám na těch pár dní stačí, i když se o ni musíme dělit se slušnou bandou kobylek a se škorpióny, o nichž jsem byla přesvědčená, že je to jenom sranda. No, neni. Včera nás navštívili hned dva a ten první byl dlouhej jak dlaň bez prstů. To by asi bolelo.

Cesta byla tentokrát mnohem příjemnější. Nigel je robot. Skoro nejí, jen málo pije a prakticky nikdy se mu nechce na záchod, takže bylo na mně, abych si to hlídala a přibližně každý tři hodiny jsem se přihlásila o zastávku. Taky jsme se s panem M. napakovali sendvičema, banánama a muffinama ze Sainsbury’s (božíí!!), takže jsme netrpěli ani hladem. Co dvě hodinky jsem něco zbodla a dokonce se mi i podařilo se trochu vyspat, i když neskutečně přerušovaně (budila jsem se snad každý dvě minuty, takže si spočítejte počet probuzení na víc než dvacet hodin cesty, a několikrát jsem sebou nepříjemně škubla v domění, že padám. To fakt nemám ráda). Největší negativum cesty byla asi Daisy. Jelikož jsme jeli jiným autem, bylo vzadu mnohem míň místa a ačkoli s každým normálním psem byste se tam i tak pohodlně vešli, Daisy si usmyslela, že prostě hodlá sedět na tom samym místě co já (nebo pan M., bylo to tak o nervy, že jsme se museli střídat), takže si to asi dovedete představit. V jednom kuse na nás ležela, opírala se o nás, padala na nás a prostě se nedala odstrčit. Najednou jsem si uvědomila, jak je ta potvora těžká. A to ani nemluvim o tom, že si během cesty několikrát řádně ulevila a z huby jí taky zrovna nevonělo. No prostě bájo.

Jinak se tu za tu krátkou dobu moc nezměnilo. Pořád je tu přes den vedro na padnutí a hlavně po ránu se dost obtížně pracuje, když se zpotíte už jenom při vystrčení čumáku ven z dveří. Pořád se tu nádherně spí s těma dokonale zatemnělýma okenicema. Pigsty má navíc oproti Lavender roomu tu výhodu, že v něm zdaleka neni takový vedro, takže se nebudim hicem, ale jen tím, jak pan M. mluví ze spaní nebo jak mě na tváři šimrá síť – dneska ji zkusím vymyslet nějak jinak, je to otravný, celou noc se do toho motat, a stejně to k ničemu nebylo – zas jsem pokousaná.

Kromě hmyzu v baráku teď taky máme problém s vosama. Jsou jich tu mraky a jelikož sídlí zrovna v révě, která se pne všude kolem terasy, venku se prostě nedá sedět. Děcka se baví brutálním vražděním (půlí je sklenicí, nemůžu se na to dívat), ječením a máváním rukama, my starší to bereme spíš stoicky nebo otráveně a Ashleigh to, myslím, dokonale kazí dovolenou. Dneska si na pomoc zavolala svoje místní lidi, ale hnízdo nenašli, a tak zase jenom odjeli s krčením ramen.

Myčka taky furt nefunguje. Sice maká a šrotuje, ale neohřívá vodu, takže je to taková napůl pomoc. Ale nevadí. Jsme na to dva, takže to perfektně zvládáme. Já myju a pan M. poctivě utírá a leští slenice, což je pro mě ideální, já leštění sklenic z duše nenávidím a kdyby to bylo na mně, sklenice bych zakázala.

A pořád je krásně u bazénu. Včera i dneska se mi podařilo se tam docela dlouho smažit a i když moje kůže už toho teď zase tolik nechytá, díky novým a malým plavkám (Primark bohužel protentokrát trochu zklamal, měli tam jenom ty jedny, tak jsem vzala aspoň ty) aspoň doopalovávám ty zbytky bílých míst – jen škoda, že to nemůžu shodit úplně. Co si budem povídat, koho by bavila bílá zadnice 8)

Jsem ráda i za ajfoun. Pan M. sice nefotí zdaleka tolik, co bych fotila já, a má jinej vkus na záběry, ale aspoň z toho bude nějaká dokumentace domů. Už začínám přemýšlet, jak to protřídit a seřadit a co budu u který fotky povídat. Samozřejmě krajně předčasné 8)

Je mi trochu smutno po Davidovi a jeho rodině. Tentokrát jsme tu na dva týdny a lidi se tu mají trochu víc točit – teď zrovna tu máme Sally s dětma, který jsou poměrně fajn (hlavně malá Eliza), ale není s nima zdaleka taková sranda, aspoň zatím ne, a ke všemu Sally nemáme zase tak moc v lásce, protože je s ní dost těžká domluva, co se práce týče. A prostě mi tu nějak všichni chyběj, hlavně všechna ta sranda kolem George. Nevim, jak to dělá, ale ten dům mi bez něj připadá takovej smutnější a prázdnej, i když v něm je lidí víc než dost a těžko tu najít fleka, kam se uvrtnout s prací – dala jsem si za cíl najít si čas na psaní, ale zatím mi to moc nejde, pořád mám co jinýho na práci. Sama nevím, jestli je to prokrastinace, asi trochu jo, nějak se mi do toho nechce, ale zase je fajn, že si nemusím žádný prokrastinační aktivity vymýšlet – samy mě bombardují. Jako třeba blog nebo samozřejmě práce – ne že bychom se tu udřeli, ale během dne je skoro pořád co dělat. A pak samozřejmě koupání a slunění se, to člověku taky zabere čas 😀 Nebo pinčes.

Ale beru to zatím s klidem, fyzická aktivita prostě momentálně převažuje nad tou virtuální a to je ostatně dobře, člověk nemůže furt dřepět u blogu a u netu, dyť by tak ani neměl o čem psát.

Snažím se taky přimět se k publikování myšlenek, co jsem sepsala na Silverstone během večera, ale nějak se k tomu nemůžu přimět – když to teď po sobě čtu, zní mi to divně a nějak to nepasuje do zdejšího konceptu. A navíc už je to jakoby pasé. Nevím proč, ale když něco nepublikuju hned jak se to dělo, tak se mi to nelíbí. Už jenom psát o cestě z Itálie v podstatě několik dnů po návratu. Nebo rozepsat deníkovej zápis a dokončovat ho o den či dva později. Takový věci se prostě maj psát hned, jinak je to divný. Říkat včera a myslet předevčírem. Prostě divný.

Umpf, to bude pro teď asi všechno, co ze mě vyleze. Z nesmyslně nepohodlný židle v pracovně (ačkoli musím ocenit pracovní stůl a pořád je to stokrát lepší než u nás v annexu) mě bolí záda a ještě z ní co chvíli padám, protože jí chybí kolečko, a ke všemu mám už hlad. Měli jsme jet na večeři do zdejší pizzerie (stejné, kde jsme byli minule, ono toho tady v tý řiti zase tolik neni :D), ale pár minut před odjezdem se ukázalo, že my s panem M. nejsme tak docela zváni. Sice nám pizzu přivezou, ale kdoví jakou (a taky si nejsem úplně jistá, jestli nám nevezmou jednu dohromady. Myslím, že jsou všehoschopní) a hlavně kdoví kdy. Posledně jsme se odtamtud vraceli dost pozdě na to, abych si už teď dělala starosti, co do tý doby zakousnout. Trochu mě to štve, i když zdaleka ne tak jako pana M., kterej se tam dost těšil – bodejť, ještě tam nebyl. Přijde mi od nich debilní, že nám to neřekli včas. Vlastně nám to neřekli vůbec. Pochopila jsem to až když se mě Nigel zeptal, jestli chceme přivézt pizzu. Ne asi, nechte nás hladovět. Ale na druhou stranu to chápu. Bez nás se pohodlně vešli do auta na jeden zátah, nemuseli brát Daisy a mají hlídanej barák. Ale stejně to od nich neni moc hezký. Myslim, že jim za to poněkud zredukuju zásoby. Muhaha.

No co, řekli si o to.