Rock for People 2012, den třetí

V pátek ráno mě opět ze stanu vyhnalo hrozný vedro. Nevěděla jsem, kolik je hodin, protože jsem byla bez mobilu – musela jsem z něj po včerejší noci vyndat baterku, protože kdykoli se kontakty spojily, začal mobil vibrovat jako když mi někdo volá, a nechtělo to přestat.

Očista proběhla celkem v klidu, předchozího dne jsem u jednoho z cihlovejch baráků v našem kempu našla venkovní kohoutek, k němuž se dalo pohodlně dojít po betonu a z nějž to pryštilo vodou, aniž by u něho byly nějaký fronty. Místama byl dokonce úplně osamělej. A tak jsem si tam v klídečku vyčistila chrup a pak si postála u toiek, kde se mi taky zadařilo, protože jsem objevila jednu „kriplkáráckou“ – odpusťte mi ten výraz, byla prostě velká, zřejmě pro postižený (kterejch jsem tam btw fakt pár potkala, teda ne přímo v kempu, ale u koncertů. To jsou machři, tyjo), takže tam bylo prostoru jak na normálním záchodě a byl tam toaleťák, sice takovej ten šmirglpapírovej, ale lepší než drátem do voka.

Věnovat celej odstavec rannímu sraní asi neni úplná romantika, ale kdo jste někdy byl na takovym fesťáku, tak dokážete ocenit tu krásu okamžiku, když se konečně můžete v klidu… no však vy víte 😀

Po ranní očistě proběhla nějaká snídaně, a pak jsem seděla v hloučku těch Tomovejch kamarádů a zevlila. Nespěchala jsem, protože podle mojí zkušenosti se vždycky budím o dost dřív než Maude, nebo minimálně o dost dřív než Běs, a byli jsme domluvení, že si pro ně pak přijdu ke Campusu, a že mě Maude bude vyhlížet, protože dovnitř se už asi nedostanu.

Když už mě to u stanu přestávalo bavit, vybavená plavkama (už to zase smažilo jak blázen) jsem se pomalu vydala na cestu. U Campusu jsem čuměla na venkovní sprchy s toikama, o nichž Maude předtím prohlašovala, že tam furt někdo kontroluje pásky, protože jsou společný pro tři kempy. Přišlo mi bizarní sprchovat se takhle na veřejnosti, ale přes den to asi bylo jedno, člověk byl stejně v plavkách. Každopádně jsem závistivě těkala očima po lidech, co si tam užívali proudu vody, a bojovala s hroznou touhou doběhnout si zpátky do kempu pro sprcháč a zneužít to tu. Moje touha po pořádnym sprchování narůstala.

Nicméně jsme se hned střetly pohledama s Maude, která už stála u stanu a vyhlížela mě. Zkusila jsem projít za ní, ale sekuriťák ke mně hned přiletěl jak včela k pampelišce, takže jsem ho ujistila, že tam nejdu, a počkala na Maudě. Ta mi oznámila, že tak za půl hodiny můžou jít, pže Běs ještě snídá. To jsem docela přivítala s povděkem, protože já osobně snídala už drahnou dobu zpátky a měla jsem hlad. Maudě mě teda nasměrovala na stánek s pojízdnou kavárnou, kterej jim stál hned u vchodu, a kde byla sice fronta, ale nijak velká.

Po pár minutách jsem se rozhodla pro zapečenou bagetu, o níž jsem sice soudila, že nebude ani zčásti dosahovat kvalit, který bych čekala od jídla za 50 korun, ale aspoň se tím nažeru, což bylo docela zapotřebí – měli jsme jít plavat a mně kručelo v břiše. Kdovíkdy se vrátíme a cestou tam není kde si něco koupit.

Jenomže fronta se naprosto nehejbala. Koukala jsem teda všude možně kolem sebe, stokrát jsem si přečetla celej jejich lístek, prozkoumala okolí, koukala jsem, že ploty už zase stojí, a že je sice všude bordel a všude na těch plotech a ohradách a na stanech a na autech se suší věci, ale jinak by nikdo neřekl, že byl včera nějakej Mordor, na nebi nebylo ani mráčku a bylo krásně.

Trpělivost mě pomalu opouštěla a ve chvíli, kdy slečna v okýnku vyvolala, že abysme pak nebyli naštvaný, musí nás informovat, že na jídlo se bude čekat tak dalších dvacet minut, mi málem stříknul mozek. Hlad byl ale silnej a Maude s Běsem stejně ještě nešli, tak jsem trpělivě čekala dál. Když jsem se blížila k okýnku, začala jsem zkoumat jejich nabídku sladkýho pečiva, abych si nemusela dávat bagetu nebo toust, jehož zapečení by trvalo dvacet minut (!), a dost solidně mě znechutily dvě věci. Jednak ceny, protože za kousek švestkovýho koláče nebo za jablečnou kapsu dát třicet korun, mi přišlo úplně nebetyčný a měla jsem chuť začít řvát, že si z nás dělaj prdel, a jednak vosy, kterejch tam bylo úplně neuvěřitelný množství a nejen poletovaly kolem toho sladkýho, dokonce se po tom i procházely. Když jsem uviděla vosu, jak zalejzá do povidlový mřížky, byla jsem rozhodnutá, že tohle si nekoupim ani kdybych měla hlady chcípnout. Někteří přede mnou to řešili tím, že si koupili tousty nezapečený, ale to mi připadalo úplně šílený. Dát 40 korun za čtyři plátky toustovýho chleba, dva plátky šunky a sýra? No doprdele?!

A tak jsem zvolila čokoládovou rolku, která bude sice hrozně opatlaná, jaký je vedro, a navíc to neni zrovna na hlad, ale bude to prostě aspoň něco, po čem neleze havěť. Měla jsem už hroznou žízeň a pár lidí tam sedělo s nějakym ledovym pitím, který jsem na lístku identifikovala jako „Pravý zelený ledový čaj s kousky zázvoru“, a i když 40 korun za čtyřdecku mi opět přišlo úplně otřesnejch, řekla jsem si, že do toho půjdu, že mi to vynahradí čekání.

Abych to zkrátila, ten jejich pravej zelenej čaj byl naprosto odpornej, se zázvorem to nemělo nic společnýho a vůbec se svým názvem v podstatě jenom to, že to bylo ledový. Jinak to trochu smrdělo a mělo to barvu i chuť přesně stejnou, jako by to někdo nabral z louže nebo z rybníka. Upřímně, fakt nechápu, proč jsem jim to nešla vrátit, asi holt nejsem vracecí typ, a krom toho pít studený bylo příjemný, jakkoli to mělo odpornou chuť. Každopádně není nad to, nechat se okrást hned po ránu. Aspoň že ta rolka byla výborná.

Po mizerný snídani, kdy jsem se mimochodem dozvěděla, že ty sprchy původně vůbec nebyly venkovní, ale uletěl jim stan (muhehe), jsme se teda vydali koupat. Maudě mě nabádala, ať jdu dneska s nima k tomu zadnímu rybníku, a tak jsem si řekla, že pro jednou mě ta dálka snad nezabije a že se mi chce bejt s nima. Taky mi dala svůj záložní telefon, abysme se měly jak domlouvat. Zdálo se, že všechno se obrací k lepšímu.

Cestou jsem si vzpomněla, že ten rybník je vlastně mnohem dál, než si myslim, protože předloni jsme k němu jezdívali autem. Takže ta štreka tam byla docela vražedná, ale naštěstí nebyl zase tak smrtelnej hic, takže se to dalo. A bylo příjemný tam dojít, najít flek na věci a zahučet do vody i s T-mobajláckým nafukovacím podprdelníkem, kterej má milion využití a je to naprosto dokonalej vynález.

Po koupeli jsme se vydali zpátky do kempů, a protože pořadatele asi blesky osvítily, otevřeli další vchod do CampCity blíž k východu z celýho areálu, takže jsem to nemusela tak pitomě obcházet a měla z toho radost. Cestou jsem si ještě odskočila ke kohoutku u zdi a ve stanu pak proběhlo rychlý převlečení a posezení s partou, která tam už zase/ještě pořád byla a sdělovala si dojmy ze včerejšího Skrillexe, kterej nakonec přece jenom hrál, a to sice v Youtube stanu, kam se vešly prý nějaký 3000 lidí z celkových asi 30 tisíc, co ho chtěly vidět. Ten zbytek dovnitř nepustili, kvůli bezpečnosti. No nechtěla bych, ještě že mně jeho jméno nic neříká. Představa, že bych přijela na nějakou jednu kapelu a ta se nekonala, je šílená, a fakt nezávidím lidem, co třeba přijeli na Faithy nebo na Orbital.

Kolem jedný jsme se se zbytkem crew sešli na autobusu, kterej mi málem ujel díky malinovce, co jsem si jí koupila kousek od zastávky, kde byla otevřená nějaká pocestná zahrádka. Věděla jsem, že tam maj pivo, ale malinovka pro mě byla novinka, který jsem nemohla odolat, zvlášť když byla za krásných 25 korun, což oproti 33 v areálu byl příjemnej rozdíl, nemluvě o tom, že chutnala líp.

No ale stihla jsem to tak akorát a dokonce jsme si i sedli. Ke mně si teda sednul nějakej úplně nachcanej týpek, kterej do mě furt něco hustil a odřízl mě od zbytku, ale jinak to šlo 😀 Chtěl vědět, kolik je hodin, a když jsem mu řekla, že mám :25, tak se zmateně ptal kolik dvacet pět, takže evidentně neměl páru, co se kolem něj děje 😀 Pak trval na tom, že pásek do areálu platí jako jízdenka na vlak domu, a nenechal si to vymluvit. Starostlivě se mě ptal, kolik si myslim, že by ten lístek jinak stál, a prohlašoval, že ho průvodčí určitě nechá bejt. No, já mu to nebrala, jen jsem si zunkala svou malinovku, načež týpek začal hlásat, že je po ní hrozná žízeň, že to jednou někde prodával a že ty lidi chodili furt pro další, jakou měli žízeň. Co se člověk nedozví takhle po cestě autobusem 😀

Ve městě jsme si skákli do Tesca, protože jsme měli ještě dost času než pojede Tesco bus do druhýho Tesca, kde maj ten Bilbo Šmak. Nákup proběhl tentokrát docela v pohodě, předchozí dny tam vždycky byly nějaký debaty, teď jsme to vzali fofrem, protože nebylo tolik času. Pak jsme se přesunuli na Tesco bus a jeli se najíst a po obědě (a nezbytném využití kamenného splachovacího záchoda) jsme to vzali busem přes nádraží, kde jsme se opláchli v kašně, zpátky do areálu.

Z kapel jsem toho dne chtěla jít původně na From dawn to fall, ale teď si je za boha nemůžu vybavit, takže mám pocit, že jsme dorazili až na H2O. Po nich jsme se přesunuli koupit pitnou vodu a trochu se omáčet v umejvárkách, a pak jsme si sedli do stínu u Evropa 2 hangáru, protože nám z toho sluníčka přestávalo bejt dobře a navíc jsme byli už z toho všeho přesouvání se mezi stagema a po areálu i mimo něj úplně uchozený. Já jsem třeba měla nohy už zespoda úplně ochozený, bolely mě ťapky, kotníky i celý lýtka z toho věčnýho skákání a měla jsem je úplně ztuhlý, takže chvilku si posedět při zvuku Mandrage bylo fakt příjemný, i když mi ta kapela něčím leze na nervy, ale přesto jsem ráda slyšela Hledá se žena, a uměla jsem si představit, že bych na to v kotli zapařila, kdybych ještě měla sílu. Horší to bylo, když jsem šla pro malinovku ke stánku a zrovna jsem chytla Šrouby a matice. Nemůžu to dostat z hlavy, to je fakt průšvih.

Po posezení ve stínku, který bylo fakt příjemný, a kde jsme se potkali s Mírou (to je ten, u který jsem měla původně spát, a co jsem ho potkala při buřině pod těma schůdkama, ja neměl boty :D), jsme se rozhodli přesunout do Google stanu a pokusit se vydobít si nějaký trička nebo ceny, co tam rozdávali. Míra měl totiž už nabráno a dost nás na to nalákal. Maude s Běsem se tam už dřív pokoušeli dostat, ale nedokázali se prorvat skrz ty fronty, takže tentokrát jsme si řekli, že se nevzdáme a nevzdali jsme se, i když chvílema to bylo o nervy. Bylo tam dost lidí, i když se nám podařilo ukořistit fleka zrovna na tý míň okupovaný straně, ale hlavně úplně nefunkční technika. Dva ze tří notesů vůbec nefungovaly a ten třetí byl úplně pojebaně nepoužitelnej, měl anglickou klávesnici, nedal se na něm udělat zavináč, lomítko ani háčky a čárky, a krom toho mi nějaká holka furt čuměla přes rameno, což bylo fakt dost nepříjemný a nevim, vo co jí jako šlo. Totéž pak navíc dělala i Magdě, takže jsem byla požádána, abych si na tu stranu stoupla a zabránila jí ve výhledu 😀

Cílem všeho bylo zaregistrovat se (nebo přihlásit) do Google plus, tam si přidat do kruhů Youtube fest a vyplnit krátkej dotazník, načež jste si mohli jít vyzvednout svý ceny. V tu chvíli jsem se fakt radovala, že už přihlášená jsem – i když dostat se dovnitř při mojí paměti na hesla bylo fakt o nervy, tím spíš, že to po mně furt chtělo vyplňovat Captchu s úplně nesmyslnýma písmenkama (NE-SNÁ-ŠÍM-CAPTCHU) – a že se nemusím zdlouhavě registrovat, což by se mi navíc ani nepovedlo, jelikož bych se nedostala do mailu. Nakonec jsem si dole u slečny hostesky vyzvedla bílý elko s nápisem Rock For People a „Jsem na Google plus“ (který se mi včera úspěšně podařilo vyprat s červenym ručníkem a obarvit na podivně zašedlou barvu, ale whatevs, stejně bych ho nosila jen na spaní :D), dvě placky a červenou Google + taštičku, která mě úplně uchvátila. Když jsme se odtamtud rozešli do kempů (protože Běsovi se podařilo přišlápnout Maude žabku a ta se roztrhla), hned jsem si do ní přendala věci, abych se netahala s tím pitomým žebradlem, který mě den ode dne víc a víc štvalo. A taky jsem se navlíkla do svýho novýho trička, který na mně viselo spíš jako šaty, a hned jsem ho řádně zkropila pod kohoutkem. Mokrý tričko, nic nemůže bejt v tom vedru lepší! (A to feuďácký už po těch dvou dnech máčení dostalo zabrat, zajímalo by mě, jestli mu praním a žehlením dokážu vrátit jeho původní tvar :D)

S Google tričkem a taštičkou (jsem reklamní girl, jaj) jsem se vydala na Architecty. Tam se strhával šílenej kotel, lidi bláznili, ale bylo vidět, že už toho maj všichni dost. Mně osobně už zase trochu bolela hlava, to věčný screamo mě přestávalo bavit, neni to zrovna můj šálek čaje, takže jsem se jen posadila bokem a relaxovala a užívala si, že jsem tam, kde jsem.

Po Architektech jsem se přesunula na Support Lesbiens, který mě ne úplně vším ohromujou a třeba doma si je sama od sebe nepustím, ale když je slyším v rádiu, vlastně mě docela baví. Psala jsem mezitím Maude, kde jsem, ale neozývala se, tak mě napadlo, že taky někde pařej nebo že se jí vybil mobil. Každopádně jak říkám, nemám takovou představu, že musím furt na festu být pohromadě s někým, takže jsem si Supporty užila i bez zbytku, nejdřív jsem chvilku seděla na kopečku, pak jsem slezla dolů a protlačila se úplně dopředu, kde jsem si těch posledních pár písniček docela dávala, i když unavená, ve velkym tričku a s apartním slamákem a připadala jsem si po těch x dnech bez kouknutí do zrcadla fakt sexy 😀 Ale jak pravil klasik, na to sere pes.

Po Supportech, pořád jsem ještě nevěděla, kde mám ten zbytek, jsem se vrátila na T-Mobile stage (a už mě to věčný přecházení fakt sralo) a tam jsem si neskonale užila The Asteroids Galaxy Tour. Celou dobu jsem si říkala, herdek, já ten její hlas znám (nejen tím, že mi připomínala zpěvačku Subways), a jakmile spustili The Golden Age, byla jsem doma. Musím říct, že jsem si Asteroidy brutálně užila, i když vyřízená, stejně jsem si ještě na chvíli šla stoupnout mezi lidi a trochu na ně zapařit, protože ten rytmus vám prostě začne švihat s tělem, ať chcete nebo nechcete. Navíc když máte tak švihlou frontmanku, to prostě člověka donutí se hejbat, přišla mi fakt roztomilá 😀

Po Asteroidech jsem si dala kousek Vypsaný fixy a začala jsem znovu lovit mobil, abych ještě jednou napsala Maude, kde sakra jsou. Už jsem o ně začínala mít trochu obavy. Ovšem jak jsem ten mobil vytáhla, došlo mi, že za chvíli začínají A Banquet na Red Bull stagei, a věděla jsem, že tam Maude určitě půjde, takže jsem milou fixu opustila (i když mě to docela mrzelo, stejně jako fakt, že mi unikla Mňága) a běžela (doslova) tam.

Banqueti byli úžasní, jelikož ze všech stran se štěbetalo, že má dneska znovu přijít bouřka, všichni byli hrozně napjatí a ve vzduchu cosi viselo a já věděla, že tohle možná bude úplně poslední koncert, jakej na letošním Rock For People uslyším, takže mi bylo všechno jedno. Bylo mi jedno, co všechno mě bolí, jak vypadám a jak jsem zpocená, Maude tomu říkala „příliš mnoho energie“, já „delirium tremens“ (no možná spíš delirium mortis, to by bylo přesnější, jelikož toho dne jsem nic nepila, ostatně jako prakticky celej festival, kromě těch dvou dvanáctek), každopádně jsem to na Banquety hrozně rozjela a neskutečně jsem si je užívala, i když jsme všichni pořád úzkostlivě sledovali nebe.

Bohužel nám je utnuli dřív, takže jsme si jich zase tolik neužili, ale i tak to stačilo. Je úžasný sledovat ty obrovský kapely světovejch jmen, jak pro vás hrajou, ale člověku to – i když je vidí – přijde pořád takový nereálný, a ta kapela je vám pořád jaksi vzdálená, je prostě až příliš světová. Prokládat to těma malejma rybama, těma domácíma tvářema, který už jste viděla několikrát a víte i, jak se jednotliví členové kapely jmenujou a jakej maj třeba hlas, když mluví, je nesmírně osvěžující a příjemný, je to prostě takový domácký, je to jiná atmosféra.

Každopádně na Banquetech jsme se znovu potkali s Mírou, kterej se přišel rozloučit, už měl těch bouřek pokrk, dvakrát mu to stačilo, takže se rozhodl vyfičet dřív, než to přijde potřetí. A my jsme šli s ním (saying bye, then walking in the same direction :D) a když jsme se doloudali k T-Mobile stagei, ověřili jsme si, že Banqueti nebyli jediní, koho pořadatelé utli. Irie Revoltés ani nestihli začít a byli zrušeni, a tou dobou se už zase zvedal vítr a nebe tmavlo.

Poučeni předchozím dnem jsme se šli schovat do T-Mobile stanu, kde jsme seděli několik minut na zemi v teple a suchu a skrz průhledný plastový stěny jsme sledovali, jak se všichni stahujou pryč do bezpečí, jak se zvedá vítr, tmavne nebe a vzduchem lítaj věci. Nicméně dlouho nám to teplo a sucho nevydrželo, protože nás z toho stanu vyhodili, kvůli bezpečnosti. Byli jsme dost naštvaný, a to víc, když nás amplionem začali vyhánět z celýho areálu a hlásali, ať nechodíme do stanů a zůstaneme někde na veřejným prostranství. Vytáhla jsem pláštěnku a nějakou dobu jsem pak stáli před vstupem, ale když začalo pršet, už jsem to nevydržela a prohlásila, že na to seru a že je mi jedno co říkají, nebudu tam přece stát jako idiot a nechávát tu bouřku, ať mě celou promáčí. Byla mi zima a byla jsem ráda, že jsem taky jednou suchá, a nechtěla jsem to měnit. A tak jsme se zase rozloučili s tím, že kdyby nás nechtěli pustit do kempů (což mi ovšem přišlo absurdní), tak se tam vrátíme a zase se sejdeme.

Do kempu mě ovšem pustili bez problémů, až teda na to, že jsem se lekla, když na mě vyjel sekuriťák „Slečno. Slečno!“, ale on chtěl jenom vidět pásku, kterou jsem měla schovanou pod pláštěnkou, naštěstí 😀

Takže jsem doběhla ke stanu, ale všechno bylo ještě v cajku, nebe dělalo bububu, dost hučel vítr a chvílema lehce zakapalo, ale buřina pořád ne a ne přijít. S Běsem, panem meteorologem, jsme to předtím dost rozebírali, takže jsem byla celkem uklidněná tím, že to nebude tak zlý jako včera a že nás to dokonce možná úplně mine, přesto bylo dost zajímavý ležet ve stanu a sledovat to čím dál černější nebe, který nám předvádělo neuvěřitelnou světelnou show. Prakticky na kteroukoli stranu jsme se podívali, lítalo to tam bleskama, takže by se v kempu nemuselo pomalu ani svítit. Vzpomínala jsem na plot u T-Mobile stage, kterej se urval, když jsme se přesouvali do kempu, a letěl vzduchem. Vypadalo to děsně dramaticky, ale déšť furt nikde.

S Tomovou bandou jsme si chvíli poseděli venku, debatovali o bouřce a o kapelách, co zase nebudou, kolovala tam nějaká placatka a jabkovej berentzen a jelikož to kolovalo dost rychle, brzo to zmizelo a nám bylo teplo na duši 😀

Za nějakou blíže neurčenou dobu se konečně přihnal déšť, takže všichni zalezli do jednoho stanu, kromě mě – sice mě tam zvali, ale byla jsem ráda, že si chvilku odpočinu, a krom toho jsem cítila povinnost ten stan hlídat a střežit. Ne že bych mu v tý buřině mohla nějak pomoct, ale prostě jsem měla dojem, že bych v něm měla bejt, bejt u svejch věcí.

Krom toho jsem s tím deštěm měla svoje plány, takže jakmile se rozpršelo pořádně, svlíkla jsem se do plavek, čapla sprcháč a šla se ven vysprchovat. Musím říct, že to byla konečně pořádná sprcha po těch několika dnech trapnýho kohoutkování u umývárek 😀 A fakt mě to osvěžilo na těle i na duchu.

Zalezla jsem pak dovnitř, převlíkla se do něčeho suchýho, čistýho a teplýho (k nevíře pocit, tyjo :D), a zakutala se do spacáku. Jak jsem tam tak ležela, na chvilku jsem usnula, takže ani nevim, jak dlouho pršelo, ale myslim, že to nebylo moc dlouho. Každopádně když to přestalo, banda vylezla ze stanu a budili mě, že jdou na Crystal Castles, kteří sice začínají se zpožděním, ale budou. A že mám jít s nima. Měla jsem tendence se na to vykašlat a jít spát, ale zase se ozvala ta část mně, která si říkala „nebuď blbá, spát můžeš doma“, a tak jsem se z toho stanu vykydala a šli jsme.

A byla jsem ráda, bylo to fakt příjemný, i když jsem byla už na pokraji sil a každej prudší pohyb hlavou ze strany na stranu mi způsoboval motanici a problémy to ustát 😀 Ale pomáhaly mi Martensky, který se konečně dočkaly svýho použití (přes den se mi je nechtělo nosit, ale teď v noci jsem si netroufala jít do toho bahna v teniskách a sandálů už jsem měla taky pokrk, člověk potřebuje mít aspoň někdy suchý nohy) a který jsou naštěstí dost stabilní.

Po zámcích se část bandy rozpadla, měli toho už taky dost, a s jednou holkou a jedním klukem jsme na to zůstali sami a řekli si, že půjdeme mrknout na Horkýže slíže, kteří nás už zdálky zvali refrénem silnym jak hovado, a tomu se prostě nedalo odolat 8) Dost jsme si je užili, za všechny pecky třeba LAG song nebo Mám v piči na lehátku, což byl kotel jak svině, řečeno hantýrkou festivalového návštěvníka 😀 V tu chvíli jsem seznala, že mám oficiálně dokonale vypařenej mozek, dala jsem si na to se slečnou dvě cigárka a slušně jsem si v tom bahně zaskákala, neřešíc už vůbec nic.

Po Horkýžích (ježiš :D) jsme už ale měli fakt dost, a tak jsme to zabalili už i my. Později jsem se dozvěděla, že Maude s Běsem si ještě stačili dát Mig 21 a Monkey Business a tak říkajíc využít všeho, co ještě festival nabízel. To třeba obojí byly věci, který jsem fakt chtěla vidět, ale sakra nejsem, natahovací 😀

Cestou do kepmu jsem se ještě stavila v Úschovně, nebo přesněji řečeno v Úshovně, protože to někdo napsal blbě 😀 Nemohla jsem pochopit, že jsem si toho za celou tu dobu nevšimla, a hrozně mě bavilo, jak jsme to pak řešili.

No, bavili jsme se fakt dobře 😀

Nicméně do tý úschovny jsem šla kvůli razítku na lístek na vlak, bez nějž by mi neplatila sleva a nevim, musela bych doplácet? Netušim, každopádně jsem kvůli tomu byla celej večer trochu nervózní, protože jsem na to úplně zapomněla a ještě že mi to Maude připomněla, jinak bych si na to vzpomněla až ve vlaku.

Chlapci v úschovně byli velice rozverní, jeden se mě laškovně optal, jestli mě může orazítkovat, tak jsem mu odpověděla nazpět, že může, a on z toho byl hrozně šťastnej a dal mi razítko na ruku. Kdybych ještě měla sílu na nějaký blbnutí, možná bych si s nima dala ještě aspoň pivo, ale už to fakt nešlo 😀 Došla jsem ke stanu, rozloučila se se svejma dvěma kumpánama, upadla, křikem odpověděla na HOVNOOOOO a usnula.