Měsíc: Červen 2013

Jsme rozhodně busy.

Jak jsem nakousla v předchozích článcích, děláme teď přibližně 180 hodin měsíčně, takže o nějaké flákačce se tu rozhodně mluvit nedá, jedeme naplno. Velice rychle se tak potvrdila Hančina slova o tom, že jakmile si tady najdeme nějaké ty extra joby na odpoledne, zjistíme, že si tu vyděláváme způsobem, o jakém se nám ani nesnilo a o jakém si hlavně můžou nechat zdát doma v Čechách. No jen si představte, že někomu hodinu smýčíte pavučiny a luxujete (hodina přitom uteče jako nic) a dostanete za to tři kila. A teď si vemte, že k tomu někomu chodíte smýčit a luxovat dvakrát týdně na čtyři hodiny.

Díky tomu se naše finanční zásoby rychle rozrostly natolik, že už uvažujeme, co s nimi – skladovat v šuplíku, hodit na zde vedený účet, poslat na český a rovnou tak konvertovat…? Upřímně nevím, jestli tu vůbec dostaneme nějakej úrok, natožpak jestli bude tak zajímavej, aby se nám vyplatilo si tam kromě peněz od Jo (kvůli níž si ho vlastně budeme muset založit) vkládat i všechnu ostatní výplatu. A jelikož moje ekonomické uvažování taky za moc nestojí, nějak se neumím rozhodnout, co je lepší – schraňovat si to všechno do teho šuplete nebo zdejšího účtu a vyměnit až příští rok po příjezdu, nebo to radši měnit, jak říkával někdo, koho už si nepamatuju (ale vim, že mě tim děsně sral), čim jak nejdřív?

A taky se nabízí otázka: má to vůbec smysl měnit na koruny, když rok 2014 dost možná strávím na Novém Zélandu?

Nevím teď, jestli jsem se už zmínila (ach, ta skleróza, no už mám na to věk), ale právě tam totiž míří pan M. tak nějak „po Anglii“ (zatím blíže neurčené datum), a já, ačkoli je to ještě daleko za horama, už teď uvažuju, kam se poděju já. Myšlenka, že bych ho v tom nechala a šla si po svém, mi neleze do hlavy – až takovej návrat do zajetých kolejí si představit neumím, zase do toho svýho nijakýho single života u našich? Ale zase co pak? Když se teď nevrátím domů, vrátím se tam ještě někdy? Nebo jsem nadobro zamávala životu v Čechách a všemu a všem, co jsem tam znala? A co moje rodina? Teď si možná libuju, že je po ponorce, ale je to vůbec zdravé, po těch letech (až příliš těsného soužití) se takhle totálně odervat a za vším udělat jen tak mýrnyx týrnyx čáru, aniž bych se o ni přitom snažila? Vždyť já nechtěla všemu říct pápá a už se nikdy nevrátit, jen jsem potřebovala vypadnout a na jak dlouho to bude, to jsem neřešila. Potřebovala jsem změnu.

Teď, když jsme se tu usadili, už se tak nestresujem a Ashleigh (a nejen ona) se čím dál častěji ptá, jestli se nám nestýská po domově, podobný myšlenky se mi do tý hlavy loudí, ať chci nebo nechci.

Ale na lehčí notu, normálně to tu nevedu, ale poměrně se mi líbí trend psaní Nemalých malých radostí do každého článku, aneb věcí, co mi dělají radost a co mě momentálně baví. Už jen to, že mě ten nápad zaujal, dokazuje, že se mám skutečně dobře. Pár měsíců zpátky bych tak maximálně zakládala rubriku věcí, co mě serou. Kdyby už to nebylo tak zoufale profláknutý a ohraný (jo, děsnej hipster. Zásadně proti proudu). Ale teď? Lemme see…

Prachy a včasné placení. Toho druhýho si moc neužijeme a mně to čílí, ale stejně, když pak ty penízky do těch pracek dostanu, skoro mám i pocit, že to za tu děsnou dřinu v minulých dnech a týdnech stálo. Můžu si leccos dovolit. Hlavně třeba splatit vlastní dluhy a mít čistej štít, konečně. Mohla bych si koupit novou baskytaru nebo ten foťák, ale momentálně neni nic z toho životně nutný, stejně jako novej mobil, o kterym už melu pěknejch pár let, ale ten můj starej šmejd furt ne a ne zdechnout 😀 (ačkoli to mnohokrát vypadalo nadějně, například při tý neskutečný buřině na loňskym Rock For People). Ale tak nějak prostě radši šetřim a když už utrácet, tak spíš za ty menší věci jako fakt pěkný hadry, boty a další blbinky = aneb životní zpříjemňovátka.

Kartička do knihovny. Dneska jsme vyrazili do Storringtonu kvůli účtu v bance, ale tam měli bohužel zavříno, tak jsem si aspoň za pomoci pohlednice od páně Sikara (coby proof of adress) vyřídila kartičku v knihovně, a taky jsme zprovoznili Nectar kartu do Sainsbury’s. Moje nová fialová peněženka se tudíž plní všemožnými kartičkami a my sbíráme body a slevy jako Pokémony. Nezřídka si vzpomenu na všechny ty kecy o důchodcích v Kaufu. My jsme teď s panem M. úplně stejní, jen o něco rychlejší, a dost často prskám smíchy nad tím naším typicky Českým „Cože? Jenom dvacet pencí? Tyvole vem jich deset!“ 😀

Internet. Já vim, žít se má i mimo něj, ale co to teď dá, jsem na netu (kdy jindy v životě budu mít 24/7 přístup k wifině zadarmo?), čtu, píšu a starám se o své virtuální já, a teď ještě k tomu budu mít zatraceně hodně materiálu ke studiu v Puttytribe. Vždycky, když mě z toho sezení u stolu začnou bolet záda a kolena, snažím se vypadnout ven na procházku a vyvětrat se, aby v tom byla rovnováha. Ale ten internet mě prostě baví. Fakt si nějak neumím představit život bez něj. Moje virtuální já by se zaseklo a mně by z toho bylo všelijak. Já už asi jiná nebudu.

V životě asi každého, kdo si osvojil minimalistický přístup k životu, čas od času nastane nepříjemný moment, kdy je konfrontován s faktem, že bohužel ne každý má stejný názor na věc. Jako při věčném boji s maminkou, která si co chvíli koupí nový boty, u nichž už od pohledu víte, že je nikdy nebude nosit, protože jí k ničemu nejdou, nebo si pořídí bláznivej příborník jenom proto, že jsou na něm takový pěkný kytičky. A že už příborník má a novej nepotřebuje, to je jedno. „Však já si vymyslim, na co to využít, mně se to líbilo.“ Insert facepalm.

Ovšem zlatá maminka. Dneska mi málem explodovala hlava, když jsem byla nucena vstoupit do pokoje Annie, příšerky/dcery Jo, pro kterou teď pracujeme dvakrát týdně (penízky se posypou, jen co si konečně založíme účet). Pravda, můžu si za to sama, že jsem se optala na ty tajemné dveře. Kdybych to věděla, asi bych se jim obloukem vyhnula a dělala, že tam prostě nejsou.

Její postel byla zavalená oblečením. Její podlaha byla zavalená oblečením. Její šuplíky byly narvaný, že to z nich čouhalo ven a nešlo to dovřít. Její šatní skříň o pěti obřích policích byla narvaná k prasknutí, že to z ní padalo. A všechno to bylo zmuchlaný a sežmoulaný jako by to tam házela stylem Epic Meal Time („Rrraaaaaa, T-SHRRRT!“, mrd ho do skříně a třísknout dveřma) a to ještě pokud možno mokrý, rovnou vytažený z pračky, protože jinak nedovedu pochopit, jak se vůbec látka může takhle strašně zmuchlat.

A já se bála, že nebudu mít ty čtyři hodiny do čeho píchnout. Nakonec jsem celou dobu žehlila jako Kryton a stejně jsem toho nezvládla ani polovinu. Bože-můj. Ta holka má oblečení, že by to ošatilo půlku populace Ruska. No dobře, to přehánim. Čtvrtinu ale určitě. A většina z toho jsou naprosto příšerný nevzhledný hadry.

Jenže co v takovou chvíli dělat? Normální člověk by se třeba chytil za hlavu a došlo by mu (už jen při pohledu na můj totálně zděšenej pohled – bohužel tomu nešlo zabránit), že to třeba neni úplně v pořádku, ale co s Angličanama a co s postiženou holkou, jejíž inteligence se zasekla někde na úrovni šestiletého dítěte? (Slova její matky, ne moje) Jo naštěstí chvíli před našim odchodem strčila nos mezi dveře a začala se mi unaveně svěřovat, jak je toho na ni hrozně moc, jak to nezvládá uklízet a jak se na to prostě jenom občas podívá a neví, kde začít, což mě trochu uklidnilo – už jsem si myslela, že jí to přijde zcela v pořádku.

Vůbec se jí nedivim, že neví, mně to taky dělalo při prvním šoku potíže. Totiž – já bych věděla, ale bohužel to neni moje, abych si to s tím mohla rozdat pěkně „Em style“ (totiž díkybohu že to neni moje! Ale víte, co chci říct). Co s takovym šílenym množství hadrů, když jasně vidíte, že ani do těch skříní se to nevejde, takže to prostě nebude kam dát? Když maj šílený množství věcí lidi v obrovskejch barácích se spoustou úložnýho prostoru, tak to ještě jde, ale co když tak žije někdo, kdo už dávno žádnej úložnej prostor nemá a ani si ho neni kde vymyslet?

Žehlením a skládáním se mi nakonec nějakým zázrakem povedlo všechno uložit, dokonce jsem tak šikovně přeskládala ručníky a ložní prádlo ve skříních v předsíni, že jsem tam našla i místo na Annieiny tlustý deky, který prý používá jen v zimě (ale z nějakýho důvodu je měla přímo uprostřed pokoje), ale už teď je mi jasný, že příště to pravděpodobně najdu v dost podobnym stavu a že poskládat to neni řešení. Řešení by bylo narvat to všechno do velkejch černejch pytlů a věnovat to charitě (s takovým množstvím šatstva by se dala založit úplně nová, vlastní charita), prostě se toho zbavit a nechat si jen to málo, co aspoň vypadá jako slušný oblečení a ne jako hadry na podlahu.

Ale to je holt zase ta klasická bezmoc, kterou tak strašně nesnáším. Neni to moje, abych s tím udělala krátkej proces. I když mám už od začátku značně volnou ruku, s touhle konkrétní věcí niž nezmůžu, ať už proto, že Annie je ke svým věcem prý extrémně citově vázaná (nevím, co je na tom pravdy), nebo proto, že její matku to prostě nesere zase tak moc, aby s tím něco fakticky chtěla udělat. A přitom si ta ženská vůbec neuvědomuje, jaký má štěstí, že našla mě. Mně si stěžuje, že má v baráku moc krámů. Mně, která by prožila snad největší orgáč ever, kdyby mohla prostě vzít velkej černej pytel a pár krabic a zdecimovat Annieino šatstvo aspoň o ty věci, který vypadají jako z padesátý ruky a který jsou urážkou jakýkoli estetiky. Prokázala bych tím takovou službu všem, kdo v tom baráku s tím kvantem hadrů a vůbec krámů musí žít! Nikdo nepotřebuje mít půlku skříně plnou svetrů a (mnohem) víc jak sto triček. Ten pokoj potřebuje dejchat. Ty lidi tam nemůžou vůbec žít. Ta holka spala v posteli zaházený větším množstvím oblečení, než mám já doma v Čechách, a to byla jen jedna z několika jejích hromad, a vůbec jí to nepřišlo divný!

Ale já nějak neumim svým blízkým (nebo zaměstnavatelům) prodat tu myšlenku „Zbavte se svých krámů, bude vám líp“, aspoň zatím se mi to nějak nedařilo. Buď proto, že to fakt neumim, a nebo prostě proto, že k tomu si musí každej dojít sám. Stejně jako k tomu, že když ti tvůj business ruinuje život, od rána do večera sedíš u mobilu a mailu a chce se ti z toho brečet, tak je asi trochu na čase minimálně outsourcovat, ne-li se na to vysrat.

Návštěvy u Jo mi dvakrát týdně připomínají, jak mám teď relativně bezstarostnej, příjemnej život. A že je tomu tak z mojí vlastní vůle a díky mojí vlastní práci na sobě samé. A jak mám ráda svoje věci, to málo, co mám (a přitom toho pořád mám ještě dost). Jak mě baví mít toho tak málo, že i když máte v bytě hroznej bordel, všechno zvládnete uklidit do deseti minut. Jak blahodárně to na mě a můj duševní stav působí a jak šílenej je to šok, bejt nucenej stát se (i když jen na čas) součástí života někoho, kdo to tak nemá a jehož život je zmatek, bordel, špína, prach, psí chlupy, smrad shnilejch odpadků, lepivý lino, špatně fungující vysavač, nahovnoidní nevyždímatelnej mop a žehlička, co už dávno nevydává žádnou páru.

Věci, co nefungujou. Život, kterej nefunguje. Proč by tak někdo chtěl žít? Už nikdy nechci dělat věci, který mě dělaj nešťastnou, a jsem celkem přesvědčená, že to jde zařídit. Jen se na tom prostě musí makat a víc se o to starat. A myslím, že toho může dosáhnout každej, je to jen o organizaci času a energie a snaze zminimalizovat veškeré nutné výdaje a udělat si ten život ze všech stran ekonomičtější. Míň krámů, míň práce s nima, míň šumů a rozptylování, míň špatných zpráv, míň plýtvání, míň rozsvícenejch světel a puštěnejch televizí všude po baráku, míň elektroniky vůbec, míň nervů. Víc čistoty a jednoduchosti. Víc uklizenosti. Víc vůní. Víc čerstvosti a opravdovosti. Víc pohybu. Víc zábavy a pohody. Míň stresu a víc života.

A mnohem víc lahodných potěšení. Jediný, co mě drželo od zešílení v Anniině pokoji, byly plakáty Davida Tennanta a velkej plechovej Dálek na skříni. Doma u Jo jsou totiž do DW značně udělaní. Což mě přivedlo k myšlence, koupit jí na všechny dveře od skříní plakát v podobě dveří Tardis. Podle toho množství krámů a vůbec věcí, co v nich je, se o nich totiž rozhodně dá říct, že jsou bigger on the inside.

Odhlášení se z Odposlechnuto v Praze se ukázalo být vynikajícím krokem, stejně jako rozhodnutí, že se v nejbližší době nebudeme koukat na žádný filmy. Mám díky tomu mnohem víc času na produktivnější činnosti, například promazávám mail (a odhlašuju se z odběrů čehokoli, co mě přestalo zajímat, neboť smazat to rozhodně nestačí), procházím si starý fotky, na nichž vypadám extrémně dobře (není na škodu zavzpomínat občas taky na dobrý časy, žeáno), hledám nový zajímavý blogery, třeba takový, co maj stejně jako já zálibu v Pink Floydech, hodně čtu všechny ty svoje minimalistický idoly, ale hlavně pracuju na druhym e-booku, kterej bude přitom vlastně ve skutečnosti první. Nebojte, nejste jediný zmatený, mě to taky plete.

Prostě jsem se znovu přesvědčila, že když ten mozek na chvíli pořádně vypnu a provětrám, nápady najednou začnou přicházet samy, a mnohdy zcela brilantní. Jako třeba ten, že zatímco si lámu hlavu nad tím, jak srovnat všechen ten text, co z něj má bejt můj první e-book, na tumblru mi mezitím leží cosi už dávno napsanýho a srovnanýho, co už teď má skoro všechno, co je zapotřebí – má to začátek, tělo i závěr, a hlavně to má jedno jediný téma a tím je, Jak jsem přišla k meditování.

Celej víkend je poměrně hnusně, tedy naprosto ideální počasí na tvoření, a jelikož jsme včera dostali volno, strávila jsem prakticky celej den u notesu a pracovala. Kupodivu jsem zatím nenarazila na žádný větší problémy, takže mě to o to víc baví. Píše se to skoro samo. Díky tomu, že tehdy během návštěv meditačního kurzu jsem si vedla poměrně detailní zápisky, si skoro všechno vybavím a leccos můžu doplnit. Akorát mi to přijde občas trochu napřeskáčkový a někdy se opakuju, ale když má člověk čas si to pořádně několikrát přečíst od začátku do konce, snadno na takový věci přijde a vychytá je. Akorát je blbý, že to je fakt dlouhý, takže to čtení neni zase taková prdel.

Co už mám: mám úvod, mám obsah, mám závěr s poděkováním a medailonkem autora, tedy mě (muhaha, you don’t say)

Co je ještě třeba: musím to ještě dočíst a dodělat závěr (včera jsem to nezvládla, je toho přes sto tisíc znaků a padesát stran), vyhodit pár příliš osobních kapitol a pravděpodobně je nahradit jen stručnou kapitolou o mém tehdejším rozpoložení. Přemýšlím, jestli to nevypustit úplně. Radši. Abych nemusela zmiňovat nikoho, kdo třeba nechce bejt zmíněnej, a tak nějak vůbec. Ale mám pocit, že bez toho čtenář plně nepochopí, proč pro mě bylo tak životně důležitý, že jsem se o meditacích dozvěděla a že jsem se to naučila.

I z toho důvodu taky uvažuju o oslovení nějakýho literárně zdatnýho člověka kvůli kritice, než to pustím do oběhu. Samozřejmě se tý zpětný vazby bojím, kdoví, jestli to vůbec někoho bude zajímat a fakt nejsem schopná říct, jestli je to vůbec napsaný čtivě a zajímavě, ale snad právě proto by bylo lepší to nejdřív s někým zkonzultovat. Tím si ovšem říkám o problém se zpožděním – jsem do toho zažraná teď a právě teď se mi chce publikovat (teda až to bude hotový, samozřejmě). Když to ovšem někomu dám na přečtení, tak se to může protáhnout třeba i o měsíc, než to dotyčnej přelouská. Že já to po sobě přečtu za pár hodin, ještě neznamená, že někoho jinýho to chytne natolik, aby si na to udělal ten čas taky. A než to pak překopu podle případných připomínek… ajta krajta.

A navíc musím vymyslet, jak to udělat kompatibilní s Kindlem. Stáhla jsem si za tímto účelem cosi jménem HelpNDoc, neboť jsem měla zato, že je to něco jako konvertor na dokumenty z Wordu do Kindlu, ale ukázalo se, že takhle to úplně nefunguje a že tomu vůbec nerozumim. Asi víte, jak strašně nesnáším programy, kterejm nerozumim a který nejsou úplně blbuvzdorný 😀 Já prostě nevim, proč bych s nima měla ztrácet čas, ani nevim, kde bych začla. Takže jsem to zase rychle zavřela, protože než bych na to přišla, psavá by byla tatam, a prostě to zatím tvořím ve Wordu a doufám, že to bude stačit.

Bohužel víkend se nám chýlí ke konci. Potřebovala bych dovolenou. Ne až za tejden (nějaký volno bude), ale teď, abych mohla psát, dokud jsem na to pořádně nažhavená. Bože, já mít fakt totální volno, to by se to psalo. Že mě to nemohlo napadnout dřív, dokud jsem ještě byla doma a kromě práce neměla do čeho rejpnout. A hlavně dokud jsem ještě byla single. Copak se to dá, zavrtat se čumákem na tři dny v kuse do kompu a nepromluvit na drahou polovičku? Nedá 😀

A dneska jsem na to taky neměla čas. Namísto včerejšího rána jsem dneska měla pomáhat ty tři hodiny po obědě, dopadlo to ovšem samozřejmě úplně jinak. V deset ráno mě vzbudila telefonem, kolem jedenácté (poté, co jsem usoudila, že dýl už ten telefon ignorovat nemá smysl) jsem se tam dokopala, a v jednu už dorazili hosté – aniž bychom o tom věděli, pořádala dneska nějakou naprostou mega-akci – takže jsem usoudila, že teď už mě nebude třeba. A šla jsem, s tím, že si svou zbylou hodinku a půl odmakám později, až bude po jídle.

Odmakávala jsem si ji skoro tři a půl hodiny a myslela jsem, že to nikdy neskončí – a ani by neskončilo, kdybych s tím sama nešvihla, neboť Ashleigh si mého přesčasu zjevně nevšimla nebo jí to bylo jedno, a nějak se pořád neměla k tomu, aby mi řekla, že už to stačí. Občas se mihla kolem, řekla mi, že jsem star, ale pak zase utekla kamsi za hosty a já si mohla prdel uběhat, jak jsem nosila zbytky po tý největší grilovačce do baráku, uklízela, likvidovala, no prostě tak nějak normálka – práce rozhodně pro víc než jednoho člověka a jsem pitomá, že jsem si nedošla pro pana M.. Mno, chtěla jsem mu holt dopřát trochu volna a nemohla jsem tušit, že se mi to tak protáhne.

Když už jsem měla umyto, utřeno a naleštěno asi tak sto padesát talířů, šedesát sklenic a hrnků a příborů, že tolik jsem jich v životě pohromadě neviděla, společnost zřejmě právě dokončila dezert s kafíčkem, takže mi přišla další nálož a myčka, jako na potvoru, ještě dávno neměla hotovo (herdek, to si řiká myčka, když já toho za stejnou dobu umeju pětkrát tolik?). Ashleigh byla stále v nedohlednu, tak jsem usoudila, že nemá smysl se jí chodit ptát, jestli už mám jít a nebo dělat přes čas – tedy přesněji, jestli bude ochotná mi ten přesčas zaplatit. Usoudila jsem, že při pohledu na to všechno nádobí a linku plnou žrádla (takovejch přebytků jste neviděli! To by celý Africe vydrželo aspoň na měsíc. Bohužel do Afriky daleko, a tak se poměly aspoň slepice a kočky. A když to na mě nepovíte, tak i Daisy dostala navzdory své dietě pár kousků) by mi nemohla říct nic jinýho než ať pokračuju, jestli mi to nevadí. No, poněkud mi to vadilo, rozhodně bych si dovedla představit jinej způsob trávení nedělního večera, ale co už, myla jsem dál.

Nakonec jsem jí tam nechala ještě štůsek talířů a mís, co už se mi prostě fakt nechtělo mejt ručně. Jestli jí to tam na tý lince bude vadit, tak ať si tu myčku vyskládá sama, já mám dost. Ruce suchý, že když na ně napatlám tučnou dávku Nivey, udělá to „mlask“, jak to tu Niveu vcucne, a jsou suchý zas. A bolej mě záda. My tady prostě fakt nemáme kde pořádně dělat na počítači. Jídelní stůl s těma pitomejma dřevěnejma židlema mě ničí. Není to nejhorší místo, kde jsem kdy byla s počítačem, ale prostě z toho tak děsně bolej záda, že se to vypovědět nedá. A s naším gaučem se to má podobně. Nemůžu se prostě dočkat, až bude Ashleigh příští měsíc dva týdny v prdeli a my budeme moct směle využívat pohostinství jejího domu. Sednu si s tím do její kuchyně, kde je kromě mnohem lepšího sezení hlavně normální denní světlo, a přestanu si kurvit záda a a taky oči těma našema pitomejma napůl svítícíma lampičkama.

A budu psát. A skypovat a máma mi konečně nebude muset říkat, že jsem tam jak černoch ve tmě. A bude pré. Myslim, že si dám pořádně dlouhou, nechutně moc bublinkovou koupel v některý z těch jejích luxusních koupelen.

Mimochodem, když je řeč o černoších – dneska jich na tý párty bylo celý hafo a musim říct, že to byli fakt fajn lidi 😀 Trochu mi to to pracovní odpoledne vylepšilo, takhle si pokecat s někym neznámym. Hlavně když se mě nikdo neptá, kdo jsem, odkud jsem, co chci dělat v životě a podobně. Ten capart, co za mnou zničehonic přišel a aniž by se mě ptal na jméno, začal mi vyprávět storky o křečkovi a jestlipak vím, že když se dávaj slepicím skořápky od vajec, tak maj pak pevnější skořápky u těch dalších? No ten byl vůbec nejlepší 🙂 Normálně mě tak napadlo, že mi to hlídání děcek v tom opeření chybí.

P.S.: Teda teď poslouchám Pink Floydí Pulse concert a normálně se mi chce brečet. Coming back to life. Ta skladba mě vrací do dětství jako máloco jinýho. A tak nějak vůbec domů.

Tak jsme se dočkali a Ashleigh nám konečně zaplatila. No, už bylo na čase, po dvou tejdnech.

Jedno jsem si ověřila – pracovat v nejistotě, kdy dostanu zaplaceno a kolik, mě fakt zatraceně nebaví. S penězma je to teď vůbec slabší. Minulej tejden nám hodně brigád odpadlo, lidi nám to všechno odříkali (a pan M. byl beztak nemocnej, takže i kdyby neodřikali, asi bychom stejně nejeli, ale napadlo mě, že by to chtělo mít v záloze víc potenciálních klientů, pro případ, když někdo odpadne), a tak jsem znova vyvěsila inzerát – když je to zadarmo, tak proč to nezkusit, žejo. Budeme hlavně asi hledat něco místo Sally, která nás čím dál tím víc štve. Zkrátila nám pracovní dobu ze čtyř na tři hodiny, pak nám několikrát odřekla, takže jsme tam nejeli vůbec, a včera nebyla doma a nenechala nám tam nikde ani peníze, ani vzkaz, takže jsme odjížděli bez peněz, bez vysvětlení, nasraní a mně to v hlavě vířilo stovkama způsobů, jak jí dát co nejasertivněji najevo, že mi to přijde krajně nesolidní a ať si na to nezvyká. Nakonec jsem se zmohla jen na dlouhej liebesbrief o tom, co všechno jsem stihla za ty tři hodiny udělat, a ať nám dá vědět, jestli nás ve čtvrtek bude potřebovat na čtyři, protože jinak nejedem. Nebo něco v tom smyslu.

Co si o sobě ksakru myslej? (Že je to tady nějakej zasranej lunapark nebo co?! Vlastnoručně těm hovadům rozstřílím prdel na sr… Ehm, ale to jsme odbočili… kdo pozná autora, má bludišťáka ;)) Začíná se to šířit. Ashleigh a včasné placení se taky neznaj a možná bych je měla seznámit, neboť tentokrát hodně přeťápla, zaplatila nám s dvoutýdenním zpožděním, přičemž celou tu dobu ji ani nenapadlo se jedinkrát omluvit a nějak to vysvětlit, jen každej třetí den při odchodu zamumlala, že nám sežene „some money“, a pak se zase tři dny nic nedělo. Mám pifku. Dva tejdny jsem se nervovala a musela na to myslet a když už na to placení konečně došlo, tak to bylo krajně nepříjemný, hrozně nad tím přemýšlela a tvářila se všelijak a na závěr, když jsem se vytasila se dvěma účtenkama za benzín, se usmála, že benzín nám bude platit pouze pokud budeme jezdit kvůli ní – jako třeba když jsme je jeli vyzvednout na Gatwick.

Což na jednou stranu chápu, je pochopitelný, že nám nechce platit naše výlety, například za ten na Seven Sisters by se nedoplatila, na druhou stranu jsem byla tak nějak přesvědčená, že krátce po našem příjezdu zaznělo prohlášení, že pokud neprojezdíme moc, benzín nám platit budou. Pan M. si to myslel taky. Tak jsme holt asi blbý. (To „holt“ jsem původně chtěla vypustit, ale ono neuškodí si jednou za čas připomenout, jak se to skutečně píše! Žeáno! Ehm. Grammar nazi out)

Jinak je teď všechno tak nějak usazený v normálu a nic moc zvláštního, co by bylo hodno zaznamenání, se neděje. Už jsme se zaběhli a víme, co a jak, tak si hledíme práce a neplkáme. Už si ani nevedu záznamy všech prací, co jsem toho kterého dne udělala. Dělám toho každej den tolik, že by mi z toho hráblo, muset to ještě sepisovat. Důležitý je pamatovat si odpracovaný hodiny, ale to jsem tak nějak schopná si ohlídat i bez zapisování.

S Ashleigh teď není řeč. Věčně řeší věci kolem rozvodu a co jsem tak odposlouchala, zní to čím dál tím ostřeji, takže doma nepanuje nejlepší nálada – a tudíž i ta naše poněkud klesá, neboť k tomu nejsme hluší. O něco to vždycky vylepší Cy a Vivan, ale jinak je teď v domě tak nějak divno a ne moc přívětivo.

Ale to by se mělo změnit. V příštích týdnech má Ashleigh v plánu strávit poměrně dost času mimo, takže budeme mít dobré dva týdny barák pro sebe a volná dopoledne. Už si dělám plány na to, v jakých příjemných činnostech nebo spíš nečinnostech je strávím. A za nějaký měsíc a půl jedeme s Ashleigh do Itálie na prázdniny. Nebude to nakonec asi úplně podle mých představ – co mi o tom řekla, viděla jsem se už v plavkách, vylepená na pláži na žhavym písku, pomaloučku se restující ze všech stran a prohřívající to svý starý bolavý tělo, a místo toho se ukázalo, že maj ten barák kdesi v horách, dost vysoko na to, abychom si mohli užívat výhledů na zamlžené vrcholky stromů, a o pláži si mohli nechat zdát. Ale když se nad tím zamyslím, to poklidný prázdniny v horské chatě s bazénem by neměly bejt důvod si stěžovat 😀 Pravděpodobně to bude i tak fajn, akorát mě trochu trápí, že to bude takový z deště pod okap, nebo spíš z jednoho „in the middle of nowhere“ do druhýho. Nějak se mi začíná stejskat po městě, po těch možnostech a po dnech, kdy jsem nepotřebovala auto. Upřímně mě ta závislost na něm ničí. Ale že tu z tý samoty neumim vytřískat maximum, za to si nejspíš můžu sama.

Napadlo mě to už před pár dny a snažim se to nějak vymyslet a přimět se k větší outdoorové aktivitě. V posledních dnech si užívám toho, že mám odpoledne většinou volno, a dřepím u kompu. Dřepíme oba, já i pan M.. Zády k sobě, se sluchátky na uších, a píšeme si po facebooku, koukáme se na videa a posloucháme si každý pro sebe, co koho baví. No tomu řikám tichá domácnost 😀 Ale hlavně ten facebook je mor.

Dneska už mě to nějak krklo a odhlásila jsem se ze skupiny Odposlechnuto v Praze. Neberte mě špatně, ta skupina je báječná a denně se u ní řežu smíchy, co si lidi nevymyslej. Ale problém je, že do ní neustále něco přibejvá a můj newsfeed je neustále plnej novejch keců a notifikací a to nemá smysl. Myslím, že moje facebooková aktivita tímhle jednoduchým krokem poklesne zpátky do normálu a já přestanu mít důvod trávit tam tolik času – krom toho, že ho používám jako komunikační prostředek, což je ovšem taky jedinej přijatelnej důvod, proč ho vůbec mít. To a sebeprezentace. Přiznávám, že dávat tam svoje fotky mě nesmírně baví.

Fotky jsou jednou z těch kreativnějších věcí, co teď dělám. Ještě pořád nemám ten foťák – ale pozor, mám skvělé zprávy! Po dnešní skype session s maminkou mi bylo navrhnuto, že jestli chci, pošle mi po Mauďátku (které už se za námi do tej Velkej Británie vydá co nevidět) ten svůj starej, neboť si pořídila novej hyper super mobil a zase tak moc už ten foťák nepotřebuje. V tu chvíli to na mě asi vidět nebylo, ale kdybych zrovna neseděla na zemi, hodila bych si vítěznej taneček, jak mě ten geniální nápad potěšil. Mámin kanonek (nebo to je nikonek? Proč si to furt nemůžu zapamatovat?) sice neni žádná zrcadlová bomba, ale doposud mi vždycky na všechno perfektně stačil, a hlavně bude můj! Můůůůj foťááášek! Ehm.

Nebudu si muset půjčovat ajfouna pana M. (což stejně moc nedělám, nějak na to nemám nervy, furt se ptát) ani vykrádat jeho fotky, když mám chuť něco editovat (což jsem teď několikrát udělala, jemu to sice snad nevadí, ale mně to rozčiluje, pořád u všeho psát, že nejsem autorem, ale pouhým „editérem“. Já CHCI bejt autorem, herdek! Moje fotky, moje fotky, moje! Všechno moje! 😀 Mně dneska hráblo nebo co?)

Takže se těším už nejen na Mauďátko a na tu tunu věcí, co mi má dovézt (chudák holka, najmenovala jsem si toho tolik, že si snad kvůli mně bude muset brát extra kufr), ale i na foťáček, díky němuž ten můj DeviantArt (vidíš, Sikare? Už zase!! :D) konečně pokvete a já si budu moct udělat celou složku fotek z Thakehamu a všechno to pošlu Ashleigh a ona bude děsně happy a hrozně nám zvedne plat nebo mě pověří, abych jí udělala nějaký děsně profi fotky, za který mi zaplatí a já je pak budu mít jako že do portofila a budu děsně slavná! Muhaha! 😀 Já teda normálně neplánuju, ale snad je ještě v pořádku mít šílený sny a touhy… Bude fajn mít ten foťák a moct konečně pracovat na jejich plnění.

Taky se snažím vrátit k častějším meditacím. Těm pořádným, co zaberou čas a na něž je zapotřebí příprava – někam jít, najít si na to vhodný, liduprostý místo, zazpívat si u toho mantry a tak. Zrovna dneska jsem si takhle vyrazila na procházku před večeří, když už jsem toho sezení u počítače měla plný zuby, a vyšla jsem si na Public Bridleway neboli jezdeckou stezku, kudy jsme šli posledně, a zjistila jsem, že na louce, kde se minule pásly ovce, je teď volno a neni uzavřená, a tak jsem si tam našla příhodné místečko pěkně na vrchu s výhledem a to se to hned dobře čistila hlava. Došlo mi, jak mi to chybí, dělat to takhle pořádně, někde venku a ne mezi zdma. Vymyslela jsem si tři nový mantry (musim si je zapsat) a dostala jeden poměrně geniální nápad ohledně jednoho starýho blogu, ale nebudu předbíhat. Uvidíme, co bude.

Teď se hlavně těšim ze všech těch dalších nápadů, co mi přišly na mysl. Někdy si člověk myslí, že je totálně chycenej v pasti nudy a nicnedělání, a přitom stačí si vyjít na vzduch, dát si pauzu, prostě vypnout, a kreativita najednou konečně dostane prostor a začne řádit, aniž byste to čekali. Zní to skvěle, žejo, číst si, jak někdo vypnul a šel prostě ven. Tak to sakra udělejte taky! Dočtěte tenhle pitomej článek, vypněte kompůjtry a je mi jedno, kolik záložek máte otevřenejch a kolik seriálů rozkoukanejch, prostě to vypněte a jděte ven! Je jedno kam, na cíli nezáleží, důležitý je uvědomovat si, že jste venku, uvědomovat si, co děláte a že to děláte. Nemyslet na to, jak se vrátíte. Myslet jenom na to, kde jste teď, a ne kde budete nebo kde jste byli předtím. Najděte si nějaký fajn místo někde venku na vzduchu a tam si dřepněte a dřepte tam tak dlouho, dokud nepřestanete myslet na návrat a dokud si nezačnete uvědomovat, že už tam takhle sedíte fakt děsně dlouho a že už by vás doma mohli postrádat.

A uvidíte.

Dát si pauzu je ta nejpříjemnější věc.

Jsem v sedmém nebi. Baštím čokoládovej termixek a užívám si tu chuť a texturu, která mi připomíná domov, na kterou jsem dostala chuť asi tak před týdnem a kterou jsem tu naprosto nečekala. Ale třeba na tý myšlence „Objednej si něco u vesmíru a on ti to doručí“ něco fakt je. Co, vy jste neviděli Secret?

Minulou neděli jsme samozřejmě museli jet do Crawley. Už jsme tam dlouho nebyli, byli jsme unavení ze všech těch extra hodin pro Ashleigh a z první pracovní session u Jo a měli jsme silnou potřebu rozfofrovat nějaký peníze, obohatit šatník a vůbec si tak nějak zpříjemnit život různýma užitečnýma věcičkama, co se dají sehnat v Poundlandu i jinde. Nakonec to dopadlo tak, že jsme rozfofrovali hodně peněz a od rána až do zavíračky jsme lítali křížem krážem po centru, slintali nad tím či oním a za leccos jsme neváhali ty prachy dát, protože když už je člověk jednou má a má ten výběr, byl by hřích si pořádně nenakoupit do zásoby na příštích pár let věci, co vydržej a budou vám dělat radost.

Je to fakt. To, co tady, doma prostě nekoupim a když, tak rozhodně ne v takový kvalitě a za tak nízkou cenu. Jedna z hlavních věcí, co zbožňuju na nakupování oblečení tady, je, že Briti jsou specialisti na jednoduchý oblečení. Zatímco doma na vás ze všech stran útočí levný šunty od vietnamců, pošitý bambilionama třpytek, flitrů a aplikací nepochopitelného významu, a v nesmyslných třech nebo čtyřech barvách, zdejší Primarky překypují oblečením v příjemně tlumených přírodních tónech, není problém nakoupit v rámci jediné návštěvy základní kousky jako tílka ve všech obyčejných barvách, obyyčejná bavlněná trička s krátkým, dlouhým nebo tříčtvrtečním rukávem (dost dlouhá na to, aby vám z nich nelezla záda, což je doma v Čechách další nesplnitelný úkol), obyčejné tmavé legíny, teplákové soupravy, džíny, které padnou a nejsou na nich žádné nášivky, prodřeniny a ďužny (v Praze mission impossible), mikiny a svetry bez jediného centimetru potisku, příjemná pyžama, padnoucí košile a další miliony věcí.

Normálně přemýšlím, že všechny ty hadry, co jsem před odjezdem naházela na VotočVohoz, o Vánocích napěchuju do kufru a odvezu sem, abych je tu odnesla do Charity Shopu. Narozdíl od Prahy, kde mi to vždycky přišlo hrozně komplikované, zdejší charity shopy přijmou cokoli, co jim přinesete, a podle názvu shopu víte přesně, kam ten výtěžek půjde. A můžete se pak na to chodit koukat, jak to visí na ramínku, než si to někdo koupí a bude mít radost, jakej výhodnej kup udělal.

Šetření je fajn. A kupovat s rozmyslem je nesmírně důležitý. Ale když se mě tuhle ptali, co že dělám se všema těma penězma, co si tu vydělám, neměla jsem problém říct, že momentálně dost utrácím za to, abych se měla dobře. Dělám si radost. Kupuju si věci, o kterých jsem už děsně dlouho snila, ale neměla jsem ty koule. Koupila jsem si nový tenisky – pan M. mě prosil div ne na kolenou, abych si je už proboha pořídila 😀 Měl recht, ty starý jsou naprostej otřes a nedovedu pochopit, že mi ty nohy ještě neupadly, když jsem nosila něco tak příšerně rozšmajdanýho, prakticky s nulovou podrážkou a podporou nohy. Taky jsem si koupila krásnej svetr v námořnicky modrý barvě, obyčejnej černej cardigan, sametový tepláky (starý jsem nechala doma, už se rozpadaly), myš k laptopu (hurá, to mi změnilo život), fixy, šití a další věci, co, jak říkám, zpříjemňujou život.

Samozřejmě jsem taky neodolala a hodila další dvě libry do automatu s figurkama Doctora Who 😀 Já vim, suďte mě. Ale každej má svoje guilty pleasures 😉 Plačící anděl se jim moc nepovedl, ale druhej Dálek, tentokrát bílej, potěšil 8)

Na Crawley je mimojiné bezva, že je tam pořád co objevovat. Když už jsme si začínali myslet, že to nejlepší jsme vykoumali, ukázalo se, že má ještě mnohem větší potenciál, než jsme si mysleli. Kromě Poundlandu, kterej je samozřejmě boží, jsme objevili Poundworld, kterej byl v tu chvíli mnohem božštější, neboť v něm měli – narozdíl od Poundlandu – tu myš (a naše pokladní byla Češka, ta musela koukat, když jsem panu M. hlásila „No to mě poser, voni jí tady maj!“ Nato se otočila a krásně česky povídá „A jenom za libru!“ :D). Bohužel jsme to zjistili pět minut poté, co jsem si jinou, mnohem dražší, koupila v elektru za rohem, takže jsem se musela jít trochu ztrapnit a vrátit ji, ale díky tomu jsem ušetřila čtyři libry a muhaha, za to se dá koupit věcí… >:)

Další skrytou perlou byli Indi s krámkem jako mají u nás ťamani. Kromě spousty potřeb pro huliče (který teda zrovna nevyužijem, ale tak zaujalo to :D) měli třeba obrovskej výběr vonnejch tyčinek, levný nádobí (potřebovali jsme nějakou naběračku), šikovný klapky na uši (ale to kdyžtak až na podzim) nebo lžíci na boty, kterou jsme doposud nemohli jinde sehnat.

A jen co jsme vylezli odtamtud, praštil nás do očí nápis Polskie Delikatesy. Jelikož návštěva polských delikates je zkušenými au-pairkami doporučována všem, jimž se stýská po českém chlebu, krupici, strouhance a dalších věcech, co tady jinak neseženete (ačkoli chleba už jsme sehnali i jinde), nahrnuli jsme se tam jako velká voda a hned u vchodu pan M. zajásal, neboť konečně objevil to pravé místo na nákup koření. Z nějakého důvodu totiž v Sainsbury’s, v Tescu i všude jinde, kde jsme byli, vedou pouze předražené lahvičky a nikdy ne sáčky na doplnění.

V krámku bylo narváno k prasknutí a děsná fronta a my už měli hroznej hlad na oběd, ale přesto jsme si to vystáli aspoň kvůli tomu koření – a kvůli termixu, kterej jsem tam prostě nemohla nechat. Celou dobu jsme se rozhlíželi jako caparti v krámku se sladkostma a radost nám dělaly ty nejběžnější věci jako třeba horalky. Prosimvás horalky! Doma bych si to nekoupila, mám mnohem radši tatranky, když už, ale prostě. Je to takovej závan domova. A jinde to tu fakt nemaj.

Takže taková byla zhruba naše neděle. Nákupy, zkoušení, objevování – konečně jsem se taky odvážila ke Claire’s, kde jsem samozřejmě okamžitě objevila hned několik naprosto rozkošnejch věciček, které naprosto totálně nepotřebuju, jako třeba ty fantastický zašle stříbrný cibulky na dlouhym řetízku, který si přeju už dobrejch šest let, nebo luxusní koženou čelenku s mašlí a cvočkama, která mi samozřejmě ohromně slušela a já se pořád snažim si připomínat, že čelenky nenosím a i když je to všechno nechutně lákavý a po ruce, jsem minimalista, jsem minimalista, jsem minimalista… 😀 Chjo. Pan M. mě odtamtud musel odtáhnout a já kňučela.

Na oplátku jsem ho pak nechala chvilku slintat v Apple Store, zatímco jsem si šla vybírat boty. Jsme my to ale povedená dvojka.

Ale nebojte, za hadry, Dáleky a přívěsky všechno neutratim. Poslušně si spořím na foťák. A musím říct, že zrovna v hlavě válím těch několik foťáků, co jsem viděla v jednom second handu právě v Crawley. Slušnej Canon za nějaký dvě stovky? Fujifilm za devadesát liber? Normálně mě to láká. Ale jak si má člověk u foťáku ze sekáče ověřit, že je fakt dobrej? Jak si to vůbec má ověřit u foťáku z normálního krámu? Nezbyde asi nic jinýho než studovat recenze. A taky je blbý, že se už nemůžu jít podívat do toho elektra, co jsem tam šla vrátit tu myš 😀 Myslím, že jsem trhla rekord v rychlosti reklamace zboží. Prodavač byl sice v pohodě, ale vzal si na mě tolik kontaktních údajů a informací, že moje fotka teď pravděpodobně visí někde u kasy. Jestlipak si pamatují pana M. …?

Tak jsme to dokázali! Jeli jsme na Seven Sisters! 🙂

V pátek večer nám Ashleigh napsala – zrovna jsme byli na nákupu – že jestli chceme, ať si vezmeme v sobotu volno, že prý stejně většinu víkendu nebude doma. No, to byla boží zpráva! Měli jsme všeho dost – upracovaní, ustresovaní okolo peněza a zkroušení z toho, že když máme na neděli domluvenej výlet na SS s Danielem (IT/muzikantem, co jsme ho potkali na svatbě), nebudeme moct jet do Crawley. Takže tohle nás nadmíru potěšilo a okamžitě jsme se jali kontaktovat Daniela a zjišťovat, jestli by náhodou neměl čas už v sobotu.

Měli jsme ohromnou kliku, obratem odepsal, že čas má, takže jestli chceme, ať ho vyzvedneme doma v Hove (což máme po cestě do Brightonu) někdy po obědě, a odtamtud pofrčíme na útesy. A tak jsme frčeli.

Ukázalo se, že autem do Brightonu je to překvapivě blízko, nebo spíš – rychle se tam dojede. Sotva jsem chtěla Danielovi psát, že už jsme na cestě, vyvedl mě pan M. z omylu prohlášením, že tam budeme za čtvrt hodinky a ať se připraví. Naše květnová zdlouhavá a strastiplná cesta vlakem nám v tu ránu připadala jako největší hovadina pod Sluncem a pan M. prohlásil, že příště jedině autem. V Brightonu sice parkování není nejlevnějši, ale když jsme to propočetli a porovnali, usoudili jsme, že to cenově vyjde skoro nastejno, a přitom co do pohodlí a rychlosti se to s pitomejma vlakama srovnávat vůbec nedá.

V Hove jsme si užili trochy bloudění, než jsme se konečně domluvili, kde teda kdo je, a vyzvedli Daniela i s kytarou před obchoďákem Wickes. Tu kytaru měl proto, že si už na svatbě s panem M. padli muzikantsky do oka a domluvili se, že si spolu určitě musí zahrát. Samozřejmě hrát u někoho doma nebo na zahradě by nebylo tak megahustě cool jako hrát na vrcholku Seven Sisters, takže…

Dojet k samotným Sestrám trvalo už kapku dýl, od Brightonu je to docela štreka a Danielovo navigování bylo místy tak chaotické, že jsme nejednou skončili v jiné ulici, v bus lane nebo dokonce v protisměru – a minimálně měsíc se teď tak budu třást, jestli nás tam někdo nevyblejsknul, jak se tam šikovně otáčíme a prcháme. Ale nakonec jsme se tam skutečně dostali, a když se před náma otevřel pohled na moře (to jsme teda viděli už v Hove, ale jen tak zdálky) a na ty zelení pokrytý útesy, jímalo nás dojetí a mně osobně i fantastická radost z toho, že jsme konečně tady. Prokrastinace je příšerná věc. Obzvlášť, když člověk odkládá věci, který ve skutečnosti hrozně chce udělat. Už dávno jsem se přesvědčila, že to je to největší zlo, co na sobě vůbec můžeme páchat, a snažím se tomu vyhnout. Když něco opravdu chci udělat, tak se strašně moc snažím, abych to dělala co nejdřív. A nejenom ty malý věci, kterejm se dá říkat spontánnost – jako že chcete nahlas pozdravit, když vlezete do MHD, nebo si zničehonic koupíte zelenou barvu na vlasy a hned ji na sebe naplácáte – ale hlavně ty velký. Je nezbytně nutný dělat si radost. Jako někam jet, když chcete, koupit si příjemnej svetr a vůbec neřešit, kolik stojí, koupit si krásný nový tenisky a totálně nepřemýšlet nad tím, že jste si mohli koupit nějakej levnej šunt v Shoe Zoneu. Jsem strašně ráda, že jsme na ty útesy jeli. Ne, že by tam mě osobně něco nějak extrémně táhlo, ale protože jsme o tom už hodně dlouho mluvili a teď si to můžu přidat na seznam věcí, co jsem viděla a udělala. Je to takový malý nic, mně to ani nepřijde, ale na tom seznamu už mi to zůstane do konce života, už vždycky budu moct říkat – jo, tyjo, tam jsem byla.

Na Seven Sisters bylo hafo lidí. Bodejť, bylo naprosto nádherně. Přesně v takový počasí jsme doufali, až tam jednou pojedeme, a nakonec jsme ho fakt měli. Sluníčko šajnilo, ale tak strašně fučelo, že nás to dokonale vybalancovaně ochlazovalo a nám bylo fajn – a ještě jsme se zase o kousek přiopálili.

Nejprve jsme na Danielovu radu zajeli do Birling Gap. V Birling Gap je free parkoviště, café, záchody (fakt slušný a přesto zadarmo, miluju UK) a schodiště z útesu dolů na pláž, kam jsme taky hned zašli, pomučit trochu nohy na šutrech, posbírat něco do kapsy na památku a samozřejmě sáhnout si na moře, protože tyvole moře. To doma nemáme 😀

Při tý příležitosti jsme ajfounem cvakali jako diví, protože jak často se tam asi dostaneme, a já vám něco povim – už kolikrát jsem takhle někde byla a zase tak moc jsme tehdy nefotili (nebo jsem fotila já, ale nikdo nevyfotil mě) a ačkoli můžeme polemizovat o tom, jestli náhodou takový zběsilý focení neumenšuje nebo nedevalvuje ten zážitek samotnej (protože furt fotíte a vůbec nekoukáte kolem sebe), už nikdy nechci zažít ten moment, kdy se vrátím domů a nemám našim co ukázat, a tudíž ani co říct – protože se to nedá popsat a navíc si to nepamatuju.

Kdepak, tohle už znova ne. Tentokrát nutím pana M. (dokud nebudu mít vlastní foťák), aby fotil kdejakou cypovinu a pořizoval turistický fota á la já a šutr, já a moře, já a racek, protože až jednou zase budu sedět doma na prdeli, chci mít něco v ruce a něco k pokoukání, a taky poctivě datluju a co se dá, to cpu na facebook. Jednak proto, že jsem škodolibá mrcha a proč všechny trochu nenasrat tím, jak dobře se tu mám, žeáno. Ale hlavně proto, že jsem si do přátel přidala mámu, a chci aby to všechno viděla. Aby měla přehled, co děláme – z velký části taky kvůli ní píšu tyhle cestovatelský hlody – a mimojiné i proto, že psát si to do deníku už dávno neni taková sranda a nějak mi tam chybí ty komentáře. Pořád si říkám, jaká je škoda, že před šesti lety, když jsem tu byla poprvé, jsem ten blog tak zanedbávala a nechávala jsem si to jen pro ten šuplík. Nejen proto, že se u těch zápisků dodneška chlámu nebo nad nima kroutím hlavou, ale i proto, že mi to možná mohlo v lesčems pomoct. Když má člověk blog a umí ty svý problémy a pocity prodat, tak nikdy neni sám.

A tak mám tentokrát z Anglie celou řadu pěknejch, totálně turistickejch fotek pro potěchu a už začínám přemýšlet, jak je rozdělit do víc alb, protože facebook mě v tomhle neskutečně štve. Nový fotky mi totiž zásadně nahrává dospod alba, takže když je chci mít nahoře (a to chci), musím je tam ručně přetahovat, a to je u tak napěchovanýho alba hroznej voser. Bohužel jsem ale zatím nepřišla na to, jak to nastavit defaultně, aby se mi vždycky nový fotky ukládaly nahoru. Kdybyste někdo věděl, vskutku ocením radu, fakt mě to ničí.

Anyway, prošli jsme se kousek po pobřeží, ale chodilo se po tom blbě – samej šutr, smejkaly se nohy, báli jsme se o kotníky a bylo nám vedro – dole totiž nefoukalo zdaleka tolik, jako nahoře. A ke všemu jsem ještě při osahávání moře nestihla uhnout vlně a nateklo mi do boty. Ještě že bylo tak teplo, ale stejně nepotěší mít mokro v botě. No ale hlavně tam nebylo moc co vidět, a tak jsme se za chvilku zase vrátili ke schodišti, vylezli nahoru a od parkoviště jsme to vzali k majáku na vrcholku Seven Sisters, kde jsme si jen na pár minut sedli na okraje útesů a vydejchávali ten děsnej krpál. Užívali jsme si neskutečnej výhled na moře, počítali trajekty na horizontu, uvažovali, jak fajn by bylo prohánět se teď po moři na támhletý plachetnici a co je to za magory, co se v tý ledárně koupou. Zdlábli jsme sušenky ze Sainsbury’s na posilněnou, provedli další turistický focení a pak jsme šli kousíček za maják, jen abychom se podívali na další část útesů, které se říká Beachy Head.

Rozhodli jsme se, že pěšky tam nepůjdeme, že by to byla zbytečná štreka, tím spíš, když bychom ji museli jít i zpátky, a radši jsme ten kopec zase sešli a vrátili se k autu. Tím jsme pak popojeli k Beachy Head restaurantu/pubu, kde jsme usoudili, že bude vhodné dát aspoň drink, abychom mohli na chvíli využít jejich parkoviště a jít si dřepnout na útes a hrát. Jelikož pan M. řídil a já nejsem až tak zlomyslná, dali jsme si oba limonádu a Daniel nás pozval a sám si dal jakýsi cider či co. Pár minut jsme si tam pěkně poseděli, odpočali, klábosili a žbrndali limču.

Po limče jsme si v autě vyzvedli kytary a djembe, přioblékli se a šli jsme si sednout na kopec do jakýsi obezděný „hačárny“, jelikož na Beachy Head už fučelo takovým svinským způsobem, že nikde jinde se to prostě nedalo, a bylo to zatraceně ledový. Zabalení do mikin, šál a kapucí jsme si zahráli pár písniček, trochu si zaimprovizovali a trochu si udělali představu, kdo na tom jak je (Daniel je na tom neuvěřitelně dobře. Rozhodla jsem se, že ho musím přinutit, aby to nahrál. Nepochopim, že někdo s tak vymakanou muzikou nejen že nemá cédéčko, ale ani to nemá nikde na netu. Prostě magor ten člověk, vysmátej Brit s praštěnýma kecama a ujetým smyslem pro humor a s hudbou, kterou by klidně mohli hrát v rádiu a ten debil to nemá ani nahraný, no chápete to? Briti :D)

Nebyl to vysloveně busking, prachy nám nikdo nedával, ale turisti, co chodili okolo, docela koukali, že to maj i s hudební produkcí, a já přišla na to, že hrát takhle před publikem s lidma, co to fakt uměj, je nesmírně naplňující a příjemný. Člověk nevěděl jak, ale najednou jsme do toho řezali, co to dalo, a hudba nás prostupovala a bylo to prostě ono a já se fakt těším, až někdy půjdeme třeba do nějakýho parku a těch lidí tam bude ještě víc.

Bohužel v tom ledovym vichru to nebylo nic moc, a tak když už to nešlo vydržet, sebrali jsme se a naposledy se vrátili k autu, který se mezitím na Slunci řádně ohřálo, a pěkně podél moře jsme se pak vrátili do Brightonu, odvezli Daniela domů, domluvili se na „někdy příště určitě zase“, a pak jsme si to už štrádovali dom, kde jsem se hned začala probírat fotkama a těšit se z toho, jak pěkně nám to vyšlo a že máme celou neděli na Crawley a utrácení peněz. Hrozně moc velký utrácení >:)

P.S.: Tohle neni fotoblog, takže to sem nebudu všechno cpát, ale koho by to zajímalo, mám samozřejmě ten zatrolenej facebook, kde je teho mnohem víc – no a něco málo, ovšem pouze co jsem sama fotila, taky tu a tam šoupnu na Deviantart, ale zatim toho něje mnógo, to si holt musíte počkat, až budu mít to vlastní zařízení. Btw v Crawley jsem viděla poměrně levný foťáky z druhý ruky. Jak si člověk u takovýho foťáku ověří, že bude dobře fotit? Dá se to v krámě zkusit? Tak, jsme v Anglii, tady by mohli bejt i vstřícný… asi to budu muset zkusit. Snad mě nesežerou.

Nějak se toho hodně děje a já to nestíhám zapisovat. Celej tejden máme naprosto fantastický letní počasí, kolem dvaadvaceti stupňů, slunečno, nádherně. Jednou jedinkrát, včera, se nám trochu zatáhlo a lehce kapalo, ale to spíš jen tak aby se neřeklo, ve skutečnosti máme fakt léto.

V úterý jsme toho využili a v nestřežené chvíli hupsli do bazénu. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to máme povolené (byla jsem z většiny přesvědčená, že mi Ashleigh říkala, že můžeme, ale raději bych si to byla ještě pro jistotu ověřila), nicméně nikdo nebyl doma, tak se nebylo ani koho zeptat – jak příhodné. Takže prostě nešlo odolat 🙂

Znovu jsem si připadala jako ve snách. Facebook mám zaplavenej povodněma v Čechách, trnu u fotek nábřeží, z nichž teprve si člověk uvědomí, kam až ta voda vylezla, a v Anglii azuro, počasí na koupání. Od hladiny se mi do očí odráželo sluníčko a já si furt musela řikat, tohle snad ani neni možný. A protože ten svůj pošahanej život dobře znám, už jsem začala uvažovat, co všechno se mi posere v příštím roce, když tenhle je takovej vesměs vycházející. Nejsem na takovou pohodu a bezstarostnost zvyklá.

No, zase tak bezstarostný to neni. Tenhle tejden jsme pro Ashleigh namakali hodně hodin navíc a ještě jsme nedostali peníze. Počítala jsem si to na papíře a mělo by to být skoro dvě stě liber namísto obvyklých sedmdesáti a já jsem hrozně nervozní, bojím se, že nám to nedá a že to zase bude nepříjemný a plný vysvětlování, jak jsme si zase nerozuměli… stresuju se tím už od čtvrtka. Jsem z toho o to zmatenější, že nám včera řekla, že jsme naprosto báječní, že takhle skvělé au-pair prý snad ještě neměla (nějak tomu nemůžu věřit) a že nám chce zkusit dávat sto liber týdně místo sedmdesáti. Což zní naprosto fantasticky! Až na to, že se bojím, že nám tu stovku bude chtít dát právě i za tenhle extra pracovní týden, což by vůbec fantastický nebylo a já se s ní nechci hádat, ale prostě… nesnáším tohle řešení peněz a dohadování se! Jednou je něco daný, tak by to tak mělo bejt, hergot. Jenže tady se věci pořád mění, ostatně i naše pracovní doba. S přišedším vedrem nám přibyly povinnosti (a jiné zase ubyly), například teď máme denně večer zalívat zahradu, a taky se čím dál častěji staráme o zvířata, jelikož Ashleigh je každou chvíli pryč a barák prázdnej. Najednou zjistíte, že jste dva tejdny nikde nebyli, protože jste furt doma a k dispozici.

Takže když nám včera večer napsala (anglickou simku využíváme hojněji, než jsem čekala, je to boží, bejt zase jednou dostupnej kdykoli, kdekoli), ať si vezmeme dneska volno a užijeme si víkend, že tu beztak nebude (rovněž prý klidně můžeme využít bazén, vida, tak už je to potvrzený), vlilo se do mě takový štěstí, že se to nedá popsat. Nečekaný volno v tak nádhernym počasí? Majgád!

Ačkoli by mi nevadilo ho barbarsky celý prospat, pan M. přišel s produktivnějším nápadem. Na neděli jsme totiž byli domluveni s jedním týpkem, co jsme ho potkali na svatbě, že pokud bude ještě pěkně, pojedeme na Seven Sisters. Pokud vám to nic neříká, JFGI, ale stručně řečeno prostě k moři na jedny hodně slavný útesy, kam se pan M. těší už neskutečně dlouho a jako jsem já roky mlela o celý Anglii, on roky mele o Seven Sisters, takže že tam máme konečně jet, je velká věc.

O to větší je pak fakt, že tam nakonec jedeme už dneska, protože Daniel, jak se ten týpek jmenuje, má dneska odpoledne taky čas, a pana M. napadlo, že když si dneska odbydeme Brighton, zítřek nám zbyde na Crawley a zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Jak říkám, mně by nevadilo se na všechno vykašlat a spát, ale to je právě na tom všem to skvělý – že mám vedle sebe někoho, kdo mě přiměje ty dny využít a dělat to, co bych jinak z únavy či ne úplně stoprocentního zdravotního stavu (dneska je mi nějak divně a bolí mě hlava) odkládala na neurčito a dopadlo by to s tím stejně jako s Londýnem, kam jsme se ještě pořád nepodívali! Je to už do nebe volající, obzvlášť když asi tak za týden má na Gatwick dorazit Maudě, aby tu strávila pár měsíců při práci. Jestli já jsem to neříkala, že bude na palici, když se do toho Londýna dostane dřív než my, a voilá, tady to máme! K vzteku 😀 Ale jak řikám, kdo má sakra na takový věci jako Londýn čas? Máme moc práce.

Ve čtvrtek nám odpadla Sally, místo toho se ale ozvala Jo, k níž jsme měli jet až za týden. Potřebovala akutně pomoct, tak slíbila, že nám protentokrát dá prachy přímo na ruku hned – v budoucnu nás hodlá platit jednou měsíčně a na účet, kterej si ještě musíme založit – a tak když jsme měli volno, co bychom nejeli.

Ten její barák je humus. Tam se neuklízelo už zatraceně dlouho a v takovejch závějích prachu nechápu, že tam ještě všichni nemaj astma. Nicméně za ty tři hodiny jsme s tím docela zatočili a šedesát liber do kapsy nás nesmírně potěšilo. O Joině synovi máme jisté zajímavé zprávy od Hanky a Libora, takže se mu snažíme vyhýbat, a i její dcera je fakt divná (posledně mě objala, normálně jsem se lekla, a pak nás oba děsně pronásledovala), ale máme to doslova pět minut od baráku a za deset na hodinu pro každého? Spolehlivě to předčí všechny ostatní práce, co máme, a navíc tam budeme moct pracovat třeba i čtyři hodiny v kuse, z čehož samozřejmě taky máme radost. Všichni ostatní vypadají, že hned co nás přijali, by nám nejraději osekali hodiny na minimum (asi jsme fakt rychlí nebo nevim). Victoria to udělala, Hugh, kam chodí pan M. sekat trávu, to udělal, a teď to udělala i Sally. Asi jim brzo všem nakašlem a budem se soustředit hlavně na Jo. Je fantastický, když si můžete vybírat. A uvažuju, že bych si vyrobila nějaký vizitky s naším číslem a rozdávala je i jinde. Být na telefonu jako staff na akutní cleaningy by nemuselo bejt špatný, když to bude za deset na hodinu. Myslím, že Hanka z nás může mít radost, že jsme tak pěkně poslechli její radu.

Mno, prozatím ode mě vše, jdu se na chvilku natáhnout a doufat, že ten bolavej krk přejde. A za pár hodinek už snad budu nasávat čerstvej mořskej vzduch z útesů 8) Jaj, to je život.

Řekla mi, že jsem hvězda, a dala mi celej zbytek čokoládovýho dortu 8) Juch juch. Však jsem se na něj napracovala.

Jinými slovy, máme za sebou další náročnej víkend, tentokrát téměř zcela pracovní. Včera jsme hned od rána pracovali jako obvykle, krmili zvířenu, umejvali a uklízeli barák, you know, usual stuff, a večer jsme pak počkali na Hanku s Liborem, kteří se opozdili, a jen co dorazili, společně jsme se vydali za Ashleigh na tu onu grilovačku, kam nás pozvala. Zpočátku jsem měla pocit, jako bychom tam nějak neměli bejt, jako by nás zvala jenom ze slušnosti, ale nakonec se ukázalo, že to byla asi nejlepší bonding party, jakou jsme si mohli přát. Neplést s bondage párty.

Už sama o sobě bašta byla dobrá – kuřátko, párečky, hambáče, nějakej salátek k tomu, šampíčko a růžový vínečko do hlavy, jako zákusek pak vynikající grilovanej banán s domácí zmrzlinou a kousek citronovýho dortíku k tomu. K tomu naprosto luxusní slunečný počasí, modrý nebe a teploučko, no normální léto. Po jídle jsme si dali turnaj ve stolním fotbálku, v němž jsem hrála s Nigelem a totálně jsme to projeli, a po turnaji došlo na kravení na trampolíně, kde jsme byli, dokud se nesetmělo, a ještě nějakou chvíli po tom. Byla to paráda. Díky Hance a Liborovi se nějak umenšila ta propast mezi náma a bylo mnohem snazší komunikovat (ne že bychom s tím jinak měli nějak obzvlášť problémy, ale byl tam prostě jakejsi odstup), trochu líp jsme se poznali, konečně s náma začali mluvit mladý – se Sienou se vidíme málokdy, ta je furt ve škole, a Baux zase věčně ve svym volnu sedí u playstationu a není s nim řeč. Na trampolíně se k nám navíc po drahném přemlouvání přidal i Nigel a špunti si užívali, protože nic neni lepší, než zatáhnout do svejch hyperaktivních her starochy, co už maj nějaký ty křížky na krku a jsou rádi, že seděj – ano, samozřejmě mluvim hlavně o sobě.

Nakonec jsem velice lehce pomohla s nádobím, nerada po sobě nechám bordel a je úplně jedno, že jsem na návštěvě, taková už prostě jsem, a i když jsme už šli dovnitř a Ashleigh se kamsi ztratila, s Hankou a Liborem jsme si ještě drahnou chvíli povídali, než se vydali na cestu a zmizeli nám.

Perfektní večer, není-liž pravda? No není. Alespoň nebyla, když jsem došla domů a zjistila, že nějak blbě vidim. Nejprve jsem to dávala za vinu koukání do světla, ačkoli jsem si nebyla dost dobře schopná uvědomit, kde jsem se do něj koukala, ale když už to trvalo nějak podezřele dlouho a dávno po tom, co jsem se už měla rozkoukat, začala jsem nervóznět. Přesně takhle mi totiž vždycky začínávaly migrény, ještě v dobách, co jsem na ně trpěla (teď mě sice nepříjemně často bolí hlava – máme fakt blbý židle – ale migrénu jako takovou jsem už roky neměla).

Samozřejmě se ukázalo, že po těch letech už znám to svoje tělo dost dobře, jakmile jsem se odebrala do postele s neblahou tuchou, neblahá tucha se zhmotnila a mě začala nepříjemně bolet hlava a bylo to tady. Byla to taková ta divná bolest hlavy, která jako by ani nebyla zase tak velká, ale vám je z ní prostě nějak divně a za prase nemůžete usnout – i když v tom by mohlo mít prsty i to nebezpečně silný kafe, co mi uvařila Ashleigh a co mě málem shodilo ze židle. Když jsem si ujasnila, že s tímhle prostě neusnu, začala jsem přemýšlet, co s tím sakra mám dělat – dávno jsem se přesvědčila, že na tenhle typ migrény prášky nezabíraj a krom toho se mi pravděpodobně udělá brzo zle a stejně bych je vyhodila. Což se nakonec samozřejmě taky stalo. Do tří ráno jsem běhala po bytě a i když mi tý báječný večeře bylo upřímně líto, nebylo zbytí, všechno šlo ven, což bylo o to divnější, že mi v podstatě ani nebylo špatně od žaludku, ne tak jako klasicky, jako když se vám zvedá kýbl. Mně se nezvedalo nic a stejně. Divný. A ke všemu se mi ještě v jednu chvíli zničehonic totálně vytratil cit z levý ruky, což sice nebylo poprvý, ale stejně to vyděsí. Několik minut mě jenom brněla jako prase a prsty jsem vůbec necítila. A to doho bolest hlavy a takový ty divný halucinace, hučení v palici a vůbec věci, co se vám dějou v hlavě, když máte třeba horečku a vaše vnímání je takový jaksi zkreslený. A do toho nemůžete usnout a přitom hrozně chcete spát a je vám divně. A teď je to takovej ten pocit bezmocnosti, kdy se vám chce fňukat a chcete maminku, která mávne kouzelnym proutkem, pohladí vás po čele a zákeřná nemoc bude pryč. Protože vy hlavně vůbec nevíte, co se vám to děje a proč.

Bohužel maminka k mání nebyla, a tak jsem si musela pomoct sama a prostě si to protrpět. Pan M. už dávno chytal motýly po snových loukách, když jsem se i s dekou a polštářem odebrala do obýváku na gauč, abych byla blíž k záchodu a nemusela se přes něj brutálně převalovat kdykoli to na mě přišlo – protože obejít tu postel v tý tmě bez újmy prostě nešlo, ještě že má tak tvrdý spaní – a teprve někdy kolem třetí ráno jsem odložila mokrej ručník z čela a konečně zabrala. V hlavě jsem si už sumírovala výmluvu pro Ashleigh, protože jsem se obávala, že se ráno vzbudím s tim samym a že to prostě nepůjde.

Ale naštěstí to šlo. Je mi sice celej den nějak slabo, v hlavě mám tlak a když zakašlu, dost to zabolí, ale to budou asi jen ucpaný dutiny a snad tomu pomůže knírek z koňské masti pod nosem – bohužel jsem si idiot nevzala kapky. Bane, vzala! Tak to jsem idiot nadruhou, teprve teď jsem na ně přišla. Heureka, tak aspoň něco. Anyway, dneska bychom normálně vůbec nepracovali, v neděli máme obvykle volno, ale Ashleigh jede ve velkym a hlavně, vono to neni úplně běžný, mít tady v Anglii tak fantastický letní počasí, takže když už jednou přijde, musí se ho využít, takže hned na dnešek měla naplánovanou další grilovačku, tentokrát s rodinou a známýma, jelikož zejtra má ta potvora narozeniny – a my to nevěděli a díky dnešní brigádě navíc jsme neměli ani čas jí něco shánět. To mě žere. Něco by to chtělo.

Mňo a jelikož dneska byla ta grilovačka, tak si nás „objednala“ na extra výpomoc, takže jsem i dneska x y hodin uklízela, myla nádobí, utírala nádobí, ukládala nádobí a zase umejvala další nádobí. Trochu jsem jí ráno pomáhala i s nějakym vařenim, jenom tak lehce, oškrabat brambory, něco nakrájet, ale byla to velice příjemná změna a připomněla jsem si, jak mě vždycky nejvíc baví dělat prep cooka, tedy toho čičmundu, co musí všechno připravit, podat, nakrájet, namačkat, oloupat, smíchat a propracovat, aby z toho pak cook mohl udělat nějakej kuchařskej majstrštyk. Na vymejšlení a vaření jako takový mě moc neužije, a už vůbec ne když mám vařit pro někoho jinýho, to bych se na to vysrala. Lidi jsou moc náročný a já nebudu poslouchat ničí přísery, jak je to či ono moc nebo málo slaný nebo co. Ale takový to krájeníčko, loupáníčko, udržování pracovní plochy čisté, aby mohla přicházet inšpirace… to mě fakt baví a kdybych našla job, kde bych mohla dělat převážně tohle a nemusela při tom jednat se zákazníkama jako takovejma, tak ho beru všema deseti. U toho si totiž báječně odpočinu.

Co ovšem nesnáším, je sbírat nádobí ze stolu, u nějž ještě sedí lidi a já nemám tušení, kdo už dojedl a kdo se v tom svym dortu ještě hodlá babrat dál. Nicméně i to jsem si dneska musela odbýt, ale tak nevadí, byli na mě milí a mimo to mi další odměnou byla Ashleighina notná dávka chvály a děkování, pořádnej kus dortu, půl flašky růžovýho vína a coca cola, o kterou jsem ji požádala ráno, když jela do obchoďáku – vzhledem k mýmu žaludečnímu neklidu. A mimojiné nám za to slíbila i prachy navíc, takže jakýpak copak 😀

Takže tenhle víkend na mě byl docela dost, ale zatim ještě žiju a hlavně že se něco děje, furt lepší než kdyby se nedělo. Až na tu migrénu, samozřejmě, ta by se dít nemusela, ale to je holt další z těch mejch karmickejch prokletí, který jsem si pravděpodobně zasloužila tím, že jsem v minulých životech někomu něco hroznýho udělala, jinak si to vysvětlit nedovedu.

Jo a ještě jinak stručný novinky – máme novou pračku a do tý Itálie prej pojedeme autem. (Snad se nepletu, když si myslím, že jsem vám říkala, že nás Ashleigh s Nigelem pozvali na prázdniny do Itálie.) Tři-dny-v-autě! Já! Já, který se dělá blbě i při desetiminutový cestě do krámu! A ještě k tomu s uštěkanou a funící Daisy na klíně. Už teď je mi zle a nedovedu si představit, že to a) přežiju a b) za to bude stát. Ale třeba mě to příjemně překvapí. Dva tejdny v Itálii. V životě jsem v Itálii nebyla.

Mám pocit, že se mi to všechno zdá. Pořád naprosto nestíhám, jak se vám takovýhle zdánlivě šílený věci můžou jen tak dít jako by se nechumelilo, když prostě jenom vytáhnete paty z domu a začnete žít a poznávat lidi a svět. Anything can happen.