Rubriky
Z deníku au-pair

Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby

15. července
Je půl dvanáctý. Nějak nechápu, jak se to stalo. Vždyť před chvílí bylo ráno O.o Před nějakou blíže neurčenou dobou mě vzbudila Ashleigh. Nevím, kolik bylo, mobil stávkuje a nechce se zapnout, ale byla tma. Vysvětlila mi, že jedou s Nigelem někoho vyzvednout, a že tudíž musím jít dolů do kuchyně, prý kvůli bezpečnosti. Jak odkráčela po schodech dolů a já se vykulovala z postele, napadalo mě, jak tomu asi podle ní můžu pomoct tím, že budu dole. Myslí si, že případný zloděje a vrahy zaženu štěkáním? Nebo že se chrabře postavím na obranu dětí s kuchyňským nožem? Kdoví, já jsem schopná lesčeho, ale mám takovej neblahej pocit, že zarostlej agresivní Ital by na mě byl přece jenom moc, tím spíš, když by třeba ani nebyl jeden.
Ale řekla jsem si, že budu hodná a prostě půjdu dolů a natáhnu se tam na gauči. Dyť je ještě tma, žejo, tak vo co de.
Jenže když jsem otevřela okenice, ukázalo se, že tma už samozřejmě dávno není. Vážně, já si ty okenice musím pořídit domů do Prahy. Skrz to neprojde ani paprsek O.o
A navíc jsem na lince našla vzkaz, ať poklidím v kuchyni, nakrmím Daisy (která od večejška už zase kulhá, chudák – děje se jí to poměrně časo, vet tvrdil, že to může být alergie, tak byla nějakou dobu na dietě, ale zjevně to nepomohlo) a vynesu ven polštáře, který se z nějakýho důvodu každej večer uklízí. Fakt to nechápu. Myslí si, že by je tu někdo ukradl? Nebo že bude pršet? O tom nějak silně pochybuju. I když jsem ráno měla pocit, že slyším venku bubnovat déšť, venku je sucho, muselo se mi to zdát. Nebo byl někdo zrovna na hajzlu.

Úklid mi netrval dlouho a pak jsem si chtěla udělat něco k snídani, ale zrovna když jsem se rozhodla usmažit si vajíčka, zjevila se odkudsi kuchařka, místní slečna (Adrianna, myslím), a začala okupovat kuchyni, tak jsem se rozhodla, že se jí tam nebudu plést a vydržím. Bylo mi vedro a trochu hlavomotavě, tak jsem z lednice čmajzla vychlazenou limonádu a zdekovala jsem se nahoru, že si aspoň ještě na chvíli lehnu. Ostatně než se Ashleigh s Nigelem vrátí, to bude ještě pár hodin trvat. A myslím, že ten někdo s nimi bude Victoria, neboť včera o ní mluvili, že přiletí taky. Achjo. Na tu nějak fakt nemám náladu. Hlavně se vyhnout všem řečem o práci, což bude asi těžký, neboť když jsme jí v pátek kromě officu uklízeli barák, ukázalo se, že by rozhodně užila pořádnou au-pair nebo aspoň jednou týdně pořádnej cleaning firmy M’n’M’s – neboli mě a pana Mysteriózního. Čtyři hodiny v pátek a do měsíce by z toho měla útulnou klícku. Co do měsíce, tak do dvou pátků určitě. Jsme v tom dobří. Co jsme s tím zvládli udělat jen za ty dvě hodiny, jsem koukala. Takovej rychloúklid, ale ty koupelny rozhodně vypadaly mnohem použitelněji, snad bych si tam i dala sprchu. No, to asi ne, ale zuby bych si v umyvadle už vyčistila a dokonce bych se přitom viděla v zrcadle.
Děcka už jsou vzhůru a já přemýšlím, jakým způsobem je požádat, aby mi pomohli odnést polštáře k bazénu. Sama bych tam s tou hromadou šla aspoň natřikrát. Ale nějak nemám náladu se s někym vůbec dneska bavit nebo na někoho mluvit. Na mejch nohách si smlsnul nějakej moskyt a svědí to jak kráva a ke všemu mě trochu bolí břicho, což pro každou dámu znamená nepříjemnosti. Podle kalendáře bych měla bejt v pohodě ještě tak aspoň do středy. Jestli to na mně přijde dřív, tak budu pěkně nasraná. Ale nebude to snad zase taková katastrofa. Jak řikám, ten bazén je stejně ledovej.
Btw ještě před Adriannou (?) se tu objevili nějací dva Italové (sranda, fakt. Ashleigh je v tahu, všichni dospělí ještě spí a já se tady s nima mám domlouvat?) a snažili se mi něco, pochopitelně italsky, sdělit. Jednak to bylo asi tak pět minut po probuzení (ještě jsem měla na sobě pyžamo, jen jsem vyndavala polštáře na terasu), a jednak italsky fakt neumim (you don’t say), takže jsme si moc nerozuměli. Anglicky uměl jen jeden z nich, a to ještě asi tři slova, ale nějak jsme si vysvětlili, že já nevim, o čem je řeč, a že bude lepší, když zavolá Ashleigh. Tak jsem si říkala, že se za pár minut rozdrnčí Bauxův mobil s tím, že jsme to pohnojili a že je máme pustit k bazénu, kam asi chtěli (víc jsem jim fakt nerozuměla), ale zatím nikdo nevolá, tak nevím. To se asi dozvím až v příštím díle.
A samozřejmě minutu na to, co zklamaně odjeli, se otočim a za mnou ta Adrianna, která by bejvala mohla pomoct. Na potvoru toto. Ale tak však ono se to nějak vyřeší a co je mi vůbec po nich. Neni můj problém, má mi tu nechat vzkaz, že někdo přijde 😀
Dnešní plány, mám pocit, by měly zahrnovat návštěvu jakéhosi podniku, kde prý dělají horkou čokoládu hustou jako jogurt. Nigel s Meg (jeho dcera) o tom mluví už od našeho příjezdu – byli tu o den dřív, tak jsem tam šli zabavit. Ale nevím, možná to bude až zítra. Plány tu jsou takový spíš nejasný, vyrozuměla jsem, že by se snad mělo někdy i jet k jezeru na šlapadla, ale ani nevím, jak je to daleko. Nějak to neřeším. Díky neskutečným záchvatům psavé se dovedu zabavit i na hodinu, než se něco zase začne dít, takže si rozhodně nestěžuju.
Vida, už jsou vzhůru fakt všechny děcka, i George. Mimochodem, pokud by vás zajímalo, jaký boudy se tu na něj šijou, tak už několikrát skončil zamčenej v domku pro aupairs (tam bychom měli příště spát s panem M., jelikož jsem tu tentokrát sama, nechala mě Ashleigh u nich, abych se tam nebála či co – což by bylo pravděpodobné, vzhledem k tomu, že se tu třeba včera vyprávěly duchařský historky :D), kdykoli někdo najde nějakýho obzvlášť velkýho brouka (a že jsou tu fakt giganti), už ho má George za krkem, párkrát ho hodili do bazénu a neustále si ho dobírají a dělají si z něj srandu, například včera byly hlavním tématem u oběda jeho rádoby kotlety, sestávající asi ze tří chlupů, a pár dalších „vlasů“, co má na zápěstí. Musím říct, že moje otázka, jestli je to nakažlivý, sklidila nečekanej úspěch 😀 Fakt, nečekala jsem, že je to až tak rozseká. Stejně jako když jsme včera při večeři hráli jednu fakt zábavnou hru na hádání filmu a mně to kupodivu dost šlo. V takových chvílích si tu připadám fakt dobře. Jako přínos do společnosti, kterýho si rádi přizvou znovu. David řekl, že je se mnou sranda. To potěší.
Abych se ale vrátila k Georgeovi. Líbí se mi, jak to všechno probíhá jen jako sranda. Nikdo tu nikomu nedělá nic vážně zlýho nebo tak a George je luxusní soupeř. Má vynikající hlášky a nápady a všechny ty útoky přijímá s největší grácií, jakou jsem kdy viděla, a naprosto s ledovým klidem (až na ty brouky, přitom ječí jako holka, ale nikdy se pak nenaštve, prostě se tomu směje s ostatníma). Dokážu tudíž pochopit, proč mu to dělají, i mně to někdy nedá a musím se do něj strefovat. Někdy je to tak snadný, jak si sám nabíhá.
Jo, je to tu fajn, zatím určitě jo. A taky mě těší, že ačkoli o ten barák nikdo nepečoval, všechno je tu v podstatě dokonale čistý (tady se snad vůbec nepráší), a až na ty obří brouky a kobylky a moskyty, mě tu nic hnusnýho nepřekvapuje – skoro žádní pavouci. Aspoň zatím. To je boží.
A teď jsem propásla šanci, šli k bazénu. Měla jsem jim říct, ať ti blbý polštáře vezmou. Dammit.
Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě

7 reakcí na „Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby“

Hihi, přímo si libuji v tvé blogopsací náladě 8-)  :-D
zatím se zdá, že tam je docela příjemná atmosféra. Jen těch lidí teda.. kdo to vlastně všechno je? :D
Ty okenice bych tady doma taky ocenila. Zrovna dnes, když jsem přišla z práce a chtěla si trochu zdřímnout – ale skrz ty naše trapné žaluzie se sem stejně dostane světla habaděj a při něm se mi blbě spí, takže spánek stejně na prd :D

[1]: Právě, ta úplná tma dělá divy, zavřeš dveře a okenice a prostě spíš. Doma v Praze je vždycky takový světlo v bytě. I když je tma, neni to prostě úplná tma. Já mám navíc jenom závěsy, ty ty lampy ztlumí, ale neni to prostě dokonalá tma.

No teď nás tu už je třináct a ještě přijelo několik Italů, jeden dědula a dvě ženský, a snažej se spravit nám televizi.

Teď mě napadlo, když je třináct u stolu, první, kdo vstane, umře :-D Kruci. Hádej, kdo je ten picmoch, co vždycky sbírá talíře :-D

[2]: Tomu věřím. V noci tady u mě je celkem tma, protože mám pokoj do zahrad a až v dáli je Ytong a vlakový koleje. A už jsem tu navyklá a nepřijde mi tady taková tma, spíš kolikrát masíruje moje nervy měsíc, kterej mi sem prosvítá skrz ty blbý žaluzky. Ale když jsem se sem před dvěma lety stěhovala, přišlo mi to tu neuvěřitelě temný. předtím mi zas svítilo do pokoje klasicky světlo z ulice, že :D

Ale notak, teď jsi mi hned připomněla Sybilu Trelawneyovou :D

[3]: :-D "My dear, what made you get up first?" nebo jak to tam bylo… nj, ale tak to neni jen od ní, to je prostě takový pořekadlo. A pak, jak víme, Trelawneyová má taky někdy pravdu :-D

wow, nechceš napsat knihu? =D celej článek jsem přelouskala jednim dechem, píšeš vážně skvěle! 🙂 jinak k obsahu- vypadá to, že se vážně nenudíš, a musim s váma holky souhlasit, český žaluzky stojej za starou bačkoru =D

Jo, okenice jsou strašně fajn a rozhodně je chci pak na naše bydlení – připadají mi rozhodně rozumnější než vertikální i horizontální žaluzie, nemusí se prát jako rolety nebo závěsy, a hlavně, po letech bydlení v pražském světelném smogu si okenice a v noci dokonalou tmu na spaní vždycky strašlivě užívám. Myslím, že kdo nezažil, nepochopí… :-D

[6]: To teda, taky bych si nedokázala představit ten rozdíl v kvalitě spánku, když spíš v totální tmě. Ale to je jako spát ve stanu, tam tě taky nic neruší a jsi jak medvěd v noře. Když si teď vzpomenu na to světlo v Praze, nedivim se, že mi to spaní tam dělá takovej problém.

Komentáře nejsou povoleny.