Měsíc: Srpen 2013

Vracíme se zpátky k běžné anglické rutině. Od středy se můžu užehlit, uluxovat, ušudlat a vůbec si jinak uběhat prdel, ale hlavně teda toho žehlení byla nepředstavitelná hromada a obzvlášť tu a tam se objevivší nové kousky z Itálie ve mně znovu a znovu vyvolávaly rozporuplné pocity: smutek, že jsou na světě takoví lidé, co bezhlavě nakupují, nakupují a nakupují, ačkoli už tak žijí v nechutném nadbytku (a stěžují si na peníze), radost, že já taková nejsem, a zase smutek, že nemůžu vylézt na nějaký kámen, vykřičet do světa, že to je špatně, a všechny tak instantně napravit. Já vím, zase ten spasitelskej komplex. Nemůžu si pomoct.

U Jo jsme zatím nebyli. Ve středu mi neodpověděla na smsku, tak jsme tam nejeli, a včera se nekonala ani Sally – pršelo. Jo mě začíná znervózňovat, ještě nám totiž nezaplatila za červenec. Začínám z toho chytat nerva. A taky Ashleigh nám dluží už za dobrej měsíc. Všechno se to kvůli tý Itálii nějak pomotalo. Nemůžu se dočkat, až to bude srovnaný. Aspoň že Victoria se dneska konala bez problémů a příjemně to uteklo.

Poslední dobou se hodně zabývám studiem tématu „úspěšný blog“. Hltám obzvlášť Corbetta Barra – přihlášením se k odběru jeho newsletteru jsem mimojiné získala přístup k nepřebernému množství dost užitečných videí a celé řadě e-booků. A znovu a znovu se utvrzuju v tom, že celé to blogování má vlastně smysl akorát v tu chvíli, kdy to přináší něco čtenářům, a to něco by mělo být užitečné, a tím myslím skutečně užitečné. Je hrozně fajn číst si cizí blogy plné příběhů jiných lidí, s nimiž se dokážete nějak ztotožnit nebo se do nich vcítit a hned máte pocit, že nejste na tom světě sami a že někdo jiný má taky bláznivý život, možná ještě bláznivější než vy sami. To vždycky pomůže. Zoufalý tvor musí najít ještě zoufalejšího, pak je šťastný, jak se praví v mé oblíbené Disneyovce.

Ale není to málo, Antone Pavloviči?, ptá se mé nitro – a vlastně už se ani neptá. Ví, že to JE málo.

Číst cizí blogy mi vždycky jakoby pomáhalo. Narážet na lidi, co to mají stejně. Mít se s kým srovnat a identifikovat, mít konečně nějaký důkaz, že nejsem jediný zoufalec na celém světě, komu se něco nedaří. Ale teď po letech si začínám uvědomovat, že to bylo právě jen jakoby, bylo to spíš jen takové chlácholení, které samo o sobě nemělo žádný zásadní vliv na můj život. Co mi skutečně pomohlo, byli blogeři, co mě nemilosrdně poslali do prdele s mým věčným stěžováním si. a hledáním ultimátních rad. Co mi okamžitě řekli, že jsem máslo a lůzr a že jestli chci něco v životě dokázat, ať zvednu zadek od počítače a jdu něco dělat.

Stačilo tak málo, abych si uvědomila, že už u toho kompu sedim pěknejch pár hodin a že bych místo toho mohla dělat něco užitečnějšího a hodnotnějšího. Mohla bych jít umejt nádobí, zamést, vybrat kočkám záchod, dát si pořádnou večeři, naložit se do vany a trochu se zrelaxovat, jít si sednout vedle k našim, otevřít knihu, zapálit si svíčky, kreslit si, zašít si děravý kalhoty, k nimž se nemůžu už měsíce furt dostat, protože furt sedim u toho kompu a čtu si o tom, co dělá někdo jinej.

A tak jsem si dala takový malý předsevzetí, nebo spíš jsem si prostě řekla (nemám ráda to slovo „předsevzetí“, tak nějak automaticky z něj mám už dopředu pocit, že se mi ho nepovede dodržet, nevim proč, nemáte to taky?), že se odteď vynasnažím do každýho článku dát něco fakt užitečnýho, co vás na chvíli odkope od monitoru nebo vás to aspoň nakopne ke koukání do něčeho užitečnějšího než je cizí žurnál.

Dnešní tip? Nečumte do Facebooku a radši si stáhněte dokument zvaný Sound City. Já vim, když se řekne dokument, má kdekdo bílo před očima, ale fakt, nebraňte se tomu a pusťte si to. Kdo máte trochu zájem o hudbu a hejbe s váma rock a taková ta poctivá rockenrollová životní filozofie a jména jako Dave Grohl, Rick Springfield, Paul McCartney, Trent Reznor, Nirvana, Neil Young, Fleetwood Mac, Johnny Cash a další, bude se vám to líbit. Je to luxusní na poslech, plný fantastickejch hudebníků, božích hlášek a srandy a zároveň je to dojemný a prostě vůbec, má to všechno.

A taky si očekujte toho Corbetta. Třeba vám to dá pár nápadů pro vlastní blogy.

A pak si jděte dát pořádnou koupel nebo tak něco, nebo prostě jenom vypněte ten komp dneska o něco dřív a jděte spát brzo. Ať z toho života taky něco máte.

Je sobota. Zírám do hor a snažím se vyčistit si hlavu, ale moc mi to nejde. Mám ji plnou otázek a vzteku na Ashleigh.

Angínu už jsem přechodila. Nakonec jsem se obešla bez antibiotik, pomohl asi čas (trápila jsem se s ní celej tejden) a taky heřmánkovej čaj s medem, kterej kdybych měla dřív, možná bych si i leccos ušetřila. Stopangin byl dobrej jen zezačátku, pak nějak začal stávkovat a už nic nezmoh. Za zdejší napodobeninu Strepsils jsem dala šest euro a fungovalo to přitom míň než hallsky, a brufen přestal zabírat tak po dvou, třech dnech, takže ten zbytek jsem si užila v bolestech a… no, v angíně.

A aby toho nebylo málo, v pondělí se k tomu přidal zánět spojivek. Naštěstí pro mě, Baux ho prodělal jen pár dní přede mnou a Ashleigh mi na mé požádání věnovala jeho kapky, který mě z něj vykurýrovaly prakticky ihned, takže mě to trápilo jen nějakej den, dva, a hlavně po ránu, kdy jsem se budila s totálně slepeným okem, což nebylo příjemný.

A naše rodinka dokonale zapomněla na moje narozeniny. Pětadvacátý. Po pěti letech číslo, na němž mi i celkem záleželo.

A hned po angíně a zánětu spojivek, když se mi konečně začalo blýskat na pár fajn dní, jsem to dostala a nemůžu se tudíž koupat. A do toho samozřejmě zase bolesti.

Připadám si jako feťák, prakticky celý tři tejdny do sebe pěchuju brufen a další utěšovadla ve snaze zbavit se těch či oněch bolestí, a tak místo abych si tu dopřávala příjemnej detox horskym vzduchem, je mi nějak čím dál tím divněji, protože to nemám ráda, takhle si zasírat organismus. Ale bohužel nejsem z oceli.

Celou tu dobu si říkám, ještě že mám pana M.. Díky němu se to tu dalo přežít, i když to pro mě v podstatě skoro celý stálo za houby, aspoň někdo měl starost a skutečně se zajímal a taky nezapomněl a na moje narozeniny mě potěšil vymodleným dárkem, pro nějž jsem chodila slintat do Claire’s v Crawley už od května (a v podstatě jsem to chtěla už několik let), krásnýma cibulkama na řetízku. Omylem mu místo stříbrných poslali ty bronzové, tak uvažuju, že bych si je při příští návštěvě Crawley vyměnila (prý to jde), a nebo taky ne, možná si je nechám jako památku na Itálii. Uvidíme.

Celkově mám z toho pohybu zvláštní pocity. Lidi tu za moc nestáli – minulá parta s Davidem, Nicolou, Georgem, Eve, Megan a Ericem byla o sto procent lepší a cítila jsem se tu s nimi jako něčí známý, přivedený do nové skvělé party. Teď si tu připadám jako xté kolo u vozu a moc nepomáhá, že jsme na tom s panem M. stejně, pořád je mi z toho smutno, že se o nás Ashleigh tak málo stará a že to tentokrát stálo za prd i co do lidí.

Prakticky každej večer z druhý poloviny pobytu se jezdilo do restaurace na večeři – bez nás. My dojídali zbytky. Nebyli jsme na člunu, nebyli jsme v cukrárně, pana M. vzala jen jednou na zmrzlinu a nás oba jednou na nákup, abychom pomohli a aby nejela sama, protože se tu hrozně bojí řídit (pravá strana jí nesedí), několik večerů jsme si nemohli jít lehnout, protože jsme hlídali caparty, a i když by se v klidu ohlídali sami (prokrindapána dyť už jsou to velký děcka!), přece nemůžou bejt dětičky o samotě, a tak jsme šli spát až kdovíkdy a ráno jsme si zase vyposlechli, že musíme vstávat dřív, protože v devět už musí být všechno ready, všechny židle na terase připravené a opentlené polštáři, které se bůhvíproč na večer uklízí, všechna lehátka u bazénu nachystaná, bazén odrolovaný, terasa zametená, nádobí od večera (převážně tuny sklenic od vína) umyté a uklizené, zameteno, polštáře na gaučích načechrané a vůbec všechno připravené na to, aby mohli všichni scházet dolů do naklizeného a hned to zase všechno zaprasit a zpřeházet.

A do toho tuny žehlení mizernou žehličkou, která nespolupracuje. A žehlení furt dokola, protože i když se tu party lidí vystřídaly jen tři, každodenní přesuny lidí z pokoje do pokoje si vynutily každodení přestílání dokonale čistých, jednou použitých postelí, a všechno to ložní prádlo se samozřejmě muselo vyprat, vyžehlit a znovu navléct… no ještě že aspoň Baux si dal s tím pomočováním postele pokoj. Udělal to několikrát zezačátku a pak už klid – nebo jsem to možná nepostřehla, protože se to o starala Ashleigh. No, aspoň o něco.

Snažím se držet si klid, s nímž jsem to zvládala celou dobu, ale přestává mi to jít. Už mě totiž vážně nebaví, že když mám poprvé a dost možná naposledy možnost prožít tři týdny dovolené v Itálii, posere se mi zdravotně skoro všechno, co se posrat může, a tak jediné, co z toho mám, je pár unylých fotek, při pohledu na něž si vzpomenu tak akorát na to, jak mě bolely oči a jak jsem byla unavená z toho, že jsem si ani nemohla jít pořádně lehnout, když jsem furt musela za někým běhat, umývat sklenice a natřásat polštáře, aby za mnou nemusela pořád chodit a připomínat mi to (to ona ráda).

Snažím se meditovat a připomenout si vděčnost za to, že mě sem vzala, ale nějak se mi jí nedostává, tím spíš, že jsem doběla rozčilená, že z původních dvou týdnů, na něž jsme sem jeli, se nějakou záhadou staly tři, a nikdo to nijak nekomentoval, nikdo nám to vlastně ani neřekl a já tomu za prase nemůžu přijít na kloub. Prostě byly dva týdny pryč a o odjezdu se pořád nemluvilo, tak jsem to naťukla a bylo nám oznámeno, že za týden. Tečka. A neuděláš nic.

Říkám si, nebuď blázen, buď ráda, že tu jsi, a využij toho nejlépe, jak to jde, ale mně to prostě nejde. I když jsem ráda za šanci sedět pár hodin na terase jen s notesem a výhledem do hor, když zase jednou vypadli nakupovat, v kudle se mi otvírá kapsa při pomyšlení, že oběd jsem si musela vylovit z odpadkového pytle, protože tady nic moc jiného nebylo a těm těstovinám prakticky nic nebylo, jen se rozhodla, že už je nechce, zatímco celý zbytek osazenstva si tu denně hoduje po restauracích, pizzeriích, vinárnách a podobně. Nevím, jestli jim to závidím. Ani snad ne. Měli jsme se tu s panem M. o těch příjemných opuštěných večerech docela dobře, hlady jsme netrpěli a dopřávali jsme si i kapku vínečka nebo dobře chlazeného Budvárku z Coopu. Ale je mi to líto, že se o nás tak málo starají. Člověk se bál, že po tom poměrně odloučeném způsobu života, co jsme doposud vedli jakožto au-pair couple v podstatě live-out, bude náročné zvykat si na to, že máme být členy rodiny. A ono je to nakonec spíš tak, že jsme pořád live-out, jen jsme nuceni bydlet in a od rána do noci bejt furt ready a po ruce. Je to prostě divný. Neskutečně se těšim zpátky do Anglie.

P.S. Koho z vás baví sledovat moje kibicování pod příspěvky do Designérského Pranýře, možná vás bude zajímat i dnešní speciál s hostem 8) Kdopak tím hostem asi je…

Abych řekla pravdu, je to čím dál tím „lepší“.

Naše „dovolená“ v Itálii už nám začíná lézt na mozek, a to pořádně. Předně Ashleigh naprosto ignoruje fakt, že jsem nemocná – a fakt jsem, když jsem včera ráno nakoukla do krku a zmerčila notoricky známé bílé tečky na mandlích, už jsem o tom, že to JE angína, nepochybovala. Jednou, dvakrát denně se mě zeptá, jak se cítím, a já jí jako mantru opakuju pořád to samé – unaveně, pořád stejně, bolí to, nic moc, vyčerpaně… – snažím se obměňovat slova, abych nezněla jako gramofonová deska, ale klidně bych se mohla přestat snažit, ji to stejně nezajímá. Ve vysněném světě by mi moje HM řekla, ať si jdu lehnout, a na to všechno, co tu dělám, by využila pana M. Ale to ona ne, udělej tohle, udělej tamto a navíc si z nás posledních pár dní dělá nepředstavitelnou prdel.

Nevím, jestli to dělá schválně nebo je vážně tak mimo, ale neskutečně si vymýšlí. Xkrát denně peru, mnohdy úplně čisté věci (naposledy hodila do prádla zcela čisté ubrusy, které byly jednou použité při obědě, ale jak říkám, nebyla na nich ani skvrnka a ještě voní a jsou celé vyžehlené – kým jiným, než mnou), při večeři nebo obědě dost často mění názor způsobem, kterým pana M. posledně donutila dvakrát snést stůl z terasy dolů a dvakrát ho tam zase vynést, než se konečně rozhodla, pořád se opakuje (uznávám, za tohle si pan M. může trochu sám, protože na některé své joby ustavičně zapomíná), vůbec mě nevnímá a ještě mi teď odstavila z provozu sušičku, prý že je venku teplo dost a že ji tedy nebudeme používat.

Což by se na první pohled dalo považovat za rozumný nápad, až na to, že:

Ráno jí pan M. umyl auto. A ona k tomu přišla a prý, ať to umyje znova. Celé, nejenom okna. I pneumatiky a všechno. Podotýkám, že je tu tak strašně prašno, že než vyjede příjezdovou cestu od baráku (při tom sklonu si auto pořádně zamaká), bude zaprášená znovu, a jako prase. Taky kvůli tomu se doteď jelo jen na mytí předního skla, kvůli rozmázlým mouchám. Ale najednou to paní není dost. Asi má pocit, že máme málo práce nebo nevím. A přitom je to spíš naopak.

Včera a dneska se vážně snažím šetřit. Po obědě jdu spát a makám víceméně jen kolem hlavních jídel, kdy je nejvíc nepořádku. Protože jinak bych se udřela. Na začátku týdne nám slibovala, jak ti lidi, co tentokrát přijedou, jsou disciplinovaní, prý ne jako její děti, a že to bude v pohodě. A oni jsou přitom ještě horší! A nejenom děti, ale i dospělí. Je s nima teda celkem sranda, o to žádná, ale až na jednu ženskou, ostatní se naprosto neobtěžují přiložit ruce k dílu, a jelikož od rána do večera popíjí víno, já od rána do večera myju sklenice (bože, jak já to nesnáším) a odklízím lahve, korky, kousky alobalu z uzávěrů a podobně. S minulou bandou jsem se rozčilovala, že si nikdo nehlídá osušky, teď se mi po nich stýská, neboť tady si navíc k tomu nikdo nehlídá sklenice a v jednom kuse někde vylejvám zbytky limonád, co si je někdo nalil do největší sklenice a pak nedopil – často proto, že jim do nich spadla vosa, kterých je tu víc než dost – a nebo prostě proto, že to jsou ignoranti, kterým je to jedno. Na stole jim stojí sklenice koly a stejně se jak velká voda hrnou do lednice pro něco dalšího a samozřejmě na to musí zasrat novou sklenici. A ideálně tu velkou, která se úplně nejdebilněji myje. Bože, já chci domů.

A ke všemu na nás Ashleigh pro tentokrát hrozně šetří. Nejen že nám bylo oznámeno, že na člun tentokrát nepojedeme – to jsem věděla už od minule – ona nás ale nebere vůbec nikam. Když jedou s dětmi do městečka na trh nebo do cukrárny, když se jde ochutnávat víno, dokonce když jedou všichni večer do pizzerie – včera nás tu nechali s tím, že lednice je plná zbytků a ciao. Upřímně nám to bylo vcelku po chuti, byli jsme rádi za čas na film a relax a zbytky to byly vynikající (krůtí rolka rulez), ale už jsme tu v tom podělanym baráku zavřený skoro dva tejdny, bez možnosti kamkoli vyrazit a bez jediného vysvětlení, proč to tak je, proč nás na žádnou akci neberou. Přijde mi to od ní dost necitlivé a jak to asi teprve musí vnímat pan M., který narozdíl ode mě vůbec nikde nebyl. Já aspoň něco viděla minule, mám pěknou vzpomínku na předchozí rodinku, ale co on? Neměl ani tu megahustou čokoládu.

A tak místo abychom si to tu užívali družením se, udělali jsme se z donucení pro sebe a naše „dovolená“ probíhá tak nějak bokem ode všech ostatních. Prolneme se při obědě a večeři (někdy), ale mimoto si děláme každý svoje, pan M. se zavírá do pigsty, aby cvičil na kytaru, já datluju do notesu a datluju toho hodně. Už jsem dokonce i prolomila blok a otevřela soubor s připravovaným e-bookem, hurá! Ale pořád se mi do toho všeho plete děsná únava, bolest v krku, ucpané uši, zahleněné dutiny a tak trochu zoufalství nad tím vším tady a nad Ashleigh, která se chová čím dál tím šíleněji.

A ještě nás oba, pokud už s námi vůbec je v kontaktu, častuje vážně divným pohledem, který za prase nejsem schopná rozklíčovat, navzdory vší své empatičnosti a bohaté představivosti. Je určitě nějakým způsobem nespokojená, to ještě dokážu poznat, ale jestli s námi? Před pár dny říkala, že nás nedá. Co by se mohlo od té doby změnit? A neměla by spíš, když už něco, prokazovat trochu soucitu s mou nemocí? Myslím, že ten pohled s námi ani tak nesouvisí, ale nevím. Žije si teď ve svém vlastním světě, kam za ní nemůžu, něco jí evidentně žere (spíš mám pocit, že všechno), a neumí se od toho odpoutat a užít si dovolenou. Je úplně jiná než všichni naši hosté. Kam se poděl můj báječný pocit z Davida a jeho rodiny. Dokonce i se Sally, s níž mám normálně docela problém najít společnou řeč, jsem si během téhle dovolené rozuměla víc než s Ashleigh, která mě vůbec nevnímá a já nevím, jak jí pomoct. Čím dál častěji myslím na předchozí au-pairs a uvažuju, co by udělali na našem místě oni a vůbec, jak se tu asi chovali a co všechno dělali. A vážně moc se těším zpátky do UK.

Asi je to prostě ponorka.

A já jsem čím dál tím vděčnější za notes a přístup k internetu, díky němuž se můžu věnovat svým věcem, ať už e-booku, blogu nebo psaní pro AK – tuhle jsem se zase po dlouhé době zúčastnila Kreativního Koutu a taky mě drží busy diskuse pod přijímacími články a v mém zamilovaném Designérském Pranýři, který aspoň tak napůl a méně nenásilnou formou nahrazuje mnou oplakávané Kladivo. Baví mě to. Po nějakém rozmýšlení jsem tu na tyhle věci zprovoznila rubriku a jen namátkou do ní naházela pár článků k tématu – určitě jsem jich ale psala mnohem víc a jestli v mém Archivu na nějaký narazíte, dejte mi vědět, já to přeřadím. A taky mě ohromně baví, že při všem tom kibicování, ačkoli jsem asi dost ostrá, mě lidi v tomhle čím dál tím víc berou. Za poslední týden mi nějakých pět blogerů, o nichž jsem v životě neslyšela, napsalo mail s prosbou o zhodnocení jejich designu (nebo i celého blogu jako takového) a o radu, jak to vylepšit a co udělat jinak. A já se nestačím divit. Kde se to bere? O.o Dostávám žádosti o to, abych někomu vyčetla, co všechno je na jeho blogu špatně, a nejednou se mě i ptali, jestli si na to nechci založit celou rubriku. A já nechci. I když jsem kdysi dávno, ještě na starém blogu, takovou měla, nepřipadá mi teď vhodné se k tomu vracet a fušovat do řemesla Destinateovi z Designérského Pranýře. Proč taky. Ale přesto mě to všechno nesmírně těší a nakopává. I když mi to pořád přijde takové nereálné. Ve Photoshopu bych nenakreslila ani čárku 😀 Ale snad je to právě v tom, že jsem tak živým důkazem toho, že pro designování člověk nemusí mít žádné special nadání na Photoshop nebo jiné programy. Můj design? Malování rulez 😀 Přijdu si tak nanejvýš jako ten jednooký mezi slepými, nejsem žádný odborník, ale něco málo o tom asi holt vím.

Baví mě být zářným příkladem toho, že udělat si jednoduchej design, aby ten blog byl přehlednej, funkční, čitelnej a přitom pěknej, jde i bez PS.

Dovolená v Itálii se zatím vyvíjí vyloženě ukázkově. Stihla jsem si prožít totálně brutální reakci na olíznutí prstu od chili papričky a neskutečnou bolest v uších a krku po nevydařeném skoku do vody a jako by toho nebylo málo, včera večer jsem šla spát s bolestí krku dost podezřelou na to, abych si začala hledat rady a návody, jak se doma léčit z angíny, a s tou samou bolestí jsem se taky vzbudila. Nejlepší na tom samozřejmě je, že jakmile vygooglím „jak léčit angínu doma“, odpověď je „Vždy vyhledejte lékaře“. Very-fucking-useful! Rok jsem zdravá jak řepa (až na drobné výkyvy, ale nic vážného) a když mám před sebou ještě týden v Itálii, na kterou nejsem pojištěná, tak se mi stane tohle? FML.

Začlo to tím chili. Spustilo to řetězec nešťastných událostí a já se děsím, co přijde dál. A to jsem si jenom automaticky ocucla prst poté, co jsem krájela chili papričku. Blbost, já vim, ale říkala jsem si, když mě to začalo pálit na jazyku, že to brzo pomine a že to třeba něčim zažeru. Jenže ráz na ráz, najednou mě začaly brutálně pálit rty a hned na to veškerá kůže okolo – dolů až k bradě a nahoru až ke špičce nosu. Pálilo to tak strašně, že jsem si na to okamžitě musela přitisknout ledovací pikslu a jakmile jsem ji jen na dvě vteřiny odtáhla, měla jsem pocit, že si máčím rty ve vařící vodě.

A tak jsem si neužila moc z večeře. Hodinu jsem chodila po baráku s ledovačem přitisknutým na rty a čelila lítostivým pohledům a zhrozeného „What happened?!“. Nadávala jsem si, že jsem si ze všech prášků zapomněla přibalit zrovna zyrtec. Vysvětlovala jsem ovšem Ashleigh, že na chili alergická nejsem, naopak ho poměrně často a ráda jím a nikdy jsem neměla žádnou takovou reakci, ale že prostě asi mám citlivou kůži na obličeji a asi jsem se olízla. Připadala jsem si jako idiot, jednak, že jsem to udělala (i když, když nad tím přemýšlím, vlastně si nevybavuju, že bych to udělala), jednak že jsem pořád měla na rtech tu ledovou pikslu a nemohla jsem tudíž ani žrát, ani se napít, ani pořádně mluvit. A každej další člověk, co mě potkal, že úplně zhrozil, co se mi stalo a já jsem se čím dál tím víc chtěla jít někam zahrabat.

Za nějakou tu hodinku to naštěstí zničehonic přešlo. Jak to přišlo, tak to bylo pryč. Jen mě začínaly pálit prsty, ale to už jsem si říkala, že přežiju. Nejhorší to bylo na těch rtech a okolo. Zdlábla jsem něco studených zbytků od večeře a vyčerpaně šla spát.

Spaní mi tu dělá problém. Minule jsem tu spala jako dudek, ale v pigsty se naprosto nedá vyvětrat. Ani se o to moc nesnažíme, protože je plná škorpiónů a my to nechceme provokovat. A tak máme pouze puštěný větrák a i ten jsem včera zatrhla, protože tu angínu nechci podporovat tím, že na sebe budu celou noc foukat studenej vzduch. A tak jsem se obzvlášť včera budila neskutečným vedrem a dusnem, ještě mnohem horším, než bylo včera přes den (a že bylo aspoň 40 ve stínu a tak pětkrát se mi z toho solidně zamotala hlava), a do toho ta bolest v krku a chmurné myšlenky na to, co budu dělat, jestli to fakt bude angína. Tady to ještě snad přežiju, týden nemoci zvládnu, ale celodenní nepohodlná cesta autem domů? V super klimatizovaném autě? Bože můj, dej, ať to přejde a ať to přejde rychle.

Ta bazénová nehoda byla taky boží. Všechno šlo dobře, dokud mi malá Eliza neporadila pencil jump, tedy skočit do vody rovná jako prkno, nohama napřed, ruce spojené nad hlavou. Jakmile jsem dopadla, ucítila jsem obří prásknutí ve všech dutinách a ven jsem se vynořila s brutální bolestí uší a krku a nepovolilo to, dokud jsem se z toho v noci nevyspala. Celý odpoledne a celej večer mě to bolelo a pravý ucho jsem měla pořád jaksi ucpaný a hovno jsem slyšela. Začínala jsem si připadat jako neslyším nemluvím. To první jsem měla s bazénem, to druhý schili papričkou. Co si ještě udělám s očima?

Ale jinak se musím pochlubit. Eliza s Bauxem mě v podstatě naučili dělat šipku. Ještě jsem si netroufla z prkna, dělám jen takovou opatrnou, pseudošipku z boků, ale fakt, že já, Em Phoenix, skáču do vody po hlavě, s rukama napřed a bez držení nosu, a pod vodou dokážu udělat pár temp a přeplavat skoro celej bazén (i když neni zase tak velkej), je pro mě obrovskej životní milník a jsem jim za to náležitě vděčná 8) I když teda jak říkám, ten brilantní Elizin nápad na pencil jump mi dal.

Bohužel už to znovu asi zkoušet nebudu. S prieznitzem dřepím na terase a baštím vajíčka naměkko (bez chleba, žádnej nemáme) a přemýšlím, co všechno ještě musím udělat do jedné odpoledne, kdy se přibližně mají Ashleigh s panem M. vrátit z letiště (kam odváželi Sally s dětma). Bazénu se budu muset minimálně pro dnešek vyhnout, a jestli mi pan M. doveze z marketu antibiotika, tak i sluníčku a vínu. Ach-jo.

Na druhou stranu, dneska v noci dorazila nová banda lidí. Mají čtyři děcka. Harryho a George (je to jinej George, ale jsou tak ve stejnym věku), Ollieho (spíš Bauxův věk) a Max (Sienin věk), a vypadají celkem v pohodě. Snad to půjde. Jen jsem nervní z toho, že zrovna teď, kdy bych měla nejvíc zabírat a být nejvíc nápomocná, na mě jde marodění a těžko říct, jak moc budu schopná makat. Už dnešní převlíkání postelí mi přijde trochu nad mý síly a nejradši bych si šla lehnout (měla bych). Bohužel mám ale na práci hrozně moc praní a pak bych to měla taky všechno vyžehlit, což je představa, z níž už teď chcípu. Parní žehlička v tomhle vedru, s prieznitzem na krku. No to potěš prdel.