Rubriky
co se mi honí hlavou

She has no identity

Není to báseň, tak to nedám k poesii. Ani nevím, co to je. Je to milion věcí, které mě napadly k tomuhle obrázku, je to něco, co je a není mým názorem, mým pocitem. Těžko říct. Cítím v tom inspiraci Kostičkama a pak ten obrázek sám je taky dost morbidní, takže z toho těžko mohlo vzejít něco pozitivního. Ale chtělo se mi to zveřejnit. Tak snad se moc neleknete 🙂

Kde jsem?
Kdo jsem?
Ztracená
Uprostřed šumu velkoměsta
Zvrácená
Z tak trochu jinýho těsta
Ale někdy i „normální“
Bez tváře
Bez vyznání
Kudrlinky a nehtů lakování
Ukřičená
Ukřivděná
Uplakaná
Tvořící, pak ubitá
Milující a odbytá
Ohmataná, odstrčená
Zmatená a uzamčená
Smyslu a všeho zbavená
Zahozené dětství
Panenky, co zapomněla
Vzpomínky, co snad ještě měla
Než jí na hlavu narazili chomout
Těžké otěže dospělosti
Potřebuješ normální práci,
vydělávat si
na hlavní úvazek
Ježišmarja, je ti dvaadvacet, kdy to konečně pochopíš?!“
A ona nechce
Ona nemůže
Je to jen štěňátko
Co si chce a musí hrát
A co už roky neumí se smát
Už ztratila svůj šmrnc, ztratila svou duši
A co a proč tu dělá, to netuší
Nemá styl
Nemá sebe
Nemá radost
Nemá lásku
Nemá vášeň
Nemá důvod
Nemá sílu
Neumí to
Neumí stát na svých nohách
Kde jsou její nohy? Kde je ona?
Má jen vzpomínky
Na to, co bylo krásné
Co bylo její
Co byla ona
Písek a v něm pár igráčků
Lopatka a její první pusa
Všechno to nacpali do pytle na odpadky
Jako by to nic jiného nebylo
Všechno, čím kdy byla a čím chtěla a potřebovala být
Je uzavřená
A uškrcená
Chycená mezi tmavými stěnami
Dobou
Světem
Sebou samotnou
A nad ní visí ten telefon
Ten, který se děsí zvednout, když zvoní
A ty jehly, kterým se bojí podvolit
A ty úřednice, s kterými se děsí promluvit
A ty problémy, které se příšerně bojí řešit, protože neví jak
A ty otázky, na něž si neumí odpovědět
A ty prosby o pomoc, které nikdo neslyší
A ten křik v její hlavě, co nikdo neumlčí
A ty slzy
A ty…
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

Tak jsem si zdreamla…

„Jsou moje sny opravdu moje? Jestli ano, tak i všechny věci z nich jsou moje a realita mi je nemůže jen tak brát, a jestli ne, tak čí jsou? Nezkoušejte mi sny analyzovat ani vykládat, už si je nechci nechat znovu vykrádat. Moje sny se samy brání a vykládat mé snění snadné není, moje sny v bezpečí chrání magnetický proužek zapomnění.“ (Tata Bojs, Snová)
Nevim, jestli je to ona pověstná jarní únava nebo jestli má moje obvoďačka pravdu s tou sníženou funkcí štítný žlázy, ale to, jak jsem pořád ospalá, to už přestává bejt vtipný. Dneska jsme s mámou oběhly středeční trh na Jiřáku, pet shop, rybu na ruby, živnosťák (jak já se modlim, aby tam to moje přiznání moc nezkoumali :D), drogerii, lékárnu a sámošku a celou dobu jsme s sebou vláčely těžký tašky s nákupem, ale i když to bylo únavný, myslim, že normálního zdravýho člověka by to nemělo zmáhat tak jako mě. Po našem příchodu jsem skoukla pár dílů Kostiček, ale pak to na mě padlo jak deka a já se prostě musela odplížit do postele a tam jsem totálně vytvrdla.
Nejen že to byl dost tvrdej spánek, ale taky byl úplně neskutečně reálnej, jako ostatně skoro všechny moje sny. Vlastně bych na to měla bejt zvyklá, ale myslím, že mě nikdy nepřestane překvapovat, že můj snovej život je reálnější než ten „skutečnej“. Anyway, po probuzení jsem cítila (a pořád cítím) velkou dávku zklamání a bolest z odloučení. Jako tehdy, kdy se mi zdálo, že mám malou holčičku, a když jí byl sotva rok, vzbudila jsem se a tejden jsem se nemohla vzpamatovat ze ztráty dítěte. No neřikejte mi, že je normální takhle se emocionálně upínat na sny.
Nicméně dneska nešlo o dítě, ale o jednoho kluka, kterýho jsem potkala v bráchově pokoji. Já vim, zní to divně, ale ještě divněji to bude znít, když vám řeknu, že byl duch. Potkala jsem ho prostě tak, že jsem se opírala o topení, koukala z okna a prohlížela si prázdnej bráchův pokoj (kterej teď ve skutečnosti vypadá na chlup stejně jako v tom snu), když jsem najednou zatoužila po společnosti. Přála jsem si, aby tam se mnou někdo byl, a on tam najednou byl, stál za mnou a objímal mě. Nebyla jsem v šoku, nelekla jsem se, protože jsem cítila, že mi neublíží. Mám pocit – nechci to samozřejmě zakřiknout, strach je silná věc – že kdyby se mi to stalo ve skutečnosti, nekřičela bych. Asi bych se v první chvíli vyděsila, to je celkem přirozená reakce, ale vlastně bych za to byla nesmírně vděčná.

Mno, mám zkušenost, že podobný věci se mi ve snech vždycky děly hrozně nereálně, mlhavě a nesmírně prchavě, a tak jsem se bála na něj pohlédnout, protože jsem čekala, že jeho tvář stejně neuvidím, že se ho nebudu moct dotknout, že nebude mít konkrétní obrysy a že se rozplyne nebo se vzbudím. Nestalo se ovšem nic z toho, když jsem se otočila, on tam byl, tak pravej jako člověk z masa a kostí, měl na sobě myslim džíny a bílou košili, byl vysokej, docela hubenej, měl krátký tmavý vlasy a nesmírně milou tvář. Nebyl to úplně můj typ, ale v tu chvíli jsem věděla, že nechci, aby někdy odešel, že s ním chci mluvit a být a že mi nesmí zmizet.
Nějakou dobu jsme si povídali a zjistila jsem, že v tom bytě žil dlouho před náma (tady nám to ve vztahu s realitou trošku hapruje, ten byt byl odjakživa mojí rodiny) a že neni jedinej duch, kterej se tam vyskytuje. Řekl mi, že jsou dobrý i špatný duše a že tady se zrovna vyskytujou oba typy. Řekla jsem mu, že to vím, protože ten špatnej typ na mě už párkrát zaútočil, načež jsem mu popsala pár věcí, který se mi skutečně staly a který si přesně tímhle způsobem vysvětluju. Bylo to prostě jako by mi ten sen poskytl vysvětlení na to, co se mi tehdy dělo, a zároveň uklidnění, že tu jsou i dobrý duše, který mě hlídaj a který by mi nikdy neublížily. Povídejte mi o kompenzační funkci snů, tenhle mi opravdu dal, co jsem potřebovala, i když nevím o tom, že bych to potřebovala zrovna teď. No ale to sny vědí líp, takže já se hádat nebudu…
S jedním z těch zlejch duchů jsem se tam potom seznámila a pak se tam dělo dost věcí, který si už nepamatuju, každopádně vím, že jsem byla kdesi v podzemí, kde to mělo představovat jejich svět, místo, kde po smrti „žijou“. Bylo to tam rozlehlý a byla tam spousta různejch tvorů, a v jedný tělocvičně uprostřed stálo několik lecí, přičemž v jedný z nich byl právě ten „můj“ zlej duch. Věc se měla tak, že normálně nesmí ven, ale párkrát se mu podařilo prolomit jakousi ochrannou vrstvu a vykouknout, což byly právě ty momenty, kdy mě „navštívil“ a mačkal mě k posteli, že jsem se nemohla nadechnout ani pohnout.
Pak vím, že jsem se procházela po městě a koukala po obchodech. Chtěla jsem si koupit nějaký slušný věci na sebe, který můžu nosit do práce, a tak jsem vplula do jednoho krámku s kostýmkama a blůzkama a chvilku jsem se tam hrabala. Dokonce jsem tam našla přesně takovej typ věcí, který v reálu hledám už dost dlouho a nemůžu je sehnat 😀 Jenže pak se ukázalo, že ten celej krámek je jakási bouda a že v něm jsou ty špatný duše. A tak jsem utíkala a cestou mě honili policajti, což možná nebyli tak docela lidi, a pak ze mě mizelo oblečení, až jsem byla nahá, pak se mi vrátily džíny a šátek, kterej jsem okolo sebe omotala jako top, abych nepobuřovala. Běžela jsem směrem k hřbitovu a tam jsem přeskakovala hroby a vyvolávala duchy, aby mi pomohli a zachránili mě od těch policajtů. Myslím, že záměrem snu původně nebylo, aby mi nějak skutečně ublížili, ale že se nakonec podvolil mýmu podvědomí, a tak po mě ti policajti začali vrhat nože a jedním mě zasáhli do ramene.
Jenže v tu chvíli se tam objevili ti dobří duchové, včetně toho mýho tmavovlasýho prince s bílou košilí, a zachránili mě. Najednou se to tam přímo hemžilo „lidma“ a všechno jako by se točilo kolem mě a kolem toho, že mě přijímají mezi sebe (tak si najednou říkám, sakra, neumřela já jsem na tom hřbitově? Pak by ty další události dávaly větší smysl). Přišly tam tři krásný vysoký slečny, který mě jedna po druhý políbily – byly to múzy. Líbaly mě, abych měla štěstí, inspiraci a… slávu? Odvahu? Už nevím, každá prostě nesla nějakou dobrou věc a tu mi předala právě tím polibkem. Akorát ta jedna se víc měla k líbání mýho mrtvýho přítele, ale to byla jen taková srandička, tak jsem jí tam naoko předvedla žárlivou miniscénu, ale všechno to bylo v dobrym.
A pak jsem byla s nima na onom světě. Políbena inspirací, hrála jsem na basu (jakože basu, ne jako baskytaru) jakousi skladbu, k níž jsem zpívala nesmírně zajímavej a smysl totálně nedávající text, a říkala jsem si sakra, já se vzbudim a nebudu si to pamatovat. Snažila jsem se zpívat si to pořád dokola, ale stejně se mi nepovedlo to pronést přes onen závoj. Škoda. Každopádně to byl takovej jakoby předkoncert, hrála jsem to několika lidem okolo mě a chtěla znát jejich názor a pak se tam najednou objevila moje babička a mně došlo, že když je tady mezi náma, znamená to, že zatímco si tady hraju s duchama, ona umřela. Ale nekřičela jsem, nebrečela, byla jsem ráda, že ji vidím, a ona byla v pohodě, usmívala se (ovšem nevypadala ani trochu jako moje skutečná babička). A pak se tam dokonce mihlo i cosi jako můj děda, ale to byl jen takovej mlhavej okamžik a bylo to spíš proto, že můj mozek si najednou řekl „no, když je tady babička, tak tady musí být i další příbuzní“. Ale moc to nevyšlo, podvědomí mělo navrch.
Každopádně s mým milovaným jsme si mezitím vytvořili krásnej vztah. Moc se tam pak už neobjevoval, ale dost se o něm mluvilo, o něm a o tom, jak mu na mě záleží. Nejreálněji si ovšem stejně pamatuju ten první kontakt, setkání u okna a objetí, kdy se na mě tak krásně přitiskl a já v tu chvíli věděla, že mi nic a nikdo neublíží, dokud budu s ním. Chvilku to teda vypadalo, že ho ztratím, když se zničehonic vnořil do stěny, ale chytla jsem ho za ruku a řekla jsem mu, ať neodchází, a tak ten jeho trochu posmutnělej obličej zase vyplul ven.
No prostě – byla jsem hrozně zklamaná, když jsem se vzbudila. Cítím se skoro podvedeně. Mám chuť jít vedle k bráchovi, otevřít okno, sednout si na něj a vyvolávat duchy, ale tak nějak vím, že by to stejně nefungovalo. Jsem naštvaná na svět, že mi tak krásný zážitky přihrává jenom ve snech, že tak úžasnou bytost nemůžu potkat doopravdy. Ať si je mrtvej, ať si je duch, lepší mít komplikovanej vztah s duchem, než žádnej s živoucíma bytostma takovýho ražení. Byl hodnej. Byl dobrej. Byl kouzelnej a já ho miluju. Realita mi ho vzala a jak tady píšu, pomaloučku odeznívá i moje přesvědčení, co a jak se v tom snu událo. Z mojí paměti mizí i jeho tvář. Je to tak strašně nefér, vždyť to já jsem si ho vysnila, tak jak mi ho může realita brát? Kdo jí dal právo neustále mi krást všechno to krásný, co si ve snech vytvořím? Víc než kdy jindy cítím s tatabojsí Snovou, jsem nešťastně zamilovaná do mrtvýho kluka ze svýho snu, od nějž jsem rozdělená závojem snění a kterýho už asi nikdy neuvidím. A taky se trochu bojim o babičku. Ale nemyslim si, že tohle mělo bejt nějaký znamení, těch se mi už pár zdálo a vypadaly docela jinak. Ovšem jasně, člověk nikdy neví.
Achjo. Vraťte mi ho zpátky! Chci zpátky svýho ducha!
(Né, vůbec nejsem blázen…)
Rubriky
Bez kategorie

Můj dnešní internetový objev, exkluzivně pro TT

Hahá, tak jsem se právě seznámila 😀 Nedalo mi to a po tom předchozím článku jsem se zastavila na chatu, ověřit si svoje teorie. A ono to fungovalo. Celkem brzo se na mě sesypala běžná horda otravů typu „ahoj krásko, copak děláš?“ (nesnáším, když chlapi píšou copak, jakpak a pa!) a „čau kotě, vykouříš mi?“ :D, ale mezi tím vším brakem se objevil i jeden sympatickej, zajímavej člobrda, kterej nejen že vypadá velmi normálně (co do vystupování i vzhledu), ale kterej se až podezřele moc hodí do mýho prototypu ideálního chlapa XD Až teda na to, že je to kuřák a že ho fascinujou auta, což není zrovna můj šálek kávy, mno ale co. Nikdo neni dokonalej, na mně se určitě taky najdou věci, který nebudou vyhovovat jemu 🙂 Krom toho, mám ráda lidi s koníčkama a zálibama, ať už jsou jakýkoli. Je úžasný a určitym způsobem fascinující takový lidi poslouchat jak zapáleně mluví o tom, co je baví, tu a tam do toho zapletou nějakej ten žargon a vůbec jim to nepřijde a v očích jim při tom planou takový malý ohníčky… 🙂
Anyway, s tímhle pánem… (jak my mu budeme říkat? Pán z chatu? Pan tunner? 😀 Pan sympatický? :)) …to vypadá celkem reálně (neptejte se mě, jak to vím, asi ze zkušenosti, člověk už tak nějak pozná, když z něj někdo tahá informace a když se naopak jen nudí stejně jako vy :)), a tak jsme si vyměnili čísla a koncem týdne bychom se měli sejít naživo. Toto se mi skutečně nestává každej den, proto zůstaňte naladěni na naši frekvenci a sledujte, co bude dál 🙂 Sama jsem zvědavá, jak bude příběh pokračovat, jestli se to live setkání opravdu uskuteční nebo jestli se už neozve, jestli si padneme do oka i naživo a co bude dál, jestli vůbec něco – to už se ani neodvažuju domýšlet.
A co na to Pan Potetovaný? Nějak se neozývá… A další Páni v mém okolí, tam to nevypadá nijak zajímavě. Copak s nimi asi bude dál? Utřou nosánek nebo se tam přece jenom najde někdo „smysl dávající“ a „hodící se, neškrtejte“? To se dozvíme až po reklamě. Dobrou 🙂
Rubriky
Bez kategorie

Navazujeme virtuální kontakty, lekce první: Opatrnosti nikdy nezbývá

Na rovinu, na internetu potkávám různá individua. Na chat chodím už nějakých šest let, možná víc, a to je v internetovém životě dlouhá doba, snad i delší než v tom reálném. Během jediného večera tam totiž potkáte i stovky lidí, s desítkami z nich se dáte jen tak do řeči a během několika minut jim o sobě sdělíte i velmi citlivé informace, o které byste se za normálních okolností dělili až po delší době. Je to ok? Těžko říct. Je to fajn, mít možnost nezávazně si pokecat s někým, kdo vás nezná a nikdy vás neviděl. Dává vám to svobodu. Máte pocit, že mu můžete říct cokoli, protože ho nikdy neuvidíte, a tak se nikdy nebudete muset podívat do tváře člověka, který se o vás právě dozvěděl ty nejtintimnější informace. Nikdy se nebudete muset červenat. ALE…

Sdílet informace s lidmi na internetu je nebezpečné (někdo by řekl, že to je přímo nebetyčná blbost, ale já jsem přece jenom bloger, takže nemůžu bejt úplně proti, to bych si krpet protiřečila). Říkejte si co chcete, mějte mě třeba za paranoidní, ale co se na internetu běžně děje, to si většina lidí ani neumí představit. A nejde jen o společnosti a jejich roboty vyhledávající informace, které by mohla použít ke svému vlastním účelu, to je podle mě to nejmenší, mnohem horší jsou lidé, kteří za osobní informace uživatelů internetu platí nebo se vyžívají v jejich zneužívání buď pro pouhé vlastní potěšení z vědomí, že o někom něco ví, nebo i pro zvrácenou radost z toho, že vás mají v hrsti. A co jim zabrání, aby to použili proti vám? Nic. Na internetu totiž něco jako ochrana informací prakticky neexistuje, zvlášť pokud jste se tyto informace sami dobrovolně rozhodli vytrubovat do světa – viz například návštěvy chatovacích místností nebo blogy (!).
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že na netu se nedá věřit nikomu, dokonce ani vlastním příbuzným. Svůj předchozí blog jsem musela opustit právě proto, že jeden můj vzdálenej příbuznej na něj přišel a začal hltat všechno, co jsem tam napsala. Vzhledem k tomu, že to byly obvykle dost depkoidní výlevy (co chcete po teenagerovi), dost nepěkně a hlavně extrémně manipulativně si mě poddával v komentářích, přičemž se nebál vytahovat na světlo velmi citlivé informace o tom, co jsem kde řekla nebo napsala (často i s odkazy; nesnáším, když proti mně někdo zneužvá něco, co jsem kdesi plácla uprostřed depky), nebo zatahovat do těch nechuťáren moje kamarády, moje další čtenáře i mou rodinu. Nebyla jsem tehdy dost silná na to, abych se mu ubránila, blokace IP nebyla možná, a tak jsem musela odejít a modlím se za to, aby mě už nikdy nenašel – i když celkem pochybuju, že by to pro něj bylo nějak těžký, taky u toho netu sedí furt.
A moje zkušenosti s internetovým seznamováním? Inu, potkala jsem takhle lidi, po jejichž vystupování dodnes nevím, zda to mysleli vážně nebo jestli to byla jen nějaká sranda – to je právě to, na netu nikdy nevíte, s kým mluvíte, lidi se tady obvykle zcela vzdávají své identity a přijímají jinou, virtuální, která je mnohdy nahony vzdálená realitě. I my, blogeři, se prezentujeme po svém. Kdo z nás může říct, že je stejným člověkem na síti i v životě? Já si netroufnu tohle tvrdit.
Potkala jsem divný lidi, magory, šílence, úchyly, perverzáky a stalkery, ale na druhou stranu i spoustu úžasných lidí. Některé z nich znám už šest let a pořád nevím, jaký mají hlas, protože jsem je nikdy neviděla naživo, nanejvýš na fotkách. Přesto jsme blízcí přátelé, máme mezi sebou něco, co řada reálných přátelství postrádá nebo co se v nich musí tvořit dlouhé roky, zatímco zde jsme toho dosáhli po pouhých pár stovkách hodin chatování – a to je důvěra a intimita. Jsou to věci, které spoustě lidí ve vztahu chybí a snad právě proto se uchylují k brouzdání chatovými vodami. Jsou to věci, které jsou nesmírně vzácné a potřebné, ale také jsou velmi citlivé. Jsou to prostě věci, které bychom rozhodně neměli věnovat jen tak někomu, obzvlášť nejsme-li si jisti, že víme, kdo to vůbec je. Jasně, čas od času to vyjde. Internetové přátelství není oxymóron, jak někteří zarytí odpůrci internetu tvrdí, je to něco, co může vzniknout, co se může udržet a z čeho se může vyvinout velmi zajímavý vztah, ať už na úrovni virtuálna nebo i „skutečného“ života. Ale člověk by měl být strašně, strašně moc opatrný, komu důvěřuje.
Pro názornost: před pár dny jsem se stavila na chatu, bylo to po hrozně dlouhé době, protože co se rozpadla naše stará místnost na lidech, nějak jsem neměla důvod tam chodit. Ale čas od času tam ráda zajdu, odreagovat se a pokecat s někým, koho jsem nikdy neviděla a koho pravděpodobně nikdy neuvidím. Mám to celkem ráda. Skoro vždycky se tam najde pár lidí, kteří jsou zajímaví, milí, vtipní a tak dále, strávíme spolu nějakou tu hodinku povídáním si a přijdeme na to, že máme společné zájmy. Prostě všechno fajn, aspoň tedy do té chvíle, kdy chci odejít.
Těch pár dní zpátky jsem se seznámila hned se třema fajn klukama, z nichž dva byli víc fajn, jeden už míň, ale co, já nehledám nikoho na vztah nebo tak něco, přišla jsem si prostě jen popovídat. Problém je ovšem v tom, že oni to tak nevidí. Když jsem se tam vrátila druhý den, byla jsem sice v jiné místnosti, ale jeden z těch kluků mi pořád něco šeptal. Pořád se na něco ptal a když jsem nereagovala, nedával si pokoj. Najednou jsem si všimla, že jeho čeština je nějaká podivná. Pak dokonce napsal něco bídně anglicky a mně to došlo. Na chatu člověk tak nějak předpokládá, že když někdo píše česky, je to Čech a kamarád, ale že je to zatím nějakej přičmoudlej bůhvíkdo z podivnejch poměrů, na to prostě nemáte šanci přijít. Bez fotky nikdy nevíte a i když fotka je, kdo vám zaručí, že je to skutečně tvář toho, kdo se vás právě ptá, kde bydlíte? Nicméně tohle byla ještě sranda, z chatu jsem odešla a tím to pro mě skončilo.
Hůř se to vyvíjelo u toho druhýho, kterej mi byl mnohem sympatičtější a u nějž jsem totálně prohloupila, když jsem mu dala svůj mail. Starej, jistě, kterej už moc nepoužívám, ale přesto. Od tý doby mi tam posílal vzkazy, který byly čím dál tím divnější. Začalo to samozřejmě hrozně mile, úplně normálními maily o tom, jak je fajn, natrefit na někoho s podobnými zájmy, ale když pak odmítal pochopit, že se s ním nechci sejít naživo a že nemám zájem o seznámení, šlo to všechno do háje. Nereagoal na moje vysvětlení, že nemám zájem o reálné setkání, pořád mi tam psal (někdy i veršoval), jak jsem krásná, úžasná, milá a jánevímco – což přitom ani nemůže vědět, vždyť se neznáme – a několikrát k tomu připojil datum a čas, kde jsme se měli sejít. To už mi bylo jasný, že tohle nikam nevede, a už jsem mu neodpověděla. A myslím, že to bylo naposledy, co jsem takhle ulítla, odteď sděluji tak maximálně věk a město a s tím ať si mě hledaj jak je jim libo.
Anyway. Věřím tedy na to, že internetové přátelství či snad dokonce vztah mohou vzniknout a že to může být něco kouzelného. Ale myslím, že existuje milion možností k seznámení se a že internet by se k tomuhle používat neměl. Není to důvěryhodné médium, právě naopak, a riziko je příliš velké. Dokud s tím člověkem nejsem v kontaktu aspoň měsíc, nemám několik jeho fotek, nepřečtu si nějakýho jeho blog nebo cokoli, co kde napsal, nepoznám-li ho zkrátka dost důkladně (v rámci možností virtuální komunikace), žádné další kontakty se konat nebudou. A zásadně už nebudu sdělovat svoje osobní informace na potkání (ne že bych to doteď dělala nějak často, ale stejně, tu a tam člověk ulítne a přestane si dávat pozor). Je jedna věc otvírat svůj svět na blogu, obšírně, obecně, a druhá je sdělovat někomu konkrétnímu svoje osobní informace o bydlišti, o rodině a tak tomu podobně. Tady by si stalker musel aspoň dát trochu práce s vyhledáváním něčeho důležitého, ale naservírovat mu to na stříbrném podnose, když na mě hodí dva smajlíky a zeptá se, kde bydlím? No way. Zbytečná opatrnost? Těžko. Ve světě internetu neexistuje nic jako zbytečná opatrnost, protože nikdy nevíte. A nevědět neni dobrý, tady ne.
P.S.: Zapomněla jsem ten článek přiřadit k TT, takže jsem ho musela publikovat znovu. Omlouvám se tedy komentujícím, jejich komentáře jsem vložila jako první komentář k článku a v dalším reaguji. Snad je to srozumitelné.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Plodná neděle

Tak dnešek byl nakonec docela plodnej, navzdory tomu, že jsem ponocovala do dvou/tří hodin ráno (ach, ten letní čas), že jsem se od osmi do devíti marně snažila vstát a něco dělat, dokonce i navzdory tomu, že tu byla návštěva, což obvykle rozhodí harmonogram celýho dne (= ruší mě to při flákání se).

Vyluxovala jsem, uklidila jsem, pověsila prádlo, dala jsem do kupy další spoustu papírů, ujasnila si pár nesmírně důležitejch věcí ohledně daní a vůbec administrativy, ostříhala Vánoční hvězdu, prošla nějaký věci na zítřejší pracovní schůzku, sečetla a podtrhla se, zbastlila pár looků, upravila pár fotek, něco napsala, něco přečetla (hlavně teda na netu, ke knížce se nějak ne a ne dostat, furt tu mám co dělat jinýho), o něčem přemýšlela a teď se hrozně těšim, až si upatlám něco k jídlu a dřepnu si s tim k dalšímu dílu Kostiček.
Taky oznamuji momentální stav ve věcech kočičích – dvě koťata zadána i se složenými zálohami, dva kocourci stále to go 🙂 Nemůžu pochopit, že se o ně nikdo nehlásí, jsou naprosto světoví. A hlavně fakt nevim, co s nima budeme dělat 😀
Co se blogu týče, pořád přemýšlím, 1) jak si zálohovat zdejší obsah, aniž bych musela ručně rozbalovat každej článek, označovat a kopírovat do wordu, 2) jak sem dostat nějakou galerii vlastních fotek. Asi ji založím někde jinde a do menu hodím odkaz. Chtěla jsem ji původně mít přímo tady, ale nenapadá mě, jak to provést. Ráda bych použila tu zdejší, už takhle mám fotky na x místech na netu, nechci zakládat další, ale jak to provést, aby v nějakém tom galerijním článku byly jen ty fotky, které chci ukázat, a ne celá moje galerie?
Taky mě trochu štve, že při rozkliknutí každé kategorie se nad články neustále zobrazuje její název. Neví někdo, jak to odstranit?
To šou problémy… a jaká byla vaše neděle? 🙂
Rubriky
poesie

Jarní veršovánky

Lístek po lístku
mi jaro léčí bolístku
Nota po notě
hudba hraje pro kotě
Vůni za vůní
jaro všecko prosluní
Rubriky
co se mi honí hlavou

Sbohem, reklamo!

Díky jedné slečně z diskuse na Srdci Blogu jsem objevila Ameriku a přišla na to, že i Chrome dokáže blokovat reklamy – což jsem doposud věděla jen o FF a divila se, že by modernější Chrome tohle neuměl. No a on to umí 🙂
Pro ty, kteří to už dávno věděli – prosím, ignorujte mou opožděnost a radujte se se mnou z tohoto úžasného zjištění 🙂
A pro ty ostatní, kteří o tom právě teď slyší prvně, jen odkaz na kratičký návod, jak toho docílit. Jen takové malé upozornění, při kliknutí na ten druhý odkaz s ruskou koncovkou mi vyjelo upozornění, že tato stránka obsahuje malware, takže to radši nezkoušejte a stahujte z toho prvního. Stažené je to hned a po zavření a novém otevření záložek je nejen můj blog reklamprostý 🙂 Musím říct, že až nějak moc 😀 Ne, vážně, člověk tu reklamu na hlavní stránce nesnášel, ale byl na ni prostě nějak zvyklej, takže teď mi to tu připadá nějak prázdný… no ale však já si zvyknu i na to 😉
Jinak, nedá mi to a přiznám se, že jedním z mých hlavních motivů bylo i bloknout si okénko Krásné na výpisu nových článků, ale nakonec jsem ho tam ještě chvilku nechala. Snažím se jim dát šanci, mám totiž pocit, že minimálně někteří zdejší autoři si ji zaslouží. Možná to nejsou úplně blogeři našeho gusta, ale taky to neni zase takovej brak jak jsme si mysleli. Třeba taková E!. Říkejte si, co chcete, ale mně se u ní líbí a její blog mi připadá zajímavější než blogy některejch lidí v AK, a to ne kvůli zaměření (kabelky a lakování nehtů mě zase tak netankujou), ale pro její názory a vystupování (a v neposlední řadě, přiznávám, design, ten se mi fakt líbí). Možná že Krásná světu nepřináší nic převratnýho, ale myslím, že přinejmenším pár tamějších autorů to myslí dobře, a to se taky počítá, no ni? 😉
By the way, něco k zamyšlení takhle o neděli… Everett Bogue a jeho 27 důvodů, proč si váš blog nezaslouží existovat. In english.

Rubriky
Bez kategorie

Budem se bít za vrahy?

Myslím, že není otázkou, zda jsem pro trest smrti nebo proti němu. V zásadě mi to přijde správné, odstranit ze společnosti individua, která v ní nemají co dělat. Jsem docela nakloněna smýšlení ve stylu zub za zub, ale spíš než jako trest to vnímám jako opatření, že už nic podobného nestane. Morální otázka? Neberu. Ten, kdo úmyslně zabil lidskou bytost, se sám zřekl svého práva být člověkem. Zřekl se svého práva na život, tudíž by měl být odstraněn. Ne proto, že já nebo kdokoli jiný máme právo rozhodovat o právu na život, ale proto, že je to logické. Mluvíme tady o vrazích, kteří v mnoha případech nejen zabili, ale také opakovaně znásilňovali, mučili, řezali, bodali a jinými způsoby týrali lidskou bytost, nemluvě o kanibalech a dalších „extrémistech“ (nevím, nakolik je to běžné, ale stává se to). Vztáhli prostě ruku na člověka a to, co s ním provedli, bylo zcela nelidské, nemorální, nepochopitelné, odporné, hnusné. A vy tady chcete kázat o morálce? Vy se hodláte bít za jeho práva? Jaká práva?
Vrah nemá práva. Svého práva být člověkem se vzdal ve chvíli, kdy vztáhl ruku na druhého člověka, vzal mu ta jeho, popřel všechno, na čem lidská společnost stojí, a zabil. To, o čemu tu mluvíme, už pro mě není člověk. Je to bestie, je to omyl, který nemá v lidské společnosti místo a který tudíž musí být odstraněn a tečka. Jestli to přinese klid pozůstalým, bod navíc. Jestli finalita toho řešení zabezpečí, že se to už nebude opakovat, další bod.
A argumenty proti? Je jasné, že při rozhodování o životě nesmí existovat pochybnost. Nejsme-li si tedy jisti, že se dotyčný skutečně dopustil onoho činu, nemůžeme takový trest nasadit. Jsme lidi, nikdo nemůže říct, že jsme neomylní a že to, co uděláme, jsme udělali správně. Ale to by mělo vést spíš k zamyšlení se nad systémem jako takovým a nad tím, že ten by rozhodně MĚL být neomylný a že je třeba s tím něco dělat. A pak, až budeme mít důvěru v systém, budeme vědět, že trestu smrti se dostane opravdu jen těm, kteří si nic jiného nezaslouží. Nezaslouží si život, který my všichni tolik ctíme a který je pro nás tím nejcennějším, co máme a co vůbec existuje. Který je nedotknutelný a někdo se přeci odvážil na něj sáhnout.
Nejsem ovšem zastánce názorů, že je to vhodná odplata nebo msta. Neříkám si „a máš to, svině“. Nemyslím si, že tohle je pravým smyslem trestu smrti, jako si nejsem ani jistá tím samotným slovem „trest“. Mám pochybnosti o tom, jestli si takové individuum vůbec připouští něco jako strach ze smrti. Spíš mi to celé přijde jako vhodná reakce, jako logicky následující postup, jako něco, co je v dané situaci správné udělat. Vzhledem k tomu, čeho se trestaný dopouští, nemá v naší společnosti co dělat. Nemá vůbec co dělat na světě.
Udržovat ho někde zavřeného mi nepřijde jako správné řešení. Technicky vzato to třeba vyjde levněji, ale myslím, že zrovna tohle je věc, u níž by se nemělo pohlížet na finanční stránku věci. Krom toho, nevidím do toho nijak detailně, ale přijde mi nepochopitelné, proč by něčí smrt měla být tak nákladná. Jasně, předpisy, zákony a kdesi cosi, ale to jsou všechno plky. Ten vrah nebyl milionář a taky se dokázal své oběti zbavit, takže čistě logicky, zabít lze i zadarmo. Tak proč by to mělo stát miliardy? A proč se raději nezamyslet nad tím, jak to udělat levněji, než se spokojit s tím, že je to drahé, a z toho vycházet? Mám takový pocit, že naše společnost prostě nedokáže řešit situace, do nichž se dostala. Vymyslí nějakou blbost, do té se hrozně zamotá a aby se z ní dostala ven, vymyslí si další, ještě větší blbost, namísto toho, aby řešila tu první, uznala svou chybu a napravila to.
Zkrátka, myslím si, že trest smrti by měl být zvažovanou alternativou a ne něčím, proti čemu budeme brojit a křičet, že je to nemorální a zastaralé a kdovíjaké. Taky by to nemělo být něco, za co se budeme bít a hlásat, že jedině smrt je trestem za smrt. Spravedlnosti se dosahuje obtížně, vyžaduje to spoustu práce a vede k ní dlouhá cesta, protože je třeba zvážit milion věcí a každou z nich musíte neprůstřelně prokázat, než vyslovíte verdikt. Ale není to špatné, zabít vraha. Myslím, že je to naopak správné a pokud jde o všechny ty karmické kecálky, myslím, že je to mnohem menší zlo než zabít nevinnou mouchu. Ale každý ať si tvoří názory podle svého vlastního svědomí, žeáno.
Rubriky
poesie

Poslední tanec

O samotě
v křiku vrány
třpytivá sůl
zjitří rány

ubývá mi rychle prány

Opuštěná
jen tisíc ptáků
tančí tanec
v hloučku mraků

bez námahy, beze strachu
Krouží nad mou hlavou
ladně vzduchem plavou
křičí, černé oči planou
pro duši mou rozdrásanou
Osleplá a oněmělá
tančím s nimi
záchvěv těla
tichý pláč, krákavý smích
a tanec v šatech pohřebních
uprostřed pole
teď vrány tančí mrtvole
salut ze sil posledních
pro mé rudé rty a tělo – sníh.
*
*
Inspirováno obrázkem, iniciováno Klubem snílků v rámci projektu Imaginarius.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Daně… jebat na ně!

Tak jsem si myslela, že napsat článek na téma Trest smrti pro mě nebude problém. Patří přece k povinnostem rozumně uvažujícího člověka mít názor, a já se za rozumně uvažujícího člověka občas i považuji. A ten názor jsem dokonce i měla. Jenže přišlo pondělí a já si jím najednou nebyla tak jistá. A publikovat článek, když nemáte jasno ve vlastních názorech, to je na nic, takže jsem to odložila a doufala jsem, že během týdne najdu čas na zamyšlení se a studium nějakých podkladů, ale já ho nějak vůbec nemám.
Hysterčím totiž z daní, který jsem samozřejmě začala řešit dneska, tedy později než pozdě, a vůbec nevím, co s tím mám dělat. Na daňovýho poradce je už taky pozdě, dokonce i všechny online poradny byly otevřený nejdýl do dvacátýho, takže jsem tak trochu v prdeli. Moje naděje, že máma tomu bude rozumět, se ukázaly býti lichými, jelikož ta – krom toho, že na mě furt vyjíždí s tím, že jsem to měla řešit dřív (no to už vim taky, netřeba mi to neustále opakovat) – neustále pronáší zneklidňující věty typu:“No já nevim, co s tim budeš dělat“ nebo „Já tomu vůbec nerozumim a nevim, jak ti to tam mám jako napsat“, takže jsem minutu od minuty nervóznější, protože já to nevim už vůbec a ani nevim, koho se na to mám zeptat. Ani můj vedoucí z předchozí práce nevěděl, jak si tu práci mám dát do daní, protože jemu to dělá nějaká pani a on se o to nezajímá. Ale tak on vůbec věděl hovno, takže ne že by mě to překvapovalo. Nj, jenže co teď s tím? Zázraku, kde seš? Teď tě tu vážně potřebuju…
Jinak pro vás dneska asi nemám nic poetickýho. Jen to jedno, že jsem se po nějaký době viděla s jednim zvláštním člověkem a bylo to milý. Naše interakce jsou vždycky svým způsobem kouzelný a já nevím, čím to je, ale s nikym jinym se necejtim stejně. Nikdo jinej pro mě nedělá tak kouzelný věci. Nikdo jinej mě nedokáže tak trefně obdarovat, a to mi způsobuje zvláštní pocity v žaludku. Nezvyk. Nervozitu. Pocit nejistoty a obav a milion myšlenek. Hrůzu z toho, jak moc do mě vidí, a že to, co tam vidí, se mu přece nemůže tak moc zamlouvat. Mně se to nezamlouvá. A celý mi to připomíná věci, který jsem už jednou zažila a nedopadly dobře. Nevím, co z toho bude nebo nebude, mám pocit, že jsem se ocitla na území, kde si opravdu nejsem jistá v kramflecích, což může bejt příjemná změna, ale nevím, jestli se mi to líbí. Grr, já úplně nesnáším chvíle, kdy nevím ani jak se sama cítím. Jak má člověk existovat ve světě, kde jsou lidi s magickou schopností vyvolat v něm takovou nejistotu a pouhou svou přítomností způsobit, že okamžitě znejistí ohledně všech svých názorů, schopností, dovedností, ba i vlastností? Jak se bavit s někým, kdo se na vás takhle dívá? Jak reagovat, když máte pocit, že ten druhej člověk ví přesně, co uděláte tři kroky dopředu – nebo spíš co by obvykle v takové situaci lidi dělali – a vy to přitom naprosto nevíte a ani vás to nenapadne, takže bezradně uděláte krok úplně opačným směrem. Jo, dotyčného to šokuje a je na chvilku okouzlen tím, že jste tak nevyzpytatelní, ale je to dobře?
Gosh, já jsem dneska fakt nějak extrémně nejistá, to je humus. Už aby byl duben.