Fénixův archivní blog

To se nám to pěkně vyvíjí. Začalo to nachlazením krátce poté, co jsme s mámou dorazily na chatu, a včera k večeru mi to slezlo na průdušky. Uznávám, můžu si za to krpet sama, neboť jsem neodolala svodům společenské kontaktáže a nechala se jednou starou známou (totiž mladou známou, aby si někdo nemyslel, že je dotyčná nějak postaršího charakteru) vytáhnout ven, ačkoli jsem sotva dejchala.

Jako by nestačilo, že jsme se v tom dešti a větru procházely (vzhledem k mým zážitkům z RFP jsem si při takovym lehkym deštíčku ani nevšimla, že prší, ale fakt je, že nachlazený tělo si všimne docela snadno) a že jsme pak asi dvě hodiny seděly venku na terase, kde foukalo – upřímně nechápu, proč jsme nešly dovnitř do baráku, ale přišlo mi, že se jí ke mně nechce, takže jsem ji nepřemlouvala – já blb pak ještě musím jít sedět na krám, kde taky žádný vedro nebylo, foukalo, já neměla bundu, táhlo mi na cemr a ještě jsem si dala studený, byť malý pivo.

Takže jo. Tak trochu si za to asi můžu sama. Nepatrně. 😀

Ale dalo by se říct, že to stálo za to. Obnovenej kontakt se sousedkou, pokec, kterej nezahrnoval řešení mýho života, nikdo po mně neházel zhrozenýma pohledama ani mě nelitoval nebo nesoudil, prostě mě vůbec nikdo neřešil a to bylo příjemný. Povídaly jsme si většinou o doktorech a nemocnicích, protože slečna má za sebou nepěkný zdravotní záležitosti a ještě se plazí o berlích, čili téma se nabízelo samo. Ovšem čím dál tím víc jsem měla pocit, že ta naše debata o opakování historie jen s jinýma hercema se tím totálně potvrdila. Stejně jako pár let zpátky naše mámy, jsme teď my dvě seděly na terase, kafe před náma, a drbaly jsme, co jsme mohly.

Večer to ovšem bylo nejlákavější, neboť slečna má narozdíl ode mě ještě nějaký kontakty mezi místními, i když nic moc, ale i jeden člověk postačí, abyste se tu tak strašně nenudili. A tak jsme šly na ten krám, kde seděli dva místní mladíci, se kterýma jsem sice asi nikdy osobně nemluvila, ale dobře si je pamatuju. Byli to takoví ti „starší“, co jsme k nim vždycky my zelenáči vzhlíželi a z nichž jsme měli hroznej vítr. Teď jsme všichni svorně seděli na lavičce, bavili se o životě na vesnici, o festivalech, o vztazích, o lidech, o mhd a tak vůbec. Bylo to ohromně příjemný.

A byly tu jistý náznaky, že dneska půjdeme ven znovu. Což by bylo fajn a upřímně mě štve, že jsme se nesetkali dřív, vždyť tu tvrdnu celej tejden. Ale dneska teda nevim. Včera mi nikdo na ten můj večerní odchod nic neřekl, ale mám pocit, že kdybych dneska večer zahlásila, že jdu na pivo, tak se dočkám řádný přednášky se vším všudy, zakončený slovy „Jsi plnoletá, dělej si co chceš“ 😀

No, uvidíme, jak mi bude. Zatim to teda žádná sláva neni.

Btw ten můj článek o designu pro Srdce Blogu už vyšel. A má kupodivu docela dobrý ohlasy, takže možná neni tak úplně pitomej, jak jsem si myslela. Že by to pro mě znamenalo, že tam budu moct psát častěji? No, přemýšlím o tom, že by mě fakt asi bavilo přispívat na nějakej web nebo blog, vedenej někym jinym. Aby to nebylo moje, ale měla bych tam svůj tématicky zaměřenej koutek a lidi by se vždycky těšili, až mi tam vyjde další článek.

Taky mnou vybraná oběť na ten řetězovej rozhovor pro AK se už ozvala a souhlasila, že se ode mě nechá vyzpovídat 🙂 Takže teď už jen vymyslet nějaký pořádný megahustěkrutopřísný, trenkyrvoucí a doočíslzyvhánějící dotazy. No, zatím si to nechávám uležet, na těch noteboocích se mi přece jenom nepracuje tak dobře jako doma na pevnym kompu. I když zcela evidentně jsem se tu už aspoň naučila psát články do blogu a to je taky pokrok.

1. Maude. Je to jediná osoba, která to se mnou vydržela táhnout tak dlouho, aniž by mi jedinkrát cokoli vyčetla. Inspiruje mě a dává mi důvody dál bojovat a bejt tady. Za to se nedá dost poděkovat.

2. Brácha. Máme spolu dost prapodivný vztahy a jsem přesvědčená, že v některejch ohledech jeho mozek nefunguje úplně správně, ale pořád je to můj velkej brácha, záleží mi na něm a ráda se s nim vytahuju 🙂

3. Máma. Hrozně si lezeme na nervy, protože jsme spolu prakticky furt, ale je to máma a když mi je nejhůř, je vždycky první, na koho si vzpomenu a s kým chci mluvit.

4. Táta. Vždycky byl mým vzorem a jsem vděčná za to, k jakým zásadám mě vychoval. Některý věci mě na něm dost mrzí, ale pořád je to můj první mužskej vzor a když si hledám chlapa, chci aby byl minimálně tak šikovnej, pracovitej a vtipnej jako můj táta.

5. Babička. Je to prostě moje nejmilovanější babička 🙂

Tenhleten řetězák začíná bejt nějakej až moc intimní, nemáte ten pocit? Ale když už jsem se k němu upsala… mám u toho ovšem trochu pocit, že i moje schopnost otevírání se je tady trochu natahována na skřipec a testována. Tak uvidíme…

1. Pokusy o finanční poradenství. Přineslo mi to i nějaký pozitivní věci, to zase ne že ne, ale celkově vzato to mýmu životu podle mě jen uškodilo a pošramotilo mi to některý vztahy. Tím spíš že jsem se o to pokoušela podobně neúspěšně víckrát než jednou a nechtěla jsem pustit tu vidinu, že bych mohla být úspěšná podnikatelka. Líbilo se mi, že budu radit lidem a pomáhat jim, ale chyběl mi na to ten obchodní duch a navíc jsem to vzala tak nějak za špatnej konec. Prostě si myslim, že kdyby se to nestalo, dneska bych se měla o hodně líp a hodně věcí by bylo jednodušších.

2. Románek s o dost starším chlapem. Ne že bych se za to nějak styděla, v tý době mi to dost pomohlo a taky jsem si díky tomu určitě pár věcí ujasnila, ale myslím, že můj život by se bez toho obešel. Ani ne tak proto, že byl starší, jako spíš že to byl fakt trochu psychopat, no ale stejně. Kdybych se mohla vrátit a rozhodnout se, co ze svýho života vyškrtnout, neváhala bych.

3. Některý další románky. Člověk je nerad sám a většina věcí, který jsem spáchala v milostnym životě, byla fajn a měla svůj smysl, ale najdou se i takový, za který bych si radši dala po hubě a u nichž se fakt nechápu.

4. Návrat do ČR. Měla jsem v tý Anglii zůstat. Všechno by bylo jinak.

5. Skončit s baletem. Bylo to vynucený zdravotním stavem a některýma lidma, se kterejma jsem prostě už nedokázala bejt ve stejný místnosti, ale stejně mě mrzí, že jsem toho nechala. Při tanci jsem prožívala skutečný štěstí, můj život byl skvělej a mám na to úžasný vzpomínky, který doufám nikdy nevyblednou. Ať už klasický hodiny, který byly plný poctivý i méně poctivý dřiny, ladnosti, tréninku a práce na vlastním těle a zábavy s přáteli, nebo každoroční soustředění v Liblicích, který pro mě znamenalo a vždycky bude znamenat víc než dokážu popsat. Kdybych se mohla vrátit do jednoho okamžiku ve svym životě, vybrala bych si některejch z momentů, kdy jsem byla v Liblicích. Tehdy jsem byla šťastná a někam jsem patřila.

A já už nevim. Zase tolika věcí asi nelituju… 🙂 Jako takovej šestej bod by se daly zapsat některý věci, který člověk kdy řekl a vzápětí by si nejradši nafackoval, ale už dávno jsem přišla na to, že ačkoli vy třeba něco takovýho hrozně řešíte, ten člověk, před kterym jste se takhle „ztrapnili“, si toho ve většině případů vůbec nevšiml nebo mu to bylo jedno a neřešil to. Lidi si takový věci u druhejch lidí nepamatujou a neni to jako že byste nosili na čele nálepku, kde byste tu blbou hlášku nebo nesmyslnost, co jste kvákli, měli napsanou. Ztrapnili jste se podle vás na rande? Klídek, on si toho nevšiml a nebo o tom nejpozději do druhýho dne nebude vědět. Vy se takovou blbostí můžete užírat i několik měsíců nebo dokonce let, ale ten druhej o tom už dávno neví, takže je to úplně zbytečný řešit a myslet na to. Fakt, to je zaručený.

1. Co jsem za člověka. Dost často uvažuju, kdo vlastně jsem, co mě identifikuje a jak moc se asi liší moje představa o mně samé od toho, jak působím na druhé. Někdy se fakt nestačím divit, co všechno mi teď přijde normální, a přitom pár let zpátky by mě to ani nenapadlo.

2. Smysl života. Klasika. Štve mě, že jsem už několikrát prožila momenty, kdy jsem měla zato, že jsem ten smysl našla, jenže mi to nevydrželo na furt. Asi bych si ty momenty měla častěji připomínat, aby se mi vryly pod kůži a já si nepřipadala tak ztraceně a nesmyslně.

3. Moje budoucnost. Chtěla bych bejt tím člověkem, co přesně ví, co chce v životě dělat, co ví, kde bude za tejden a co zažije za měsíc, co má nějaký plány a nějakou budoucnost. Já ji nemám. Mám jen tenhle přítomnej okamžik a naději, že přijdou další přítomný okamžiky, který budou něčim zajímavý. Na jednou stranu je to báječnej způsob života, člověk se tak naučí vnímat úplně jinak než jak byl zvyklej, ale na druhou stranu si právě díky tomu připadám někdy úplně ztracená a ztrácím hlavně víru v to, že něco v životě dokážu. Někdy mám pocit, že bych přece jenom měla mít nějakej plán, nějaký velký cíle, a jít za tim, a že když nic takovýho nemám, tak jenom mrhám časem a nic po mně nezbyde.

4. Rodinný vztahy. Dost často přemýšlím o tom, proč jsou takový, jaký jsou, a čím by se to dalo změnit.

5. Typ práce, co by mě naplňoval. Pořád jsem ještě nepřišla na to, co by mě opravdu bavilo dělat. Už jsem toho dost vyzkoušela, takže vím, co dělat nechci. Ale to nějak nestačí, mám pocit, že mi to ty volby nijak neusnadňuje.

6. Předchozí vztahy. Z některejch věcí se prostě nevzpamatujete. Bylo by fajn umět to přestat řešit, ale to nejde. Některý rány zasáhnou příliš hluboko.

7. Ztracený kontakty. Ze všeho, co se dá řešit na minulosti, nejvíc řešim lidi, který jsem měla ráda a se kterýma jsem ráda trávila čas, a který už jsou pryč. Umřeli, odešli, žijou jinej život, zapomněli, co já vím, prostě na ně už nemám žádnej kontakt nebo ho sice mám, ale už jsou duševně někde jinde a nevzpomínaj na to tak dobře jako já. Vždycky když potkám nějakýho dávnýho kamaráda a řeknu mu ahoj a on zaciví na druhou stranu ulice nebo se přiblble usměje, odpoví neochotně ahoj nazpátek a jde dál, aniž by zpomalil, zabolí mě to a říkám si, kde je problém? Mají ty lidi jiný vzpomínky než já? Proč si nedají tu práci na chvilku se zastavit a pokecat, jen aby zjistili, jak se třeba mám. Upřímně to nechápu, protože i lidi, který mě dřív nějak štvali nebo nebavili, mi prostě přijde zajímavý potkat a jen tak poklábosit, třeba i jen zdvořilostně, ale spíš proto, že mě fakt docela zajímá, čím se stali. Neni to jako že bych si je hned musela hledat na fb a začít zkoumat, co se přesně děje v jejich životě. Ale ta minuta zdvořilostního rozhovoru na ulici nebo po chatu přece nikoho nezabije a neni nijak závazná.

Tak proč se kluk, s nímž jsem strávila čtyři roky v jedný třídě, pomalu ani neobtěžuje odpovědět mi na pozdrav, když se potkáme u rybníka na Rock For People po tolika letech? Proč nezajde poklábosit? Vážně tomu nerozumím.

V sobotu se toho už moc nedělo, žádný kapely a tak, takže proběhla jenom nějaká ranní očista, návštěva kripltoiky (tyjo, to mě baví :D) a snídaně. Jelikož jsem si toho v pátek nakoupila nějak moc, snažila jsem se sežrat co nejvíc nepřenosnejch věcí, abych se s tím netáhla a aby se mi to nerozkydlo nebo nerozdrobilo v krosně. Třeba takový křupavý placky nebo jogurt ve mně fakt vyvolávaly obavy. Něco jsem i vyhodila, že už to bylo rozmáčený – třeba rolička superjemnýho toaletního papíru, která od první bouřky byla použitelná tak akorát jako žínka a nebyla šance, že se to někdy zlepší 😀

Banda kolem mě začala balit věci a stany, tak jsem se do toho taky pustila a čekala, až mi napíše Maude, jak to viděj u nich, nebo až se přivalí Tom, aby si sbalil stan, s čímž jsem mu samozřejmě chtěla pomoct. Furt jsem přemýšlela, jak se mu mám za to odvděčit, vždyť nebejt jeho, fakt nevim, kde bych spala a bydlela. Tom nakonec volal a dokonce se mi i dovolal na můj pošahanej mobil, jenže v něm bylo pořád ještě dost vody, takže jsem to nemohla zvednout, tlačítka nefungovaly. Tak jsem jenom vztekle mačkala to přijímací, sledovala Tomovo jméno na displeji a snažila se ten hovor přijmout, ale nešlo mi to, tak jsem se na to vybodla.

Tou dobou už psala i Maude, že vyrážejí, takže mi nezbylo než se zvednout a zanechat Tomův stan v rukách jeho bandy, která narozdíl ode mě jela domů autem a nemusela stíhat vlak. Rozloučila jsem se s nima se slovy, ať mu za mě poděkujou, a běžela jsem.

Na křižovatce jsem se spichla nejen se zbytkem crew, ale i s Tomem, kterej spěchal od auta ke stanu, takže jsem mu nakonec přece jenom poděkovala osobně a domluvili jsme se, že se třeba někdy sejdeme v Praze. Do tý doby snad vymyslim, čím ho za to ubytování a vytržení neskutečnýho trnu z paty uctít 🙂

Pak jsme teda letěli na bus, do kterýho se cpaly strašný davy lidí a už to vypadalo, že to vzdáme, ale nakonec jsme se tam docela dobře vešli do zadních dveří, kam se bůhvíproč už nikdo necpal a zůstalo tam místo. Krásně jsme tudíž stihli vlak, kterej nejprve nevypadal vůbec dostupně, ale Maude naštěstí narozdíl od nás poslouchá nádražní hlášení, a tudíž věděla, že budou připojovat další vagony. Na ty jsme si teda samozřejmě počkali a díky tomu jsme si i sedli.

Když se vlak rozjel, chvilku jsme si povídali, ale brzo nás to přešlo a celej vagon se proměnil ve scénu ze Šípkový Růženky, totálně všichni polehali, poštelovali se na sedačkách a usnuli 😀 Ten týpek, co projížděl skrz nás s vozejčkem plnym občerstvení, měl dost.

Díky tomu chrápání nám ta cesta dost uběhla, i když chvílema už jsem toho měla fakt dost, nevěděla jsem, jak si sednout, a už jsem chtěla bejt doma. Na Hlaváku proběhla krátká diskuse ohledně návštěvy KFC, ale nakonec to nedopadlo, a tak jsme se rozloučili a já si do toho dědka zašla sama na pavláku, kde jsem si ještě užila legrace s obsluhou. Týpek se totiž otočil dozadu a volal na kolegyni, že chce nepálivýho megapocketa, a slečna toho asi měla ten den dost, takže celkem zoufale zavolala zpátky „No to ne!“. Týpek na chvilku zaváhal, ale pak se na mě otočil a se smíchem prohlásil, že teda asi ne, načež jsem zahlásila, že to je pěkně blbý, protože mám hlad jako svině, a oba se rozesmáli a slečna řekla, že teda když jsem to já, tak mi ho udělá 😀 No neni ona milá?

Takže za malou chvilku jsem se už vlekla domů obtěžkaná krosnou, žebradlem a sáčkem s obědem.

Dostat se do bytu pak bylo ještě docela slušný drámo, protože jednak jsem si ve vlaku uvědomila, že mám klíče na dně krosny – takže jsem ji musela na chodbě celou vyložit (což bylo mimochodem fakt eňo ňůňo :D) – a druhak se nám cca týden zpátky rozbil zámek u jedněch dveří a máma mi těsně před odjezdem dávala novej klíč, o němž jsem si najednou nemohla uvědomit, jestli jsem si ho už dala na klíče nebo ne – protože novej zámek se měl instalovat až bůhvíkdy, při mym odjezdu ještě ve dveřích nebyl, najednou mě napadlo, jestli jsem ten klíč nenechala ležet na stole. Což by byla zábava, protože naši nebyli doma, takže bych se dovnitř nedostala a mohla bych přespat na chodbě. No co, spacák jsem měla 😀

Naštěstí se ukázalo, že jsem nebyla takovej debil a že ten klíč mám, takže jsem se pohodlně dostala domů a shodila ze sebe bagáž, abych následně mohla usednout k pc začít datlovat, samozřejmě až poté, co jsem si na soundcloudu našla The Feud a začala je smažit na celej byt.

První věc byl samozřejmě facebook a zaspamování všech možnejch stránek kapel, který se mi líbily, pochvalnýma komentářema, pak Twitter, kde jsem se zkontaktovala s Nickem a začala ho učit česky (to bude ještě zajímavý :D), no a pak samozřejmě blog, kde jsem se pustila do reportu a kde jsem si početla, kdo všechno tam ještě byl, a ujistila se, že nikdo tu neni takovej blázen, aby o tom napsal pět takhle brutálně dlouhejch článků 😀 Na mou obranu, ani já jsem nečekala, že toho bude tolik, fakt netušim, kde se to ve mně vzalo. Takovouhle psavou jsem snad ještě nikdy neměla. Je vidět, že na mě ten fesťák měl neskutečně dobrej vliv.

A hlavně jsem mozkem ještě pořád na něm. Včera celej den, když jsem jedla, když jsem psala, když jsem šla prát, furt mi tu jeli ti Feudi, dneska taky a ještě jsem je doplnila o Kooks, který jsem pak společně se Subways, Asteroidama a dalšíma jménama začala okamžitě stahovat (piratebay dostal zabrat), a každou chvíli jsem si vybavila, jak jsem na tu kterou písničku stála pod pódiem, a začala jsem skákat jako smyslů zbavená. No jak říkám, ještě že nikdo nebyl doma. (Teď už bohužel je :P)

Mozku ještě pořádně nedošlo, že je doma v Praze, nebo spíš došlo, ale nelíbí se mu to. Na to špatný člověk rychle a rád zapomene a poprvý po dlouhý době nemám absolutně chuť si na něco stěžovat (až na ty WTF sprchy a na ten WTFFFFF rybníkovej „čaj“), jen jsem nadšená a nechávám se unášet euforií a bojím se, že brzo vyprchá, protože nechci. Nechci bejt doma, nechci se vrátit ke svýmu facebookovýmu a pražskýmu životu, chci jet do Hradce a žít tam v tom světě, kterej má jiný pravidla a je plnej hudebních zážitků a vibrací a kapel, se kterýma se můžeš naživo potkat a přijímat všechno, co do tebe pouštěj. Chci se vrátit mezi ty lidi, který tam žijou úplně podle jinejch standardů, a i když v noci jsou mnozí na pěst a ve frontách na pivo nebo na kohoutek bych je vraždila, celkově vzato je to báječná grupa. Báječná, třicetitisícová grupa lidí, kteří jsou všichni na jedný vlně a to je něco naprosto neuvěřitelnýho a nepopsatelnýho.

Závěrem chci říct, že psát o Rock For People mi vydrží na mnohem víc než deset facebookových statusů a že svoje okolí s tím pravděpodobně budu srát ještě hodně dlouho. Na druhou stranu se hrozím momentu, kdy se mě máma zeptá, tak jak bylo?, protože mám pocit, že jsem to všechno napsala sem a že už k tomu nemám naprosto co říct 😀 Mám pocit, že moje odpověď bude prostě jen „Skvělý“, což tak úplně nevystihuje veškerou podstatu a všechny detaily 😀 Achjo. Asi jí odkážu sem, ať si to přečte 😀 Neni to o ztrátě schopnosti mluvit, je to spíš o tom, že toho bylo skutečně příliš na to, aby se to dalo vypovědět – a nepřeskakovat u toho z jedný věci na druhou a na nic nezapomenout. Myslím, že to by nikdo nedal, tím spíš ne já.

No ale ten oficiální sumární report tím končím, takže teď tu snad zase bude chvilku klid 🙂 Mějte se famfárově a modlete se za mě, ať mi ta euforická část vydrží, protože mě rozhodně baví o hodně víc než ty dlouhý, nekonečný fáze depek a sebetýrání. A jestli chcete dostat trochu víc feelingu z RFP, stačí hodit to do googlu a ty fotky tam mluví za hodně 😉

Aneb Cirratin řetězák, den třetí.

Mám trochu problém s tím, že se moje body někdy až stoprocentně shodují s Cirratinými, tak snad nebude provar, že si je od ní vypůjčím. Nevím prostě, jak jinak bych to řekla, když ona to popsala tak trefně 😀

1. Jednejte se mnou na rovinu. Nemlžte, nelžete, nevytáčejte se, buďte upřímní k sobě i ke mně a když vás požádám o váš názor, tak mi ho řekněte. Prosím vás ale, naučte se ty svý názory sdělovat nějak rozumně. I ona „krutá pravda“, o kterou si často říkám, se dá člověku sdělit nějak normálně a ne způsobem, po němž mám chuť si hodit lano nebo se utopit v marmeládě.

Prostě když se vás ptám na názor, dělám to proto, že potřebuju vaši pomoc, chci se sebou něco udělat a na vašem názoru mi zjevně záleží, tak si to uvědomte a řekněte mi něco konstruktivního a ne abyste mi sdělovali, co všechno je na mně podle vás špatně a jak jsem odporná či zlá a fuj. Pochopte, že to pro mě od vás bude mít váhu, a zkuste mě tím úplně nedojebat.

2. Naučte se mluvit o něčem, nebo mlčet. Nepotřebuju mít kolem sebe lidi, co řeší sračky. Na to si vystačim sama. Tím, že budete v jednom kuse mlít o hovadinách, na který se vlastně ani nedá nic odpovědět, si mě opravdu nezískáte, to radši mlčte a jenom se kochejte světem kolem sebe – neplést s kocháním se mnou, z toho jsem vždycky hrozně nervózní a mám pocit, jako bych měla na obličeji něco rozmázlýho.

Mám ráda lidi, co maj co říct. Něco vtipnýho, něco objevnýho, něco, co přiměje k zamyšlení a pobaví. Nesnáším, když někdo mele blbosti jen proto, aby mluvil, a ještě k tomu ode mě očekává reakci jako že se budu smát nebo prohlašovat „ne, vážně? no to mě podrž, to je hrozně zajímavý“. Neni.

A úplně nejhorší jsou lidi, který nedokážou poznat, kdy už stačilo, a to i když jim to natvrdo řeknete a na kolenou je prosíte, aby aspoň na pět minut drželi zobák. Takoví si ovšem zadělávají na problém. Někdy prostě potřebuju ticho a když to někdo neumí respektovat a držet zobák, skončil.

3. Buďte rádi, že jste se mnou. Vystačte si s tím a buďte z toho happy. Prostě jen tak. Když se mnou trávíte čas, tak buďte se mnou. Myslí, duchem, tělem, užívejte si prostě jenom to, že jsme spolu, a neptejte se mě furt, kam půjdeme nebo co budeme dělat. Mně je to ukradený! Můžu sedět klidně na blbý lavičce na hlaváku a prostě jen tak bejt, nikam nemířit a nemít nic v plánu. Když je vám s někym dobře, tak je to snad jedno, kde jste a co děláte, ne? Pokud chcete někam jít a něco dělat, tak to vymyslete, zařiďte a oznamte mi to jako hotovou věc, například „Dal bych si víno, zajdeš se mnou do vinnýho sklípku u nás v XY?“ nebo „Zejtra v šest dávaj v kině BlaBla, nechtěla bys jít se mnou?“. Zapřísahám vás, NEPTEJTE SE MĚ FURT, JESTLI BYCH NECHTĚLA NĚKAM NĚKDY ZAJÍT A KAM A KDY. Když chcete někam jít nebo něco dělat, dejte mi konkrétní návrh, já to za vás vymejšlet nebudu.

4. Neanalyzujte mě. Nesnáším, když mě někdo rozebírá a snaží se mi tvrdit, že jsem pomatená nebo že mám nějakej problém, na základě něčeho, co si třeba přečetl na mym blogu. Na tohle prohlášení jsem vůbec alergická. Ano, mám nějaký problémy, ale kdo je sakra nemá? Každej má něco a nevidim důvod, proč by zrovna u mě měly bejt jediným možným tématem k hovoru moje problémy, u nichž je navíc sporný, že jsou tak důležitý. Nemám ráda, když někdo mý problémy zveličuje (jen proto, že to dělám já, neznamená to, že jsem opravdu tak strašně v řiti), nebo je zlehčuje (ano, mám nohy a ruce a jsem zdravá, ale to zase neznamená, že mám úplně růžovej život) nebo je prostě vůbec řeší. Pokud s tím sama nezačnu a nebudu se chtít nutně svěřovat, buďte té lásky a bavte se se mnou o něčem jinym nebo to jen naťukněte, pokud vás to opravdu zajímá, ale pokud ne, nezačínejte s tím. A nemyslete si, že mě znáte jen proto, že jste četli pár mých článků. V nich opravdu není všechno, i když to tak někdy vypadá.

Což mě přivádí k dalšímu bodu.

5. Nepoužívejte proti mě můj blog! K tomuhle asi nemám co dodat. Tenhle blog je velká výlevna a jsou v něm obsažený věci, který by spousta lidí vůbec nepustila na světlo světa. Je to jako svěřit se někomu. Je to citlivý. A jakmile se to někdo byť jen pokusí použít proti mě, skončil, nadobro. Je to jako hrabat se někomu v deníku a pak to na něj vybalit. Tím, že tu vypisuju svoje niterný pocity, jsem zranitelná, a stačí málo, aby to ublížilo.

Jde pořád o tutéž věc – ten blog člověk nepíše pro svý známý a kamarády, píše to pro lidi, který osobně nezná a který neznaj osobně jeho, právě proto, aby to na něj nikdo nemohl používat. To, že se ty skupiny čtenářů začnou časem proplejtat, je potíž, ale aspoň se tak ukáže, co v kom je, jestli taktnost nebo sviňárna. Prostě to, co je tady, by mělo bejt pro lidi, co mě znaj, tabu a téma, o kterym se nemluví. Alespoň pokud jde o nějaký citlivý články. Když napíšu report na nějakou akci a odkaz hodim na facebook, tak je samozřejmě povoleno se se mnou o tom bavit 😀 Ale články o mym milostnym životě nebo depkoidní výlevy? Absolutní zákaz. Nikdy jste to neviděli.

6. Nenaléhejte na mě. Dejte mi čas, neuhánějte mě a nevnucujte se. Jsem vzdorovitá, jakmile cítím, že mě někdo do něčeho tlačí, zaseknu se už z principu a nehnete se mnou, akorát to bude oběma stranám ubližovat. Berte mě jako kočku. Když mě budete furt brát do náručí a muchlat, tak se naseru, seknu vás a zdrhám, zalezu si někam na skříň a budu vás nesnášet. Na druhou stranu když si mě chvilku nebudete všímat, dost často zjistíte, že přijdu sama z vlastní vůle.

Může se samozřejmě stát i to, že mě necháte bejt a já nepřijdu. Ale furt je to lepší než abyste mě uháněli, to bych nepřišla stejně a ještě bych vás neměla ráda. A to nemá nikdo zapotřebí.

7. Filtrujte, co vám říkám. Vnímejte to, co je důležitý. Lidi toho nakecaj a já nejsem výjimkou. Zvlášť pokud projevíte zájem o moje niterný rozpoložení, často ze mě začnou lízt hrozný věci – právě proto bod číslo 4. Jestli nechcete, aby se na vaši hlavu snesla kupa sraček a sebelítostivých keců, vůbec s tím nezačínejte a nebo to pouštějte druhým uchem ven a nedělejte si na mě obrázek podle toho, co melu, když jsem v depce.

Namísto toho vnímejte ty věci, co vám říkám od srdce a co myslím vážně. Mám za to, že moje vyjadřovací schopnosti jsou na dostatečně vyvinutý úrovni, stejně jako empatie, takže dokážu věci podat tak, jak je myslím, doopravdy. Bohužel spousta lidí není schopná je tak strávit a pořád si je přikreslujou věcma, který jsem tam vůbec nevkládala nebo jsem je tam dala omylem a nemyslela je tak úplně vážně – právě proto, že toho taky spoustu nakecám – ať už negativníma nebo pozitivníma.

8. Buďte skromní, když něco umíte a jste v tom dobří. Nesnáším arogantní lidi. Je mi jedno, kdo co dokázal, důležitý je vždycky jenom to, jakej jste člověk. Ti největší machři na světě jsou vždycky ti nejvíc skromní – ti zasáhnou největší množství lidí a neberou si za to přehnanej kredit. Zbožňuju lidi, kteří něco umí, něco skvělýho dělají, a přitom si vůbec neuvědomujou, jak jsou skvělí – nebo si to uvědomujou, ale nedávají to na sobě znát a dál na sobě pracují. Nejhorší je, když někdo ustrne v momentě nějakýho skvělýho úspěchu a dalších několik let žije z toho jedinýho momentu, kterej už dávno minul, vykresluje se jako že je čím dál tím lepší a zajímavější, a přitom nemá co novýho nabídnout. Lidi, co jsou na něco machři, a přitom o nich neni pořád všude slyšet a furt na to neukazujou, mě prostě berou.

V pátek ráno mě opět ze stanu vyhnalo hrozný vedro. Nevěděla jsem, kolik je hodin, protože jsem byla bez mobilu – musela jsem z něj po včerejší noci vyndat baterku, protože kdykoli se kontakty spojily, začal mobil vibrovat jako když mi někdo volá, a nechtělo to přestat.

Očista proběhla celkem v klidu, předchozího dne jsem u jednoho z cihlovejch baráků v našem kempu našla venkovní kohoutek, k němuž se dalo pohodlně dojít po betonu a z nějž to pryštilo vodou, aniž by u něho byly nějaký fronty. Místama byl dokonce úplně osamělej. A tak jsem si tam v klídečku vyčistila chrup a pak si postála u toiek, kde se mi taky zadařilo, protože jsem objevila jednu „kriplkáráckou“ – odpusťte mi ten výraz, byla prostě velká, zřejmě pro postižený (kterejch jsem tam btw fakt pár potkala, teda ne přímo v kempu, ale u koncertů. To jsou machři, tyjo), takže tam bylo prostoru jak na normálním záchodě a byl tam toaleťák, sice takovej ten šmirglpapírovej, ale lepší než drátem do voka.

Věnovat celej odstavec rannímu sraní asi neni úplná romantika, ale kdo jste někdy byl na takovym fesťáku, tak dokážete ocenit tu krásu okamžiku, když se konečně můžete v klidu… no však vy víte 😀

Po ranní očistě proběhla nějaká snídaně, a pak jsem seděla v hloučku těch Tomovejch kamarádů a zevlila. Nespěchala jsem, protože podle mojí zkušenosti se vždycky budím o dost dřív než Maude, nebo minimálně o dost dřív než Běs, a byli jsme domluvení, že si pro ně pak přijdu ke Campusu, a že mě Maude bude vyhlížet, protože dovnitř se už asi nedostanu.

Když už mě to u stanu přestávalo bavit, vybavená plavkama (už to zase smažilo jak blázen) jsem se pomalu vydala na cestu. U Campusu jsem čuměla na venkovní sprchy s toikama, o nichž Maude předtím prohlašovala, že tam furt někdo kontroluje pásky, protože jsou společný pro tři kempy. Přišlo mi bizarní sprchovat se takhle na veřejnosti, ale přes den to asi bylo jedno, člověk byl stejně v plavkách. Každopádně jsem závistivě těkala očima po lidech, co si tam užívali proudu vody, a bojovala s hroznou touhou doběhnout si zpátky do kempu pro sprcháč a zneužít to tu. Moje touha po pořádnym sprchování narůstala.

Nicméně jsme se hned střetly pohledama s Maude, která už stála u stanu a vyhlížela mě. Zkusila jsem projít za ní, ale sekuriťák ke mně hned přiletěl jak včela k pampelišce, takže jsem ho ujistila, že tam nejdu, a počkala na Maudě. Ta mi oznámila, že tak za půl hodiny můžou jít, pže Běs ještě snídá. To jsem docela přivítala s povděkem, protože já osobně snídala už drahnou dobu zpátky a měla jsem hlad. Maudě mě teda nasměrovala na stánek s pojízdnou kavárnou, kterej jim stál hned u vchodu, a kde byla sice fronta, ale nijak velká.

Po pár minutách jsem se rozhodla pro zapečenou bagetu, o níž jsem sice soudila, že nebude ani zčásti dosahovat kvalit, který bych čekala od jídla za 50 korun, ale aspoň se tím nažeru, což bylo docela zapotřebí – měli jsme jít plavat a mně kručelo v břiše. Kdovíkdy se vrátíme a cestou tam není kde si něco koupit.

Jenomže fronta se naprosto nehejbala. Koukala jsem teda všude možně kolem sebe, stokrát jsem si přečetla celej jejich lístek, prozkoumala okolí, koukala jsem, že ploty už zase stojí, a že je sice všude bordel a všude na těch plotech a ohradách a na stanech a na autech se suší věci, ale jinak by nikdo neřekl, že byl včera nějakej Mordor, na nebi nebylo ani mráčku a bylo krásně.

Trpělivost mě pomalu opouštěla a ve chvíli, kdy slečna v okýnku vyvolala, že abysme pak nebyli naštvaný, musí nás informovat, že na jídlo se bude čekat tak dalších dvacet minut, mi málem stříknul mozek. Hlad byl ale silnej a Maude s Běsem stejně ještě nešli, tak jsem trpělivě čekala dál. Když jsem se blížila k okýnku, začala jsem zkoumat jejich nabídku sladkýho pečiva, abych si nemusela dávat bagetu nebo toust, jehož zapečení by trvalo dvacet minut (!), a dost solidně mě znechutily dvě věci. Jednak ceny, protože za kousek švestkovýho koláče nebo za jablečnou kapsu dát třicet korun, mi přišlo úplně nebetyčný a měla jsem chuť začít řvát, že si z nás dělaj prdel, a jednak vosy, kterejch tam bylo úplně neuvěřitelný množství a nejen poletovaly kolem toho sladkýho, dokonce se po tom i procházely. Když jsem uviděla vosu, jak zalejzá do povidlový mřížky, byla jsem rozhodnutá, že tohle si nekoupim ani kdybych měla hlady chcípnout. Někteří přede mnou to řešili tím, že si koupili tousty nezapečený, ale to mi připadalo úplně šílený. Dát 40 korun za čtyři plátky toustovýho chleba, dva plátky šunky a sýra? No doprdele?!

A tak jsem zvolila čokoládovou rolku, která bude sice hrozně opatlaná, jaký je vedro, a navíc to neni zrovna na hlad, ale bude to prostě aspoň něco, po čem neleze havěť. Měla jsem už hroznou žízeň a pár lidí tam sedělo s nějakym ledovym pitím, který jsem na lístku identifikovala jako „Pravý zelený ledový čaj s kousky zázvoru“, a i když 40 korun za čtyřdecku mi opět přišlo úplně otřesnejch, řekla jsem si, že do toho půjdu, že mi to vynahradí čekání.

Abych to zkrátila, ten jejich pravej zelenej čaj byl naprosto odpornej, se zázvorem to nemělo nic společnýho a vůbec se svým názvem v podstatě jenom to, že to bylo ledový. Jinak to trochu smrdělo a mělo to barvu i chuť přesně stejnou, jako by to někdo nabral z louže nebo z rybníka. Upřímně, fakt nechápu, proč jsem jim to nešla vrátit, asi holt nejsem vracecí typ, a krom toho pít studený bylo příjemný, jakkoli to mělo odpornou chuť. Každopádně není nad to, nechat se okrást hned po ránu. Aspoň že ta rolka byla výborná.

Po mizerný snídani, kdy jsem se mimochodem dozvěděla, že ty sprchy původně vůbec nebyly venkovní, ale uletěl jim stan (muhehe), jsme se teda vydali koupat. Maudě mě nabádala, ať jdu dneska s nima k tomu zadnímu rybníku, a tak jsem si řekla, že pro jednou mě ta dálka snad nezabije a že se mi chce bejt s nima. Taky mi dala svůj záložní telefon, abysme se měly jak domlouvat. Zdálo se, že všechno se obrací k lepšímu.

Cestou jsem si vzpomněla, že ten rybník je vlastně mnohem dál, než si myslim, protože předloni jsme k němu jezdívali autem. Takže ta štreka tam byla docela vražedná, ale naštěstí nebyl zase tak smrtelnej hic, takže se to dalo. A bylo příjemný tam dojít, najít flek na věci a zahučet do vody i s T-mobajláckým nafukovacím podprdelníkem, kterej má milion využití a je to naprosto dokonalej vynález.

Po koupeli jsme se vydali zpátky do kempů, a protože pořadatele asi blesky osvítily, otevřeli další vchod do CampCity blíž k východu z celýho areálu, takže jsem to nemusela tak pitomě obcházet a měla z toho radost. Cestou jsem si ještě odskočila ke kohoutku u zdi a ve stanu pak proběhlo rychlý převlečení a posezení s partou, která tam už zase/ještě pořád byla a sdělovala si dojmy ze včerejšího Skrillexe, kterej nakonec přece jenom hrál, a to sice v Youtube stanu, kam se vešly prý nějaký 3000 lidí z celkových asi 30 tisíc, co ho chtěly vidět. Ten zbytek dovnitř nepustili, kvůli bezpečnosti. No nechtěla bych, ještě že mně jeho jméno nic neříká. Představa, že bych přijela na nějakou jednu kapelu a ta se nekonala, je šílená, a fakt nezávidím lidem, co třeba přijeli na Faithy nebo na Orbital.

Kolem jedný jsme se se zbytkem crew sešli na autobusu, kterej mi málem ujel díky malinovce, co jsem si jí koupila kousek od zastávky, kde byla otevřená nějaká pocestná zahrádka. Věděla jsem, že tam maj pivo, ale malinovka pro mě byla novinka, který jsem nemohla odolat, zvlášť když byla za krásných 25 korun, což oproti 33 v areálu byl příjemnej rozdíl, nemluvě o tom, že chutnala líp.

No ale stihla jsem to tak akorát a dokonce jsme si i sedli. Ke mně si teda sednul nějakej úplně nachcanej týpek, kterej do mě furt něco hustil a odřízl mě od zbytku, ale jinak to šlo 😀 Chtěl vědět, kolik je hodin, a když jsem mu řekla, že mám :25, tak se zmateně ptal kolik dvacet pět, takže evidentně neměl páru, co se kolem něj děje 😀 Pak trval na tom, že pásek do areálu platí jako jízdenka na vlak domu, a nenechal si to vymluvit. Starostlivě se mě ptal, kolik si myslim, že by ten lístek jinak stál, a prohlašoval, že ho průvodčí určitě nechá bejt. No, já mu to nebrala, jen jsem si zunkala svou malinovku, načež týpek začal hlásat, že je po ní hrozná žízeň, že to jednou někde prodával a že ty lidi chodili furt pro další, jakou měli žízeň. Co se člověk nedozví takhle po cestě autobusem 😀

Ve městě jsme si skákli do Tesca, protože jsme měli ještě dost času než pojede Tesco bus do druhýho Tesca, kde maj ten Bilbo Šmak. Nákup proběhl tentokrát docela v pohodě, předchozí dny tam vždycky byly nějaký debaty, teď jsme to vzali fofrem, protože nebylo tolik času. Pak jsme se přesunuli na Tesco bus a jeli se najíst a po obědě (a nezbytném využití kamenného splachovacího záchoda) jsme to vzali busem přes nádraží, kde jsme se opláchli v kašně, zpátky do areálu.

Z kapel jsem toho dne chtěla jít původně na From dawn to fall, ale teď si je za boha nemůžu vybavit, takže mám pocit, že jsme dorazili až na H2O. Po nich jsme se přesunuli koupit pitnou vodu a trochu se omáčet v umejvárkách, a pak jsme si sedli do stínu u Evropa 2 hangáru, protože nám z toho sluníčka přestávalo bejt dobře a navíc jsme byli už z toho všeho přesouvání se mezi stagema a po areálu i mimo něj úplně uchozený. Já jsem třeba měla nohy už zespoda úplně ochozený, bolely mě ťapky, kotníky i celý lýtka z toho věčnýho skákání a měla jsem je úplně ztuhlý, takže chvilku si posedět při zvuku Mandrage bylo fakt příjemný, i když mi ta kapela něčím leze na nervy, ale přesto jsem ráda slyšela Hledá se žena, a uměla jsem si představit, že bych na to v kotli zapařila, kdybych ještě měla sílu. Horší to bylo, když jsem šla pro malinovku ke stánku a zrovna jsem chytla Šrouby a matice. Nemůžu to dostat z hlavy, to je fakt průšvih.

Po posezení ve stínku, který bylo fakt příjemný, a kde jsme se potkali s Mírou (to je ten, u který jsem měla původně spát, a co jsem ho potkala při buřině pod těma schůdkama, ja neměl boty :D), jsme se rozhodli přesunout do Google stanu a pokusit se vydobít si nějaký trička nebo ceny, co tam rozdávali. Míra měl totiž už nabráno a dost nás na to nalákal. Maude s Běsem se tam už dřív pokoušeli dostat, ale nedokázali se prorvat skrz ty fronty, takže tentokrát jsme si řekli, že se nevzdáme a nevzdali jsme se, i když chvílema to bylo o nervy. Bylo tam dost lidí, i když se nám podařilo ukořistit fleka zrovna na tý míň okupovaný straně, ale hlavně úplně nefunkční technika. Dva ze tří notesů vůbec nefungovaly a ten třetí byl úplně pojebaně nepoužitelnej, měl anglickou klávesnici, nedal se na něm udělat zavináč, lomítko ani háčky a čárky, a krom toho mi nějaká holka furt čuměla přes rameno, což bylo fakt dost nepříjemný a nevim, vo co jí jako šlo. Totéž pak navíc dělala i Magdě, takže jsem byla požádána, abych si na tu stranu stoupla a zabránila jí ve výhledu 😀

Cílem všeho bylo zaregistrovat se (nebo přihlásit) do Google plus, tam si přidat do kruhů Youtube fest a vyplnit krátkej dotazník, načež jste si mohli jít vyzvednout svý ceny. V tu chvíli jsem se fakt radovala, že už přihlášená jsem – i když dostat se dovnitř při mojí paměti na hesla bylo fakt o nervy, tím spíš, že to po mně furt chtělo vyplňovat Captchu s úplně nesmyslnýma písmenkama (NE-SNÁ-ŠÍM-CAPTCHU) – a že se nemusím zdlouhavě registrovat, což by se mi navíc ani nepovedlo, jelikož bych se nedostala do mailu. Nakonec jsem si dole u slečny hostesky vyzvedla bílý elko s nápisem Rock For People a „Jsem na Google plus“ (který se mi včera úspěšně podařilo vyprat s červenym ručníkem a obarvit na podivně zašedlou barvu, ale whatevs, stejně bych ho nosila jen na spaní :D), dvě placky a červenou Google + taštičku, která mě úplně uchvátila. Když jsme se odtamtud rozešli do kempů (protože Běsovi se podařilo přišlápnout Maude žabku a ta se roztrhla), hned jsem si do ní přendala věci, abych se netahala s tím pitomým žebradlem, který mě den ode dne víc a víc štvalo. A taky jsem se navlíkla do svýho novýho trička, který na mně viselo spíš jako šaty, a hned jsem ho řádně zkropila pod kohoutkem. Mokrý tričko, nic nemůže bejt v tom vedru lepší! (A to feuďácký už po těch dvou dnech máčení dostalo zabrat, zajímalo by mě, jestli mu praním a žehlením dokážu vrátit jeho původní tvar :D)

S Google tričkem a taštičkou (jsem reklamní girl, jaj) jsem se vydala na Architecty. Tam se strhával šílenej kotel, lidi bláznili, ale bylo vidět, že už toho maj všichni dost. Mně osobně už zase trochu bolela hlava, to věčný screamo mě přestávalo bavit, neni to zrovna můj šálek čaje, takže jsem se jen posadila bokem a relaxovala a užívala si, že jsem tam, kde jsem.

Po Architektech jsem se přesunula na Support Lesbiens, který mě ne úplně vším ohromujou a třeba doma si je sama od sebe nepustím, ale když je slyším v rádiu, vlastně mě docela baví. Psala jsem mezitím Maude, kde jsem, ale neozývala se, tak mě napadlo, že taky někde pařej nebo že se jí vybil mobil. Každopádně jak říkám, nemám takovou představu, že musím furt na festu být pohromadě s někým, takže jsem si Supporty užila i bez zbytku, nejdřív jsem chvilku seděla na kopečku, pak jsem slezla dolů a protlačila se úplně dopředu, kde jsem si těch posledních pár písniček docela dávala, i když unavená, ve velkym tričku a s apartním slamákem a připadala jsem si po těch x dnech bez kouknutí do zrcadla fakt sexy 😀 Ale jak pravil klasik, na to sere pes.

Po Supportech, pořád jsem ještě nevěděla, kde mám ten zbytek, jsem se vrátila na T-Mobile stage (a už mě to věčný přecházení fakt sralo) a tam jsem si neskonale užila The Asteroids Galaxy Tour. Celou dobu jsem si říkala, herdek, já ten její hlas znám (nejen tím, že mi připomínala zpěvačku Subways), a jakmile spustili The Golden Age, byla jsem doma. Musím říct, že jsem si Asteroidy brutálně užila, i když vyřízená, stejně jsem si ještě na chvíli šla stoupnout mezi lidi a trochu na ně zapařit, protože ten rytmus vám prostě začne švihat s tělem, ať chcete nebo nechcete. Navíc když máte tak švihlou frontmanku, to prostě člověka donutí se hejbat, přišla mi fakt roztomilá 😀

Po Asteroidech jsem si dala kousek Vypsaný fixy a začala jsem znovu lovit mobil, abych ještě jednou napsala Maude, kde sakra jsou. Už jsem o ně začínala mít trochu obavy. Ovšem jak jsem ten mobil vytáhla, došlo mi, že za chvíli začínají A Banquet na Red Bull stagei, a věděla jsem, že tam Maude určitě půjde, takže jsem milou fixu opustila (i když mě to docela mrzelo, stejně jako fakt, že mi unikla Mňága) a běžela (doslova) tam.

Banqueti byli úžasní, jelikož ze všech stran se štěbetalo, že má dneska znovu přijít bouřka, všichni byli hrozně napjatí a ve vzduchu cosi viselo a já věděla, že tohle možná bude úplně poslední koncert, jakej na letošním Rock For People uslyším, takže mi bylo všechno jedno. Bylo mi jedno, co všechno mě bolí, jak vypadám a jak jsem zpocená, Maude tomu říkala „příliš mnoho energie“, já „delirium tremens“ (no možná spíš delirium mortis, to by bylo přesnější, jelikož toho dne jsem nic nepila, ostatně jako prakticky celej festival, kromě těch dvou dvanáctek), každopádně jsem to na Banquety hrozně rozjela a neskutečně jsem si je užívala, i když jsme všichni pořád úzkostlivě sledovali nebe.

Bohužel nám je utnuli dřív, takže jsme si jich zase tolik neužili, ale i tak to stačilo. Je úžasný sledovat ty obrovský kapely světovejch jmen, jak pro vás hrajou, ale člověku to – i když je vidí – přijde pořád takový nereálný, a ta kapela je vám pořád jaksi vzdálená, je prostě až příliš světová. Prokládat to těma malejma rybama, těma domácíma tvářema, který už jste viděla několikrát a víte i, jak se jednotliví členové kapely jmenujou a jakej maj třeba hlas, když mluví, je nesmírně osvěžující a příjemný, je to prostě takový domácký, je to jiná atmosféra.

Každopádně na Banquetech jsme se znovu potkali s Mírou, kterej se přišel rozloučit, už měl těch bouřek pokrk, dvakrát mu to stačilo, takže se rozhodl vyfičet dřív, než to přijde potřetí. A my jsme šli s ním (saying bye, then walking in the same direction :D) a když jsme se doloudali k T-Mobile stagei, ověřili jsme si, že Banqueti nebyli jediní, koho pořadatelé utli. Irie Revoltés ani nestihli začít a byli zrušeni, a tou dobou se už zase zvedal vítr a nebe tmavlo.

Poučeni předchozím dnem jsme se šli schovat do T-Mobile stanu, kde jsme seděli několik minut na zemi v teple a suchu a skrz průhledný plastový stěny jsme sledovali, jak se všichni stahujou pryč do bezpečí, jak se zvedá vítr, tmavne nebe a vzduchem lítaj věci. Nicméně dlouho nám to teplo a sucho nevydrželo, protože nás z toho stanu vyhodili, kvůli bezpečnosti. Byli jsme dost naštvaný, a to víc, když nás amplionem začali vyhánět z celýho areálu a hlásali, ať nechodíme do stanů a zůstaneme někde na veřejným prostranství. Vytáhla jsem pláštěnku a nějakou dobu jsem pak stáli před vstupem, ale když začalo pršet, už jsem to nevydržela a prohlásila, že na to seru a že je mi jedno co říkají, nebudu tam přece stát jako idiot a nechávát tu bouřku, ať mě celou promáčí. Byla mi zima a byla jsem ráda, že jsem taky jednou suchá, a nechtěla jsem to měnit. A tak jsme se zase rozloučili s tím, že kdyby nás nechtěli pustit do kempů (což mi ovšem přišlo absurdní), tak se tam vrátíme a zase se sejdeme.

Do kempu mě ovšem pustili bez problémů, až teda na to, že jsem se lekla, když na mě vyjel sekuriťák „Slečno. Slečno!“, ale on chtěl jenom vidět pásku, kterou jsem měla schovanou pod pláštěnkou, naštěstí 😀

Takže jsem doběhla ke stanu, ale všechno bylo ještě v cajku, nebe dělalo bububu, dost hučel vítr a chvílema lehce zakapalo, ale buřina pořád ne a ne přijít. S Běsem, panem meteorologem, jsme to předtím dost rozebírali, takže jsem byla celkem uklidněná tím, že to nebude tak zlý jako včera a že nás to dokonce možná úplně mine, přesto bylo dost zajímavý ležet ve stanu a sledovat to čím dál černější nebe, který nám předvádělo neuvěřitelnou světelnou show. Prakticky na kteroukoli stranu jsme se podívali, lítalo to tam bleskama, takže by se v kempu nemuselo pomalu ani svítit. Vzpomínala jsem na plot u T-Mobile stage, kterej se urval, když jsme se přesouvali do kempu, a letěl vzduchem. Vypadalo to děsně dramaticky, ale déšť furt nikde.

S Tomovou bandou jsme si chvíli poseděli venku, debatovali o bouřce a o kapelách, co zase nebudou, kolovala tam nějaká placatka a jabkovej berentzen a jelikož to kolovalo dost rychle, brzo to zmizelo a nám bylo teplo na duši 😀

Za nějakou blíže neurčenou dobu se konečně přihnal déšť, takže všichni zalezli do jednoho stanu, kromě mě – sice mě tam zvali, ale byla jsem ráda, že si chvilku odpočinu, a krom toho jsem cítila povinnost ten stan hlídat a střežit. Ne že bych mu v tý buřině mohla nějak pomoct, ale prostě jsem měla dojem, že bych v něm měla bejt, bejt u svejch věcí.

Krom toho jsem s tím deštěm měla svoje plány, takže jakmile se rozpršelo pořádně, svlíkla jsem se do plavek, čapla sprcháč a šla se ven vysprchovat. Musím říct, že to byla konečně pořádná sprcha po těch několika dnech trapnýho kohoutkování u umývárek 😀 A fakt mě to osvěžilo na těle i na duchu.

Zalezla jsem pak dovnitř, převlíkla se do něčeho suchýho, čistýho a teplýho (k nevíře pocit, tyjo :D), a zakutala se do spacáku. Jak jsem tam tak ležela, na chvilku jsem usnula, takže ani nevim, jak dlouho pršelo, ale myslim, že to nebylo moc dlouho. Každopádně když to přestalo, banda vylezla ze stanu a budili mě, že jdou na Crystal Castles, kteří sice začínají se zpožděním, ale budou. A že mám jít s nima. Měla jsem tendence se na to vykašlat a jít spát, ale zase se ozvala ta část mně, která si říkala „nebuď blbá, spát můžeš doma“, a tak jsem se z toho stanu vykydala a šli jsme.

A byla jsem ráda, bylo to fakt příjemný, i když jsem byla už na pokraji sil a každej prudší pohyb hlavou ze strany na stranu mi způsoboval motanici a problémy to ustát 😀 Ale pomáhaly mi Martensky, který se konečně dočkaly svýho použití (přes den se mi je nechtělo nosit, ale teď v noci jsem si netroufala jít do toho bahna v teniskách a sandálů už jsem měla taky pokrk, člověk potřebuje mít aspoň někdy suchý nohy) a který jsou naštěstí dost stabilní.

Po zámcích se část bandy rozpadla, měli toho už taky dost, a s jednou holkou a jedním klukem jsme na to zůstali sami a řekli si, že půjdeme mrknout na Horkýže slíže, kteří nás už zdálky zvali refrénem silnym jak hovado, a tomu se prostě nedalo odolat 8) Dost jsme si je užili, za všechny pecky třeba LAG song nebo Mám v piči na lehátku, což byl kotel jak svině, řečeno hantýrkou festivalového návštěvníka 😀 V tu chvíli jsem seznala, že mám oficiálně dokonale vypařenej mozek, dala jsem si na to se slečnou dvě cigárka a slušně jsem si v tom bahně zaskákala, neřešíc už vůbec nic.

Po Horkýžích (ježiš :D) jsme už ale měli fakt dost, a tak jsme to zabalili už i my. Později jsem se dozvěděla, že Maude s Běsem si ještě stačili dát Mig 21 a Monkey Business a tak říkajíc využít všeho, co ještě festival nabízel. To třeba obojí byly věci, který jsem fakt chtěla vidět, ale sakra nejsem, natahovací 😀

Cestou do kepmu jsem se ještě stavila v Úschovně, nebo přesněji řečeno v Úshovně, protože to někdo napsal blbě 😀 Nemohla jsem pochopit, že jsem si toho za celou tu dobu nevšimla, a hrozně mě bavilo, jak jsme to pak řešili.

No, bavili jsme se fakt dobře 😀

Nicméně do tý úschovny jsem šla kvůli razítku na lístek na vlak, bez nějž by mi neplatila sleva a nevim, musela bych doplácet? Netušim, každopádně jsem kvůli tomu byla celej večer trochu nervózní, protože jsem na to úplně zapomněla a ještě že mi to Maude připomněla, jinak bych si na to vzpomněla až ve vlaku.

Chlapci v úschovně byli velice rozverní, jeden se mě laškovně optal, jestli mě může orazítkovat, tak jsem mu odpověděla nazpět, že může, a on z toho byl hrozně šťastnej a dal mi razítko na ruku. Kdybych ještě měla sílu na nějaký blbnutí, možná bych si s nima dala ještě aspoň pivo, ale už to fakt nešlo 😀 Došla jsem ke stanu, rozloučila se se svejma dvěma kumpánama, upadla, křikem odpověděla na HOVNOOOOO a usnula.

Tak po tý podivný sprše nesprše jsem si to pěkně vyšňořená šinula na zbytek večerního programu. Bylo mi ještě trochu motavo po těch dvou dvanáctkách, takže jsem neplánovala už žádný velký řádění, přesto jsem si ale řekla, že nebudu máslo a nepůjdu brzo spát – což byla myšlenka, s níž jsem předtím docela koketovala, abych jako že dohnala tu předchozí noc a vůbec tak nějak posledních pár dní, co jsem toho moc nenaspala. Řekla jsem si, že spát můžu doma a že jsem si tu zaplatila zážitek, tak si přece nenechám ujít ty velký jména, na který se sem všichni sjeli. A šla jsem na ně.

Pořadatelé hlásali, že na Faith no more máme přijít v bílym tričku, takže jsem se podle toho zařídila a ve výstřihu (protože jsem to zrovna neměla kam jinam dát) jsem si nesla bílej karafiát, kterej mi ještě před Feudama dal chlápek na hájveji, co je tam rozdával. Že prej to taky bude součást vystoupení. Musim říct, že i když Faithy neznám, alespoň o tom nevim (třeba bych při poslechu zjistila, že je znám, to se mi stává dost často), dost jsem se na ně těšila už kvůli tomu, abych zjistila, co mají s tím bílým oblečením a s těma kytkama v plánu.

Bylo ještě dost času, tak jsem se stavila na Flogging Molly, kterejm prostě nevěřim, že nejsou z Irska. Zrovna když jsem tam přišla, hráli něco totálně irsky rockovýho, a krom toho měli i Irskem zavánějící výzdobu, no prostě jsem si fakt myslela, že jsou to Irové 😀 Každopádně jsem je zase tolik nevnímala, spíš jsem tam jen tak seděla na kopečku a relaxovala, nabírajíc druhej dech a snažíc se vydejchat to předchozí běsnění, který mi dalo dost zabrat. Po chvíli mě to přestalo bavit a oni měli stejně už končit, tak jsem se zvedla a šla zase na T-Mobile stage, kde měli brzo začínat The Kooks.

A ti byli naprosto úžasní! Jakmile jsem si našla místečko na kopci a oni začali, bylo mi jasný, že jsem tady správně. Anglie opět nezklamala a opět se mi zavrtala hlouběji do srdce a ve spojení s právě prožitou euforií z Feudů jsem měla takovej neskutečně krásně hřejivej pocit na srdci, takovou pohodu a klid v duši, že jsem to už nezažila… no tyjo to už si ani nepamatuju, že by mi někdy bylo takhle dobře. Ve světle toho, jak málo mě teď uspokojuje můj stávající život, je asi pochopitelný, že mi z toho opět vstupovaly do očí slzy, a že jsem se sama pro sebe usmívala, tak pravě a nefalešně… no úplně jsem zapomněla, že to ještě umím.

Blbě neblbě, během pár písniček jsem se z toho kopce spustila blíž ke kotli a šla si je užít trochu víc zblízka. Úplně mě odrovnali, měli perfektní zvuk, tak jistej a neomylnej, tak pohodovej a šťavnatej, tak plnej prožitku a tak uvolněnej, že bych u toho klidně usnula, jak mi to bylo příjemný. Pritchard má navíc naprosto omamně úžasnej hlas, nemluvě o tom, že je to fakt pěknej kousek člověka (ach, ti angláni… :D), no prostě mělo to atmosféru a bylo to nádherný a já si celou dobu živě představovala, jak za pár let budou na tomhle velkym stagei stát The Feud a jejich jméno bude hlavním tahounem, spolu s Kookama, protože to jsou rozhodně dvě kapely, na který bych přijela.

Jenže ten Ultimate Chopper tam nahoře má špatnej hudební vkus. Nebo mě nemá rád. Nebo nevim, každopádně mi nedopřál si je doposlechnout, zpoza stage se na nás dost rychle navalily obří mraky, který nejprve nevypadaly nijak zvlášť, ale během jedný, dvou písniček, se všechno strašně převrátilo naruby a svět se zbláznil.

Vidím se, jak stojím po boku kotle, užívám si Kooky a přemítám nad tím velkým mrakem. Někdo hlásá, že přijde bouřka, zvedá se vítr. Přemýšlím, jestli bych si neměla zaběhnout ke stanu a sundat z něj věci, co na něm suším. Jestli bude takhle foukat dál, tak mi je to odfoukne a už je nikdy nenajdu. Jenže než jsem se stihla rozmyslet, slyším Pritcharda, jak nervózně dohrává písničku a hlásí něco jako „Guys, apparently storm is coming…“, opřela se do mě hrozně silná stěna větru a lidi začali šílet, otáčet se a prchat. Nejdřív mě napadlo, ježiš, to je tak neuctivý ke kapele, dlabte na svý blbý stany, deštík, ne… jenže během několika vteřin jsem si to rozmyslela a začala zdrhat taky, protože to už na nás dorazil Mordor.

Bylo najednou úplně černo, strašně se ochladilo a ten vítr byl neskutečnej, všechno hrozně hučelo, najednou byl kolem strašnej rámus a lítaly věci, lomcovalo to se mnou a kolem mě se tlačily tisíce lidí a všichni zběsile prchali a vřeštěli (nebo spíš vřeštěly, protože to samozřejmě ve většině případů obstarávaly holky). Vytáhla jsem mikinu a zabalila se do ní, ale stejně mi byla zima. Běžela jsem pod schodišťátko u T-Mobile stanu, kde se už pár lidí schovávalo, ale jakmile jsem tam vlezla, došlo mi, že to je úplně k ničemu, že tam stejně nejvíc zmoknu, až začne chvístat, protože ten vítr fučel ze všech stran, jen ne zeshora. Když jsem viděla, jak hystericky se kolem nás tlačí ten dav, jak bláznivě se snažej prorvat do zavřenýho T-Mobile stanu, aby „se zachránili“, přišlo mi to všechno úplně šílený, totálně dramatický, filmový. Už jsem viděla, jak někdo zakopne a dav ho ušlape – a na místě toho někoho jsem samozřejmě viděla i sebe, protože ty lidi se tlačili fakt příšerně. Fakt, že kolem nás v tu chvíli poletovaly všechny možný věci a že stage ustal v hraní, napovídal, že to nebude jen nějaká přeháňka a že to vůbec nebude prdel.

Pod schodištěm jsem se srazila s kamarádem, u nějž jsem měla původně spát a kterej mi pak dal vědět, že to nepůjde, protože mu ten první den (respektive nultej) bouřka vytopila stan. Přiběhl tam v ponožkách a nevypadal, že mu je do smíchu. Na mou otázku, kde má boty, řekl, že mu uletěly, a furt těkal očima sem a tam. Něco jsme si říkali, už nevím, co, ale moc mě nevnímal a omlouval se, smrt v očích, že musí letět do stanu. Otočil se a běžel.

Z týhle reakce jsem chytla správnou paniku. Nějaká holka mě požádala, ať jí podržim pivo, a začala se hrabat v tašce. Očima jsem zkoumala východy a najednou jsem to nemohla vydržet. To pivo jsem vrazila do ruky nějakýmu klukovi a povídám mu „hele podrž jí to, já musim běžet“. Jenom pokejval hlavou a já letěla. A fakt jsem běžela celou cestu, a všude kolem mě lidi, co taky běželi, a jeden do druhýho vrážel a ve vzduchu bylo hrozný napětí – kromě bouřky samotný, která na sebe nenechala čekat a spustila neskutečným způsobem ještě než jsem doběhla k východu z areálu, což mohlo bejt tak pět minut poté, co Kooks přestali hrát…? Nevím, přišlo mi jako že se to všechno seběhlo šíleně rychle. Mimochodem to začínající šílenství je třeba docela dobře vidět na tomhle videu – a na dalších podobných videích, jichž je plnej youtube.

Před areálem se ten dav začal trochu ředit, jak se dělil do různých sekcí, ale bohužel v Camp City spalo nejvíc lidí, takže jsem stejně šla s tím největším proudem a do toho do mě zeshora mlátily proudy vody, který mě promáčely na kost během prvních dvou minut. Než jsem došla do kempu, stihlo to znovu rozmáčet částečně vysušenou bahenní lázeň u vchodu. Chvíli se mi dařilo skákat přes kaluže, ale pak do mě někdo šťouchl, mně ujela noha a už jsem čvachtala. Tak jsem se na to vyprdla, stejně už jsem byla mokrá skrz naskrz, a jak jsem se do tý doby snažila chovat spořádaně, najednou jsem se zběsilým úprkem rozeběhla kalužema ke stanu, abych zjistila škody. V krku jsem měla obrovskej knedlík, protože mě tou bouřkou z nultýho dne všichni hrozně vystrašili a kámoš, v jehož stanu jsem spala, ho vyměnil za auto právě proto, že předešlého dne měl stan plnej vody. Popadla mě hrůza z toho, že se to teď stane znovu a že nebudu mít kam jít a že mi to namočí všechny věci.

Panika se prohloubila ve chvíli, kdy se mi povedlo dostat do stanu a začal mi zvonit mobil. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně těsně před „odchodem“ z Kooks napsala mámě smsku, že se na nás žene nějakej hurikán či co, a pak jsem letěla. Napadlo mě, že jí ta zpráva došla, a že chce vědět, co se děje, jenže mi ten telefon vůbec nešel zvednout a nefungoval display. Měla jsem od toho úplně mokrý ruce, tak jsem přišla na to, že mi do toho mobilu zase zateklo, jak se mi to už jednou stalo. V tu chvíli už jsem toho měla fakt dost, nemohla jsem zavolat mámě, nemohla jsem zavolat Maude, že jsem v pořádku ve stanu, nemohla jsem volat Tomovi, co mu patřil ten stan, že nevím, co mám dělat, a jestli nemá kousek místa v autě, nevěděla jsem, kam mám jít a jestli vůbec někam, nevěděla jsem, jestli si nemám začít balit ty nejdůležitější věci a někam zdrhat, no prostě panika nejvyššího stupně, venku to zuřilo buřinou, mlátilo mi to do celty, lomcovalo to celým stanem, venku všichni ječeli a já se rozbrečela.

Vůbec mi v tu chvíli nepomáhalo, že ten jekot byl spíš vzrušenej než zděšenej, že ty lidi kolem mě se zdáli, že si to snad normálně užívaj, že půlka kempu řvala hovno, že sousedi, kterým úplně chyběla celta od stanu (uletěla) a seděli jen v tom průhlednym spodku, kterej byl úplně prochcanej a všechno měli mokrý, s tím evidentně neměli žádnej velkej problém a smáli se. Mně prostě do smíchu vůbec nebylo, protože jsem to totálně neměla s kým sdílet a na malej moment jsem zatoužila po tom, aby tam někdo byl a objal mě a řekl mi, že to bude dobrý nebo aby řekl něco vtipnýho, čím se mu to povede odlehčit i pro mě.

Nevim, jak dlouho jsem se v tom stanu třásla, ale když se konečně zdálo, že bouřka ustala, zpacifikovala jsem se, oblíkla šusťákovku, popadla promočený prachy a doklady (pozn. pro příště, pořídit si nepromokavej obal) a vyrazila mezi lidi, protože jsem měla pocit, že to potřebuju. Nejdřív jsem navštívila velkej hospodovej stan v našem kempu (nebo co to bylo, upřímně jsem ho nezkoumala, byl to prostě jen velkej stan plnej lidí, ale myslim, že to byla hospoda), ale to mi moc nepomáhalo, potřebovala jsem mluvit s Maude.

Prodrala jsem se teda těma brutusálníma loužema okolo, kde nebylo nic vidět, jaká byla tma, a kde nějaký blázni mlátili do plechovýho sudu a vyřvávali něco jako „máme rádi kaluže“ (předtím pochodovali kempem a zpívali hymnu nebo skandovali „Rock for people“ nebo „My máme všechno co chcem, my máme dobrou náladu“, no prostě fakt jsem měla pocit, že jsem jediná osoba v celkym kempu, která má strach, co bude, a který to opravdu nepřijde cool), a ohromnym speedem jsem si to šmajdala dozadu ke Campusu, kde byl naštěstí takovej zmatek (jako ostatně všude), že si mě tam nikdo nevšímal a neptal se po pásce.

Bez telefonu se těžko domlouvat a netušila jsem, kde maj ti dva stan, takže jsem začala vyřvávat naše společnýho heslo a i když se na něj nechytli, nakonec jsem měla dobrej zrak a i v tý tmě jsem je dokázala najít – naštěstí taky zrovna byli mimo stan, jinak bysme se nemuseli vůbec dohledat.

Ten pokec mě trochu uklidnil, hlavně fakt, že jsem světu sdělila, že jsem bez mobilu. Musím říct, že z toho jsem měla asi největší hrůzu. Měla jsem hrůzu z toho, že mi někdo bude volat a že to nepůjde a že se o mě bude bát a nebude vědět, co se se mnou děje. Musela jsem říct Maude, že ten mobil nemám, aby to věděla. A musela jsem zavolat mámě, že jsem v pořádku.

Byla tma, mokro, a nikdo nic nevěděl. Všude byl hroznej bordel a zmatek. Popadaný stany, bláto, voda, popadaný kovový konstrukce, který rozdělovaly kempy (padaly hranice, jak poetické), odpadky a milion lidí, z nichž někteří byli fakt vtipní (třeba týpci, co „stanovali“ na parkovišti způsobem, že měli třeba otevřenej kufr a tam dva seděli, vyhrávali z rádia a mastili karty. Nj, ty velký auta…). Zavřenej areál a z každýho kouta zaznívaly jiný informace. Nakonec jsem se dozvěděla, že bouřka už by se neměla vrátit, nebo aspoň ne nejbližší hodinu, a že Faithi nebudou, stejně jako že se ruší Orbital nebo Skrillex. Mimochodem, taky prej nebyli Refused, snad že se k nim nemohl dostat jeden člen kvůli špatnýmu počasí – letěl. Teď nevim, zase tolik mě to nezajímalo. Pro mnohý to byla velká rána, pro mě to byly pojmy, co mě sice zajímaly a chtěla jsem je vidět, ale neznala jsem je a nevěděla jsem tudíž, o co přicházím, takže mě to nepálilo. Mou jedinou starostí v tu chvíli bylo, jestli bude ještě pršet nebo jestli bude možný v tom stanu přespat, a co bude s tim mym blbym mobilem. Představa, že se po zbytek fesťáku nebudeme mít jak domlouvat, mi nedělala dobře. I s mobilama byla ta domluva obtížná, jak to uděláme bez nich?

No ale čím dýl jsme si povídali, tím klidnější jsem byla a vracelo se mi moje předchozí punkový, nic neřešící naladění. Tím spíš, že jsem se pak u stanu potkala s Tomovýma kamarádama, kteří stanovali okolo mě a chvílema se se mnou i bavili 😀 Byla s nima prdel. Dorazila to nějaká úplně promočená holka, co jsem jí potkala na tý zabahněný cestě v kempu a co zrovna svý kámošce říkala „A nezaprší a nezaprší…“. Z toho se pak stalo něco jako heslo festivalu a mně se obnovila víra v to, že přežijeme noc, která mě v tom největším marastu docela opustila.

Náš příjemnej večerní pokec u stanu přerušila smska, kterou jednomu z těch týpků kámoš ohlásil, že právě začíná Skrillex v jednom ze stanů, co nespadly. Celá banda se tam rozeběhla a já s „ne, díky“ šla spát, protože jsem byla totálně vyřízená a v tu chvíli mi to došlo. Usnula jsem neskutečně rychle a tu noc jsem spala jako zabitá.