Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Re: Autorský klub

Reaguji na článek s přiléhavým názvem Autorský Klub, jehož autorkou je Venom. Tyhle věci obvykle řeším prostřednictvím komentářů, ale tentokrát mě napadlo, že by si to zasloužilo samostatný článek (což se ukázalo být správnou volbou, jelikož do komentáře by se to ani nevešlo), takže tady ho máte. Btw. taky mě napadlo, že kdybych všechny ty názory, který jinak ventiluju právě do komentářů na cizích blozích, psala sem, tak byste se tu učetli, jelikož já komentuju furt a všechno. Mno nic, mluvme k věci…
Co si myslíte o změnách v AK?
Já na ně mám docela pozitivní názor. Změna poměrů byla nutná, jelikož za stávajícího komanda hrozila vzpoura a situace se stávala čím dál tím méně snesitelnou. Totéž platí o čistce. Hlásám to v AK, hlásám to v KS, hlásám to prostě všude, kam se hnu, že není možné přijímat do klubů všechny a všechny tam mít. To by pak ty kluby ani neměly smysl a navíc se to pak prostě nedá udržet. Každý klub by měl mít omezený počet členů a každý z nich si to členství musí nějak zasloužit a být alespoň trochu zajímavým člověkem s vlastními názory, schopností přemýšlet a dávat si věci do souvislostí, vyjádřit se atd. Jestli jsou to navíc zajímaví autoři, kteří píšou, kreslí a podobně, no tím líp, ale hlavně by to měli bejt zajímavý lidi, co nezapadnou. Davy přijímaných, z nichž jen málokdo dokázal ostatní členy zaujmout, to nikam nevedlo a bylo jasné, že dřív nebo později nastane problém. No a taky že nastal.
Co si slibujete od většího prostoru pro AK blogery?
Netroufám si odhadovat, kam se blog bude ubírat a jaké možnosti pro nás vyvstanou. Byla bych ráda, kdybychom měli víc možností prezentovat vlastní názory. Kdyby bylo více rozhovorů, více okének s medailonky jednotlivých členů – aby se o nás prostě víc vědělo, aby člověk taky sám snadno našel nějaké další zajímavé blogery, aby to něco, co v nich je, mělo šanci člověka zaujmout třeba právě v tom medailonku, takže on pak klikne na odkaz a hned má dalších deset Oblíbených.
Chtěla bych, aby se tam řešily různé fenomény, aby tam bylo víc debat, diskusí, víc přemýšlení. A další věci by mě napadly, ale o tom vážně nemá smysl přemýšlet takhle dopředu, bůhví jak to bude dál.
Navíc si myslím, že AK stejně dlouho nepřežije. Když pominu, kolik lidí už otrávil a jaká atmosféra se kolem něj i uvnitř vytvořila, jeho původní myšlenka – tedy rozšířit mezi lidi povědomí o autorském zákoně a sdružit blogery, co mají vlastní hlavu – zapracovala, to je fajn. Ale blogerů s autorskou tvorbou je už dneska nepřeberné množství. A takové množství nemůžete házet do klubu a pořádat pro ně akce a spravovat to, protože při takovém množství stejně každého bude zajímat něco jiného a nezavděčíte se jim. Ani komunita tady pak nevznikne, prostě jen stovky blogerů, kteří si ani nepokecají, protože se na klubovém blogu sotva potkají, a číst jeden druhého taky nestíhají, protože jich je prostě moc. Takovému množství lidí můžete tak maximálně věnovat ikonku, punc, razítko, že jsou tedy autorští a píšou z vlastní hlavy, ale nemůžete z nich dělat klub, nemůžete už kontrolovat jejich kvalitu. Čas od času je jistě dobré tyto orazítkované blogy projít a porozhlédnout se, jestli náhodou někdo nepublikuje něco, co není jeho, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.
Pokud ovšem chceme mít kluby, fajn, ale měly by být výběrové a drobné. Měly by mít nějakou náplň, nějaké poselství. A pakliže dnešní poselství AK je sdružování kvalitních a zajímavých blogů, pak ten samotný název je už přežitek a není relevantní. Nepasuje k tomu, o čem že to vlastně je. Pakliže se nyní hraje na kvalitu (což je samozřejmě správně), pak se tomu nedá říkat Autorský klub, to už spíš Top 300, Elita národa nebo nějaká jiná blbost, která ale prostě evokuje, o co nám jde. A ostatně řada lidí si už teď stěžuje právě na ten název, takže i když teď všichni dělají, že je všechno ok, dřív nebo později z toho může být problém, až lidi začnou volat po tom, aby se klub přejmenoval.
Poznámky k členstvu:
Pokud jde o současné členstvo, každému je snad jasné, že není možné udržet počet na dvoustovce, nebude-li se už vyhazovat. To jenom Standa asi chodil na jinou školu nebo přemýšlí v jiných rozměrech, že v tom nevidí problém. A co se jmen v té dvoustovce týče, i já bych si tam dokázala představit jiné lidi, ale co naděláme? Ti, kteří byli vyhozeni, se musí ozvat, ale nebudou-li znovu přijati, co s tím chcete dělat? Máme snad my, řadoví členové, právo zakládat kupříkladu petice za znovupřijetí některých blogerů? Respektive mělo by to efekt? Byli bychom vyslyšeni? A co opačné petice, petice za vyhození některých, kteří podle nás nedosahují potřebných kvalit? Bylo by to k něčemu, když si Standa postavil hlavičku, že vyhazovat se už nebude? Jsem vážně zvědavá, jak se zrovna tahle otázka bude vyvíjet nadále a jak to Standa chce řešit.
Upřímně řečeno, ještě jsem neměla nervy a čas na to, abych si procházela seznam a zjišťovala, s čím mohu a s čím nemohu souhlasit. Ale asi to brzo udělám a pak můžete čekat ještě nějaký článeček s mým vlastním „kladivem“ a verdiktem ve stylu ANO/NE. I když, radši bych se tu k tomu AK moc nevyjadřovala, sama jsem z toho tématu dost unavená a v těch komentářích si docela dobře vystačím. To jen dneska taková malá výjimčička, abyste snad neměli pocit, že na to nemám žádnej názor 😀
Co nové kluby? Mají šanci se uchytit nebo zmizí v propadlišti dějin?
Myšlenka dalších blogerských klubů je celkem zajímavá, právě proto, že AK už vlastně není AK ale spíš EK (jako elita), na druhou stranu je třeba uvážit, že řadu z nich teď budou zakládat (nebo už zakládají) lidé, které naštval či dokonce urazil vyhazov z AK. Já osobně bych asi nechtěla patřit do klubu založeného lidmi, kteří se uráží a kteří si blogování bez členství v nějakém klubu nedovedou představit. Jasně, i já se ráda hlásím do klubů, ale to blogování na tom nestojí, nepotřebuju to. A i kdyby mi někdo sebral tu čest (no, to je otázka, nakolik je to ještě prestižní záležitost) být v AK, rozhodně bych se neobtěžovala se zakládáním něčeho vlastního. To prostě nemám zapotřebí.
Nicméně nebudu vynášet soudy a raději si počkám, co se z těch novinek vyvine a jestli vydrží. Zatím mě žádný z nových klubů nezaujal, ještě tak snílci, ale nevím, jak dlouho mi to vydrží, jak dlouho mi bude připadat přínosné, že se něčeho takového účastním. Upřímně řečeno, v poslední době mě tam toho zase tolik nefascinuje.
Hlavně si myslím, že na to, aby některý z těchto klubů prorazil, by musel být veden skutečnými osobnostmi, které buď všichni důvěrně známe nebo se v nás během kratičké chvilky dokážou zapsat. Klub se sebelepší myšlenkou nemá podle mě bez takové „maličkosti“ šanci. Ostatně, kdy byli všichni nejvíc podělaní z AK? No když tam byl Krut, pak Kriza, Kittanya a další. Za takovými lidmi prostě blogeři jdou, a o tom to je.
S tím mimochodem souvisí i otázka nových správců AK. Pochybuju, že by lidi chtěli jít za Standou. Teď to berou jako nutnost, jako přechodnou, z nutnosti odsouhlasenou diktaturu (možná to říkám trochu tvrdě, ale mně to tak docela přijde), ale podle mě nepotrvá dlouho a lidi toho začnou mít dost. A budou zase chtít následovat někoho schopného, kdo ten klub povede kupředu ke světlým zítřkům, bude mu věnovat dost času a energie, bude dbát na názor členské obce a bude hlavně schopný řešit věci pokud možno ke spokojenosti všech. Jenže najdou se ještě takoví lidé mezi námi? No, to se holt teprve ukáže. Ale v současné době, myslím, že právě tohle je ta věc, která rozhodne o osudu AK. Tedy tohle a my – členové.
Rubriky
challenge

100 tajemství lidského úspěchu, David Niven

Tady to asi nebude moc dlouhý, jelikož tahle kniha mě nijak zvlášť nezaujala – přemýšlím, jestli bych do téhle kategorie neměla uvádět jen ty zajímavé a dobré, ale pak by to asi nemělo až takovou výpovědní hodnotu. Jen ať je vidět, že není každej den posvícení a občas se člověk i přehmátne. A navíc, zase taková katastrofa to nebyla. No posuďte sami.
(enter)
Na úvod jen krátce, jak je kniha koncipovaná. Každá rada je nejprve naťuknuta, rozebrána, řečena, následně je ilustrována nějakým příkladem ze života některého amerického podnikatele a doplněná citátem z díla některého psychologa. Příklady bohužel často nestály za moc a s danou radou spíše nesouvisely nebo ji zrovna dvakrát neosvětlovaly, takže člověk byl často spíš zmatený a otrávený z toho, že mu to nedává moc smyslu, než aby byl inspirován.
(enter)
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Protože mám hrozně ráda tyhlety knížky typu „100 kroků k úspěchu“, „100 rad jak být úspěšnější v práci“ a podobně. Taky ráda čtu články s tipy, jak se zbavit stresu, jak zhubnout, jak to či tamto. Mám ráda jednoduchost a rozhodně nejsem člověk, kterému by nebylo rady. Právě naopak. Zbožňuju všechny ty tipy a rady a pokud to jsou věci relevantní, ráda je ihned vyzkouším a zařadím do svého života. Takže když mi tahle drobná knížka přišla v knihovně pod ruku, přišlo mi samozřejmé si ji vypůjčit.
(enter)
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Rady pro úspěch – pokud jde o její náplň. Zbytečná okecávačka – pokud jde o můj náhled.
(enter)
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Nakopnout se (ale zase tak moc to neúčinkovalo)
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
V knize se vyskytuje řada postav – tedy skutečných lidí, jejichž příběhy jsou tam používány jako doklad toho, co lidi dělají v cestě za úspěchem dobře nebo špatně. Bohužel mi žádný z nich neutkvěl v hlavě, některé věci byly zajímavé, ale veskrze to pro mě byla spíš změť jmen a viz výše, ty příběhy mi kolikrát úplně nekorespondovaly s tou kterou radou, takže jsem z toho byla spíš zmatená než poučená.
(enter)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Ten seznam rad jako takový není špatný. Možná si tu knížku půjčím znova jen abych si ho opsala. Možná i prvních pár vět nebo slov k té které radě by stálo za to, ale obecně si myslím, že řadu z nich bych i já dokázala ilustrovat nebo vysvětlit na lepším příkladu. Každopádně to bylo trochu inspirující, i když člověk se přitom nezvedl úplně ze židle a nejásal nad tím, co úžasného si právě uvědomil.
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Některé příběhy byly příliš zdlouhavé nebo nicneříkající, některé rady nebyly vhodně vysvětleny, celkově to člověka moc nenadchlo a než došel do půlky, byl spíš otrávený. Nutilo mě to přeskakovat některé věci, protože se mi prostě nechtělo číst podesáté další nudný příběh, a tak jsem možná i leccos přehlédla. To není dobré, ale nuťte se číst nudnou a nezáživnou knihu jen proto, že v ní možná něco můžete najít. To prostě nejde.
(enter)
Moje soukromé hodnocení: *
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Proč bloguju aneb Kterak mě čistka v AK přivedla k zamyšlení

Tak jsem přežila velkou čistku v AK. Mám-li radost? Ano, mám, protože jsem velmi citlivý člověk a vím, že vyhazov z klubu by i mně ukrojil kus té chuti do psaní, jak se zmiňují někteří z „méně šťastných“ blogerů. Obzvlášť uvážím-li přístup, s jakým k nim je přistupováno. Jako k plevám, jako k braku, jako k něčemu méně kvalitnímu, méně zajímavému. A přitom všichni víme, že to tak není.
Všichni víme, že celou tuhle očistu měl na starosti jeden jediný člověk a už to samo o sobě přímo křičí pojmy jako „subjektivita“, „zaujatost“ a podobně. Už to samo o sobě přeci dává všem vědět, že se jedná o pouhý názor jednoho člověka. A přesto to tolik lidí zdrtilo. Proč? Myslím, že i přesto, že spousta lidí na Standu nadává, ho tito lidé pořád mají za jakýsi vzor, za jakéhosi leadra, který má právo určovat, co je a co není dobré. Snad jsme opravdu ovečky, které s sebou nechají manipulovat, jak hlásá jeden komentář v příslušných diskuzích. Ale já bych to tak černě neviděla. Víte proč?
Protože to celé neberu vážně. Protože nebloguju kvůli Standovi. Nebo kvůli AK. Bloguju kvůli sobě a kvůli vám. Kvůli tomu, že mám v sobě pořádný kus té šílené touhy po sebeprezentaci, po uplatnění, po dokázání něčeho sama sobě a možná i lidem ve svém okolí. Jsem prostě klasický případ takového toho emo kida, kterého kdysi dávno nikdo neuznával, který se strašně dlouho hledal (a vlastně se pořád hledá) a kterému blogování tak pomohlo a tak zachutnalo, že mu to už zůstalo. Jsem tvor toužící po ocenění, chci vědět, že když nic jiného, tak moje psaní za něco stojí. Blaženě chrochtám, když čtu pochvalné komentáře o tom, že vás neodradí ani mé dlouhé výlevy. Že vás baví moje hemzy. Že vás bavím já. Jsem k slzám dojatá, když se pod mými nejniternějšími a nejcitlivějšími články rojí komentáře lidí, kteří zažili nebo zažívají něco podobného nebo i stejného, kteří mi rozumí nebo kterým mé články pomohly, které inspirovaly. Píšu blog proto, že mě to baví, že mě baví být i součástí blogerské komunity, mít nějaké zařazení („A co ty máš za koníčky?“ – „No, tak těch mám spoustu, ale tak třeba na první místě stojí hudba, čtení, mám kapelu, no a taky píšu blog“ – „Blog, jo? Hustý…“). A taky chci něco dokázat. Sním o tom, že jednou si psaním budu přivydělávat nebo se tím alespoň nějak zapíšu (hihi) u lidí, že si mě s tím psaním spojí. Čert ví proč, ale je to zkrátka moje největší a nejpřesnější charakteristika – jsem psavec a chci publikovat. Chci někoho oslovit. Toužím po tom, abych jednou vydala aspoň miniaturní sbírčičku vlastní poesie nebo tenoulinkou knížečku s vlastním příběhem. Toužím po tom, něco na tom psavém poli dokázat.
A proto ten blog píšu. Ne proto, abych denně seděla u kompu a měla čím zabít čas. Ne proto, abych sem furt něco cpala a zvyšovala tak návštěvnost (by the way, jedna slečna mi na otázku, co z toho neustálého zveřejňování vykradených obrázků nebo fake článků typu že Co je sex? To je když spolu dva spí – tedy na otázku, co že z toho má, odpověděla, že si tím zvyšuje návštěvnost. A já za prase nemůžu pochopit, co má někdo z toho, že má vysokou návštěvnost. K čemu to je, že na váš blog denně klikne stovka lidí, kteří se tam nezdrží ani minutu, protože tam nenajdou nic zajímavýho, maximálně pohoděj nasranej a pohrdavej komentář o tom, jak jste ubohý a jak plýtváte jejich časem a prostorem na netu a hned zase odejdou?). Nepíšu blog proto, abych se přidávala do klubů a od rána do večera seděla přilepená u obrazovky a zkoumala, co se tam děje. Kdepak. Já když už se do nějakýho klubu dostanu, beru to jako neuvěřitelný zadostiučenění a jako potvrzení toho, že moje psaní opravdu stojí za to. Že možná nedokážu jako někteří psát úchvatný povídky nebo celý promakaný příběhy jako Lúmenn či Temnářka. Že možná nejsem tak rozkošně originální jako třeba Malé Chlupaté Stvoření a že možná nebudu ani tak vtipná a hlavně důvtipná jako Tlusťjoch, Sikar, Cirrat, Venom a další, ale přesto to za to stojí. Přesto mám, aspoň čas od času, světu co říct, a hlavně, ten svět mě poslouchá. A to je to nejkrásnější na celym blogování.
Chtěla bych touto cestou všem říct, že nezávisle na tom, jak dopadl jejich blog při čistce v AK, je to jen na nich, uvědomit si, proč blogujou, a jestli to pro ně má smysl. Že je fajn zůstat, ale nic to neznamená. Že je trochu zdrcující být potupně vyhozen a označován za plevy, ale zase to nic neznamená. Blogovat znamená prostě blogovat, ne být v klubech. Blogovat, to znamená psát o tom, co zaživáte, nebo o svých fantaziích, a ne prosedět celý život u počítače, takže pak už vlastně na žádnej reálnej život nemáte ani čas. Prostě – kašlete na kluby, žijte, buďte happy, a jestli o členství v podobnym spolku přece jenom stojíte, jestli je to pro vás prostě opravdu důležitý, tak bojujte – ostatně Standa se v tomhle zachoval celkem férově, všichni mají možnost se ozvat a já osobně bych to rozhodně nebrala jako nějaký doprošování se nebo tak. Sama budu ráda, když si všichni ti dobří blogeři, kteří by v klubu měli být a momentálně nejsou, postaví ty svoje chytrý hlavičky a obhájí se, protože sakra, oni se obhájit můžou, jsou prostě dobří. A budu ráda, když moje jméno bude dál stát v seznamu vedle těch jejich, protože jsou to všechno báječný lidi a já si jejich názorů vážím a zajímají mě. A i o tom to blogování je. A už nevím, co říct, zas už to moc natahuju 😀 Prostě, don’t worry, be blogger 🙂 A nedejte se 😉
Btw k tomu přílišnému sezení u pc bez prostoru na reálný život… právě jsem zjistila, že už je březen 😀 Jako chápete to? Já tady celou zimu nadávám jak špaček a přímo zoufale volám po jaru, a pak přijde první březnovej den, já ho prosedím u kompu a všimnu si toho až večer, když mi článek spadne do kolonky březen? A hlavně že tu kecám cosi o reálnym životě 😀 Ne, fakt, berte to jako varování, vypadněte od těch kompů a běžte ven, nebo vám takhle uteče půlka života a víte co, nemládnem 😉 Já už jdu taky pryč… skoro… proč musí mít člověk vždycky takhle o večeru psavou?… já věděla, že si nemám dávat to kafe… 😀
Btw č. 2, Popelka dneska poprvé baštila maso 🙂 Kuřecí. Ona je ve všem napřed, prdelka moje malá. Kluci zatím nic, sotva do nich narvem Pribináčka. Ale už s nima začíná bejt sranda, o tom žádná. Ruce mám pěkně zdrápaný 😀 No, snad bude brzy víc fotek a možná i nějaký to videjko. Pro případné zájemce nenápadně připomínám, že dva kocourci jsou ještě nezadaní a k uňuňání rozkošní. Ne že bych vám teda něco navrhovala… 😉
Rubriky
challenge

Vnitřní a vnější mír cestou meditace, Rajinder Singh

Nemůžu jinak než začít právě touhle knihou. Byla pro mě klíčová při počátečním studiu meditace a snažení se o nalezení vnitřního klidu. Věřím, že každý, kdo se právě seznamuje nebo by se rád seznámil s meditováním nebo prostě jen hledá nějakou cestu, jak uklidnit sám sebe, ztišit ty neustálé přívaly myšlenek a negativních emocí a najít v sobě klid, který pak skrze něj bude zářit i na ostatní lidi, měl by začít právě s touto knihou.
Co mě na ní nejvíc zaujalo? To, že ke mně přišla, když jsem ji potřebovala. Bylo to to pravé, co jsem měla číst, co jsem měla prožít, co jsem si musela uvědomit. Našla jsem v ní tolik podnětných myšlenek, uvědomila jsem si tolik důležitých věcí, posunula mě zkrátka nesmírně kupředu a bylo to přesně to, co jsem hledala. Co víc si přát? (Knize navíc předmlouvá sám Dalajlama, což pro mě bylo jistým signálem, že půjde o něco dobrého, kvalitního. A nespletla jsem se)
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Řekla bych, že si spíš ta kniha vybrala mě. V podstatě jsem hledala cokoli o meditaci, protože mě to téma zaujalo, chodila jsem na meditační kurz a chtěla jsem se dozvědět víc. Má duše navíc volala po vnitřním klidu, po míru a rovnováze, takže když jsem v knihovně uviděla knihu s takovým titulkem, no mohla jsem ji tam snad nechat? 🙂
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Duchovní, inspirující
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Pochopit

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Kniha nemá postavy, jen skutečné lidi. Kdybych si ale z těch měla něco vybrat, pak bych chtěla najít klid, jaký našli oni. Chtěla bych skutečně pochopit, že svět jak ho známe je jen velkou iluzí, což ale není špatná zpráva, právě naopak. Chtěla bych se radovat z toho, co jsem se dozvěděla, a být schopná to aplikovat. Zatím stále bojuji s myslí a jsou to spíš takové ostrůvky v čase, kdy jsem skutečně klidná a zaplavují mě příjemné pocity. Je toho prostě zatím málo, přesto jsem však mnohem moudřejší, než jsem byla – i díky této knize.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Tahle kniha je vlastně celá pozitvní, nebo spíš neutrální. Není to žádné sektářské přeoptimističtělé pojednání o tom, jak být ultimátně šťastný, jsou to tichá, klidná slova, která – vezme-li si je člověk opravdu k srdci – ho mohou dovést k pochopení toho, co to štěstí je, co si vlastně jeho srdce žádá, co potřebuje a jak to získat. Je to ale pouze povídání, které můžete nebo nemusíte vyslyšet, to je jen na vás.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Zejména v druhé polovině knihy mi začalo vadit až přílišné odkazování na Boha. V první polovině člověk ještě chápe, že se tím nemyslí Bůh křesťanský ani žádný jiný, že jde v podstatě o pojmenování naší duše, naší podstaty. Že je to filozofický pojem. Ale v té druhé už to na mě chvílemi působilo až příliš křesťansky a říkala jsem si sakra, že ona to přece jenom je nějaká skrytá propaganda. No ale i kdyby byla, ta kniha pro mě stejně měla nesmírný přínos a bylo důležité, že jsem ji četla. A kdo ví, možná že když jste sem teď přišli, i vy si ji potřebujete přečíst 🙂 Jste-li aspoň trošku duševně naladěni, směle do toho a dejte mi vědět, jak se líbila vám.
Moje soukromé hodnocení: ****
Rubriky
challenge

Challenge accepted

Už někdy od prosince přemýšlím, že bych si vedla seznam knih, které jsem letos přečetla – totéž ostatně dělám s filmy, byť jen prostřednictvím csfd, ale lepší než to nic, co jsem měla doteď. A je to přitom věčná škoda, protože mít seznam všech knih, které jsem kdy přečetla, by bylo ohromně zajímavé – a dlouhé, protože čtu skoro pořád. No ale netřeba plakat nad tím, co nezměním, raději se budu soutředit na to, co změnit můžu, že 🙂
A tak, když jsem dneska asi podesáté narazila na challenge od Abyss, řekla jsem si, screw the laziness, jdu do toho!
O co kráčí? Budu si vést seznam knih, které jsem přečetla, přímo tady na blogu, a ke každé vyplním kratičký dotazník jako proč jsem ji četla, co mi dala a podobně. Osobně nejsem zase tak odvázaná z toho dotazníku, který vymyslela sama Abyss, ale pokusím se ho držet a kdyžtak si dodám nějaké vlastní bodíky, snad to nebude vadit 🙂
Je otázka, jestli si vzpomenu na všechny knihy, které jsem přečetla od ledna. Spíš ne, protože jsem hrozně senilní a bylo jich dost, i takových těch maličkých nebo jen sbírek poezie. Jsem blbá, že jsem si to nepsala. A bohužel elektronický výpisy z knihovny jsem taky už smazala. Nevíte, jestli se dá z kartičky zjistit, co jsem si zatím půjčovala? To by mi bodlo…
No ale nevadí, začnu aspoň s tím, co si pamatuju 🙂 Možná to bude trochu napřeskáčku, protože kolikrát čtu i několik knih najednou, ale zase lepší než nic. Takže už dost keců a s chutí do toho, až se ucho utrhne.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Focus on the good

Heej, to už začíná bejt moc podezřelý 🙂 Seznam věcí, který ke mně samy přicházej zrovna, když o nich pozitivně přemýšlím, je čím dál tím zajímavější, a to si ještě spoustu věcí nezapamatuju. Ale tak třeba:
  • dneska ke konci burzy jsem dostala nesmírnou chuť ještě něco si koupit, něco na ruku. Uvažovala jsem opět o něčem fialovym, ale pak si řikám, že bych to neměla přehánět a že by byl pěknej nějakej křišťálovej náramek – zrovna jako maj naproti od našeho stolu. Tak se tam jdu mrknout a vidím, že všechny ty náramky jsou na zlaté zavírání, a já zlato vážně nemám ráda. Tak si říkám, že by bylo fajn, kdyby to měli třeba aspoň se stříbrným, i když teda nejlepší by byl na gumičku – no a najednou mi do ruky fakt vklouzne několik vzadu zastrčených náramků na gumičce 🙂
  • přemýšlela jsem, jak všichni na burze stárnou, jak je to hrozný, že ty lidi znám celej život a jsou čím dál tím sešlejší – třeba jeden chlápek, kterej se mi tam vždycky hrozně líbil a i když byl o dost starší, byl to prostě fešák – no a on je najednou takovej celej šedivej a já si řikám, sakra, chtělo by to nějakýho jeho mladší vydání. No a on si tam dneska přivedl svýho syna a ten je mu ukrutně podobnej 😀
  • při sledování Tajemství mě zaujala myšlenka přací nástěnky. Pořád to mám v hlavě a třeba včera jsem celej den přemejšlela, že až budu mít čas, dám dohromady nějaký výstřižky a prostě si tu nástěnku vyrobím. Jen jsem přemýšlela, na co já to napíchám, když na svojí starý nástěnce mám pohlednice a nechce se mi je sundavat. Skoro mě až napadlo, že by bodlo mít tu nástěnku ještě jednu. No a hádejte, co jsem dneska našla v baráku u popelnic?
Jen doufám, že to takhle bude fungovat i u pracovních záležitostí, bodlo by mi pár stabilnějších brigád. Ty věci, co dělám teď, postrádaj řád. No ale pokusím se ho v tom vyrobit. Tak třeba každej čtvrtek úklid baráku. Každej pátek doučování angličtiny. O víkendu druhý nebo jít zase někam dělat hostesku. Prostě něco. Je třeba makat, makat, makat. A samozřejmě při tom všem nezapomínat na tu hlavní práci, kde jsou sice penízky zatim nejistý, ale přestat se soustředit by tomu vůbec nepomohlo. A pak, soustředění je prostě zapotřebí u všeho a stalo se to mou novou prioritou, mým heslem. Live. Feel. And focus.
By the way, ta naše krakeňata jsme včera vypustili z krabice do předsíně a taky do nich už cpeme i něco tužší stravy, jelikož v jednom kuse řvou a dělaj, že maj asi hlad nebo co. Takže pribináček a rozmočený piškoty na scénu 🙂
Vzhledem k tomu, že ty mrňata rostou jako z mlíka a každej den vypadaj úplně jinak, jé téměř nemožný házet vám sem furt aktuální fotky. Navíc teď nebyl ani čas a v předsíni neni světlo, takže nejnovější fotky máme zatím někdy z úterka nebo kdy to bylo. A protože jsem zatím úplně nepochopila vkládání odkazů, hodím vám sem jen pár těch fotek pod celý článek. Víc tradičně najdete přímo na webovkách naší chovné stanice Peridot.cz.
Prvního tu máme hned Peanuta aka Buráčka 🙂 (přejmenovaného z Platona, jelikož „Platonku“ se nám říkalo blbě :D)
Dále opět Peanut s Percym v pozadí
Popelka z pelíšku jukající…
Pickwick s Percym
Peanut ještě jednou, vyvalenej
A nakonec Percy
Rubriky
co se mi honí hlavou

Tajemství staré tisíce let

Mně to nějak nejde, psát do toho novýho editoru 😛 Furt na to koukám, už včera jsem chtěla psát, co jsem dělala a tak, ale neni to ono – a teď ještě koukám, že ty písmenka jsou tu nějaký úplně miniaturní O.o No, on si to po mně stejně nikdo nepřečte, protože statistiky návštěvnosti potvrdili, že mě čtete jenom když název článku obsahuje slova „sex“ nebo „kurva“ 😀 Ne, to bych kecala, čtete mě i jindy, až se divim, co tu furt hledáte, ale ty poslední články opravdu trhaly rekordy. No, až zase budu nasraná nebo nadržená, budu pamatovat na to, že přesně to čtenářská obec baští, a podělím se 🙂
Dneska vás ale asi zklamu, mám docela dobrou náladu, ba dokonce velmi dobrou, až se divim. Proč to? Řekla bych, že to souvisí s tím, že včera jsem ji měla naprosto otřesnou (odnesl to kolega, chudák, byli jsme spolu tři hodiny v kavárně a během tý doby se mi podařilo dokonale ho vydeptat a vysát z něj všechnu energii. Dobře já) a že dneska svítí sluníčko, takže se ta svinská zima dá vydržet, no a taky jsem se včera večer podívala podle doporučení na dokument Tajemství (2006, neplést s filmem 2007), což mi sice neřeklo zase tolik novýho, jelikož přesně o tyhle věci se zajímám už delší dobu a snažím se aktivně je praktikovat od minulýho podzimu, kdy jsem začala chodit do meditačního kurzu a zajímat se o buddhismus. Přesto mi to ale nesmírně pomohlo, protože slyšet ty věci od tolika významných (a hlavně úspěšných) lidí, v takový koncentraci a v takovym podání, na mě mělo prostě větší efekt než všechny ty knihy, který jsem o tom doposud přečetla. Nebo ne větší, ale prostě mě to víc heclo.
(enter)
Na druhou stranu, deset hvězdiček bych tomu dokumentu nedala, protože chvílema mi ty lidi lezli ukrutně na nervy, hlavně teda když se tam stokrát opakuje to samý (to ovšem z větší části přičítám svojí mizerný náladě) a zní to všechno tak hrozně propagandisticky a sektářsky, ale klidně vám tady odpřísáhnu, že už ve druhý polovině filmu mi najednou bylo mnohem líp a zjistila jsem, že se nepřetržitě usmívám nebo dokonce i směju, čemuž bych teda na začátku rozhodně velký šance nedávala. A pak, byl tam takovej úžasnej moment, kdy divák dostane za úkol podívat se na svoje ruce a dobře si je prohlídnout. V první chvíli si řikáte:“Na to ti seru, ty mi nebudeš řikat, co mám dělat“ :D, ale tady se ukáže, jak moc chcete změnit svůj život, jak moc se chcete mít líp a jak moc se máte vůbec rádi – no a já se mám hodně ráda a rozhodně se chci mít líp, takže jsem se na ty ruce fakt podívala a zkoumala je. A pán na obrazovce mi pak řekl, ať si představím ty svý ruce na volantu svýho novýho auta. A lidi, já nevim, jak dobře mě znáte, ale já nemám řidičák, auta mě nezajímají, ani v sobě nemám žádný puzení si ten řidičák dělat, natožpak si pořizovat auto, ale v tu chvíli jsem si to prostě představila a já jsem úplně cítila povrch toho volantu a cítila jsem vůni toho novýho auta a viděla jsem před sebou cestu a najednou jsem se usmívala jako debil a ten pocit mě totálně zaplavil, jako bych snad byla v nějakym transu nebo zfetovaná. Najednou jsem věděla, že ten řidičák chci mít, že chci držet v rukou jízdu svýho auta (života? Že by záměrná paralela? Proto ten příklad s autem a řízením?) a že až k tomu dojde, budu mít naprosto úžasnej pocit, kterej mít chci.
(enter)
Musím říct, že to byla zatím nejúčinnější reklama na automobilismus, jakou jsem kdy zažila, protože v těch pěti nebo kolika vteřinách mě, totálního automobilovýho ignoranta, přiměla chtít auto a hrozně se na ně těšit 😀 No kdyby nic jinýho, tak už tohle dokazuje, že ten film je sakra účinnej.
(enter)
Jinak si myslím, že mi pomohl a ještě pomůže, jako ostatně všechno, co dělám přibližně od toho podzimu. Už teď vidim obrovskej efekt a to jsem pořád sotva v půlce cesty, kterou bych si přála urazit. Spíš ještě míň, protože můj požadovanej cíl je vlastně spíš takovej první tábor a za ním je toho ještě mnohem víc, po čem zatím nebažím, ale bažit určitě budu. Pořád si říkám – kam já se jednou můžu dostat s takovým přístupem? Jak šťastná a skvělá můžu být? Jak můžu zářit? Nesmírně se na to těším a každýmu, kdo má jakýkoli problémy, radím následovat. Tohle možná nezabere do týdne, do měsíce, možná ani do roka, ale pokrok můžete cítit každej den, každej moment, kdy se vám podaří zastavit se, nadechnout se, uvědomit si ten konkrétní moment, v němž se nacházíte a jímž jste, a být prostě happy, byť jen na chviličku. Protože i ta chvilička pro vás může být nekonečná a můžete si ji s sebou nést klidně po zbytek dne a nikdo vám ji už nevezme.
(enter)
Je to ale boj, to rozhodně. Zvlášť pro mě jakožto člověka, kterej byl vždycky mnohem emotivnější a mnohem přemýšlivější než lidi běžnýho rázu, jelikož právě mysl a negativní emoce jsou věci, který se musím snažit odříznout a kontrolovat. Je to vlastně pokus o naprostej převrat ve mně samotný a víte co, lidi se mění, ale nikdy to není ze dne na den, ani když moc chcete nebo se moc snažíte. Nic velkýho nemůže přijít samo, pokud do toho nevložíte pořádnej kus energie a nepilujete to každej den a každou vteřinu. To ale rozhodně není důvodem k nějakýmu strachu nebo couvání, protože jak se říká, pozitivní myšlenka má stokrát větší sílu než ta negativní, takže když se chcete změnit k lepšímu a chcete dosáhnout něčeho krásnýho a velkýho, a když se tomu budete opravdu cele oddávat a dáte do toho srdce, tak to prostě přijde, ať zejtra nebo za rok. A to klidně odpřísáhnu.
(enter)
No ale teď mě už omluvte, jdu makat a přemýšlet o tom, jaký si koupim to autíčko 😀 See ya 😉
(enter)
P.S.: Jestli vám tenhle článek nedával moc velkej smysl, podívejte se na ten film nebo čtěte moje starší články o meditaci a smyslu života, jelikož tohle na ně navazuje.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Kurva, kurva, kurva! A už toho mám fakt všeho dost

Ještě chvilku to tu nechám, protože některý z vašich reakcí mě potěšily, ale asi ne moc dlouhou chvilku. Některý výlevy jsou holt prostě jenom výlevy a člověk si nepotřebuje pokaždý, když se koukne na svůj blog, připomínat, jak mu ujely nervy. Zase tak si v tom nelibuju.
(enter)
Tak jsem chtěla napsat nějakej pozitivní článek, ale zase jsem se nasrala. A dvojnásobně, protože tyhle věci jsou tady na denním pořádku a efekt žádnej. Proč já mám furt dokola poslouchat ty stejný kecy, když mě tu taky nikdo, ale naprosto nikdo neposlouchá? Nikdo si tu ani nevšimne, že jsem byla několik hodin pryč z baráku. Všem jsem tu naprosto u prdele.
(enter)
A jako by to samo o sobě nestačilo, ještě si to všechno musim znovu vyposlechnout před spaním, kdy mi i tak dá dost práce uklidnit se, meditovat a vizualizovat, abych se zabránila nočním můrám útočit na mě. Včera jsem tu vizualizaci zkusila prvně. Dalo mi hrozně práce se uklidnit a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila tu obrovskou nervozitu a zoufalost, která se ve mně převaluje. Je to až neuvěřitelný, jakou bolest v sobě člověk zvládne nosit a potlačovat a přitom si toho ani nevšimne. Ale nakonec to fungovalo a minulá noc byla klidná. „Jestli sis nevšimla, žiješ tu dva roky z cizích peněz“. Ne, vůbec jsem si nevšimla. Vůbec mě to nesere, vůbec z toho nejsem na prášky, vůbec mě to nepronásleduje každou zkurvenou vteřinu mýho života. Ale co s tím mám sakra dělat? Co se tu po mně vlastně chce? Nějakou dobu jsem bez výdělku, ale je to snad jedinej ukazatel mýho života? Znamená to snad, že nejsem k ničemu? Že nic nedělám? Co je to doprdele za názor? A co to půlroční studium psychologie, to se tady nepočítá? Co moje brigády? Co na tom, sakra, že se mi nezadařilo ve dvou pracech, lidem se stávaj horší věci. Tohle přece neni důvod dělat ze mě hovno u cesty a mluvit se mnou hůř než s nějakym smradlavym bezďákem v trambaji. Já jsem přece ještě pořád normální člověk, co má taky city, ne?
(enter)
Když mám dělat víc věcí doma, navrhuju, aby mi dávali seznam. Je mi buřt, co na něm bude nebo kolik toho bude, když budu mít před sebou konkrétní seznam, tak ho prostě provedu, odšrtám a bude pokoj. Koho by to zabilo? Nikoho. Ale to oni ne, radši na mě budou dennodenně řvát. No prosim, jak je libo, já ještě něco snesu. Možná.
(enter)
Snažím se, vážně se snažím. Uznávám, že by to bylo víc vidět, kdybych každej den na x hodin vypadla z baráku, ale copak tu nikdo nedokáže pochopit, že práce dneska zdaleka nemusí vypadat takhle? Že počítač už dávno není pouze záležitostí zábavy? Proboha kde to ty lidi žijou? Vždyť nebejt počítačů, tahle práce by snad ani nemohla existovat, je tu všechno. Denně odpovídám na x mailů, denně x telefonátů, denně prostudovat hafo materiálů – teď jsem snad hodinu mluvila s jednou klientkou, další hodinu jsem byla na schůzce s bossem a potom jsem odpovídala na spoustu emailů, a co? Nic. Nikdo si nevšimne, jen si furt mele to svoje o čučení do počítače a facebooku. A že jediný, co mě zajímá, je můj účes. Jasně že mě to sakra zajímá, když jdu ráno ke kadeřnici! A facebook? Vždyť i tam já kolikrát řeším práci. Jenže zase – má smysl se hádat? Nemá. Protože nikdo neposlouchá. Nikdo mě tu už dávno nebere vážně a jediný, co je ohledně mě zajímá, je kdy přinesu prachy a kdy uklidim barák. K čemuž se samozřejmě přibalí další spousta věcí, srovnávání s lidma, který mě vůbec nezajímaj, a tak tomu podobně.
(enter)
Ale co můžu dělat. Nic. Můžu jenom držet hubu a krok a do toho všeho bengálu doma se dál poctivě snažit řešit si to svoje. Dotáhnout věci do konce – ach, kdyby to tak záleželo jenom na mně. Ale nezáleží. „Kdy budeš mít prachy?“ – „Až vyřeším ty lidi, co momentálně řeším“ – „A kdy to bude?“ Jak to mám sakra vědět?! Ten zdržuje s tím či oním, ten zas nemá čas do půlky března – a co já s tím? Dělám co můžu, aby se to všechno událo co nejdřív a byl pokoj, ale je to prostě práce s lidma a já nemůžu na každýho řvát:“Pojď se mnou řešit tvý problémy hned, protože si potřebuju vydělat“. Ale snažím se. Nebo si snad někdo myslí, že mě tenhle stav baví? Vážně je vůbec možný si tohle o mně myslet?
(enter)
A pak ještě dostanu finální seřev za to, že svoje pocity ventiluju na blog nebo na facebook. Že je to moje soukromá věc, do který nikomu nic neni? Pche. Whatever. „Mám snad ještě právo prohlížet si věci na svym notebooku“. No jasně, ale svoje věci. A ne moje. Ne moje fotky, který jsou kolikrát intimní a osobní. Ne moje dokumenty. Ne moje složky. Ne můj posranej facebook, ne můj posranej blog.
(enter)
Jenže co mám dělat? Co mám dělat jinýho? Jak to mám ze sebe jinak dostat, aby mě to nedojebávalo a nehonilo ve spánku, jak se toho mám zbavit, když mě tu KURVA NIKDO NEPOSLOUCHÁ!
(enter)
P.S.: A jestli si tímhle článkem vysloužím letenku z AK, to už je mi taky jedno. Žijeme v demokracii, takže komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí, já mám na starosti důležitější věci než kontrolovat svoje vyjadřování. Tečka.
Rubriky
Bez kategorie

Sex a já aneb Pohled jedné dvaadvacítky

web4men.eu
Říká se, že o sexu nejvíc mluví ti, kteří ho nemají. No, nemůžu to potvrdit ani vyvrátit, ale je fakt, že se začátkem sexuálního života se ze mě celkem podstatně vytratila chuť se o něm bavit. To téma prostě ztratilo svoje kouzlo, člověk už se nad tím nepozastavil, nehrklo v něm, nezastyděl se, nečervenal, neměl pocit, že říká něco hrozně necudnýho nebo zvrácenýho, spíš naopak. Docela rychle jsem se naučila vnímat sex jako něco zcela běžnýho, co není třeba rozebírat, stavět na piedestal nebo o tom diskutovat. Sex je fajn, většinou je i příjemnej, ale nepřipadá vám, že už o něm prostě tak nějak bylo všechno řečeno? 
Myslím, že se to dost podobá tématu homosexuality nebo ekologie. No, o ekologii se ještě máme hodně co učit a je co zlepšovat, ale co prosimvás pořád chcete omílat na otázkách „Je homosexualita normální?“ nebo „Jaký je váš názor na sex?“. Odpovědět se dá jednou, dvěma větama, a tím to hasne. Nothing special. 
Přesto jsem si ale řekla, že se teda taky vyjádřím, jelikož už jsem dlouho nepsala nic na téma týdne a trochu mi to chybí 😀 Nevěděla jsem ovšem, jak začít, a tak jsem si sepsala pár otázek, který se obvykle s tímhle tématem pojí, a protože si říkám, že články na tohle téma budou nejvíc zajímat mladší čtenářky, který ještě žádný zkušenosti se sexem nemají, pojmu to hodně otevřeně a upřímně. Ostatně není třeba dělat kolem toho zbytečný cavyky, je to prostě jen sex 😀 Takže v celém článku to máte a třeba to někomu objasní pár nejasností. A třeba taky ne, no, to už je riziko povolání 🙂 Tákže…
Kdy jsi měla první sex a jaké to bylo?
Bylo to v jednadvaceti a bylo to krásný. A víte proč? Protože jsem nespěchala a počkala si na toho pravýho. 
Jaký je tvůj názor na dobu, kdy je vhodné se sexem začít?
Žádná objektivně vhodná doba na to, kdy vkročit do týhle řeky, neexistuje. Jestli vám někdo tvrdí opak, je to kretén. Jestli ve vás někdo vyvolává pocit, že byste „už měli mít nějakou zkušenost vzhledem k vašemu věku“, je to kretén. A jestli vás někdo do sexu nutí a ještě to podepírá podobnýma argumentama, pak je to kretén na entou a vy se mu koukejte vyhnout, protože takovej člověk za to nestojí. 
Prostě ať už jste holka nebo kluk, vykašlete se na obecný mínění. Je jedno, jestli první milování zažijete v šestnácti nebo třiceti, nic to o vás nevypovídá a nikdo nemá právo na takový informaci (pokud mu ji sdělíte) stavět nějaký svoje prohlášení o vás, názor či dokonce kritiku. V tomhle prostě neexistuje nic jako ostatní lidi, cizí názory a podobně, existuje tu jen jediný pravidlo:„Udělejte to, až se na to vy sami budete cítit a až to budete sami fyzicky i psychicky chtít“. Můžete mít trochu špatnej pocit, když odmítáte přítele s tím, že se na to necítíte, ale je to vaše svatý právo, je to zcela přirozený a jestli je to správnej člověk, tak to pochopí a nebude na vás tlačit nebo se zlobit. V opačném případě, viz výše – pošlete ho k čertu, nezaslouží si vás. 
Co si myslíš o sexu na jednu noc?
Nemám s tím problém, pokud je dobrej 😀 Člověk ale musí dobře uvážit, jaký z toho poplynou následky. Teda ani se snad nemusím zmiňovat o dostatečný ochraně – a tím myslím kondom, protože prášky vás neochrání před chorobou, kterou můžete chytit od toho druhýho, kor když ho vidíte prvně a nic o něm nevíte. 
Ale navíc k tomu by to člověk měl i promyslet. Je si i ten druhý vědom toho, že z toho nebude žádnej závazek? Souhlasí s tím? Uvidíte ho ještě někdy? Je tu nějaká, byť mizivá možnost, že by se o tomhle vašem úletu mohl rozhovořit před někým, u něhož byste byli velmi neradi, kdyby se to dozvěděl? Má vůbec kontakty na lidi, které znáte, nebo je to úplně cizí člověk? V každym případě, pokud to oba chcete a děláte to bezpečně, tak proč ne. Ale mějte se  zkrátka na pozoru, taková avantýra, pokud ji dobře nepromyslíte, může mít následky, který vám za trochu toho vzrušení opravdu nestojí. 
Jak se díváš na čistě sexuální vztahy, tedy vztahy bez lásky, bez vztahu?
Můj názor je, že to jde. Ale zase, člověk by si měl dávat majzla, protože někdy zjistíte, že se to po čase začíná ubírat směrem, kterej vám neni zrovna dvakrát po chuti, a v tu chvíli byste si o tom měli s tím druhým promluvit a případně to úplně utnout, než se to zvrtne úplně. Napřiklad když začnete mít pocit, že k tomu druhýmu začínáte něco cítit, a přitom víte, že on to opětovat nebude. Nebo pokud naopak vidíte, že v tom najednou začíná vidět něco víc on, promluvte si o tom, ať je oběma stranám zcela jasné, na čem jste. 
Jinak si myslím, že ani čistě sexuální vztah nemůže fungovat bez toho, že k sobě ti dva aspoň něco málo cítí – nemusí to být láska, ale měli by se vzájemně respektovat, být srozuměni s tím, co dělají, měli by se vzájemně přitahovat. Pokud tam něco z toho chybí, někde nastala chyba. 
Tvá nejhříšnější sexuální fantazie?
Myslím, že v sexuálních fantaziích neexistuje nic co by bylo příliš hříšnýho nebo zvrácenýho, pokud to nezahrnuje ubližování někomu jinýmu, a i to je sporný (viz BDSM). Celkem slušně mě rajcuje představa milování se na veřejnosti, což se mi už jednou splnilo a hernajs, vůbec to nebylo špatný 🙂 
Jinak pokud jde o fantazie vůbec, já vždycky snila o tom, že se jednou pomiluju ve vodě nebo na pláži – což je fantazií spousty lidí, ale je třeba si uvědomit, že ve vodě to neni zrovna dvakrát pohodlný (obzvlášť pro slečnu), na pláži je hafo písku, kterej se dostane úplně všude a nebo šutrů, který zatraceně tlačej 😀 Podobně je tomu třeba u vany. Jako hezká představa, že jsou spolu dva propletení ve vaně, ale kdo to jednou zkusil, zjistil, že ta vana neni zase tak velká, že to klouže a že jebnout se loktem o kohoutek vůbec neni fajn. Takže všeho s mírou.
Mou další velkou tužbou je pak rychlosex, čili sex bez nějaký extra předehry, bez keců, prostě že ke mně miláček přijde a „vezme si mě“. Samozřejmě že s mým svolením, zase ne jako že se uráčí vrhat se na mě zrovna když žehlim nebo píšu do blogu, to bych ho asi poslala do pr, ale chápete mě, ne? 😀 

Nejlepší sex – kde to bylo, proč to bylo tak dobré?
Toho bylo víc. Například sex v parku, kde to bylo skvělý, protože to bylo něco zakázanýho a protože nám k tomu nějaký trubadůři vyhrávali na kytaru písničky od BeeGees 😀 Nebo jednou, když ke mně přítel přišel rovnou z hospody a byl celej unavenej, zmoženej a nacamranej. Jeden by neřek, jak rychle se chlap dokáže vzchopit a jaký to pak může mít grády 🙂
Jak si představuješ ideálního sexuálního partnera?
Ideální sexuální partner by měl vidět do mý hlavy. Měl by vědět, co se mi líbí, jak to mám ráda a o čem sním. Měl by vědět, co chci aby udělal. Žel Bohu, takový lidi jsou velkou výjimkou, a tudíž je třeba o tom mluvit, mluvit a zase mluvit 🙂 Věřte mi, zezačátku je to možná divný a trochu trapný, ale po chvilce vám to tak připadat nebude, hlavně když váš partner opravdu udělá to, co jste mu právě řekli, že by se vám líbilo. Rovněž vy byste měli poslouchat svůj protějšek a využít každou maličkost, o níž se byť jen náznakem zmínil, že to někde četl nebo viděl a připadalo mu to zajímavý. Experimentujte, zkoušejte, plňte si vzájemně přání. To je na sexu to nejkrásnější. 
Jak je pro tebe důležitá romantika?
Strašně, strašně moc. Nic mě nevzruší tak jako když mi ten druhej dá najevo, že mě opravdu vroucně chce. Ne jen mě jakožto kus masa, do nějž se může s prominutím udělat, ale mě jakožto ženskou, osobnost, člověka, prostě mě. Když vím, že mu nejde jen o vlastní uspokojení, ale že chce taky udělat dobře mně, že se mnou chce splynout a prožít se mnou něco tak strašně intimního, pak může bejt sex opravdu krásnej. 
Rychlovka s někým, koho sotva znáte, může znít jako něco vzrušujícího, ale pokud jde o mě, výsledek je prakticky nulovej. Když o vás ten někdo vůbec nestojí, nemazlí se s váma a je mu úplně jedno, co zrovna prožíváte nebo neprožíváte, pak to naprosto postrádá smysl.
Mimochodem, neznám nic intimnějšího než poslouchání srdce toho druhého 😉
A co ochrana?
Rozhodně musí být. Bez ochrany jsem „blbla“ jednou a i když to byla jen několika vteřinová záležitost a přišlo mi to ohromně vzrušující (to zase ten faktor zakázanýho), byla to obrovská blbost a asi tři tejdny po tom jsem měla hrůzu z toho, jestli to nebude mít nějaký následky. Prostě – nepokoušet to. Jestli máte nějakej problém s kondomama, nechte si nasadit prášky. Neni to zadarmo, ale je to nutnost, jestli nechcete mít mnohem větší problémy. 
Co ty a porno? Díváš se? Točila bys ho?
O pornu se říká, že kdo tvrdí, že ho nesleduje, sleduje ho zrovna teď 😀 Takže já musím říct, že čas od času se na něj podívám – dělala jsem to hlavně v době, kdy jsem měla prvního přítele, protože jsem v tom všem byla hrozně nezkušená a chtěla jsem se něčemu přiučit. A můžu říct, že to svůj efekt mělo a přítel si rozhodně nestěžoval 🙂 Z jiných než edukačních důvodů ho ale příliš nevyhledávám, vystačím si s vlastní fantazií.
Jestli bych porno točila, to je těžký říct. Pro soukromý účely, kdybych měla jistotu, že se to nikdy nedostane ven, bez problémů. Ostatně bych se docela ráda sama viděla, nic člověku nenastaví lepší zrcadlo. Ale nějaký veřejný? To vážně nevim. Předně bych musela mít fakt pěknou postavu nebo přesněji řečeno vysoký mínění o svý postavě, což nemám, a hodně zkušeností a zručnosti pokud jde o sex, což taky nemám. Ale kdybych měla a byl za to slušnej peníz, možná bych o tom i uvažovala, kdo ví. Myslím ale, že to je věcí povahy a já, i když jsem docela otevřená všemu možnýmu a třeba v blogerskym životě i dost slušně exhibuju, do tohodle bych nešla. 
Co sex za peníze?
Přijde na to. Kdyby byl ten chlap pěknej, spolehlivej a rajcovní a kdyby ty prachy byly zajímavý, proč ne? Sex mám ráda, tak proč nedostat zaplaceno za něco, co bych s tim týpkem ráda dělala i zadarmo? 😀
Fotilas někdy necudné fotky?
Jo, ale pouze pro soukromé potřeby. 
Nakupuješ v sexshopu?
Ne, nikdy jsem v něm nebyla. Nebylo proč.
Tvé oblíbené polohy?
Já osobně mám nejradši slony nebo misionáře, čas od času klasickýho koníčka. Nejsem moc velkej experimentátor, ráda si nový věci vyzkouším, ale obvykle pro mě nemají tak velkej efekt, takže se vrátím k oveřenému. Důležitý je pohodlí a těsnej kontakt s partnerem. Čím těsnější, tím lepší. 
Co si myslíš o sexu obecně?
Že je to moje oblíbená náplň času, nejlepší posilovna a nejkrásnější způsob, jak utužovat vztahy s druhou bytostí 🙂
Tvůj názor na sex v médiích?
Pokud jde třeba o televizi, tak tam to ani zdaleka neodpovídá realitě, takže mě nebere. Mám ráda romantický filmový scény, ale kam se to hrabe na váš vlastní zážitek. A jinak? Jsem celkem ráda, že se ze sexu stalo tak veřejný téma. Člověk se tak hodně dozví, nemá strach se ptát nebo vyhledávat informace, a tudíž ho pak nic nezaskočí a nemusí se bát, že něco udělá špatně. Ale zase by se to nemuselo přehánět, obzvlášť nesnáším, když někdo využívá tématu sex jen proto, aby přitáhl pozornost nebo zvedl sledovanost. Když na to přijde řeč, ať se tomu nevyhýbají, ale proč to pořád tak nuceně vytahovat tam, kde se to nehodí? Akorát to pak vyzní trapně a zkazí to atmosféru.
Informovanost o sexu.
Viz předchozí otázka. Informovanost v dnešní době je obrovská, možná až moc. Člověk by si měl dát práci s vyhledáváním informací, měl by to všechno přijímat, ale taky dobře třídit. A rozhodně by neměl věřit všemu, co do něj nahustí internet nebo média vůbec. A ani v tom nejposlednějším momentu ne tomu, co vidí v pornu 🙂
Jaký máš vztah ke svému tělu?
Já mám svoje tělo ráda 😀 Ne že bych jím byla nějak posedlá a určitě se najde spousta nedostatků, se kterýma bojuju, ostatně jako každá ženská, ale myslím, že žádný zbytečný mindráky nemám. Ostatně ne všechno, co vy sami považujete za nedostatek, bude stejným způsobem vadit vašemu partnerovi, někdy to může být právě naopak. Třeba takovej větší zadek se může zdát jako překážka, ale věřte mi, drtivá většina chlapů si radši plácne do pěknýho macatýho pozadí než do nějaký kostnatý půlky, co se jim vejde do dlaně. Chlapi maj rádi prsa tak akorát do ruky, ale o zadku to neplatí. 
S kým bys chtěla mít sex?
S ideálním sexuálním partnerem 😀 Ne, já nevím. Pokud jde třeba o celebrity, tak ty mě nějak zvlášť neberou (i když takovej Johnny nebo Milo Ventimiglia… :D), ale rozhodně bych chtěla prožít sex s někým, kdo mě opravdu miluje, a tím myslím celou, tak jak jsem. Sex spojenej s láskou, to je ta pravá rovnice, kde to vychází v kladnejch číslech a je to opravdu krásný. Doufám, že to ještě někdy zažiju 🙂
A t-t-t-to je vše, přátelé! Nebo vás napadá ještě něco? 🙂
Rubriky
poesie

Bez kontaktu (inside joke)

Banány v medu
a srdce kus ledu
jak vločky co padají
když od tebe jedu
healthnews.ediets.com