Ha, za měsíc mám narozeniny

Poslušně hlásím, pořád slunečno. Ráno se to sice tvářilo všelijak, ale vytáhlo se to a teď už zase šajní. Ashleigh se včera neplánovaně vrátila a vyměnili jsme si snad tunu smsek kvůli babysittingu pro Bauxe, kterej bohužel nemůžeme odkejvat – po odpoledních jsme zadaní. Dobře to ví, stokrát jsem jí řekla, že pracujeme každej den, tak nevím, v co doufá. Že to kvůli ní odřekneme? Kdybych zrovna kvůli tomuhle týdnu už nepropsala kalhoty, co do kreditu, snad bych to klidně udělala. Nechce se mi dělat. Když je tak krásně, prostě se mi nechce. A fakt bych radši zůstala sedět doma a flákala se u bazénu, předstíraje babysitting. Někdy si říkám, jestli jsem se nezbláznila, že dělám pořád někde drhnu záchody, když hlídat nějaký mrňousy by byl o tolik větší pohoda. Ale ona to neni tak úplně pravda. Všechno má svý mínusy. Ale bylo by fajn mít občas nějakou změnu na odreagování, nějak mi to teď vymejvá mozek a neumim ho pořádně vyvětrat.

Pozítří ovšem letím s Ashleigh do Itálie. To by mi rozhodně mělo nějakou tu změnu dodat, minimálně proto, že budu týden bez pana M. (a tudíž bez jakékoli české spojky), a že poprvé od roku 2007 budu sedět v letadle. Poletím podruhé.

Všichni mi to hrozně závidí, ptají se, jak se těším a že se mám. Já se teda vůbec netěším. Mám cestovní horečku, nikam se mi nechce a už vůbec se mi nechce celej tejden po Ashleigh umejvat hrnky, který okamžitě zase zasviní, a bejt jí po ruce 24/7, a už po cestě záviset na její peněžence při jakýkoli potřebě se něčeho najíst nebo si dojít na hajzl (eur mám asi tak sedm). A ke všemu si musím zabalit už dneska, Nigel vyráží večer autem (samozřejmě mi ovšem neřekli, kdy přesně) bere kufry, Daisy a svýho zetě nebo něco v tom smyslu, prostě nějakýho člobrdu, co prej je po nemoci a nemůže letět. Něco mi říká, že kdyby ho nebylo, tak bych v tom autě seděla já. Rozhodně v něm totiž budu sedět cestou nazpátek, což je další báječná novina, kterou jsem se dneska dozvěděla. Dva dny v autě. Fňuuk, ne, vážně se nijak zvlášť netěšim, tak akorát se bojim a jediný, co mě drží při smyslech, je myšlenka na snad aspoň občasný flákání se u bazénu (i když se mi moc nechce producírovat se před rodinkou v plavkách) a večery, kdy si zalezu do pelechu (bože, snad budu mít aspoň vlastní ložnici) s notesem a budu datlovat e-booky.

E-booky totiž kupodivu zase tak moc nestojej. Teda aspoň ten jeden. Popravdě jsem k němu už napsala tolik materiálu, že mi z toho jde hlava kolem a nějak nevím, jak to udělat opravdu stručný. Možná jsem si měla napsat osnovu a jet podle ní, zatím to totiž spíš probíhá způsobem, že datluju, datluju, mám už asi šest úvodů a furt se to vleče donekonečna a koza aby se v tom vyznala. Minimalismus v podání grafomana, to je děs.

Anyway, jsem teď v presu, tak jen stručně – konečně jsme si založili účty v UK. K tomu se kdyžtak vyjádřím později, teď si hlavně chci poznamenat, že mám taky v plánu si založit PayPal a někam do sloupku (no, to se ještě upřesní) pravděpodobně hodím affiliate odkaz na Emilieinu báječnou knihu Rennaissance Business (teď jsem možná pokonila ty double lettery, ale zase, nemám čas to kontrolovat :D), o níž jsem si uvědomila, že je fakt báječná (you don’t say) a že ji tudíž bez problémů mohu doporučit. A když už ji takhle někomu krásně vnucuju, tak proč z toho taky něco nemít, žejo. Dyť to vlastně dá rozum. Jsem fakt zvědavá, jestli z toho nakonec doopravdy něco kápne.

Ermm…. co jsem ještě chtěla. Jo, jak si tak balim, požádala jsem Ashleigh o nějakou sportovní tašku, jelikož jsem do UK přijela jenom s báglem a obřím kufrem a ani jedno nemá vhodnou velikost. Nabídla mi jednu fakt velkou, která mi přišla na ten tejden slunění se fakt nadbytečná, jeden menší kufr, kterej mi přišel, že to asi bude ono, a jednu naprosto titernou sportovní tašku, spíš takovou kabelku. Ta taška se mi tak zalíbila, že jsem jí řekla, že to zkusim. Vyjádřila obavy, jestli mi to bude stačit, tak jsem si pro jistotu půjčila i ten kufr, že teda uvidim, ale v současné chvíli už mám prakticky dobaleno a mohu s klidem říct, že jsem to do tý malý tašky fakt bez problémů naskládala 8) Samozřejmě, bágl bude poměrně napuclej, jelikož taška jede napřed, leccos si ještě nechávám tady a budu to muset dovézt osobně, ale beztak mám radost. Cestovat někam s fakt malinkatým kufříčkem je už dlouhou dobu takovým mým snem a pokud se během toho týdne neukáže, že jsem na něco brutálně podstatnýho zapomněla, asi si takovou taštičku koupím. Ono je to totiž takový oboustranný. Zatímco já už mám minimalismem mozek natrénovanej a dokážu se docela slušně rozhodovat, co budu a co nebudu potřebovat, taková malá taška mě vlastně nutí k ještě důkladnějšímu umenšení a zredukován, a ty dvě síly společně dělaj divy. Teď už jsem tu tašku odevzdala, ale až budu v Itálii, já vám ji snad vyfotím, abyste mi věřili. Takhle nalehko jsem snad ještě nikdy nikam nejela, a to ještě k tomu nemám tušení, co čeho jdu. A stejně si myslím, že mám všechno, co budu potřebovat. Boží pocit.

Edit: 19:00

Migréna. Zase-podělaná-migréna. Zaco. Je mi špatně a bolí mě hlava, vzala jsem si celej Paralen extra, ale něco mi řiká, že to stejně nepomůže. Tak brzo je, ještě tolik jsme toho mohli dneska stihnout, podívat se na Trpaslíka nebo na film, dát si večeři, a já mám normálně pocit, že si dám tak akorát obklad na čelo a půjdu si lehnout o hladu. Achjo. Tak mi držte palce, ať ta mrcha přejde a hlavně ať nejsem do tý Itálie nemocná. To by mi tak scházelo.

Omluva všem, kdo čekali další nasírací rozepisování se o tom, jak jsme se měli v Ashleighině nepřítomnosti. Teď na to nemám.

Hh, who am I kidding. Však vy si od těch mejch nasíracích keců rádi na chvilku odpočinete 😀