Měsíc: Červenec 2013

Ochutnávka luxusu na festivalu Silverstone pokračovala druhej den. Pan pořadatel měl závodit v půl desáté a půl jedenácté, a tak jsem budík poštelovala na devátou, jelikož jsem měla zato, že se všichni budou snažit už ten první. Nakonec na ten vyrazila akorát Siena s kamarádkami a já s Nigelem jsme hned po ránu vyrazili k hlavnímu vjezdu, hledat pana M., který právě dorazil.

Hledání se nakonec protáhlo, protože Nigel se v tom gigantickym areálu vyznal asi tak stejně jako pan M. a do toho ještě problém s jazykem, takže se nebyli schopni domluvit. Nakonec se ale přece našli, Nigel nás odvezl zpátky k bydlíkům, kde jsem panu M. nadšeně ukazovala, že ten největší je značky Winnebago, tedy je to ten stejný karavan, v němž se v mé oblíbené prastaré parodii Spaceballs proháněli vesmírem Lonestar a Blaf, a taky jsem mu stručně povyprávěla o předešlém večeru a jak jsem v noci mrzla, ale že to stejně stálo za to.

Nigel pak přišel s dalším poměrně komplikovaným plánem na to, jak nás dostat do Křídla, což byla VIP sekce pro ty nejzazobanější, kam se dalo dostat jen s příslušnými pásky a visačkami se jménem. My jsme samozřejmě nic takovýho neměli, ale dostali jsme visačky se jmény Nigela a Ashleigh, takže jsme si na moment hráli na ně 😀 Ale ono to nebylo tak žhavý, stejně nás nikdo nekontroloval. Hlavně proto, že jsme se neustále vlekli za Bauxem a jeho kamarádem Thomasem, a tvářili jsme se, jako že k němu patříme (což byla pravda). Baux byl, stejně jako předešlého dne, náš lístek. Na Silverstone zjevně jezdí už pár let, takže si ho tam všichni pamatují, smějí se na něj a tlachají s ním. Stačilo patřit k němu a nemuseli jsme se bát ničeho.

Ve VIP sekci jsme měli strávit přibližně dvacet minut, než si nás Nigel zavolá dolů a vystřídá se s námi, a tak jsme se pokusili z toho vytřískat co nejvíc. Nedali jsme si sice žádnou baštu zadarmo (nebyli jsme si jisti, jak to tam chodí), ale aspoň jsme načali vínečko a vyšli jsme si na ochoz vždycky, když kolem zrovna frčela auta, abychom se taky na něco podívali.

Z mnoha důvodů jsem si celou dobu připadala jako bych se ocitla v Mafii (moje nejoblíbenější PC hra vůbec). Obzvlášť když jsem se ráno vzbudila a zdálky to řvalo úplně stejnýma zvukama jako při závodech ve hře, když se pár metrů pode mnou proháněly ty stejný káry jako ve hře nebo když jsme se na parkovišti s panem M. dohadovali, která z těchhle aut v té hře byla. Ve stáji Panther jsem viděla něco, za co bych dala ruku do ohně, že to byl můj oblíbený Lassiter V16 Phaeton (ta velká žlutá kára k ukradení před radnicí na Central Islandu právě po závodech), až teda na to, že to byl Panther. A co chvíli na mě odněkud vykouklo logo Dunlop. Já na auta nejsem, prd tomu rozumím, ale když se řekne Dunlop, vybavím si Mafii.

Když nám vypršel čas, Nigel si pro nás přijel golfovým vozítkem (nejlepší dopravní prostředek!) a odvezl nás do Shopping Village a ke klubům. Tam nám potom začala ta pravá zábava. Sice bylo vedro k neuvěření (a pan M. si zrovna kvůli předpovědi počasí vzal dlouhé černé džíny, takže se vařil) a většina stánků nás díky automobilovému zaměření zase tolik nebrala, ale jakmile pan M. objevil stánek s brýlemi Ray Ban, o nichž tu básní už několik týdnů, bylo vystaráno. Proběhla trocha zkoušení, trocha rozmýšlení, uvažoval, jestli je nevzít z e-shopu, ale to by je zase neměl do Itálie, no nakonec si ten předraženej luxus koupil a nevím proč, měla jsem z toho radost i já 😀 A taky mi popravdě pomohla zmrzlina a ledová tříšť.

Další z báječných zážitků byl stan Gibson. Zapsali jsme se tam do tomboly a pan M. se přihlásil jako dobrovolník pro „guitar lesson“, která spočívala v tom, že vás natočí, jak se seznamujete s lektorem a ten vám poví dvě tři věty o kytaře a vy pak s playbackem zahrajete sólo (v případě slečny před panem M. brnkáte pořád na jednu strunu, v případě pana M. si div nedáváte kytaru za hlavu a všichni na vás civí :D). Z vašeho vystoupení pak bude několikavteřinový střih do klipu na Youtube – a Gibson má reklamu.

Pan M. ze stanu odcházel šťastný jako blecha, že bude na Youtube a ještě dostal kulicha a trsátko. Z tomboly nakonec nic nebylo – nějakej blbec, kterej ani nevěděl, která bije, vyhrál Gibson kytaru, o jejíž ceně narozdíl od pana M. nejspíš neměl ani představu – ale člověk holt nemůže mít všechno.

Vykompenzovali jsme si to tím, že jsme se prošli celým areálem, počuměli luxusní autíčka, vyfotili si, co se dalo, povozili se na autodromu, na dětské horské dráze s vláčkem ve tvaru housenky, na kolotoči (můj kůň byl Jack :D) a na obřím ruském kole a taky jsme se sklouzli na skluzavce, což byl telecí nápad, svezla jsem se z koberečku a sedřela si ruku 😀 Ale co, aspoň byla sranda.

Nutno poznamenat, že všechny atrakce byly zdarma. Na tom je vidět, jakej to musí bejt byznys, že si tohle všechno můžou dovolit. A ještě tam jezdili doubledeckery, zdarma převážející návštěvníky mezi nejvzdálenějšími konci areálu. Taky jsme se svezli 8) A jako perličku bych uvedla, že narozdíl od klasických festivalů, jak je znám, tady nedocházelo k žádným kontrolám batohů nebo žrádelních zásob. Z kempu jsme si mohli přinést, co jsme chtěli, klidně si v bydlíku upéct kuře a donést si ho k okruhu a tam si udělat piknik. Nikomu to nevadilo.

My jsme teda nic upečeného neměli (kromě nás samotných), tak jsme si dali hambáča a epesní thajské nudle od stánku s nesmírně ochotným prodavačem (pan M. nevěděl, kterou omáčku, tak mu týpek nakydal všechny na krabičku a nechal ho ochutnat, než se rozhodne) a pak už jsme toho jednak měli dost a jednak nás dohnala předpověď počasí a začalo se zatahovat a připravovat na déšť. Z amplionu hlásili, že to bude jen lehká sprška, ale jak jsme došli do kempu, spustila se průtrž pro Anglii nevídaná, lilo jako z konve a než všichni pozavírali dveře od bydlíků a zapomenutá střešní okna, byli promočení na kost.

My jsme se tou dobou už chystali na odjezd a vlastně jen kvůli té bouřce jsme se zdrželi dost na to, že jsme ještě stihli pozdravit právě přišedší hosty – Davida s Nicollou a Erikem 🙂 Vidět je mi udělalo nesmírnou radost, i když jen na pár minut. Pozdravili jsme se jako staří známí, prohodili pár konverzačních větiček, seznámili se s panem M. a řekli mu, že o něm všechno slyšeli (pořád se snažím vybavit si, co jsem jim o něm proboha navykládala :D), popřáli nám oběma pěknou Itálii (štve mě, že tam s námi nebudou) a pak už nás Nigel nahnal na totálně promočenej golfovej vozík (sednout si v kraťasech na úplně zachvístanou mokrou sedačku byla bašta) a v tom dešti nás vezl k parkovišti, což byl zážitek, jednak, že pršelo a vlasy nám vlály ve větru čerstvým vzduchem, a jednak že všude kolem nás bylo plno luxusních aut a všechno to túrovalo a honosilo se luxusem, jako bychom projížděli pavím výběhem 😀

U parkoviště nás Nigel vysadil a svištěl si to zase zpátky na grilovačku, zatímco nás čekala ještě tříhodinová cesta domů v dešti a zácpě. Nakonec to snad trvalo ještě dýl, ani nevím, trochu jsem pospávala, bolela mě hlava.

Celé to byl naprosto fantastický zážitek. Neumím si dost dobře představit, že bych se příští rok vracela z Čech (nebo kde zrovna budu), jako předešlé au-pair páry, abych to viděla znovu, ale jsem ráda, že jsem to zažila. Za tohle Ashleigh skutečně dlužím.

Zas to jednou letí, že nestíhám psát. Báječnej pocit 8)

Stalo se, že minulou středu nás Cy vzal s sebou do Worthingu na jam. Cy je náš zahradník, skvělej týpek a vynikající muzikant. Učí Sienu na kytaru a hraje s několika kapelami a dělá to takovým tím božským způsobem, že to dělá neskutečně dobře a přitom z toho nečeká žádný peníze. Dělá to prostě jen tak pro srandu.

Původně jsem myslela, že když se řekne jam, znamená to, že si zahrajem s nima, ale nakonec to tak úplně nedopadlo, hlavně proto, že oni to fakt zatraceně uměli 😀 Djembe jsem z kufru auta ani nevytáhla, nebylo by ho slyšet (ozvučení nám oběma způsobilo dočasné ohluchnutí na několik dalších hodin), a můj pokus sednout za bicí, když si pan M. dával duetek se Cyem (ten byl zrovna „za basou“), dopadl žalostně, takže jsem ho včas vzdala a ustoupila někomu z kapely, kdo to narozdíl ode mě uměl. Zase jednou mě zamrzelo, že na ty bicí neumim. V hlavě jsem to slyšela, ale neuměla jsem to zahrát.

A tak jsem po zbytek session poslušně hrála roli diváka, fotografa a kameramana a pořizovala jsem pro pana M. záběry, kde si to dává společně s bandou vyzrálejch anglickejch muzikantů a tvoří dějiny svého života. Nevadilo mi to. Za objektivem jsem ráda, i když je to jen ajfoun.

Jak se připožďovalo, hudba plynule přešla z rocku a rockenrollu na vyřvanej metal, kterej sice neni můj šálek čaje, ale stejně, slyšet to takhle zblízka, zadarmo, s možností sledovat to pohodlně ze židle bez nutnosti tlačit se ve vydejchanym lokále s desítkama rozjařenejch hudebních maniaků, byl okouzlující zážitek. Bylo to takový dospělý. A skvělý.

Ve čtvrtek se na nás Ashleigh vytasila s bombou. Že jede o víkendu na cosi, co se jmenuje Silverstone, jsme věděli už několik týdnů dopředu a několikrát jsme i přemýšleli, jestlipak nás náhodou nevezme s sebou, ale když se to začalo blížit a ona pořád nic, nějak jsme se smířili s tím, že tuhle věc neokusíme a že je to koneckonců dobře, aspoň budeme mít volnej víkend. A začali jsme plánovat Londýn. Jenže co se nestalo, do toho přišla Ashleigh a začala mi vysvětlovat hrozně zmatený plány na víkend, který zahrnovali to, že já tam s ní pojedu v pátek večer, tam snad budu hlídat děti nebo co, a druhej den za mnou dojede pan M. a dostaneme lístky a budeme si to moct užít po libosti a večer se vrátit, protože je třeba nakrmit zvířata.

Celý se mi to z mnoha důvodů tak nelíbilo, že mě v první chvíli nenapadlo nic lepšího než zalhat, že už máme zabookovaný lístky do Londýna a že tudíž nemůžeme jet. To jsem samozřejmě nemohla vědět, že ta káča s náma už počítá (co by se obtěžovala dát nám to vědět dopředu, žejo), a že jí tou informací notně rozhodím sandál. Začala vymýšlet a kombinovat a mně se jí zželelo, tak jsem řekla, že ať si s tím nedělá starosti, že ty lístky zruším a pojedeme. Jenže na to ona, že nám zaplatí storno poplatek, že to je jasná věc, a já na to zase, že to vůbec, a už jsem se v tom motala 😀 Nakonec se mi povedlo z toho vymotat, řekla jsem jí, že jsme to bookování pomotali a že to vlastně zabookovaný neni, takže ať si nedělá péči. Naštěstí mi to zbaštila.

A tak jsme jeli na Silverstone. V pátek večer jsem si užila tříhodinovou cestu autem tak narvanym, že kam se hrabe Itálie, a to prosím jeli jenom na víkend, ani ne moc prodlouženej, jen o ten večer. Seděla jsem na polštářích a další jsem měla celou cestu na klíně, protože ho nebylo už kam dát – dětičky si vezly div ne celý postele, k tomu pro všechy kola a bůhví co dalšího – nezkoumala jsem to.

Já oproti tomu měla zase jen „svou“ malou tašku. Nepotřebovala bych ani tu, však jsem jela jen na noc a den, ale jak člověk neví, kam jede, radši si toho přibere víc, že. No nakonec jsem byla ráda, že jsem to udělala. Ashleigh totiž jaksi vypadlo z hlavy, že mi má vzít spacák, a tak jsem strávila noc v karavanu jen tak v tom, co jsem měla na sebe – a že toho moc nebylo – a přikryla jsem se mikinou a pashminou, kterou jsem si nějakým zázrakem vzala, ačkoli ji už měsíce nenosím. Zase jednou jsem byla zachráněna svou vlastní prozíravostí a děkovala jsem krušnému životu, že mě naučil dost na to, abych už vždy byla připravena na všechno. Stal se ze mě Saturnin. Kdybyste čirou náhodou spadli na túře do tůně a zmáčeli si boty, s největší pravděpodobností budu ten člověk, co vytáhne z ruksaku noviny a boty vám vysuší. Nevím, jak to dělám, ale zbožňuju to.

Kromě ne úplně báječné noci, kdy jsem se klepala kosou (nepodařilo se mi zprovoznit topení a pashmina je spíš tak ochrana proti lehkým závanům průvanu než že by vyloženě zahřála), to ovšem stálo za všechny peníze. Už páteční večer mě dostal bydlením ve vlastním bydlíku, o němž jsem se dost rozepsala (snad příští článek) a návštěvou koncertu Floyd Reloaded, neboli Pink Floyd Revivalu. Přijeli jsme tam pozdě, ale řeknu vám, když jsme se u karavanů pakovali do auta a zdálky slyšeli první tóny Shine On You Crazy Diamond v naprosto stejném znění, jako když si pouštím svou oblíbenou nahrávku Live koncertu Pulse z Earl’s Court (1994), mrazilo mě v zádech a klepaly se mi kolena. Neumím to popsat. Víc než kdy předtím jsem si přála, aby u toho byli naši a mohli to taky zažít. Nebyli to Pink Floyd, ale doprdele, znělo to úplně stejně.

Když jsme konečně dorazili na místo koncertu a „Floydi“ začínali The Wall, už jsem nepochybovala, že jet sem bylo rozhodnutí života a že jsem zase jednou tam, kde mám bejt. Neužila jsem si toho zase tolik, měla jsem na krku Bauxe a jeho kamaráda a Nigel mě zapřísahal, že jestli je ztratím, tak je po mně, ale naštěstí tam nebyly zase takový davy a mí svěřenci byli hodní 😀 Neztratila jsem je ani cestou na záchod, ani v kotli, pro nějž je to docela silnej výraz – nevím, jestli je to angličanama, stářím publika (nejvíc mě dostal páreček důchodců nad hrobem, kteří se o berlích, podpíraje jeden druhého, v maxitričkách Pink Floyd svorně odebírali z kotle! Ti byli <3) nebo faktem, že Silverstone není ani tak hudební festival jako festival závodění luxusních aut – večerní hudební zábava je tam navíc – ale publikum bylo spíše poklidné a když jsem mezi jednotlivými skladbami po svém nadšeně hučela, leckdo se po mně překvapeně otočil 😀 Ti by se na Rock For People divili. A já nechápu, jak může někdo poslouchat tak dokonalou repliku PF a prostě jen tak tleskat!

Anyway, po koncertě, z něhož jsem bohužel fakt viděla jen pár songů, mi hlídací povinnosti celkem opadly, neboť si nás v davu našel sám pořadatel – a Bauxův a Sieny otec v jedné osobě – a luxusním fárem nás odvezl zpátky k bydlíku, přičemž ho skrz otevřené okýnko s úctou zdravil kdejakej sekuriťák a člobrda v zářivé vestě. Už cestou na Silverstone, když jsem zjistila, jak masivní to je akce a když se Nigel skrz několik checkpointů dostal tím, že řekl, že veze pořadatelovy děti (a ukázal přitom na jeho fotku na jednom z letáčků), mě chytala lehká panika z toho, v jak neskutečný situaci jsem se ocitla. Že má pan pořadatel dost peněz (ostatně naše celá rodinka), to jsem věděla už dřív, ale nikdy mě nenapadlo, že je na tom až takhle dobře. Když se mnou večer prohazoval pár slov, ptal se, jak se mám, děkoval mi za péči o děti a přál mi dobrou noc, uvědomila jsem si, že ačkoli mně osobně peníze zase tak moc neříkají a nebažím po bohatství, ocitnout se v přítomnosti někoho tak neskutečně bohatýho a luxus zbožňujícího sebou nese zvláštní příchuť životů, do nichž obvykle nevidíte, ale když je náhodou ochutnáte, jste vlastně okouzleni. Ne že by to člověk chtěl všechno mít. Ale je ohromně vděčnej za tu zkušenost a za tu možnost nahlédnout a poučit se. Snad že mě tak baví zkoumat lidi a jak to ve světě chodí. Učit se a zažívat nový, zvláštní věci. Nechat život, ať mi předhazuje ty nejšílenější zážitky a mění mi náhled na svět.

Večer jsem usínala sice bez spacáku a neschopná zprovoznit vodu v bydlíku, ale přesto jsem si poradila a za tu šanci tohle ochutnat jsem pociťovala nezměrnou vděčnost.

Jsem už zase zpátky v UK a dávám se dohromady z road tripu z Itálie. Z nějakýho záhadnýho důvodu máme dneska odpoledne volno, jakože fakt volno, a kromě návštěvy v bance (hurá, už mám odblokovanej účet, ale pořád se mi nedaří dokončit registraci u PayPal, já to prostě nechápu!) neděláme nic, jen relax, válení se, povídání si o všem možném přítomném a budoucím a pár minut zpátky se pan M. jal na kytaru cvičiti a já tudíž konečně sedám k povinnému úkolu – totiž povědět vám dvě tři slova (ha-ha, známe se) o návratu do UK a uzavřít tak seriál „Emátko v Itálii“ (odkazy na celou sérii pod článkem).

Prvně musím říct, že jsem to pomotala. Neměli jsme do Nigelova příjezdu dvě a půl hodiny, ale hodin pět – udělala jsem klasickou cimrmanovskou chybu a nějak jsem to zapomněla vynásobit dvěma, poněvadž se taky z tý Pisy bude vracet, žejo (někdy fakt žasnu nad vlastní debilitou), ale naštěstí tentokrát o nic nešlo. Prostě jsem jen měla víc času na snídani na terásce, áchání nad vší tou mlhou, čaj, cpaní dalších a dalších várek prádla do pračky, poslední sprchu (zas už jenom studená voda, achjo) zabalení se (s mou minitaškou sranda na pět minut i se svlečením postele), drobné poklizení, poslech hudby z notesu, poslední hupsnutí do bazénu a likvidování zbytků z lednice, které se nehodilo nechávat pro hosty (Ashleigh Il Palazzo pronajímá a zrovna jedna banda lidí měla přijet jen pár hodin po nás). Sežrala jsem skoro dva melouny kantalupe na posezení, no přece to nevyhodim 😀

David těch pár hodin strávil dočítáním knihy, která ho prý nesmírně zaujala (The Angel’s Game) a kterou posléze věnoval Ashleigh. Jsem zvědavá, jestli si ji přečte. Nevím proč, ale nějak ji netipuju na vášnivého čtenáře knih plných laskavé životní filozofie.

S úklidem se nebylo třeba zase tolik crcat. Když jsem předešlého dne zjistila, že kromě ledničky, telefonu, televize a dvou myček nádobí odešla i žehlička (někdo ji evidentně nakřápl a stejně jako to bylo s mým laptopem, ani k tomuhle se nikdo nepřihlásil), žoviálně jsem pronesla, že se moc těším, až zítra budu zapínat vysavač a zjistím, že ani ten nefunguje, a Ashleigh na to, že o to se starat nemusím, protože je domluvená s několika místními známými, co přijdou uklidit po nás a o všechno se postarají. Spadl mi kámen ze srdce. Luxovat celej třípatrovej barák a dávat to všechno sakumprdum do kupy, to už by na mě bylo přece jenom trochu moc.

A tak jsem nakonec měla docela dost času a i když jsem celou dobu byla už ready a bylo mi trochu cestovně špatně z představy, že strávím pětadvacet hodin v autě a nedá se tomu nijak vyhnout, nakonec jsem si zvládla ještě trochu odpočinout, posedět si na terásce a popřemýšlet, jaký to vlastně všechno bylo a jaký to asi bude příště, až sem přijedeme za těch nějakých deset dní a strávíme tu dva týdny a ještě k tomu oba s panem M.. Bude to stejné? Jací tu budou lidé? V jaké náladě bude Ashleigh? Co všechno se nepovede? A na všechno z toho budeme rádi vzpomínat?

Anyway, než Nigel dojel, bylo poledne pryč a my si s Davidem říkali, jak to asi bude s obědem. Najíme se něčeho tady, než vyrazíme, nebo se stavíme někde v restauraci? To druhé bylo pravděpodobnější, v lednici ani ve skříních už nezbylo prakticky nic, z čeho by se dalo vařit, neměli jsme ani tousťák. Ovšem když jsme konečně identifikovali zvuky Nigelových pneumatik na štěrkové příjezdové cestě a on vylezl z auta a jal se horečnatě nakládat všechny Ashleghiny krámy (měl toho plnej Chrysler), pochopili jsme, že i když má za sebou pětihodinovou cestu a před sebou dalších cca pětadvacet, nehodlá se zdržovat malichernostmi jako je jídlo a chce vyrazit co nejdřív. A tak jsme dořešili poslední záležitosti s tou bandou Italů, co se mezitím už rozšmejdili po celym baráku a na míle daleko halekali (ženy uklízely a praly, dědula opravoval televizi a telefon a všichni u toho nadělali hluku, že jsme měli pocit, že jsme fakt na návštěvě u Italů), naložili jsme se a jeli. A na mě šel už fakt dost hlad.

Naštěstí jsme poměrně brzo stavěli u obchodního centra v nedalekém Umbertide. David si vyšel na procházku s Daisy a Nigel se tam mezitím napakoval levným alkoholem a místním ovocem (aspoň co se mu vešlo do těch zbytků auta, kde ještě nebyly kufry a krabice – no vážně, jeli jsme naložení jako by se někdo přinejmenším stěhoval) a koupil pizzu. Podal mi ji, abych ji dala dopředu, a já se na ni třásla jak na vánočku.

Bohužel v následující víc než hodině nepadlo o pizze jediný slovo, Nigel nedal žádnej pokyn a já furt nevěděla, jestli je pro mě a oni si koupili nějaký sendviče, nebo je k podělení se a umřu hlady, protože třetina pizzy mě opravdu na dlouho nezasytí. Pořád jsem se snažila nějak na tu pizzu zavést jeho pozornost, fotila jsem a žertovně dodávala, že mi ta pizza vadí ve výhledu, ale pořád nic 😀 Nakonec jsem to nevydržela a když jsme konečně stavěli u pumpy (už se mi chtělo fakt brutálně na malou, tak jsem si troufla o to požádat, ačkoli jsem měla pocit, že na mě asi vyvalí oči, že tak brzo po startu. Ale copak jsem za to mohla? Neměli dělat na cestu čaj do termohrnků :D), nenuceně jsem nadhodila, co že je s tou pizzou v plánu. Nigel se zatvářil překvapeně a řekl, že s ní žádný plány nejsou a ať si prostě vezmeme, že tam jsou pro každýho dva kousky a že je to takovej mix. Z jeho přístupu jsem nějak vyrozuměla, že moje noční můra se vyplňuje a moje stravování bude po cestě to poslední, co bude Nigela zajímat. A tak jsem si i přes ten hlad vzala jenom jeden kousek, abych šetřila tím málem, co mám. Bohužel jsem se nemohla v baráku napakovat jídlem na cestu, zbyly tam už tak akorát cornflakey, marmeláda a tejden starý penne v lednici.

Posilněná pizzou a konečně vyčůraná (no nesmějte se, kdo zažil wc deprivaci, pochopí) jsem konečně dosáhla jakési jakžtakž spokojenosti s cestováním a během příštích hodin jsem tak na střídačku civěla z okna, pořizovala fotky v naději, že z toho snad bude něco vidět, zpívala si s Nigelovým playlistem asi osmi CD nabušených všemi možnými rockovými i popovými klasickými hity, uzlíkovala náramek, pospávala a s tužkou a papírem (a Davidem) hrála svou oblíbenou hru Vyjmenuj všech padesát amerických států. Když nad tím tak přemýšlím, ještě jsem si ten seznam nezkontrolovala, jestli jsem to zmákla dobře. Každopádně mě těší, že dobrých čtyřicet jsem dala úplně sama. Když jsme to s tátou na burzách začali hrát někdy před rokem, bylo to mnohem horší 😀 (Eee, mám Arizonu, Alabamu a Californii… co je tam dál??)

Během cesty jsme pak stavěli ještě tak dvakrát, jestli si to dobře pamatuju. Jedno byla jenom rychlá čurpauza (extrémně akutní po všech těch serpentýnách ve Švýcarsku, kde jsme hodiny kličkovali skrz tunely a po pumpě ani stopy), při jednom jsme si i šli něco koupit, což probíhalo dost zmateně, jelikož Nigel se mě zeptal, co bych chtěla, a já neměla představu.

Měla jsem hlad, ale nevěděla jsem, do kolika peněz si můžu něco říct, abych nepřeháněla – vím, že na pumpě je draho a i když oni to možná neřeší, já prostě jo, no, znáte to, nerada na někom finančně závisím. Nakonec mi teda řekl, že nejdřív půjdou oni s Davidem a pak si pro něco skočím sama, na což jsem kývla.

Problém nastal ve chvíli, kdy došlo k výměně, David dostal do ruky vodítko s Daisy, já šla dovnitř a Nigel mi nedal žádný prachy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám si mu o ně říct? Nebo si mám něco vybrat a pak mu to venku říct a on mi dá peníze? Jenže když jsem se po něm od regálů ohlížela, stál daleko u auta a vůbec si mě nevšímal. Šla na mě pifka, rozčilovalo mě, že si není schopnej zapamatovat, že s sebou žádný peníze nemám, ačkoli jsem mu to řekla nejmíň třikrát. Zalovila jsem v kapse a doufala, že mi z těch pár euro, co jsem si brala, ještě zbylo aspoň na banán.

Jenomže teď jak to vypočítat. V kapse jsem našla dvě eura pade, u banánů byla cena jen na kilo a já si nedovedla za prase představit, kolik budou vážit a stát dva banány 😀 Neuměla bych to ani za normálního stavu, natožpak uprostřed noci, totálně vyčerpaná a hladová. A tak jsem si prostě dva urvala (poté, co jsem se slečny na pokladny lámaně německo anglicky zeptala, jestli smím, a ona se na mě usmívala jako na pitomečka, že ano) a doufala. Když mi řekla cifru, zajásala jsem. Euro padesát! Vejdu se. Zaplatila jsem si svoje předražený banány a mnohem klidnější se vrátila k autu.

Jako by toho vzrušení nebylo dost, Nigel se mi začal posmívat. Říkal, že to je typické. Chlapi si při hladu koupí čokoládu (oba si nabrali tobleronky a tabulky) a ženské se prý cpou banánem. Ohradila jsem se, že je to úplně normální přístup, protože z čokolády se nikdo nenají, že mě z ní bolí zuby a navíc, že mám hlad, takže potřebuju něco pořádnýho. Na to „mám hlad“ jsem se snažila dát důraz, ale myslím, že mu to neseplo 😀 No co, ne že bych to nečekala už od kauzy pizza. Jen jsem pokrčila rameny a jeden banán okamžitě zfutrovala, doufaje, že to snad nakonec přece jenom přežiju.

Někdy v noci, nevím přesně, kdy to bylo, Nigel na malou chvilku zastavil, protože byl úplně grogy. Říkal, že si musí na dvacet minut lehnout, a to taky udělal. Byla jsem šťastná jak blecha. Na malou chvilku vypnul motor a tudíž i klimatizaci, která to do mě prala už od Mercatale – ne nějak extrémně moc, ale dost na to, abych po pár hodinách mrzla jako rampouch, aby mi to nepříjemně dráždilo oči (celou cestu jsem tak musela mít sluneční brýle, i když zase tak moc nešajnilo) a abych měla pocit, že ztrácím hlas a že si z toho ještě něco uženu.

I když jsem mu několikrát poměrně důrazně naznačila, že mrznu (při poslední zastávce jsem se nabalila prakticky do všeho teplého, co jsem s sebou měla – měla jsem na sobě tříčtvrťákové legíny, přes ně tepláky, tílko, tričko, pletený svetr a mikinu a kolem krku místo šátku omotaný cardigan), omezil to jen na malou chvilku, ale za nějakou dobu už to zase frčelo a když jsme k ránu projeli tunelem, přestal se s tím vůbec crcat a otevřel si okno. Později jsem se dozvěděla, že tou dobou měl takovou krizi, že si myslel, že omdlí, a musel se extrémně nutit. V noci si dokonce dal dvojité espresso, ačkoli kafe nesnáší, a celou cestu do sebe kopal energiťák. Mám z toho takhle zpětně divnej pocit. Měli jsme se o něj víc starat. Ale na druhou stranu, on nemá bejt vůl a má sebou mít někoho, kdo ho v tom řízení vystřídá. Třicet hodin v kuse, kdo to kdy viděl! Možná je to profesionální řidič, možná je na to celkem zvyklej a možná je to silnej chlap s neskutečnou výdrží, ale stejně je to kretén, dyť to je přece extrém na entou a hazarduje s mnohem víc než jedním životem, ne že by ten jeden nebyl dost. Upřímně nemám radost z toho, že tu samou cestu s ním mám absolvovat ještě nejmíň dvakrát.

Poměrně příjemná část cesty byl průjezd tunelem. Původně jsem doufala v trajekt, ale mám takovej pocit, že ten už prostě nezažiju, pořád se mi to vyhejbá, a kdo by jezdil trajektem, když tunel je záležitost na půl hodinky.

Když jsem vjížděli do Calais, libovala jsem si v tom pohledu, co se nám naskýtal. Fantasticky růžová obloha a proti ní se rýsovaly bílé větrné elektrárny. Bylo by to foto jak lusk, ale bohužel mobil pana M. už byl dávno v limbu a ne a ne se probudit. Vůbec jsme po cestě měli zajímavé podmínky. Ve Švýcarsku nás stihl déšť a když jsme projížděli nejdelším tunelem, měli jsme při vjezdu celkem ještě bílý den a při výjezdu hlubokou tmu plnou mlhy, jako bychom projeli červí dírou, která nás vymrštila v úplně jinou denní dobu. Všechna ta bílá mlha napěchovaná ve tmě mezi horami působila doslova mysticky a při všech těch světýlkách na kopcích kolem nás jsem se nemohla zbavit myšlenky, že to vypadá jako pohled na Bradavice. Znovu jsem litovala, že nemám foťák.

Bylo to poprvé, co jsem si ten tunel mohla konečně pořádně užít. Jednak mě těšila představa, že už za pár minut jsme zase ve Spojeném Království, a pak, když jedete se Studentem, moc toho nevidíte. Sedíte kdesi vzadu a ještě k tomu většinou spíte, takže si jen matně uvědomujete, že už jste u tunelu a že víc jak půl hodiny kličkujete po příjezdu, čekáte, stojíte, zase čekáte, nevíte, co se děje, vepředu slyšíte hlasy, pak někdo zapne mikrofon a omlouvá se, že vás budí, a nakonec vás vyženou, abyste prošli zdlouhavou kontrolou, když přitom ještě napůl spíte, máte hlad, je studené ráno (a vy se ideálně musíte ke kontrole tahat se vší bagáží, jak tomu bylo, když jsme jeli s panem M. v dubnu do UK), a navíc to všechno trvá hrozně dlouho a vy vůbec nevíte proč.

Autem je to záležitost na pár minut. Všechno jsem perfektně viděla – seděla jsem na předním sedadle – všichni jsme obdivovali bookovací systém; Nigel jen zadal své jméno, obrazovka ho pozdravila a vybídla ho, aby potvrdil svůj čas, a následně mu vytiskla lístek, který pověsil na zrcátko a my jeli. U dalších zábran nám paní překontrolovala pasy, chlapík nám proskenoval auto (dělali jsme si z toho srandu, já nadnesla, že by bylo fakt zábavné, kdyby po nás chtěli, abychom ho celé vyložili, a Nigel pronesl, že na to skutečně není v té správné náladě, a pak ho napadlo, že by bylo poměrně geniální, kdyby George jako svůj poslední vtípek na rozloučenou ukryl někam do auta trochu koksu nebo tak něčeho. Prý by ho to rozhodně nepobavilo, ale bylo by to geniální).

Do vlaku jsme po pasové kontrole najeli bez zastavování a jen co nám slečna ukázala, kam si popojet, a odešla, už jsme jeli. Všichni jsme si sklopili sedačky a že si trohu pospíme. O tom jsem měla pochybnosti, celou cestu jsem se nebyla schopná uprdelit a jak normálně v busech vždycky najdete aspoň jednu přežitelnou polohu, v Nigelově autě taková neexistovala. Pořád mě bolelo za krkem, v kolenou i kyčlích a kdykoli jsem se hýbla, někde mi luplo. O důvod víc, proč se těšit na opáčko. Ale nakonec jsem v tom vlaku fakt usla, neboť za malý okamžik mě už budilo oznámení, že jsme na místě a že za malou chvilku nás vypustí a že na viděnou. Nevěděla jsem, co teď. Nigel spal a mně přišlo surové ho budit, ale jak to všechno před náma začalo startovat motory a přepážky se rozjížděly do stran, věděla jsem, že musím, a tak jsem do něj dloubla. Jakou rychlostí se dovedl zvednout, otočit klíčkem a rozjet se, to jsem nepochopila 😀

Těsně po výjezdu z tunelu jsem si už zase libovala. Měla jsem sice hlad a hroznou chuť navrhnout Nigelovi coffee break, ale když jsem se na něj podívala, došlo mi, že to se prostě nestane :D, a pak, vzpomínala jsem na pocity, jaké jsem na tom stejném místě měla před třemi měsíci. Byla jsem ráda, že už jsme zase „doma“, přemítala jsem o momentálním významu toho slova pro mě, těšila jsem se, že za pár hodin už budu ve své posteli a že si celej zbytek dne pospím a večer mě celou občerstvenou probudí pan M. a budeme zase spolu.

Jenomže se to všechno zkomplikovalo tím, že jsme nejprve museli do Surrey k Nigelovým rodičům, kde se tou dobou nacházela Davidova rodinka (tedy kromě George) a taky Meg , kterou musel Nigel odvézt k její mámě. Ani nevím, jak jsme se tam dostali, ale vím, že jsem byla překvapená, že jsme tak blízko domova už tak brzo. Bylo něco kolem půl deváté, když nás Nigelova máma pozvala do kuchyně a já si tam úplně mimo sedla na lavici ke stolu a nějak jsem nevěděla, co bude ani vlastně co je. Nikdo mi nic neřekl, Nigel někam zmizel, já si moc nebyla schopná uvědomit, proč tam vlastně jsme, a měla jsem za to, že odtamtud zcela jistě za krátko vypadneme, protože Nigel toho má dost a chce domů.

Poté, co jsem neodolala nabídce granny R. (Nigelovy maminky a ženy toho divnýho dědka, co jsme ho v květnu vezli domů z Gatwicku, totiž Nigelova táty) a posnídala z jejích zásob pár cornflakeů a vlákninovou sušenku, ukázalo se, že Nigel toho má mnohem víc, než jsem si myslela. Krátce poté, co se mi ztratil, totiž začali vstávat ostatní a Nicolla mi sdělila, že odpadl nahoře na podlaze a že neexistuje možnost, že by v nejbližší době byl schopen pokračovat v cestě.

Tak blízko!, vztekala jsem se sama pro sebe zoufalstvím. Byla jsem vyřízená, potřebovala jsem už být doma a osprchovat se a taky najíst. Ta snídaně mě sice zachránila od další blížící se smrti hladem (už zase mi tou dobou kručelo v břiše), ale za chvíli jsem měla zase hlad a pořád jsem měla takovej ten divnej pocit jako když prostě jedete nonstop celou noc (těch pár minutovejch výpadků nepočítám jako spánek), ale nějak jsem chápala, že s tím prostě nepohnu, a tak jsem nakonec dala na grannyinu radu a šla jsem se na chvilku natáhnout na její gauč. Nabízela mi sice postel, že jich nahoře mají dost, ale já nějak nechtěla a nemohla spát v cizím, chtěla jsem sice spát, to jo, ale ve vlastním a osvěžená. Tady jsem se nezmohla na víc než dojít si do auta pro kartáček, asi pětkrát za sebou si dojít na malou (sama nechápu :D) a pak omdlít na gauči.

Bohužel to za moc nestálo. Pořád jsem byla vesměs vzhůru, kolem mě se pořád něco dělo – barák byl najednou plnej dětí a vůbec lidí, puštěná televize, před barákem pouť, furt se tam něco řešilo, mluvili o cestě, o Nigelovi a o Itálii, o trablích před odjezdem a o pouti a dog show a já pořád bloumala okolo (musel na mě bejt pohled :D) a nevěděla, co bych, a jak to mám jako vydržet do nějakých dvou hodin, kdy prý snad už máme jet, jak říkala Nicolla.

Nakonec jsme tam zůstali i na oběd. Povedlo se mi usnout na dost dlouhou dobu, abych se probrala tak akorát na něj. Dostali jsme studenej výběr lehce pálivejch nudlí (ani nevim, s čim byly), pečenejch brambor a masa a jako zákusek fantastickou vanilkovou zmrzlinu s jahodama, smetanou, butterscotch omáčkou (takovej karamelovej výbornej vynález) a sněhovejma pusinkama, na kterejch extrémně ujíždím, takže mi to významně zvedlo náladu. Chvilku jsme si pak poseděli venku na zahradě, jelikož se udělalo vedro, shodila jsem ze sebe svoje vrstvy, a kolem čtvrt na tři, ještě než jsem dopila svoje kafe, Nigel zavelel, že jedeme. Vypadal už mnohem líp než v noci a zjevně se těšil domů, a tak jsme se se všema rozloučili a už jen ve třech s Daisy jsme si to frčeli hajdy domů.

Když je řeč o Daisy, málem bych na ni zapomněla, a to se přitom tak strašně moc nedala a pořád se mi připomínala. Téměř celou cestu měla hlavu položenou mezi předními sedadly a ryla do mě čumákem. Bylo jí vedro a jak nezavře klapačku, neustále mi teple funěla na stehno. Když jsme stavěli, vodili jsme ji s Davidem střídavě na procházku a dokonce se i poslušně vyčůrala a vykadila (to první u pumpy, to druhé na psím hřišti v Calais, při kontrole jejího pasu – chudák, před každou cestou přes hranice musí dostat pigáro). Navzdory tomu, že mi bylo vyhrožováno, že dobrou polovinu cesty pro štěká, nevydala skoro zvuk a dokud jsem se jí věnovala, byla maximálně šťastná. A tak jsem si k ní během tý Itálie a taky během tý cesty našla cestu. Pořád je to pro mě pes. Pořád zůstanu kočičí a pořád mi kape na karbid z toho jejího věčnýho žebrání jídla, štěkání a půlnočního vytí (dneska v noci se obzvlášť vyřádila), ale už mě jako taková tolik nerozčiluje a je to prostě moje Daisy, člen rodiny. Takovej ten člen, co si u něj možná občas klepete na čelo a úplně odvázaní z něj nejste, ale stejně. Je to rodina.

A to je už téměř všechno. Ze Surrey jsme si to v podstatě potichu bez hudby došinuli do Storringtonu, kde Nigel vyložil Meg a prohodil dvě tři ne úplně vrlá slova s… asi bývalou manželkou? Nevím, neznám jejich poměry. Ale pak už jsme pěkně ve dvou (vlastně ve třech, já furt zapomínám na tu Daisy!) dofrčeli na Little Thakeham.

Ani jsem tomu nemohla uvěřit, že už jsme vážně tady. Že to trápení skončilo. Jestli měl Nigel krizi během noci, mně málem stříkl mozek během ranního pobytu u granny a gradnpy. Po dojezdu samozřejmě nastalo přesně to, co jsem čekala – tedy nečekala jsem, že mě Ashleigh uvítá objetím a pochvalou (asi se jí v tý Itálii trochu přismažil mozek), ale čekala jsem, že tu pan M. nebude, protože jel na výlet. Taky jsem tak napůl čekala, že se mě tu bude snažit i přesto uvítat, a přesně to udělal – vycídil nám to tu jako klícku, napekl mi zapečené těstoviny a dokonce aj ustlal 😀

Byla jsem příliš rozjetá než abych hned upadla, tak jsem si dopřála trochu toho internetu, sprchy, jídla a koukání už ani nevim na co a teprve kolem šestý hodiny večer jsem to zalomila do peřin. Pan M. ke mně nakoukl kolem půl deváté a zbytek už je historie 8)

A to už je vážně všechno, takhle probíhala moje první cesta z Itálie a jsem víc než zvědavá, jak to bude vypadat příště 😀 Upřímně bych si to nejradši odpustila, ale bohužel není zbytí. A tak tady máte ještě nějakej ten zbytek ke koukání.

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):

Pravda, je mi trochu spavo a těším se, že si zejtra doma pospim (doufám, že to půjde, při tom všem rozrušení). Ale hlavně jsem ty Biorytmy (který mám mimochodem po tom tejdnu dost rozházený) konečně našla na Uložtu a teď si tu dělám příjemné ráno s trochou české klasiky – a jaký! To jeho R! Ty jeho řetka! 😀 Někdy mi to v tý angličtině vysloveně chybí. A nejvíc mě dostává, jak si to i po těch měsících, co jsem to neposlouchala, pořád pamatuju slovo od slova.

V Il Palazzu (z guestbooku se mi dokonce podařilo vyčíst celé jméno 8)) je napůl rušno a napůl pohoda. Všichni už odjeli, včetně Ashleigh a dětí, a my s Davidem (kterej právě vstal, mimochodem takhle brzo ještě, co jsme tady, nikdy nevstal :D), Ital, co se se mnou ráno snažil domluvit (spíš neúspěšně, řekla bych :D), venku seká trávu a my máme ještě tak dvě a půl hodinky než se vrátí Nigel z Pisy. Pak nevím, co je v plánu – oběd? Měl by bejt, ale z těch zbytků tady pochybuju, že by se nám podařilo něco vytvořit. Že bychom šli na pizzu? Nikdo o ničem nemluvil. Jsem z toho trochu nervózní.

Cesta zpátky by měla bejt pohoda. S Nigelem se mi sice moc času trávit nechce, ale naštěstí mám ještě Daisy a Davida a při troše štěstí pojedeme trajektem, což by mi rozhodně prozářilo den. Když je řeč o záření, venku to fantasticky šajní a celý údolí pod náma je totálně utopený v mlze. To je pohled, vám řeknu, za všechny prachy. Já-chci-pořádnej-foťák!

Ale naštěstí se umoudřil mobil pana M., aspoň tak na nějakou tu nepatrnou dokumentaci. Sice mu vůbec nerozumím, vypíná se, jak se mu chce, a prakticky furt se vybíjí, ale tu a tam i zafunguje. Škoda, že se mu nechtělo fungovat, když jsme jeli na jezero.

Výlet na jezero bude jedna z těch velkejch věcí, co si budu pamatovat. Je toho tolik, co by z toho člověk chtěl zapsat, ale zase – jak tam čtenář nebyl, tak si to stejně pořádně neprožije, a zaznamenat každou myšlenku, kterou jsem cestou měla? Ne, že bych to nesvedla. Ale bylo by to fakt na dlouhý povídání.

Tak třeba cesta tam – totální serpentýny, žaludek měl místama problémy. Když se před náma otevřel pohled na jezero Trasimene, největší jezero v Itálii, přísahala bych, že jsme přijeli k moři – a hrozně moc mi to připomnělo, jak jsem moře viděla poprvé, když jsme se před lety s našima úplně stejnýma serpentýnama prodírali k Jadranu a poslouchali Těžkej Pokondr a Džíny (ne že by to byla naše volba. Vezl nás známej).

Za zmínku stojí šok, co jsme měli, když jsme před odjezdem člunu hledali u mola záchody a na těch veřejných byly jenom turecké šlapky. Naštěstí hned naproti byla restaurace, kde měli záchody celkem v pohodě, až na to, že neměly prkýnka (ne že bych si měla v plánu sedat) a voda v umyvadlech je tu všude na šlapátko jako ve vlaku.

Na člunu nás přivítali hned dva vyzubení Italové, Roberto a Simone. Roberto řídil a Simone nás vítal, informoval, po celou cestu s náma tlachal a průvodcoval, ukazujíc, co kde je. Roberto toho moc nenamluvil, anglicky znal snad ještě míň než já italsky, a tak si všímal kormidla a hudby, která z repráků jela na plný pecky (nejdřív nějaká jejich, pak jsme tam na chvilku dali mou mptrojku – hh, Steam Powered Girrafe potěšili 8) – pak tam byl Sienin iPod a úplně nakonec jsme jeli na Robertův playlist největších rockovejch pecek, co kdy byly napsány, a já to doteď nemůžu dostat z hlavy, jak mě štve, že jsem z něj nebyla schopná ten playlist dostat. Bohužel nějak byly pořád jiný starosti, takže jsem odjela bez playlistu, ale herdek, já si musim takovou flashku dát dohromady, tam bylo prostě všechno, naprostá dokonalost.

Poměrně brzo jsme dojeli k zátoce, kde jsme měli kotvit a koupat se, ale caparti chtěli do větší hloubky, a tak jsme se zase odrazili. Vlasy nám šlehaly kolem vysmátejch obličejů, jak si nás ten vichr dával, pralo do nás sluníčko a kdo neseděl ve stínu, při zastavení člunu zjistil, že je fakt nechutný vedro. Jak jsme spustili kotvy, všechna ta omladina (a i starší kousky) naskákala do vody a Simo s Robertem na ně naházeli kruhy a pěnová držátka v duhových barvách. Jedno z nich držel George, po krk ve vodě, nad hlavou a hulákal „Gay pride!“. Nojo, George… 😀

Měla jsem zábrany, přece jenom… teda Irma. Ale nakonec jsem to nevydržela, bylo mi tak strašný vedro, že jsem měla pocit, že se rozložím na atomy, a tak jsem si řekla, what the heck, však to pro jednou přežiju, a prostě jsem tam hupsla. Dala jsem si jen pár temp kolem člunu, ale stejně mi to bodlo a určitě to stálo za to.

Když jsme se zase nalodili (samozřejmě poté, co byl George asi deset minut shazován zpátky do vody a bylo mu házeno všechno možné, aby pro to musel plavat), osmahlí chlapci to zase rozjeli a vytáhli občerstvení. Bylo tam leccos: studená pizza, různé druhy domácího chleba, sýry, salámy, něco jako krokety, o čemž jsem pak zjistila, že v tom snad měla bejt ryba – no, whatever, mně to chutnalo, a pak samozřejmě spousta vychlazených limonád a prosecca.

Bylo to trochu nešťastně naplánované, neboť vlastně hned potom jsme jeli k Isola Maggiore, kde jsme měli mít oběd. Už při předkrmech jsme všichni hlásili, že nemáme hlad, že jsme nacpaní a ať to Ashleigh nepřehání. Ta ovšem namítala, že je to všechno v ceně, tak ať si s tím neděláme hlavu a prostě objednáváme. A tak jsme objednávali.

K prasknutí jsem se nacpala mozzarellou s vynikajícími rajčaty (bože, ta zdejší zelenina!), bruschettou, naprosto fantastickýma lasagnema (haúúú) a zmrzlinou, která hrozně rychle tála (měla jsem lískovej oříšek a kiwi), a pak jsme se totálně naprasknutí a znavení vším tím Sluncem prošli za roh k místnímu krámku. Nic moc zajímavýho tam neměli, ale když už mi v kapse cinkalo těch pár euráků a když to bylo poprvé na novém místě, investovala jsem do náramku, co mi bude ladit s botama ze Shoe Zone (mimochodem jedna už je bez pásku, dosloužil v rekordním čase dvou týdnů, a tak už je z boty sandál :D) a snad chvilku vydrží, na památku.

Nakonec se to ukázalo jako docela dobrej nápad, neboť Ashleigh mě po návratu upozornila, že asi nebude schopná vzít nás s panem M. znovu, což znamená, že já už se tam nevrátím a pan M. se tam vůbec nepodívá. Mně osobně to až tak nežere, v tomhle týdnu mi poměrně chyběl nějakej ten čas o samotě, ale kvůli panu M. by mi to přišlo líto, tak snad se to ještě změní. Ostatně jsem měla zato, že člověk zaplatí loď a jídlo a kolik lidí na ni narve (do maximálního počtu, samozřejmě), je jeho věc. Možná se pletu, no uvidíme.

S tím jídlem to mimochodem byla taky sranda. Po návratu do přístavu (po zastávce u jednoho mola s plošinami s můstky, odkud se dalo skákat a odkud nás vyhnala blížící se buřina) Ashleigh zjistila, že to s tím jídlem v ceně není zase tak žhavé. Obvykle prý oběd na Isola Maggiore bývá v ceně, tentokrát však nebyl, a tak Ashleigh dost dlouho rozčileně mluvila do telefonu se svým exmanželem a my jsme si pak chvilku mysleli, že ten mobil hodila do jezera (bohužel až tak dramatická nebyla, jen ho vztekle vrazila do kapsy). Všichni jsme si pak říkali, ještě že nás pobízela, ať si objednáváme. Bláznivá ženská, co chce mít všechno. My bychom se klidně spokojili s polovinou jídel, podělili bychom se. Ale to ona ne. Všichni povinně tři chody. Nojo, má to mít 😀

Po návratu se první polovina rozloučila s milými průvodci a odebrali se k autu, zatímco my druhopůlkaři jsme kotvili v přístavu a přemýšleli, co dál. Ještě pořád jsme měli zaplacenou další hodinu na lodi, ale jelikož se zvedal vítr a bouřka se pořád blížila, Roberto a Simo nás museli ukotvit. Davidova žena, Niccole, zvažovala, že bychom si šli sednout do restaurace, ale nám ostatním se nechtělo. Vždyť jsme měli ještě hodinu chilloutování na člunu, zaplacených drinků a zbytků jídla, které Simo okamžitě vytáhl a začal všechny znovu zvesela hostit, jako bychom už tam neměli problémy s dýcháním 😀 Ale když je to zadarmo… ukazuje se, že tohle není zdaleka jen typicky českej přístup.

A pak samozřejmě ta hudba. Robertův playlist mi dělal dobře na duši, s Davidem jsme si v tomhle nesmírně sedli, a tak jsme si pro sebe oba zpívali slova a coby dva staří rockeři jsme to smrtelně prožívali od Highway to Hell přes Stairway to Heaven až po Knockin‘ on Heaven’s Door (kterou mám mimochodem v hlavě už od výletu na horkou čokoládu a zmrzlinu, neboť Nigel nám ji pouštěl v autě dost hlasitě na to, abych ji už odtamtud nikdy nedokázala dostat). Musela jsem pořád myslet na film Rock Boat, co jsme si ho pouštěli s panem M. u mě doma těsně před odjezdem do Anglie. Naprosto vynikající záležitost. Lomcovala mnou chuť neohlášeně skočit přes palubu a pořádně si u toho zařvat. Tutti frutti!

Simone tu a tam vyběhl ven na cigaretu a když šel na druhou, usoudila jsem, že je to teď nebo nikdy, protože nikdo z lidí, co tady znám, nekouří, a tak jsem si od něj jedno máčko vyprosila. Byl nesmírně ochotnej a já si užila toho kouzelnýho psychologickýho momentu kuřácký pauzy, kdy si prostě vždycky nejlíp pokecáte 😀 Musela jsem se smát tomu, jak spolehlivě to funguje, a jak jsem ráda za to, že stejně jako dovedu nekouřit, dovedu i kouřit. Je to jako bejt bisexuál, bere vás to prostě oboje, někdy máte chuť na jedno a někdy si dopřejete to druhý, a o nic tak nepřicházíte. Parádička 8) 😀

Měli jsme asi hodinu, než se Nigel vrátí, a tak jsme si u toho jídla a pití dost pokecali. Ukázalo se, že Roberto je mimo řidiče člunu vášnivý cyklista a pravidelně jezdí něco jako Tour de France (původně jsem myslela, že mluví o něm, ale bylo to asi něco jinýho). Jezdí to prý tisíce lidí a vloni skončil jako jedenáctý.

Simone je kancelářská krysa. Normálně pracuje v officu na různých projektech, kterých si prý všímá i Evropská komise nebo co (prý na to dostal i nějaký grant, ale moc jsem nepochytila, o co šlo) a na člunu provází jen ze zájmu, aby si odpočinul a zlepšil si jazyky. Roberto je jeho kamarád, tak mu občas vypomáhá. Co všechno se člověk nedozví. Mimoto, že David kreslí komiksy a má snad i kapelu a jeho dcera Eve naprosto fantasticky maluje. George prý je hrozně ujetej na fotbal. A malej Eric… no, to je prostě Eric, můj miláček 🙂 Já tuhle rodinu zbožňuju.

Večer po návratu jsme si pak užili srandy s výpadky elektřiny a porouchanou myčkou, Nigel vařil tradiční italskou porchettu, což bylo prostě vepřový, nakrájený na tenký plátky, a k tomu klasicky spousta fazolek, mozzarelly a rajčat (já už to nemůžu ani vidět :D), kantalupe (cukrovej meloun) a dalších laskomin. A pak se hrály různý hry, na který už jsem nějak neměla sílu, a nějakej kretén si mi sedl na laptop a nakřápl ho, takže jsem celej večer chodila po baráku nakrknutá. Ani ne tak proto, že mi ten laptop někdo křachl, jako spíš, že se nikdo nepřiznal a ani Nigel (jehož geniální nápad byl schovat ho do gauče před zloději) neřekl ani fň, když to přitom byla jeho vina. Někdy mě ty lidi fakt štvou.

Anway, výlet na jezero Trasimene byl fantastickej, snad se mi časem podaří vyrazit se Sieny nějaký fotky (nebo z někoho jinýho, vím celkem jistě, že mě i párkrát fotili) na přidání, do té doby si holt zase musíte vystačit s povídáním 😉

Snad se mi povede jet i příště. Ale jestli ne, tak co už. Pro jednou mám tu vzpomínku a ten zážitek a to už mi nikdo nevezme. A nemusim mít všechno.

Háá… ta nádherná mlha… 8)

Btw, ukazuje se, že nakonec nejsem takovej antitalent, jak jsem si myslela. Emilie ochotně odpověděla na můj e-mail s dotazem, jak na affiliate link, a ukázalo se, že jsem to dělala správně. Chyba tudíž bude na straně Blogu (to je mi novinka), kterej ten kód po uložení vždycky totálně pokazí, stejně jako to bylo s rámečkem kolem profilovky (nakonec jsem si poradila jinak, no ještě aby ne, však jsem holka šikovná a ochcávat systém mě vždycky nejvíc bavilo). Obávám se tudíž, že link nebude, aspoň ne takovej, přes kterej bych eventuálně mohla získat nějaku odměnu. Sucks.

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):

Nějak to ubíhá. Teta Irma mi dovolenou podle očekávání zkomplikovala a úterní večerně noční babysitting, zatímco dospělí si šli nalejvat řepu do místního ristorante, mě takovým způsobem rozladil, že jsem si musela pobrečet, abych to ze sebe dostala.

Nebylo to tak zlý. Všichni byli vesměs v pohodě, seděli vevnitř poměrně v tichosti, jeli na ipadech, ipodech, iphonech a vůbec všech těch ihovadinách a povídali si. Ale jak nikdo nechtěl jít do postele, zatímco já byla úplně vyřízená, ta práce, co mi to dalo, udržet se vzhůru, to zklamání z posledních večerů, kdy se společnost bůhvíproč dělí na dospělý a děti (a hádejte, kdo na ty děti musí dohlížet), což mě opravdu nebaví, rozjetá Siena, chrlící před děckama sprosté nadávky bez ohledu na Georgeovy výhrůžky, ať toho okamžitě nechá, nebo moje, že se bude moc divit, až to řeknu mámě, Bauxovy neskutečně smradlavý nohy a odmítání jít si je umejt, nastříkání Prontem (osvěžovač jsem nenašla) a následný příchod rodičů, kteří si vzápětí od Sieny vyslechli andílkovskou výpověď, jak byla hodná, celou dobu poslušně seděla na gauči a hleděla si svého (já práskat nechtěla, George to udělal za mě a Siena to se zcela ohromenou tváří bravurně popřela), a Bauxův skoro plačtivý proslov o tom, že jsme na něj nastříkali čistič, po kterym mu sleze kůže a že mu to něco udělá – přitom tři minuty předtím tu běhal jako rybička, vysmátej jak lečo, tancoval, aby ty nohy byly co nejvíc cítit, strkal je kdekomu do obličeje a měl z toho všeho nesmírnou bžundu. No nestačila jsem se divit.

Když ho Ashleigh odváděla nahoru a děkovala mi, nedokázala jsem identifikovat, jestli to myslí vážně nebo je rozčílená a rozhodně mi to připadalo spíš jako to druhý. A Sienino sprostý vystoupení, za něž by si podle mě minimálně zasloužila zabavit ten pošahanej ipad, na němž furt visí, se prostě přešlo.

Byla jsem z toho všeho uondaná a zklamaná a i když už děcka byla nahoře, já nemohla jít spát. Pořád jsem čekala nějaký rozuzlení, ale když se už i dospělí začali odebírat nahoru a Ashleigh nikde, došlo mi, že žádný nebude. Vampire Diaries mi nešly načíst, všechno to nějak blblo, tak jsem si dala pořádnou sprchu a šla spát.

Včera to pak bylo zase docela fajn. Ráno jsem preventivně polkla brufen, protože bolest břicha a zad, s jakou jsem se vyvalila ráno z postele, se nedala jen tak ignorovat, a pak jsem si šla po svém. Práce je teď o něco víc, přišlo na řadu žehlení, Ashleigh už začíná myslet na cestu domů a co všechno je třeba udělat před ní (zítra asi bude hodně náročnej den) a Baux mi to taky neusnadňuje, neboť si už dvakrát pomočil postel a není snad třeba dodávat, že zrovna ta jeho má asi deset částí, který dávat dohromady při převlíkaní je nejhorší zlo a ke všemu spí nahoře na palandě. Včera jsem mu dávala dohromady jenom matraci, molitanovou druhou s povlakem, do kterýho to samozřejmě vůbec nešlo narvat, a povlečení, který na to všechno bylo trochu malý, a dneska ráno jsem zjistila, že to pochcal znova. Pračky jsou teď obě plný, tak to bude muset počkat do večera. No už se na to těším.

Taky mi někdo pořád bere osušku. Teď už je to jedno, s koupáním mám stejně šmitec, ale rozčiluje mě to. Hned první den řekla Ashleigh každému, ať si tu svou hlídají, a dopadlo to přesně podle očekávání. Nikdo si nic nehlídá, každý popadne to první, co vidí, když to potřebuje, ráno jsou všechny osušky mokré, protože je nechávají u bazénu, a kdykoli si některou ukradnu, vysuším, a někam složenou položím ke svým věcem, za půl hodiny je zase v tahu a nikdo nic neví, samozřejmě. Začínají mě s tím srát, tak jsem si vzala novou, která je hnědá. Tu už mi nikdo nevezme. Muhaha.

Ale jinak to včera bylo fakt docela fajn. Turnaj v ping pongu, spousta srandy, vynikající studenej oběd, pořád jíme hodně salátů, všechno lokálmí, čerstvý, ohromně dobrý, to se nedá srovnat se žrádlem ze supermarketu. Cítím, že jím skutečný jídlo, a když si pak ráno mám vybrat mezi mrňavým baleným croissantem s čokoládou a miskou müsli s mlíkem a kouskem ovoce, je to jasný. Ani ty limonády už mě nelákají, aspoň ne přes den. Co to dá, piju vodu (včetně kohoutkový, o níž Ashleigh tvrdí, že je nebezpečná, ale my se tomu s Davidem potajmu smějeme a říkáme si, že je pravděpodobně lepší než to, co pijou v Londýně), ráno si dám maximálně čaj s mlíkem a už ho ani moc nesladím.

Tohle mě na mně baví. Ta přizpůsobivost. Nejsem otloukánek, vím, jak mám věci ráda a jak mi nejvíc chutnají, ale v podstatě je mi to úplně jedno, snesu skoro všechno. Když se mě ptají, jak chci čaj, najmenuju jim to, ale je mi to fuk. I když v něm nebude žádnej cukr místo dvou, i když v něm nebude mlíko, i když mi do něj daj citron, kterej si tam sama normálně nedávám, fakt je mi to jedno a vždycky mi to udělá dobře, už proto, že mi ten čaj připravil někdo jinej. Stejně tak k večeři si mileráda dám nejlevnější margaritu, zatímco všichni ostatní si navyjmenují dvakrát dražší pizzy, a nebudu mít pocit, že o něco přicházím. Včera jsem si sice, pravda, dala Diavolu, ale zato jsem nemusela mít zmrzlinu jako všichni ostatní a k pití jsem si opět bohatě vystačila s kohoutkovou vodou.

Tohle nemá bejt nějakej dietní blog nebo tak něco a ani to nepíšu kvůli vychloubání se, spíš prostě proto, že tomu sama nemůžu pořádně uvěřit. A hrozně mě to baví. Ty změny, co v člověku nastanou, když se konečně naučí, na čem v životě záleží, a dovede ocenit a užívat si to, co má, a netoužit po ničem jiném. Když dostanu jídlo, dojím ho do posledního zbytečku, nenechám ani kousek. A zároveň se nepřejídám, všeho si dám tak akorát (kromě předvčerejších tortil, to jsem se, přiznávám, napucla :D). Prostě už to nějak umím a ten život je najednou báječnej.

Přemýšlím, jakým způsobem Ashleigh poděkovat (a Nigelovi, koupil mi tuhle v cukrárně nejhustší čokoládu, jakou jsem kdy viděla, a výbornou zmrzlinu a přece jenom mi taky s lesčíms poradí, i když mám pocit, že mě nemá nejvíc v lásce, vždycky se na mě dívá trochu jako na debila), přece jenom ji to muselo dost stát, mít mě tady, a zase tak moc jsem toho nenamakala. Nevím, možná se mi to jenom zdá, protože se podceňuju nebo proto že jsem zvyklá makat mnohem víc. Ve zdejším systému si připadám mnohem víc jako doma. Připadá mi to jako bych celej den seděla u počítače a Ashleigh mě od něj jen často volá. Jak se blíží oběd, jde samozřejmě flákání stranou, a někdy to pak zapnu zas až večer, ale stejně. Mám na to čas a můžu si dělat, co chci, bez pocitu, že bych vlastně měla dělat něco jinýho. To je naprosto fantastický.

Anyway, právě máme čtvrt na jedenáct, půlka (hlavně s menšíma děckama a Georgem) odjela k jezeru a my druhopůlkaři čekáme na Nigelův návrat, aby nás mohl taky odvézt do země zaslíbené. No uvidíme, snad to bude fajn i bez toho koupání.

–

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):

16. července

Je třičtvrtě na deset ráno a já vůbec nechápu, co se zase děje. Včera se celej večer mluvilo o tom, jak ráno pojedeme do coffee shopu na tu děsně hustou čokoládu a že kvůli tomu musíme vstávat, ještě těsně před spaním se mě Ashleigh ptala, jestli zvládnu vstát na devátou (hahaha, ehm) a já jí řekla, že mě bude muset vzbudit, protože mi nejde nastartovat mobil, takže nemám budík, a ona že prý není problém. Tak fajn. No a teď tu sedím, už třičtvrtě hodiny čekám, že někdo vstane, dala jsem si mezitím sprchu, připravila snídani, vyndala nádobí po večeři z myčky a teď zkouším spravit internet, ale když ani nevím, kde ho tu maj uloženej, tak s tím asi nic neudělám, budu prostě muset počkat.

Včerejšek mám spojenej hlavně se snahou založit PayPal účet a získat affiliate link na prodej Emiliina Rennaisance Businessu. Upřímně jsem z toho pěkně rozladěná, neboť to měla bejt záležitost na pět, maximálně deset minut, a nakonec se z toho stala nepříjemně komplikovaná mise, kterou jsem navíc vlastní blbostí odložila na příští tejden. To bylo tak:

Affiliate link, pokud nevíte, je jinými slovy spřátelený odkaz na stránku, kde někdo prodává svůj produkt nebo službu. Jelikož vy jste si ten produkt koupili, líbil se vám a chcete ho doporučit, vezmete si od autora affiliate link, ten dáte na svoje stránky a děláte mu tak reklamu. Autor, protože je samozřejmě rád, se vám chce odvděčit, a tak nabízí různě vysoké odměny za takový prodej. Dobře totiž ví, že má mnohem větší šanci prodat svůj výrobek vašemu čtenáři, který dá na vaše slova, než kdyby tu reklamu vylepil jen tak někde na diskusi. Emilie v současné době za prodej RB nabízí 50 procent, což je tuším kolem 20ti dolarů. Neni špatný, ej?

Koupit si něco přes affiliate link má navíc někdy (kromě toho, že nekupujete zajíce v pytli, protože někdo vám to už prověřil a doporučuje) i tu výhodu, že je to levnější i pro vás jako kupce. To, myslím, není případ RB, ale někdy to tak autoři dělají, aby ještě víc podpořili prodej přes aff linky. To jen tak pro úplnost.

Takže jsem si chtěla na blog vylepit link na RB, že jako budu dělat osvětu a vydělávat těžký prachy (to je docela životní sen, ne?) a začalo to tím, že jsem se musela registrovat na E-Junkie, což je web, kterej vám vygeneruje právě ty affiliate linky k různejm produktům, co je na něm autoři prodávají, a založit si PayPal účet, přes nějž právě autor ty odměny vyplácí. Ušetřím vás podrobností, ale oboje po mně vyžadovalo vyplnit nemálo kolonek a ověřit nemálo věcí přes mail a nakonec jsem se zasekla na UK účtu.

Já jsem s tou registrací vlastně začala už někdy před tejdnem, ale to jsem ještě neměla UK účet, takže jsem to nemohla dovyplnit a musela jsem tu registraci přerušit, s nervama, jestli to pak půjde, když to okno prostě zavřete uprostřed vyplňování. Nikdy nevim, jak to pak funguje. Brhmm, anyway.

Když už ten účet teď mám, tak jsem ten PayPal začala zakládat znovu a těsně před koncem registrace to po mně chtělo potvrdit, že ten účet je fakt můj, tím, že se do něj přihlásím a tam vyčtu nějakej kód, kterej mi PP poslal, a ten zadám do toho jejich formuláře.. báááá. No ale dobře, tak já se jdu přihlašovat, běžim nahoru do pokoje pro diář, kde k tomu mám údaje, a když už jsem skoro vevnitř, chce to po mně odpověď na nějakou memorable question neboli zapamatovatelnou otázku. No čuměla jsem na to jak tele na nový vrata, protože si naprosto nevybavuju, že bychom tam něco takovýho při sjednávání zadávali. Samozřejmě místo abych tam prostě něco zkusila (teď s odstupem už mě pár hesel napadá), rozhodla jsem se tu otázku prostě resetovat s tím, že jsem počítala s nějakým prostým ověření mailu, jak tomu vždycky je při resetování hesel. No, to jsem si zase pěkně naběhla. Vyhodilo mi to hlášku, že moje otázka byla resetována, že jsem si zadala novou odpověď (btw už teď nevim, co to bylo), a že jim mám zavolat pro ověření, že jsem to fakt já. Myslela jsem, že mě vomejou.

Takže to celý dokončím nejdřív příští tejden, až zase budu v UK a budu moct volat, a kdo zná můj odpor a hrůzu k volání na úřady, ať si k tomu ještě přimyslí hrůzu z telefonování v cizím jazyce a voilá, máte výsledek rovnice. No fakt se na to těšim.

A aby toho nebylo málo, vůbec jsem nepochopila ten link, co mi vygenerovali na E-Junkie. Byl to jenom textovej odkaz a když jsem z toho chtěla udělat obrázek použitím zase jinejch kódů, co nabízí Emilie přímo na své stránce, udělal se mi z toho rozbitej soubor. Zkusila jsem několik možností a ani jedna nepřinesla požadovanej výsledek, takže jsem byla nucena napsat Emilie e-mail, ať mi to vysvětlí, protože jsem asi úplnej debil a nevim, jakej kód mám teda použít. A kam pak sakra zadám ten svůj PayPal účet, aby vůbec věděli, kam mi to maj poslat? Totálně jsem se v tom ztratila. A to jsem chtěla jenom takovou malou blbou ikonku do sloupku 😀

Anyway. Už to tu všechno vstává a Ashleigh mě co chvíli volá k tomu či onomu. Loupu jí houby a pouštím k tomu hudbu z notesu. Net už jede. Děcka se kolem mě shromažďujou se snídaní a já tu jako zálesák dřepím s kudličkou a loupu houby. Připomnělo mi to, jak jsme jezdívali na vodu a jak jsem vždycky koukala, jak někdo z dospělejch na něčem ráno pracoval, něco loupal, krájel, čistil. Vždycky jsem obdivovala, jak jim ta kudla jede. Teď si připadám jak oni, akorát to samozřejmě neni až tak zálesácký s tim notebookem přede mnou a faktem, že ty houby jsou ze supermarketu. Ale nevadí.

No tak to nechápu! Udělala jsem plnou konvici čaje, přijdu k ní za pár minut a ona je vylitá. Ashleigh prej jestli nechci čaj, že ho jde vařit, a já říkám, že jsem tu měla plnou litrovou konvici a ona, že to vylila, protože nevěděla, jak je to čerstvý. Dyť se z toho doprdele ještě kouřilo! 😀 To už mě fakt po 😀

Anyway. Ze včerejšího večera mám smíšený pocity. Z nějakýho důvodu jsme na večeři byli rozdělení na děti a dospělé s tím, že dospělí seděli nahoře na terase a děti dole a já byla s dětma a měla jsem je obsloužit co do pití a dezertu. Myslím, že jsem to celkem zvládla. Sice trochu sparťansky a ne moc graciézně, ale děti to snesou 😀 Navíc samotná večeře netrvala moc dlouho. Z nějakýho dalšího neznámýho důvodu nás totiž Ashleigh všechny podělila řízkama, co nasmažila Adrianna v poledne, s pečenýma bramborama a jakejmasi fazolovejma luskama. Bylo toho tak málo, že mi to hlava nebrala a vůbec jsem nechápala, že to každýmu stačilo. Vypadalo to asi tak, že já, George a Meg (Nigelova dcera) jsme měli celej řízek, menší děti jenom půl, k tomu hrstku lusků a asi tak dvě menší lžíce brambor, spíš tak jednu. Na velkym talíři to vypadalo nanejvýš jako tapas, rozhodně ne jako kompletní večeře, a mně to furt vrtalo hlavou, jestli to jako má bejt všechno nebo jestli ještě něco bude. Když mi ale řekla, ať se jim postarám o zákusky a odešla, došlo mi, že to fakt myslí vážně a tohle je všechno.

Jelikož toho bylo na čtyři sousta, naházeli jsme to do sebe dost rychle a pak nás už tak žrali komáři, že jsme to zabalili dovnitř. K mému překvapení si po sobě skoro každej odnesl talíř. Zajímavý, jak to funguje, když u toho nejsou dospělí.

Pak přišla Siena s tím, že se budeme koukat na nejnovější díl Vampire Diaries, o nichž se tu pořád mluví. Georgeův favorit je Damon, btw, takže jsme si během večera nemálokrát plácli high five á la „Team Damon!„. A jak jsme ten díl dokoukali, uvědomila jsem si, že už to musí bejt strašně dlouho, co jsem nekoukala, protože už mi to přestává dávat smysl a hrozně moc mi toho uteklo. Ani jsem si už nemohla vybavit, co jsem vlastně viděla poslední a kdo je kdo z ne úplně hlavních postav. A tak jsem v noci přišla na pokoj a nažhavila e-serial 😀 Musím říct, že jsem potom měla fakt divný a hrozně živý sny.

Ale ještě než jsem šla ležet, leželi jsme skoro všichni několik hodin u bazénu a pozorovali hvězdy. Počítali jsme komety a vždycky se radostně volalo, když nějakou všichni viděli, pak se hrála taková dost šikovná hra, s níž přišla Siena a byla děsně jednoduchá, ovšem George měl neuvěřitelný problémy pochopit, v čem spočívá. Díky tomu nám to vydrželo, řekla bych, aspoň na hodinu, a všichni (kromě George) se náramně dobře pobavili, hlavně Nigel 😀 Ten je tu takovej úhlavní Georgův nepřítel.

No a to je asi tak všechno, ještě teda musím poznamenat, že nechápu, kde ty děcka berou energii. Na pokoj jsem došla tak v jednu, aspoň do dvou jsem čuměla na VD a snažila se najít díl, co jsem viděla jako poslední, a tak nějak si vůbec připomenout, o co tam šlo, a celou tu dobu jsem furt slyšela hlasy. Uprostřed noci mě pak několikrát vzbudili, jak běhali po chodbě, pak někomu zvonil budík na ajfounu (stejnej, jako má pan M., což mě na moment zmátlo), George volal něco o Nigelovi a pak bylo najednou ráno a já pořád nechápu, jak se mi povedlo samotný se vzbudit přesně tři minuty před devátou. To tělo je už prostě asi vytrénovaný.

–

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):

15. července

Je půl dvanáctý. Nějak nechápu, jak se to stalo. Vždyť před chvílí bylo ráno O.o Před nějakou blíže neurčenou dobou mě vzbudila Ashleigh. Nevím, kolik bylo, mobil stávkuje a nechce se zapnout, ale byla tma. Vysvětlila mi, že jedou s Nigelem někoho vyzvednout, a že tudíž musím jít dolů do kuchyně, prý kvůli bezpečnosti. Jak odkráčela po schodech dolů a já se vykulovala z postele, napadalo mě, jak tomu asi podle ní můžu pomoct tím, že budu dole. Myslí si, že případný zloděje a vrahy zaženu štěkáním? Nebo že se chrabře postavím na obranu dětí s kuchyňským nožem? Kdoví, já jsem schopná lesčeho, ale mám takovej neblahej pocit, že zarostlej agresivní Ital by na mě byl přece jenom moc, tím spíš, když by třeba ani nebyl jeden.

Ale řekla jsem si, že budu hodná a prostě půjdu dolů a natáhnu se tam na gauči. Dyť je ještě tma, žejo, tak vo co de.

Jenže když jsem otevřela okenice, ukázalo se, že tma už samozřejmě dávno není. Vážně, já si ty okenice musím pořídit domů do Prahy. Skrz to neprojde ani paprsek O.o

A navíc jsem na lince našla vzkaz, ať poklidím v kuchyni, nakrmím Daisy (která od večejška už zase kulhá, chudák – děje se jí to poměrně časo, vet tvrdil, že to může být alergie, tak byla nějakou dobu na dietě, ale zjevně to nepomohlo) a vynesu ven polštáře, který se z nějakýho důvodu každej večer uklízí. Fakt to nechápu. Myslí si, že by je tu někdo ukradl? Nebo že bude pršet? O tom nějak silně pochybuju. I když jsem ráno měla pocit, že slyším venku bubnovat déšť, venku je sucho, muselo se mi to zdát. Nebo byl někdo zrovna na hajzlu.

Úklid mi netrval dlouho a pak jsem si chtěla udělat něco k snídani, ale zrovna když jsem se rozhodla usmažit si vajíčka, zjevila se odkudsi kuchařka, místní slečna (Adrianna, myslím), a začala okupovat kuchyni, tak jsem se rozhodla, že se jí tam nebudu plést a vydržím. Bylo mi vedro a trochu hlavomotavě, tak jsem z lednice čmajzla vychlazenou limonádu a zdekovala jsem se nahoru, že si aspoň ještě na chvíli lehnu. Ostatně než se Ashleigh s Nigelem vrátí, to bude ještě pár hodin trvat. A myslím, že ten někdo s nimi bude Victoria, neboť včera o ní mluvili, že přiletí taky. Achjo. Na tu nějak fakt nemám náladu. Hlavně se vyhnout všem řečem o práci, což bude asi těžký, neboť když jsme jí v pátek kromě officu uklízeli barák, ukázalo se, že by rozhodně užila pořádnou au-pair nebo aspoň jednou týdně pořádnej cleaning firmy M’n’M’s – neboli mě a pana Mysteriózního. Čtyři hodiny v pátek a do měsíce by z toho měla útulnou klícku. Co do měsíce, tak do dvou pátků určitě. Jsme v tom dobří. Co jsme s tím zvládli udělat jen za ty dvě hodiny, jsem koukala. Takovej rychloúklid, ale ty koupelny rozhodně vypadaly mnohem použitelněji, snad bych si tam i dala sprchu. No, to asi ne, ale zuby bych si v umyvadle už vyčistila a dokonce bych se přitom viděla v zrcadle.

Děcka už jsou vzhůru a já přemýšlím, jakým způsobem je požádat, aby mi pomohli odnést polštáře k bazénu. Sama bych tam s tou hromadou šla aspoň natřikrát. Ale nějak nemám náladu se s někym vůbec dneska bavit nebo na někoho mluvit. Na mejch nohách si smlsnul nějakej moskyt a svědí to jak kráva a ke všemu mě trochu bolí břicho, což pro každou dámu znamená nepříjemnosti. Podle kalendáře bych měla bejt v pohodě ještě tak aspoň do středy. Jestli to na mně přijde dřív, tak budu pěkně nasraná. Ale nebude to snad zase taková katastrofa. Jak řikám, ten bazén je stejně ledovej.

Btw ještě před Adriannou (?) se tu objevili nějací dva Italové (sranda, fakt. Ashleigh je v tahu, všichni dospělí ještě spí a já se tady s nima mám domlouvat?) a snažili se mi něco, pochopitelně italsky, sdělit. Jednak to bylo asi tak pět minut po probuzení (ještě jsem měla na sobě pyžamo, jen jsem vyndavala polštáře na terasu), a jednak italsky fakt neumim (you don’t say), takže jsme si moc nerozuměli. Anglicky uměl jen jeden z nich, a to ještě asi tři slova, ale nějak jsme si vysvětlili, že já nevim, o čem je řeč, a že bude lepší, když zavolá Ashleigh. Tak jsem si říkala, že se za pár minut rozdrnčí Bauxův mobil s tím, že jsme to pohnojili a že je máme pustit k bazénu, kam asi chtěli (víc jsem jim fakt nerozuměla), ale zatím nikdo nevolá, tak nevím. To se asi dozvím až v příštím díle.

A samozřejmě minutu na to, co zklamaně odjeli, se otočim a za mnou ta Adrianna, která by bejvala mohla pomoct. Na potvoru toto. Ale tak však ono se to nějak vyřeší a co je mi vůbec po nich. Neni můj problém, má mi tu nechat vzkaz, že někdo přijde 😀

Dnešní plány, mám pocit, by měly zahrnovat návštěvu jakéhosi podniku, kde prý dělají horkou čokoládu hustou jako jogurt. Nigel s Meg (jeho dcera) o tom mluví už od našeho příjezdu – byli tu o den dřív, tak jsem tam šli zabavit. Ale nevím, možná to bude až zítra. Plány tu jsou takový spíš nejasný, vyrozuměla jsem, že by se snad mělo někdy i jet k jezeru na šlapadla, ale ani nevím, jak je to daleko. Nějak to neřeším. Díky neskutečným záchvatům psavé se dovedu zabavit i na hodinu, než se něco zase začne dít, takže si rozhodně nestěžuju.

Vida, už jsou vzhůru fakt všechny děcka, i George. Mimochodem, pokud by vás zajímalo, jaký boudy se tu na něj šijou, tak už několikrát skončil zamčenej v domku pro aupairs (tam bychom měli příště spát s panem M., jelikož jsem tu tentokrát sama, nechala mě Ashleigh u nich, abych se tam nebála či co – což by bylo pravděpodobné, vzhledem k tomu, že se tu třeba včera vyprávěly duchařský historky :D), kdykoli někdo najde nějakýho obzvlášť velkýho brouka (a že jsou tu fakt giganti), už ho má George za krkem, párkrát ho hodili do bazénu a neustále si ho dobírají a dělají si z něj srandu, například včera byly hlavním tématem u oběda jeho rádoby kotlety, sestávající asi ze tří chlupů, a pár dalších „vlasů“, co má na zápěstí. Musím říct, že moje otázka, jestli je to nakažlivý, sklidila nečekanej úspěch 😀 Fakt, nečekala jsem, že je to až tak rozseká. Stejně jako když jsme včera při večeři hráli jednu fakt zábavnou hru na hádání filmu a mně to kupodivu dost šlo. V takových chvílích si tu připadám fakt dobře. Jako přínos do společnosti, kterýho si rádi přizvou znovu. David řekl, že je se mnou sranda. To potěší.

Abych se ale vrátila k Georgeovi. Líbí se mi, jak to všechno probíhá jen jako sranda. Nikdo tu nikomu nedělá nic vážně zlýho nebo tak a George je luxusní soupeř. Má vynikající hlášky a nápady a všechny ty útoky přijímá s největší grácií, jakou jsem kdy viděla, a naprosto s ledovým klidem (až na ty brouky, přitom ječí jako holka, ale nikdy se pak nenaštve, prostě se tomu směje s ostatníma). Dokážu tudíž pochopit, proč mu to dělají, i mně to někdy nedá a musím se do něj strefovat. Někdy je to tak snadný, jak si sám nabíhá.

Jo, je to tu fajn, zatím určitě jo. A taky mě těší, že ačkoli o ten barák nikdo nepečoval, všechno je tu v podstatě dokonale čistý (tady se snad vůbec nepráší), a až na ty obří brouky a kobylky a moskyty, mě tu nic hnusnýho nepřekvapuje – skoro žádní pavouci. Aspoň zatím. To je boží.

A teď jsem propásla šanci, šli k bazénu. Měla jsem jim říct, ať ti blbý polštáře vezmou. Dammit.

–

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):

14. července

Je devět ráno, notes mi tvrdí osm, ale I know better. S Ashleigh jsme si včera řekly, že devátá bude ok jako čas, kdy začít (pohodička), ale asi jsem měla tušit, že to nebude tak žhavý a že se prostě uvidí, jak kdo vstane. Ráno jsem sice na chodbě už slyšela hlasy, ale když jsem sešla dolů, ukázalo že, že vzhůru jsou akorát Baux a nějaký dva kluci, který ještě neznám. Jeden z nich bude George. O něm jsem včera leccos slyšela, prej pořád na někoho nastražuje různý vtípky, tak trochu kanadský srandičky a podobně. Nikdo ho za to nemá moc rád a neustále tak spolu plánujou, jak mu to vrátit. Účastní se toho skoro všichni, hlavně teda děcka, Nigel a David, kterej je sice Georgův táta, ale vůbec na to nevypadá a s nesmírnou radostí na něj šije boudy a veřejně se ho zříká ve chvíli, kdy George něco někomu provádí. S Davidem je sranda 8)

Včerejší večer byl z dobrý poloviny věnovanej vymýšlení poměrně komplikovanejch srandiček na George. Upřímně doufám, že si George tyhle svoje choutky vybíjí jen na lidech, který zná. Každopádně si dám pro jistotu záležet, abych se před ním náhodou neprokecla, že mojí děsivou nemesis jsou pavouci. Některý lidi takovou informaci přebírají tím nejhorším způsobem – sotva jim to řeknete, už vymýšlejí, kde sehnat toho největšího pavouka a jak vám ho hodit ráno do čaje. Nějak takový myšlení nechápu. Nepřijde mi to vtipný, obzvlášť pokud to zahrnuje hraní si s něčí fóbií nebo ničení či špinění jeho majetku. To se prostě nedělá. A nejlepší na tom je, že George se údajně sám extrémně bojí veškerejch brouků.

Včerejší večer, na to, že měl bejt první a jedinečnej, ten, co si ho zapamatujete, jak vás všechno ohromovalo, byl takovej zvláštní. Cestou do domu (nebo spíš vily) jsme se stavili v místní pizzerii, kde nám A. už předem po mobilu objednala každýmu pizzu sebou. Neměli to ještě hotové, když jsme dorazili, a tak jsme si sedli a že si zatím dáme drinky. To je zase ta jejich logika. Místo abychom pět minut poseděli, musíme si nutně dávat drinky. A. si přitom nějak nerozuměla s majitelkou (znají se, co jsem tak pochopila, už roky, vyměňovali si, lámaně angloitalsky, jak se kdo má a co je nového, ale ani jedna pořádně nezná jazyk tý druhý – Ashleigh se zvládla domluvit v masně, ale za moc to nestálo :D), a ta místo jednoho vína přinesla dvě. Jelikož dospělí jsme tam byli tři, Ashleigh už svoje měla a Nigel řídil, velice rychle jsem vyrozuměla, kdo bude to víno navíc pít, pokud ho nevyreklamujou. Což samozřejmě neudělali. Ashleigh se pro něj natáhla a už když začala to svoje:“Martina, could you...“, odevzdaně jsem kejvla a vyměnila to víno (nebo co to bylo, mělo to bublinky) za svou plechovku spritu.

Nemusim vám snad zdlouhavě vysvětlovat, že jelikož od dubna prakticky nepiju, jelikož jsem měla za sebou celodenní cestu autem, letadlem a zase autem a jelikož bylo fakt vedro, docela mi to vlezlo do hlavy. Ještě když jsme o pár minut později prasili u stolu ty svoje pizzy z krabic s kojotem a roadrunnerem z Looney Tunes (sorry Maudě, chtěla jsem ti aspoň jednu schovat, ale obávám se, že tu přepravu by nepřežila XD), cítila jsem, že to všechno okolo trochu špatně vnímám, takže když se mně Ashleigh optala, jestli si s ní dám víno, horlivě jsme odmítla. Posteskla si, že bude pít sama, ale já věděla, že na to prostě nemám. Člověk musí umět říct ne. Když všechno odkejvete, budou následky. A já nemám následky ráda.

Pizza. Musím říct, že na tohle jsem se samozřejmě dost těšila. Jsem ohromnej pizzofil a vůbec miluju italskou kuchyni. Špagety bych žrala od rána do večera a neni to jen proto, že je tak směšně jednoduchý a rychlý je uvařit, prostě mi chutnaj. Takže když se mi poprvý v životě naskytne příležitost dát si italský jídlo v Itálii, v pravý italský pizzerii, od pravý Italky, co máchá rukama, tvář má osmahlou, vrásčitou a dramatickou a anglicky mluví velice špatně, očekávám šok nebo aspoň životní zážitek a takový to „Tyjo, to, čemu doma říkáme pizza, se s tímhle nedá rovnat!„. Ani jedno z toho se kupodivu nekonalo 😀 Bylo to vynikající, o tom žádná, ale neshledala jsem na tý pizze nic zásadně jinýho než jak to znám odjinud. Na Vinohradech ve Venezii maj pizzu úplně stejně výbornou. Akorát ten původní domorodej personál a ty faktický kopce kolem dokola tam trochu chybí.

Po večeři jsme (kromě vymýšlení vtípků na George) převážně hráli karty a David s Bauxem se bavili karetními triky, do nichž mě pořád zatahovali a používali mě jako pokusnýho králíka. Velkou zábavou taky bylo sledovat obří mrak, kterej se tyčil přímo před náma (je tady fantastickej výhled, to se musí nechat) a šlehalo to v něm bleskama. Co chvíli se v tý tmě rozsvítil, zablikal a tu a tam vyšlehl i ven, a celý to vypadalo jako gigantickej lampion. Zatímco drtivá většina osazenstva se to snažila zachytit na foťákách nebo mobilech, já přemýšlela, jestli to má šanci dojít k nám a jestli náhodou nebude bouřka. Napadlo mě, že se mi po bouřkách fakt už stejská. V Anglii bouřku nepotkáte a ty jejich věčný sprchy, ačkoli jsou dobrý na zavlažování, nepročistěj vzduch a neudělaj takový to pobouřkový ovzduší, který je na tom to nejlepší. A pak, taková bouřka může bejt i prdel. Pokud zrovna nechytáte stan na Rock for People a nepadaj na vás ploty a stage.

Čtvrt na deset. Teprv? Mám pocit, jako bych tu datlovala aspoň půl hodiny. Přemýšlím, co se snídaní. Asi půjdu nahoru a vyřeším tak otázku, co se zbytkem jídla, co jsem si vzala na cestu. Mám už solidní hlad a po Ashleigh ani stopa. A já nevím, jak to tady s jídlem je. Dělá se snídaně pro všechny, až všichni vstanou? Asi jo. Ale co když má někdo hlad i mimo? Musí počkat nebo si může vzít, co chce? Musím říct, že tady v Itálii to mám poprvé jako full-au-pair-experience. Vzpomínám na všechny ty holky, co přijely samy do cizí země, aby začaly žít pod jednou střechou s naprosto cizíma lidma. Snažím se zachovat klid, nejsem už mladý máslo. Ale přiznávám, včera mi ten klid večer trochu bral fakt, že mi Nigel odjel s laptopem, když jel zpátky na letiště vyzvednout další lidi. Chudák. Dvacet pět hodin v autě z Anglie, pak dalších dvanáct na cestách pro lidi na letiště. S migrénou. Myslím, že po tomhle zážitku svou práci řidiče přehodnotí.

Ha, my o vlku a vlk vstal. No, spíš medvěd. Je to fakt velkej chlap.

Panu M. jsem včera poslala aspoň smsku, ale jestli mu došla, to je mi záhadou. Večer mi z toho bylo ouzko, že nevím, jestli kontakt bude nebo nebude. A taky mě moc neuklidnila ta studená sprcha. Ať jsem kroutila, jak jsem kroutila, teklo to prostě studený a já byla zase jednou vděčná za to, že mi to zase až tak moc nevadí. Jsem už prostě velká holka.

Edit 18:43

Tak první den v Casa del Ashleigh (nevím, jak se to ve skutečnosti jmenuje :D) mám celkem úspěšně skoro za sebou. S otázkou snídaně mi pomohl David, vypadá to, že ke snídani si prostě každej vezme a udělá, co najde. Ono to i dává smysl, neboť každej vstává jinak. A tak jsem se ještě po tý svý housce hecla a když si opejkal tousty, udělala jsem si dva taky. Dala jsem si je s máslem. Nenašla jsem nic k tomu, co by mě zaujalo. Náladě taky ještě o kapku víc pomohl čaj, kterej mi David udělal. Sedli jsme si pak oba se snídaní na terasu a kochali se. Za chvilku se k nám začali přidávat i ostatní a pak už ani nevim, co se dělo, nějak mi to splynulo. Vím, že se snad někdo šel koupat, já seděla víceméně u kompu, povídala si s panem M. na facebooku a na Skypu, a pak jsem šla pomáhat s přípravama na oběd.

Měly jsme studené mísy, saláty, šunku, sýry, žlutej meloun s pršutem a hafo vos. Ty nám tu totiž nějak nedaj pokoj a u bazénu je taky neskutečný množství hovad, kterejm se tu říká horsefly, asi že jsou velký jak koně, a který na nás lezou hlavně ve vodě a když jsme mokrý. Leze mi na nervy, jak angličani o všem nepříjemným říkaj, že je to otravný, ale v tomhle jim musim dát za pravdu, ty hovada fakt jsou otravný.

Po snídani i obědě jsem myla nádobí, taky jsem dneska zametla terasu od listí, pomohla z roznosem polštářů na všechny lavičky a venkovní židle, včera jsem Daisy vykroutila klíště (jsem na sebe pyšná 8)), po ránu mám za úkol otevřít všechny okenice, ale to je tak všechno, co zatím dělám, co do práce. Asi bych si dokázala zvyknout. Zatím to na mě nakonec přece jenom působí jako dovolená, i když na to, aby byla produktivní, bych musela datlovat víc do knih a míň do blogu, ale mám pocit, že s tím asi nic neudělám. Momentálně mám prostě zážitkovo psavou, dějou se zajímavý věci, tak je to třeba zaznamenat z první rány 8)

Jinak pokud jde o koupání, bazén maj poměrně ledovej a slunit se v plavkách mě až tak nebaví, mám je zrovna tak nešikovný, že schovaj hrozně moc kůže a já pak vypadám, jako bych měla namalovaný prádlo bílou barvou, takže jsem tam dneska zase tak dlouho nebyla a spíš si užívám stínku, terásky a podobně.

Na chvilku jsem tam sice vlezla, ale žádná sláva, ještě ty hovada k tomu, takže jsem si pak užila konečně horkou sprchu a teď si tu tak hačám, datluju, poslouchám křik děcek od bazénu a mumlání dospělejch na vrchní terase a čumim do hor. No neni to paráda? A už jsem vám řekla, že zdejší pokoje mají jména a ten můj se jmenuje Lavender? To prostě nevymyslíš 8) (pro nezasvěcené, levandulová vůně je moje vůbec nejmilejší, no, možná druhá po skořici, ale rozhodně ji hodně miluju 8))

Btw, přesvědčila jsem se, že George se fakt extrémně bojí veškerejch brouků. Ráno se domem ozval poměrně jasnej dívčí křik a ukázalo se, že to George našel na svym polštáři kobylku, o níž se mylně domníval, že to je malej škorpion. Na jeho obranu, ono se to tak hemží a bylo tak mizerný světlo, že jsem mu to i věřila. Samozřejmě netřeba dodávat, že to měl celej den na talíři a vůbec tak nějak největší zábava osazenstva spočívá v hledání různejch brouků, který by na něj mohli hodit nebo mu je zkusit narvat do ucha. No, co na to říct. Sám si o to řekl. A já jdu vyndat nádobí z myčky.

Jaj, dovolená 8)

–

A jak to bylo dál? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):

Hlásím se z Itálie! Byly tu jisté obavy, nebo spíš informace, že nebude internet (prozatím naštěstí je), tak jsem z hrůzy už po cestě začala psát deník postaru do notepadu, abych na nic nezapomněla. Je mi to trochu nepřirozený. Z nějakýho důvodu se mi mnohem líp píše přímo do editoru, kde vím, že stačí jeden klik a už to „visí“. Takže případně omluvte nezvyklé formulace, prostě psát to offline je pro mě fakt… nezvyk 😀

Sobota 13. července

Tak už letíme. Podruhé v životě sedím v letadle a to vám teda povim, že z toho žádnou velkou radost nemám 😀 Asi tak deset minut před odletem jsem se teprve dozvěděla, kam vlastně letím – do Pisy – a jen o chvilku předtím jsem z cedulí vykoukala, odkud – z Bournemouthu. Nikdo mi nic neřekl, připadám si jako idiot, totálně neinformovaná, sama jsem si musela vygooglit, že jídlo a elektroniku si na palubu vzít můžu, akorát pití ne, a že bágl je v pohodě. Celou dobu jsem z toho měla obavy, ale při naloďování se ukázalo, že lidi si poměrně často vozí jako příruční zavazadlo i kufry, takže můj naduclej bágl je naprosto v pohodě. Akorát nevim, jestli by byl prošel i kdyby ho vážili. Hranice u Ryanair je deset kilo a já sice nemám odhad, ale rozhodně to s notesem, jídlem a dalšíma věcma bylo těžký jak kráva.

Moje rozpoložení? Nervní. Chce se mi hrozně na malou a nevím proč, ale z nějakýho důvodu mám celej život hrůzu z procházení uličkama v dálkovejch autobusech, vlacích a podobnejch hromadnejch prostředcích. Nějak si nejsem jistá chůzí, když to sebou hází, jak se tomu zlíbí, a připadám si tak nepříjemně. Obecně nemám ráda, když nemám pevnou půdu pod nohama. Z toho důvodu taky nesnáším trampolíny nebo když mě někdo nečekaně zvedne ze země. Na trampolínách se k tomu ještě přidává fakt, že se mi nepříjemně tají dech z volného pádu. Na horskou dráhu nebo odstředivý atrakce mě tudíž nikdy nikdo nedostane. Fakt nikdy.

Ostatně to jsem si krásně připomněla právě teď když jsme se zvedali. Nejen počáteční vzlet, kterej mě zatlačil do sedadla přesně jako před šesti lety, když jsem letěla poprvé (tenkrát z Prahy do Londýna), potom jsme ještě několik dlouhejch minut stoupali, klesali a rovnali se a já přemýšlela, jestli to ustojí žaludek a jestli se nemám připravit na omdlívačku. Nevim, jestli to stejně intenzivně vnímá každej, ale mně s mym nízkym tlakem to dělá asi stejně tak dobře jako když mi berou krev. Já za to nemůžu. Já se snažim. Ale stejně sebou seknu vždycky, když neležim. Však taky proto si radši vždycky už dopředu lehám. Sestry to někdy kvitují dost výsměšným pohledem, ale já vim svoje.

Tak teď nevim. Rodinka si objednávala oběd, ptali se mě, jestli něco nechci, a já Ronovsky zahlásila, že děkuju, ale „mám vlastní„. Což je pravda. Když jsem se Ashleigh ptala, jestli si mám vzít něco k jídlu, zavrtěla hlavou a řekla, že mi všechno zaplatí, v podstatě se zavázala na týden stát mojí opravdovou „host mum“ a peněženkou, neboť já mám sebou asi tak sedm euro. A mně to neni příjemný, nechci se doprošovat, takže jsem trochu pogooglila a jakmile jsem zjistila, že vlastní jídlo se na palubu brát smí, nabalila jsem si aspoň dvě housky, na který se už nesmírně těšim, banán (z toho už bude přesnídávka) a vynikající borůvkovej muffin, kterej asi budu muset skládat z drobků, ale zcela jistě bude i tak pořád vynikajcí. Při odbavování jsem s těma věcma nezacházela zrovna nejněžněji, jen co je pravda.

Těsně než jsem byla na řadě s nahozením báglu, jsem si díky nápisu na zdi uvědomila, že v něm vlastně nesmim mít žádný tekutiny. Svou cestovní šťávu jsem tak do sebe musela hodit na ex, nebylo ji kam vyhodit, a taky jsem musela odevzdat make-up, kterej mě původně vůbec nenapadl. Když jsem pak prošla kontrolou, zapípala, nechala se osahat (pani mi hádala pod šestnáct, naprosto mě tím rozsekala) a pustit dál, uvědomila jsem si, že jsem si vlastně taky na poslední chvíli přibalovala stopangin. Naštěstí mi to prošlo, tak pohoda. Ale stejně jsem trochu nakrknutá, že mi Ashleigh neřekla, že si mám na takový věci dát pozor. Jasně jsem jí přece řekla, že s lítáním nemám zkušenosti a že mi má říct, co mám dělat. A ona mi nic neřekne a ještě se u boarding gate dozvim, že zatímco oni všichni jsou jinudy s prioritou, já prioritu nemám. Vrazila mi boarding pas, řekla mi, že mi podržej místa, a odkráčela si. A já už měla zase v hlavě ty svý lehce paranodidní představy o tom, jak mě zadržej, že bude něco špatně, jak se brána zavře, než jí stačím projít (měla se zavírat za dvě minuty a přede mnou bylo dobrejch třicet lidí), jak mě to nažene do jinýho letadla a tak vůbec. No znáte to 😀

No, ale co jsem chtěla říct – oni si objednávali jídlo a já že si nedám, že mám svoje. Měla jsem v plánu to vybalit hned jak budou jíst taky, nerada jim sama, jenže se ukázalo, že sendviče nejsou, a tudíž rodinka vyplázla těžký prachy za nějaký tyčinky a olivy. Teď fakt nevim, co mám dělat 😀 Nabídnout? Cpát se sama? Proč furt takový komplikace? Chjo.

A když je řeč o komplikacích, asi tak pět minut po odjezdu z Little Thakemu nám Ashleigh jen tak namátkou oznámila, že v Itálii nebude internet. Prej nějak blbne, furt vypadává. Nedošla jsem sice tak daleko, abych na ni hulákala „What? You’re kidding me. I AM HAVING internet“ nebo „I hate you!“ jako Siena a Baux, ale že bych tý informaci chtěla uspořádat samou radostí mejdan, to se teda říct nedá. Upřímně doufám, že s tím někdo něco udělá (I mean, c’mon, jestli to je jen tím, že se jim hejbe anténa, tak ať mi neřikaj, že se nenajde někdo, kdo by ji prostě zafixoval), můj mozek toho má i tak dost a informaci, že tam celou dobu bude bez netu, nějak špatně snáší.

Nutno říct, že mě těší vědomí, že už to dávno není proto, že bych nemohla žít bez facebooku, twitteru a vůbec stálého přísunu naprosto zbytečných informací. Komenty nejsou důležitý. Statusy už vůbec ne. Články mých oblíbených blogerů mi díky Bloglovinu neutečou. Twitter mám už tak vyfiltrovanej, co do kontaktů, že těch pár důležitejch informací si pak snadno dopřečtu, až se vrátím. Ale co mě sere, je ztráta možnosti kontaktu. Fakt jsem se těšila, že si večer zaskypuju s panem M. nebo s mámou, pokecáme, ukážu jim, kde zrovna jsem, prostě tak nějak normálka. Místo toho jsem zaseklá s notesem, na kterym si můžu tak akorát datlovat deník a dělat na knihách (za což jsem samozřejmě ráda), číst si Emiliin Rennaisance Business nebo si dobít mptrojku, a s mobilem pana M., kterej má v tuhle chvíli českou simku (UK jsem nechala panu M.) a navíc nevím, jestli jsem v tašce, co jela napřed, poslala kabel na jeho nabíjení. Takže mám tak trochu pocit, že si s ním budu moct tak maximálně rozbíjet ořechy. Jestli tam ovšem nějaký budou.

16:45 místního času, hvězdné datum 40078632468.79

Moje první slova? „I’m in Italy. Cool.“

Ale bylo to spíš hot. V Itálii je rozhodně o kapku tepleji než v Anglii, a i tam je teď pěkně vyhřáto, takže si celkem libuju, že zatím celou dobu cestujeme v klimatizovanejch prostředcích. Upřímně řečeno, nebejt klimatizace v letadle, která mi celou dobu jemně funěla čerstvej vzduch pod nos, na to omdlívání by možná fakt došlo. Akorát můj poněkud bolavej krk z tý klimošky radost nemá. Ale snad to jeho stěžování si zažene stopáč.

Momentálně jsme na cestě na místo určení, kamsi do hor. Na Gallileově mezinárodním letišti v Pise nás vyzvedl Nigel a my se celkem rychle nalodili do jeho obří káry se skládacíma sedačkama, kde si upřímně řečeno připadám mnohem víc jako v buse než jako v autě a ke všemu to tak luxusně tlumí drncání, že snad poprvé v životě můžu čumět v autě do monitoru a psát a nedělá se mi blbě. Nevim, snad je to zase i tou klimatizací. Čerstvej vzduch fakt neuvěřitelně pomáhá.

Uvědomila jsem si, že už si deník vedu víc než třináct let. Pořád mám ten první, kde jsem začala. Ty virtuální už nejsou taková prdel ke čtení. Člověk si tam dává mnohem větší pozor, co píše, a mnohem víc to píše pro druhé, i když pořád hlavně kvůli sobě. Internet mě vychoval k zaznamenávání pouze sdělitelných zkušeností a zážitků, což poměrně eliminuje jejich celkové množství 😀 Nikdo nebude radostně číst o tom, jak mi záchod na italském letišti málem spláchnul prdel a ještě mnohem šťavnatější věci. Papír snese všechno. Internet ne.

Další uvědomění přichází s faktem, že jsem v Itálii. Jsem tu totiž poprvé v životě. Zatím mi to tak nedochází, nijak mi to nepřijde, viděla jsem pár italskejch nápisů, padla řeč o tom, že jsme přejeli do jiného časového pásma (jsem už zase sladěná s Českou Republikou), a viděla jsem hory, takže si uvědomuju, že jsem jinde. Ale myslím, že to hlavní teprve přijde. Každopádně cítím něco ve vzduchu. Právě prožívám momenty, z nichž se stanou vzpomínky na celej život. Takový ty jako když jsem jela do Anglie poprvé. To s váma zůstane. Na leccos jinýho se zapomene, ale kdy jste poprvé letěli letadlem (nebo podruhé), kdy jste rapidně změnili svůj život, lidi, který vám do něj na chvíli vstoupili a trochu vám ho zamotali nebo naopak pomohli rozmotat a rozpumpovat, to už vám zůstane napořád.

–

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):

Poslušně hlásím, pořád slunečno. Ráno se to sice tvářilo všelijak, ale vytáhlo se to a teď už zase šajní. Ashleigh se včera neplánovaně vrátila a vyměnili jsme si snad tunu smsek kvůli babysittingu pro Bauxe, kterej bohužel nemůžeme odkejvat – po odpoledních jsme zadaní. Dobře to ví, stokrát jsem jí řekla, že pracujeme každej den, tak nevím, v co doufá. Že to kvůli ní odřekneme? Kdybych zrovna kvůli tomuhle týdnu už nepropsala kalhoty, co do kreditu, snad bych to klidně udělala. Nechce se mi dělat. Když je tak krásně, prostě se mi nechce. A fakt bych radši zůstala sedět doma a flákala se u bazénu, předstíraje babysitting. Někdy si říkám, jestli jsem se nezbláznila, že dělám pořád někde drhnu záchody, když hlídat nějaký mrňousy by byl o tolik větší pohoda. Ale ona to neni tak úplně pravda. Všechno má svý mínusy. Ale bylo by fajn mít občas nějakou změnu na odreagování, nějak mi to teď vymejvá mozek a neumim ho pořádně vyvětrat.

Pozítří ovšem letím s Ashleigh do Itálie. To by mi rozhodně mělo nějakou tu změnu dodat, minimálně proto, že budu týden bez pana M. (a tudíž bez jakékoli české spojky), a že poprvé od roku 2007 budu sedět v letadle. Poletím podruhé.

Všichni mi to hrozně závidí, ptají se, jak se těším a že se mám. Já se teda vůbec netěším. Mám cestovní horečku, nikam se mi nechce a už vůbec se mi nechce celej tejden po Ashleigh umejvat hrnky, který okamžitě zase zasviní, a bejt jí po ruce 24/7, a už po cestě záviset na její peněžence při jakýkoli potřebě se něčeho najíst nebo si dojít na hajzl (eur mám asi tak sedm). A ke všemu si musím zabalit už dneska, Nigel vyráží večer autem (samozřejmě mi ovšem neřekli, kdy přesně) bere kufry, Daisy a svýho zetě nebo něco v tom smyslu, prostě nějakýho člobrdu, co prej je po nemoci a nemůže letět. Něco mi říká, že kdyby ho nebylo, tak bych v tom autě seděla já. Rozhodně v něm totiž budu sedět cestou nazpátek, což je další báječná novina, kterou jsem se dneska dozvěděla. Dva dny v autě. Fňuuk, ne, vážně se nijak zvlášť netěšim, tak akorát se bojim a jediný, co mě drží při smyslech, je myšlenka na snad aspoň občasný flákání se u bazénu (i když se mi moc nechce producírovat se před rodinkou v plavkách) a večery, kdy si zalezu do pelechu (bože, snad budu mít aspoň vlastní ložnici) s notesem a budu datlovat e-booky.

E-booky totiž kupodivu zase tak moc nestojej. Teda aspoň ten jeden. Popravdě jsem k němu už napsala tolik materiálu, že mi z toho jde hlava kolem a nějak nevím, jak to udělat opravdu stručný. Možná jsem si měla napsat osnovu a jet podle ní, zatím to totiž spíš probíhá způsobem, že datluju, datluju, mám už asi šest úvodů a furt se to vleče donekonečna a koza aby se v tom vyznala. Minimalismus v podání grafomana, to je děs.

Anyway, jsem teď v presu, tak jen stručně – konečně jsme si založili účty v UK. K tomu se kdyžtak vyjádřím později, teď si hlavně chci poznamenat, že mám taky v plánu si založit PayPal a někam do sloupku (no, to se ještě upřesní) pravděpodobně hodím affiliate odkaz na Emilieinu báječnou knihu Rennaissance Business (teď jsem možná pokonila ty double lettery, ale zase, nemám čas to kontrolovat :D), o níž jsem si uvědomila, že je fakt báječná (you don’t say) a že ji tudíž bez problémů mohu doporučit. A když už ji takhle někomu krásně vnucuju, tak proč z toho taky něco nemít, žejo. Dyť to vlastně dá rozum. Jsem fakt zvědavá, jestli z toho nakonec doopravdy něco kápne.

Ermm…. co jsem ještě chtěla. Jo, jak si tak balim, požádala jsem Ashleigh o nějakou sportovní tašku, jelikož jsem do UK přijela jenom s báglem a obřím kufrem a ani jedno nemá vhodnou velikost. Nabídla mi jednu fakt velkou, která mi přišla na ten tejden slunění se fakt nadbytečná, jeden menší kufr, kterej mi přišel, že to asi bude ono, a jednu naprosto titernou sportovní tašku, spíš takovou kabelku. Ta taška se mi tak zalíbila, že jsem jí řekla, že to zkusim. Vyjádřila obavy, jestli mi to bude stačit, tak jsem si pro jistotu půjčila i ten kufr, že teda uvidim, ale v současné chvíli už mám prakticky dobaleno a mohu s klidem říct, že jsem to do tý malý tašky fakt bez problémů naskládala 8) Samozřejmě, bágl bude poměrně napuclej, jelikož taška jede napřed, leccos si ještě nechávám tady a budu to muset dovézt osobně, ale beztak mám radost. Cestovat někam s fakt malinkatým kufříčkem je už dlouhou dobu takovým mým snem a pokud se během toho týdne neukáže, že jsem na něco brutálně podstatnýho zapomněla, asi si takovou taštičku koupím. Ono je to totiž takový oboustranný. Zatímco já už mám minimalismem mozek natrénovanej a dokážu se docela slušně rozhodovat, co budu a co nebudu potřebovat, taková malá taška mě vlastně nutí k ještě důkladnějšímu umenšení a zredukován, a ty dvě síly společně dělaj divy. Teď už jsem tu tašku odevzdala, ale až budu v Itálii, já vám ji snad vyfotím, abyste mi věřili. Takhle nalehko jsem snad ještě nikdy nikam nejela, a to ještě k tomu nemám tušení, co čeho jdu. A stejně si myslím, že mám všechno, co budu potřebovat. Boží pocit.

Edit: 19:00

Migréna. Zase-podělaná-migréna. Zaco. Je mi špatně a bolí mě hlava, vzala jsem si celej Paralen extra, ale něco mi řiká, že to stejně nepomůže. Tak brzo je, ještě tolik jsme toho mohli dneska stihnout, podívat se na Trpaslíka nebo na film, dát si večeři, a já mám normálně pocit, že si dám tak akorát obklad na čelo a půjdu si lehnout o hladu. Achjo. Tak mi držte palce, ať ta mrcha přejde a hlavně ať nejsem do tý Itálie nemocná. To by mi tak scházelo.

Omluva všem, kdo čekali další nasírací rozepisování se o tom, jak jsme se měli v Ashleighině nepřítomnosti. Teď na to nemám.

Hh, who am I kidding. Však vy si od těch mejch nasíracích keců rádi na chvilku odpočinete 😀