Měsíc: Duben 2013

Rubriky
co se mi honí hlavou

Tak jo, projekt „E-book“ spuštěn, držte si klobouky :)

Včerejší zamyšlení nad e-bookem a to, že jsem to hodila „na papír“, mi pomohlo přiznat si, že to fakt chci udělat. Je jedno, co bude dál a co se s tím pak rozhodnu udělat, hlavně to ovšem musím v první řadě napsat a pak se uvidí.
Trochu jsem pogooglila a začetla se hned do několika ultimátních průvodců ve stylu „Jak napsat e-book“, a na první pohled mě nejvíc uchvátil ten od jisté Amy Lynn Andrewsové, jejíž blog mimochodem vypadá užitečně i v dalších směrech, takže ho mám uložený v záložkách pro budoucí pročtení, ale teď se chci hlavně soustředit na ten e-book.
Docela mě překvapilo, jak snadný byl začátek. Mám téma, mám i nějakou představu o vzhledu, a tak nebylo těžké začít psát. Popravdě jsem jen za dnešek „odpracovala“ asi čtyři hodiny (přesně teď nevím, byly přestávky) a kdybych už nebyla unavená a kdyby mě tak strašně nebolely záda (náš annex postrádá jednu důležitou věc, a to sice pořádný místo k pc práci), dost možná bych psala dál, protože prostě jak jednou přijde psavá, no znáte to.
Ale jsem nadmíru překvapená. Takhle na první psací session je těch 23 stránek a 23 tisíc znaků mnohem víc, než jsem čekala a než potřebuju, a to je teprve začátek psaní. Pokud to tak bude pokračovat, budu mít nakonec mnohem víc materiálu než na jeden e-book (kterej bych přece jenom radši udržela v nějaký stručnější podobě, i když, jsem to já, takže pochybuju :D) a budu si moct vybírat. Možná bych nemusela bejt tak detailní. No ale kdoví, je to zatím teprve v plenkách. Důležitý ovšem je, že jsem začala a jsem za to ráda.
Na Amyinu radu jsem taky čapla sešit a nakreslila si myšlenkovou mapu. Sice až poté, co jsem začala psát a dotáhla to na současný počet stránek, ale lepší po pár kapitolách než vůbec.
Problém je, že je toho hodně, co potřebuju postihnout, aby to celý bylo ve výsledku kompaktní a splnilo to účel. Asi bude nejnáročnění najít balanc, aby to nebylo zase tak moc detailní, aby se to taky dalo číst. A aby to bylo užitečný a ne jen plný keců. Uf. Jo, mám před sebou ještě hodně práce.
A taky mě štve editování. Já vim, já vim, to bych měla řešit až úplně nakonec. Ale upřímně řečeno, to nedokážu. Jsem z blogování vytrénovaná, že aby mi to nejlíp šlo, potřebuju mít možnost vidět finální podobu a rovnou to skládat tak, aby to hezky vypadalo. Ostatně na vizuální podobě v tomhle případě taky hodně záleží a potřebuju si s tím trochu hrát, aby nebyly nadpisy kapitol na konci stránky a podobně. Bohužel mám laptop plnej sraček a mimojiné mi tu chybí normální Word. Mám tu jakýsi cosi, co si říká Word Starter, ale seká se to a dělá to hovadiny, jako například, že se to neustále samo přepíná z mnou vybraného fontu na Times New Roman, a to často v půlce věty, za mezerou, za čárkou nebo i v půlce slova, když to označím a hodím zpátky na vybranej font, písmena s háčky to zobrazí špatně, jiným fontem nebo vůbec (=čtverečkem), no prostě dělá to kraviny a já abych si z toho urvala vlasy. V neposlední řadě mi to taky dneska zamrzlo a nebejt automatickýho ukládání, přišla bych o pěknejch pár stránek, protože jak řikám – se rozepíšete a najednou zjistíte, že už dobrou půlhodinu datlujete bez uložení. Samozřejmě přesně to je ten moment, kdy si váš laptop nutně řekne „Hej! Už jsem dlouho nezamrznul. Let’s do it!“ Šmejd jeden.
Takže fonty a ujetej rádobyWord. Já vim, pořád mám NotePad. Ale jak řikám, neumim do něj psát takovýhle věci. Potřebuju to vidět, jak to bude vypadat, a jakkoli je to divný, vidět to, co píšu, mě motivuje a inspiruje. Už jenom když si nastavím větší font a řádkování, nutí mě to víc vážit slova, zatímco tady na blogu, kde mám písmo maličký, se rozepisuju, jak se mi zlíbí, protože prostě vím, že se to tu snese. A pak ty nadpisy. Ráda vidím začátek nový kapitoly pěkně jasně a zvýrazněně. A když to udělat nemůžu, tak je to prostě na prd psaní.
Tyjo, ale jsem nadšená a fakt zvědavá, co z toho vyleze. A baví mě ten adrenalin. Přesně takovou challenge jsem potřebovala, přesně tohle je to, co teď musím udělat. Ahh, miluju ten pocit.
P.S.: Díky za vřelé komentáře k věci. Potřebovala jsem si to spíš sama pro sebe ujasnit, ale určitě jste mě k tomu taky trošku postrčili a máte v tom svůj podíl, takže díky 😉
Rubriky
co se mi honí hlavou

Polemika nad e-bookem

Já to z tý hlavy prostě nemůžu dostat. Už dlouhý měsíce přemýšlím o e-booku a ať na to kouknu z jakýkoli strany, já ho prostě chci napsat. Jenže s tím hrozně bojuju. S tou svou nerozhodností.
Upřímně řečeno si myslím, že by to mohl bejt boom a že bych s tím mohla poměrně prorazit. Protože ať googlím jak googlím, minimalismus – a hojné psaní o něm – se zdá být čistě doménou anglicky píšících autorů, a v češtině o něm ne a ne najít něco pořádnýho. Zatímco v angličtině se k tomu tématu dají dočíst tuny a tuny neskutečně inspirativního materiálu (a že už mám ty tuny řádně načtený), česky píšící autoři jako by o něm nevěděli, nebo o něm prostě moc nepíšou – možná že bojujou s tou stejnou otázkou jako já:“Má smysl začínat teď psát česky o něčem, co zahraniční autoři už dávno popsali milionkrát líp? Má smysl hrát si na Novu, převzít co v zahraničí naprosto fantasticky funguje a přežvejkávat to do češtiny pro lidi, kteří buď neumí anglicky nebo prostě o minimalismu moc nevědí a chtěli by vědět?“
Řada minimalistů, jejichž blogy pravidelně čtu, se shoduje v odpovědi – tvrdí, že každej člověk k minimalismu přišel jinak, každej ho jinak prožívá, pro každýho jsou důležitý jiný aspekty a každej má v rukávech jiný triky a esa, jiný věci, který mu přijdou bláznivě užitečný a u nichž naprosto nechápe, že je už dávno nepoužívaj všichni.
Já ale pořád nevim, jestli bych byla schopná tomu udělat hlavu a patu. Už dávno si nepamatuju, jak to začalo, nejsem schopná hlásat takový ty věci jako že „vždycky jsem to tak nějak věděla“, protože s tou svojí zero pamětí si fakt nemůžu bejt jistá ani tím, že to je pravda, ani že není. Prostě si to fakt nepamatuju. Myslím, že by se mi hodila pomoc někoho zvenčí, někoho, koho to téma zajímá, ale moc o něm neví, protože mi přijde, že já už jsem v něm příliš zabředlá a vím už toho tolik, že nevím, kde začít.
Prokrastinuju taky kvůli myšlence, že vlastně nevím, jestli to pak budu chtít vypustit do světa zadarmo nebo to prodat – na prodání to asi nebude tak dobrý a nejdřív bych měla přijít s tomu, čemu mí guruové říkají insanely useful content zdarma. Na druhou stranu si uvědomuju, že řešit tohle je fakt sračka a zbytečnost, protože dokud to nebudu mít napsaný… je to prostě hodně předčasný. Jak říkám, je to jenom prokrastinace a výmluva, proč se držet zpátky.
Je to svým způsobem neprobádaná oblast – pokud se teda extrémně nepletu a neunikl mi nějakej ultrasuperbrutální českej web o minimalismu a debordelizování obydlí, o vlivu meditování a myšlenkové decluterrizace, no prostě to všechno, o čem tu už drahnou dobu tu a tam upísnu mezi tím vším ostatním myšlenkovým bordelem a deníčkováním. Je věčná škoda, že tu nejdou nastavit štítky – snažila jsem se to obejít za pomoci vyhledávání (vyhledat na tomhle blogu všechna slova s kořenem „minimal“ a vzniklý odkaz použít jako štítek ve sloupku, kterej by tak odkazoval na všechny články, kde jsem minimalismus zmiňovala), ale bohužel to nefungovalo, zdejší systém je podobným věcem extrémně nepřátelský (vynechám polemiku, proč jsem teda ještě pořád tady, která mě taky sere, ale to je na jiný povídání).
Každopádně jsem chtěla říct, že pokud je český psaní o takovejch věcech skutečně neprobádaný a neni ho moc, pak by to mohl bejt zlatej důl, ale jsem skutečně schopná to udělat „moje“, když mám v hlavě zakořeněný všechno to, co jsem o tom načetla a co už vím? K napsání obsahu, kterej bude naprosto epickej, stačí podle Corbetta Barra – stojícím mimojiné za příznačně pojmenovaným projektem Expert Enough – už jen to, pokud víte víc než ostatní lidi kolem vás. Ale co když vím až moc na to, abych se v tom ještě dokázala orientovat a nějak uceleně to podat začátečníkům? Co když s tím nemám trpělivost, stejně jako ji nemám s vysvětlováním základů angličtiny lidem, kteří mají potíže s „there“ a „they are“, natož aby dovedli bez zadrhávání konverzovat o problematice rozpouštění ponožek v pračkách a nekonečném hledání smyslu života v hudebních textech. Možná nejsem Expert Enough, ale spíš Expert too much. Uvědomuju si, jak nafoukaně to zní, a neberte mě špatně. V porovnání se svými minimalistickými idoly jsem nula, neboť narozdíl od nich o milionu fantastických věcí jen sním, čtu a píšu, zatímco oni je skutečně dělají. Nezačnu stodenní challenge o hubnutí sportem a hladovkařením, nezaložím virtuální business, asi nikdy nebudu tak průbojná a nebojácná, abych si dovedla zajistit pasivní příjem z blogu (ačkoli je to můj velkej sen, ale prostě to neumím a nevím, jestli se mi někdy podaří to chňapnout za správnej konec, spíš se bojím, že ne), nebudu lektorem jógy ani nenapíšu kuchařku pro minimalisty a i když jsem perfektně schopná žít bez televize a celkem poctivě minimalizuju svoje osobní vlastnictví a vůbec si dovedu představit, že bych fungovala s mnohem menším množstvím věcí než je běžné (o britech nemluvě, množství jejich věcí je prostě něco neskutečného, to mi hlava naprosto nebere), ale prostě nejsem až tak epická.
Ale možná by stačilo přijmout jako fakt, že v očích spousty lidí jsem – a pořád mě to nepřestává překvapovat a dostávat, vážně, některý vaše komentáře na mou osobu… já na ně moc nereaguju, protože nevim jak, ale vězte, že mi totálně vyrážejí dech a nejvíc si jich vážím. To, že někteří z vás mě považují za – v jakémkoli smyslu – schopnou a tu správnou osobu, je prostě NĚCO. Možná bych to měla přestat ignorovat a měla bych na tom začít stavět. Nejsem Ev Bogue, nikdy nebudu tak napřed, ale třeba nemusím být. Třeba bych na sebe měla přestat být tak přísná a měla bych se přestat srovnávat s takovými machry jako je on, Leo Babauta nebo výše zmíněný Corbett. Možná nemusím být tak úžasná jako Emillie Wapnick. Ale možná že je to právě dobře, že od sebe chci v tomhle směru tolik. Právě to mě drží zpátky a brání mi to napsat ten e-book a třeba je to dobře, že se nechytám šance je kopírovat.
Ale možná jsem prostě jenom idiot a srab a měla bych to udělat.
Co by udělalo mé ideální já? Mé ideální já by začalo epickou kapitolou o tom, kterak Em k minimalismu přišla a kterak mi to převrátilo život. Kterak se můj život stal naprosto epickým. Asi je problém v tom, že právě ten pocit epičnosti nemám. Ani teď, když jsem konečně po několika letech žvanění tam, kde jsem si tolik přála být, nějak se nedostavuje a já mám pocit, teď, když tu jsem, že už to není ono. Že už asi minula doba, kdy jsem tu měla být jako au-pair; mám pocit, jak to říct, že už jsem na tohle stará a že už jsem možná dál. Že bych tu asi měla začít pracovat nebo bych měla mít našlápnuto v tom vydělávání on-line, jenže to z nějakýho důvodu pořád ještě nedělám a mrhám časem. Jako bych někdy, někde vkročila na špatnou odbočku a teď jen zdálky sleduju cestu, kterou jsem měla jít, a pořád nechápu, co se sakra stalo a kde byla ta chyba.
Možná je to karma. Třeba jsem v minulosti nějak hrozně nasrala Osud a díky tomu mě v tomhle životě nečeká nic jinýho než věčný hledání tý chyby a zklamání z toho, jak nedělám nic epickýho. No, budu doufat, že to tak neni a že můj čas ještě přijde. Že se něco stane, co sepne spínač a ty pucliky, co mi lítaj hlavou, se konečně usaděj do svejch míst a celej svět bude čumět. Já budu teda čumět nejvíc.
Rubriky
Z deníku au-pair

Říkejte mi Aggie. Co, vy neznáte pořad How clean is your house?

Tak máme po dalším pracovním týdnu a guess what – máme auto! 🙂 V pátek večer jsme dostali klíčky a hned jsme vyrazili do Storringtonu a do Tesca na nákup. Bylo naprosto boží moct nakupovat jak dlouho chceme a nemuset spěchat kvůli někomu, kdo na nás čeká venku s autem. A procházka po Storringtonu pomohla taky, i když tam jsme toho zase tak moc neviděli. Navštívili jsme pár charity shopů, music shop (kde měli asi tak jednu baskytaru, takže tudyma cesta nepovede) a papírnictví, kam jsem se těšila už od našeho příjezdu. Konečně mám pořádnej tlustej linkovanej sešit na psaní dopisů a pakl obálek. Už jen to zalepit, nadepsat, a pak si naplánovat další výlet na poštu. To by se snad mohlo stát někdy příští tejden.
Dneska jsme podruhé byli na brigádě u Victorie. Zrovna když jsme probírali, jak nás baví dělat tenhle cleaning – protože to místo je fakt neskutečnej svinčík a uklízet něco tak zabordelenýho je mnohem víc naplňující, než neustále leštit Ashleighinu linku, aby na ní nebyl ani otisknutej prst, ani kapka vody, a dávat pozor na to, jakým způsobem poskládáš hadřík na nádobí – objevila jsem jejich kuchyňku a upřímně řečeno doteď nevím, jestli to bylo požehnání nebo největší trest 😀 Fakt se nemůžu rozhodnout. To místo bylo… no něco tak zasviněnýho jsem dlouho neviděla a musela jsem použít hodně sava, cilitu, cifu a multipurpose cleaneru na to, abych z toho udělala normální použitelnou kuchyňku. Tak rezavej dřez jste nezažili a ty dokonale zasraný hrnky od sto let starýho kafe, co pustily až po půl hodině máčení v savu, a to ještě jen zčásti, už vůbec ne.
Nicméně mě to baví. V tý kanceláři sice lidi denně pracujou, ale působí to tam, jako by tam už hrozně dlouho nikdo nežil a na nic nesáhl. Všechny dveře a stěny totálně černý, okopaný, ohmataný, ve skříňkách bordel a rozsypanej čaj, všude prach, rychlovarná konvice celá porostlá krystalkama vodního kamene (i zvenčí), sto let nepraný zaprášený závěsy na oknech, všude kolečka od hrnků a špinavý utěrky. Baví mě, jak málo stačí udělat, aby to tam celý prokouklo a vypadalo to najednou zcela použitelně a čistě. Baví mě, že je vidět ten rozdíl. A asi nám to vydrží na dost dlouho, protože je toho tam furt dost k udělání a až skončíme s officem (a zbyde nám tam pak jen luxování a utírání prachu, jak bylo ostatně na začátku domluveno), pak budeme mít co dělat s Victoriiným domem a to bude asi teprve sranda, protože narozdíl od officu, doma má milion věcí – jako ostatně asi všichni angličani, aspoň co tak zatím můžu soudit.
Jsme ještě v jednání, pokud jde o peníze, ale myslím, že to zvládneme ujednat na osm liber na hodinu, což by bylo fajn. Zatím jsme na sedmi a půl.
Jen doufám, že takových jobů seženu tak do měsíce víc, zatím to s vyděláváním neni zase tak žhavý. Ale s tím jsme tak nějak počítali.
Rubriky
Z deníku au-pair

Prodlouženej víkend. Snad si konečně někam vyjedeme

Vypadá to na dobrý zprávy. Ashleigh mi ráno řekla – jestli jsem to správně pochopila – že dneska večer odjíždí do Itálie a vrátí se až v pondělí. Děcka tu taky nebudou, takže nám na práci zbyde akorát péče o zvířata, a to by nemělo bejt tak zlý. I když je pravda, že to dokáže bejt otravný, hlavně pokud vám za dveřma neustále štěká pes a pod oknem se zoufale dožaduje pozornosti kočka. Ale s tím si snad poradíme.
V první chvíli jsem se lekla, že nám tím pádem dá míň peněz, ale dala mi stejně jako obvykle, tak snad nebude výplata nižší příští týden. Ostatně nemá nárok, naše hodiny jsou v pořádku, spíš v plusu, a to i přesto, že jsme včera i dneska skončili mnohem dřív. Teda aspoň já. Ale ono jak se to vezme. Včera jsem sice vypadla v jedenáct, ale pak jsem zase dvě hodiny večer dělala babysitting. Tentokrát to bylo o něco lepší, Baux se mnou dokonce i mluvil, hráli jsme fotbal, přičemž jsem málem vyflusla duši (kde ty děcka berou tolik energie? :D), chvilku jsem ho sledovala při hře na playstationu a povídali jsme si o zvířatech a pak mi pouštěl nějaký videa na youtube. Je mu trochu blbě rozumět, hrozně mumlá, ale jsem ráda, že jsme navázali nějakej kontakt. Aspoň s někým. S Ashleigh to zase tak žhavý neni, v posledních dnech tu skoro nebyla a my vůbec nic nevíme.
Až dneska se mnou konečně mluvila a pomáhala s čištěním koberce, úkolovala, no prostě tak nějak to, co jsem po ní chtěla celou dobu. Asi byla fakt prostě jenom příliš zaneprázdněná. Dostala jsem nějakou práci v Siennině pokoji, ale dneska se k tomu už asi nedokopu. Jen tam po obědě zajdu vyndat pračku a přežehlit tu jednu várku. Žádný velký sraní. Venku je tak nádherně a vůbec, chce se mi spát.
Nejsem si jistá, jestli nám už dneska dá auto. Rozhodně by měla. Bez něj se nehnem, Hanka na nás taky nemůže mít furt čas a trčet do pondělka v baráku? No to by mi asi hráblo. Jenže jestli má odjet už dneska, tak nevim, jak chtěj ještě stihnout vzít Míru na ježdění, který údajně pořád potřebuje. Nigel mu prostě furt nějak nevěří a jak tu neni, tak nevíme, kdy teda to zatracený auto dostanem. Je v tom prostě zmatek. Ale snad nám ho teda daj dneska, protože co jako bez něj o víkendu. To bych se snad sebrala a šla do Brightonu pěšky. Dalo se to vydržet doteď, ale když tu nebudou, tak to auto fakt potřebujeme, už jenom jak bychom se dostali k Victorii? K níž mimochodem vůbec nevim, kdy máme jít. Ptala jsem se, jestli to půjde v pátek, a ona mi řekla, že se zeptá. Ale výsledek neznám a ani nemám Victoriino číslo. Chmpf, je fakt na hovno nic nevědět.
Ale uvidíme, když to vyjde, tak máme před sebou suprovej prodlouženej víkend plnej zevlení, spaní a výletu do Storringtonu nebo do Brightonu. To nezní špatně.
Rubriky
Z deníku au-pair

Začal nám druhej tejden. Ashleigh je nedostupná. Apple cider.

Inu, tak tu máme druhej tejden pobytu a věci se mají tak napůl skvěle a napůl divně.
Je divný a hlavně nepříjemný, že Ashleigh s náma teď skoro nekomunikuje. Když už jo, tak stroze zadává úkoly a hned zase zmizí, mně dneska (sice ne vysloveně zle, ale přece) vytkla hned několik věcí, včetně mého pomalého žehlení, za což jsem ji měla chuť kopnout do kolena, protože mě především zpomalily ty šílený Nigelovy košile, co na mě nasypala v pátek. Jinak si myslím, že pomalá vůbec nejsem, problém je především v tom, že tahle rodina má naprosto neskutečný množství šatstva (její šatna? Říká vám něco jméno Carrie Bradshaw?) a vůbec věcí a hlavně že se pere každej den několik várek, z nichž po vyžehlení je několik štosů, často k tomu je třeba připočítat štos obřích prostěradel a povlečení velikosti king size, jejichž mandlování je utrpení.
Ta výtka mě pronásledovala celej den. Ashleigh mi řekla, že by mi potřebovala napsat na každej den rutinu, čili věci, co se dělají v pondělí, v úterý atd. Velké úklidy pokojů, různé větší úkoly, co zaberou víc času, a podobně. Věci, co asi nebudou úplně sranda a tak nějak se obávám, že mě čekaj krušný časy 😀 Upřímně si ovšem hlavně neumím představit, jak bych takový věci měla stíhat za těch pět hodin, který mi teď taktak stačí na to všechno žehlení, luxování, převlíkání postelí, drhnutí koupelen a leštění kuchyně a zase žehlení. A stejně když odcházím, kopa ho tam zůstává. Ale já prostě odcházet budu, protože jinak bych tam taky mohla bejt klidně celej den. Což by mi až tak nevadilo, až na to, že za to mi nezaplatí nic navíc. Živí mě za pět hodin denně a tři o sobotě a dost na tom, že předchozí týden jsem rozhodně napracovala víc, v budoucnu to rozhodně dělat nehodlám, leda bychom se tak domluvily.
Hovory s Hankou, ale i Syem (zdejším zahradníkem/učitelem na kytaru/členem metalové kapely) nebo Viv (pomocnice v domácnosti) nás v tom jenom utvrzují. Podle všech, s nimiž jsme mluvili, bychom si s Ashleigh měli domluvit přesné hodiny denně, jinak tam budeme furt. Jenomže vzhledem k tomu, jak furt někde lítá, je teď hrozně těžký s ní mluvit víc než jednu větu á la došlo žrádlo pro psa. Hned vám zase někam uteče. A tak se prostě držím toho, co jsme si řekli v mailu, a v jednu mi to padá od ruky. Aspoň se teda snažím, někdy od toho člověk fakt nemůže odejít.
Včera jsem si příjemně promluvila s Viv. A. nebyla doma, a tak jsme na to byly skoro celou dobu samy. Dost mě pozvedla na duchu. Musím říct, že ačkoli to beru jako čas pro sebe, pokud jde o náš vztah (přes všechny krásný a dobrý věci, bejt s někym čtyřiadvacet hodin denně se nedá, prostě nedá vydržet dlouho, a tak se snažím najít nějakou rovnováhu a dělat věci, který bych dělala, kdybych tu byla sama. Jako třeba blogovat nebo si jít sednout ven do trávy. Nebo se jen tak proběhnout na konec ulice a nikomu se s tím nesvěřovat. Je to prostě moje věc), stejně je náročný bejt na to všechno sama. Když je po ruce Viv, všechno jde mnohem snáz, mnohem líp vím, co mám jak dělat, má pro mě kdejakej tip a poradí, kam co patří a kterej kus oblečení je čí. Ale zároveň taky často krčí rameny a neví, což mi pomáhá taky, protože na tom vidím, že ani po dvou letech práce tady není všeznalá a všemohoucí a není na tom o nic moc líp než já, taky tu v lesčems plave. Asi to holt nebude v nás, ale spíš v Ashleigh.
Báj d vej, teď jsem víc než kdy předtím ráda, že ten blog mám v češtině 😀 Na anglickym by tohle bylo kurevsky nebezpečný psát.
Dneska si od nás A. vzala pasy. Kvůli Victorii. Že nás prý bude platit nějak z peněz officu. Vyjádřila jsem při tom předávání svoje obavy, že to neni nejlepší nápad, protože tu jsme v podstatě načerno – nejsme nikde nahlášeni, neplatíme daně, jsme au-pair. A. se na mě podívala jako na idiota a řekla mi, že to není pravda a že au-pairs jsou tu normálně legální. Nebrala jsem jí to, ale fakt mám jinej názor. Každopádně průser bude přinejhorším na někoho jinýho. Teď akorát doufám, že ty pasy dostaneme zpátky dřív než Míra řidičák. A když je řeč o řidičáku, pořád nemáme auto. Až se budu muset příště doprošovat odvozu na nákup, asi mě to začne srát.
Nákup. Tak na ten jsme museli opět zneužít Hanku. A. nám ho slibovala už v pátek, ale ani v sobotu odpoledne se nezmínila a nebyla k sehnání, takže jsme podruhé zneužili naši českou kamarádku a nechali se odvézt. Rozšoupli jsme se, s takovouhle člověk nikdy neví, kdy se tam zase dostane, takže nám to teď snad dýl vydrží. A rozhodně je fajn mít větší výběr. Taky se už nebojíme jako při prvním nákupu a bereme kromě základních surovin i různé vychytávky, ňamky a užitečnosti jako třeba plastový prkýnko na krájení. S tim zdejším dřevěnym trámem ať se jdou bodnout, to se nedá používat. Taky jsme od Hanky dostali škrabku na brambory. Jeden by neřek, ale taková škrabka na brambory, dostaná darem, je někdy nejvíc dojemná věc a nejsprávnější dárek ever. Jako by nestačilo, že nás vzala na nákup a pozvala k sobě domů, kde nám uvařila večeři. Ještě nám dá škrabku. Je to fakt hodná ženská.
Mno. Takže se tu seznamujeme se spoustou skvělejch lidí a díky naprosto fantastickýmu počasí jsme už ochutnali i léto – dneska to smažilo tak moc, že si Míra dokonale spálil hlavu, krk a ruce a já se bojím, aby z toho neměl úžeh. A taky jsem poprvé vytáhla šortky. Musím říct, že ty holý nohy jsou po zimě vždycky takový zvláštní, jako by to bylo vůbec poprvý. Ale bylo to fajn.
Další moc fajn věc jsou zdejší kočky. Čím dál tím víc jich podléhá mému šarmu XD Včera odpoledne jsme tu měli na návštěvě Pearl a dneska jsem si zpříjemnila odpoledne péčí o Squirrel, která vypadá, že se beze mě prostě nemůže obejít. Jak řikal Baux, she mews a lot. Jinak řečeno, furt něco mňouká a dožaduje se pozornosti. Občas to s ní plaše škubne, ale cítím, jak je den ode dne klidnější, jak mi čím dál tím víc důvěřuje. Stejně tak si postupně získávám pozornost hladké černobílé Tabithy (velice nedůvěřivá kočka) a dvou dlouhostrstejch venkovních macků, který nevim, jak se jmenujou, ale jsou nádherný. Nejlepší na nich je, že když za nima vylezu ven a jdu se projít na konec ulice, ony jdou se mnou jako pejsci, přímo vedle mejch nohou. Nevěřila bych, že je to možný. Vždycky jsem o tom snila, ale přišlo mi to prostě jako fantasy. Kočka, co vás poslechne na slovo a nejvíc slyší na svoje jméno. Když se Veverka trochu opozdí, zavolám na ni:“Squizzie!“ a ona hlasitě mňoukne a doběhne mě. Je to fascinující. Čím dál tím víc přemýšlím nad životem na vesnici, už proto, abych mohla mít takovou kočku a mohla ji nechat běhat po venku bez obav, že mi ji něco zajede. V týhle prdeli tak maximálně potká koně.
Anyway, chtěla jsem říct, že zdejší lidi jsou super, ale s Ashleigh teď trochu bojujeme. Jsou s Nigelem poměrně nespolehliví a nevím, možná jim nesedneme, protože si nás moc nevšímají a kdybychom se nestarali o nákup skrz Hanku, tak bychom neměli co jíst. Zezačátku to bylo mnohem lepší. Možná si námi nejsou jisti nebo toho mají opravdu tak hodně, že zapomínají na svoje au-pairs, nevím. Zatím to až tak moc neřeším. Ale je to k vzteku, když vám ráno řekne, že vás odpoledne někam vezme, a odpoledne není doma a vy se jí ne a ne dovolat. A druhej den ráno vejde do dveří se svým zářným Háj, a ani slova o tom, že by něco nebylo v pořádku, žádné vysvětlení, omluva, nic. Tak nevím, uvidíme.
Ale zase asi budu klidnější, až mi tu rutinu napíše. Aspoň budu vědět, co mě druhej den čeká. Takhle chodím vždycky spát dost nejistá, protože nevím, s čím na mě přijde, co jsem zase udělala špatně tentokrát. Nevím, možná to vidím moc černě. Nechci to prostě zkazit.
Každopádně se mi líbí, jak se zabydlujeme. Prkýnko, zásoba koření, výborná domácí kuchyně dvakrát denně (se snídaněma si zase tak nevyhrajeme, ale taky dobrý), Scrubs a jablečnej cider. Dneska se mi snad bude dobře spát.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Očistec pro AK, druhá část

Ráda vidím, že se můj nápad chytl a že to aspoň těch pár duší ocenilo. A jedeme dál bez zbytečnejch keců na další „hříšníky“! A dneska půjde hlavně o nízkou až zero aktivitu. Možná se pletu, ale myslím, že tu bývalo takové tříměsíční pravidlo… možná že si ho pletu s pravidlem, že přijímaný blog musí být aspoň tři měsíce aktivní. Každopádně by se to mělo vztahovat i na tohle. Upřímně jsem přesvědčená, že víc jak tři měsíce neaktivní blog tu nemá co pohledávat. Ostatně až se ho jeho majitel znovu chopí, nic mu nebrání se znovu přihlásit, no ne?
A některý adresy v tom seznamu teda fakt nechápu. Ani jak se sem dostaly, ani proč tu ještě furt jsou. Tak jdeme na to.
Miriam z blogu www.non-exception.blog.cz
Bej bez netu je na hovno, ale Miriam zjevně neni bez netu natolik, aby nemohla přispět videjkem. A to je podle mě špatně. Takovej „článek“ nemá v AK co dělat. Někdo se mnou nesouhlasí? Byly časy, kdy o tom nebyla diskuse a každej to věděl. Kam se to vědomí sakra podělo? Každej by to měl vědět i dneska.
Nessie z blogu www.reddevillenka.blog.cz
Dahell? Co ten poslední „článek“? Jinak blog vypadá bezproblémově, takhle na rychlej scan, ale toto? No toto??
Nika z blogu www.post-nubia-phoebus.blog.cz
Bohužel neoplývá aktivitou. Není to sice úplně zlé, ale dávala bych si na ni pozor, kdybych to snad měla někdy na starosti. Protože články o tom, jak nemáte čas psát a jak u toho zrovna nejste, nikoho nezajímaj, a kdyby jich mělo nějak přibývat (nebo by nepřibývalo vůbec nic), já bych se fakt zamyslela nad členstvím takového blogu.
Noirre z blogu www.vrbize.blog.cz
Opět jeden z foto-ne-blogů. Já prostě nějak nevím, co si s nima počít a jak si je přebrat. Ale když vidím, že ctěný pan majitel má i DA, pak už vůbec nechápu, na co ten blog je. Osobně tohle nemám ráda. Říkám tomu duplicitní publikování. Znamená to, že svoje věci nacpete jak na facebook, tak na blog a i třeba ještě jinam. Nemám to ráda, myslím, že to devalvuje hodnotu té tvorby, protože co je na ní zajímavého, když je na několika místech zároveň? A myslím si, že blog, který je v podstatě kopií galerie z DA, obohacenou pouze o neautorská videa z youtube, tu nemá co dělat. Až k tomu bude autor něco psát a fakticky blogovat, tak jasně, proč ne. Ale on nebloguje, aspoň to tam nevidim.
Pajussska z blogu www.pajussska.blog.cz
No toto tento! Poslední článek je z 30. prosince a autorka sama v něm doznává, že blog se jaksi nachýlil ke konci a že se jí nedaří ho oživit a že vlastně ani neví, jestli má založit nějakej novej nebo se na to úplně vykašlat, a od těch dob ticho mrtvolné a aktivita není. Podle mě jasný adept na vyloučení. V případě, kdy by se k tomu blogování chtěla vrátit, až blog – jakýkoli – znovu zprovozní, tak proč to nezkusit znova, ale do té doby nemá v AK proč být.
Semi Lee z blogu www.semi-lee.blog.cz
Poslední článek zveřejněn 25. prosince. Nuff said.
Sharaniel z blogu www.sharaniel.blog.cz
20. prosince. To jsou mi věci, herdek.
Štaja z blogu www.mstajer.blog.cz
Z 12. ledna.
Třetí sloka z www.tretisloka.blog.cz
Z 13. prosince. Už nemám slov.
Vlček Ondřej z www.vlcekondrej.blog.cz
Já si nemůžu pomoct, mně se to prostě nelíbí a vůbec tenhle blog nechápu. On prostě nemá design a je nějak úplně vadně nastavenej. Vůbec z toho není k pochopení, co jsou rubriky, obsah je schovaný jako by se za něj snad autor styděl a ten Windows motiv nápis uprostřed hlavičky je fakt dílo. Pokud to ovšem nemá bejt záměr, ale v tom případě ho nechápu. Upřímně nechápu, jak se tohle dostalo do klubu, a jestli se to stalo ještě v době, kdy tam tahle poťamťanej vzhled nebyl, pak bych ráda upozornila majitele, že to je ultrabída a že jestli se sebou něco chce dělat (a účast v AK obvykle znamená, že přesně to chcete a že někam míříte), tak ať pohne zadkem a sežene si někoho, kdo mu s tím píchne – pokud si teda sám neumí nastavit ani nějakej základní přijatelnej vzhled. Protože pakliže je tohle naše dítko, nebyli bychom raději, kdyby se pořádně oblékalo a umělo si zavázat tkaničky? Vždyť co si o nás takhle pomyslí sousedi?
–
Inu, a to je vše, přátelé! Jsem ráda, že to mám za sebou, ale hlavně jsem ráda, že jsem to udělala. Díky tomu máme všichni o trochu lepší přehled a já osobně jsem si za ty dva dny přidala do čtečky dobrejch deset blogerů, o nichž jsem doposud nevěděla, což se vyplatí.
Závěr? Nabízí se otázka, co si od toho slibuju. Asi takhle – jsem člověk se selskym rozumem. Někdy, pravda, trochu stagnuje, každej máme právo na trochu tý debility, ale povětšinou na sobě sleduju poměrně dobrej pozorovací talent na chyby v Matrixu, neboli věci, co nefungují, jak by měly nebo jak by mohly. Tyhle věci mě nesmírně baví vynášet na světlo světa, obzvlášť pokud vidím, že je všichni ostatní okázale ignorují. Kolikrát taková věc užírá lidem čas, energii a vůbec jejich životy a vy to prostě vidíte a taky vidíte, že s tím nikdo nic neudělá, i když by to bylo tak strašně snadný. No nedokáže vás to nasrat?
Mě to fakt nebaví a byla bych proto ráda, aby se pravidla AK, která jsou momentálně naprostým paskvilem na pravidla, přehodnotila a přepsala, respektive vrátila do některé ze starších podob. Jelikož si docela dobře vzpomínám, že bývala velice šikovně a dobře napsána, dokud do nich někdo nezačal šťourat a zobecňovat je, což je ostatně někoho velká vášeň. Všechno mít co nejvágnější a všechny praktické problémy ignorovat, dokud to jde, a pak když to nejde, je ignorovat dál.
Byla bych hrozně ráda, myslím, že bych dokonce hodila vítěznej taneček, kdyby ta pravidla zase byla vzata pevně do ruky a bylo v nich uvedeno, že Biebroviny a Sbénka nebereme – a aby se to hlavně dodržovalo. Byla bych hrozně ráda, kdyby se vrátil do hry Kartáč a občasný Očistec – a jelikož můj časový rozvrh mi to momentálně dovoluje, klidně bych se toho ujala – a seru vám na nějaký rozdělování dnů v AK a že už není kdy publikovat, protože jsou všechny rozebraný 😀 To je komický. To si to klidně budu dělat tady, ale bylo by fajn, jelikož nemám faktickou pravomoc dotyčné pokárat, eventuálně vyhodit, když se nezařídí, tak by teda bylo moc fajn, kdyby ten, co tu pravomoc má, si tyhle věci vzal k srdci a konečně se začal chovat jako ten klenotník, co má na starosti vybrušování AK k dokonalosti. Bylo by moc fajn, kdyby se přestaly přijímat zcela zcestné blogy za účelem umělého navyšování návštěvnosti nekonečnýma komentářema právem naštvanejch členů, z nichž si tu někdo neustále dělá prdel a vůbec mu nevadí, že mu ti nejlepší z klubu houfem odcházejí. Prostě je v klidu nahradí něčím, co tu úroveň nejen zdaleka nemá, ale hlavně se ani zjevně nesnaží ohledně toho něco dělat.
Někomu ty moje přísery můžou připadat namyšlený a možná že právě na mně pak stavíte ty svoje hlášky jako že AK jsou nafoukanci apod. K tomu bych ráda řekla toto: Jakmile jsem přišla na to, že existuje něco jako AK, okamžitě jsem projela svůj blog a do posledního řádku jsem zvážila, co v něm chci a co nechci nechat, jinými slovy co tu smí a co nesmí být, vzhledem k tehdejším pravidlům. Něco málo padlo za vlast. Bylo tu několik titerných pidičlánečků o neaktivitě a dalších věcech, byly tu nějaké neautorské fotky, videa, možná i texty. A všechno jsem to smazala. Víte proč? Protože já narozdíl od některých mám k AK úctu a vzhlížím k němu (i když už z něj zbyla spíš jen ohlodaná idea, jíž se dnešní AK jen málo blíží a spíš pořád vzdaluje) a byla to a pořád je moje laťka, stanovující nějakou úroveň, pod niž už nehodlám klesnout. Jako třeba že nebudu zveřejňovat texty svých oblíbených kapel jen proto, že se mi ta písnička líbí. Že tu nebudu mít rubriku na videa, co mě zaujala. Od toho mám ostatně facebook a na všechny krátké postřehy, kterých není dost na článek, mám twitter. A jen nemelte, máte ho skoro všichni nebo minimálně můžete mít, takže pokud vám to prostě nevydá aspoň na jeden fakt pořádnej odstavec, držte se rady ctěného nejmenovaného klasika a nepište článek, a pokud možno nepište vůbec.
No, prostě tak. Tady to máte a nebojte se, však já to zase někdy udělám znova, až se budu nudit. Tic tac, goes the clock. A snad se dožiju chvíle, kdy s tím budu moct něco fakticky udělat. Zatím jsem holt jen u toho psaní a můžu s váma tak maximálně diskutovat.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Takovej můj Očistec pro Klub. Rádo se stalo.

Uvědomuju si, že ne všichni moji čtenáři mají co dočinění s Autorským Klubem a kdekoho tyhle lamenty už nebaví, ale co naplat, dokud jsem ještě tady, pořád jsem členkou a dění v kuloárech mě pořád zajímá. A abych pravdu řekla, myslím, že mě bude zajímat i dlouho potom, stejně jako mě zajímalo dlouho předtím, než jsem se do něj dostala, prostě proto, že ten klub má něco do sebe. Nebo měl. Nejsem si jistá. Rozhodně by měl mít. Ale bohužel je nás nemnoho takových, kteří by ještě byli ochotni „plýtvat“ na něj energií a písmenky. Ostatně i já sama často nad ledasčím spojeným s tamějším fungováním mávnu rukou, protože mám prostě zrovna zajímavější věci na práci. Nicméně jelikož zrovna teď je nemám a mám volnej večer a chuť tvořit nějaký hodnoty a názory místo čumění na seriály (i když Scrubs se ukázali být naprosto boží 8)), here we go again.
Mluvim o tom už hodně dlouho, kdo to tam sleduje a sleduje třeba i mě, tak to dobře ví – myslím si, že Klubu strašně moc chybí Kittanya a její Očistec a Kladivo na blogery. Myslím si, že mu chybí i Kartáč. A kdo by se chtěl hádat, že je to jenom moje domněnka, ať se podívá, kolik lidí se dobrovolně přihlásilo jen na prokartáčování designu, když přišel Destinateus s novou rubrikou pro tyto účely. Mně osobně z toho až zaskočilo, jak jsem rolovala dolů, abych se dopočítala, kolik že lidí touží po tom, aby jim někdo konečně zase jednou dal zpětnou vazbu a řekl jim, co si myslí o jejich blozích. A přitom to vůbec neni překvapivý. Přes to všechno, jací jsme lidé a co zažíváme, všichni máme pořád někde v sobě toho exhíbu blogera, kterej prostě strašně moc chce, aby mu někdo řekl, jak skvělej má blog a jak ho žere. A taky máme pořád chuť se zlepšovat a to je strašně super.
Jelikož ale nic takovýho jako Očistec momentálně nemáme, nemohla jsem to už vydržet a pustila jsem se do tý vytoužení kontroly sama. Proč zrovna já? Protože to nikdo jinej neudělá a já si myslim, že by se to udělat mělo. Vim, že mě o to nikdo nežádal. Ale na to seru. Udělala jsem to pro sebe, udělala jsem to pro Klub, kterej to, podle mě potřebuje, udělala jsem to pro ty z vás, které by to vlastně taky zajímalo, ale nemáte na to dost času nebo se vám prostě nechce. Z pochopitelných důvodů. Nejde o život. A většina lidí má důležitější starosti než furt řešit nějaký klubíky. Já to taky nepovažuju za něco zásadního, kvůli čemuž bych musela navštěvovat psychologa, ale pro radost a ze zvědavosti… no znáte to. Když vás něco baví…
Neni to úplně věc na pět minut, je nás tam přece jenom hodně, takže ten seznam rozhodně neprojdu celej najednou, ale whatevs, let’s do this shit! Hlavně že to udělám a dostanu to ze sebe. Tákže!
To jsou pořád řeči o kvalitě a laťce AK, ale jak často se skutečně proberete seznamem členů? Jak často klikáte na jejich blogy a děláte si představu o tom, kdo všechno vlastně v tom klubu je? Napadne vás někdy, jestlipak tu náhodou nemáme nějaké hříšníky, kteří by tu možná neměli být?
Dneska jsem si je prošla, ty naše blogy. A bylo milé zjistit, že většina lidí tu skutečně má co nabídnout. A našla jsem i nemálo zajímavých překvapení, o nichž jsem nikdy neslyšela, vůbec nevím, že tu jsou, a přitom jsou jejich články dost zajímavé na to, aby ihned zpestřili jídelníček mého Bloglovinu. Ale při takovém procházení se vždycky najde pár jedinců, kteří by užili pořádný kartáč a já nevím, kdyby to bylo na mně, rozhodně bych se nad jejich působením v AK zamyslela. Neříkám hned „pryč s nimi a upalte je“. Ale zamyslet bychom se nad tím měli. Tak třeba následující.
Carol aka K. H. z blogu www.nikola9.blog.cz
Na její obranu musím hned zkraje říct, že její působení v AK jí rozhodně přidává pěkných pár bludišťáků a oproti mnohým jiným má dost náskok. Stará se tu o to a aktivně se účastní tím, že vede vlastní rubriku. Já osobně ji sice nesleduju, pro mě není moc zajímavá, ale pro jiné evidentně je, pořád běží a netrpí zatím žádnými příznaky skomírání, což je rozhodně ohromné plus. AK potřebuje, aby se v něm něco dělo. Když se neděje, lidi mrmlají.
Ale přesto se mi krabatí čelo nad Caroliným blogem, který by měl na první pohled něco vypovídat. On totiž momentálně bohužel vypovídá jen to, že se mu málo věnuje. Články jsou povětšinou velice krátké, mnohdy o jedné fotce nebo sice o více fotkách, ale se značně pochybnou kvalitou (a tudíž výpovědní hodnotou). Jasně, každej neni bůhvíjakej fotograf. Ale není nutné publikovat fotky, o nichž sám autor není přesvědčen, že jsou dobré. Frekvence přibývání nových článků je vysloveně žalostná. A některé z těch článků svou strohostí tak strašně bijí do očí, že kdybychom se o to vážně začali zajímat a hrát si na obnovení Očistce a odkazu velké Kovářky Kittanyi, pak bychom museli začít křičet „Ven, tohle nám nestačí, my chceme víc!“ Kdyby to bylo na mně a moje slovo v tom něco znamenalo, pak bych požádala Carol, ať se sebou něco vážně začne dělat. Pokud jí KK ubírá tolik energie a času, že není schopna se věnovat vlastnímu blogu, pak ať to někomu předá. Ať zapracuje na svém blogu, a to hezky rychle, pokud tu chce zůstat. Protože pokud jde o mě, myslím si, že aktivita na blogu AK není a neměla by být jediným kritériem pro členství v klubu, myslím, že je to chvályhodné, ale hlavním měřítkem by přece měl být hlavně členův blog samotný, ne? A ten Carolin toho prostě v tuhle chvíli naprosto není hoden, pro mě ne.
Dia z blogu www.didu.blog.cz
Asi takhle. Mně se moc líbí Dianiny fotky, vážně moc. A i to tam vypadá fakt hezky. Ale je tohle vážně blog?
Osobně nechápu smysl jeho členství v AK a nechápu ani smysl jeho existence. Dia je dobrá fotografka, ale wtf? Proč by měl fotograf zveřejňovat své fotky prostřednictvím blogu? Když máme věci jako Deviantart. A spoustu dalších platform k tomu určeným, v tomhle omluvte mou neznalost, já osobně svoje foto cpu vlastně jen na DA a výběr toho nejoblíbenějšího mám na Facebooku jako bonbónek, jen tak pro představu. Aby friendi věděli, že občas taky fotím a zhruba v jakym stylu. Ale je to jen pro tu představu, jakmile něco zrobím, jde to v první řadě na DA a za prase nevidím důvod, proč bych to měla dávat na blog, kterej přes všechny debaty pořád je a má bejt v první řadě místem, kde lidi píšou svoje názory a přemoudřelý kecy a eventuálně publikují svou vlastní tvorbu, ale takovým nějakým šikovnějším způsobem, než jen mrdnout do článku jednu fotku a napsat k tomu, že to je fotka ze Silvestra. A o tomhle celej blog. Upřímně, koho by to zajímalo „číst“? A ty uvozovky jsou na místě, protože kdo si tam jako co počte? Název článku? Datum zveřejnění?
Tohle není nic pro Die, jak říkám, její foto se mi hodně líbí a na DA bych ji klidně sledovala. Ale je to otevřeně vůči všem fotografům, kteří si při propagování a zveřejňování své tvorby počínají – nebo by si eventuálně plánovali počínat – stejně nešikovně. Blog není Galerie. Jestli ho chcete používat jako Galerii, děláte to špatně! Narvěte ty fotky do Galerie nebo na Flickr, nacpěte si je na Facebook a Deviantart a třeba Photobucket a Befunky a co já vím, založte si vlastní webový stránky se svým jménem a tam si udělejte překrásnou výstavku a propagujte svoje jméno, protože proč sakra ne, dyť fotíte, tak se předveďte pořádně. Nechte lidi, ať vám tam píšou kritiku, ať se můžete zlepšovat, a pokud jste bloger, jasně, veďte si k tomu blog a pište tam o svý práci a o svých pohnutkách k tomu či onomu dílu a nebo jak jste zapomněli kvůli focení koupit chleba a jogurty. Pište tam, co jak vzniklo, veselé historky z natáčení, totiž z focení – a určitě jich máte po kapsách hodně, sama jsem na takovym focení byla vlastně jen jednou a je to už před lety, ale pořád k tomu mám co říct, protože si pamatuju, že to byla prdel, a že jsme u toho museli řešit spoustu problémů už jenom se světlem.
Prostě – dělejte to nějak zajímavě a buďte famózní. Ale nedělejte to takhle. A nebo jo, dělejte. Ale pak je to váš problém. A kdokoli vás přijal do AK s takovým pokusem o blog, byl pitomec a měl by nad tím víc uvažovat. Kdyby uvažoval, tak vás tu s tímhle rozhodně nenechá. Já myslím, že to není blog a už vůbec nevidím jeho přínos AK. Jsou to jenom fotky.
Evelin z blogu www.creation.blog.cz
Mně se ten blog na první pohled líbí. Hlavně třeba záhlavím, HP mě nikdy nepřestane bavit. Ale druhej pohled nemusí bejt moc detailní, abyste zjistili, že poslední článek byl publikován desátého ledna, ten předtím dlouho před Vánoci a vůbec za poslední rok je frekvence vydaných článků jeden až dva za měsíc, což by nemuselo bejt na škodu, kdyby byly vážně super-epický a naprosto strhující a neskutečný, ale upřímně, zase takových převratných hodnot nedosahují, jsou to prostě normální články. Kam se podělo dohlížení na aktivitu blogerů-členů AK? Kam se podělo pravidlo o tom, že jakmile není blog aktivní tři měsíce, báj báj? Proč je tenhle blog v AK? Z nějaké nostalgie? Nebo prostě proto, že si nikdo nedá práci tu a tam ten seznam projít a překontrolovat?
Dragell z blogu www.hand-art.blog.cz
Prosimvás nelekejte se, normálně proti Dragell ani písmenka, ona tu rozhodně podle mě má co dělat a ani ve snu by mě nenapadlo hlásat opak.
Ale aby to bylo spravedlivé, musím podotknout, že taky její poslední článek je z konce ledna. Na to, že máme za pár dní květen… Ale jako jasně, beru. Abyste mi hned nenadávali, samozřejmě se občas stane, že člověk prostě fakt nemá čas – a pokud k tomu dojde, tak je rozhodně lepší, že nepíše, než aby psal, že nemá čas a že nepíše. Ale říkám, aby to bylo fér, tak musím vytípnout i tohle. Už abyste věděli, že někdo se dívá a já nevim, někdo si třeba řiká – třeba si toho nevšimnou. Well, všimnou >:) Nějakej hnidouš se vždycky najde. Měl by se najít.
Hanisshka z blogu www.hanulinkas2.blog.cz
No tak to vůbec, bez diskuse. Poslední článek ze Štědrého dne. A dalo by se dost polemizovat i o samotném obsahu blogu. Bíbr, spřátelování blogů… já nevím, vám to přijde jako že to tu má co dělat? Bývaly časy, kdy by správci takový blog nepustili ani na dva prstíčky. Řekni, kde ty časy jsou…
Idenka z blogu www.idenka1978.blog.cz
Zase jeden podobný případ jako Dia. Mně se ty fotky líbí. Ale jakým způsobem to využívá možností, které nabízí blogování? Podle mě nevyužívá. Co článek, to fotky s velice kraťoučkým popiskem, příliš krátkým, než aby mi to o fotce něco fakt převratného řeklo, příliš krátkým než abych to dokázala nazvat blogem. Navíc je to celé takové chaotické, spousta různých projektů… je tam sice životopis a nějaký ten článek o tom, jak to všechno začalo, což je jistě fajn, ale krom toho tam prostě žádný blog nevidím. Žádné povídání. Nic ke čtení. Takže se zase musím ptát – k čemu to? Nebylo by lepší to všechno přesunout do Galerie nebo na nějakou platformu určenou pro fotografy? A z pohledu správce Klubu – opravdu stačí ke členství v klubu autorsky píšících blogerů blog plný fotek, byť jsou sebeautorštější a byť by se mi i celkem líbily? Kam se podělo to „píšících“?
Lilly z blogu www.lilly-uchiha.blog.cz
Čerstvý nováček, k němuž jsem se už dostatečně vyjádřila přímo v přijímacím článku, ale pro úplnost uvádím i tady. Lilly by jinak mohla mít zajímavý blog, ale bohužel se dost vyžívá v používání cizí tvorby pro „ilustraci“ textu, a to mnohdy bez zdroje. Což tu a tam děláme skoro všichni, sáhněmež si do svědomí, ale všechno je to o poměru. Jsem si jistá, že poměr vlastní tvorby by měl být mnohem, mnohem vyšší než jak to vypadá u Lilly. Že se takové kraviny promíjely úplně zkraje působení AK nebo v některých slabších obdobích, no dobře. Ale jak se mohl takový blog v současné době stát členem AK, to nepochopím, a dost mě zaráží komentáře typu že skvělý blog a že tu určitě má co dělat. Protože určitě nemá. Zahlásila bych něco o urážce všem stávajícím členům, kteří svůj blog plní výhradně vlastní tvorbou, všem někdejším, kteří byli z klubu vyhozeni i pro menší prohřešky proti pravidlům, i všem těm, jimž bylo přijetí zamítnuto z důvodů podle mě méně důležitých než je porušování pravidel (třeba že Standovi nesedli do vkusu, fajn, to se může stát). Zahlásila bych, že mě sere, jak tu někdo (nebudeme jmenovat) naprosto bez mrknutí oka přehlíží tak základní věci jako autorskost blogu. Při přijímání do Autorského Klubu. Už jsem viděla leccos, ale tohle je gól. Jedinou útěchou mi jsou ohlasy těch blogerů, kteří jsou se mnou zajedno, a naděje, že s tím něco zmůžeme. Což bychom měli. Myslím, že máme plné právo do těchhle věcí kecat.
Luci z blogu www.luci-foto.blog.cz
Další foto-ne-blog. Velice zřídka se tam mihne pár řádků, naznačujících blogování, něco k fotkám. Ale většina článků neobsahuje ani tu jednu větu a mně to prostě fakt vadí. To není blog, ale Galerie, a nemělo by to tu být.
–
Hemten, pro dnešek stačí, už na to nevidim. Jestli jsem někoho urazila, hele sorráč, no hurt feelings. Nic osobního. A jestli mi někdo bude mít potřebu sdělit, že řešim sračky, tak vám přeji dobré ráno a pěkný den a díky za návštěvu 😀 Si tu můžu řešit co chci. Někdo je vlhkej z Čečny, někdo z ukradenýho šátku, někdo z Olgy Lounový a někdo holt z AK. Vlastně všichni brojíme proti tomu samýmu – proti lidský debilitě a věcem, co nedávaj smysl. Ain’t that right?
-> Pokračovat na druhou část Očistce
Rubriky
Z deníku au-pair

Máme za sebou první tejden. Yippeeyay! (cat photo included)

Tak jsme přežili první týden!
Vnímám to obzvlášť pozitivně i proto, že je dneska fakt krásně, což v člověku tak nějak podporuje tu dobrou náladu, ale pomohla mi i dnešní přítomnost Vivian. Zdá se, že i když tu už dělá dva roky, pořád v lesčems plave a vlastně neustále improvizuje. U spousty věcí neví, kam paří, jak je udělat a jak by měly být, pořád si pro sebe něco povídá a sama sebe (nebo mě) se ptá, jak by bylo nejlepší to či ono vyřešit. Stejně jako já nesnáší mytí a utírání sklenic na víno a k tomu všemu mi hodně připomíná Kim, jedinou pořádnou angličanku, s níž jsem pracovala před lety ve Woody’s při mojí první au-pair zkušenosti. Je veselá, typicky anglicky vtipná, energická, příjemná, a s ničím se příliš netrápí. A děsně vtipně se směje. Moje noční můry o tom, co řekne Ashleigh těm příšerně zmandlovanejm prostěradlům, který vypadaj, jako bych je vyžehlila a pak se do nich zabalila a válela sudy z kopce, spolehlivě zahnala prohlášením, že jak se to napne na postel, stejně to nikdo nepozná.
Včera jsem si div neohryzala prsty nervama. A. po obědě odjela a požádala nás, abychom odpoledne zahnali psa do domu a zamkli, a my to neudělali. To první nešlo, Daisy se prostě rozhodla, že si chce hrát, a my to po pár minutách vzdali. Takovou potvoru prostě nelze dohnat. A na to druhé pan Mysteriózní zapomněl a já to nějak pustila z hlavy. Dneska jsem na to zavedla řeč, přijde mi, že je lepší se k problémům přiznat a vysvětlit, jak k nim došlo, než předstírat, že se nic nestalo. Stejně jako včera s těma roztavenejma knoflíčkama. Dopadlo to dobře. Ashleigh nenadávala, uznala, že Daisy není snadný chytit a dveře jen připomněla pro příště. To se mi na ní líbí. Možná je to tím, že tu jsme noví, ale spíš myslím, že je prostě taková. Nemá potřebu na nás řvát. Jen dneska nebyla spokojená s tím, jak jsem vyžehlila Nigelovy košile, a Viv mi s tím musela pomoct. Měla jsem chuť jí je hodit na hlavu, ať si je žehlí sama. Posraný košile! 😀 A ke všemu ve velikosti XL aby toho náhodou nebylo na žehlení málo! Jako by nestačily její blůzky, ty se ještě žehlí celkem snadno, ale tyhle nevyžehlitelný stany?? Obávám se, že s tím budu bojovat ještě hodně dlouho. Nikdy jsem si neuvědomila, jak dlouho to trvá takovou košili správně vyžehlit. But then again, já nikdy košile nenosila. A taky jsem sakra věděla proč ne.
Už nám spravili topení, respektive časovač. Myslím, že s ním ve skutečnosti nic moc nebylo, protože týpek, co přijel to opravit, tu byl asi tak pět minut, a když odjížděl, díval se na mě jako na debila, co neumí do pěti počítat. Jako by to snad byla moje vina. Vstávat dneska ráno do vytopenýho bytu bylo každopádně mnohem příjemnější než ta běžná kosa (po ránu je to fakt hnus, hlavně teda v kuchyni), a taky se to poslušně zapnulo v šest večer. Toto se líbí Em Phoenix. Vrn, vrn, teploučko.
Další zvednutí nálady jsem si zapříčinila sama, když jsem se včera odpoledne pustila do zvelebování annexu. Teda nejdřív jsem si tím přivodila spíš dost nevrlosti, ale výsledek za to stál. Já vám něco povim, vždycky jsem chtěla mít doma dřevěný žaluzie. To jsem ale byla pěkná kráva. Teď je mám dvoje a díky bohu, že jsou jen v kuchyni, protože to je děsný zlo. Nevím, jak dlouho jsem ty větší umejvala, ale rozhodně to bylo dýl než by se mi líbilo a byl to děsnej voser. Ovšem jak říkám, ta práce se vyplatila, zrovna teď jsem u nich vylepená – mám tu takový svoje místečko, někdy vám ho vyfotím – a užívám si, že na nich neni žádnej prach. Ještě to ovšem bude chtít umejt ty druhý, ale od čeho mám pana Mysteriózního? Dělba práce, neasi 😀
Taky jsme trochu přeorganizovali kuchyň a hned je to tu o něco použitelnější, i když pořád máme zbytečně moc nádobía ještě k tomu je to všechno otřískaný, jako by s tim někdo hrál frisbee. A těch sklenic na šáňo. Nechápu. No nic. Zatím to nechávám tak, věci, co nechci, dávám stranou, a časem se zeptám Ashleigh, jestli to chce zpátky nebo co s tím mám dělat, aby to nezaclánělo. Toho prostoru tu není zase tolik a hergot, sotva jsem si debordelizovala svůj pokoj, přijedu do tohohle a můžu začít znovu.
Mno. Ale každopádně máme konečně po týdnu padla. Teď večer měl ještě přijít Nigel a vzít pana M. řídit, ale už je sedm a on furt nikde, takže z toho asi nic moc nebude. Stejně jako z nákupu. Asi zítra. Trochu mě tou nespolehlivostí štvou, ale co se dá dělat.
Zítra mimochodem vůbec nebudeme mít volno, jak by se zdálo. Ráno jdeme na pár hodinek do baráku, pak by nás měli odvézt za Victorií – což je ta pani od architektů, kde bychom měli tak jednou týdně uklízet, mám pocit, že to bylo v Arundelu, ale jistě to nevím – a pak snad teda nakupovat. Pan M. by taky měl navštívit souseda Hugha a posekat mu trávu či co. Pořádný volno se zdá být v nedohlednu. Ale v neděli snad bude. Už se fakt těším na nevstávání. Myslím, že v posteli strávím celej den. Ostatně taky co jinýho dělat. Auto ještě nemáme, nemáme se tudíž kam vypravit, respektive jak. Trochu otrava. Ale co už. Myslím, že dřepět večer doma mi přijde pořád lepší než jezdit po těch místních krpálech a zatáčkách. Možná je to trochu nuda a užila bych trochu víc čerstvýho vzduchu, ale z gauče se mi aspoň nezvedá pajšl.
Mno, takže to by bylo asi tak všechno, prozatím. Uvědomuju si, že momentálně to tu vypadá jako největší deníček domácí puťky, a klidně mi dejte vědět, že vás ty kecy o mytí nádobí a otírání žaluzií nebaví, ale holt prostě prozatím nemám nic zajímavějšího 😀 Ono by to asi bylo zajímavější, kdybych to doplnila pořádnýma fotkama zevnitř baráku (nebo i z okolí), ale myslím, že kdyby mi na to Ashleigh přišla, asi by ji to moc nepotěšilo 😀 Takže radši nebudu pokoušet štěstí. a zůstanu u neškodných fotek koček 😀 Btw tahleta se jmenuje Pearl. Miláček hadrovej :* Ale až vyjedeme někam na vejlet, nebojte se, pořádný fotky určitě budou. A vůbec to celý určitě bude zajímavější, ostatně máme na to rok. To by bylo, aby nebylo, žejo.
Foto by Míra.
Btw dobře si uvědomuju, že se na těch fotkách tvářím divně, netřeba mi to připomínat 😀 Prostě se neumím ksichtit do foťáku, když ho drží někdo jinej. Takže se laskavě nedívejte na mě, ale na tu boží kočku 😉
Rubriky
Z deníku au-pair

Už se to usazuje. Em na mandlu. Pár pařmenů vždycky bodne.

Peru. Nebo se o to aspoň snažím. Znovu se ujišťuju, že bez googlu bych byla ztracená 😀 I když jsem se toho z manuálu zase tolik nedozvěděla a pořád nevim, proč nesvítí kontrolka na pračce, aspoň mi to řeklo, kolik času by to mělo trvat. Škoda, že jsem s tím nezačala dřív, už dobrou hodinu cítím, že bych si ráda šla lehnout, ale dokud to nedopere, nebudu moct. Nebo že bych to nechala do rána a doufala v nejlepší? Stejně je to praní vtipný, když nemáme prášek, jen aviváž 😀 Já a pračka, njn.
Ale jinak se nenechte mýlit, zdá se, že zvládám leccos, co by mě dřív vůbec nenapadlo. Například mandlování. Do včerejška jsem netušila, jak takovej mandl vlastně funguje a co to obnáší, dneska už jsem na něm strávila dobrý čtyři hodiny a dva obří koše povlečení a utěrek se pod mýma rukama proměnily v úhledné komínky. Ale že to dalo sakra práce. A stejně mám pocit, že výsledek byl příšernej. Jenže to prostě nejde, tvl, udělat to úplně do dokonalýho hladka, vždycky mi někde zůstanou vrásky. A naneštěstí, Ashleigh je puntičkářka. Chm, to bude náročnej rok.
Pan Mysteriózní se dnes seznámil s dalším sousedem. Jmenuje se Hugh a je prej děsně velkej. Pan Mysteriózní u něj bude sekat trávu a okopávat hlínu za deset liber na hodinu, což je výbordelná nabídka. Jen víc takových prací poblíž. To uklízení u architektů mě štve tím, jak děsně je to daleko.
Jinak byl dnešek příjemnej, nemám si na co postěžovat. U toho mandlování jsem se tak krásně zašila, že docela lituju, že to nemůžu dělat pořád. Vyvětrala jsem si u toho hlavu, nikdo mě u toho dlouhý hodiny nerušil, společnost mi tam dělala jen Squizzie, cca patnáctiletá britská (hehe) modrá čičina, která evidentně nadmíru potřebuje, aby si jí někdo všímal. Dobrou hodinu mi jen seděla za zadkem, ani se nepohla a užívala si toho, že tam je. To mě hodně bavilo.
Po obědě na mě padlo spaní, tak jsem se složila na gauči a musím říct, že jsem se hodně dobře vyspala. Sice mě občas vzbudila panika z toho, že mám někde bejt a že něco zaspávám, ale jinak to bylo boží. Musim se prostě uklidnit a mít nějakou rutinu – počínaje včasnou večerkou a pořádnou stravou ve správný čas – a musím omezit ten čaj. Jak furt přemýšlím, proč se tak děsně budím a proč nemůžu spát, vůbec mě nenapadlo vinit čaj, kterýho vypiju tak aspoň dva tři pořádný hrnky denně (o víkendu to bylo mnohem víc), k tomu jedno kafe a fakt, že ten zdejší čaj je obzvlášť silnej, a máme tu docela slušný vysvětlení mého problému.
Jo a ještě o jeden trapnej postřeh se chci podělit – nesmírně si užívám, že je tu každýmu u prdele, co mám při práci na sobě a jestli se ráno dostavim v teplákách a nenamalovaná. Taky je každýmu fuk, jestli to prádlo žehlím s rudě nebo černě nalakovanýma nehtama a ověšená náramkama, prostě vypadat si tu můžu jak chci a to je pro mě, musím říct, docela dovolená. V Panerii bylo dobře, ale povinnost nosit stejnokroj (tím spíš když jde o hnusnou nepadnoucí košili neurčité béžové barvy), zákaz šperků či lakování nehtů, nutnost nějak vypadat… ono se to nemusí zdát, ale je to svým způsobem šílenej záhul, furt se sledovat. Jediný, co sleduju teď, je, jestli mi někde netrčí víc vlasů než je vhodno, a jestli mi netáhne na cemr. A to obojí sleduju jenom kvůli sobě.
Jinak jsme se včera koukli na nový GoT (to byl zase závěr) a dneska na Pár Pařmenů, takže jsem se zase jednou od srdce zasmála. Tyhle věci taky hodně pomáhají. Dobrou komedii/parodii aby pohledal. Myslím, že si co nevidět stáhnu Spaceballs, ty jsem už taky docela dlouho neviděla. A možná by nebyly od věci Žhavé výstřely. No, něco vymyslim.
Rubriky
Z deníku au-pair

Prozatím chaos, ale to se snad brzo usadí

Je to náročný. Včera jsme strávili v domě skoro celej den a i když to nebyla celou dobu jen práce – něco přes dvě hodiny jsem jen dělala babysitting, což v praxi spočívalo v sezení v kuchyni a čtení si – nedá se říct, že bychom zatím měli nějak moc volna. Ono se sice řekne, šest hodin denně, ale zdaleka to není pravda, ostatně celej víkend jsme byli po ruce, co chvíli nám na dveře zaklepe Ashleighin přítel Nigel a buď nám přijde něco oznamovat nebo si odvede pana Mysteriózního na projížďku autem, prostě jsme furt v pozoru.
Dneska to bylo obzvlášť matoucí, protože kolem deváté jsme museli všechno pustit z rukou a jet s Nigelem na víc než hodinovou projížďku někam do – Arundelu? – kde nám našli práci navíc u jedné architektky, která má barák propojenej s kanceláří plnou dalších architektů, kteří byli víc než nadšeni z představy, že jim někdo přijede vyluxovat a otřít prach a ty plamínky v jejich očích mě poněkud znervózňovaly 😀 Jak může někdo nemít čas si vyluxovat? Prostě angličani.
Je náročný nemít přesnej rozvrh. Nevíme, kolik hodin budeme dělat a jak to skloubíme s dalšími aktivitami, které budou nutné, jestli si chceme něco fakticky vydělat, protože tady v podstatě makáme „jen“ za stravu a hrazené ubytování se vším všudy včetně nonstop internetu a auta. Což bychom si v případě jakékoli normální práce nemohli v žádném případě dovolit, takže si nemůžeme stěžovat, ale jsme přece jenom rozčarovaní, protože jsme měli trochu jiné představy. Ale toho rozčarování se nebojím, to se všechno usadí. Tenhle týden to je chaotické a je toho hodně k naučení se, ten dům je tak obrovskej, že pamatovat si, kam patří kterej ručník, a jak přesně se skládají Ashleghiny přikrývky, je challenge obřích rozměrů, a vsadím se, že jsem dneska při žehlení dobrou polovinu obleční přiřkla někomu úplně jinému, ale s tím se budou muset smířit 😀 Při takovym množství oblečení fakt nemůžu vědět, co je čí.
Štve mě, že jsem furt tak unavená. Prospala bych celej den, ale v noci se mi špatně zabírá a co chvíli se budim. Asi je to dost normální, při takových změnách, v podstatě to tu zvládám milionkrát líp než jsem to zvládala dřív, a mnohem líp, než by to třeba zvládal někdo jinej, ale stejně se cítím nepříjemně ve stresu. Jednak mám pocit, jako by se od nás očekávalo, že se budeme hned honit za další prací – přičemž zatím máme víc než dostatek tý zdejší – a jednak mě trochu trápí Mírova angličtina, která je taková, že dost dobře – skoro perfektně – rozumí, ale skoro vůbec nemluví. Což mimochodem nechápu, jak je možný 😀 Každopádně mě trochu vyčerpává, že je všechno břemeno konverzace na mně. Myslím, že pomůže, když bude trávit čas s dalšími angličany bez mojí přítomnosti – jako třeba dneska se zdejším zahradníkem slash guitar teacherem, kterej je mimochodem naprosto megahustej týpek, hraje na kytaru a má kapelu 😀 Muhahá, miluju anglány. Včera se Sienou hráli Oasis. A Bauxovi (jehož jménou se btw čte Bou, jako Face of Bo XDDDDDD) se včera nadmíru líbilo moje tričko Guns’n’roses. No mohli bychom přijít do vhodnější rodiny a na vhodnější místo?
Dneska se tu za náma taky stavila Hanka a vzala nás na nákup a krátkou procházku Petworthem. Je nadmíru pozorná, ale pořád má pocit, že jsme tu z toho zklamaní, což nejsme. Jsem, pravda, trochu rozčarovaná z těch nejasných poměrů, nemáme přesně dané hodiny a s naší časovou flexibilitou přichází nepohodlí, stejně tak nám v rozletu brání skutečnost, že ještě nemáme k dispozici to auto – ale to snad budeme mít brzo – a trápí mě, jak mi je pořád divně a blbě. Od rána do večera mi nepříjemně hoří tváře a jsem přesvědčená, že kdybych měla teploměr, ukáže notně zvýšenou teplotu. Včera jsem měla celý odpoledne migrénu, až jsem si musela vzít Saridon, pak už mi bylo o poznání líp. Dneska se mi třikrát udělalo špatně v autě. Taky ještě nejsme usazení. Pořád nám chybí nějaké zásadní věci a zatím jsme byli nakupovat jen jídlo. Hrozně moc sníme o Poundlandu a tak vůbec o návštěvě nějakého města s pořádným shopping centrem. Potřebuju nějaký nový oblečení a ani jeden jsme si nepřivezli pantofle na doma, takže tu chodíme v tlustých fuseklích a není to ono. Včera mě z toho děsně bolely ťapky, přece jenom chodit naboso po tvrdých podlahách není úplně ono. A taky si jsem jistá, že se nám nálada zvedne, až se vypravíme někam na výlet, ať už pojedeme na ty útesy (od nichž vlastně nejsme až tak daleko) nebo do Londýna. Zjistili jsme, že když si rezervujeme lístky na vlak týden dva dopředu, vyjdou mnohem levněji. Oproti dvaadvaceti librám za osobu (na cca hodinovou cestu) pak zaplatíme třeba pět liber. No není to skvělé? Je to skvělé.
Taky si chceme zařídit Clubcard, bohužel tu českou tady fakt neakceptují a při těch penězích, co tu utrácíme za jídlo, se určitě vyplatí. A plánuju kartičku do knihovny a možná OysterCard, na ten Londýn, ale to je ještě v nedohlednu. Hanka nás pozvala k ní a Liborovi na večeři, prý aby se nám odměnili za ten víkend a pomoc se svatbou. Nás to sice bavilo a přijde nám to, že fakt není třeba, ale jsme rádi, že je tu máme a hlavně že máme s kým promluvit a koho se na všechno vyptat. I když mám pocit, že Hanka je z našeho prozatímního chaotického programu mnohem zničenější než jsme my sami 😀 A když se podívám na její utrápený obličej, na němž je vidět, jak ji mrzí, že zatím nepřekypujeme štěstím, propadám trochu beznaději a dostávám z toho pocit, že bychom měli být hrozně šťastní a že když nejsme, tak je všechno hrozně špatně, což přitom určitě není. Jen v tom jsou zmatky. Ale už díky ní na nás těch zmatků snad dolehne mnohem míň než třeba doléhalo na ni s Liborem nebo na jiné au-pair páry.
Uf, fakt se prostě těším, až se to všechno usadí a přestane to bejt takový divný. Až nám bude Ashleigh dávat seznamy věcí k udělání a domluvíme si maximum hodin na den, abych k ní nešla v pět odpoledne vyndavat nádobí z myčky a pokračovat v žehlení, který nikdy nekončí. Protože jak nejsou domluvený hodiny, tak můžete pracovat pořád, tady je pořád spousta věcí k udělání. Až se nám podaří domluvit si další joby, na nichž bychom si mimochodem mohli slušně nahrabat, ale nebudu nic zakřikávat, navíc se rozhodně nehodlám strhnout. Až si zvyknu na to, že závisím na autě, v němž se mi dělá nehorázně blbě, a který navíc řídí někdo jinej, a na to, že tu není jiná možnost. Bus tady nejezdí, na kole by se tu dalo jezdit obtížně, protože tu nejsou chodníky a silnice jsou uzoučký, a vlastně tu neni ani kam jít pěšky. Pojem in the middle of nowhere ještě nikdy nedával větší smysl.
Těším se, až bude teplo a my budeme moct přestat nosit šály a větrovky a až přestaneme řešit prkotiny a budeme se moct soustředit na věci, kvůli nimž jsme sem vlastně přijeli. Těším se, až budeme kupovat kytary a až skutečně vyrazíme buskovat, ať už se všema těma lidma, co se nám tu nabízeli (a že jich bylo už na pořádnej buskerskej slet, tady snad hraje na kytaru úplně každej) ((báj d vej, už jsem vám řekla, že tu mají v baráku kromě piána, křídla, harfy a tuny kytar taky bicí? A že máme povoleno na to všechno hrát? :D)), nebo jen sami ve dvou. Těším se na letní pikniky s kýmkoli, koho tu poznáme, a až se někam vydáme okoupat. Na večerní táboráky a opejkání čehokoli buřtu podobného, co tu dovedeme sehnat. Těším se, až se mi do zdejších končin dopraví Maudě a budem si moct telefonovat na anglickejch číslech a domlouvat se na výletu XD
Jo. Prostě tak. Zatim je to náročný, trochu divný a neusazený. Ale bude to lepší. It’s gonna be good. GOOOD.