Fénixův archivní blog

Vždycky když si myslím, že se věci v mym životě začínaj dávat do kupy, něco se hrozně posere, aby mi to připomnělo, že to tak vůbec není. Jako třeba dneska v noci.

Včerejší narozeninová oslava pro kamaráda byla úžasná. Skvělý lidi, skvělá zábava, roztomilej pes, nějakej ten alkohol a navíc se nám dokonale povedlo ho překvapit, takže prostě deset hvězdiček z deseti. Ale k čemu je dokonalej zevnějšek, když uvnitř vaší hlavy probíhá ukrutnej boj?

Předně všechny ty kecy o tom, jak mám celou tu záležitost s rozchodem za sebou, šly do prdele hned v prvních několika vteřinách. Ne, nemám. A opět ztrácím víru v to, že se z toho někdy dostanu. Je to už víc než rok, co jsem ho potkala a zamilovala se do něj. Od toho okamžiku, co jsem mu prvně řekla „ahoj“, jsem prožívala nebe i peklo zároveň a nebylo nic, co by mě před tím mohlo ochránit. Na nějaký řečičky jeho kamarádů, že neni na vztahy nebo že se nechce vázat, jsem kašlala a byla jsem do něj čím dál tím větší blázen, ať udělal nebo řekl cokoli. Trvalo to těch několik měsíců, kdy se mnou nechtěl nic moc mít, trvalo to dalšího půl roku, kdy jsme byli spolu a bylo to asi nejkrásnější období mýho života, pokud jde o lásku, a trvá to dodnes, ačkoli bolest, kterou jsem si kvůli němu prožila, se nedá slovy popsat a nikdy ji nepřekonám. A já se pořád musím ptát – kurva proč? Co ještě by mi musel udělat, aby mě to pustilo? Abych ho konečně začala nenávidět tak, jak bych měla. Abych se přes to přenesla, zanadávala si a měla pokoj. Abych neměla chuť vyskočit z kůže když ho vidím v jedný místnosti s jeho bývalou přítelkyní. Kolik bolesti kvůli němu ještě mám vytrpět?

A neviním ho, to je na tom to nejhorší. Nemám si to na kom vylejt, nemůžu ho přece obviňovat z toho, že ve mně nenašel to co já v něm. Že pro něj nejsem ta pravá, když on pro mě bezesporu je. Není jeho vinou, že hledá něco jinýho, ať už je to cokoli a ať mi to přijde sebenepochopitelnější. Udělala jsem tolik. Tak strašně jsem se snažila a snažila bych se dál, kdyby to mělo mít nějakej efekt, jenže ono ho to nemá a nikdy mít nebude a to mě trhá na kusy. Každá vteřina, kdy jsem s ním, je pro mě obrovským mučením, ale když s ním nejsem, je to úplně stejný. Co mám doprdele dělat, já se z toho zblázním!!!

Anyway, to nejhorší ovšem přišlo až v noci, kdy mě navštívila další pramáti všech nočních můr a já myslela, že se už nikdy neprobudím. Nevím přesně, jak to začalo, ale celý to vpodstatě kopírovalo včerejší oslavu, jen s tím rozdílem, že tentokrát to byla nekončící noc, kde se pořád opakovaly stejný scény, třeba jen trošku pozměněný, ale scénář se neměnil. Nejdřív jsme byli hrozně dlouho v hospodě, a už jen to se táhlo jako že to nikdy neskončí. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli s tou slečnou něco má nebo nemá nebo co, a ona se na mě pořád tak krásně usmívala, což bylo milý a děsivý zároveň, protože jsem pořád cítila hrůzu z toho, že mi každou chvílí může vrazit kudlu do zad a nejhorší na tom je, že s tím nemůžu vůbec nic dělat, protože do jeho avantýr nemám dávno co mluvit.

A taky že k tomu došlo. Líbali se. Ve mně se něco zlomilo a úplně jsem se tam složila, moje dvě kamarádky se to snažily komentovat ve stylu jako že to určitě nic neznamenalo, ale ta slečna se na mě pořád tak usmívala a on navíc taky. Najednou se to všechno spiklo proti mně, zvrtlo se to v hroznou noční můru, přičemž mě tam všichni pošťuchovali, psychicky i fyzicky týrali a vůbec v tom nebylo nic kamarádskýho, prostě se rozhodli mě zničit. Všichni se vyžívali v tom, jak jsem zoufalá, pořád se tam opakovala scéna, jak jsme na Floře a je tam jakási objížďka tramvají a nám ta poslední noční, která jede jinudy, než by měla, ujíždí, pořád dokola. Byli tam mí kamarádi a všichni tak strašně živý, všechno to bylo tak strašně živý…

Pak se sen konečně změnil, já se dostala do jakýhosi snovýho pekla, což bylo docela pěkně vypadající prostředí, byl tam jakejsi park a já se v něm procházela, ale pak jsem se ocitla v nějakym klubu a odtamtud jsem se nemohla dostat ven. Bylo mi řečeno, že se z toho snu nikdy nemůžu probudit, jedině bych prošla jakymsi očistcem, kterej znázorňovaly dveře jako na záchod, kde bylo napsáno něco jako Exitus. Křičela jsem, že nechci exitus (tedy smrt), ale exit, že chci ven a že mě tu přece nemůžou držet. Smáli se. Řekli mi, že jiná cesta ven není a že si musím vybrat ze dvou variant očistce. Buď se mě tam budou snažit zabít tři upírky nebo tři moji bejvalí. Byla jsem zoufalá. Nechtěla jsem, aby mě roztrhaly nějaký upíří bestie – a věděla jsem, že k tomu dojde, protože jak se jim mám jako bránit, když nemám ani zbraň? – ale představa, že mě budou chtít zabít tři lidi, který jsem milovala, mě ničila úplně stejně. Byla jsem v koncích, nevěděla, kam dál.

Pak se tam motaly další věci, kde jsem někomu vysvětlovala, jaktože ho pořád miluju. Ukazovala jsem mu to na příkladu novin, kde byly fotky nějakýho kluka. Říkala jsem – můžeš tu fotku přelepit kouskem papíru, ale ona tam pořád bude. Stejně jako já se můžu vyspat s kým chci a stejně nepřestanu myslet na toho, s kým jediným bych chtěla být.

Jenže pak se tam taky objevil on a na kousku papíru vytrženýho z těch novin mi zase vysvětloval svůj postoj. Říkal:“Ten kousek vypadá jako by se hodil do týhle díry, co? Tak ho tam vlož“. A já se snažila, ale nepasoval tam, i když byl hodně podobnej. Říkal, že tak nějak je to s náma, že to může vypadat jako že se k sobě perfektně hodíme, ale on prostě potřebuje něco jinýho. A nejbolestnější na tom bylo, že mi to neříkal nijak útěšně, ne, naopak. Vysmíval se mi. Byla jsem mu ukradená a chtěl se mě zbavit.

A pak střih, byla tam nějaká moje návštěva v IT oddělení nějaký společnosti, kde jsem coby nějakej inspektor vlezla dovnitř a kontrolovala, jakej tam maj nepořádek. Učila jsem jednoho z nich, jak vzít hadřík a otřít prach z monitoru a ze stolů, říkala jsem jim, že musí sbírat odpadky ze země, dokonce jsem cítila jak je jeden stůl ulepenej, stírala jsem prach a všechno to bylo tak zatraceně živý jako ještě nikdy nic, co se mi zdálo.

A pak zase střih a opět se opakovaly scény s tramvají, opět jsem byla na Floře. Začala jsem z toho všeho hysterčit. Křičela jsem Kristepane pusťte mě ven, já se musim probudit! Přepadala mě hrůza z toho, co všechno mám v hlavě, jaký konflikty řeším a jak mě lapily v mym vlastním snění. Hlavou mi problesklo, že kdybych se vydala po cestě, kterou nám představovali na meditačních sezeních, nemohly by na mě a tohle by se nestalo. Neměla jsem na koho se obrátit, tak jsem se zastavila u přechodu a začala křičet“Abishare, pomoc!!!! Abishare, pomoooc!!!!“ – Abishar je totiž právě náš učitel na meditacích a já doufala, že se mi podaří nějak ho kontaktovat, je to přece duchovní člověk, tak mě určitě uslyší, když ho moje duše tak zoufale volá. Uslyší mě a pomůže mi, dostane mě ven. Nevím, jestli to bylo hned, čas tam už dávno ztratil význam, ale najednou jsem se probudila.

Byla jsem hrozně vyděšená, nechápala jsem, kde se to ve mně vzalo, snažila jsem se trochu uklidnit meditací, horečnatě jsem přemýšlela, jak se před tím chránit, jak to přemoct. Napadalo mě jít spát k našim, ale bála jsem se jen pohnout, natožpak vylézt z postele. Nahmatala jsem křišťál pod polštářem, kterej mi měl od těch můr pomoct. Měla jsem chuť švihnout s ním o zeď. Cítila jsem se zrazená a přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu udělala chybu, když jsem neposlouchala Abishara. Přemýšlela jsem, jestli to všechno mělo mít nějakej smysl, něco mi to říct, nebo jestli to byl jen výplod mojí fantazie a směsky věcí, který mě trápí a nad kterýma přemýšlím. Přišlo mi to až příliš reálný na to, aby to byl jen nějakej řadovej sen. Ale než jsem o tom stačila pořádně popřemýšlet, znovu jsem usnula a můj další sen vpodstatě navazoval na to předchozí utrpení.

Byl tam můj další kamarád, seděl v křesle a dával mi jasnou otázku – jestli s ním budu nebo nebudu spát. V tom snu jsem si přečetla jeho blog, kde o mně psal, psal tam, že by si mě dal a krom toho i mnohem víc, že by se mnou rád byl nějak dlouhodoběji. Zase mě začalo jímat zoufalství. Co jsem na to měla říct? Co můžu říct, když vím, že moje srdce je stoprocentně oddaný někomu jinýmu? Když vím, že ta jedna noc, k níž bych eventuálně svolila, by pravděpodobně měla velmi špatný důsledky pro nás oba? Co mám udělat, abych mu neublížila, když jsem sama tak strašně ublížená a jeho zájem je mi balzámem na bolavou duši? V tom snu jsem se tomu poddala. Tiše a beze slova jsem k němu přišla, sedla si mu na klín a pak už nevím, zase jsem se vzbudila. S bolestí a zmatením v do nebe volající úrovni.

Chytla mě paranoia (jen jestli) a rychle jsem se podívala na mobil, protože jsem měla děsivej pocit, že až tam kouknu, bude 6:06 nebo tak něco, což už jsou dvě třetiny ďábelskýho čísla – no já vim, asi mi hrabalo, ale divte se mi, po takovejch snech. Naštěstí bylo 6:19, ale to mě zase tak moc neuklidnilo. Kdoví jestli se mi zrovna ty nejhorší věci nezdály právě v 6:06. Anyway.

Moje první myšlenky ráno byly – co to všechno mělo znamenat? Byl to prostě jen náhodnej útok všech mejch vnitřních konfliktů, který se do mě pustily zrovna ve chvíli, kdy jsem byla značně oslabena alkoholem a taky hladem? Byl to jen shluk myšlenek, probíhajících mou hlavou, jimž jsem pak těsně před probuzením dala takovouhle hroznou podobu? Říká se totiž, se sny se nám vůbec nezdají tak, jak si je pamatujeme – v příbězích a více či méně logicky navazujících událostech. Hlavou nám prý prostě proběhnou nějaké nesouvisející myšlenky a náš mozek, protože se s tím takhle neumí vypořádat, tomu dá těsně v okamžiku probuzení, nějakej řád a zpřeháže to, aby to navazovalo. Proto se nám kolikrát zdá, že to všechno trvalo roky, nebo si nejsme jisti, co v tom snu bylo dřív. Bylo to tak i tentokrát nebo se mi nějaká moje vnitřní část snaží něco říct?

A co ten Abishar? Jak si mám vysvětlit, že zrovna když jsem se ve snu chopila poslední naděje a odevzdala svůj osud do rukou někoho, koho jsem v tu chvíli měla div ne za Boha – do rukou duchovního člověka, kterej jedinej mě (dle mého mínění) mohl zachránit – že zrovna v tu chvíli jsem se probudila? Náhoda? Nebo potvrzení toho, že se skutečně musím odevzdat Bohu (nebo  vlastní duši nebo prostě nějaký tý vyšší síle, říkejte si tomu jak chcete), abych byla spasena?

Epilog

Nevím, co to všechno mělo znamenat a jestli vůbec něco. Nevím, proč mě to přepadlo zrovna teď, kdy jsem jinak celkem spokojená s tím, jak se věci v mym životě vyvíjí. Nevím, jak se mám vyrovnat s tak závažnýma konfliktama vlastního srdce, když jsem si ani nebyla vědoma toho, že jsou tak závažný. Nevím, jak mám přestat milovat, když nepomáhá ani fakt, že co jsem ho potkala, můj život je jedna velká bolest. Vím ale jedno. Už nikdy nebudu pít.

Kdy naposledy jste si připadali jako úplný debilové? Já asi tak před půl hodinou a i když to nakonec dopadlo nebo ještě dopadne dobře, nemůžu ze sebe ten pocit setřást. Že já dneska chodila z baráku.

Začalo to tím, že jsme se včera s kolegou domluvili na předání nějakých důležitých papírů – řekl mi, že cca mezi desátou a jedenáctou bude v jedné kavárně a ať se tam pro to stavím. No tak dobře, žejo, dopoledne jsem měla mít volné, takže proč ne.

Jenže ráno, když jsem byla na odchodu, mi volal, aby mi ohlásil změnu, a následně nastal chaos. Pochopila jsem to tak, že musel z kavárny odejít dřív, a tudíž tam ty papíry nechal u číšníka. Ubezpečil mě, že nemusím spěchat, povídal něco o odpoledni nebo celém dnu jako že si tam pro to můžu zajít kdy chci a že to tam najdu.

Vzhledem k tomu, že jsem už stejně byla na odchodu a odpoledne nemám čas, vyrazila jsem. Jenže když jsem dorazila na místo, číšník na mě koukal jako na debila (tedy až po tom, co jsem na něj pět minut čekala u baru, než se uráčil dostavit se ze zákulisí), číšnice jakbysmet a o ničem nevěděli. Pan kolega tam prý dnes ani nebyl, ani nevolal. Já byla zmatená a ti dva se na mě dívali jako že co to tady předvádím, o co mi jde a podobně. Tak jsem teda volala kolegovi a ukázalo se, že jsme si nerozuměli. Do kavárny prý jde až odpoledne a papíry mi tam teprve nechá. Číšníkům jsem tedy řekla, že to bylo nedorozumění, že zatím děkuji a odešla jsem. Ani nechci vědět, co si tam o mně po mym odchodu říkali – a přitom jsem tam nic tak hroznýho neprovedla, tak o co jim šlo?

Nj, ale teď jsem byla ve městě a přece zase hned nepojedu domů, to by to byla velká ztráta času. A tak jsem se rozhodla projít si aspoň CA v naději, že tam seženu nějakou slušnou košili nebo kalhoty. To se bohužel nekonalo, a tak jsem zaplula aspoň do Alberta, že teda nakoupím, protože kdybych měla domů přijít s prázdnou, tak jsem právě zabila celý dopoledne. Bůhvíproč jsem z toho měla tak hroznej pocit, normálně čas zabíjím bez slitování skoro pořád a výčitky z toho nemám, tak proč teď?

V Albertu mě ovšem čekala další vtipná záležitost – u vchodu si mě odchytla nějaká slečna, co tam stála u stánku s voňavkama, mile se představila, řekla, že jenom dělaj anketu na názor a jestli mám chvilku. Tak co bych neměla, žejo, zastavila jsem se. Slečna se představila, podala mi ruku a spustila. Ani nevím, co mi to všechno povídala, ale pochopila jsem, že jde o voňavky, jelikož jich na mě asi pět nastříkala. Ptala se mě pak, která se mi líbí nejvíc, oznámila mi, že v pondělí jdou na trh a že oni tady na ně dělají promoakci, že ty voňavky pak budou stát jedna asi patnáct set a že dneska má ona jako promotérka možnost vybrat si dvacet nejsympatičtějších lidí a dát jim speciální akci. Samozřejmě dodala, že si vybrala mě. V tu chvíli jsem se už trochu ztratila, protože ona mi pořád cpala před obličej některý ty krabičky s voňavkama a pořád se tvářila jako že mi je dá, ale pak začala s tím, že mi navíc může položit soutěžní otázku a zeptala se mě, kolik že je v těch voňavkách nějakejch aromatickejch olejů. Poznamenala, že mi to říkala na začátku (wtf? to si to mám z toho jejího projevu pamatovat? nevim ani jak se jmenuje, a to se mi představovala) a pak mi teda dala nápovědu že buď čtyři nebo osm procent. Tak jsem se rozhlížela kolem sebe a jakoby koukala do blba, přičemž jsem si prohlídla krabičky voňavek, co stály na jejím stánku, a následně odpověděla osm, což byla „Správná odpověď, no to je úžasný!“ 😀

Pak mi zase začala cpát pod nos ty krabičky a pořád povídala cosi o akci a o tom, jak je to nesmírně výhodný oproti tomu, že od pondělka to bude stát patnáct stovek a že tady byla přede mnou pani, která si jich vzala asi šest, protože má spoustu kamarádek a jánevim co ještě, no a nakonec jsem z toho pochopila, že mi chce dát asi tři krabičky těch parfémů za nějakejch dvanáct stovek, což byla určitě fajn nabídka, navíc mi ty parfémy i voněly, ale copak jsem nějakej zazobanec, abych sebou běžně nosila takový prachy?

A tak jsem jí poděkovala a během toho, co mi pořád vysvětlovala, jak je to skvělý, jsem jí do toho vstoupila s tím, že jí rozumim, ale že to asi nepůjde. Na to ona zas že mi teda může dát jenom dvě za pět stovek, že teda budu mít parfém za 250 korun, což je úplně extra výhodný, mlela že se jí líbím a že to je nějaká studentská sleva a jestli mám isic. Tak jsem jí řekla, že isic mi prošel a že se mi její nabídka sice líbí, ale ať to slevuje jak to slevuje, pro mě to pořád znamená, že jí mám dát najednou pět stovek, se kterejma počítám do nákupu. Řekla jsem jí, že jí moc děkuju, že je na mě hodná (opravdu moc se snažila to nějak vyřešit, aby mi narvala aspoň něco :D), ale že prostě můžu nanejvýš jít domů, tam se na to zeptat a kdyžtak se vrátit.

Ona už se přestala usmívat, dívala se na mě jako na hroznýho chudáčka, kterej sebou nenosí litry po kapsách, když jde nakoupit, a řekla mi, že si teda stejně chtěla tu jednu vzít domů pro přítele a že mi dá jen tu jednu, co se mi líbila, za těch 250,- a že isica vidět nepotřebuje, že mi rozumí 😀 Mno tak jsem teda trochu neochotně vytáhla peněženku a najednou byl parfém můj a my se rozloučily a já šla teda konečně nakoupit.

Celou dobu jsem se ale pořád nemohla zbavit toho debilózního pocitu, furt jsem si říkala – sakra, mně se ten parfém fakt líbí a ta cena je prostě fakt dobrá, tak o co mi jde? Proč se cítím tak hrozně?

Cestou ven jsem teda radši dělala, že tu slečnu nevidím, a velmi rychle jsem zdrhala domů. A teď jsem teda dorazila a furt nevim, proč si připadám tak blbě, když jsem se prostě jen prošla po Praze – což je zdravý, nic mě to nestojí a zabrání mi to prospat dopoledne – koupila si pěknej parfém za ultra výhodnou cenu a nakoupila něco jídla. Proč? Já to fakt nechápu 😀

A ještě celá vonim od těch jejích voňavek, to jsem zvědavá, jak dlouho to na mně vydrží 😛

Muhaháá… 🙂 Mám radost. Celej ten víkend strávenej u Gilmorek mě dokonale odřízl od světa a zbavil veškerý motivace k činnosti (protože člověk si rychle zvykne na to, že se nemusí s nikým bavit, nic dělat, nic říkat, nikam chodit, a pak se mu mezi ty lidi vychází ještě mnohem hůř), ale naštěstí jsem si toho byla plně vědoma, a tak jsem se rozhodla s tím zatočit. 

Jeden by neřek, co to dá práce vyzrát na vlastní mysl. Takový ty kecy, že když víte, kde je problém, právě jste ho vyřešili, to je blbost. Je teda pravda, že rozpoznat a pojmenovat problém je klíčová záležitost, ale rozhodně tím ještě nemáte vyhráno. Já jsem třeba zcela bezpečně věděla, že tohle moje zevlení není nějak déle udržitelná záležitost. Že si to můžu dovolit během víkendu, ale že se musím naučit, že do pracovního týdne to nepatří. No ale realizovat to? Hrůza. Jak se přimět k činnosti a hlavně co vlastně mám dělat? 

A tak jsem se donutila. Využila jsem první chvíle, kdy mi na kinotipu naskočilo povinných 30 minut pauzy (protože sorry, ale na vypnutí GG v půlce dílu jinak fakt nemám vůli :D), a otevřela jsem knihu 100 rad, jak být úspěšnější v práci. Pár jsem si jich prohlídla, spíš jen tak zběžně, protože jsem hledala něco konkrétnějšího, něco co mě nakopne. Když jsem toho trochu našla, pokračovala jsem googlením tipů, jak se nejlépe motivovat k činnosti, a to mě přivedlo na stránku, kde první z deseti rad zněla „Zastavte se a určete si priority“. A protože pokud jde o sebepsychologii, jsem poslušná holčička, zastavila jsem se teda, otevřela word a začala psát. Vám to možná přijde k smíchu, ale když ono to fakt funguje 😀

Sepsala jsem si krátkej seznámek mých současných priorit, kde hned první dvě pozice obsazuje práce, další dvě se týkají meditace (kterou sice neprovádím pravidelně v nějakou určenou hodinu, ale jinak se jí věnuju několikrát denně v malých dávkách. O tom kdyžtak jindy), pak je tam čtení a relaxace a až teprve hodně daleko potom jsou seriály online. To jsem na sebe teda zvědavá, ale zatím to docela jde, jelikož kinotip někdo hacknul a nejde načíst 😀 Vídíte? Už i Ucho se rozhodlo dát mi vědět, že jdu správným směrem 🙂

Pokud jde o práci, dala jsem si za cíl domluvit každej den aspoň jednu schůzku, a to je strašně málo oproti tomu, co by člověk v mý pozici měl dělat. Jenže v tý mý pozici tady neni jen tak nějakej člověk, jsem tu já, a co já mám dělat, je přesně tohle, a taky to dělám. Včera jsem domluvila schůzku na dnešek. Dneska jsem domluvila schůzku na pátek. Zítra mám taky schůzku a jednu další hodlám domluvit. Prostě zatím to vychází a když se i nadále budu držet vlastních (+ dalších doporučených) rad, mělo by se to dobře rozjet. Jen se neflákat, jen se víc motivovat. 

Víte, některým z vás tohle asi fakt bude připadat jako něco totálně nepochopitelnýho – přece když máte někomu zavolat a něco udělat, tak zavoláte a uděláte a jakýpak copak. Ale ti z vás, kdo se občas potkávají s prokrastinací, pohodlností nebo nedostatkem sebedůvěry, pokud jde o vaše pracovní schopnosti, možná rozumíte tomu, že vyburcovat sám sebe k činnosti někdy může být ta nejtěžší věc vůbec a i když se jedná jen o jeden pitomej telefonát, někdy to může trvat týdny, než se k tomu člověk dokope. Tak pro vás by tohle mohlo posloužit jako inspirace. Protože i vy můžete dělat cokoli co se vám zamane a jestli se na to z nějakýho důvodu bojíte vrhnout, zkuste to taky takhle – prostě zjistěte, co na vás samotný platí, a aplikujte to. Na mě jsou dobrý motivační citáty, co řekli úspěšný lidi, motivační věty a všechny tyhlety rady typu „jak být úspěšný“, „jak být šťastný“ a podobně. Prostě to funguje, tak proč toho nevyužít. 

No a hlavně, pak se to najednou všechno nějak veze – uděláte první krok a máte radost. Lidi vidí, že máte radost, a řeknou vám, že je na vás vidět, že máte radost. Dodají k tomu třeba že vás dlouho neviděli mít radost a že vám to sluší. To vás povzbudí, vaše radost vzrůstá a navíc vám to polechtá ego, takže si začnete víc věřit a zejtra třeba zavoláte hned dvěma lidem, pozítří pěti a popozítří možná zajdete i na ten pitomej úřad, kam jste se měsíce báli jen nakouknout. A všechno to začalo u klišoidních sebemotivačních keců, úsměvů do zrcadla a několika klíčových momentů, kdy jste prostě poslechli ty rady, zvedli prdel od počítače, přemohli se a udělali, co je třeba. Jak snadné je žít…

A dál? Dál mám prostě radost. Když mi kiksnul ten kinotip, pomohlo mi to otevřít oči a připomenout si, že je tu taky nějakej 3D svět, v němž žiju a kterej utvářím, a kde mám určitý povinnosti, například povinnost dostát slibu, kterej jsem včera dala mámě, že umeju barák. Bože, jak mně se nechtělo. Ale šla jsem, protože jsem si představila ten moment po úklidu, kdy zamykám skříň se smetákama a vlhkou voňavou chodbou se vracím domů, kde si dám příjemnou teplou sprchu, umyju si kedluben a doma bude blažený ticho a klid, protože jsem umyla barák a máma tudíž nemá důvod si mě dobírat nebo na mě bejt nepříjemná. No to bych přece byla blázen, kdybych si hledala nějakou jinou „zábavu“ a vykašlala se na to, když takhle můžu krásně předejít řevu. 

A vlastně totéž používám na ty telefonáty a na všechno. Před nima se mi hrozně nechce, jsem z toho celá nesvá a klepe se mi hlas (nesnáším telefonování, vážně to nesnáším), ale představím si, co bude následovat – co řeknu, že se domluví schůzka, že poděkuju, popřeju hezký den a zavěsím a pak přijde úleva, kterou nemůžu ani popsat. Vítěznej taneček. Já to udělala! Já ten podělanej telefon zvedla a tu podělanou schůzku jsem domluvila a bylo to tak strašně snadný! Victory! 😀

Tohle všechno samozřejmě potvrzuje jednu z nejznámějších pouček – když chceš něčeho dosáhnout a musíš pro to udělat něco, do čeho se ti vůbec nechce, představ si jak se budeš cítit v momentu, kdy to uděláš. A vlastně nic jinýho k tomu sebemotivování nepotřebujete 🙂

Btw, dneska jsem si v knihovně půjčila pár miniknížek, který se budou určitě dobře a rychle číst (další předsevzetí – nepůjčovat si knihy, který za ten měsíc nebo dva stejně nestihnu přelouskat) a jedna z nich se jmenuje Optimismus pro každý den a obsahuje 366 pozitivních myšlenek, citátů, keců, no prostě přesně takovejch těch věcí, co si ráda čtu a co na mě maj dobrej vliv. Protože mi konečně došlo, že to tak je, a chci toho využít. Chci na sebe vyzrát a chci tu pitomou mysl zamknout někam do sklepa a zahodit klíč. Takže hurá na čtení, hurá na pravidelnější a delší meditace, hurá na tenhle úžasnej boj se stresem a sama se sebou, kterej nemá obdoby a je stoprocentně účinej. Proč? Protože chci. Chci bejt vyrovnanější člověk. A budu.

Btw 2, mojí radosti a pozitivnosti si už všimlo asi tak deset lidí jen od minulýho týdne, a to jsem teprve začala. Dneska mi dva hoši řekli, že mi to sluší, a jeden, že jsem nejpraštěnější a nejdivnější ze všech lidí, co se mu kdy líbili – což je pro mě úplně nejmaximálnější poklona, já úplně miluju, když mi někdo řekne, že jsem blázen nebo magor nebo že jsem šílená 😀 To bude ostatně asi součástí toho šílenství. Každopádně to je celá kopa živoucích důkazů toho, že tohle ochcávání vlastního strachu a nervozity funguje.

Btw 3 na odlehčenou, poznejte film, na kterej se právě dívám :): „Tak zaprvé – děsně smrdíš, hélium je nejlepší a Lálá je hajzl!“

Dobrou noc, děti 😉

Už je to tak, mám nadpřirozený schopnosti. Dokážu nějak na dálku ovlivňovat věci kolem sebe, aby vycházely tak, jak se mi chce, přesněji jak se mi nechce. Vysvětlím. 

Už to trvá tak rok, začalo to nenápadně, ale stupňuje se to a mně už to začíná bejt podezřelý. Prostě kdykoli se mi někam zase tak moc nechce, na poslední chvíli to kiksne. Samozřejmě to nefunguje na všechno, jen na osobní setkání, která většinou sama iniciuju, ale stejně je tom vždycky část lenosti nebo nervozity nebo něčeho, kvůli čemu se mi pak prostě pár hodin před akcí přestane chtít tam chodit. A tak si řikám, jak by bylo super, kdyby se ten člověk ozval s tím, že mu do toho něco vlezlo. A světe div se, on se skoro vždycky ozve. Jako dneska. 

Nejdřív to byla zkušebna. Jasně, melu o tom už aspoň měsíc, že bych tam strašně ráda šla a že chci hrát a vůbec, a taky je to pravda, ale přiznejme si to, neděle ráno není zrovna moje nejaktivnější část týdne a že by se mi na to chtělo vstávat, když mi navíc cesta na místo určení potrvá hodinu, to se mi teda nechce. A jak tak nad tím dumám a přemlouvám sama sebe, že to bude super a že to za to stojí, přijde mi zpráva od Maude, že se v noci vůbec nevyspala a že jí hrozně bolí hlava, takže zkušebna se ruší. Měla jsem chuť si nafackovat za to, jakou úlevu jsem pocítila. Nevěděla jsem sice, co s načatým ránem, ale to se vyřešilo, jakmile jsem si na minutku sedla na postel a začala se mazlit s kočkou. Najednou jsem se vzbudila a bylo půl dvanáctý a mně bylo krásně, vyspaně a příjemně. A začala jsem přemýšlet, jak se zabavím před třetí hodinou, kdy se mám sejít s J. a jít na procházku po Vyšehradu. Jenže. 

Venku nebylo moc vlídno, doma bylo teplo a mě najednou přepadla nechuť kamkoli chodit. To ta moje sociální fóbie, která mě čas od času zaplavuje a znemožňuje mi kontakt s veřejností. Prostě se mi najednou nechtělo jít ven a culit se, smát se, bavit se, odpovídat na otázky typu „jak se máš“, „co práce“, „co kluci“… bože, jak já tyhle otázky poslední dobou nenávidim! No a jak to dopadlo? Samozřejmě mi zničehonic přijde smska od J., že se pro něco stavil v práci a že ho tam hned chytli za límeček a že se nemůže utrhnout a že to tedy musíme odložit. No dobře, řikám si, mám tu Gilmorky a nemám problém strávit nad nima celej den, ale neni už to trochu divný? 

V pondělí jsem volala několika klientům, jimž jsem se podvědomě vůbec nechtěla dovolat, protože mám z volání hrůzu (o tom možná někdy příště), a taky že jsem se jim nedovolala. Ve čtvrtek večer jsem se měla sejít s J., ale taky se mi moc nechtělo, a samozřejmě přesně na ten večer připadla návštěva bazénu a Molekuly, což se už nějakou dobu chystalo a prostě, to se nedá odmítnout. V pátek jsem měla vidět dva kamarády, na něž jsem vůbec neměla náladu (a neni v tom nic osobního, prostě někdy fakt nemám chuť nikoho vidět – teda spíš skoro pořád, ne jen někdy) a ani jeden z nich se neozval. A pak ten víkend. Kromě těch dnešních věcí mi kiksly i dvě věci včera. Byla jen ta babička, a tu jsem opravdu vidět chtěla, i když mě ty její návštěvy spíš zmáhají než aby mi dělaly radost. Ale prostě jsem ráda, že jsme v kontaktu. 

Tak mi teda řekněte, vám tohle přijde normální? Nebo se ve mně vážně konečně probudily nadpřirozený schopnosti, po nichž jsem takový léta prahla? Už tak dva roky mi spousta lidí řiká, že jsem měla jít na psychologii a že umím perfektně uklidňovat lidi a že jsem skvělá na bůhvíco dalšího, ale kde se to ve mně vzalo? Kde se ve mně bere tolik stability, o kterou se můžou opírat mí přátelé (a dokonce i úplně neznámý lidi, viz kolegyně po certifikační zkoušce)? Já si totiž vůbec stabilní nepřipadám. A zvláštní je, že čím víc se lidem vyhýbám, tím hůř se pak cítím, tím hlubšímu nihilismu propadám. Vlastně to není vůbec zvláštní, asi to tak má hodně lidí, ale já bych s tím ráda něco dělala. Nevadí mi, že prosedím dva víkendový dny u Gilmorek, já zbožňuju Gilmorky, ale nemělo by mi to vadit? 

Doma je pochmurná nálada, nikdo si mě nevšímá, táta kolem mě dneska prošel v kuchyni a pak mi zhasl světlo a na moje zavrčení prohlásil, že si mě nevšiml. Měla bych bejt ráda, ale nejsem. Něco visí ve vzduchu, je tu divný ticho, všichni jsou sklíčení ze špatných zpráv z okolí a já mám pocit, že se něco musí stát. Je to zvláštní, kolik pozornosti najednou věnujeme těm koťatům. Jako by to bylo to jediný, co nás drží na nohou. A přitom kolem nás krouží tolik ošklivejch věcí a nepříjemností. Je to divný mít dobrou náladu za takových podmínek, ne? Řečnická otázka, nečekám odpověď, jelikož ty podmínky neznáte. Spíš si tak povídám sama se sebou, to já hrozně ráda. Hej, m., jak se vede? – Hele, ani nevim. Ne, vážně, já to fakt nevim. 

A stará kočka si už měsíc zevluje v pelíčku na gauči. No fakt, je v něm od rána do večera a už měsíc nezměnila lokaci. Přibližně jednou denně ji na minutu zahlídnu u misky se žrádlem nebo jak pod tím pelechem drápe koberec, ale to je tak všechno. Neni to taky divný? 

Minulej tejden jsem měla pocit, že mám všechno naplánovaný a celkem pevně v rukách, ale je neděle večer a já si nějak nemůžu vzpomenout, co že jsem to chtěla dělat v pondělí. Nebo měla. Asi jsem měla někomu volat, ale komu a proč? Co bude dál? Co je to se mnou? Cítím se v pohodě, ale zároveň mě něco hrozně deptá a já nevím co. Proč mi všechno připadá tak divný? Jaktože nevim, jak se mám? A co na to Jan Tleskač?

Čaute děcka, tak co jste dneska vyváděli? 🙂 Musím říct, že já sobotu docela prozevlovala – ráno jsem teda perfektně vyluxovala a pak jsem si převlíkla postel (huá, jak já se do těch voňavejch peřin těšim), ale to je asi tak všechno. Po obědě, kterej nebyl nic moc, přišla babička, tak jsem byla nějakou dobu poblíž a když už mě to nebavilo, přesunula jsem se k pc a pokračovala v čučení na Gilmorky. Později jsem psala nějaký maily, zpatlala návrh na klientskou analýzu (jsem zvědavá, co mi na ni boss řekne), hrála trochu na Sunny a to je ze zajímavých činností asi tak všechno. 

Koťata už napůl koukají, ale ne všechna. Lepší fotky než posledně zatím nemám, ale jsou v plánu. A zítra jdu konečně po dlouhý době do zkušebny, na což se sice mrtě těšim, ale trochu mě sejří, že kvůli tomu musim brzo vstávat. Nevim, jestli tam takhle po ránu budu co platná 😀 

Btw, všimla jsem si, že se docela rozmáhá trend psaní drabblů – čili krátkých příběhů o daném počtu slov s několika zadanými slovy, která se v něm musí objevit. Přemýšlím, že bych se toho taky zúčastnila, přijde mi to jako dobrej trénink 🙂 Mno, tak snad někdy, teď jdu zapadnout do těch neskutečně voňavejch peřin a zejtra další typicky víkendovej den – zkušebna a procházka s panem J., kterého jsem delší dobu neviděla a škoda tomu jest. Takže se zase jednou projdem po Vyšehradu a večer pak budu přemýšlet o práci na další tejden. Páni, ty víkendy si teď fakt docela užívám, jen co je pravda 🙂

P.S.: Co se mi sakra stalo, že píšu tak krátký články? Kam se poděly moje ultradlouhý litanie, který zřídkakdo četl celý, ale aspoň mě nějakým způsobem identifikovaly? 😀 Tyhle krátký, bezmyšlenkovitý rádobyčlánky mě serou. Chci zas psát něco vtipnýho a zajímavýho. Muse, where have you gone?

Tak jsem napsala už asi tři články do rozepsaných a nic z toho se nedá zveřejnit. Prostě mi to nějak nejde. Ale chci si tu udržet nějakou informační návaznost, takže se aspoň zmíním o tom, že už mám za sebou první klientskou schůzku a mám z toho perfektní pocit. Sice to ještě nebylo v mojí režii, ale i na to dojde, hlavně že se něco děje.

Dneska jsem zase měla schůzku s jedním z pánů bossů a podal mi spoustu zajímavých informací, který jsem doposud vůbec netušila nebo jsem je měla zkreslený – prostě to bylo ohromně přínosný a taky nebývale příjemný, takže jsem si z toho odnesla úplně parádní pocit a jsem velmi spokojená. Teď je to jen na mě a na tom, kdy se dokopu k věcem, který potřebuju řešit. Věřím, že brzo budu o dost dál, počínaje zítřkem.

Jinak pro vás mám pár fotek, který jsem chtěla původně zakomponovat do nějakýho textu, ale dlabu na to, než bych se k tomu dostala, už by nebyly aktuální. Takže tohle snad prozatím postačí – náladu mám perfektní, pracovní a celkem vytíženou. I když aktivně nejsem na nějaký schůzce, pořád o tom přemýšlím a zkoumám, co bych kde jak vylepšila, co se kde naučit, co potřebuju zjistit a podobně. Plánuju. A těším se. Ještě na to nejsem tak extrémně „nadržená“, jak dneska zahlásil boss, ještě pořád bojuju se svou nejistotou, ale vím, že se to poddá, a tak se mi s tím bojuje mnohem snáz.

A teď už těpéro, jdu do sebe nasoukat něco jedlýho a frčím plavat a popíjet. Všímáte si? Už zase chodim mezi lidi… 🙂

Jo a ještě teda ty fotky – viz celý článek. První dvě jsou z procházky parkem – m. si zase hrála s makrem 🙂 A ty další snad nepotřebujou komentář, to jsme se prostě s mámou snažily zachytit ty naše myši. Ono to teda moc nešlo, ale snad z toho aspoň je vidět, co je to za zvíře 😀 To prozatím postačí. 

Prožívám zvláštní období, pro něž nenacházím slova. Napadlo mě jen tohle – citová vyváženost. Nevím ale, jak to popsat. Zdá se, že se kolem mě najednou vyrojila spousta příslušníků mužského pohlaví, z nichž většina se mnou má leccos v plánu nebo to aspoň tvrdí. Minimálně jeden ke mně chová hlubší city. A několika jsem taky úplně ukradená. Takže je to po dlouhý době takový vyvážený a já mám hlavně pocit, že to jde všechno nějak kolem mě, že je mi to jedno nebo že mě to nezajímá. Nezajímá mě, že mě ten či ten miluje, nezajímá mě už ani to, že o mně nejeví zájem ti, od nichž jsem na to tak dlouho čekala, je mi to prostě už všechno jedno. Moje myšlenky se teď točí kolem práce a věcí, který je zapotřebí řešit – a že jich není málo, a dokonce nemám ani čas myslet na sex, což se mi vůbec nepodobá 😀 A nejlepší na tom je, že mi to celkem vyhovuje.

Jo, bylo by krásný potkat konečně pana Ideálně se hodícího a milujícího, ale to stejně neuspěchám, ani nevím, kde bych měla hledat, a tak je možná lepším nápadem svézt se na téhle vlně flegmatičnosti a počkat si, až se něco zase začne dít. Koneckonců jsem si ověřila, že to funguje – tyhlety všechny vyrojený lidi kolem sebe jsem taky nijak zvlášť nevyhledávala a najednou jsou tady, bombardujou mě zprávama a smskama a všichni maj najednou po letech čas a chuť mě vidět. Zdá se, že jsem se přece jenom dočkala zájmu, ale chci já to vůbec ještě?

Možná mi stačí, že o mě ten zájem je, někde. Možná mi stačí, že mám na co myslet, že mám za čím jít a na co se těšit. Možná mi stačí jen malá trocha toho kouzla v životě – že se mi ozve kamarád z dětství, kterýho jsem už asi deset let neviděla a nikdy jsem se s ním vlastně zase tak moc neznala, a pozve mě na výlet do Irska, protože jsme se nedávno bavili na chatu o cestování a já zmínila, že Irsko a Anglii miluju… možná mi prostě stačí jeden takovej zázrak na rok a víc ke štěstí nepotřebuju. Ne že bych netoužila po lásce, ale dneska mám skoro pocit, že bez ní ještě chvilku vydržím. Zvláštní. A možná mě to zase brzo přejde. Docela pravděpodobně. Ale tak proč toho chvilkovýho záchvatu nevyužít? 🙂